Liga jeskyň (4 strany zpět) | Diskuze - Aragorn.cz

Charmed - Next Generation

Tři z devíti dětí jsou předvolány před Tribunál - magický soud. Kvůli čemu a jak se jim to líbí se dozvíte.

Když Wyatt vstal, Mel s Prue už seděly v kuchyni. Henry scházel dolů ve stejném oblečení a břicho mu hlasitě škrundalo. Vypadalo to na normální ráno. V ten okamžik Melinda, Prue a Henry zmizeli v záblesku bílého světla.

Ti tři se octili na podivném místě. Stáli na pravidelném, bílém dvanáctiúhelníku, rozděleném černou čátou na dvacet čtyři částí, s kruhem uprostřed. Ačkoli je obklopovala černočerná tma, na kruhu vidět bylo. Ale nezdálo se, že by svítil. Najednou se nad nimi zjevily čtyři hlavy.
„Prudence Melindo Halliwellová, Prudence Johnno Halliwellová, Henry Mitchelle!“ zahřímala. „Byli jste předvoláni před Tribunál, za zneužívání svých schopností. Hájit se můžete sami, nebo povolat nějakého obhájce,“ oznámila jim hlava. Tak a bylo to tu. Jen pro Mel bylo nečekané, že tu není sama.

Když přijde ráno očekávám co se pokazí dnes a jako obvykle mně mé očekávání nezklame.
Vážně čekala jsem co se kdy pokazí.Jaffa kree.
Jenom proto že situace je vážná to neřeknu.
"A neřeknete mi nejdřív z čeho jsem obviněna?" zeptám se poněkud nervózně a nejen proto že použili mé celé jméno.Nikdy když použijí celé mé jméno to není dobré.Myslím si obhajoba má šefka je hrozná neprojde,ale já si dala pozor a Rimmera i Listera šlo vyložit přirozenou cestou.A ano založila jsem článek na fiktivní osobě,ale dala jsme si pozor bach ho nejmenovala.Navíc když jsem vytvořila na střední škole v skřínce jedné holky iluzi orka bylo to horší.
Jistě viděla ho jen ona,ale ...

Dlouhý spánek Henry rozhodně vítal. Ráno se probudí a zkusmo pohne prsty, aby se z jeho úst vzápětí vyšel bolestný sten. Bolelo ho celé tělo a každý pohyb mu působil neskutečná muka.
Hlad se ukáže jako silnější, než samotná bolest snad všech svalů v těle a po malé chvíli vychází z pokoje, vstříc cestě do kuchyně, kde by uzmul něco malého k snědku, kam také po dlouhé chvíli vejd To už jej ale obklopují malé bílé jiskřičky a mizí pomalinku z domu.

Trochu zbledne v obličeji poté, co se ocitne na jiném místě, než je jeho domov. Rozhlédne se okolo sebe, aby vzápětí pohlédnul na ostatní členy rodiny, a už mu pěkně zakručí v břiše. Pozvedne levou ruku a nespokojeně mlaskne jazykem o patro úst.
„Co to kurva…?“ Zamručí tiše a podrážděně. Více zpozorní poté, co se nad jeho hlavou objeví další čtyři a několikrát zamrká očními víčky.
Dělají si ze mě prdel? Takhle po ránu? Poslechne si všechno z čeho je obviněn a z úst mu unikne jen pohrdavé odfrknutí, než zase promluví: „A to jste si jako kurva nemohli vybrat jinou dobu? Mám hlad, že bych sežral i vola… a vy tu najednou nás předvoláváte před soud!“ Na otázku obhájce pouze přikývne a s tím se podívá na holky.

I přes to, že hledání práce je úmorné a nepříjemné, tak když Mel ráno vstane, cítí se docela dobře. Ani moc neřeší oblékání. Stejně nejdu do práce tak stačí župan. A vydá se na snídani.
Zrovna dojídá druhý toust a nejednou...bílé přenášení.
Cože? Co...aha.
Počkat co tady děláte? Oni zneužívali svoje schopnosti? Jak? Z čeho přesně jsou obviněni?
Její myšlenky se zblázní, což se navenek projeví dosti vykuleným výrazem, popsatelným jako "Eh?" směřovaným na ty dva, co tam jsou s ní. O nějakou obhajobu se ani nesnaží. Je si moc dobře vědoma, co provedla. Protočí očima nad Henrym. Máš vstávat dřív. Ať už to máme za sebou. Podívá se na hlavy, jestli budou nějak pokračovat.

Výsledky hlasování za březen:

1. Charmed: Next generation (9 hlasů)
2. - 3. Charmed: Apocalypse (3 hlasy)
2. - 3. Strážci času (3 hlasy)

4. Stargate: Hope (2 hlasy)
5. Lapači snů (1 hlas)

Otevřeno vkládání příspěvků za duben.

Charmed Apocalypse

Dawn a Hope se setkali s Tamorou, svou prapředkyní z 21 století, která se omlouvá za vedlejší efekty ochrany Avalonu. Dawn pochopitelně reaguje svým vlastním, svérázným způsobem.

„Nechceš vědět, co si o tom myslím,“ zamručí polohlasem, když si ze sestřiny nadšené odpovědi domyslí, že její otázka asi přece jenom nebyla řečnická.
Nepřestává se pozorně rozhlížet kolem a rozladěním tiše cvaká zuby o sebe. Ano, byla si vědoma toho, že je ta holka zachránila. Ale její nevzrušené vystupování a automatická předpokládání, co to v jejich očích bude znamenat, ji tak nějak lezly krkem. A pak tady byla ještě samotná věc toho hologramu…
„Hele, nic proti,“ obrátí se na patě a změří si ji skeptickým pohledem, „Ale nemáš ty bejt mrtvá?“

„Dawn,“ zasyčí Hope a tak trochu poskočí, jako kdyby byla na pérku. „Promiň! Ona to tak nemyslela,“ mává rukama, aby zrušila sestřinu nezdvořilost. Přitom se však pozastaví a Tamoru si změří pohledem. Té neujdou její myšlenky.
„Já jsem mrtvá, samozřejmě,“ potvrdí Tamora s úsměvem a jen tak mimochodem nechá explodovat nějakou potvoru, která se přiblížila moc blízko. „Už hodně dlouho. Jenže je Halloween, neboli Samhain, čas, kdy je hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčích a my můžeme v případě potřeby na čas vstoupit do světa živých,“ vysvětlovala a upřela pohled na Dawn. „Měla bys být uctivější ke svým předkům, nebo si příště nebudou chtít hrát na poštovního holuba. Tvůj otec tě pozdravuje a vzkazuje ti, že je na tebe pyšný a jsi skvělá sestra.“
Hope koutkem oka pozorovala sestřinu reakci, protože byla velice zvědavá, jak tohle dopadne.

„Vím naprosto přesně, co jsem jak myslela,“ ohradí se stroze. Zdá se být klidná, ostražitá a naprosto soustředěná, připravená zasáhnout rychle a tvrdě na jakékoliv nebezpečí. Ať už by přišlo odkudkoliv.
Jediným viditelným projevem nervozity je neustálé poklepávání prsty ruky, spuštěné podél boků, o vzduch. Malý zářící bod, který ukrývala v dlani, tak co chvíli najde mezi jejími prsty mezeru, kterou by mohl vyslat silný mihotavý paprsek. Namodralé světlo pravidelně pulzuje a bojuje s narudlou září plamenů o dominanci.
I když to ale nedává moc najevo, v hlavě jí víří hotový uragán a poslední chvíle (vlastně i kdybychom chvíli vztáhli na roky) moc nepřispěly k tomu, aby byly její myšlenky zrovna světlé a rozradostněné.
Nad jejím vysvětlením jenom pokývne hlavou, zároveň ale pokrčí rameny. Budiž, nebylo to to nejnepravděpodobnější, co za poslední dny slyšela. Veškerá lhostejnost ale zmizí, když zmíní jejího otce. Trhne sebou, jako by dostala políček a přikrčí se. Šlehne po Tamoře krátkým pohledem plným bolesti, než se odvrátí a podezřívavým pohledem se zahledí do plamenů.
„Tak tomu uvěřím, až to uvidím,“ zamručí se vzpomínkou na rezervovaného málomluvného muže, který šetřil city, kterým jejím otec vždycky byl. Bezmyšlenkovitě si přitáhne jeho šálu blíž ke krku.

Hope se ušklíbne. Takováhle reakce ji příliš nepřekvapuje. Možná čekala jinou, ale tahle se k její sestře dokonale hodí. Je dokonale Dawnosvká. Zašklebí se znova na podivným slovem ve své mysli.
„To bohužel nepůjde,“ odvětí Tamora. „Smrtelníci nemohou překročit tuto hranici, ani v tento čas. Nemají dost sil. Takže mi klidně nevěř, mě na tom zase tolik nesejde. Ale řekla bych, že by neškodilo se zbavit těhle potvor, co říkáte?“ navrhne s významným pohledem za oheň

Alagaesie

Räwe čeká první ráno s čerstvě vylíhnutým dráčetem a nutnost vypořádat se se svým mistrem.

Chvíli lenivě mžourá do slunečního svitu, ještě napůl v zajetí svého bdělého spánku. Až pak ji doženou události uplynulé noci a ona se s vyplašeným trhnutím plně probere.
Obavy se jí zakousnou ledovými zuby do zátylku, bílý den ale nerozfouká její snění jako pápěří pampelišky. I v něm uvidí dráče mírumilovně spát stočené v její vlastní posteli.
Mistr chtěl dnes zamířit za nemocnými do města, takže jistě bude chtít vyjít brzy z rána. Měla by vstát, ustrojit se a nachystat snídani. Moc dobře to ví, ale i tak ještě několik minut okouzleně pozoruje drobná fialová slunce tančící po hrubě tkané přikrývce v rytmu oddechování spícího dráčka, než se přinutí odtrhnout pohled a opatrně vyklouzne z postele, aby ho pokud možno neprobudila.
I když teď už spěchá jak se sluší a patří, zatímco její prsty hbitě utahují šněrování prostých lněných šatů nebo si kartáčuje vlasy a pečlivě je sčesává přes uši, pohled ji nepřestává zalétat pohledem k tomu fialovému drobečkovi.
Je jí čím dál tím palčivěji jasné, že ona do města odejít nemůže. Na obvaz, který si upravuje kolem dlaně, se úporně mračí, což samo o sobě značí vážný problém, jak se snaží vymyslet způsob, jak se té cestě vyhnout, aniž by mistra popudila.

Zatímco se Räwe češe a vymýšlí výmluvu, fialový dráček otevře jedno očko. Brzy zaregistruje pohyb někde jinde, než u sebe, takže se prakticky okamžitě probudí a upře svou pozornost tam. Zapíská na Räwe, aby ji na sebe upozornil. Vzápětí k ní vyšle už známé myšlenkové vlákno s hladem. Co taky jiného. Většina tvorů mívá po ránu hlad. Alespoň teď už věděla, co mu dát nemusel by opět dělat ten samý nepořádek, co včera, což se dalo započítat jako plus. Teď před ní ještě vyvstala otázka, jak mistrovi vysvětlí, že přes noc získala tvora, jako je drak. Rozhodně to nepatřilo mezi nejběžnější domácí zvířátko na Beirlandu a podle legend ani jinde ve světě. Co kdyby jí zakázal ho mít? Co by tak dělala?

Charmed - Next Generation

Tamora s Kat pracují na tom, aby i po Biančině smrti její děti bezpečně přišly na svět a Biančin duch odchází na onen svět.

Zavřené oči.
Pomalý, mělký dech. Nádech jedné následovaný výdechem druhé.
Moc i myšlenky v dokonalém propojení, spletené jako vlákna jednoho provazu. Životní síly se prolínaly od duše k duši, jemná mlha mezi drobnými jasnými hvězdičkami osobností.
Kdo by věřil, že okamžik pulzující tak nepopsatelnou mocí bude tak neuvěřitelně křehký. Stačilo maličko, nepatrné vychýlení a životy by proklouzly na druhou stranu stále ještě pootevřenými dveřmi. Možná i ty jejich. Bylo těžké rozpoznat hranice rozplést síť mezi dvojčaty.
Do jejich světa ale nepronikne nic, co by jejich snažení molo zmařit. Ani necítí, kolik času uběhlo, ani že už by podle všeho měly být dávno hotové.
Trhaný nádech, snad roztřesený vyčerpáním, a dlouhý pomalý výdech, tak dokonale jednotný, jako by ani nevyšel ze dvou různých párů plic. Stejně propojeným pohybem zvednou paže, nevědomky, že je jejich propojená síla ještě stále vede obě.
„Je čas přijít na svět,“ hlesne Tamm chraptivě.

Damon cítí tu ohromnou spoustu nevditelné magie, která se nahromadila v jeho bytě. Pulsuje a přelévá se, svůdná a zároveň smrtelná. Nikdy nic takového necítil. Téměř se ani neopovažuje dýchat, aby ten okamžik neporušil a nezničil cosi křehkého, co vnímal jakýmsi šestým smyslem. Jen při slovech, které uslyší od Tamory vytřeští oči.

Jako kdyby Tamořina slova byla finální akcí, povelem, jež měla její a Katina schopnost dokončit, Biančino břicho obklopí modré jiskřičky, které vzápětí vyletí vzhůru a zformují se do dvou malých, nahých tělíček schoulených do klubíčka vedle sebe. Chrisova Biančina dvojčata přišla na svět. Biančino mrtvé tělo splaskává a Tamora cítí, jak spojení pomalu odeznívá a zůstává už jen v podobě modrých jiskřiček, jež drží novorozeňata ve vzduchu, než je někdo vezme do náruče. Damonův byt v tu chvíli naplní dvojhlasný pláč. Byla v pořádku. Vyšlo to.

Damon sám sebe přistihl, že má zamlžené oči. Stále sice nevěděl, co se děje, ale jedno věděl – nic tak dojemného v celém svém životě neviděl. Anděl smrti stojící s Biančiným duchem to celé sledoval bez pohnutí brvy, mrtvá čarodějka s dojetím v očích.
„Vidíš, jsou v pořádku a žijí,“ oznámil anděl smrti Biance. „Mají před sebou dlouhý život. Ale my už musíme jít,“ oznámil jí. Bianca pouze přikývla a dvojice začala blednout, až během chvíle vybledla úplně.

Stargate: Hope

Neera s Davidem při útěku před goa'uldy narazili na opuštěnou rozsévací loď z doby více než před padesáti miliony lety. Vyráží na průzkum a zjišťují, že to může být nečekaná zábava.

Když jako poslední opouští jumper, místo zavření průchodu se jí loď rozplyne před očima.
„Tomuhle systému asi nikdy nepřijdu na kloub,“ zakroutí hlavou, dál se tím ale nezdržuje. I ona vytáhne zbraň a prosmekne se kolem doktorky Diogové dopředu.
„No dovol,“ ohradí se proti Davidovu hodnocení. Z brašny vytáhne malou baterku, rozsvítí ji a zakomíhá jejím paprskem chodbou.
„S posádkou opravdu evidentně nepočítali,“ usoudí, než kývnutím vyzve ostatní k cestě a vyrazí dopředu.

„Pravda, takhle loď ještě nikoho nezabila,“ zazubí se David na Neeru. Nemyslel to vážně, jen ji škádlil.
Chodba v lodi je dosti úzká, sotva pro dva lidi. Tu a tam je na zemi loužička vody, která vznikla poté, co čas nahlodal potrubí. Je tam poměrně i tma. Jediné osvětlení totiž poskytují malé žárovičky rozmítěné dve metry od sebe. Nikoho nevidí a v lodi panuje dokonalé ticho. Neznamená to sice, že tam nikdo není, ale buď je extrémně tichý, nebo stojí. Postupují velice pomalu a opatrně. Chodba má několik ještě užších odboček, které nevypadají důležitě. Nakonec dochází na nějaké větší prostranství. Uprostřed se nachází sloup pokrytý spoustou drátů. Uprostřed toho všeho je nějaký panel.
„To vypadá jako nějaký druh kontrolního stanoviště,“ hodnotí David, po prozkoumání prostoru se svojí zbraní.
„Podle toho, co vím, by to dokonce mohla být řídící místnost,“ souhlasí s ním Diogová.

Neeře se s jistým úsilím podaří Davidovu poslední poznámku neslyšet, takže se nemusí zdržovat Adréiným vášnivým výlevem, během kterého by dala najevo, co si o tomto druhu humoru myslí.
Ačkoliv po většinu průzkumu šla v čele skupiny, závan vzduchu naznačující, že se před nimi otevírá více volného prostoru, než kolik ho mohou vidět, ji donutí zastavit a ustoupit Davidovi.
Sama se se stopou nejistoty v hlasy obrátí na doktorku Diogovou: „Víte jistě, že neskončíme na druhé straně vesmíru, když půjdu dál?“
Antický gen u ní byl spíš něco jako hříčka přírody (nebo paradox kulturní evoluce) a nestydatě by přeháněla, kdyby řekla, že vždy ví, co s ním dělá. Nebo co dělá on jejím prostřednictvím.

„Krok ještě nikdy nic špatného neudělal, pokud nebyl do propasti,“ komentuje Neeřiny obavy David.
„To je pravda. Navíc, tato technologie není na takové úrovni, aby reagovala na gen,“ vysvětluje doktorka Diogová. „Takže dokud nezačneme mačkat tlačítka jako nějací pomatení šílenci, nic se nestane.“ Na chvíli se zamyslí. „A nejspíš ani pak ne.“
David přejde k panelu, po ujištění, že jsou tu sami a zvědavě zmačkne jedno z tlačítek. Ozve se pípnutí.
„Kriste pane na nebi!“ Digová okamžitě spěchá k Davidovi a nepříliš jemně ho odstrčí a probodne pohledem.
„Jak malý. Sahá na něco a neví, co to dělá. Bůhví, co jste vyvedl.“ Poté, co tok’rovi vyhubuje, se začte do nápisu na obrazovce.
„Něco jsem provedl?“ šklebí se jako malý kluk, kterému vyhubovala jeho matka. Rozhodně to dělá naschvál.
„Naštěstí ne. Jen jste aktivoval zobrazení stavu lodi,“ odpovídá mu doktorka stále poněkud nakvašeně.

„A už jsi někdy stál před příchozí červí dírou?“ odtuší suše a nevzrušeně se ohlédne za Davidem přes rameno. Tázavě pozvedne obočí v drobné provokaci. Samozřejmě, že ji jeho slova zlobí, ale byla mistr v tom, nedávat to najevo. Nemusí se totiž bavit na její účet, zvlášť když už jim její opatrnost párkrát zachránila krk. A pokud ano, nemusí se mu to vyplatit.
Doktorce Diogové chtěla za její věcnou informovanost poděkovat, nestihla to ale dřív, než se do sebe ti dva pustí. Založí ruce křížem na hrudi a mlčky je pozoruje, hlavu zvědavě nakloní na stranu.
„Tauriové,“ hlesne s jistou rezignací v hlase, jako by to vysvětlovalo vše. Pak se neurčitě uchechtne a přistoupí blíž. Anticky sice možná neumí, ale nákresy a čísla jsou univerzálním jazykem všech odborníků.

Strážci času
Ještě jednou se podíváme za Mairwen, stále značně vyvedenou z míry po setkání v baru. Konečně ale alespoň přišla domů, kde může svým roztřeseným nervům povolit uzdu. Aneb, magie má své nezastupitelné místo i v koupelně.

Začala jsem si napouštět vanu příjemně teplou vodou. Zapřela jsem se dlaněmi o umyvadlo a zadívala se na svůj odraz v zrcadle na sanitární skříňce na zdi.
„Jsi cvok, Máří,“ ohodnotila jsem se a stále zírala sama sobě do očí. Téměř jsem viděla, jak se mi před očima míhá podoba lady Virginie přilepená k mojí tváři. A viděla jsem tam i něco víc. Když jsem zaostřila jen na své oči, v rozostřené periferii za mým ramenem jsem zahlédla jakýsi stín. Stín s očima, které jsem nedokázala vyhnat z hlavy.
Prudce jsem se otočila a smetla na zem kalíšek s kartáčky. To klapnutí plastové nádobky o dlaždice mě přivedlo zpátky na zem. Již přítomně jsem zdvihla kalíšek ze země a postavila ho zpátky na kraj umyvadla. Když jsem se znovu podívala do zrcadla, abych si s ironickým úsměškem vynadala do paranoidních bláznů, jeho hladká plocha byla už zamlžená parou stoupající z vany a zaplňující malou koupelnu.

Možná, že se nedá procházet časem, usnout v jednadvacátém století a probudit se v šestnáctém, a nepřijít o část příčetnosti. Možná se nedá doufat, že zachráníš svět, a nebýt tak trochu cvok, protože každému normálnímu člověku by takový úkol připadal nesplnitelný.
Nebo to Mairwen prostě už vlezlo na mozek.
Jen těžko říct, kde je pravda, když po dlouhé roky byl Arkarian jediný, s kým by se mohla srovnávat. A o něm by se jen těžko dalo říct, že je normální. V tom nejlepším.

Svlékla jsem se, přichytila vlasy sponou k temeni, zhasla světlo a tápavě vlezla do vany. Potřebovala jsem zaměstnat svou mysl a na to byla tma ideální.
Na hladině se zatřpytilo drobné teple žluté světélko. Bylo jako světluška, která se teprve učí svítit. Chvělo se, třepotalo, bylo malé jako špendlíková hlavička a přesto tak jasné, že jsem díky němu dohlédla až do vzdálenějšího rohu koupelny. Ačkoli to taky mohlo být díky daru Tribunálu.
Tribunál. Lorian, kterému bylo jedno, že jsem měla potíže a i přes prosby Arkariana mě nechal na misi samotnou. Nechápala jsem to. Nedokázala jsem najít jediný logický důvod, proč by to Lorian dělal. Ale Lorian není dokonalý a bezcitný, chladně logický a racionální. Nesnáší mě. Jsem mu trnem v oku. Takovým, že je pro mé ponížení schopen ohrozit misi. Nic smysluplnějšího mě nenapadlo. Nesnášela jsem ho. Vyhlásil mi tím válku a já jsem tak tvrdohlavá, že proti němu půjdu. Nejsem jeho loutka.
„Zasranej Lorian!“ štěkla jsem vztekle a plácla dlaní o hladinu. Ta se divoce zvířila a světélka, kterých už bylo na hladině několik desítek, začala chaoticky poskakovat a snažila se udržet se na té magické hranici mezi vodou a vzduchem. Já se ale potřebovala uklidnit a myšlenky na Loriana tomu moc nepomáhaly. Zavřela jsem pevně oči a násilím se snažila držet svou mysl jen u drobných světélek.
Hladina vody ve vaně se změnila v jediný světelný zdroj v koupelně. Byla posetá tisíci drobných světélek, byla, jako by někdo zaplnil hladinu plamínky svíček, ale knoty a vosk k nim nedodal. Pro kdejakého chlapa by tohle byla skvělá podívaná - nahá žena lenošící v tekutém světle. Ale já to neviděla. Já jen držela oči pevně zavřené a myslela na světlo.
A světélka začala vylézat z vany. Už nezářila jen hladina, už zářil smalt sanitárního vybavení, rozzářilo se umyvadlo, spáry mezi kachličkami, zrcadlo svítilo jako velice výkonný reflektor, rozzářily se dveře i práh a světlo se přes klíčovou dírku rozlévalo dále po bytě a plazilo se po stěnách...

Světlo plulo na vodní hladině, lámalo se a plazilo po umakartovém stropě. Bylo to jako hledat obrazce v oblacích – ale v těch většinou nebylo tolik života, pohybu a potlačované energie. Ta energie nesla všechnu její nenávist, zuřivost i zoufalé nepochopení, čím si tohle zasloužila. Vřela, přelévala se, ale měnila se v něco úžasného.
Přátele odháněla, ale samota byla taky na pytel. Zbytek Márky ať si dělá, co chce, ale její světýlka se vydala najít si nějakou společnost. Nechť je jim dům dost velký.
Jinak ještě Lorian dostane dobrý důvod ji nenávidět.

Dokáže se člověk pohledem na vlastní stres uklidnit? Koukala jsem na světélka a cítila, jaký na mě mají meditační účinek. Zuřivost a zoufalství ve mně stále byly ve sváru, ale přesunuly se do hlubších a ukrytějších koutů mého podvědomí. Měla jsem příležitost být trochu kreativní. Dostala jsem se do stavu, jaký jsem plánovala. Natolik se ponořit do světla, natolik zaměstnat mysl září, že bych neměla prostor myslet na cokoli jiného.
Zhluboka jsem se nadechla, až se zářící hladina zachvěla, a pokusila se dát světlu jasné obrysy. Tam trochu přidat, tam trochu ubrat, tam trochu změnit barvu světélka do trávově zelené a stěny koupelny po chvíli soustředění a chvějivého přetváření vypadaly, jako by do nich někdo vpustil nazelenalé světlo přes stínítko s vystřiženými motivy vážek.

A pak mě napadlo, co bych ještě mohla dokázat. Koupelna i byt pohasly. Všechna světélka, která jsem v zuřivosti vyplodila, zmizela. Koupelna se ponořila do hluboké temnoty.
A pak se nad hladinou jiskřičku po jiskřičce začala shlukovat světélka v trojrozměrný objekt. Trochu zelený, trochu modrý, trochu bílý. Tu a tam se nějaké mikroskopicky malé světélko rozhodlo, že se přesune jinam, že to tak bude lepší.
Nevím, jak dlouho jsem se na to soustředila a jak dlouho jsem tvořila. Mohlo to být pár sekund, mohlo to být klidně deset minut. Nad hladinou se vznášela světelná iluze vážky. Třpytila se, maličko se chvěla jako obraz za horkého dne, jen se bezduše vznášela, ale byla to vážka. Vytvořila jsem holografickou iluzi. Soustředěním mě bolela hlava, ale od návratu z mise jsem se poprvé cítila doopravdy šťastná. Snažila jsem se udržet světelnou iluzi jako nejvzácnější poklad.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Lapači snů

Carmela (Michiyo) je dívka, které nespadlo zrovna štěstí do klína. Žije v zašlém bytě bez elektřiny a bez tepla a pouze během spánku a během snění se může cítit skutečně živá.
Carmela byla pozvána svou přítelkyní Geenou a její známou Cassidy do čajovny. A vypadá to, že štěstí do klína skutečně padat umí.

„Snění na podnikání zní jako skvělý nápad. Kdybys hledala dobrovolníky na testování, stačí říct. Sice nejsem studovaná, ale zní to fakt zajímavě,“ ujistila ji mile Carmela a snažila se neznít tak chtivě. A přitom nebylo nic jiného, co by chtěla víc, než právě to dostat se na delší dobu zpět do snů. Tam, kde není zima, kde člověk nemusí platit nájem, ani za teplo nebo televizi...

„Rozvinulo a taky nerozvinulo. Veřejnost o tom moc neví, většina pokroků se odehrává na pozadí, kam laické oko nedohlédne. Teď doprava, tady do té uličky,“ Cassidy zabočila do úzké uličky jen pro pěší, na jejímž konci byla černá kovová lucerna lákající do čajovny.
Cink!
Dveře do podniku kleply o zvoneček a okolo zavanula teplá vůně bergamotu a skořice. Čajovna byla poloprázdná. Stolečky, křesílka, svícny, etnické zdobení, čajovna v klasickém pojetí.
Ženy se usadily ke stolečku s pohodlnými křesílky, nechaly se obsloužit - Cassidy jasně naznačila, že je zve a pak pokračovala v hovoru o svém snovém byznysu. „Sháním lidi pro své podnikání a jeden z mých klientů říká, že experti na sny se mohou skrývat kdekoli a že jim mám být otevřená. Ale taky že nemám nabrat do party prvního dobrovolníka, který se mi nadšeně vlítne pod auto. Takže si tě tu trochu proklepnu. Budeš-li mluvit upřímně a otevřeně - můžeš se klidně nechat unést - jsi na dobré cestě.
Co pro tebe sny znamenají? Jsou pro tebe důležité? Jaké je tvé snění? Je více vzpomínkové nebo plné originálních vjemů, situací a míst? Dokážeš snít formou „seriálu,“ kdy se ti jeden sen táhne přes několik nocí?“

Carmela se zase tolik nerozhlížela po lokále, stačilo jí to teplo, vůně a navíc byla příliš uchvácena konverzací a snahou nedat to najevo.
*Jackpot!* Zaradovala se v duchu, když Cassy naznačila, že bude za ně platit. Taky by chtěla moc dělat tyto gesta. Ale se svou současnou situací mohla nabídnout že zaplatí tím, že nezaplatí nikdo nic a utečou. A to nepatří mezi oblíbenou platbu mezi obchodníky a majiteli restaurací, čajoven a tak dále.
Samozřejmě, že čekala, že to bude mít nějaké ale. Ve světě jí přeci nikdy nic jen tak nevyšlo. Tedy ne v tom skutečném. Začala si mnou prsty. *Hlavně to teď nezkazit..!* Nádech a výdech, zavřít na chvilku oči a pak se opět dívat na ubrus na stole. Jemné trhnutí ramen mělo znamenat, že je to různé, nebo to byl jen nějaký nervózní tik.
„Sny jsou druhá šance. Místo, kde je možné naprosto všechno a člověk tam může mít životů kolik chce, přešlapů udělat kolik chce, může v jednom snu vyloupit banku v dalších být hrdina, nebo se děsit pavouků. Sny jsou místo, kde jsou hranice rozmazané a kdy může být každý takovým malým bohem. Sny jsou důležité, bez nich by se nedalo žít...“ Sice to řekla obecně, ale bohužel se to vztahovalo na ni naprosto konkrétně. Zase se nadechla. Konečně zvedla oči od stolu a usmála se na ni a Geenu.
„Většinou se mi zdá o místech, které jsem ani nikdy neviděla, dokážu je stvořit, podle libosti. Ale jestli takové místo skutečně existuje na světě, tak je to malý ráj. Jednou jsem na tom místě strávila týden a půl. Můj malý osobní rekord v pokračování ve snu. Jinak se mi celkem často sny opakují, tak jednou do měsíce se mi nějaký z nich vrátí s tím, že si pamatuji, že už se mi zdál a vím, co dělat.“

Výsledky hlasování za únor:

Hlasovalo: 6

1. Strážci času (11 bodů)
2. Lapači snů (9 bodů)
3. Stargate: Hope (6 bodů)

4. - 5. Klub Noční Můry, Shadow in the mist! (3 body)
6. - 7. Alagaesie, Charmed: Next generation (2 body)

Otevřeno vkládání příspěvků za březen.

{i}Shadow in the mist/}

Vévodkyni ten samolibý úšklebek pochopitelně neunikl. Zdálo se, že má však navrch, protože se s každou přibývající chvíli značně usmívala. Neznámá nemohla tušit, co to mělo znamenat, ale s každou sekundou se začala cítit hůř a hůř. Jakoby toho snad už za dnešek neměla dost. Gronallyn se prudce narovnala, aby vzápětí odpověděla na její otázku. Snažila se získat čas:
"Mnoho nebezpečných tvorů. Od zbloudilých vlků, po značně silné chiméry, ale i démonů nižší moci, kteří dokážou pouze parazitovat na těchto tvorech. Všechny potřebné informace naleznete ve Stormwindské knihovně."
Poslední slova se pro Gar'Naru stala bolestivá, jakoby se nesla ozvěnou a ztrácela ve víru nenávratna. Zamotala se jí hlava a přesto, že doposud seděla na židličce, spadla na zem v tichém zasténání. Najednou však viděla něco, co ji upoutalo pozornost...

Viděla vysoké bílé věže. Jasně poznala, že je to Stormwind. Nevnímala, kam její kroky směřují, ale v hlouby duše cítila, že jde rozhodně správným směrem. Zabočila za roh jedné z bočních ulic a okolní svět potemněl. Sáhla na kliku a otevřela dveře dokořán, ale stalo se však něco nevídaného. Z chodby se vynořilo zlatavé světlo a vtáhlo ji to dovnitř. Nebála se, protože věděla, že jí to nechce ublížit. Byla to budoucnost nebo minulost? Zdálo se jí to, jakoby už to jednou prožila, ale přesto záhadným způsobem vycítila, že tohle teprve jednou přijde.
Stála před kamennou soškou, kde byla vyobrazena její postava... a pod ní byl do kamene vyryté různé nápisy. To písmo znala. Starověké písmo světa, které bylo dávno pohřbeno a přestalo se za jeho pomocí mluvit. Nejmocnější slova, plná magie. Věděla to a touha zjistit víc ji donutila k tomu, začíst se. Bylo to proroctví...

V tom rázu se najednou probudila, obklopená Gronallyn a Navaehem, který ji starostlivě držel za ruku. Chtěla se zvednou a jít hledat tu tajemnou chodbu, která se jí zjevila v jednom dalších vidění. Jakoby to snad potřebovala nutně vědět, snad na tom závisely životy všech:
"Lásko, jsi v pořádku?" Zaznělo v jejich uších dost starostlivým tónem věnovaných od Navaeha. Větší silou stiskl její ruku a vyčkával na odpověď.

Zamyšleně se mračí na misku s omáčkou ze stříbřitého kovu, aniž by ji doopravdy viděla. A sice poslouchá Gronallynina slova, ale sama cítí, že s každým pohybem jejích rtů ztrácí schopnost ji doopravdy slyšet.
A potom věděla, že slyší jenom ticho. Pomalu vydechne. Stiskne víčka. Kousne se do rtu, až ucítí v ústech kovovou pachuť horké krve. Každou částečkou své osobnosti se snaží udržet tady a teď, zůstat při vědomí.
Když uslyší, jak vidlička, kterou ještě před chvílí svírala mezi prsty, zazvoní o hranu cínového talíře, ví, že prohrála, ještě o chvíli dřív, než se jí v hlavě zatmí a sesune se na podlahu.

Lapne po dechu, jakoby vize byla temnou hlubokou vodou, ve které se topila. Oběma rukama se prudce pokusí vzepřít o podlahu, čímž nevědomky zaryje nehty Nevaehovi do dlaně.
Ještě pořád dýchá překotně a zrychleně, když se narovná do sedu a zmateně se rozhlédne kolem sebe, v první chvíli nejistá, kde vlastně je. Zatěká pohledem po hradním sále, než sklopí oči a tiše si odkašle.
„Ano, já…“ zakoktá se a znovu si musí odkašláním pročistit hrdlo. Pokusí se o Nevaehovu dlaň vzepřít, aby se vyhoupla na nohy a poměrně věcně, jakoby ani nedošlo k žádné odmlce v hovoru, odtuší: „Tu bych ráda navštívila.“
Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.

Klub Noční Můry

Lenka (Neera) se se svým společníkem vydává z hrůzných zákoutí klubu ven, pryč z laboratoří, kde byla zavřená na pospas mýtickýcm nestvůrám s vědeckými znalostmi a záměry. Blíží se k lidskému světu. Tam, kde svítí slunce...

Lenka si vlastně ani nedokázala dát dohromady, jak ji Tomáš protáhl Klubem až na povrch. Ano, trvalo to. Pár dní, kdy Lenka nepravidelně spala, aby mohli ve správných okamžicích procházet místy, kde nikdo nebyl. Když už procházeli oblastmi plnými humanoidních nestvůr, mezi které, jak si nepříjemně uvědomovala, Lenka už napůl taky patřila, nikdo si jich nevšímal. Kráčeli tak sebejistě, nebo to alespoň dobře předstírali, že je nikdo nezastavil, nikdo Lenku nikam neodváděl. Jako by byla neviditelná. Občas to i Tomášovi přišlo zvláštní. Nabyl podezření, zda Anděl nevydal nařízení, že se má Lenka nechat na pokoji. Že by mohl mít sám určité záměry s Lenkou na povrchu. Ale ani tyhle konspirace neodvedly Lenku od její posedlosti.
Uvědomovala si, že se její metabolismus změnil. Měla potřebu pít. Byla to velká závislost, Tomáš jí sháněl lahve s vodou a Lenka vypila okolo pěti litrů denně. Zároveň zjišťovala, že nedokáže jíst. Její tělo se tomu bránilo, cokoli snědla, okamžitě vyhodila ven. Cítila, že jí něco chybí. Něco, co najde nad zemí. Nebyla to Johanka, nebyla to svoboda. Cítila, že je tam energie, která jí pomůže přežít.

Činorodost zmírnila hloubku mojí mizérie. Pomáhalo mi být aktivní, prát se za svůj osud a postupovat kupředu. Přesto mě doháněl plíživý strach, zvlášť ve chvílích průchodu bzučícím netečným davem, a ten byl daleko horší, než mrazivé rozrušení, se kterým jsme se tiše krčili ve tmavých zákoutích.
Nejtěžší ale bylo vyrovnat se se strachem, který ve mně probouzely reakce mého vlastního těla, když jsem se podívala na jídlo. Vždycky jsem byla přesvědčená, že ta slabost a nevolnost musí pramenit z hladu a prahla jenom po myšlence na jídlo, vydrželo mi to ale nejdýl vteřinu poté, co se dotklo jazyka. Kupodivu bylo na cestě tam skoro stejně hrozné jako na cestě zpátky.
Moc jsme nemluvili. Vzrůstající paranoia mi svazovala jazyk.

„Jsme tu,“ řekl Tomáš Lence u masivních kovových dveří. Slyšeli za nimi vzdálený hluk tramvají, možná i vlaků. „Jeden z východů ven, jeden z těch stálých. Kdybys měla potřebu se vrátit, tudy to půjde. Já s tebou nepůjdu. Já tu musím zůstat. Hodně štěstí.“ otevřel dveře a před Lenkou se objevil skutečný svět.

Na svět se žene potopa. Někteří lidé zemřou, jiní se promění v ryby a jiní zase v anděly.

Všude kolem je moře trampolín. Skáču na nich a nemohu to zastavit.

Není pravda, že sem chodíme žít. Jenom zde spíme, jenom zde sníme.

Nacházela se v podchodu v Holešovicích. Matně to tam poznávala - několikrát tudy procházela mezi nádražím a tramvajovou zastávkou. Nikdy netušila, že je odtamtud cesta do jiného světa. Když se ohlédla za sebe, viděla holou zeď. Ale zároveň viděla (a především cítila), že za zdí něco je. Něco, od čeho chce být co nejdál.

Podle Tomáše jsem byla nesmrtelná, ale připadala jsem si spíš mrtvá.
Ale hned, jak jsem poprvé uviděla ty dveře, věděla jsem, že i když vypadají stejně jako tolik jiných, kterými jsme už prošli, tyto jsou ty poslední. Věděla jsem to dřív, než to Tomáš vyslovil nahlas. Za těmi dveřmi byl život.
Opatrně jsem se jich dotknula otevřenou dlaní, jakoby ve strachu, že mi zmizí, přímo přede mnou se rozplynou v nic. Namáhavě jsem polkla naprázdno. Přestože jsem pila před několika minutami, jazyk už jsem měla zase vyprahlý.
Za těmi dveřmi byl život. Svoboda. Johanka. Něco. Všechno.

Snad jsem ani neposlouchala Tomášova slova. Musela jsem ven. Málem jsem se rozplácla na chodník, jak jsem nechtěla promarnit už ani vteřinu v podzemí. Překotně jsem se otáčela kolem své osy a nedokázala uvěřit svým očím. Tak obyčejné místo. Ani si neuvědomuju tichý potutelný smích, který mi vychází z hrdla.
Až pak se pomalu zastavím a umlknu. Ne. Tohle není obyčejné místo.
Jediné mrknutí jako by zabralo celou věčnost a celé zorné pole mi vyplňuje nasprejovaný nápis.
Na svět se žene potopa. Někteří lidé zemřou, jiní se promění v ryby a jiní zase v anděly.
Fajn. Beru tu rybu.

Už bych se nejraději neotáčela. Celé dny mi ale vrtala hlavou jedna otázka a teď bylo jasné, že pokud neseberu odvahu zeptat se teď, už k tomu možná nedostanu příležitost.
„Ale – proč?“ hlesnu vlastně dřív, než dám dohromady dost slov na souvislou větu.
„Chci říct,“ zhluboka se nadechnu, abych si srovnala myšlenky, „Proč bych se já měla ztratit a ty ne?“
Nejsem si jistá, jestli chci slyšet odpověď. Ale musela jsem se zeptat.

Alagaesie

Půlefčino malé dráče dostalo uprostřed noci hlad. Čím se ale takový dráček živí?

Tentokrát při styku s drakovými šupinami nepřichází žádná bolest. Cítí jen jeho šupiny, tvrdé, ale krásně hladké. Dráček se nechá pohladit, ale pak jej zaujme proužek čistého plátna, kterým si Räwe ovázala ruku se stříbrnou značkou. Očichá obvaz a pak kýchne. Z nozder mláděti vylétne kouř. Pak Räwe opět pocítí ve své mysli myšlenkové vlákno. A z něj cítí velký, ukrutný hlad. To se dalo čekat, když dráče bylo tak dlouho ve vejci. A kdo ví, jak dlouho tam vlastně byl? Když se nad tím jeden zamyslel, ve vejci toho určitě k jídlu moc nebylo. Ale co asi tak takový drak jí? O nich toho moc nevěděla. A navíc, co bude shánět teď, uprostřed noci?

Pomalu vydechne úlevou – ani si neuvědomila, že napětím zadržovala dech. Jemně hladí konečky prstů šupinky na jeho hlavě a krku a i v nejasném světle se podivuje jejich dokonalé kráse. Bezmyšlenkovitě se usmívá a tiše si pobrukuje jednoduchou melodii staré ostrovní ukolébavky.
Už podvědomě čekala ten podivný pocit, že s ní někdo mluví beze slov a hlasu, že se její mysl dotýká nějaká jiná, zvláštní. Když se znovu objeví, nechá laskající prsty sjet dráčeti pod bradu a s úsměvem se mu podívá do očí.
„Ty si umíš ale pěkně říct, co chceš,“ broukne pobaveně a pomalu vstane, „Tak se podíváme, co s tím můžeme udělat, co říkáš?“
Skloní se ke slamníku, ukáže dráčeti otevřené dlaně a pomalu, opatrně ho napůl zvedne, napůl nechá, aby se samo uvelebilo v její náruči. Pak i s ním tiše vyjde ze své komůrky.

„Teď psst,“ varuje ho spikleneckým šepotem, když po špičkách proklouzne kolem mistrovy ložnice. Starý pán býval často vzhůru pozdě do noci, ale když usnul, neprobudilo by ho snad ani hejno draků. Na okamžik se se zatajeným dechem zastaví za tenkými dveřmi, když ale uslyší hluboké pravidelné chrápání připomínající bouři nad mořem, spokojeně přikývne a lehkým krokem seběhne po schodech dolů do světnice.

V širokém oblouku opíše celou místnost zkoumavým pohledem a rozpačitě se zarazí. Vlastně vůbec netuší, čím by měla dráčkův hlad ukonejšit, když se sotva vyklubal z vejce. Když se starala o nejrůznější opuštěná mláďata, většinou se jí podařilo od některého ze sousedů vyprosit džbánek mléka, ale teď nic takového neměla.
Ta myšlenka jí donutí se zastavit, opatrně sklonit a natočit hlavu, aby si ověřila to, čeho si zatím všimla jen nevědomky, tedy že dráček už má spoustu bílých zoubků.
Otevře dveře malé spížky, která vlastně nebyla ničím víc, než větším výklenkem ve zdi, a natáhne se dozadu, odkud vytáhne proužek nasoleného masa.
„Co na to říkáš?“ podrží ho dráčeti před čumákem.

Dráče si hoví v Räweině náruči a zvědavě se po cestě rozhlíží, aby prozkoumalo svoje okolí, a spokojeně si švihá ocáskem. Když půlelfka vytáhne proužek masa, zpozorní. Natáhne hlavičku a zvědavě maso očichá. Pak dojde k závěru, že je to poživatelné a překvapivě rychle maso zhltne. Jako kdyby to nic nebylo. Pak se lehce otřepe. Räwe ve své mysli ucítí opět vlákénko myšlenky, které je složeno ze zvláštního pocitu přílišné slanosti. Nejspíš by si dráče raději dalo maso nenasolené.
Dráček pak zavětří a vyskočí Räwe z náručí. Na zem dopadne jako kočka na všechny čtyři a vyrazí na průzkum spížky. Křídla založená na zádech, hlavičku vysoko vy vzduchu a čichá na všechny strany, aby zachytilo co nejvíce pachů je možné a samo si rozhodlo, co tentokrát zdlábne.

Charmed Apocalypse:

Halloween na Avalonu pokračuje. Tentokrát z pohledu Chrise a Alexi, kteří stojí proti upírům a obřím pavoukům.

Chris zůstane stát, jakoby jej opařil někdo horoucí vodou.
Mlaskne jazykem o patro úst, načež se prudce otočí a pohled zaboří k podlaze. Několikrát zvedne jednu nohu a posléze tu druhou. Téměř v domnění, že se propadne hluboko do země. Znovu pohledem zakotví ke své posteli a nahne se tak, aby zjistil, co se skrývá pod ní. Skutečně spatří oči a ty špičaté zuby, jako nějakého vlkodlaka. Otřepe se a ustoupí o krok vzad.
Vzápětí se už tělem dotýká hrany opěrného bodu schodiště a vzápětí už si všímá toho hejna netopýrů, což má za následek to, že se mírně přikrčí. Z úst mu vyjde nějaká peprná nadávka na úkor těch ohavných stvoření, ale to už mu do jeho očí praští ten hnusný měsíc. Zakroutí podrážděně hlavou a vzápětí už pozvedne pravou ruku, načež k němu vystřelí kouli vody.

Koule z vody vyletí k nebi. Má v cestě okno, ale to ji nezastaví, takže se domem rozezní řinčení rozbitého okna a některé kolem Chrise prolétnou nebezpečně blízko. Vzápětí ucítí na ruce palčivou bolest. Jeden střep jej letmo zasáhl a řízl. Vzduch zaplnil kovový pach krve. Netopýři se vrátili a zastavili se ve vzduchu před Chrisem. Pak se jejich morfologické pole zachvělo a oni získali lidskou podobu. Upíři, které přilákal pach lidské krve. A stáli jich tam přibližně dva tucty. A za sebou slyšel cvakání zubů, nebo spíše kusadel. Když se otočil, spatřil obrovského pavouka s krvavýma očima a rozevřenými kusadly. Otázka byla, jestli to stále ještě byl pavouk, nebo nějaký druh pavoukovitého démona. Každopádně byl v obrovském nebezpečí a to z obou stran.

Sleduje dráhu letící koule vody.
Téměř okamžitě uskočí poté, co se k zemi snesou úlomky střípků z rozbitého okna a nastaví ruce před tvář, jakoby se tím chtěl chránit. Sykne bolestí poté, když je Chrisova pravá ruka rozříznuta (obrazně řečeno) na padrť. Prudce vydechne a už pohledem pouze sleduje netopýry, jak se před ním zastaví a poté se změní v téměř prach obyčejného člověka.
Uvědomí si, že teď je rozhodně v háji. Mlaskne nespokojeně jazykem o patro úst, načež zakroutí hlavou a zaujme bojový postoj. Levou nohu posune mírně dozadu, natáhne ruce v před a sleduje upíry dost vražedným pohledem. Chris byl odjakživa člověk, který se velice nerad vzdával. Proto mnohé dokázal i když kolikrát kvůli němu umírali lidé, které velice miloval.
Dvacet upírů? To je tedy výzva! Opravdová výzva, ale není to však nic, co bych nezvládl.
Ovšem ani cvakání odporných zubů pavouků jej nedonutí být opatrnější, než by bylo nutné. Soudě dle jeho výrazu to vypadá, že hodlá zaútočit. Proto vzápětí vytvoří několik ledových střel s ostrými bodci a rázem je vyšle proti několika upírům. Vzápětí však už na nic nečeká, obrací se k pavoukovi s cílem uzavřít jej do ledové mříže.
"Tak se ukažte! Pojďte, nakopu vám prdel! Já se tedy rozhodně nevzdám!" Zakřičí na všechna ta "nebohá" stvoření a nyní se začne připravovat k dalšímu útoku, rozhodně se nevzdávajíc a snaží se jim nedávat žádnou možnost k tomu, aby mohli zaútočit.

Obřího pavouka cosi shodí ze schodiště a na důkaz jeho zániku za chvíli Chris uslyší nechutné křupnutí. Vzápětí se k němu odkudsi shůry snese Alexis. Dopadne hbitě na nohy a otočí se proti upírům, s nepřátelským výrazem ve tváři.
„Koukám, že bys tu uživil trochu pomoci,“ prohodí. A tentokrát to kupodivu není ani cynické, nebo uštěpačné, jak to obvykle mvala v povaze. Jenže než stihnou oba cokoli udělat, objeví se před nimi podivné zlatavé světlo, z nějž vystoupí mladý muž, se světlými kudrnatými vlasy, pohlednou tváří a oblečen do zakrváceného a potrhaného oblečení.
Upíři instinktivně o krok ustoupí před světlem, ale pořád jsou připraveni útočit.
„Nechte je na pokoji!“ zahřmí mladík tak silným hlasem, že to normálně není možné. Napřáhne ruce a z nich se mu vyvalí oranžová vlna, která v momentě zničí všech dvacet upírů. Co proti němu byl Chris, nebo dokonce Alexis? Oba by k takovému činu potřebovali mnohem víc, než zvednutí rukou.
„No páni,“ vydechne Alexis.

Stargate : Hope

Doktorka Elizabeth Weir, jakožto replikátorka čeká spolu s androidem Annie - vtělením antického města Antiney, na příchod Dia, vládce vyhoštěných goa'uldů. A ten přichází v plné parádě.

Vše podstatné už bylo řečeno. Mlčela tedy a schovala se. Úplně splynula se stínem jednoho ze sloupů. Přejela prsty po jeho členité struktuře. Antická architektura ji vždycky fascinovala. Pak se ztichlým prostorem začalo rozléhat dunění jaffských kroků. „Jestlipak umí tenhle naštvaný Zeus taky vrhat blesky?“ poslala myšlenkovým expresem Rickovi. Pak ji něco napadlo. Cítila se tu zvláštně a příjemně uvolněná. Sama jen s Rickem a Annie. Ano, udělá to. Jen ještě musí chvíli počkat, až budou všichni uvnitř. Tak.

Zeus vypadal přesně tak, jak si ho představovala. Zamračený, ne moc pohledný (neměla ráda muže s plnovousem), zahalený do rozměrné tógy s purpurovým pruhem. Plášť byl dokonce purpurový celý. No, bůh, jak jinak. I ve starém Římě nosili císaři jen široký purpurový pruh. Tehdy se tohle vzácné barvivo získávalo z brouků, jestlipak to platí i teď? A vůbec ohlasy mezigalaktického dění byly na staré Zemi víc než zajímavé. Když si tenhle Zeus v menší potyčce podmanil malou soustavu goa´ulda jménem Jov, začali ho najednou uctívat i staří Římané. Jen jméno Jov nahradili vznešenějším Jupiter.

To všechno jí proběhlo hlavou dřív, než se tento bůh nikým nepozván dostal na tři kroky od dveří. Teď si všimla konců jeho vousů, které byly stočeny do elegantních prstýnků. Stejně jako vlasy okolo jeho skrání. Bílé kroužky na opálené pleti. Zvláštní, takhle se prý ráda nechávala česat Agrippina, matka Nerona. A to nebylo to jediné, co měla dávná vražednice s tímto Diem společné.

Šest kroků, skoro střed sálu. Dělal velké kroky, to musela uznat. Měl mohutné nohy obuté v pozlacených sandálech. Vlastně skoro tlapy. Nevadí. Osm kroků, téměř uprostřed. S pobavením sledovala, jak jeho muži zmateně prohlížejí všechny kouty místnosti. Za chvíli budou nejspíš uvažovat, jestli je nepostihla přechodná slepota, až se na ně vyvalí pavoukům podobný kovový hmyz doslova z každé škvíry a každého koutu.

Deset kroků. Přesně uprostřed. Pěkná číslovka, plánoval to tak? Když promluví, prstýnky na konci jeho vousů poskakují. Vypadá to směšně. Rty má přetřené nějakým perleťovým leskem, který se matně odráží ve světle slunečních paprsků. Nestihla si všimnout, jestli má i namalované oči (možná podle hesla, když už, tak pořádně), protože Annie zavřela velké vchodové dveře. A pak i všechny ostatní.

Jeho výraz v tom okamžiku by stál za zvěčnění. Chtěl se rozhlédnout kolem sebe, ale nedokázal odtrhnout pohled od scény, která se odehrávala přímo před jeho očima. Několik z replikátorů se na stěně zformovalo do velmi jasně provedeného goa´uldského znaku. Nejlepší výsměšný obrat, který znala. Prostě ho musela použít, nemohla si pomoct. Ale příště už to bude zase ta stará Elizabeth, slíbila si. To slovo znělo Nefri'eet hasshak. Milý hlupák ve strohém překladu. Ale tady pouhý překlad nestačí. Museli byste být goa´uld, aby se vás to dotklo a to on byl. Po celé místnosti vyrostlo 11 takových znaků. Jeden na každých zavřených dveřích a další na stěnách po celém obvodu. Nikdo si nemohl nevšimnout. „O tomhle nebudeme nikdy mluvit,“ požádala Elizabeth Ricka.

Mezitím jen tak mimochodem dala příkaz ostatním replikátorům, kromě svého osobního, který zatím v klidu vyčkával. Omezila také kontakt s těmi na planetě. Musela být maximálně soustředěná. Vyhrnuli se doslova odevšad jako mohutná ťapkající tsunami. Vrhli se na přítomné jaffy a doslova je přikovali k zemi. Vybavení antického města bylo příliš cenné, nemělo by se poškodit. Nedala jim příkaz zabíjet, ovšem pokud se některý z jaffů bude příliš bránit, udělají to. Další replikátoři se nahrnuli k ohromenému Diovi. Pomyslela si, že ani a římské latríně by nevypadala nanicovatěji než teď. Obklopili ho. Roztáhli nohy kolem jeho chodidel a zabránili mu se pohnout. Pak se někteří z replikátorů spojili do tenkých sloupků. Přidávali se k nim další a další nakonec vytvořili nad jeho hlavou rovnou plochu. Celé to vypadalo jako klec. Elizabeth byla spokojená. Konec výstřelkům, řekla si.

Celé se to odehrávalo strašně rychle, i Rick měl nejspíš problém to sledovat. Ale na dlouhé řeči stejně nebyl čas. „Tady jsem, ale klanět se nebudu,“ (Bolí mě kolena, dodala si v duchu, ale neřekla. Konec výstřelkům). Vyšla ze stínu a zamířila si to přímo ke znehybněnému vůdci nezvaných návštěvníků. Pak natáhla ruku, aby prozkoumala jeho mysl...

Temnota

Už ubehlo pár týždnov od toho ako nastala temnota. Znížená hladina kyslíka nedostatok jedla a vody ale hlavne vysoká koncentrácia temných pohybujúcich sa po vonku prinútila ľudí schovávat sa v bunkroch. Tu začína aj náš príbeh

Zásobníky kyslíka a obrovské množstvo ľudí. Niekoľko ľudí sa ohrieva pri malom plápolajúcom ohníku a pomaly čaká na smrt. Nedostatok jedla a vody najtahšie znášajú malé deti ,ktoré tu umierajú každý deň. Nik s tým však nedokáže nič spravit. Každý má strach a len potichu vyčkáva na smrt. Takto by sa dala opísat situácia v bunkri 5874-D. Šíria sa ale reči ,že do bunkra zavítal muž s vonka. Muž ,ktorý tam prežil a prežíva aj nadaľej. Muž ,ktorý možno pozná riešenie. Muž ,ktorého všetci poznajú pod menom Lovec.
Cliff Kellmer -
S hlavou v dlaních pozoruji to lidské hemžení. Všichni jsme tu ztracené existence, jen stíny toho kým jsme bývali dřív, ale možná, možná je tu naděje. Alespoň na tu jednu jedinou věc po které toužím. Musím najít toho Lovce. Třeba něco ví.Prudce vstanu a hlava se mi trochu zamotá. Naštěstí to brzy přejde, už jsem si trochu zvykl a vyrazím uličkou. Dívám se po lidech a hledám v tvářích tu která sem nepatří. Snad tentokrát budu mít štěstí.Ujdu sotva pár kroků když do mě vrazí jeden z obyvatelů. Začíná tu další z mnoha bitek vyvolaná strachem, nenávistí a potřebou vlastnit.
Odstrčím chlapa od sebe, nechci se do toho nechat zatáhnout, ale pak se v hloučku zápasících postav zaleskne nůž.
Orion Fullbuster -
Znaveně a naštvaně sedím daleko od ohně. Trochu hněvivě hledím na shluk lidí u onoho zmíněného ohýnku.
*Jsou to zbabělci a hlupáci. Plýtvají kyslíkem a ještě jenom utíkají.*
Nedávno jsem zaslechnul, že tu je možná Lovec, tak mám teď v plánu se porozhlédnout kolem a pokusit se od něj dostat nějaké informace. Nejraději bych šel na povrch, ale ve svém momentálním stavu by to byla sebevražda.
"Tak jdu na to. Rozproudit krev." Prohodím sám k sobě a pomalu kráčím směrem k lidem, když se strhne ona šarvátka. Zatím se držím opodál.
PJ -
Muži sa na Cliffa chvíľu pozerali a jeden s nich ,ktorý vlastnil nôž sa zahnal po Cliffovi. Náhodou ale do toho muža vrazil další a tak sa Cliffovi nič nestalo. Ale v tom nečakane niekto začal do Cliffa boxovat a on spadol na zem kde sa mohol len kryt. Je len na okolitých ľudoch a Orionovi čo spraví ...
Cliff Kellmer -
Nejsem žádný rváč, ale život na hraně mě už pár věcí naučil. Nečekám, že mi někdo přijde na pomoc, to se nestává, ne pokud nejste v nějaké partě, a to já nejsem. Takže si pouze rukama chráním hlavu a kolena přitáhnu k hrudi ať nejsou škody tak veliké. Není to první výprask který jsem dostal a pravděpodobně nebude ani poslední. Stačí jenom vydržet dokud ho to nepřestane bavit. Už dávno u sebe nemám nic co by stálo za to ukrást.
Orion Fullbuster -
Podívám se na jednoho z lidí, který je schoulený skoro jako klubíčko neštěstí. "Zbabělci, všichni." Prohodím jentak mimochodem a pokusím se nízkým kopem podkopnout chlápka, co boxuje do toho chudáka. To by jej mělo zastavit. Přitom držím ruce v boxerské obraně a dávám pozor na to, kdyby chtěl někdo napadnout mě.
PJ -
Cliff dostal mnoho rán do hlavy ale aj pod rebrá a bolo to dost cítit. Orion podkopol chlapíka ale moc sa mu to nepodarilo ale aj tak to stačilo aby sa všetci od vás dvoch vzdialili. V tom bolo počut výstrel. Objavilo sa niekoľko mužov ,ktorý tu sú známi ako strážcovia. Starajú sa o poriadok v bukri ale zatiaľ sa im nedarí. Nenazdali ste sa a už pri vás boli.
"Pôjdete s nami"
Povedal jeden s nich a chopili sa vás.
Cliff Kellmer -
Mávnutím ruky poděkuji Orinovi za pomoc a jazykem si přepočítám všechny zuby v puse. Žádný naštěstí nechybí.
S chlapem který drží zbraň není radno se hádat, takže neodporuji když nás ti takzvaní strážci popadnou. Raději se snažím popadnout dech a trochu zmírnit bolest od ran které jsem obdržel. Možná to skončí jenom kázáním, ale spíš jim budeme muset přenechat příděly jídla, nebo pro ně něco udělat, nebo nás prostě jenom zmlátí jak se občas stává.
Orion Fullbuster -
Povzdechnu si a poodstoupím od ostatních lidí. Nešlo to podle představ, ale něco jsem udělat musel. Na mávnutí ruky reaguji jen pokrčením ramen.
S těmi takzvanými strážci se do křížku dostat nechci, ale v duchu pochyybuju, že by na nás plýtvaly těmi málo náboji. Řídím se tedy jejich pokyny.
*Neměl jsem se do toho plést, asi dostanu zase pořádnou nákládačku.* Zakručí mi v žaludku, zase mám málo energie.
PJ -
Muži vás odtiahli veľmi daleko a hodili vás do nejakej miestnosti ,ktorá mala pevné dvere s malým sklom v strede navrchu. Miestost bola osvetlená slabým neonom na strope a na každej stene okrem tej kde sú dvere je dvojica kovových postelí zavesených retazami o stenu.
"Ser na nich! Necháme ich tam niekoľko dní hladovat a upokoja sa. Alebo ešte lepšie ich môžeme vyhostit von"
Hovoril jeden s mužov čo vás zajali. Bolo vidno že sa vás chcú zbavit a tu budete len dočasne.
V tom bolo ale počut tažké kroky. Niekto sa blížil. Muži prestali rozprávat a vy ste mohli cez okienko zbadat muža ,ktorý vyzerá ako Lovec.
"Nie ... pôjdu so mnou. Beriem si ich"
Povedal a pozrel sa na okienko kde ste boli. Bolo vidno muža s prilbou na hlave a vestou na tele. Výraz skúseného muža ,ktorý už niečo prežil. Výraz muža ,ktorý vás možno zachrání.
Žiadnemu kritikovi ešte nepostavili sochu, práve naopak, kritizovaným stavajú sochy

Charmed - Next Generation

Tamora se přenášejí do bytu k Damonovi, svému spolu s Chrisovou přítelkyní, Biancou. Co však nečekaly, byli lupiči v bytě, kteří postřelili Damona. Následně střílí i na Tamoru a Biancu. Tamora už je mrtvá a volá na pomoc své dvojče Kat, aby ona zachránila Biancu, zatímco sama jde zachránit svého přítele. Obě tedy léčí své raněné.

Kat mezitím dělá to samé, jenže na rozdíl od Damona, se její rána nezavírá. Kousek od nich ze země vyletí temně modré a bílé pramínky dýmu, které naberou obrys člověka. Nejdříve se zjeví tvar lebky. Ten je následován nehezkým obličejem lemovaným dlouhými vlasy a zbytkem těla, oblečeném v černém hávu. Muž natáhne ruku a z Biančina těla vystoupí její duch. Nejspíše to bylo horší, než se Kat zdálo. Biančin duch se chvíli zmateně rozhlíží, než mu dojde, co se stalo. I když se s ním ještěle osobně nesetkaly, je jasné, kdo to je. Anděl Smrti.
„Ne!“ vykřikne Bianca nešťastně. Její hlas zní dutě, jakoby ze záhrobí. „Ještě je brzy!“ protestuje.
„Není. Nadešel tvůj čas,“ odpovídá anděl hlasem bez jakýchkoli emocí.
„Zabil jsi mé dítě! Ty šmejde!“ Hysterický duch Biancy se vrhne na anděla smrti, jenže jím prolétne bez větších následků.
„Ne.“ Odpoví anděl prostě. „Dnes není ten čas. Tvé kamarádky mají moc je zachránit,“ pohlédne na dvojčata. „Neboj se, dnes není den, kdy tvůj snoubenec zemře,“ informuje Tamoru. Pak se pohledem vrátí ke Kat.
„Je mi líto, ale musím ti sdělit, že se s Ryanem nesmíš vídat.“ Kat si může vzpomenout na mladého smrtonoše, kterého potkala přibližně před čtrnácti dny. Teď se jí to může zdát jako celá věčnost. „Mrtví nesmí interagovat s živými více, než je nezbytné.“

Tamora polyká slzy a dýchá prudkými, lapavými nádechy. Těžko říct, co se dá vyčíst z jejích myšlenek, ona sama má pocit, že se všechny zbortily do jedné obrovské černé díry vířící nezadržitelnou rychlostí.
Klečí na podlaze vedle Damona a roztřesené ruce drží nad střelnou ranou v jeho hrudi, ale obrátí hlavu ke Kat, aby se ujistila, že i jí se s Biancou vede podobně dobře.
„Ne…“ hlesne tiše se strachem, „Ne, to ne, prosím.“
Pevně stiskne víčka hned, když vidí vyvstávající pramínky kouře. Přestože naživo nikdy nic takového neviděla, tuší, co bude následovat.
„Ne, to není možné…“ zašeptá, „Tolik jsme toho udělali, tolik jsme se snažili… Není to fér.“
Ze smrtelné střelné rány už je naštěstí jen mělký škrábanec v kůži a poněkud otřesený pocit, když se zlatavé světlo linoucí se z jejích dlaní zamihotá, zeslábne a nakonec úplně zmizí, jak ji přemůže vlna beznaděje. Ztratí rovnováhu a ztěžka klesne do sedu, vnitřní stranu zápěstí si přitiskne na kořen nosu, až jí brýle sklouznou až k jeho špičce, stejně celé mokré od slz.
Proč?
To je vlastně jediné, co jí burácí hlavou. Proč mají tolik bojovat a tolik trpět, když stejně nedokáží nic změnit. Když nedokáží ochránit ty, které milují.
Pomalu nechá klesnout ruce do klína a zamžourá směrem, kde v nejasných obrysech tuší Biančinu siluetu.
„Promiň,“ vzlykne téměř bezhlesně. Není si jistá, za co přesně se omlouvá. Za to, že ji nezachránili, za to, co se stalo v jeskyni. Za tu svatbu, na kterou nikdy nepřijde. Za to, že pro ni neměla radu, když byla bezradná. Nejspíš úplně za všechno.
Slyšela každé slovo anděla smrti, ale nějak nemá chuť ani sílu přiřazovat jim význam. Nemá pocit, že by měla moc cokoliv udělat, zvlášť pokud mluvíme o záchraně života.

Když se ráno pod jejíma rukama nezavírá, začíná Kat propadat panice. To není možné, nevypadalo to tak zlé. To prostě nemůže být pravda. Ne. Cítí, jak se jí derou slzy do očí a jak o chvíli později vytvářejí klikatou cestičku mířící někam k jejímu nosu. Být v jiné situaci, nejspíš by se pochválila za nákup té voděodolné řasenky, ke kterému se nedávno konečně rozhoupala. Ale momentálně jí to bylo stejně ukradené, jako lednímu medvědovi kecy o globálním oteplování.
Divadlo, které se před ní začalo odehrávat o pár chvil později sleduje s napůl nepřítomným výrazem a pusou otevřenou v němém úžasu. Když se k ní Anděl smrti otočí, jen překvapeně zamžiká. Na jazyk se jí dere nějaká peprná odpověď, ale uvázne hluboko v krku ještě dřív, než se její rty vůbec stihnou pohnout. Pavučina bolesti, smutku, úžasu, strachu a ohromení byla stejně neprostupná jako hradby okolo Bezdězu.
Pod rukama jí právě vyprchal život z její kamarádky a ten malý v jejím těle k tomu neměl daleko a on mluví O TOMHLE? Věděla, že to asi špatně skončí, ale opravdu jí to musel sdělovat TEĎ? Očima sklouzne k duchu Biancy. Její prosebný pohled je všeříkající. „Promiň,“ zachraptí skoro neslyšně. Zatřepe hlavou, aby rozehnala slzy a knedlík v krku. Uvědomuje si, že Tamm řekla to samé. Myslí obě na totéž.
Dívá se na Biancu a do očí jí znovu vhrkne další dávka slz. Zlostně si je vytře zatnutou pěstí. Na to bude čas jindy. Teď se nesmí sesypat. Ještě tu neskončily. Podvědomě vyhledá myšlenkami svou sestru. Dá jí trochu práci překonat tu téměř nepopsatelnou směsici pocitů, která z ní prýští, ale její odhodlání je silnější. Zároveň se pokusí své pocity před Tamm trochu uzavřít. Kdyby je nechala proudit plnou silou, nejspíš by nedokázala zformulovat jasnou myšlenku.
„Bude v pořádku. Damon bude v pořádku. Bude v pořádku,“ opakuje tak dlouho, dokud si není jistá, že ji sestra vnímá. „Musíš jít ke mně, prosím,“ pokračuje naléhavě. „Tohle zvládneme. Nebude to těžší, než to kotě, pamatuješ? Nemůže být. Jsme silnější než tehdy Prosím, prosím, řekni, že to zvládneme," žadoní hlásek hluboko v jejím podvědomí. Nemá daleko k tomu, aby propadla hysterii. Jen krátce se její myslí mihne obraz ohnivé koule, která proráží dveře koupelny a ničí všechno, co je uvnitř. Podobné myšlenky si okamžitě zakázala, ale jak dlouho jí ještě ta sebekontrola vydrží?

Lapači snů

Omega (Neera), slečna, která velice ráda bojuje proti řádu a autoritám, nestrávila Vánoce ve squatu. Ona je strávila ve věznici. Protivní a nafoukaní hlídači, chlad a umělá zářivka. Alespoň do doby, kdy si s ní chce promluvit neznámá žena a uzavřít s ní ne zcela legální obchod.

Howards se na Omegu jen ošklivě ušklíbl a zachřestil klíčemi. „Budeme za dveřmi, slečno Blackhill. Kdyby něco, stačí zavolat.“ A dveře se zaklaply. Omega zůstala s barevnou ženou v místnosti sama.
„Jásně, páprdo, tebe určitě zavolám,“ zahučela žena směrem ke dveřím a na Omegu se ušklíbla. „Ne, že bych se mu divila, když dělá hlídače v ženské věznici.
Takže, Omego. Nejspíše vás zajímá, kdo sakra jsem a proč jsem přišla za vámi. Pokud vás to nezajímá, omluvte mou drzou sebestřednost. Jsem Cassidy Blackhill a přišla jsem vám nabídnout obchod.
Ten milý pán,“ a z jejího hlasu tak nádherně čišela ironie, „Možná přeháněl, ale v podstatě mi řekl, že kromě toho, že uvaříte cokoli, se ani nebojíte nezákonných činů,“ pozvedla Cassidy tázavě obočí a spíše jen gestem než potřebou si upravila brýle na nose.

Málokdy se Omeze stávalo, že by si člověka nedokázala zařadit, že by v ní nevyvolával jasnou odezvu. Ale tahle ženská ji od hlavy až k patě mátla.
Očividně se neposadila na zadek, když jí nějaký vůl zamával před nosem policejní plackou, ale ta šílená barevná exploze ne-vkusu jí nešla dohromady s vizí člověka, který to má v hlavě srovnané.
Tak mlčí a nechá ji mluvit, dál si drží ten neurčitě ironický úšklebek ve tváři, který byl už roky její nejlepší defenzivní taktikou. Jen chvíli poté, co se představí, ho neudrží. Mlaskne jazykem o patro v náhlém prozření a uhne rozladěným vědoucím pohledem někam do rohu pod stropem, když jí dojde, odkud to jméno zná. A hodnota Cassidiny sympatičnosti padne o pěkných pár bodů dolů.
Vedená silou předsudků si pomalu začne utvářet obrázek toho, co se tady děje. Nebylo žádným tajemstvím, že protekční spratci bohatých tatínků občas vyhledávají lidi jako je ona. A taky to vysvětlovalo, proč cítí tak okázalou potřebu ukazovat světu, že s ním není na stejné vlně.
„No, když to říká on, asi to bude pravda,“ pokračuje v tom ironicky pobaveném tónu a přidá ždibec očividně hrané naivity, „I když všechno je trochu přehnané. Třeba s takovým kančím gulášem bych mohla mít trochu problém.“
Na chvíli se odmlčí a měří si Cassidy pohledem, než líně uhne očima a ležérně nadhodí: „Copak? Váš dealer zjistil, že je na suchu?“

„V pořádku, zvěřina mi nikdy moc nejela. Bez kančího guláše se objedu.“ Poušklíbne se Cassidy Omegině poznámce.
Když ji Omega počastuje naprosto zjevnou urážkou, se slečnou Blackhill to ani nehne. Dál si drží svůj vyrovnaný úsměv, možná ho dokonce o něco rozšíří. Zlehka nakloní hlavu na stranu a kouká na Omegu pohledem, který jako by říkal „Vím přesně, co si myslíš.“ Ta ženská se prostě uměla tvářit.
„Svým způsobem. Ano, chybí mi dealer. Ale možná vás zklamu tím, že v drogách jsem jela, když mi bylo dvacet a od svých jednadvaceti se nedotknu ani vlčího máku. Nechci halucinogeny. Potřebuji sedativa na míru různě náročným zákazníkům.“
Cassidy si před sebe rozloží několik papírů, které až podezřele připomínají Howardsovu kartotéku, a nějaké další textové dokumenty. „Víte, že stačí několik podpisů a jeden šek a jste na svobodě? Že stačí trochu přesvědčování a pes, který napadl policii, když vás chytili, nepůjde z útulku k nějaké rodince ve Wisconsinu?“

Téměř cítila to zacvakávání ozubených koleček, která se jí točila v hlavě, když se snažila přijít na to, co má celé tohle setkání znamenat. A taky slyšela ten protivný vysoký skřípot podobný tanci nehtů po okenní tabulce, jak jí do toho soukolí někdo obrátil plnou lžíci velmi jemného písku, který ho celé zadřel.
I když se často tvářila, že to tak není, měla docela dobrý cit pro lidi i situace. A dobře cítila, že se jí situace vymyká z ruky. Teda, ne že by byla v posledních dnech zrovna paní svého osudu, ale teď se to oproti všem předpokladům ještě zhoršilo, což se jí ani trochu nelíbilo.
Věděla, že má Cassidy převahu. Nejen formální, převahu peněz, převahu dobrého narození, převahu postavení. Dokonce ani tu převahu možnosti kdykoliv odsud odejít. Na všechny tyhle by jí naplivala, našlapala zabahněnýma kanadama a vysmála se jí do očí. Ale ona měla převahu faktickou.
Ona měla moc.
To jediné stačilo, aby ji nenáviděla.
A potřebovala ji. A za to nenáviděla i sebe.
„Sedativa?“ opáčí důrazně a probodne slečnu Blackhill podmračeným pohledem. Při nejlepším svědomí by řekla, že neví, kam tím míří, ale v hlavě se jí začíná formovat jisté podezření, na které nechce snad ani myslet.
Rozladěně trhne rameny v marném pokusu uvolnit napětí v zádech, které ale pramení spíše z rostoucího vzteku, než reálného fyzického diskomfortu. Nesnaží se rozčilení skrýt, to by nedokázala, ale sleduje Cassidy přimhouřenýma očima a hlídá, aby nedala najevo své další myšlenky.
„A člověk se pak diví, že je ve státě bordel, co?“ přinutí se k dalšímu ze série sarkastických úšklebků. Přesto to v ní uvnitř trhne jako by s ní někdo zacloumal za žebra a páteř, když jenom tak mimochodem zmíní to, na čem ji vlastně svým způsobem záleží nejvíc.

Strážci času
Jediný způsob, jak poznat některého ze svých spolubojovníků, ale i nepřátel, je podívat se mu do očí. Jen ty zůstávají při průchodu do minulosti nezměněné. A Mairwen právě v baru zahlédla jeden pár očí, který ji byl velmi nepříjemně povědomý.

Kdybych měla v ruce sklenici, asi by mi teď vyklouzla z rukou. Určitě by se ve vzduchu pootočila, ale záhadně zůstala nerozlitá do doby, kdy by spadla na zem. S typickým zvukem tříštění, které by rozechvělo podlahu v téměř nepocítitelné rezonanci, by se rozpadla na hromadu malých střípků, které by se leskly v rozlitém nápoji.
Ale já sklenici nedržela. Já jen několik málo sekund přimrzle zírala do očí a roztříštěnou sklenicí se na okamžik stala má mysl. Otřásla jsem se jako v průvanu a otočila jsem se k těm zpropadeným očím zády.

Došla jsem zpátky ke svému stolu a téměř na ex dopila svůj rybízový džus. Běžně džus ucucávám dlouho, takže tohle mohlo docela dobře zaplašit pochybnosti mého psychopatického miláčka. „Hele, Corey. Necítím se zrovna nejlíp. Nebude ti vadit, když to už pro dnešek zabalíme?“
Vytáhla jsem z kapsy bankovku o zhruba trojnásobné hodnotě mé dnešní útraty (a to i když započítáme to liči, které teď bude asi na cestě kolem ostrovů Indonésie) a dodala k tomu: „Zaplatíš za mě? S drobnými nazpět si nelam hlavu, to je příspěvek na kameru, broučku.“

„No teda,“ protáhne Corey překvapeně, když se srdečně rozloučí a doloudá se za Márkou zpět k jejich stolku, „Víš jistě, že do sebe nechceš kopnout něco silnějšího? Vypadáš, že by ti to prospělo.“
Když ho Mairwen místo toho nechá stát s bankovkou v ruce, vypadá evidentně zaskočen, vlastně skoro víc, než když ten starý pán prohlédl jejich hru.
„Počkej, přece se nenecháš tak…“ zakoktá se, než najde ztracenou rovnováhu a pokrčí rameny, „No dobře, tak to máš u mě. To se mi stává každou chvíli, málokterá se mnou dokáže udržet krok.“
Tomu vtipu se okouzlujícím způsobem zazubí, vzápětí ale zvážní. Sice situaci očividně nerozumí, ale cítí ji správně.
„Počítám, že doprovodit domů nechceš, co?“ nabídne ji už znovu s běžným odhadem

„Jasně, doprovodit. Myslíš, že teď fakt stojím o tvé přehnané psychologické pitvy, ze kterých vždycky vyjdu jako bezmocná hysterka? S těmi můžeš jít do hajzlu,“ zasyčela jsem na Coreyho nepříjemně. A v následujícím okamžiku bych si nejradši vlepila facku. Bolestně jsem zavřela oči. „Promiň, zlato. Nevím... nevím, co to do mě vjelo,“ houkla jsem k němu už krotce a pokorně s omluvou v očích.
Vlastně jsem to věděla dobře. Odpovídala jsem na Coreyho otázku, ale v mysli jsem pořád měla vítězný úsměv bestie, která zavraždila Bartolomewa jen tak pro zábavu. Jen abych já selhala. Jen aby si aspoň trochu užil mou bezmocnost. Syčela a prskala jsem na bestii a neuvědomovala si, že mám před sebou přítele.

Mairwen by si nejraději dala facku. Corey vypadá jako by jednu dostal.
Překvapeně vytřeští oči a chvíli jenom šokovaně mrká.
„No,“ odkašle si suše a prohrábne si dlaní pečlivě rozcuchaný účes, „Tak teď mě to teprve zajímá.“ Sice na okamžik zaváhá, ale pak se na Márku smířlivě usměje, na znamení, že tak snadno se urazit nenechá.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Hlasujících: 5

1. místo: Lapači snů (10 hlasů)
2. místo: Strážci času (8 hlasů)
3. místo: Shadow in the mist (5 hlasů)

4-6. místo: Alageasie, Charmed: Next Generation, Stargate: Hope (2 hlasy)
7. místo: Klub Noční můry (1 hlas)

Otevřeno přidávání příspěvků na únor.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Shado in the mist! Stále pokračující příběh války mezi anděli a démony. Tentokrát se do toho pomalinku, ale jistě začínají zapojovat i lidé. Tentokrát scéna u jídla s vévodkyní Gronallyn, kde se je snaží přesvědčit, aby zůstali prozatím v kruzích Bílého města.

Gronallyn se pomalým a ladným pohybem usadila na draze vyhlížející židli a kostnatými prsty si upravila vršek roucha, čímž donutila neviditelné smítko padnout na čistou a lesknoucí se podlahu. Přitom však bedlivě sledovala Navaeha společně s Gar'Narou a přejížděla si je pohledem, což pro oba poutníky mohlo být velice nepříjemné.
"Pochopte, mladá paní, že nikdy nevíme, co se může stát. Magie města velice slábne a brzo nás neuchrání vůbec před ničím. Od té doby, co nechali andělé napospas osudu tohle město, jsme velice ostražití."
Pomodlila se ke všem stvořitelům světa a místnost rázem naplnilo ticho. Ovšem to stihl rozseknout Navaeh, na jehož výrazu se usadil i ten známý mrzutý výraz.
"To Vás však neomlouvá za ten sprostý útok, který Vaši vojáci na nás vykonali, má paní. Jak moje děvče říká, jsme jenom poutníci. Jestli nás budete chtít obvinit ze smrti Vašeho vojáka, jsme připraveni se před Stormwindským soudem bránit."

Ve vládkyni kypěl vztek, který se nesnažila dát najevo, ale pevně zatnuté pěsti pod stolem říkaly něco jiného. Prudce vydechla a zavřela oči, snad ve snaze najít ten ztracený klid. Nakonec se jenom ne příliš přívětivě usmála a uvolnila pěsti z nekonečného sevření. Pravou rukou se rozmáchla někam k oknu a pověděla:
"Nikdo Vás neobviňuje, mladý muži, vyslechla jsem výpověď mé sestry, jenž byla velice vystrašená. Přijměte ještě jednou, prosím, mojí omluvu a dejte se spokojeně do jídla. A snad přijmete i pozvání zůstat přes noc v paláci. Špatný pocit mi říká, že v okolí Bílého města to nebude příliš bezpečné tuhle noc."
Mohla to být velice dobře připravená léčka, ale velký hlad se ozýval s každou minutou stále intenzivněji a ruku na srdce, Navaeh vypadal, že by nejradši zalehl do nejbližší postele a uložil tělo alespoň k hodinovému spánku. Kýženě se podíval na Gar'Naru a něco ji pošeptal do ucha: Jsem fakt unavený, měli bychom si odpočinout, lásko... S tím zaujal právoplatné místo u stolu a narovnal se, jako neohnuté a nezlomitelné pravítko.

„Ostražití,“ zašeptá, jako by to slovo ochutnávala na jazyku a zkoumala ze všech stran. Usměje se, ale její zjizvená tvář opět složí spíš úsměšek. „Myslím, že rozumím. Není třeba se obávat nebezpečenství od někoho, kdo je již mrtev.“
A tak do ticha spolu s Gronallyninou modlitbou odezní také nepříjemná nejistota, zda je její pochopení upřímné, nebo si s ní svými jemně ironickými slovy tak trochu pohrává.
Nedá najevo znepokojení svářené s rozčilením, když Nevaeh správkyni města obviní daleko příměji. Dál se zamyšleně dívá z okna a špičkou ukazováčku zlehka obkresluje tmavý stín jizvy na odhalené kůži předloktí, líným pohybem očí ale sklouzne k urozené ženě a něco ve způsobu držení těla dává tušit, že by dokázala zasáhnout ve vteřině, pokud by nezvládla ovládnout svůj hněv.
„Pojíme s vámi, děkuji paní,“ pokyne mírně hlavou a pak, aniž by jen jednou pohlédla na svého společníka, dodá, „Zbývá ale ještě víc než čtyři hodiny světla a ty nechci promarnit.“
Chvění, vize a pocit temné propasti už odezněl, a Gar´Nara znovu cítila k muži, kterého milovala, nedůvěru, zlost a zradu, takže netoužila ustoupit.

Vévodkyně Gronallyn si uvědomovala, že vyjednávání s těmito lidmi bude ještě těžší, než si očividně myslela. I přes narůstající vztek vnitru její duše nedávala na sobě nic znát nebo oplývala velkou dávkou sebeovládání. Přesto si nyní elegantně přehodila nohu přes nohu a upřela na Gar'Naru nic neříkající pohled:
"Mýlíte se, Gar'Naro. Na světě je mnoho nebezpečí, mnoho démonů, o kterých víme, ale i těch, kteří jsou mocnější, než cokoliv na světě a to ještě nemluvím o tom, že přichází velké zlo, které jste schopna porazit jenom vy..."
Rozmáchla se levou rukou, aby dala vyjednávání jistou váhu podepřenou slovy a odmlčela se. Přitom pozvedla příbor a pustila se do již přichystané porce kuřete s brambory a mlčky plnila žaludek vydatnými sousty.
"Pošlu s Vámi ochranné stráže, nedoporučuji opravdu opouštět město, nebo to může dopadnout zle, ale přesvědčovat Vás rozhodně nemohu."
Jako na zavolanou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil vysoký muž oděný v rytířské zbroji a prozatím zaujal obranný postoj, vyčkávajíc na rozkazy. I přes helmici bylo z části vidět část jeho zjizvené tváře; zřejmě vlivem nějakého požáru a část blonďatých vlasů zakrývala jeho modré oči.
"K Vašim službám, má paní!"
Slova jasně věnovaná Gronallyn, jenž kývla hlavou a voják strnul. Neodvážil se nic prozatím říct, než k tomu bude vyzván. Navaeh si jenom odfrknul a mrzutý výraz nepřestával hrát na jeho tváři a snad se ještě víc prohloubil. Mlčky se pustil do stejného jídla, co předtím vůdkyně a takhle postupně naplňoval žaludek teplým jídlem. Záviselo jenom na Gar'Naře, co bude v příštích hodinách dělat.
Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.