Liga jeskyň (7 stran zpět) | Diskuze - Aragorn.cz

Zahájeno hlasování za září v diskuzi http://www.aragorn.cz/diskuze/liga-jeskyn-pravidla/

Hlasujte pro nejlepší, druhý a třetí text. Např. 1. ...,2. ...., 3. ....
Živý nebo jako umělá inteligence dokážu nebo vyvrátím Thomassenovu hypotézu.

Světlo v Temnotě
„Klasické“ Drd. Hráči na úvod dobrodružství podnikli malou výpravu, během které by se měli trochu poznat a oťukat. Cílem byla jeskyně starého alchymisty, na kterém si bohužel na podzim pochutnal medvěd a udělal si z jeho jeskyně brloh …

PJ
Rozzuřený medvěd se vrhl na Edmunda, pravděpodobně ho vyhodnotil jako největší nebezpečí, nebo ho zaujal barbarův medvědí plášť. Grizzly ho zasypal mocnými údery silných tlap a ani ostré tesáky nezahálely. Ačkoli se barbar s mečem činil, obrovská hmota zvířete a silná kůže údery částečně tlumily. Trpaslík zasadil medvědovi také několik ran, ale nejvíce asi škodily šípy z Tomislavova a Impova luku. Medvědovy útoky byly natolik rychlé a drtivé, že ani Edmundovo bojovnické umění nestačilo a během chvilky padl rozsápaný k zemi bez známek života. Naštěstí pro ostatní padl hned po něm k zemi i medvěd, kterého dorazil Tomislavův šíp. Okolo dvou těl se rozlévá kaluž temně rudé krve a vsává se do prachu na podlaze…

Imp, hraničář a alkoholik.
Když jsem viděl medvěda, jak bojuje, byl jsem rád, že přede mnou stojí přerostlý barbar a tlustý trpaslík. Vystřelil jsem pár šípů a vzhledem k malé vzdálenosti se mi podařilo jakž takž medvěda zasáhnout. Edmund očividně přecenil své bojové schopnosti a začal se kácet k zemi. Když sleduju padajícího Edmunda úplně zapomenu střílet. Naštěstí Tomi medvěda dorazí svým šípem. Poté co se i medvěd skácí k zemi, stojím jako přikovaný k zemi a koukám na dvě krvácející těla. Po chvíli se vzpamatuju a jdu k Edmundovi. Kleknu si a přiložím mu ruku na krk, jestli nahmatám tep. Uvědomím si marnost svého počínání. Dám mu ruku z krku, kterou mám úplně od krve. "Je mrtvý" prohlásím, i když to všichni vidí sami. Zalovím ve své brašně, abych našel vodu a mohl si umýt zakrvácenou ruku. Když ji hledám, všimnu si malého lektvaru, který jsme dostali od hraběte. "Lektvar rudého kříže…“ zamumlám k sobě. "...Dokáže oživit mrtvého…“ stále pokračuji v tichém, zamyšleném brumlaní. "Koukejte co mám" zařvu s úsměvem podívám se po ostatních. "Tak koho oživíme? Po pravdě mi byl ten medvěd sympatičtější… Ne dělám si srandu" prohlásím zvesela. Otevřu lahvičku a pomalu jí naliju Edmundovi do pusy. Odstoupím dva kroky a čekám, co se stane.

Tomislav, zloděj.
Boj byl perný a družina přišla o Edmunda. Medvěd byl asi v říji, nebo co, ale byl vzteklý jak Tomiho máma, když přišel taťka Hezounek domů úplně na mol. Trpaslík se svoji sekerou vyrobil pár zásahů a Edmund než skapal taky, ale den zachránili Tomi a Imp. Jejich šípy medvěd už nerozdýchal, ovšem Edmund nepřežil medvědovi zásahy. Tomi už chtěl začít truchlit, ale Imp vytáhl lektvar červeného kříže.
"A je to dobrý nápad? Však Edmund říkal, že chce najít hrdinskou smrt nebo tak něco, ne?" Nadhodil Tomi a zamyslel se. "I když pochybuju, že tím myslel rozsápání divokou šelmou." Dodal a přikývl. "Yosh, lej to do něj." Imp vpravil lektvar do Edmunda a družina napjatě čekala, co se bude dít. "Hmmm...uděláme si táborák s medvědíma biftekama?" Nadhodil Tomi do ticha….

Název jeskyně: Shadow in the mist!
Jedná se o jeskyni s fantasy příběhem na pomezí války mezi anděly a démony, kde vrcholem bude závěrečná bitva s tím největším zlem. Moje úplně první jeskyně, kterou v současné době vypravěčuji.

Postava: Gar'Nara

Všechnu její pozornost k sobě poutá neznámý nepřítel a moc, o které nic nevěděla, ale cítila ji, drsnou, neurvalou a nespoutanou sílu, která proudila jejím tělem. Jenom koutkem mysli, uzavřeným před světem i před silou, si ještě zachovala schopnost vnímat dění kolem sebe a cítit ho. Cítit ho jako Gar'Nara, jako žena, která našla domov a porozumění mezi horskými lovci, v jejich prostém, přímém, hrdém a čestném srdci.
Jen tam mohla cítit strach o Nevaehův život i víru, zoufalou víru v jeho sílu a schopnosti. Nemohla se ohlédnout a ubezpečit se, že jsou její obavy liché.
Démonovu zlobu to ale jen podnítilo, jako když se přilije olej do ohně.
Prudce otevře oči. Jeho výhružka ji zasáhne jako rána do žaludku.
Nenašla by v sobě odvahu neuposlechnout. Síla, která jí proudila, byla ale daleko mocnější než její vůle.

Ušklíbne se, snad víc úlevně než vítězoslavně, když démon v bolestii ucukne se zmrzačenou paž. Nechá vyklouznout z ruky nepotřebný, zničený jílec. S pohledem upřeným na jeho siluetu jistými, téměř obřadnými pohyby stáhne z ramene luk, hmátne do toulce. Nasadí šíp na tětivu. Téměř nevnímá temnotu, která se jí vkrádá do zorného pole. Necítí, že s rytmem jeho sípavého dechu ona sama dech zadržuje.
Natáhne luk, až jí kachní pírka na letkách pohladí po rtech.
Nemíří očima a nebojuje hrotem šípu.
Puštěná tětiva zazpívá svou labutí píseň.
Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.

Alagaesie

Paralelní příběh k první knize Odkazu Dračích Jezdců - Eragonovi, který odkryje, že tři vejce, jež má Galbatorix nejsou jediná dračí vejce v Alagaesii.

Ariana je prostá venkovská dívka, která zatím netuší, jak moc se její život změní.

Při práci si hvízdala. Ne proto, že by ji bavilo dolovat řepu ze země - ale ani jí to nevadilo, ráda pracovala a pomáhala - ale že se s veselou melodií na rtech vždycky všechno dělalo líp a člověk trochu pozapomněl na to, jak se mu otravné jehličky chladu zabodávají do prstů a odhalené kůže. Byli sice na chlad zvyklý - a Ariana na sobě měla kromě kalhot a košile, se kterými si obvykle vystačí, ještě koženou vestu - ale dnes bylo chladněji než obvykle a to nikdy není moc příjemné.
S povzdechem nad listy ve svých dlaních poodešla o kousek dál pro motyčku, kterou tam nechala položenou.
"Copak, nestačíš na to?" Zasmál se Zafir, ale příjemným, jen trochu unaveným smíchem.
"Jako by to tobě šlo lépe." Významně pohlédla na jeho snažení se o to, dostat konečně ze země další z neposlušných řep a zuby odhalila v úsměvu. Pak padla koleny do chladné hlíny, kvůli dalšímu boji se vzpurnou zeleninou... už aby to bylo hotové. Až totiž tohle dodělají, plánovala Zafira - i když on to ještě nevěděl - vytáhnout na projížďku, spojenou s průzkumem jednoho údolíčka, které objevila v lese, na vzdálenější straně na východ.Všimla si ho během jedné ze svých výprav, ale už si ho nestihla pořádně prohlédnout, pokud chtěla být doma do tmy.
Pustila se do zápolení s motyčkou, s myšlenkami na údolíčko a na to, že jí přece neporazí nějaká řepa, že málem otcovo zavolání přeslechla. Kdyby ji Zafir neupozornil, ani by si neuvědomila, že to co slyšela mohlo být volání na ně dva.
"Otec? Co tu dělá, měl být ještě pryč." *Třeba šlo všechno až moc dobře a tak to stihl rychle.* Pomyslela si, jako obvykle optimisticky, i když dostala takový zvláštní pocit, který ji donutil rychle vstát a vydat se přes pole k němu. Mohl to vůbec takhle rychle stihnout? Nakonec se rozběhla a zastavila až u něj.
"Jak to že jsi tu tak rychle? To to šlo tak rychle, nebo se něco stalo?" V některých rodinách bylo zvykem, že děti svému otci z úcty vykají... ale u nich se to nikdy neřešilo.
S malou vráskou starosti se mu zahleděla do očí, s očekáváním nějakého vysvětlení.

Charmed Apocalypse

Čarodějky a jejich potomci byli poraženi a zabiti. Warrenova linie ale existuje dál, v utajení a ukrývání. Pro svět to ale znamená katastrofu. Démoni vycházejí na povrch, porážejí čarodějky, Starší i Amory a nastává doba temna, kdy démoni vládnou Zemi. Po tisíci letech se ve Warrenově linii opět zrodily Tři Sestry, které mají moc zachránit svět. Jenže nic není tak jednoduché, jak to vypadá.

Rozhádaná Trojice se na vzácný okamžik spojila, aby poprvé provedla kouzlo Moci Tří a zabila několik nejvyšších démonů.

Ruce připravené držet obranný štít proti útokům démonů se jí zkroutí na hrudi, ramena nachýlí dopředu v křeči. Oči se jí za víčky míhají ze strany na stranu, jak sleduje podivný výjev.
Ta vidina ji přepadne bez varování drtivou silou a i když se s ní instinktivně snaží bojovat, setřást ji ze sebe, vzpírání ji není nic platné.
Když má před očima zase skutečný svět, na okamžik si připadá jako opilá. Zapotácí se, vytřeští oči tváří tvář smrtícímu útoku, ale i když ví, že by se měla pokusit bránit, nedokáže se přinutit zvednout paže.
„Mierda!“ unikne jí nevěřícně. Nechápe, jak mohla její vždy dokonale spolehlivá bojová soustředěnost vyklouznout natolik, aby se nechala zabít.
Hope ji svým zásahem poskytne vteřinku, kterou potřebuje, aby se vzpamatovala. O krok ucouvne, prudce potřese hlavou a znovu pozvedne ruce s jasně modrým štítem.
„Vím, co musíme udělat, mám kouzlo!“ křikne, aby přehlušila svištění ohnivých koulí a jiných démonických útoků, stejně jako ozvěny hříšných pocitů, třebaže ty burácí jenom v její hlavě, „Opakujte!“
Polkne naprázdno. Nelíbí se jí to a vlastně neví, odkud pramení ta jistota, že to bude fungovat, ale ať už je zoufalá a pravá či falešná, lepší neměla. Letmo, jenom koutkem oka v obavě odvrátit se od Pánů očistce, se podívá na Hope a Alexis.

„Tři spolu stojí, síly si spojí.
Tři spolu stojí, síly si spojí.
Tři spolu stojí, síly si spojí.

Prudence, Patricio, Penelopo, Melindo,
Astrid, Heleno, Lauro a Grace.
Halliwellovy čarodějky stůjte při nás,
Zničte démony zla hned a v tento čas!“

Alex s Hope na chvíli nechápou. Ale jen na kratičkou chvilku, než si uvědomí, že mají skutečnou šanci. Alex rozhodí oběma pažemi naráz, čím nejen odrazí démonské útoky ale současně i odhodí démony, aby jim tak na chvíli získala potřebný čas, než spolu s mladší sestrou začnou opakovat to, co Dawn předříkává.
Jakmile dořeknou první kouzlo, sestavené jen z jedné věty, třikrát opakované, démon, který je jim nejblíže, což je shodou okolností démon lenosti, chytí plamenem a vzápětí exploduje. Ale sestry nepřestávají a povolávají ku pomoci čarodějky jejich rodu, aby se postavily zlu.
Překvapivé zničení jejich druha ostatní Pány Očistce na chvíli zastaví. Kolem sester fouká vítr, ve kterém cítí ohromnou moc a cizí přítomnost, jako kdyby tu s nimi stály ony jmenované prapředkyně.
Vzplane démon chtíče a za ním démon obžerství. Oba explodují. To vyvolá vy zbylé čtveřici zoufalý skřek a vyslání energetických koulí na setry, které Alex lehce odrazí. Jenže to není vše. Začíná hořet i démon závisti a lakoty. Jejich bolestné skřeky plní vzduch a holky cítí puch spáleného masa, načež oba démoni explodují s následnou tlakovou vlnou, která odhodí jak sestry, tak i zbylé démony hněvu a pýchy.
Ačkoli přivolaná síla nemá dost síly zničit všechny démony naráz, určitě má dost síly zničit je postupně, co za malou chvíli doloží další skřek a exploze.
Pak pocit toho, že jejich předkyně zmizí a nastane zvonivé ticho, které překvapí všechny tři.

Koutky úst se jí stočí do bojechtivého úsměvu, když stačí pouhých několik slov, aby zničily jednoho z démonů, před kterým by se jinak třáslo jistě celé město. Není to hezký úsměv. Spíš krvelačný úšklebek s vyceněnými zuby a vlasy vlajícími v černých pramenech kolem hlavy v sílícím větru. Nikdy by nespustila obranný štít, proto se vzdušné proudy kolem jejích rukou roztodivně lámou a stáčí, ale díky tomu není na vřesoviště, které se stalo bojištěm po staletí nevídanému střetu, o nic méně impozantní pohled.
Na okamžik ji zamrzí, když kouzlo zničí Belfega – chtěla mu ten povýšený úsměv smazat z tváře osobně, za to, co se stalo při jejich předchozím setkání – ale v mžiku tu myšlenku zaplaší. Mrtvý démon je dobrý démon.
Měří si pohledem démona pýchy a neurčitě se usmívá. Líbí se jí sledovat, jak Páni očistce přicházejí o svou nadutou sebejistotu a velkou prázdnou iluzi neporazitelnosti. A odmítala se nechat porazit v souboji vůle někým, kdo už prakticky klečel na kolenou, i kdyby šlo jenom o to, kdo první uhne pohledem.
Tlaková vlna je zastihne oba ve stejnou chvíli, minimálně ji nepřipravenou. Bolestně hekne, když se znovu ozvou všechny rány a bolesti utržené za poslední dva dny. Na krátkou chvíli ji bleskne hlavou lákavá představa zalézt někam, kde ji nikdo nenajde, a tam dva dny spát, aby ulevila pomlácenému tělu.
S jistou námahou a vzteklým bručením čerstvě probuzeného medvěda se nadzvedne na lokti a rychle si předloktím zacloní oči a odvrátí hlavu před poslední plamennou explozí.
Naprázdno polkne a zkusmo zamlaská, jak jí náhlé nápadné ticho, dorážející na ušní bubínky, donutí zvážit, jestli se jí nestalo něco se sluchem.
Pečlivě, pozorně až maniakálně se rozhlédne kolem spíš jen tak ze zvyku. Ví, cítí, že je dostaly všechny a široko daleko není ani jedna démonická noha, která by ještě držela u toho zbytku. I když i to je jen otázka času.
Zvedne se s pár dalšími bolestnými zvuky a snaží se potlačit pocity ztuhlé stařeny. Založí ruce v bok a střízlivě usoudí: „No. To nebylo špatné.“

„Nebylo špatné?“ otočí se Hope na Dawn v nevíře. „Nebylo špatné? Bylo to skvělé! Neznám nikoho, komu by se kdy podařilo zabít vyššího démona! Natož sedm! A ty řekneš: nebylo to špatné?!“ Hope je tak nadšená, ale zároveň napružená, že jí hlas úplně přeskakuje. Nevydrží to a začne hopsat, poskakovat, máchat rukama a smát se.
„Měla pravdu. Jsme silnější pohromadě.“ Alex zní poněkud ohromeně, jako kdyby právě přiznávala, že Hope příliš nevěřila. Když ale vidí mladší sestru dovádět, zvedne oči vsloup a obdaří ji skeptickým pohledem, přemítajíc, jestli se nezbláznila. Po očku se poohlédne po Dawn.
„Máš dalšího cvoka do party,“ prohlásí polohlasem, ale není to urážlivé. Pak se ale ušklíbne. „Docela jsme zaválely.“ Přelétne pohledem po sedmi místech s ožehnutou trávou, které vypadají poněkud pomník.
„Zajímalo by mě, jestli se to někdo dozví, s tím množstvím démonů, co všude lítá.“ Nějaký démon si toho určitě všimne, že mu chybí sedm nejlepších služebníků. „Ale raději bych vypadla.“ Hope na to však nepadá, stále se raduje jako malé dítě.

Ariadnina nit

Upíři získali občanská práva, rusalky mohou legálně provozovat prostituci, kožoměnci vlastní snad každý BDSM klub ve městě, podepisují se petice na záchranu horských trollů a harpyje se skřety se zaprodali státní službě! A mohli bychom pokračovat dál a dál...
Ano, vše bylo jinak. Ovšem pohádka se ještě zdaleka nepřiblížila ke svému "A žili spolu šťastně až navěky..."

Úryvek z dějové linky Gabriela, mladého vlkodlaka, člena smečky
St. James...
_________________________________________________________
Lloyd jen tiše supěl, ovšem víc se neodvážil. Stejně jako ty stál strnule, hlavu měl vraženou mezi rameny a pohled upřený na podlahu. Síla, která se přes vás dva přelila a zašimrala na kůži jako koberec mravenců jasně naznačovala, že ten muž je alfa-něco, i kdybyste ho neznali.
Ulfric nezískal svoji pozici jen tak.

Regenerace byla až zázračně rychlá, ba co víc, cítil jsi se vlastně... Dobře. Safírové plameny z tvých očí pomalu vyprchávali a ty jsi konečně začínal vidět.

"Lloyde, vezmi Lisbeth dopředu, Faith se na ni podívá," odvrátil od tebe alfa pohled a zavrčel na Frekiho. "A jestli se během těch pár metrů zase něco, kurva, stane, tak ti urvu koule a přišiju ti je do ksichtu," zahřměl. "A kde je Bolverk, sakra! Měl tu na vás dávat pozor!" zuřil zcela očividně dál.

Než si nakonec mručivě povzdechl a opět pohlédl na tebe. S jistou ostražitostí, pátravostí. "A ještě ke všemu tenhle průser... Bejt na mým místě Šalamoun, sral by z toho golfový míčky..."
Pár kroky se ocitl u tebe, ten šlachovitý muž průměrně vysoké postavy s širokými rameny. Ulfric působil jako profesionální běžec na dlouhé tratě. Byl to zcela očividně míšenec bělocha a afroameričana, pleť tak měl tmavší než bylo zvykem, černé vlasy měl ostříhané na ježka. A z tváře na tebe shlížely dvě vybledle modré oči. "Podívej se na mě," přikázal ti a chytil tě za bradu, aby ti mohl hlavu zvednout.

Chvíli tě obhlížel skoro jako kobylu na trhu, než něco zamručel a pustil tě. "Tohle budeme muset vyřešit jinde... Víš, kde mám kancl, že jo? Je odemčenej, takže tam běž a počkej na nás. A žádný blbosti, bar je plnej vlků a já mám sakra blbej den..."
...
Jen tak tak se udržel, aby nevyprskl smíchy, když Ulfric peskoval Frekiho, koutkem oka sledoval jeho odchod.

Nebránil se prohlídce a snažil se vypadat tak neškodně, jak jen uměl. Protože co kdyby se Ulfic rozhodl, že je pro smečku hrozbou?

To "jistě, Ulfriku," bylo tedy poněkud přidušené a on si snažil namluvit, že to kývnutí prostě nebylo ustrašené. Do šéfova kaclu se snažil jít v klidu a snažil se zakrýt, jak moc se mu třesou ruce. Byl rád, když si mohl na místě, v jeho kanceláři sednout na zadek a sedět. I když pokud by cestou našel nějaké zrcadlo, přemohla ho zvědavost a on se snažil jistit, co to sakra má vlastně s ksichtem.

Ať tak nebo tak, nakonec se prostě zhroutil do první volné židle v pracovně a dlaněmi si mnul obličej, aby se uklidnil.
...
Ulfrikova pracovna byla prostorná světlá místnost. Ovšem poněkud strohá. Velký pracovní stůl s počítačem, kožená židle, pár skříní, naproti stolu dvě křesílka a mezi nimi malý kulatý stoleček. Na zdech viselo pár obrazů, zarámovaných fotek, vždy s vlčí tématikou.

Kdo ví, jak dlouho jsi tam seděl, ovšem cítil jsi, jak se ti chce spát. Jak se ti únavou klíží oči.

"... nic to nemění na tom, že tohle není smečka, to je bordel na čtyřech nohách," vytrhlo tě z dřímoty zavrčení. "Na to ti sere bílej tesák, prostě to tý pijavici vyřiď, hezky slovo od slova, nebo ti překousnu krk já a buď si jistej, že rozkoší sténat nebudeš, oukej?" Ulfric nakráčel do místnosti a práskl za sebou dveřmi. U ucha držel mobil a div nemetal blesky na všechny strany. "Jo, zasraně, tohle byla výhružka, protože toho mám plný zuby."
A s tím s mobilem mrskl na stůl, až se ten nebohý přístroj odrazil a spadl na zem. Ulfric znovu zavrčel, až se z toho ježily chlupy na zátylku.

A pak se ty dvě modré výhně upřely na tebe.
"Tak mluv, co se stalo. Chci vědět úplně všechno, co ste si s tou upírskou káčou udělali."
...
Ulfrikovo vyštěknutí napřímilo Gabriela jako trhnutí za špagátky loutky a zamáčklo hlouběji do židle. Nebyl schopný se dívat mu do očí, ale měl by dostat aspoň medaili za snahu. Ale sebral veškerou odvahu, odhodlání a vnitřní sílu, aby mohl začít mluvit a poté, co se několikrát kousl do jazyka a odkašlal si, skutečně spustil.

"Celý to začlo výslechem toho štěněte, Lea, včera večer. Nevím, kolik vám Bolverk řekl...ale v podstatě sme z něho dostali, že napráskání Sandlera MOSTU nebyla jeho vůle. Řek nám, že slyšel hlas nějakýho chlapa uvnitř hlavy, kterej mu přikázal to udělat. A to uměj přece upíři, no ne?"
Odvážil se zvednout oči s tázavým pohledem, ale vida Ulfrikův obličej, raději pokračoval.

"Když sme se vraceli Bolverkovym autem zpátky, najednou nám před čumákem auta něco přeběhlo přes cestu. Vypadalo to jako člověk, jenže to bělo děsně rychle, tak sem vylez ven, abych se na to podíval. Stopy smrděli mrtvolama a tak mi došlo, že to byl nejspíš upír. Myslel sem si, že to byl ten co asi ovládnul Lea a vrátil se pro něj. No, a tak sem se vydal po stopě, abych toho hajzla chytil..."

Gabriel se odmlčel a promnul si obličej a oči, v hrudníku mu zabrumlalo slabé vrčení vzteku, který měl ale sám na sebe.
"Teď vim, že to byla zkurvená chyba. Po nějaký době sem nejenom, že ztratil stopu, ale všechno začalo vypadat divně. Tak nějak...rozmazaně, nejasné, skoro jako v nějakým sjetým snu. Byl sem ve městě, to je jistý...a pak si pamatuju jenom masku nějakýho náklaďáku a tmu. Když sem se probral, nebo sem si to aspoň mysel." V tuhle chvíli se vlkodlak hořce zašklebil při té vzpomínce, "byl sem v nějaký hospodě, u stolu a s pivem v ruce. Přišla ke mě Devlinová a začala mě voblejzat, jako kdybych byl její milenec. Už to mi nělo bejt divný, sakra," Gabriel se nevesele uchechtl, ale pak se zase zarazil, pohlédl na alfu a dál mluvil.

"Vykládala mi nějaký sračky, jakože sme měli nehodu a já ztrátu paměti, aby mě uchláholila. No a než sem se nadál, už mi ta domnělá 'Devlinová' visela upejříma zubama na krku a pila ze mě jako ze zasranýho džusíku pro děti. Hospoda zmizela a místo toho sem ležel v lese pěknej kus vod silnice a místo Cat na mě visela ta čůza, co jí tu teď máme. A nebejt skutečný Devlinový a Bolverka, možná bych byl mrtvej. Strhnul jí ze mě a začal se s ní prát, jenže vona byla zasraně silná, málem by ho zabila, dybych jí nevrazil kus dřeva do zad..." Doteď nechápal, proč jí to nezabilo, ale nejspíš minul. Nebo to celé s kůlem do srdce byla jenom pověra. Kdo ví.

"Každopádně na nás zkusila dalších pár iluzorních triků. Mimochodem, vod tý doby byla Devlinová jako kus dřeva, jak je teď a nešlo s ní hnout. No, abych to zkrátil, nakonec sme jí s Bolverkem i přes její iluze vyčenichali a dali jí co proto. Během rvačky sem se...trochu nechal unýst a uhryz jí kus ruky. Pak se mi v hlavě všechno pomíchalo a já se proměnil. Prej kvuli tomu, že sem spolknul její krev. Strašná sračka," zašklebil se Gebriel a otřepal se jako mokrý pes.

"Když nás vyložili tady, bylo mi dost nahovno. Lisbeth po mě vyjela, že prej je se mnou něco blbě a šoupli mě dolů, do klidový místnosti. A tam, tam se začly dít fakt divný věci, šéfe. Začal sem cejtit, jako když se mi někdo šťourá v hlavě, chápete, jako když v tý místnosti je někdo se mnou, ale to je přece blbost, když bylo zamčeno. Taky sem slyšel hlas, asi její, jak řiká, že 'jsem silný'. Ta ruka, kterou sem upírce pokousal najednou bolela mě, jakože moje vlastní ruka. Jo a taky sem přesně věděl, kdy vyjde slunce. Přesně na minutu. Nevim jak, ale věděl sem to." Pokrčil zmateně rameny a znova si přetřel obličej, potřeboval se zhluboka nadechnout.

"Ráno za mnou přišla Lisbeth a dovolila mi jít ven, umejt se tak. Lisbeth čekala venku a já se myl, když sem zaslechl, jak se hádá s Lloydem, kvuli mě nejspíš. No a než sem stihnul vylejzt ven, už byli v sobě. Lloyd jí vyprovokoval, pane. a pak mlátil Lisbeth jako žito. Já vim, že je to Freki, a všecko...ale šéfe, je mi jasný, co by se stalo, kdyby jí domlátil do bezvědomí, což skoro udělal, vim co by se dělo pak. A Lisbeth...Lisbeth je dobrej lukoi, vona si to nezasloužila pane, aby jí kvuli mě nějakej...aby jí Lloyd udělal to co jí chtěl udělat." Včas si uvědomil, že se možná rozohnil a pokorně se shoulil do sebe.

"Prostě sem nechtěl, aby ublížil někomu, kdo ke mě byl laskavej. Naivní přístup já vím...ale než sem se moh zastavit, už sem na něj křičel, ať jí pustí, a možná nějaký nadávky. A než mi to stihlo dojít, Lloyd místo ní vytloukal duši ze mě. Byl by mě zabil a udělal si další zářez...ale pak se stala další kurevsky divná věc. Všecko kolem zčernalo a já viděl jenom stíny a strašně modrý svítící voči. Lloyd zařval jak dyby mu trhali koule a přestal mě mlátit. Dlouhou dobu sem viděl jenom tmu a stíny. A to jak sem se zahojil...to není normální. Co mi udělala, šéfe? Co se to se mnou sakra děje?"

U posledních dvou otázek poněkud povolil jeho pokorný tón a postoj a on se rozklepaně naklonil kupředu. Potřeboval, aby mu alfa aspoň nějak osvětlil tuhle záhadu. A pokud možno ho nezabil za extempore s Blonďatým kokotem.
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Charmed - Next Generation

Hra se obehrává v budoucnosti - roce 2029 a sleduje osudy dětí Tří Čarodějek.

Úryvek sleduje dvojčata Paige - Tamoru a Kat, spolu s přítelem Tamory, při rodinném večeru o holek doma.

Na několik okamžiků v pozdním večeru, který se pomalu přehoupnul v to, čemu většina lidí a vyhláška San Franciské radnice říká noc, jejich život vypadal skoro normálně.
Tamora ležela na gauči stočená jako kočka, s hlavou v Damonově klíně, Kat seděla se zkříženýma nohama na koberci opřená o pohovku u sestřiných nohou a každým slovem pronikala unavená úleva dlouhého náročného dne. Klidná rodina byla konečně taky pohromadě – přestože si všichni byli věodmi toho, že je Henry pořád na své výletě do Podsvětí, jeho nepřítomnost se nejnápadněji projevovala právě tím klidem. Nikdo se nehádal, nikdo nebojoval o dominanci.
„Kdybyste mi před měsícem řekli, že se budu vdávat, nikdy bych vám nevěřila. Koneckonců, myslela jsem, že utečeš, až uslyšíš pravdu,“ zasmála se Tamm tichým smíchem a rozpustile šťouchla svého snoubence do boku. Toužila po té uvolněné atmosféře pohody, která se lehce vznášela ve vzduchu, ale někde v koutku vědomí na ní pořád číhala špatná nálada a zatrpklost její volby. A všichni to dobře věděli.

Kat se té noci skoro nevyspala. Jen málokdy litovala, když byla blízko své sestry, ale tyhle okamžiky k nim patřily.
Když pochopila, že spánek je nereálným snem, zkoušela si číst, procházet znovu přípravy ke zkoušce, naložit se do vany, ale nic nepomáhalo. Byla tak unavená, že její schopnosti byly zatuhlé a nepružné, i kdyby nebylo tak těžké odříznout se zrovna od Tamory. Zrovna dneska.
A byla tak dlouho sama, že se pod jejím vlivem nedokázala ubránit chlípným myšlenkám na své ex, své spolužáky, své vyučující, holywoodské hvězdy a vlastně kohokoliv, kdo disponoval odpovídající výbavou. Byl to strašný stav mysli. Nepomohlo ani ponořit se do vany a pustit si na hlavu ledovou sprchu.
Tamora si byla jejích zoufalých výletů po domě nejasně vědoma, ale jisté, co dokázala, bylo poslat ji letmou kajícnou myšlenku těsně předtím, než v Damonově náručí vyčerpaně usnula.

Když zazvonil budík, instinktivně si přetáhla peřinu přes hlavu a zavrtala se ještě hloub do postele. Letmé pohlazení po rameni a zhoupnutí matrace, když se Damon zvedl, jí dávalo víc než jasně najevo, že by měla vstát, nemohla se ale vzdát bez boje.
„Je to nutné?“ protáhne a vykoukne do rozmazaného světa, vzápětí se ale natáhne, aby mohla dát Damonovi pusu na hranu čelisti a dala najevo, že tu nechuť nemyslí nijak vážně.
Hmátne po nočním stolku po brýlích, zaostří na čísla na budíku a na okamžik se zasténáním padne naznak zpět na polštář, netrvá ji ale dlouho se znovu zmátořit a vyklouznout z postele. Jestli mají vlak do Sacramenta stihnout, nemůžou se moc zdržovat.
Hodit na sebe pár kousků odpovídajícího oblečení a přinutit kartáčem vlasy k poslušnosti ji naštěstí nezabere moc času. Vezme Damona za ruku, s úsměvem si přitiskne prst na rty a co nejtišeji se vykrade z pokoje a po schodech dolů do obýváku. S vědomou provinilostí chce nechat Kat trochu vyspat aspoň teď ráno.

Ohleduplnost starší sestry ale Kat moc nepomůže. Probudí se z noční můry, ve které seděla na zubařském křesle v tmavé podzemní jeskyni, zatímco se k ní s puštěnou vrtačkou blížil Zdroj všeho zla v bílém plášti, s tlumeným výkřikem, rozcuchanými vlasy a pramínkem studeného potu stékajícím po zádech, nehezký zvuk, ze kterého jí trnou všechny nervy, ale přetrvává.
Nezdržuje se zmatkem ani překvapením a přejde rovnou ke vzteku. Vyskočí z postele jako by v ní objevila vosí hnízdo, zbrkle hmátne po pouzdru na čočky a vtrhne do koupelny jako velká voda. Se Staršími si to sice vyřídí, ale nemusí kvůli tomu někdo umřít. Ten vrtající nebožák za jejich nekonečnou nadutost nemůže.
Přesto se nehodlala vrhnout do boje přisleplá. Zavrčí, když si bolestivě vjede prstem do oka ve snaze nasadit si kontaktní čočky v polovičním čase, než který je k tomu potřeba, a u toho hledá tu správnou nitku mentálního spojení, aby zjistila, co se vlastně děje.
Rozčileně si povzdechne. Rozhodně neplánovala být světlonošem, ale pokud by měla tenhle úděl přijmout, rozhodně neplánovala setkat se poprvé se svým svěřencem v zeleném pyžamu s plyšovým medvědem a vlasy spletenými do prostého rozcuchaného copu.
Zaskřípe stoličkami a přenese se.

Strážci času
Fantasy příběh vycházející ze současné reality. Skupina vyvolených, nadaných magickými schopnostmi má za úkol v přísném utajení před světem i sami sebou navzájem chránit minulost před vpády Řádu Chaosu, který se ji snaží pozměnit a tím pokřivit i přítomnost. Reálie jsou postaveny na stejnojmenné knižní předloze od M. Curleyové.

Drew Cooper (l.i.c.h.) a jeho učeň Zachary O‘Conner (Deilen) právě procházejí Citadelou, která spojuje současnost s minulostí. Míří do starověkých Athén, kde zasedá Tribunál, který boj Vyvolených proti Řádu Chaosu vede.

Poslední spojovací chodba Citadely je na první pohled pokaždé stejná. Zdá se být vytesaná do karamelově zlatohnědého kamene a klenutý strop se jim zvedá jen nízko nad hlavy – tak akorát, aby se ani Zachary nemusel sklánět, ale stačilo by mu natáhnout ruku a mohl by se klenby dotknout.
V chodbě panuje přítmí, je to ale spíš příjemný měkký soumrak, než omezující zneklidňující šero. Stěny často zdobí malby, dnes je ale pokrývá jemné, starobyle vypadající písmo, plné pečlivě vykreslených smyček.

Tvář mladé dívky, hlas zralé ženy a oči strařeny.
Má tvář mladé dívky, svěží a půvabnou jako poupě růže, utržené v zahradě z rána, ještě pokryté krůpějemi první rosy.
Má hlas zralé ženy, moudrý a neoblomný. Hlas, který zná svou pravdu a který se neobává počkat, až i ostatní zmoudří dost na to, aby ji zřeli. Hlas hřejivý vlídný, hlas vůně horkých jablek a snítky máty, hlas rozpálené pece, na které se stočíte ke spánku, zatímco venku zuří sněhová bouře.
Má oči stařeny. Oči prázdné, matné a slepé. Oči, které zřely více, než oči kohokoliv kdy uvidí...
Kdo je ta žena?
Je to Věštkyně. Nemá jméno. Nikdy jí nikdo neřekl jinak.
Odkud přišla?
Nikdo neví, byla zda, co si pamatují.
Je stará, říká se, že zažila vznik Věštby, ale to je hloupost, jen legenda.
Je mocná a zároveň bezbranná jako dítě.
Většinu dní se její duch toulá v dálavách.
Přesto se vrací přesně v těch okamžicích, které jsou nikým nepovšimnuty zlomy v běhu dějin.
Tehdy nastraž uši, smrtelníku, neboť zdánlivě nevinná dětská říkanka, kterou ti Věštkyně pošeptá, může ve správnou chvíli zachránit tvůj život.

Na druhém konci chodby se otevírá černočerná prázdnota, pod kterou, jak oba dobře ví, se skrývá nádvoří honosného athénského sídla vládců času.

Tahle část Citadely se Drewovi zamlouvá víc. Je dokonalá, symetrická a má velice příjemnou barvu. V tom přítmí se cítí příjemně, uvolněně, ale ten pocit zmizí, když si všimne příběhu napsaného na stěně. Teď je zvědavý a hltá příběh řádek po řádku a zároveň si jej pečlivě ukládá do paměti. Měl ji totiž fotografickou, takže později bude stačit jen letmá vzpomínka a příběh se mu sám vybaví.

Zachary se jen letmo rukou dotkne oné klenby a pohlédne na obvodové zdi dané místnosti. Výsměšný a šťastný výraz se najednou změní v podivně vážný. Přítmí na něj zapůsobí také neobvyklým dojmem. Z rázné chůze se stává pomalá a obezřetná. To už si však všimne toho prapodivného příběhu a zastaví se.
Hlas zralé ženy… Oči, které spatřili toho více, než oči kohokoliv jiného. Kdo je ta žena?
Zeptá se sám sebe v duchu, jen zakroutí hlavou a příběh sám jej vtahuje do svého nitra.
Nemá jméno? Věštkyně? Vždyť musela mít jméno.
Odkud přišla? Žila zde… Můj úsudek nikdy nebyl dobrý, ale není to citadela v podobě žijící ženy? Není to citadela sama? Na každém příběhu musí být kousek pravdy… Nebylo její jméno Citadela? Čím víc nad tím uvažuji, tím víc mi to připadá jako nesmysl…
Slova o bezbranném dítěti jej nenechají netečným. Opětovně se v jeho očích objeví slzy. Tentokrát už to nejsou slzy smíchu, ale opravdového smutku. Sám byl tím dítětem, tolik bezbranným a postihnutý osudem, že se alespoň z části mohl s ní ztotožňovat. Zamrká, aby zahnal další blížící se slzy, a hřbetem pravé ruky si utře tvář.
Starší žena a zažila vznik věštby? Potom by mohla chápat její význam a vědět, jak ji rozlousknout. Kde ji jenom najít? Jak ji najít? Musím zjistit celé její znění…
Poslední slova se mu vryjí do paměti, pečlivě si je zapamatuje. Nakonec si však ještě jednou prolétne onen příběh a poté už si to zamíří původním směrem.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Jeskyně: Stargate: Hope
Krátce o jeskyni: V roce 2010 se objevil záhadný a neuvěřitelně silný nepřítel, který si podrobil všechny známé rasy a zotročil lidstvo. Na svobodě zůstala jen malá skupinka lidí, kteří byli mimo Zemi. V hlubinách Pegasu narazili i na uprchlíky z Atlantis. Teď kromě jiného, narazili na goa'uldy v exilu.

Pán jeskyně

Na další dohady už jim nezbývá čas. Desetiminutový limit od Dia vypršel a přichází jim další audiovizuální kontakt. Woolsey kývne na Annie, aby jej přijala. Ve vzduchu se opět objeví holografický obraz bělovlasého a bělovousého goa’ulda.
„Jaké je vaše rozhodnutí?“ Nejvyšší vládce soustavy šel přímo k věci. Woolsey přehlédl pohledem po všech na můstku s neveselým výrazem na tváři, i když měli přijatelné řešení.
„Vzdáme se,“ řekl pak.
Na Diově tváři se rozlil nepěkný úsměv.
„Moudré rozhodnutí,“ pravil goa'uld tónem, který by se dal označit za souhlasný, kdyby v něm nebyl ošklivý podtón.
„Předpokládám, že máme někam přistát, jestli se tu nechcete udusit.“ Po tomto Woolseyho prohlášení Diův úsměv zmizí.
„Posílám vám souřadnice,“ odvětí stroze. „Budeme vás čekat.“ A s tím zmizí.
„Plukovníku Shepparde, vezměte nás na určené místo. Uděláme to podle doktorky Weirové. Při přistání nás přenese na bezpečné místo. Všechny,“ s tímhle se podívá na Davida. „A vytvoří replikátory. Pak se s Annie postarají o goa’uldy. Se štěstím se replikátoři rozšíří a postarají o goa’uldy. Nechci slyšet žádné námitky.“
Plukovník Sheppard něco zamumlal, ale pak se posadil do Křesla a město, nebo spíš to, co z něj zbylo, se rozletělo vstříc svému osudu.

Neera/Adré

Dlouhou chvíli jenom mlčky stojí v pozadí se sklopenou hlavou, zatímco se ostatní dohadují. Nebylo by těžké zaměnit její výraz za odevzdanost a pokoru, ale zpod přivřených víček a clony hustých řas všechno pozoruje soustředěným pohledem, který naznačuje, že jde spíš o pečlivé hodnocení šancí a kalkul.
Až když velitel Antinei začne rozdávat rozkazy a neopomene zdůraznit, že je vztahuje na všechny přítomné, rozhodne se do situace znovu vstoupit, což je samo o sobě trochu podivné. Několika kroky přejde blíž ke středu dění, narovná se a hrdě a sebejistě zvedne hlavu.
„Musíte si uvědomit, pane Woolsey,“ osloví ho pomalu a zřetelně hlasem, který dává jasně najevo, že se s ním nepřišla dohadovat, ale oznámit mu fakta, „že vy nerozkazujete žádnému z Tok'Rů.“
Na okamžik se odmlčí a stihne dlouhým pohledem Woolseyho, Ricka i Davida. Lidé z Tauri příliš rádi zapomínali na jejich nezávislost, takže jim ji občas musela připomenout.
„Doufám – věřím, že ten plán má naději na úspěch, ale pro nás není bezpečné místo, kam bychom se mohli přenést. Zeus měl mezi našimi lidmi svého špiona, takže o nás a našem spojenectví ví. Tenhle plán znamená čekat, až nás objeví jeho pozemní jednotky, které po nás budou pátrat, takže čekat na popravu. A to nemám ve zvyku.“
Mluví klidně a s nepřeslechnutelnou autoritou. Ona necítí potřebu dodávat, že nestojí o námitky. Bez dalšího vysvětlování se k nim obrátí zády.
Na odchodu se letmo dotkne Davidovy paže a na okamžik se mu zahledí do očí v němé prosbě, ať se k ní připojí. Pak se kolem něj prosmekne a vyrazí rychlým krokem do chodeb města.
Musí se o sebe postarat jak umějí, dobrá. Má plán, ač smělý a šílený, a je třeba ho uvést do chodu.

David Warren/Iroh

Připomínky nejsou pro něj dost podmětné. Vypadal jako by Rickovo zamítnutí neslyšel. „Nehodlám strkat hlavu do oprátky tady ani jinde. Už jsem se rozhodl. A moje touha ochránit nové Tok´ry s tím nemá co dělat.“ ,zamračí se na Ricka. Je sice hezké že to jeho kamarád vzal jako velitel, ale tady padla kosa na kámen. Jen se usměje na poznámku Antinei. Tohle se mu líbilo. „Vlastně jsem dva, to máte pravdu slečno. Jeden je voják a druhý … výčet by byl asi hodně dlouhý.“ ,usmál se na ni ještě víc. Další rozhovor tak nějak prolétal kolem něj. V moment kdy chtěl odejít, dopadla Neeřina ruka na jeho rameno. Prošla kolem něj. Pochyboval, že by měl její podporu. Zakroutil hlavou nad tím vším a vyrazil z můstku pryč.

Pán jeskyně

„Ale já měla na mysli to, že je to on a Ronon,“ dodala chabě Annie, když oba dva tok’rové odešli z můstku. „A nejsem žádná slečna!“ zakřičí ještě směrem, kterým oba odešli, načež se zatváří lehce ukřivděně.
Woolsey se otočí na Ricka. „A to je podle vás v pořádku? Že vaši lidé ignorují vaše rozkazy?“ Rick jen pokrčil rameny.
„Jak řekla Adré, nerozkazujeme žádnému z tok’rů. Sice jsou členy mé posádky a rád je považuji za své podřízené, není tomu tak. Alespoň ne u Neery. David je trochu jiný případ, hlavně protože je ze země, tak ke mně má víc loajálnosti, ale když si Adré myslí, že je můj rozkaz pitomý, neuposlechne ho,“ vysvětluje velitel Hope svému kolegovi, jak to ve skutečnosti je.
„Kdybych se je pokus zastavit, Adré by mi určitě něco udělala, tím jsem si jist,“ ušklíbne se.
„Musíte mít dost veselo,“ protáhne Sheppard v křesle.
„Ani nevíte jak,“ souhlasí Elizabeth. „Přichystám replikátory,“ oznámí. Celá Antinea se nakloní, jak se město pomalu dostává na oběžnou dráhu planety.

David na chodbě dohoní Adré. Přeci jen, oba byli členové jedné rasy a tudíž se dalo předpokládat, že budou držet spolu a Adré na můstku nemluvila zrovna příliš jasně a tak David nevěděl, jestli ho podpořila, nebo ne. Každopádně, museli si promluvit. Oba pocítili naklonění města, což znamenalo, že jim ubíhal čas a hlavně Adré

Jeskyně: Klub Noční Můry
Krátce o jeskyni: Městská fantasy zaměřená spíše na strach a hluboké touhy člověka, snahu přežít a zachovat si své lidství.
Dějová linka s Lenkou Gragherovou, mladou ženou, která si vydělávala na štěstí sebe i své dcery vlastním tělem. Dokud se nedostala do klubu Noční Můry. Proti své vůli.

Lenka Gregherová

Cvak.
Teď jsem zamčená v malé tmavé místnosti o samotě s jedním člověkem. Do té osoby jsem vrazila na chodbách komplexu, kde se podle všeho děje jedna větší zvrácenost než druhá.
Asi bych se měla bát. Možná vlastně víc než předtím.
Sakra, proč se cítím bezpečněji?!
Zlomená v pase klesnu podél stěny na podlahu. Dlouhá čepel nože mi vyklouzne z prstů a se zazvoněním dopadne podél boku, nevěnuju jí ale sebemenší pozornost. Nechám ruce klesnout do klína. Už nemám sílu vzlykům bránit, jsou ale daleko tišší, usedavější.
Zvednu pohled k mužově tváři, snad abych mu odpověděla, přestože netuším co, nebo snad alespoň poděkovala. Pootevřu ústa, ale nevyjde ze mě ani hláska.
Teplo. Jistota. Vzlyknu a schoulím se v jeho náručí. Někde v koutku duše zůstává ta cynická komentátorka mého života stále bdělá a při chuti, tentokrát ale upřímně nechápe, co to dělám. A jak se ten člověk přede mnou může ještě ospravedlňovat.
„Nejsem moc dobrá v tom, věřit lidem. Zvlášť mužům,“ vzlykla jsem s podtónem hysterického pobavení do dolíku kliční kosti, kde jsem ke svému neutuchajícímu překvapení v tu chvíli našla svoji hlavu.
Ještě chvíli jsem dávala volný průchod zoufalému napětí ve skrytu paží člověka, od nějž neznám ani jméno (což je ještě míň, než od mých obvyklých zákazníků), než jsem zvedla hlavu. Sice jen natolik, abych nesmáčela slzami jeho košili a mohla trochu artikulovat, ale i to je posun.
„Co-co... Co je tohle za místo?“ zakoktám se navzdory nejlepšímu předsevzetí promluvit trochu na úrovni. Sama slyším, jak je můj hlas zoufalý, úpěnlivý a prosebný, „Proč... proč jsem tady a vy-vy... mi...?“

Paní jeskyně

Na poznámku k Lenčině nedůvěře její další únosce jen uznale pokýve hlavou. „Docela pochopitelný. Zvláště pokud chceš zdrhnout a kvůli tobě je všude takovej povyk. Teda. Doufám, že jsem přepadl správnou osobu, protože jestli nejsi Lenka, jsem za toho největšího vola pod Prahou.“

Za dveřmi se ozýval povyk. Křik, přeběhnutí pár lidí. Muž Lence gestem naznačil, že by měla být zticha. Ve chvíli, kdy podle zvuků chodba osiřela, se muž rozpovídal znovu. „Máš otázky, na který ti rád a trpělivě odpovím, ale asi mi nebudeš věřit ani půl slova. Má to totiž dost co dělat s nadpřirozenem, ve který už lidstvo pár století zatvrzele nevěří. Nejuvěřitelnější ze všeho je, že jsem Tomáš a že ti nechci ublížit. Věřím ale, že pochybuješ i o tomto.

Nacházíš se ve starých labyrintech, pod Prahou, který před tisíci lety vybudovali golemové.“ Tomáš se snažil zlehla Lenku vískat ve vlasech jako gesto uklidnění. Asi to nebylo něco, co by dělal často ruka se mu chvěla a občas Lenku za vlasy spíše tahal. „Existují různý humanoidní rasy, jako jsou elfové, upíři, prostě ty, co znáš jen z pohádek, příběhů, legend. Ale každá legenda z něčeho vychází. Tyhle rasy tady v podzemí žily poté, co je lidská civilizace vypudila z povrchu. Mohlo to bejt fajn, vybudovali si tady komunitu, nový svět, zajistili, aby se tu dalo žít. Ale pak přišel Anděl, se kterým je to tak nějak složitější, a rozhodl se, že starý národy přesvědčí o tom, že je na čase vzít si zpátky svůj starý svět. Vybudoval organizaci, která chce brutálně potlačit lidskou rasu. Se vší elegancí a hrůzou. Takže to jen tak stručně o tom, kde seš. V srdci všeho toho svinstva.

Dál ses tuším ptala, proč seš tady. Ona totiž existuje jistá Legenda, která říká, že Anděl skutečně lidstvo potlačí. Prý je to vůle boží a ta nadělila Andělovi výjimečné schopnosti magie a ohýbání reality pocházející ze samotnejch pekel. A kde co. Ale aby to pro lidi nebylo tak marný, rozhodl se Bůh, že legendu vyváží věštbou o třinácti bojovnících, kteří jako jediní mají moc Anděla zastavit. Podle tý věštby jsme my dva z těch třinácti. Jsem šestka, unesli mě roku dva tisíce. Ty seš třináctka.“ Tomáš se na Lenku úzkostlivě podíval a vypadal, že chce říct ještě něco, ale pak prudce přeskočil na jiné téma.
„A proč ti pomáhám... Odmítám Andělovi svůj svět vydat. Mám s ním nevyřízený účty. Zneužívám toho, že jako jeden ze třinácti nemohu zemřít a Anděl mě nemůže zničit. Jsem tady takový hlavní rebel. A nechci, aby tě Anděl zlomil, jako to udělal s jinými. Mohu tě dostat na povrch. Na mou zodpovědnost.“

Lenka Gregherová

Několikrát se pokusím mu potvrdit, že se nemusí obávat veřejného podzemního zostuzení, ale ani tak jednoduchou větu jako Jo, jsem to já, ze sebe nedokážu dostat ani napočtvrté. Tak jenom lapnu po dechu, polknu na prázdno a několikrát bezhlesně přikývnu.
Ruch pátrání a křik na chodbě je jako ledová ruka, která hmátne po krku a srdci. Netroufala jsem si představit, že by mě tady našli. Jenom z té představy se mi chtělo ječet. Na druhou stranu, náběh na infarkt člověka docela spolehlivě utiší.
Zatnu prsty do mužovy paže a i poté, co chodba znovu utichne, mi hodnou chvíli trvá, než si vzpomenu, jak se dá poslat signál z mozku do prstů, aby uvolnily křečovité sevření.

Nic mě nedokáže uklidnit tak dobře, jako zaujatý a citlivý, ale zároveň poměrně věcný a střízlivý výklad. Tohle byl způsob, jakým fungoval můj mozek. Když teda zrovna fungoval.
Znovu jsem namáhavě polkla, ale dařilo se mi zastavit křečovité vzlyky. Líbilo se mi, že mě nenutí hned mu věřit a nestaví svá slova nezpochybnitelně. To ve mně vyvolalo dost důvěry, abych byla ochotná se nad nimi alespoň zamyslet, jakkoliv šílená budou.

Jsou situace, které se nedají zvládnout jinak než s humorem. Většinou cynickým a černým jako tér, ale to byl způsob, díky kterému jsem přežila posledních pár let. A sotva odezněl ten nejhorší šok a mozková křeč, instinktivně jsem se k té životní filosofii upnula jako k záchranému lanu.
Asi mu nebudu věřit ani to nejpravděpodobnější...
„Nevypadáš jako Tomáš,“ odtušila jsem a bezelstný tón hlasu mi zkazilo zachraptění unavených hlasivek zanesených slzami.

Pravda je, že pokud mi hodlal s vážnou tváří tvrdit, že se pod Prahou prohánějí golemové, upíři a skřítci, asi bych to nedokázala překousnout jenom tak, ale rozhodla jsem se na to aplikovat výsledky předchozí domluvy, byť z mé strany byla jen myšlená.
Komunita zní jako fajn nápad. Já vždycky byla otevřená menšinám. Ale je to s lidstvem tak zlý? Neřekla bych. A to mi iluze už nezůstaly žádné.

Pomalu jsem se vzpamatovávala. Konečně jsem si dokázala aspoň trochu vzpřímeně sednout na podlahu, omezit nervozní i abstinenční tiky v rukou jenom na drobný třas konečků prstů a začít relativně plynule dýchat. Je až k nevíře, co všechno může pro člověka vzhledem k okolnostem znamenat pokrok.
Snažila jsem se dát si to celé nějak do souvislostí, abych mohla pochopit, ale slova Anděl, bůh a peklo byla poskládaná za sebe v paradoxním vztahu, který mi nešel do hlavy.
Nechala jsem Tomáše mluvit bez přerušování, ale když se zmínil, že ho Anděl unesl už před dvanácti lety, nedokázala jsem zadržet zoufalé: „Cože?!“, i když bych si za něj vzápětí nejraději ukousla jazyk.
Dívala jsem se na něj zděšeně, ale jinak než dřív. Nechápavě, jak to může říct tak vyrovnaně. Nemohla jsem potlačit nejen ty příšerné vyhlídky na dalších dvanáct let mého života – a to jsem už těch předchozích dvanáct nehodnotila zrovna nejvýš – ale ani lítost.
Letmo jsem se dotkla jeho lokte. Nebyla jsem sice zrovna v pozici, abych mohla někoho podpořit, ale chtěla jsem to aspoň zkusit.

Třináctka? A k popkultuře Doktora House jsme se dostali kdy?
Dlouze vydechnu, propletu si prsty mezi sebou a na okamžik v nich skryji tvář. Potřebuju ještě chvilku, abych si trochu utřídila myšlenky.
„Ták jo,“ začala jsem pomalu a spustila ruce do klína, „No... Máš pravdu, že si nejsem tak úplně jistá, že tomu mám věřit, ale to je vedlejší. Ono není vždycky důležité jenom to, co pravda je, ale i to, co někdo za pravdu považuje.
Ale abych to správně pochopila. Chceš mi říct, že když nějakých třináct lidí, včetně mě a tebe, bude prostě sedět na zadku, tenhle Anděl zničí svět? Se vším všudy?“

Paní jeskyně

„Já vím, většina zrzavých floutků jsou spíše Lukášové,“ odvětil Tomáš tiše na pochyby o jeho jménu. Vypadá to, že věta z něj vylétla aniž by o ní nějak zvlášť přemýšlel.
Lenka ho poslouchala a to dodávalo Tomášovi energii pokračovat. Snad jen ve chvíli, kdy se ho Lenka snažila konejšit, poněkud znejistěl. Ale to rychle přešlo.

„V podstatě jo. Ale sedět na zadku znamená bejt neutrální a neutralita je vždycky ta hrana, kterou sebemenší postrčení vyvede z rovnováhy. A Anděl ani tak nepostrkává, jako spíše kope a střílí, jestli chápeš jak to myslím. Důležitý je nenechat se odvlíct na Andělovu stranu. A spousta lidí říkala, že to je snadný, že se nenechaj. A nakonec nechali. Musíme být proti Andělovi. Nesloužit jeho záměrům. Bojkotovat jeho plány.
Nevím co s tebou chce Anděl dělat, ale nenecháme ho. Je to... no nebudu sprostej před dámou. A když už tě tu mám zmanipulovat na svou stranu,“ Tomáš naznačil prstem nad svou hlavou svatozář „nechceš něco, čím tě trochu povzbudím? Nevím... čokoládu? Kafe? Nebo... Kouříš? Jakože cigarety?“

Jeskyně Rytíři Tiletasu

Hallensjörn
"Hallensjörn," poklepu pravicí, "vaeringjar ze severu. V té jeskyni, kam jdete, číhá velké nebezpečí. Neodvážím se tam vrátit, dokud nevypiji i ten druhý lektvar a tak máme hodinu času. Proč si nepovykládat? Třeba bys mi mohl říct pár slov o tom, proč vlastně tak toužíte vstoupit do podzemí plného obživlých mrtvol?"
…
Tark
„Já sem Tark,“
před stavim se tam odtud co stojim.
„Mě by spíš zajímalo, co tě donutilo nebo přilákalo jít sám do té jeskyně a jak si na ni vůbec přišel.
Nejde mi nějak do hlavy co tam pohledával.
A co že se přihodilo, žes s takovou škubou na krku jen tak tak vyváz.“

Hallensjörn
"To je složitý. Myslím, že bych vám to měl říct od začátku. Když jsem byl malý, ještě kojenec, nebo tak něco, byl jsem neobyčejně šikovný a hbitý. Jednoho dne jsem mámě vypadl z náručí (když byla zlitá jak dělo). Na hlavu. Utrpěl jsem poranění a od té doby jsem naopak hrozně nešikovný. Šaman říkal, že mám to... porušenou koordinaci. A taky říkal, že se s tím nedá nic dělat a že mou jedinou šancí v boji je, zabít nepřítele první ranou a jestli se mi to nepovede, tak sem v prdeli, protože se nevyhnu jeho ráně, ani kdyby u toho usnul. Ale proč to vůbec říkám...
Už vím - zabloudil jsem v pralese, když jsem putoval na jih. Několik dní jsem hledal cestu ven a když jsem z návrší konečně zahlédl náznak jeho konce, vydal jsem se tím směrem. Jenže jak jsem nešikovný, spadl jsem skalním komínem do té zpropadené jeskyně. Tam jsem narazil na dva kostlivce. Říkám si, hoši, vás musím dát každýho jednou ránou. A hovnajs. Tak jsem přišel ke zlomenýmu zápěstí a poraněnýmu kotníku. Nicméně udolal jsem je. Pak jsem ovšem natrefil na ty hnijíci obludy a že neuhádnete, co mi hned blesklo hlavou - že je musím dát první ránou. Ustoupil jsem do chodby, aby musely po jedné a na první jsem udělal výpad. Svist! A trefil jsem díru v břiše, kterou už tam měla někdy z dávnějška. A byl sem v prdeli, rozervala mi hrdlo. Dal jsem se na útěk a naštěstí další chodba vedla ven, jinak tam ležim na zemi a hniju taky. Tak to je ve zkratce, co mě přinutilo jít sám do jeskyně a jak sem na ni vůbec přišel."
…
Hallensjörn
"No a co vás přimělo jít do té jeskyně?"

Dräger ze stepi
„No my se vydáváme do jeskyně abychom zjistili původ neštěstí v blízké vesnici, nasměřovaly nás sem jisté indicie. A taky mě jeden mistr alchymie poslal sem abych to tady prozkoumal.“ Odpovím barbarovi a doufám že si to nerozmyslí a půjde nám pomoct.

Hallensjörn
"A co se stalo v blízké vesnici? Proč by za nějakým neštěstím měla být smradlavá jeskyně?"

Bria
"Ta vesnice se jmenuje Kolečko a postihla ji prapodivná nemoc..."

Hallensjörn
"Nemoc? Rýma nebo tak? To vás můžu uklidnit, já tam strávil půl dne a zatím jsem nic nechytil, tak jestli jste vůbec na správné stopě..." Škrábu se za uchem a přemýšlím, že už možná uplynulo dost času a mohl bych vypít léčivej sirup. "Kolečková nemoc..." brblu si ještě pod vousy.
…
Hallensjörn
Dräger nic neříká a tak usoudím, že už uplynula dostatečně dlouhá doba. Odšpuntuju flašku a hodím do sebe kouzelný sirup, očekávajíc další blahodárné působení.

"Tak vážení, spoluvlesestojící, myslím, že jsem připraven jít buď dál svou cestou a nebo do jeskyně - řešit kolečkovou nemoc. Opravdu bych ale rád věděl, o co jde, abych se zorientoval v situaci a tak."

Bria
"Ta nemoc je vyřešená, proto jsme odtamtud odešli, je to vyřešené. Jít sem byl jeho nápad" ukážu na Zeldara

Zeldar
Kouzelník se již připravoval příchozí nemrtvé přivítat blesky. Než se mu však vybavilo zaklínadlo, byly zombie mrtvé. Uznale pokývl hlavou na ostatní a vyslechl jejich hovor.

"Jsem rád, že Hallensjörn již stojí na vlastních nohách. Pravda je taková, že poustevník jménem Efram nejspíše cítí potřebu ochraňovat vesnice přilehlé ke hvozdu, který obývá. On sám má mimořádné schopnosti nejspíše magické povahy. Díky němu se nám podařilo zachránit vesnici Kolečko od nemoci, která se přenášela vodou, možná i dotykem. Průjmová nemoc provázená zvracením již snad vymizela úplně, při nejhorším mám stále několik flakónků s lékem. Tento poustevník ke mě již několikrát promluvil pomocí vize a v poslední z nich mě nasměroval sem. Jen doufám, že tu jsme správně.

Takže pokud jsme všichni připraveni, mohli bychom vyrazit. Co se týče světla, mám lucernu. Mimochodem já jsem Zeldar." Shrnul vše kouzelník a poslední větu nasměroval na barbara spolu s nataženou levicí.

Hallensjörn
Stisknu Zeldarovu levici, trochu mě to mate, honem se dívám, v které botě mám seno a v které slámu, ale není tam nic a tak to rychle pouštím z hlavy a soustředím se na formulaci otázky tak, aby ji všichni pochopili a jestli se ani tentokrát nedozvím, proč jdou do té jeskyně, jsem připraven - až z ní vylezeme, vstoupit do kláštěra, neboť svět mě nechápe.
"Jsem rád, že místní obyvatelé už díky vám nemají průjem. Pořád ale ještě nevím úplně přesně, co budete hledat v té jeskyni. Každopádně jdu s vámi, už jenom za to, že jsem se vás osmkrát zeptal na totéž, si to zasloužíte."
Živý nebo jako umělá inteligence dokážu nebo vyvrátím Thomassenovu hypotézu.

Máhanaxar 1. října 2013 18:45
Bude jedna kategorie. Každý může dát, co uzná za vhodné. Zkusíme to do začátku, uvidíme.

V případě velkého zájmu můžeme rozšířit. Nebráním se tomu. Zatím se držím při zdi.
Živý nebo jako umělá inteligence dokážu nebo vyvrátím Thomassenovu hypotézu.

Ahoj.
Cituji:
... (např. rozhovor postav, skvělý popis a podobně) ...

"Rozhovor postav" je celkem jasný - příspěvky hráčů.
"Popis" (snad skvělý) je podle mé představy spíše dílem PJ.

V tomto smyslu bude jedna "kategorie" společná nebo je zvažováno rozdělení na Rozhovory a Popisy?
Případně začneme se společnou soutěží a podle vývoje teprve bude případné rozdělení promyšleno?

sashiko 1. října 2013 11:19
Děkuji za připomínky

Propagaci řeším osobními pohovory s PJ, kteří mají jeskyně s požadovanou aktivitou.

Počítá se s tím, že některé jeskyně odpadnou a přibudou. Jeskyně, které se daného kola nezúčastní budou prostě poslední v daném kole.
Připíšu na nástěnku.

Soutěž je v principu stavěna na obdobě soutěže o nejlepší akci. Lidé si alespoň přečtou o co hlasují (doufám).
Živý nebo jako umělá inteligence dokážu nebo vyvrátím Thomassenovu hypotézu.

A ještě jedna věc, tuším, že bych do toho neměla strkat nos, ale hlasování je v tomto případě zavádějící a mohlo by se to naklonit trochu směrem k soutěži popularity. Nebo se stane, že v daných časových úsecích bude hodnotit jiný počet lidí, pak půjde také lehce o počty a ne tak úplně o kvalitu daných příspěvků. Možná byste si měli sestavit nějakou nezúčastněnou porotu, co to posoudí objektivně a něco málo k tomu napíše a ne jen: tohle se mi líbí, dávám tomu hlas.
Stará budu teprve tehdy, až nedostanu muže, po němž zatoužím.

Tak to Vám přeji hodně štěstí, pokud děláte soutěž od září 2013 až do prázdnin. (Hádám letních), Zajímalo by mne, co by se dělo, kdyby nějaké jeskyně časem odpadly, přibyly a nebo za dané období neposlaly přízpěvěk. Kontroluji aktivitu jeskyní a vím, že některé z těch dlouhodobějších mají třeba i delší časové prodlevy, co se týká odpovědí.

Co dál, vím, že propagaci neřešíte, ale tohle jsem se rozhodla ohlídat, ať vím, jaké diskuze schvaluji, takže až na to dojde, stačí lusknout prsty.
Stará budu teprve tehdy, až nedostanu muže, po němž zatoužím.

Snaga 1. října 2013 10:02
:DD
Katanga 1. října 2013 10:05
Souhlas

Sidgar 1. října 2013 09:53
Snaga 1. října 2013 10:02

Zatím si myslím, že není potřeba propagaci nějak výrazně řešit. Koukneme na pár zkušebních měsíců a až budeme mít pocit, že projekt za něco stojí, pak se nad tím zkusíme zamyslet znovu.

Sidgar 1. října 2013 09:53
Já původně myslel na celý nultý ročník. :D
Živý nebo jako umělá inteligence dokážu nebo vyvrátím Thomassenovu hypotézu.

Katanga 1. října 2013 09:40
Asi by opravdu nebylo od věci udělat první zkušební měsíc a vychytat mouchy :)