Liga jeskyň (5 stran zpět) | Diskuze - Aragorn.cz

Alagaesie

Galbatorix se pokouší Arianu naučit kouzlit, ale předtím se chce pojistit Starověkým jazykem. Jeho prapraneteř je ovšem tvrdohlavější, než by se mu líbilo a král pomalu ztrácí trpělivost.

"Hej!" Zavrčí ochranářsky na krále a probodne ho pohledem, který se nedá nazvat jinak, než maximálně vzteklý. S tím se trochu odtáhla a i mládě se tak ocitlo z jeho dosahu. Pozná ten jeho neupřímný úsměv a nakrčí nos. Vůbec se jí nelíbilo, co viděla na chvíli v jeho tváři, ten vztek. A taky jí přišlo, že by nejraději dráčka odhodil, ne jen odstrčil.
"A jak vám mám věřit?!" Vyprskla. "Samozřejmě že nechci, ale já ho ochráním. A vůbec... v jakém jazyce je ta vaše přísaha? Chci vědět, co říkám!" Tentokrát mluvila tónem bez kompromisů ona, něco na něm jí stále znervózňovalo a ať jí něco v ní sebevíc nutilo mu věřit, tak jakoby se tomu něco jiného naopak bránilo. "A už na něj nikdy nesahejte. Vypadal jste, že mu chcete něco udělat."

Galbatorix je pln špatně potlačovaného hněvu. Jeho praneteř a její drak pokoušeli jeho trpělivost už dlouho.
„Proti kouzelníkovi nemáš sebemenší šanci,“ oznámí král chladně. Upustil od snahy o úsměvy. Stejně nezabíraly. „Jedná se starověký jazyk, jazyk, ve kterém se čaruje. Můžu ti to říct, ale nakonec stejně nic nezjistíš,“ ani si nevšiml, že mu tohle uklouzlo. „Pokud chceš umět magii, uděláš, co ti řeknu. Bez magie máte stejnou životnost jako skleněné kladivo.“ Veškerá králova krása a vznešenost zmizela. Zůstal jen ten medový, podmanivý hlas.
„A vzhledem k tomu, že je tvůj drak jedním z posledních v Alagaesii, byl bych hlupák, kdybych mu chtěl něco udělat,“ oznámí ještě prostě a pak dráče probodne pohledem, při kterém sebou to ubohé mládě škubne.

Probodávala ho pohledem. Opravdu ráda by věděla, co si o něm myslet. No teď převažovalo spíš to negativní. "Jak jako nakonec nic nezjistím?!" Zavrčela. Samozřejmě si toho všimla, i když už si nebyla tak jistá, jestli král vůbec ví, že to řekl. Začínala být trochu vzteklá.
"O co vám vlastně jde?! To si jako na ulici vyhlídnete nějakou holku, zavedete ji sem, jí si vybere dráče a ještě se zjistí, že je to čistě náhodou vaše neteř a vy ji jako milující příbuzný vezmete k sobě a chcete ji vycvičit? Proč mi k vám taková milost vůbec nesedí? ..." Dráče dál držela ochranitelsky v náručí, připravena se za něj bít s kýmkoliv. Přesto nehodlala jen tak bezmezně uvěřit králi, zvlášť potom co se mu tak daří si její důvěru stejně rychle získat, jako ztratit. Připadá jí jako pěkný manipulátor.

„O co mi jde?“ vybuchne král. „O to tebe a tvé dráče ochránit! Před Vardeny, před elfy, před kouzelníky! Ti všichni vás budou chtít zabít! Nebo přesněji tebe Ariano! A víš, co to s drakem udělá? Ztráta jezdce?!“ Král zvýšil hlas a už na svoji prapraneteř křičel. „Zblázní se, přijde o rozum a zbyde z něj jen schránka! To bys chtěla? To bys vážně chtěla? Myslím, že ne. Tak mě nech ti pomoci, ať ani jeden z vás nemusí projít tou hroznou ztrátou.“ Galbatorix je už trochu klidnější, ale zlost z jeho očí neustupuje. Možná je tam kvůli něčemu, co právě řekl, ale možná má zlost na Arianu, protože nechce udělat to, co říká. Co ale jeho neteř neví, je, že když ani teď neposlechne, čeká ji strašlivý osud. Jenže ona to nemůžu nějak poznat. To všechno je jen v králově hlavě. A teď zrovna vypadá, jako kdyby vážně měl starost o ni a jejího draka. Že se rozčílil jen proto, aby ji ochránil.

Charmed Apocalypse

Na Avalonu nastává halloween, velice magický den, kdy se světy živých a mrtvých dotýkají. A to může mít velice zajímavé průvodní efekty.

Jenže na chodbě nic není. Nebo alespoň ne v tuhle chvíli. Za to zpod jeho postele se ozývají klapavé zvuky, jako když obrovské, špičaté zuby něco kousají. A k tomu tam rudě žhnou dvě oční bulvy. Před sebou na chodbě ucítí něčí přítomnost, ale když se otoší, zahlédne jen hýbající se stín. Naskočila mu husí kůže. Pak si všiml něčeho pod schody. Něco tam šramotila a zdálo se mu, že zpod nich něco vylézá. Nad ním proletělo hejno netopírů a zamířili k oknu, kterým jen tak proletěli. A pak uviděl ten zvláštní měsíc.
Byl na něm vidět jakýsi obrázek. Takový ten měsíček, který děti kreslí. Jenže tenhle byl mnohem děsivější. Dlouhý, špičatý nos, psychoticky vyceněné zuby, mezi kterými tekly prameny krve. A co víc, oproti němu se rýsovala jakási postava na koštěsti, kterou ovíjeli stínoví hadi. Zdálo se, že pozvedla hlavu, jako kdyby upírala pohled přímo na něj.
Tohle všechno působilo dosti děsivě.

I Hope ten podivný kvílivý zvuk probudí. Chvíli se nechápavě rozhlíží, kde to je, ale když jí to dojde, okamžitě se vyhrabe na nohy a snaží se najít zdroj toho hluku. Nenajde do, ale upoutá ji velký, kulatý měsíc, který visí neobvykle nízko na obloze. A co víc, byl na něm vidět jakýsi obrázek. Takový ten měsíček, který děti kreslí. Jenže tenhle byl mnohem děsivější. Dlouhý, špičatý nos, psychoticky vyceněné zuby, mezi kterými tekly prameny krve. A co víc, oproti němu se rýsovala jakási postava na koštěsti, kterou ovíjeli stínoví hadi. Zdálo se, že pozvedla hlavu, jako kdyby upírala pohled přímo na ně.
Najednou uslyšela ďábelský smích. Jeho zdroj našla okamžitě. Na obří oranžové dýni, která se řítila vzduchem, seděla ženská postava v černém a vysokém, špičatém klobouku. A mířila přímo na ni.
„ÁÁÁ,“ zaječela Hope vyděšeně a rozeběhla se za sestrou. „Dawn!“ křičela tak, že by to muselo probudit i mrtvého.
Dawn měla jiný problém. Její světlo osvětlovalo několik zakrvácených postav u jezera, vynořujících se ze země, podobně jako zombie. Napravo od ní se potácel mohutný klaun jen s polovinou obličeje a zlověstně se šklebil. A k tomu se na ni řítila mladší sestra v patách s typickou čarodějnicí na létající dýni.

Klub Noční můry

Kristýna Housková (Michiyo) se se svou společnicí snaží dostat do staré magické knihovny Klubu. Knihovna je ale hlídaná...

„Jasně, jen draci...“ zavrtěla hlavou Kristýna. Ale stejně šla, nebo spíše byla tažena malou říčkou a rozhlížela se po stínech, i když tam mohla vidět různé příšery a - o tom byla Kristýna přesvědčená - mohli ji slupnout bez kousání.

Zákusek Týna. Ušklíbla se. Ne, tak to určitě-

Na zemi spala tři dráčata. Nebo alespoň Šárka tvrdila, že to jsou dráčata. Každé z nich bylo velké jako menší kůň. Byla jasně jedovatě zelená, a jedno z nich mělo některé šupiny sytě červené. Šupinaté bestie se složenými blanitými křídly. Jedno z nich mělo ze spánku pootevřenou tlamu a odhalovalo tak řadu pěkně ostrých zubů a zelený špičatý jazyk napůl visící ven. Dráčata ležela přes sebe propletená jako spící myši. Vzájemně si sloužila jako polštáře. Rytmické vrčení se tak proměnilo v chrápání.

Kristýna naklonila hlavu ke straně a znovu se usmála.

„Víš, co je nejhorší, Šárko?“ zeptala se tiše své průvodkyně, tak aby neprobudila spící starodávné příšery, co ve svých slavných časech měly pojídat panny a princezny. „Vlastně mi přijdou roztomilí. Sice děsivě nebezpeční, ale... jako štěňátka.“

Zavrtěla hlavou nad sebou i celou situací. „A co budeme dělat teď?“ optala se říčky, avšak nespustila oči z draků. Měla silnou chuť je jít pohladit, ale ty tesáky byly více než dobrý argument, proč počkat na názor Šárky a její odbornou radu. Každý byl větší odborník na nadpřirozeno, než ona. Tedy, tady dole.

„Mluví draci?“ zeptala se v další vteřině tiše.

„Cože?“ vyprskla Šárka pobaveně.

Jedno z dráčat se zavrtělo a posunulo nohu na čumák svého sourozence, aby se mu leželo pohodlněji.

„Jasně, že draci nemluví. Co je tohle za nesmysl?“

Druhému dráčeti se noha na čumáku ale nelíbila. Zatřáslo hlavou, vysmeklo čumák zpod nohy a lehce do nohy kouslo. Pootevřelo své jantarové oči a zamžouralo do okolí. Zarazilo se při pohledu na Šárku a Kristýnu a pak vydalo skřek, při kterém tuhla krev v žilách. Člověk nemusel umět dračí řečí, aby pochopil, co to mělo znamenat. Vstávat, bando!

Jako zpomalený záběr exploze se dráčata začala vymotávat z pevného propleteného uzlíčku vlastních těl. Protahovala si křídla, prohýbala a hrbila se jako čerstvě probuzená kočka. Vydávala u toho krátké, tiché štěkavé a mlaskavé zvuky. Zvuky „po ránu.“

A tady stály: Tři šupinaté bestie, které na hosty upíraly možná trochu hladový pohled jasných očí.

Kristýna začala dostávat pocit, že tohle není vůbec dobrá situace. Ne, jak se zvětšovali, narovnávali, vydávali ty děsivé zvuky a pak se na ně tak hladově dívali.

„Hele, beru tě jako velmi chytrou holku, něco jako Hermionu z Harryho Pottera,“ začala Kristýna mluvit tiše a drmolivě na Šárku, ačkoliv se dívala na ty draky. „A vím, že v Kameni mudrců říkala, aby se nehýbali, jinak je ta rostlina zabije. Ale musím se zeptat, nezabijou nás oni právě proto, že zůstaneme v klidu? Co když si změnili jídelníček na lidský?“

Ne, vážně, Kristýna stála jako přibitá k zemi. Jedna věc je myslet na dráčky jako domácí zvířátka a druhá je stát před nimi a doufat, že nejste jejich dezert. Nebo hlavní chod... nebo předkrm.

Stargate Hope:

Nyní z pohledu replikátorky Elizabeth Weir. Elizabeth spolu s androidem Annie, umělou inteligencí antického města Antiney, z dílu The Tower. Společně čekají na vstup goa'ulda Zeuse do města, aby ho mohly přepadnout a zabít.

Záblesk zlatavého světla je přesně ten okamžik, na který Elizabeth čekala. Jeden malý ze vznese i zpoza ní (alespoň z pohledu Ricka), kde ještě před chvílí stál malý odkládací stolek. Pár chvil předtím se v prozření jedné kvapné myšlenky změnil ve dva replikátory, o něco větší, než jejich kolegové vzniklí z materiálu dveří. Zvláštní účel, zvláštní materiál. Těžko tady bude po vpádu goa´uldské mašinerie někomu chybět ohmataný kus kancelářského vybavení. Útěk Neery a ostatních (který mimochodem zcela chápala, vztáhla-li vše k osobnostem svých dnes již neexistujících replikátorských druhů), jí poskytl zajímavou příležitost. Dva větší replikátoři (kterým říkala zkrátka osobní) se měli pídit i po sebenepatrnějších zbytcích naquadahu v krvi kohokoli. Zároveň ale byli jejíma očima a ušima. Dva, které ještě dokázala zvládnout a ovládat. Dva, ne víc a i o tomto počtu pochybovala. Přinejhorším mezi nimi bude jednoduše přepínat. To půjde. Bez jejího přímého rozkazu nepohnou ani tím nejmenším dílkem a pokud s nimi z nějakého důvodu kontakt úplně ztratí, mají okamžitý příkaz k rozpadnutí se. Byl to šílený nápad, nikdy předtím nic takového nezkusila. Možná, že nepromyslela všechny možnosti... Ale koneckonců, co se v tomhle absurdním okamžiku dá ještě nazvat šíleným?

„Můj hlídací pes,“ vysvětlila beze slov Rickovi a v krátkosti ho seznámila s výtahem ze svých předešlých myšlenek. „Na konzultace nebyl čas,“ dodala omluvně. Otočila se k panelu, na kterém se ještě skvěle Neeřina zpráva a několika pohyby ji beze stopy smazala. „Je dobře uložená tady,“ ukázala na svou hlavu (některých archaismů se asi nikdy nezbaví). Pak vybrala jen řadu odeslaných souřadnic a poslala ji myšlenkovým expresem k Rickovi. Měla zkušenost, že takhle předané zprávy se z nějakého důvodu ukládaly do paměti o něco lépe. Bylo sice nepravděpodobné, že by se zrovna s ní mohlo něco stát, ale... A navíc si myslela, že tohle bude právě to nenápadné gesto, které jejího spolubojovníka podvědomě povzbudí. Slovíčko spolu začalo právě teď značně nabývat na významu.

Částí své mysli se naladila na replikátora, kterého poslala s posádkou. Nechala ho zaujmout takové místo, odkud měl nerušený výhled do okolí. To, co viděl, by každému člověku připadalo jako zvláštní změť čar a stínů s místy méně nebo více vyznačenými obrysy – nikoli však jeho stvořitelce. Dávat pozor – heslo dne, dalo by se říct. Ten goa´uldský zvěd může být stejně dobře tady i tam. Silně pochybovala, že Antinee v nastálém zmatku kontrolovala nějak zevrubněji seznam posádky nebo případné vnitřní nájemníky. Koneckonců, nikoho z nich to také až doteď nenapadlo.

Byla jako na trní. Vydrží její spojení na takovou dálku? Pravda, replikátor byl k tomuto účelu uzpůsoben a ostatní jedinci v okolí zesilovali částečně jeho signál, ale přece...

„Neměli bychom se někam schovat?“ navrhla zcela neúmyslně nahlas. „Antineo nám může dát vědět, až noha samozvaného boha projde dveřmi lodi,“ pokračuje tentokrát nahlas už schválně, protože s Annii zatím ještě potichu komunikovat neumí (a těžko někdy umět bude). Trochu se pousměje nad nechtěným rýmem, ale teď a tady si nemusí dávat tolik pozor na své vystupování. „Opustili všichni město včas?“ dodá ještě. Nejspíš zbytečně, ale ty roky velení se zkrátka občas někde zúročí.

Pak vydala příkaz i svému druhému „osobnímu“ replikátorovi, který po krabím způsobu (bude to chtít doladit ovládání) zalezl do nejbližšího okénka klimatizace. Jeho malí druhové už podle prvotních příkazů schovaní byli. Stíny, sloupů, škvíry mezi nábytkem, tenká vrstva země – vše bylo dostatečně dobré na to, aby přicházejícím nepřátelům zamaskovalo nepříjemné překvapení, které brzy zažijí.

Charmed Next Generation:

Na Kat a její psychiku dopadly důsledky boje s Charlesem a to, že Bainca málem zemřela. Stále se snaží najít Zdroj všeho zla v podobě myši a duševně podpořit své dvojče.

Tak tuhle situaci tedy Tamm nezávidím.... Ne, vůbec ne. Ani trochu. Ani maličko. Ani malilinko... ŤUK!ŤUK! Co to? Asi už šílím. Ne, to se mě jen moje podvědomí snaží vrátit zpátky, než zas začnu cvokatět. Hele, tamhle ten kamínek vypadá jak obilné zrnko. Zrní – hlodavci- jídlo... „Nemáte někdo?...“ Špatný nápad, snad to nikdo neslyšel. Musím se uklidnit. Podvědomě přiblíží své vědomí k sestřině. Vzápětí si uvědomí, že odtud se asi klidu nedočká. Nevadí. Zkusí to jinak. Uklidnit respektive podpořit totiž zrovna potřebuje spíš někdo jiný. Vytvoří myšlenkový obraz mohutného sloupu (asi z některé gotické katedrály) a skoro něžně ho přistrčí k Tamm. O mě se můžeš opřít. Vždycky. Ví, že se Tamm cítí mizerně, právě proto se ona sama snaží cítit pravý opak. Postupně se uklidní. Paradox. Jako ten silný kamenný sloup, který se směje do tváře zuřivým zubům času. Zubům? Obraz sloupu stále drží v mysli a vidí, jak se z jeho paty vystrčí celá řada špičatých čumáčků s kulatými oušky a začnou zuřivě hlodat okolo sebe. Rychle tu představu zaplaší. „Krucifix,“ uleví si. „Vždyť myši kámen nežerou,“ dodá polohlasně.

Vážně by to chtělo nějaké zrní, kus špeku, suchý chleba nebo tak něco. Nebo křeččí granule. Kdysi takhle naháněla spolu s prodavačkou uprchlého džungaráka ve zverimexu. Fungovalo to... Nic z toho se ovšem snaží Tamm neposílat. Ne, když spor mezi Chrisem a Biancou graduje. Má sto chutí říct svému bratranci něco ostřejšího. Copak mu vážně nedochází, jak se asi teď Bianca musí cítit? Jak se asi musela cítit? Na co, sakra, myslel? …...... To nic, to chce klid. Vždyť i Chris se teď určitě cítí mizerně. Ale ne dost! Ozve se její kousavé já.

Zachytí Biančino rozhodné „Jdeme odsud,“ mířené k Tamm. „Můžu vás později dohonit?“ pošle myšlenkou svému dvojčeti otázku. „Nějak se mi teď nechce zůstávat moc dlouho bez tebe,“ dodá skoro omluvně.

Počká na odpověď, vyšle několik myšlenek zuřivě obtočených okolo slaniny a zrní a přenese se přímo do kuchyně v jejich domě. Po paměti zašátrá v lednici po slanině, kterou tu mívají na vaření, přibere i kousek sýra (čert vem pohádky, ale co kdyby), hmátne do poličky po šunkových krekrech, nohou zase zavře ledničku, do dvířek od skříňky udeří pro změnu zase hlavou a už si to v jiskřičkách metaší zase zpátky do podzemí. V nastoleném (nejen) emočním zmatku si nejspíš málokdo všimne, že na malou chvilku zmizela.

Začne rovnat svoje ukořistěné poklady ke všem dírám a škvírám, kterých si v podlaze všimla. Co kdyby náhodou... Myš je myš. „Nechtěli byste odejít hromadně?“ otočí se pak na zbylé dosud postávající členy rodiny. „Jestli tu budete ještě chvíli dupat a ječet, úplně mi toho chlupatýho zmetka vyplašíte.“ Pak se koukne na Henryho. „Ty ne. Pracovat budeš, abys...“ kousne se do jazyka a nedodá, abys zase něco neproved. Ještě se sice úplně nerozhodla, jestli s ním chce zase začít mluvit, ale třeba bude dobrá příležitost k tomu si to promyslet...

Lapači snů

Svět snů. Na první pohled bez hranic, bez omezení, svět, ve kterém je dovoleno všechno. Ale kdo už někdy sdílel sen s někým jiným, ví, že je v něm více pravidel, než kolik může náhodný snílek snést. A je potřeba je striktně dodržovat. Jinak totiž může riskovat více, než jen probuzení do reality.
Experimentální jeskyně na motivy filmu Počátek (Inception).

Aiden Ellsworth (l.i.c.h.) celý den sedí tiše doma. Je druhého a druhého bytná vždycky vybírá nájem. A Aiden jí nemá jak zaplatit. Sedí doma jako na trní a snaží se nevšímat si neodbytně zvonícího telefonu a klepání na domovní dveře.

Z nepříjemných myšlenek osamění Aidena vytrhlo další zaklepání na dveře. „Pane Ellsworth?“ Paní Twinceová. Na jejím hlase bylo něco zvláštního. Jak ráno rázně požadovala nájem, teď byl její hlas mírný a snad i starostlivý. „Vím, že jste uvnitř. Jen vám chci poděkovat za peníze a zeptat se, zda jste v pořádku. Víte, jsem jen stará všetečná ženská která vlastní bytovku a vaše snoubenka mi nasadila docela brouka do hlavy, když mi dávala váš nájem. Hezká slečna, mimochodem. Ale co to dělám,“ povzdechla si bytná pro sebe, ale Aiden to dobře slyšel. „Klepy s dveřmi. No nic, pane Ellsworth, jen doufám, že jste v pořádku.“

Snoubenka? Odkdy má Aiden snoubenku? Zaplacený nájem? Starostlivá Twinceová? Svět se pokroutil v podivné abstraktní tvary plné nezodpovězených otázek.

Aiden byl rozhodnut paní Twinceovou ignorovat, ale když prohlásila, že děkuje za peníze, tak ho to z jeho ignorace vytrhlo. A když ještě dodala slovo snoubenka, napadlo ho, jestli si náhodou nešlehla. Spolu s tím, jak na něj mluvila. Ale pokud za něj někdo zaplatil, měl by zjistit kdo to je. Jestli někdo ze známých, nebo snad dokonce máma… ale to by asi neříkala slečna.
Proto se vyhrabal z křesla a otevřel dveře. Chvíli hleděl na starou ženu a přemýšlel, na co by se měl, zeptat. Jak zjistit od své domovnice co nejvíc o své snoubence, která neexistovala, a nevzbudit přitom podezření?
„Děkuji za starost paní Twinceová. Jak je to dlouho, co tu byla? Chtěl bych s ní mluvit osobně, ale měla mít moc práce. Neříkala kam jde?“ Málem se ještě zeptal, jak vypadala, ale naštěstí se včas zarazil.

Bytná si ho letmo prohlédla od hlavy až k patám. „Byla tu asi před dvaceti minutami. Říkala mi, že se vám snažila celý den dovolat, ale že asi nemáte chuť s ní mluvit. A nějak jsme se spolu zapovídaly a když jsem zmínila váš nájem, tak si vzpomněla, že ho vlastně chtěla jít předat a že vás rozhodně nechce nijak obtěžovat. Ale kam jde dál, to neříkala. Pokud máte mezi sebou nějaký partnerský problém, měli byste si to vyříkat mezi sebou a ne dělat si z chudáka bytné prostředníka, pane Ellsworth. No nic, mám v troubě koláč a nechci vyhořet. Tak se zatím mějte, pane Ellsworth.“

Aiden zůstal stát na chodbě, zmatený tou záhadou o své údajné snoubence. I kdyby chtěl, dvacet minut… to by ji nenašel, i kdyby nakrásně chtěl a uměl běhat jako gazela. Otočil se proto a vešel zpět do svého malého bytu.
Jeho žaludek mu připomněl, že ten den ještě nic nejedl. Neměl náladu, chuť, ani hlad. Ale teď, když měl další měsíc před sebou, mu došlo, jak hrozný hlad má. Došel proto ke kredenci, ve kterém se ukrývalo několik krabic cereálií a instantních polévek. Jednu si vytáhl a sáhl do krabice, aby si nabral plnou ruku. Dal vařit vodu a přitom pojídal cereálie.
Když konvice cvakla, zalil polévku a kouřící hrnek vzal s sebou k počítači. Hodlal otevřít ty maily. Nečekal nic závratného, ale kdo ví? Třeba tam bude mít zprávu od své neznámé dobrodějky, i když tomu příliš nevěřil.

Krátké zapípání Aidenovi oznámilo, že je počítač načtený a připravený k použití. Polévka voněla, jak to jen glutamáty umí, a stres celého dne pomalu odezníval. Načetl si emaily.

Krásné ráno, pane Ellsworthe.
Před několika týdny jsem narazila na vaše kratičká pouliční divadelní představení, které jste se skupinkou StreetStrip dělali. Musím říct, že jste mě zaujal, na „Romea v závějích,“ nejste vůbec špatný. Skrývá se ve vás talent a myslím si, že se dá rozvíjet i jinak než milostnými etudami s hydrantem - nic proti, bylo to okouzlující, být tím hydrantem, dostal jste mě.
Každopádně nabízím vám práci. A to dobře placenou práci. Práci herce, který nečeká až zvednou oponu, herce, který dokáže hrát v jakékoli situaci a herce, který nechce být omezován umělými kostýmy, maskami a kulisami.
Pokud Vás má nabídka alespoň trochu zaujala, odpovězte obratem. Ráda bych znala i případnou zápornou odpověď: Mohu se podle toho pak snadněji zařídit.
Těším se, C. Blackhill

Email neříkal nic o platbě nájmu nebo zasnoubení, ale byl přinejmenším zajímavý. Další dva emaily byly nějaké spamy z eshopů. Ale ten poslední:

Ahoj, miláčku!
Nebereš mi telefony, neodepisuješ na smsky, proč jsi mi pak dával své telefonní číslo, když o mě nestojíš? Jedu za tebou.
Cassy

Pod emailem bylo ještě PS: Tak si ověříme, jaký jste herec. Do osmé jsem osobně k zastižení v kavárně Arts. C.B.

Bylo teprve půl šesté a kavárna Arts odtud byla ani ne půl hodiny pěší chůzí.

Aiden zůstal nevěřícně civět na monitor úplně rudý. Takhle podivné zprávy už dlouho nečetl. Vlastně nikdy. A od nikoho. Ještě nikdy nezažil, aby se někdo neznámý prohlásil za jeho snoubenku a zaplatil za něj účty, i když mu to velice lichotilo. A navíc doufal, že jeho roli s hydrantem nikdo neviděl, a když už, tak že na to hezky rychle zapomněl.
Rychle napsal kladnou odpověď na první mail. Jednak o peníze vážně nezavadil a věděl, že teď je bude potřebovat, zvlášť teď a jednak chtěl onu tajemnou dámu potkat a poděkovat jí.

Strážci času
Zasněná slepá žena, rozrušená Zacharyho otázkami, zpívá podivný příběh. Zacharyho opilý mistr ale záhadné verše chápe po svém.

Ženina ramena unaveně poklesnou v tichém povzdechu. Zavře oči a hladké čelo jí zbrázdí vějířky vrásek, jako by jí Zacharyho otázky způsobovaly fyzickou bolest. Ruce se jí chvějí, když se snaží dokončit řádku tkaného gobelínu.
Ve chvíli, kdy jí dřevěný člunek proklouzne mezi bílými prsty a dopadne do trávy, strne jako socha vytesaná z mramoru. Pak pomalu, velice zvolna vstane ze své nízké stoličky a podívá se prázdným pohledem Zachovi zpříma do očí.
Jako by nahlédl do ledové pustiny, ve kterých vládnou mrazivé větry a vše pokrývá bílý sníh a těžké chuchvalce mlhy. Zároveň ale cítí, že nedaleko, snad na dosah ruky za tím mléčně bílým příkrovem se skrývá slunce.

Znovu začne zpívat. Už to ale není bezmyšlenkovité, veselé pobrukování při práci. Její hlas je hluboký, vážný a důstojný, a s každým slovem nabírá na síle, až i někteří z oslavujících umlkají a obracejí se k vrcholku nad údolím.

„Málokdo dnes ještě ví,
Veridian, že nebyl jediný.
Město starobylé, hrdé ve svém tichu,
sestru krásnou mělo při svém vzniku.
Veridian bílý, věže ze zlata,
Yrenei se v roucho stříbřité oděla.

V sametové nádheře půlnocí černých,
když měsíc se nad mraky rozhlédl v tmách,
Yrenei zářila pro oči věrných,
sladká a spanilá jak polibek v snách.

Leč lká slavík půlnoční,
padla kráska,
ztratil se Strážcům luny svit.
Pramen vyschlý,
stříbro zlem černá,
jen hořkost ztráty v srdcích má zbýt.

Radost v žal
a hrdost v strach
obrátila Nesmrtelná.
Padlé duše
bloudí tmou,
kde hudba zněla zbožná.

Chloubu světla pokryl prach,
i vzpomínka se ztrácí,
na lunu, která zářila nám v tmách,
na věže, kterým záviděli ptáci.

Vzpomínkou v srdci mrazí,
jak tvorové temnot na hrobě tvém,
Yrenei stříbro rok za rokem ztrácí,
zhas´ její paprsek v údolí zlém.

Co jasné a čisté mělo být,
halí dým zbraní válečných.
Střež se, Strážče!
A střež Veridian..."

K Drewovu štěstí se mu nikdo nestaví do cesty. Vlastně mu všichni z cesty raději ustupují, ať už ze strachu o – buďme decentní a řekněme, že čistotu svého oděvu, neochoty nechat si opilým Strážcem kazit den, či jen prosté nerozhodnosti, jak mu nejlépe pomoct.
I cesta se zdá být k opilému učiteli milosrdná. Sice se čas od času nečekaně nadzvedne, až ji musí zastavit rukama, aby se mu nerozmázla o obličej, ale většinu času se chová slušně. Už je téměř pod vrcholem a píseň rozhodně postoupila ke svému depresivnějšímu konci, když se vloudí i do jeho uší.

Drew svoje pády příliš nevnímá, dokonce ani ty různé odřeniny, které tím vším vznikají. Dost pravděpodobně bude potřebovat dezinfekci, protože za sebou nechává různě velké krvavé stopy. Pak do jeho uší dolehne píseň, která je zpívána i Zachovi. A jeho opilý mozek nenapadne nic lepšího, než najít v tom všem nějaký smysl. Posadí se proto na místo, kde zrovna je, nehledě na to, kde to je.
Věžím, kterým závidí i ptáci… že by New York? Tam je věží až doprdu. Na mém hrobě? Kdo mi sakra leze po mém hrobě? A kdy jsem vlastně umřel? Mozek opilého strážce nevnímá úplně všechny souvislosti a proto je ta analýza více než podivná. „Stříbro se ztrácí? No ještě aby ne, když se pořád těží a krade, že jo,“ ani si nevšiml, že z myšlenek přešel k nesrozumitelnému mumlání. „A kdo co zhasnul?“ I přes svůj stav už si text pamatoval celkem dobře.
„Ať se teda zahalí, když je nahatá,“ pokračoval dál. „No jo, střežím střežím.“ A po téhle analýze mu z úst vyšlo tiché zachrápání.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Výsledky hlasování za prosinec:

Hlasovalo: 5

1. - 2. místo: Strážci času (8 hlasů)
1. - 2. místo: Klub Noční Můry (8 hlasů)
3. místo: Charmed: Next Generation (7 hlasů)
4. místo: Alagaesie (6 hlasů)

Zbytek jeskyní bez bodového hodnocení.

Otevřeno lednové kolo Ligy jeskyň.

Charmed Apocalypse:

Úryvek pokračuje v tréninku Chrise a Gabriela. Trénink sleduje Alexis, která Chrise chvíli učila a Gbarielova rodina. Kdo z nich je silnější?

"Kurva, já nejsem slaboch!"
Zavrčí Chris potichu a poté razantně spojí ruce v pěst, než vytáhne ze sebe potřebnou energii a prudce se dotkne chladné zemi ignorujíc rostoucí bolest v noze a krvácející ráně. Chvíli to trvá, ale na Gabriela už potom zaútočí několik dlouhých, ostrých a ledových bodců. Především převážně na jeho nohy, ale poté i na zbytek těla. Chris se však přitom dotýká země.
Takhle ho alespoň zaměstnám. Tohle kouzlo je o tom, že se zruší pouze tehdy, až se já přestanu dotýkat země.
A s tím se nepřestává soustředit na útok proti Gabrielovi, snad to tímto chce opravdu ukončit. Ovšem slova Alexis jej rozpálí na tolik, že začne být v útoku ještě agresivnější, než byl doposud.

„Vážně?“ nakloní hlavu na stranu Alexis. „Mě to tak rozhodně nepřipadá.“ Schválně ho dráždí a jak se zdá, vyplácí se to. Ledové bodce vyjíždějící ze země vypadají dost nebezpečně.
Gabriela to příliš neznepokojilo. Stále si zachovával svůj klid. Napřáhl pravou ruku a z dlaně vypouští vlnu větru dost silnou na to, aby ledová bodce ulámala. Jenže tentokrát má smůlu. Bodce totiž téměř ihned dorůstají, jako kdyby je nezlomil a blíží se k němu. Jsou dost ostré, to je vidět hned na první pohled a pokud do něj narazí, způsobí mu vážné zranění. Udělá proto několik kroků vzad a hledá možnost, jak tohle zastavit. Všimne si Chrise, který je v podřepu a dotýká se země. To by mohlo fungovat, jenže bude potřebovat víc času, který teď nemá. Zatraceně.

"Drž už konečně kurva ten rypák!"
Vyštěkne Chris vzápětí na Alexis poté, co se jej snaží stále vyprovokovat. Onu nepříjemnou ženu odsune do pozadí, načež se pečlivě soustředí na kouzlo. Mírně se ušklíbne nad ledovými bodci, které za pomocí jeho síly vyjíždějí ze země a jenom kývne hlavou. Poté, co se však Gabriel pokouší zničit ony ledové bodce, úšklebek na tváři se ještě více prohloubí:
"Tohle Ti moc nepomůže, kamaráde."
Rýpne si do Gabriela a nedává mu jakoukoliv záminku získat potřebný čas k protiútoku. Uvědomuje si, že kdyby tomu tak bylo, mohl by Gabriel získat nespornou výhodu nad ním samotným a to jeho hrdost nemohla dopustit. Mlaskne jazykem o patro úst a do země doslova pumpuje energii, aby bodce vyjížděly rychleji. Sem tam mu zaútočí na lýtka, hruď nebo ruce. Výjimečně zaútočí i na hlavu. Jenomže tímto tohle rozhodně nekončí.
Snad se Chrisův plán dá považovat za zaměstnání Gabriela natolik, aby si přestal krýt záda. S tímto Christopher napumpuje do země ještě více energie, než tomu bylo rozhodně předtím a tímto donutí ještě další bodce, aby zaútočili zezadu a potažmo i na oba jeho boky, jak levý a pravý. Očividně ho chce obklíčit.

„Zavři si ho sám, neschopo!“ zakřičí Alexis v odpověď. Zuří totiž. Nestrpí urážky jakéhokoli druhu a její horkokrevnost je špatně zvladatelná. Chris má jediné štěstí, že už bojuje, jinak se na něj vrhla sama.
Ten útok zahání Gabriela do úzkých metá kolem sebe vítr, kterým láme bodce, jež na něj útočí a snaží se ho zranit. Nakonec kolem sebe vytváří takové malé tornádo a usilovně si přeje, aby mohl něco udělat, aby ten zatracený led zmizel, a by zmizelo všechno v jeho okolí a nejlépe, aby už nemohl útočit. Zavírá přitom oči, takže nevidí, že led praská, tříští se mění se na maličké kousíčky, které poletují vzduchem. Nevidí, že jeho tornádo mizí a že okolo Chrise se objevuje provaz, který ho svazuje. A nevidí už vůbec nic, protože ztrácí vědomí a padá k zemi jako pytel brambor.

Alagaesie:

Räwein kámen se za jejího zpěvu začal třást a praskat. A tohle je, co následovalo a jak se půlelfka zachovala.

Melodie jí odumře na rtech do ticha, když váhavě naprázdno polkne, zatímco se jí kámen zmítá v rukou.
„Copak je?“ broukne jemně, nechápavě, a s jistým náznakem obav. Přejede dlaní po kameni, jako kdyby hladila po čele dítě s horečkou. Mimo tkalcovu rodinu byly z celé vesnice malé děti jediné, kdo ji měl upřímně rád. Mistr vždycky říkal, že jim připomíná pohádky.
A přesně v tu chvíli narazí konečky prstů na puklinu. Trhne sebou a překvapeně ruku urychleně odtáhne, aby zjistila, co má ta nerovnost znamenat. Zajíkavě lapne po dechu a odloží kámen na okenní parapet, aby si ho mohla prohlédnout pozorněji.

V první chvíli má pocit, jako by se ta puklina otevřela nejen v jejím krásném kameni, ale i přímo v jejím srdci. Nemohla pochopit, jak se něco tak dokonalého může tak snadno obrátit vniveč. Bojuje se slzami, které se jí tlačí do očí.
Když se drobné kousky kamene rozletí, tlumeně překvapením vykřikne a ucouvne tak prudce, až jí hrana lůžka podrazí nohy.
Chvíli váhá, než se odhodlá opřít dlaněmi o postel, vyhoupnout se na nohy a opatrně přistoupit až k oknu.
„Akromione!“ vydechne nevěřícně krátké dovolání k ostrovnímu bohu a rozechvělá ruka jí vylétne k ústům. Sebemenší stopy po zklamání odvanou, jako by nikdy ani neexistovaly. I z obdivu ke kráse kamene zbude jen stín nejasné vzpomínky. Ani zhmotnělý paprsek slunce, nebo první trylky jarního ptáčka v údolí by se nemohly svou úchvatností rovnat tomu drobnému stvoření.
Myšlenky měla jako omámené. Všechny legendy, kterými se nechávala unášet jako malá holčička, náhle ožívaly a zjevovaly se v její malé skromné komůrce.
Drak?
Ať už bylo to malé stvořená cokoliv, bylo křehké a bezbranné a jediný pohled do jeho očí jí dával najevo, že vkládá svůj život do jejích rukou. A ona ho nemůže zklamat.
Opatrně se natáhne, aby zvedla spodní část skořápky, a jemně si ji položí na klín, když se opět posadí na postel.
„Vůbec se nebojíš,“ broukne tichým melodickým hlasem, „Víš, že nemáš důvod. Já ti neublížím.“

Stargate Hope:

Neera s Davidem, Jeanie a Jennifer uletěli s ukradenou Hope, aby se dostali z Diova dosahu. Jenže nic není bez překážek.

Oba vědci zůstávají na můstku, protože vědí, že není radno šéfovou následovat. Navíc tu teď mají někoho, kdo tu v životě nebyl a taky dítě a o ty dva je třeba se postarat, aby jim tu něco nevyvedli.
David ji chvíli pozoruje, pak si povzdychne a vydá se za ní. Chce vědět co jí je a chce ji ukonejšit v případě, že se cítí špatně, smutně, či jinak mizerně. Neběží za ní, ví, že tím by si nijak nepomohl. Prostě klidně kráčí, zatímco písnička, kterou hraje rádio, dohrává. V ten okamžik sebou Hope opět trhne známým pohybem, jenže teď je to pohyb zpomalení. A rádio začíná hrát novou písničku, která je vůči nim dosti sarkastická, vzhledem k tomu, že chtěli utéct goa’uldům, ale nejspíš jen vletěli hloub do jejich území.
„Co to k čertu?“ David se chvíli rozhlíží kolem sebe, jako kdyby čekal, že najde příčinu zastavení, kterou pochopitelně nevidí. Rozeběhne se proto na můstek a je mu celkem jasné, že je mu Adré i s Neerou v patách.

Šla téměř se zavřenýma očima, známé chodby procházela vedená jen zvykem. Nechtělo se jí přemýšlet nad tím, kam jde, nechtělo se jí přemýšlet vůbec nad ničím.
Když sebou loď prudce, nečekaně trhne, jako první si uvědomí bodnutí ostré bolesti hluboko v zádech, když rozpřáhne ruce, aby snáz udržela rovnováhu, a silný otřes prolétne jen z nejhoršího zhojenými ranami. Ta bolest je to první, co ji probere z letargie a donutí fungovat.
Loktem se pro jistotu na okamžik opře o stěnu chodby a bez zaváhání ťukne do vysílačky v uchu.
„Nějaké informace o stavu?“ vyzve vědce na můstku k urychlené činnosti, „Co hlásí diagnostika motorů?“

„Není třeba ji spouštět, madam,“ ozve se Neeře ve vysílačce Samuelson. „Motory jsou úplně v pořádku. Máme ale úplně jiný problém. Došla nám šťáva. Stalo se to, co jsme věděli dlouho, ale nevyřešili jsme to. S tímhle skokem jsme z generátorů vymáčkli poslední zbytky energie a teď už nemáme vůbec nic. Jsme tu jak na vodě a pokud nás tu najdou, jsme dost v háji.“
David vtrhne na můstek, a zaslechne hlášení. Zvuk otevíraných dveří uslyší i Neera ve své vysílačce.
„Bezva. A ZPM mají na Antinee. To jsme to vyvedli.“ Okomentuje David zničeně. „Tenhle únikový manévr se nám moc nepovedl.“

Strážci času
Mladý učeň Zachary měl spoustu věcí k promyšlení. V centru Athén, kde se koncentruje téměř veškerá moc, která má svět chránit před Řádem Chaosu, ale není tak snadné najít klid a samotu.
Se speciálním pozdravem pro fanoušky Pavlíny Jíšové a skupiny Klíč (verše tentokrát nejsou má tvorba).

To, co Zachary z dálky mylně považoval za stolek, je ve skutečnosti starobyle vypadající tkalcovský stav. Jemné režné nitě tvoří hustou osnovu, z tkané tapisérie ale není možné nic rozpoznat.
U tkalcovského stavu sedí žena ve splývavé šedé róbě s dlouhými širokými rukávy spadajícími až na zem. Kolem hlavy má ovinutý dlouhý jemný šál v barvě holubičí šedi, který jí halí krk, vlasy i tvář. Mezi prsty jí protékají vlákna barevných nití a špičky jejích prstů kmitají nad osnovou, ty pohyby ale nejsou navyklými a zautomatizovanými tahy zkušeného tkalc. Jsou trhané a zdají se být nervózní až rozčilené. Co chvíli jedna z rukou zapátrá po okolí, jako by něco hledala.
Mezi kořeny stromů polehává znuděný mladík – vlastně spíš chlapec, nemůže mu být víc než dvanáct, třináct let. V modré tunice se stříbrnou větvičkou na hrudi se pro něj vtírá popis páže. Páže Ostrovního domu. Občas těkne pohledem k ženě u tkalcovského stavu, většinu času ale hledí nepřítomně na oslavující athénský dvůr.

Zachova zvědavost ho popožene o několik kroků směrem k osobě, načež jí poměrně zdvořilým tónem osloví: "Dobrý den, nezlobte se, ale kdo jste?"

Přistoupí blíž, takže si může všimnout, že tkadleniny prsty proplétají tenké barevné nitky mezi vlákny osnovy hbitě a zručně, ale chybí jí dřevěný hřeben, kterým by je mohla stáhnout a přitlačit k ostatním, aby vytvořily jednolitý obraz. Snad proto bloudí její ruka pořád kolem a pátrá, leč marně. Z tkaného gobelínu tak zbývá jen smutná řádka prověšených nití.
Nezdá se, že by si žena Zacha vůbec povšimnula. Neodpoví, vlastně se na něj ani nepodívá. Jen dál proplétá prsty mezi osnovou stavu, co chvíli se nespokojeně ošije a něco si pro sebe nesrozumitelně, podrážděně zamumlá.
„Tak od té se odpovědi nedočkáš,“ uchechtne se chlapec, když k němu na chvíli bez většího zájmu stočí pohled. Natáhne se, dvěma prsty utrhne stéblo trávy a zasune si ho mezi zuby. S tím se znovu pohodlně uvelebí mezi kořeny stromu a zahledá se na slavnost.

Mírně sebou ucukne:
"Proč bych se odpovědi nedočkal? Nechceš mi o tom říct něco víc? A mimochodem, jsem Zachary."

„Ona nemluví s nikým,“ ušklíbne se chlapec trochu přezíravě, jako by mu musel vysvětlovat úplnou samozřejmost, „Co jí hlídám, tak mi obětovala si tak tři slova.“
Z jeho hlasu doslova odkapává zklamání, že se pro něj v celičkých Athénách nenašel žádný lepší úkol – třeba takový, v rámci kterého by se mohl bavit na oslavě jako všichni ostatní.
„Já jsem Marco,“ pokrčí rameny lhostejně a střelí po něm rychlým pohledem, než se znovu zahledí do údolí.

Mírně zakroutí hlavou v tichém nesouhlasu a poté se obrátí k mladému muži:
"Proč nemluví s nikým?"

„Jak to mám vědět?“ pokrčí Marco lhostejně rameny. Nejspíš to nejenom netuší, ale k tomu ho to okázale nezajímá.
„Milostivá paní Ellena z Ostrovního domu má srdce otevřené a stará se o…“ Marco se nejistě ušklíbne, jako by váhal, jak to říct sice upřímně, ale přitom nebýt doslova hrubý, „…kde koho.“

Stejně pořád onu tajemnou ženu nemůže vyhnat z hlavy. Když si všimne jejich bezcílně putujících prstů, donutí ho to k dalšímu zamyšlení. "Nechybí ji nějaká věc? Potažmo věděl bys, jak vypadá?"

Chlapec se na Zacharyho ohlédne poněkud otráveně, jako by ho už pomalu začínal mít plné zuby. Unaveně si povzdechne, vzepře se jednou rukou o zem a vstane.
„Tak se na to podíváme, no,“ přistoupí bez ostychu až k ženě zahalené v šedém hávu a šálech a nakloní se jí přímo pod ruce, jako by jí jako osobě věnoval ještě míň pozornosti, než věnuje ona jemu. Moc úcty asi opravdu nepobral.
„Hm… Asi ji něco chybí, to jo,“ znovu docela lhostejně pokrčí rameny, „Ale já u toho nikdy neseděl.“

Zamyšleně se kouká na onen stroj. Poté, co se dozví, že jí skutečně něco chybí, dojde mu ona nepopíratelná pravda. Luskne prsty a rázem zahučí:
"Mám to... přišel jsem na to.. Chybí ji hřeben, viděl jsem to v jednom muzeu na školní exkurzi!"
Nakonec rozevře dlaň a zavře oči. Několikrát se nadechne a vydechne, načež si srovná tep srdce a rytmus dýchání. Pokusí se tedy uklidnit a poté zvedne levou ruku, načež luskne prsty. Každý, kdo něco o Zacharym ví, že jeho magické schopnosti nejsou natolik dobré, jak ty fyzické, přesto se mu hřeben podaří vytvořit, byť s malou nedokonalostí.

V první chvíli se nezdá, že by měly jeho činy na ženu jakýkoliv vliv. Když stane vedle nízké stoličky, na které sedí, dál s rozčileným nesrozumitelným drmolením proplétá barevnou nit mezi osnovou. Jakmile se ale Zachary na okamžik odvrátí, aby zavolal na Marca, ucítí na ruce letmý dotyk neklidně těkajících prstů.
Vzápětí už je dotek jistější, přesvědčený. Dlouhé světlé prsty se obemknou kolem dřevěného hřebenu. Žena k němu obrátila tvář a jeden z šedavých závojů, který ji do té doby halil, jí sklouzl po pramenech vlasů, stočených pod kápí holubičího pláště.
Přestože jsou její vlasy bělejší než padlý sníh, ženina tvář je mladá, snad ani o den starší než osmnáct let, hladká a svěží, s dívčím ruměncem na líčkách. Jen její oči, pod stínem dlouhých řas mléčně bílé, se i teď dívají spíše skrz mladého učně, někam do neznámých světů za jeho zády a za jeho vědomím, než do jeho tváře.
Na rtech jí ale stejně pohrává jemný úsměv, když hřeben zlehka vytáhne ze Zacharyho ruky, vlastní bílou dlaní podloží smotanou tkaninu a hřebenem začne jednotlivé prameny zručně rovnat.
„Přej si jen lásku, dřevěnou loutku, zpěv konipásků, stébla polechtá. Budoucí rána, pozvou tvá přání, jít do neznáma – kam, se nezeptáš,“ začne si tiše prozpěvovat.

Trochu sebou možná poplašeně škubne poté, co na mužské dlani - posázené jizvičkami díky manuální práci - ucítí ten dotek a okamžitě jí začne věnovat pozornost. Poklekne, jakoby jí žádal o ruku, a s tím se zadívá do její hebounké tváře.
Je nesmrtelná... Musí být, jinak si to vysvětlit ne... To není možné... Není to ta žena zmiňovaná v příběhu? Co když je to ona? Věštba... chápala by její význam...?!
Rty se mu začnou trochu třást a také i ruka, ve které doposud držel onen hřeben.
Potřebuji vědět... víc... Musím na to nějak přijít... Co když je to ona?!
Jakmile se vrátí zpět k práci na tkalcovském stavu a začne si prozpěvovat, Zachary se prudce postaví. Na chlapce, který stojí poblíž něj, zapomene, protože se zaposlouchá do jejích slov. Vrývají se mu do paměti a snad touha vědět víc z daného textu písně jej dožene k tomu, že si tam začne zpívat společně se ženou. S jasným příslibem toho, že chce vědět víc. Poslouchá slova pečlivě a snaží se podchytit jejich význam.

Zacharyho hrubé, neumělé pobrukování na pozadí ženina jasného hlubokého hlasu jí vykouzlí na tváři vřelý úsměv, jako by jí to z nějakého důvodu pobavilo. Pečlivě si dřevěný hřeben odloží do klína, prsty pročeše jednotlivé prameny barevných nití a začne je znovu ručně proplétat osnovou. Jen se z její tváře stále nevytratil ten matně skelný, nepřítomný pohled.
„Spíš než šíp z toulce, toulavá píseň ze srdce zasáhne laň. Ten kdo ví, jak tkát, nit s nití protkává, výjev či historická daň,“ odezní její melodie do ztracena. Na okamžik znovu obrátí tvář k Zachovi, vlídně, vědoucně, i když zasněně a nepřítomně se na něj usměje. Natáhne ruku s dlouhými štíhlými prsty, až jí za dlaní zavlají světle šedé a narůžovělé závoje, jako by ho chtěla pohladit po tváři. Konečky prstů se ale dotkne jeho čela přímo nad kořenem nosu.
Zachary na okamžik pocítí podivné zabrnění neznámé, ale přesto matně povědomé mocné elektrizující síly, následované nevysvětlitelným úbytkem energie, ze kterého ho ještě notnou chvíli mravenčí v nohou a dlaních.
Přesto po něm zůstane spíš nejasný pocit vítězství než ztráty.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Klub Noční můry

Městská fantasy zaměřená na přežití a hluboké lidské touhy člověka. Ambiciózní Anděl, který si prošel peklem, chce racionálnímu světu připomenout, že svět nepatřil a nepatří jen lidem. Ukazuje, že legendy a mýtické postavy, které znají z knih, nejsou jen výplodem lidské fantazie. Skutečně existují. Anděl chce navždy změnit tvář světa a nebojí se použít jakékoli prostředky. Jakékoli.

Linka s Kristýnou Houskovou (Michiyo), kterou se její potřeštěná spirituální společnice Šárka snaží provést knihovnou doufajíce, že v jejím srdci najdou věštbu, která se Kristýny velice úzce týká.

Knihovna byla ohromná. Skutečně ohromná. Několik metrů vysoké regály, které se ztrácely u stropu ve stínech. Široká ulička lemovaná regály s knihami, občas přerušenými drobnými stolečky, křesílky a lampičkami na čtení. A knihy. Tolik knih Kristýna neviděla nikdy v životě. Šárka jí s šeptem ukazovala své oblíbené regály a kráčely uličkou dál do hlubin knihovny. Ušly padesát metrů. Sto. Dvě stovky. Půl kilometru. Silueta golema vzadu u vchodu se zmenšovala a ztrácela. Zdálo se, jako by knihovna neměla konec. Ale až na tu ohromnost si Kristýna (možná s mírným zklamáním, možná naopak s úlevou) uvědomovala, že na ní není nic nadpřirozeného. Že je v podstatě obyčejná.

„To, co hledáme, není v nové části knihovny. Ono tady příliš platí fyzikální zákony na to, aby zde mohly fungovat magické svitky a takové věci, víš, hrdino? Musíme do staré části.“

Konečně Šárka dospěla k regálu na konci chodby. Téměř jako z béčkového hororu odklopila jednu z knih. A regál se zachvěl. Zachvěl a zprůhledněl. Obličeje jim ovál vítr plný stáří. Cítila v něm sucho starého papíru a zároveň vlhko plísně. Naskakovala z něj husí kůže.

Šárka chytila Kristýnu za ruku a poloprůhlednou knihovnou prošly jako by to nebylo víc než jen hedvábný závěs. Ocitly se v kamenném sále plném přízemní mlhy. Jako by stěny něco šeptaly, sálem se proháněl vánek a sděloval, že přišla návštěva. Z dáli se ozývalo vrčení.

Nejprve se cítila trochu zklamaná, že knihovna byla jen velká... No, vždyť si vezměte, že ji hlídal Golem! Ale neměla zůstat zklamaná až do konce.

„Samozřejmě,“ pokývala hlavou a lehce se ušklíbla na to, že tu platí moc fyzikálních zákonů. Dávalo to smysl, když jste přistoupili na fakt, že tohle není ani trochu normální svět.

Když otevírala Šárka ty dveře, musela se pousmát. Opravdu jak z nějakého strašidelného filmu! Ačkoliv Kristýna si spíše myslela, že se to hodí do nějakého černobílého snímku s Dráculou.

Vážně, ale vážně jí nevadilo, že ji Šárka vzala za ruku. Ono totiž není vůbec ostudné, když jdeme na takové místo, kde kolem mluví stěny a někdo ve stínu na ně vrčí.

„Hele, můj věrný společníku na mnoha cestách a hrdinných výpravách... Je tu něco, čeho se mám obávat...“

Charmed Next Generation

Tentokrát se podíváme na Melindu, kterou démoni infikovali svými schopnostmi a pokaždé, když je použije se o trochu víc přikloní ke zlu. Na jejím pracovišti vypukl požár a ona k jeho zlikvidování užila démonských schopností a pod jejich vlivem si dělá srandu z lékařů a své nadřízené.

A teď opatrně. Zvedá tvář a utírá si imaginární slzy, takže má zavřené oči. "Paní Brýlová, vy jste..." Překvapeně mrká na vzduch před sebou, kde by měla být. "Kam šla? Že ona byla jenom moje představa? Asi už jsem opravdu nemocná a měla bych jít na opačnou stranu vztahu doktor-pacient." Kýve hlavou, jakože se teď přesvědčila, že se jí celá šéfka jenom zdála. "Mohli byste mě zavézt na to prověření? Už mám halucinace a nepamatuji si, že bych požila nějakou psychotropní látku." Otočí se se smutným úsměvem k vykuleným lékařům. Takto těká pohledem z jednoho na druhého.

Melinda čeká na odpověď, ale ta jaksi nepřichází. Jak lékař, tak sanitář jsou totiž nějací ztuhlí. Abychom pravdu řekli, tak se vůbec nehýbali, jako kdyby byli zmražení, i když Mel nic a nikoho nemrazila. Jenže to si všímá, že její šéfová, paní Bealová je tam, kde ještě před chvílí byla, než ji přenesla pryč a před ní stojí dva muži v bílých kalhotách, košilích, saku i kravatě. Mladá čarodějka je okamžitě poznává.
Uklízeči.
Jejích výrazy nic neodrážely. Žádný hněv, rozčilení, nic. Žádná emoce. To bylo pro tento druh magických tvorů typické.
„Slečno Halliwellová.“ I jejich hlasy byly prosté jakéhokoli výrazu, či pocitu. Kdyby měli někde přednášet, zaručeně uspí prvního člověka během pěti minut.
„Používáte magii na veřejnosti a právě jste ji odhalila. Toto neakceptovatelné chování zítra probere Tribunál. Protože požár, vašeho pracoviště nebyl přirozený, ale magický, veškeré známky a vzpomínky o něm budou vymazány.“ Tohle sdělení by mohlo působit velice úlevně, kdyby se v Melindě nezrodila touha pokusit se Uklízeče usmažit, nebo zamrazit.
Proč neodpovídají? Děje se něco? Tohle mělo být zábavné. Povzdechne si otráveně ve své hlavě a už vůbec neřeší jakékoli bariéry proti empatikům a telepatům.
Počkat...co je s nimi...proč se...uklízeči...to mi tak ještě scházelo. Podívá se otráveně na postavy a paní Bealovou, které ještě pořád doutná sáčko. Teď již trochu víc, ale díky zmražení to není moc vidět. Ani Melinda si toho nevšimne. Ať už si toho ale všimnou dříve či později, to sáčko bude vypadat příšerně.
Ano, tribunál, samozřejmě...to bude zase zábava. Protočí oči. Vzpomínky na požár budou vymazány, to je docela pozitivní, alespoň si nevzpomenou, že mě tam našli, ale ti uklízeči jsou příšerně otravní.
Mávne rukou způsobem typickým pro zmražování, ale v polovině pohybu se zasekne a zatřepe hlavou.
Nemůžu je zmrazit, tím bych si leda zhoršila situaci.
"V tom případě buďte tak laskavi a vymažte jim i vzpomínky na jakoukoli mou přítomnost zde..."Co to říkám? Co to dělám!?!?
Když se začne v modrých hvězdičkách přenášet tak docela panikaří, protože si ani nevzpomíná, že by právě toto chtěla udělat.
Boží...to jsem si teda pomohla.
Načež přepadne dozadu přímo do postele po které jsou poházené papíry, na kterých má pracovat.
Zítra bude skvělý den, ale teď se mi spát moc nechce, zajdu si udělat kafe.
S touto myšlenkou se vydá pryč ze svého pokoje.
"Je někdo doma?" Zakřičí nahlas, když se vydá po schodech dolů do kuchyně.

Výsledky za listopad:

1. místo: Klub Noční můry (8 hlasů)
2. místo: Charmed:Next Generation (7 hlasů)
3. místo: Shadow in the mist (5 hlasů)
4. místo: Strážci času (3 hlasy)
5. místo: Alagaesie (1 hlas)
Ostatní jeskyně bez umístění.
Největším úspěchem soudobé civilizace je to, že vytvořila bytosti, které jsou schopny ji vydržet.

Zahájeno hlasování za listopad. Hlasujte v diskuzi http://www.aragorn.cz/diskuze/liga-jeskyn-pravidla

Vyberte nejlepšího, druhého a třetího. Např. 1..., 2..., 3....
Živý nebo jako umělá inteligence dokážu nebo vyvrátím Thomassenovu hypotézu.

Hrdinové z Brannanu
Setkání

Yggradsill

"Ani nevíš, jakou máš pravdu, statečný reku - dobrodruh a bezdomovec v jedné osobě, to jsem já, Yggradsill jméno mé a rád bych řekl - k vašim službám, leč složitější a zapeklitější je život - ve stokách dvojnásob. Také bych mohl říci, že jsem udatným hrdinou a chrabrým bohatýrem, jenž dobro koná a zlo trestá a zde na vás čeká, abyste se po jeho boku vydali na cestu slávy a milosrdenství potírat krutost a bezpráví - pravda je však taková, že mým největším hrdinským skutkem bylo vypít osm půllitrů piva a nejít mezitím čůrat, že nemám kde spát, kapsy mám prázdné a v žaludku mi kručí. Potřebuju práci jako sůl. A i bych o jedné věděl, ale jak na potvoru - nezvládnu to sám. Potřebuju silné a odolné, světem protřelé a všemi mastmi mazané, udatné a statečné - zkrátka, co vám budu povídat, potřebuju vás. Říkám - připojte se ke mně a pomozme společně nebohým trpaslíkům z Horova vyřešit jejich problémy s měděným dolem, ať už jsou jakékoli. Vykonáme dobrý skutek, pomůžeme potřebným a když bůh dá, bude z toho i pár drobných na polévku. Tak co říkáte milí zkanálujdoucí, naditou truhlu z něj nesoucí a vak z nějž krev kape vlekoucí? Spojíme své síly a pomůžeme trpaslíkům? Nebo jsem se splet a nejste to vy - ta skupina hrdých rytířů, co z pověření samotného pana Derendela, správce tohoto města, vydala se vstříc strašnému nebezpečí do hlubokých stok, a mám tu sedět a čekat dál, než přijdou ti praví, tak dlouho, až hniloba prostoupí mé údy, plíseň pokryje mé tělo a já splynu s tímto úžasným kanálem až na věky?"

"Á propos, jak to šlo?" mávnu do temnoty za vašimi zády, "zdá se, že jste to zvládli levou zadní."

Gorog
Gorog zastavil. Elfa si měří nedůvěřivým pohledem. Zkušenosti z branže ho naučili, že jakmile je vyhlášen lov, dřív nebo později se vyrojí lovci. Spíše tedy později, až je dílo dokonáno. Teprve po bitvě začíná pravý boj - totiž o kořist. Moc by se tedy nedivil, kdyby se jednalo o nějakého lumpa, který se doslechl o jejich výpravě a čekal u východu, kdo se bude vracet. Zdali netvor, nebo úspěšná družinka. Narozdíl od kumpánů nebere situaci s humorem, naopak, stisknul násadu kladiva o trochu pevněj. Nakonec je rád, že neznámý pohnul dříve rty, nežli rukama. Což ovšem neznamená, že je z něj nadšený. Ningova poznámka ho ovšem nedokázala udržet ve vážnosti. Vyprskl a zazubil se na barda. Povolnější na mysli vtípkem, odpovídá elfovi, i když jeho řeč přímo trpaslíkovi určená nebyla.

"Tož, pant ti mele pěkně, dobrodruhu a bezdomovče v jednej perzóně. Užvatlaný jak trhovec. Pokaváď čekáš na hrdých rytířů, to by sas kůrňa dlúho načekal - kanále vypustili ven akoráte nás. Pokaváď tam nekdy nejací hrdí rytíři vlézli, asi jich už potkani ohlodali, nebo zasratí až za ušima dávno utékli.

Fušku nabízáš? Jak šlechetné... Jeden sa popasuje s bestiú, eště ju ani z nory na světlo denní nevynese a už sa má hnat za inú... a mezitým jacýsi vandráci nečestní, lumpové a pazgřivci nenechaví, verbež a svoloč všeliká, po světě sa promenádujú. To sem fakt neměl tucha, když sem v tento kraj dolézl, že tady bude tolik potvor a netvorstva, až mě od původního cíla odvrátijú... kdybys tak radši měl neco, čím bysme tu truhlu otevřeli. Nebo radši né, by sis mohl taky neco nárokovat, hehe."

Ariadnina nit

Podtitul: Hodina Há. Vyloďění na březích Normandie hadr...

Bar div nepraskal v imaginárních švech. Dneska tu bylo vážně natřískáno. A co více. Lidí bys tu našel asi sedm, z čehož dva zcela jistě patřily k nějakému fae a zbytek tvořila skupinka japonských turistů, kteří se nyní tvářili tak trochu vyděšeně, jako by sem vlezli omylem. Ovšem natlačení v chumlu těl to měli k východu dost daleko. Bylo celkem legrační je pozorovat. Nehýbali se nijak rychle, neustále se rozhlíželi a chvílemi až neslušně civěli.

Fae tu dnes bylo ale... Až nepříjemně dost. Nepříjemně díky tomu, co jste se chystali s Geri provést. Smečka zde byla skoro celá. U baru jsi spatřil celé vyšší velení, tedy Ulfrica, které tou svojí prackou držel kolem ramen lupu, co působila tak trochu jako ti turisti, Frekiho i Geri. Ovšem nikde jsi neviděl ochránce, Hatiho a Skolla. A Bolverka. To mohlo být lehce znepokojivé. I když upřímně řečeno Adam, kat smečky, nikdy nevyhledával hromadná shromáždění.

Krom lukoi zde bylo dalších pár kožoměnců a dalších měničů. Ve vzduchu jsi cítil pižmo medvěda, tygra, lišky, dva tři krysodlaky, snad i jednu hyenu, něco studeného a plazovitého a pak pach, co ti evokoval ptáka. Asi labuť.
Krom kožoměnců zde ovšem bylo i mnoho dalších fae. Éterické víly shlukující se do chichotajících se kroužků, kterým chodil jeden panák za druhým, nymfy zdržující se spíše na okraji společnosti (a u velkého bazénku s vodou, které nyní zabíralo pódium), snad i jeden hejkal, pár drobných útlých postaviček šotků, co se velmi rádi proplétali pod nohama zde přítomných dam, nága obklopený podezřele sykajících a podezřele si podobných slečen... Některé pachy jsi ani neznal, nepoznával. U občerstvení ve formě švédského stolu, jsi se div nesrazil s nezdravě bledou dívku s šedými vlasy starců, co se k jejímu mladistvému vzhledu ani nehodili.
Banshee. Smutně se na tebe pousmála, přejela ti zlehka prsty po pažích, až sklouzla k zápěstí a krátce ti ho stiskla, než se bezeslova otočila a šla pryč...
...
Gabriel se zarazil na místě. Cítil, jak se mu ježí chlupy na krku a po páteři klouže ne zrovna příjemné mrazení. O banshee toho příliš nevěděl, ale to, co věděl ho zrovna neuklidnilo, zvláště když vezmeme v úvahu nadcházející události.

Možná proto se otočil na patě a položil dívce velkou ruku na rameno.
Odkašlal si. Nadechl se. "Promiňte... Ale... Stalo se něco? Co to..."

Očividně byl vyvedený z míry.
...
S polekaným nadskočením se prudce otočila Jako kdybys ji nechytil za rameno, ale dal jí ránu. Párkrát zamrkala a pohlédla na tebe. Až teď si všiml, že má ty nejmodřejší oči, jaké jsi kdy viděl. Světlounce modré, skoro až průzračně jako nezčeřená hladina vodní laguny. A pod nimi tmavé kruhy, kterým by se dalo vykat. Působila jako by nespala... No, nikdy.

Pootevřela bezkrevné okoralé rty, než je zase pevně stiskla. Nasála vzduch nosem a ty jsi cítil, jak se celá zimničně otřásla.

"Máš na sobě... Stín smrti," zašeptala roztřeseně. "Jsi... Smrťák."
...
Gabriel naklonil hlavu ke straně, jako pes, kterému dáte nepochopitelný příkaz. Chvíli na Banshee překvapeně zíral, dokonce několikrát zamrkal, načež mu mírně hystericky zacukal jeden koutek.

"Stín smrti? Co tím myslíš? To jakože brzo umřu?" Naklonil hlavu k druhému rameni. A i když se snažil znít tak nenuceně, jak jen to šlo, nešlo mu upřít jisté svírání se studených prstů kolem žaludku.
...
"Ne," vydechla tiše a sotva znatelně potřásla hlavou. Zdála se opravdu nesvá, a když k tobě vzápětí udělala krůček, stále se třásla jako by stála v průvanu.
Než jsi se nadál, stála naproti tobě. Jako malé děvče, co se snaží dosáhnout na pult pro bonbón, se vytáhla nejistě na špičky a jednou dlaní se ti opřela o hruď, zatímco rty přiblížila k tvé levé tváři. Výše prostě nedosáhla.

"Kvůli tobě... Budu křičet. Mnohokrát..." zašeptala chraptivým hlasem. A jakkoliv to v tu chvíli pro vlkodlačí libido mohlo vyznít... Mno, tak nějak všelijak, tak další a poslední slova tu iluzi dvojsmyslu zcela pokazila.

"Máš na rukou krev..."

A s tím zase rychle odstoupila, zatěkala pohledem kolem sebe a rychlými kroky se ztratila mezi slavícími fae.
...
Ledové jehličky. Gabriel cítil, jak mu běhají pod kůží jako mravenci z tekutého dusíku. Jakožto lukoi si nemyslel, že by ho mohlo něco děsit, ale předpověď téhle malé dívky to dokázala. Chvíli jen stál a mrkal, hledíc na místo, kde dívka zmizela v davu.

Ale Gabriel proslul pružným myšlením a schopností se přizpůsobit. Otřásl se, zafrkal a zabručel na adresu nepřítomné bělovlásky:
"No...Ty musíš bejt vážně ozdoba každýho večírku..."

Navíc nepokoj a strach přerazila vlastnost typicky vlkodlačí - hlad. Gabriel si vlastně nevzpomínal, kdy naposledy pořádně jedl. A tak se v následující chvíli prostě prodral mezi lidmi i fae k dříve zmíněnému švédskému stolu a začal se cpát. Ano, cpát. Servítky stranou.

Dokonce, když měl pocit, že ho nikdo nepozoruje, si nacpal nějaké trvanlivější záležitosti v ubrouscích do kapes.
...
Den oslav. Den fae. Den nepokojů, co zuřili v mnoha koutech světa. Země. Londýna. Ale jako by na tom záleželo. Ne... Tahle noc měla být... Výjimečná. Noc na oslavu dne, který před rokem nenávratně změnil vaše životy.
A noc, která měla tvůj život opět změnit.
Otázkou bylo...

... Jak moc.

...

http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=58fqYjZ7eLU#t=23

Nikdo si tě nijak zvláště nevšímal. Dokonce ani tvého cpaní se vším tím drobným občerstvením, pod kterým se stoly div neprohýbaly.
Zábava se začínala rozjíždět. To jsi poznal v okamžiku, kdy na z opačné strany stolu zamrkalo půvabné rudovlasé stvoření s vlasy jako ohniví hádci kroutící se podél tváře skoro do půli pasu a zejména přes hruď, kde cudne zakrývaly odhalená ňadra.
K zamrkání se přidalo i zasyčení, když ji kolem ramen vzal vysoký muž s nepřirozeně modrýma studenýma očima bez bělma a zuby jako tisíce malých jehliček a odtáhl ji pryč.

Místnost začínala být natolik přesycená nepřeberným množstvím pachů, že jsi se v nich začal ztrácet. Feromony, pot, alkohol, hutný odér trávy, štípavá vůně drog. Vždy jste se dokázali bavit ve velkém stylu...

Jenže pak vše na okamžik přerušil jeden jediný zvuk...

Zavřeštění. Výkřik, jaký může vzejít z hrdla jediného tvora na světě.

Banshee.

Koutkem oka jsi zahlédl Geri. Geri, která jako jediná nepůsobila překvapeně. Ani trochu. Jako by se i něco snažila nenápadně naznačit...
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Rytíři Tiletasu
Příběhy ze života pohraničí království Tiletasu.

Boj s medvědem

PJ
Hned prvním útokem medvědice trefí vlka tlapou. Zpoza zatáčky se vyřítí s křikem malá kudůčí dívka Spring a pouze s kovanou holí se vrhne vstříc velké medvědici, která bojuje s jakýmsi vlkem. Před vlkem na cestě stojí elfský lukostřelec Sivý syn Mikyho a snaží se najít vhodné místo pro střelbu ze svého luku. Medvědice nechá nakrátko souboj s vlkem tlapou, smete Spring na zem a prokousne ji hrdlo. Toho využije vlk k dalšímu útoku, ale nepodaří se medvědovi prokousnout jeho tlustou kůži.

Sivý syn Mikyho ustupuje po cestě směrem od vás a potom, co medvědice setřese vlka, vystřelí ze svého luku. Musí ale dávat pozor, aby netrefil vlka, a šíp se jen sveze po medvědí srsti. Zpoza zatáčky mezitím vyběhne Bria, Dräger, Tark a Hallensjörn. Jsou od rozzuřené medvědice sotva několik sáhů.

Tark
jakmile doběhnu za zatáčku a zjistim situaci, nečekám na nic a s rozumné vzdálenosti pronesu kouzlo. Jasně a nahlas
Járak Bárak !!
A upřeně se soustředim na medvědici.

PJ
Dříve než se stačí kdokoliv další přiblížit k medvědici, z očí Tarka vyšlehnou 3 zelené blesky a těžce popálí velké zvíře. Vlk ještě kousne medvědici do nohy. Pak se těžce zraněná medvědice otočí a zmizí rychle v křoví.

Hallensjörn
Doběhnu na místo, jako správný hrdina - když už je po všem. "Dítě, dítě, tys neměla šťastnou hvězdu," stojím smutně nad mrtvou Spring, "snad po smrti bude tvá duše klidnější, než za života. Odešla jsi rychle, věřím, že to nebolelo. Položila jsi svůj život na bojišti, valkýry tě nyní vedou do Valhaly, budeš členkou Odinovy einherjahrem. Nejvyšší pocta válečníka."

"Přátelé, hlubme hrob, bude malý, za chvíli to bude hotové. A ty se přidej, elfské ucho," loupnu po neznámém ostrostřelci, "umřela pro tebe. Až ji pohřbíme, naskytne se ti úžasná příležitost, jak splatit dluh, jež ti právě vznikl. Tato statečná dívka se vrhla do chřtánu zlého světa s vírou v nápravu jeho dobrem a kvůli tobě její cesta skončila dřív, než začala. Můžeš v ní pokračovat, pokud teda tím lukem vůbec něco umíš trefit. Větší terče, než mědvědi, totiž po světě moc neběhají."
Živý nebo jako umělá inteligence dokážu nebo vyvrátím Thomassenovu hypotézu.

Alagaesie

Paralelní příběh k první knize Odkazu Dračích Jezdců - Eragonovi, který odkryje, že tři vejce, jež má Galbatorix nejsou jediná dračí vejce v Alagaesii.

Půlelfka Räwe našla tajemný, nádherný kámen, který se však uprostřed noci ukazuje být něčím jiným.

Räwe pomalu upadá do svých bdělých snů. Přesně jak očekávala, kámen v nich hrál hlavní roli. Zdálo se jí, že kámen leží na křišťálovém stole a svítí na něj slunce, což způsobuje, že se leskne široko daleko a obarvuje svět okolo sebe na fialovo. A ona je vedle něj, jako jeho právoplatná držitelka.
Ze snu ji však vytrhne podivný šramot, který zní skoro jako od myší, ale pokud se důkladně zaposlouchá do noci, zjistí, že vychází od stolu, na nějž položila kámen. Pod domněnkou, že to prostě není možné, znovu upadne do spánku, tentokrát provázeného snem mnohem znepokojivějším, než byl ten první Zdá se jí o vysoké, černé postavě, o níž ví, že je to král, který si přišel pro kámen a snaží se jí ho vzít a tak se o něj přetahují. Naštěstí ji ze sna probudí nový hluk, ještě intenzivnější hluk. Tentokrát si je jistá, že přichází od kamene, který se celý třese a vychází z něj tlumené pípání.

Lapne po dechu a zprudka se posadí na posteli. Sevře okraje přikrývky křečovitě v dlaních a chvíli se snaží zklidnit dech a vyhnat plíživé stíny z koutků očí.
Věděla, že je bláhová, dětinská a hloupá, ale musela se ujistit, že to byl jen sen a všechno je v pořádku. Pomalu spustí bosé nohy z postele na podlahu a lehkým krokem přeběhne ke stolku na opačné straně pokojíku.
Lhala by, kdyby řekla, že se jí neulevilo. Přesto cítí, že je něco špatně. Když se kámen zachvěl a zahoupal, měla pocit, že musí být znovu v některém ze svých obzvláště živých snů, protože v něčem takovém přeci nemohla věřit vlastním očím.
Zaváhá, její ruka sebou trhne zpátky s každým podivným pohybem či zvukem, ale nakonec si dodá odvahu, aby se kamene nejprve opatrně dotkla a pak jej vzala do rukou a odnesla k oknu, aby si jej mohla ve svitu měsíce pozorně prohlédnout. Ani si neuvědomí, že si začne tichounce pobrukovat, koneckonců jako vždycky když byla nejistá nebo nervozní.

Jako kdyby Räweina píseň dolehla i ke kameni, jeho pohyb ustal. Nebo alespoň na chvíli, protože vzápětí se roztřásl a zevnitř se ozývalo pípání, jako kdyby v něm byl uvězněný nějaký tvor. Měsíční svit se od něj odrážel i přes pohyb a zdůrazňoval jeho dokonalou krásu. Možná i to, způsobilo, že si Räwe všimla prasklinky na jeho povrchu. Jediné nedokonalosti na celé té kráse, která způsobila, že kámen najednou začal vypadat tak nějak obyčejně. A pak si všimla další. Zatímco první byla na jeho povrchu, tahle se nacházela na boku kamene. A najednou mohla pozorovat, jak se obě spojují a rozšiřují. Objevila se další a najednou se na povrchu kamene objevil výčnělek, jako kdyby ho něco rozbíjelo zevnitř. Výčnělek se zvětšoval a nakonec se rozlétl a Räwe mohla zahlédnout rychlý pohyb fialové končetiny. Pak se najednou rozlétl celý povrch kamene, zatímco dolní polovina jí zůstala v ruce a ona uviděla tvora uvnitř. Měl stejnou, ametystově fialovou barvu, přesně jako kámen. Dlouhý ocas měl stočený vedle boku, stejně jako dvě tlapky zakončené čistě bílými drápky. Od hranatého tělíčka vedl delší krk, zakončený trojúhelníkovou hlavou, ze které čněly bílé zoubky. Z hlavičky se na ni důvěřivě dívaly dvě temně fialové oči. Od vršku hlavy až po ocas, byl tvorův hřbet poset bílými ostny, s trochu větší mezerou u konce jeho krku. Nemohla si přesně být jistá, co to je, ale něco jí silně napovídalo, že má v ruce dráče.