Barevná srdce (61 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

tech
V následujících dnech projdu inventáře předchozích postav a mezi vás rozdělím některé přeměty nalezené družinou v předchozích místnostech.

A ano, některé z těchto předmětů jsou potřebné pro další děj. ;-)

Po chvíli dumání to vzdám.
"Kdyby nebyl tenhle hrádek jak prokletý, tak bysme mohli něco donést odjinud. Ale vsadím boty, že jak otevřeme dveře, povedou zas jinam. A hromada se sama vrací do původního stavu. Nenapadá mě nic, jak těm pidi... skřítkům pomoct."
Odvrátím se od díry a pro změnu se zakoukám k hromadě, jestli už náhodou ty dobré duše nestihly přinést slíbenou kliku.

Postupně se všichni otáčíte k Elienai, která upírá pohled na otvor ve zdi.
Soustředění v jejím výrazu napovídá, že usilovně přemýšlí.

"S tím bohužel ani já nepomůžu. Třeba by šel nějak zhroutit vchod, ale jak už bylo řečeno, krysy by si zase brzy našli jinou cestu. Nezbývá nám, než počkat na kliku a vydat se dál. Tady toho už asi moc nezmůžeme. Leda, že by Elienai dostala nějaký nápad," napůl to položím jako otázku a otočím se na elfku.

"Aha..kliku..." zabručím a hodím okem ke dveřím, abych se přesvědčil, že tam klika skutečně chybí.
"Hm..a sud s pivem by tam neměli, pidižvíci?" zeptám se bezelstně a mimoděk šáhnu po svém velkém měchu. Odšpuntuji zátku a dychtivě se napiji. Pak s obavami ve tváři se snažím nahlédnout dovnitř. Zřejmě nic nevidím, tak celý měch zvednu k uchu a několikrát s ním zatřepu. Zamračený výraz napovídá, že zlatavého moku již příliš nezbývá.
"U všech Stínů! Nepadnem pod pařáty nestvůr, zhynem žízní..." zakleju.

Otočím se na elfku, která přemýšlí o zacpání krysí díry. "Můžeme to zkusit. Kladivo mám, ale hřeby ne."

"Co kdybysme tu ďouru něčím... zacpali?" Nespouštím pohled z inkriminované díry. Co kdyby, že? "Něčím pořádně velkým a těžkým, aby s tím ty potvory nehly." Krysy jsou vynalézavé, určitě by nestačilo to něčím zasypat. Po kouscích by to odnosily a pidižvíci by nadále pokoj neměli. Zamyslím se, jestli jsme třebas i v jiné části hrádku nenarazili na něco, co by se dalo využít.

Oddechnu si. Žádný bezprostřední boj nehrozí. Uvolním napnuté svaly a zlehka se opřu o svoji hůl.

"Budeš se divit, ale díky nim se dostaneme ven. Tedy, asi. Prý nám přinesou tu kliku ode dveří, takže cesta ven bude již brzy volná," vysvětluji Gwargovi.

Narovnám se a odstupuji od menší díry ve zdi.
"Tudyma se sem zřejmě dostávají ty krysy. Pro nás to cesta ven ale nebude. Navíc stejně ještě ani nemáme ten šutr, pro který jsme sem vyrazili!" podívám se na ostatní, co si o tom myslí.

"Co ty skřítci? Dozvěděli jste se od nich něco?"

Aniž bych přišla na to, co jsou podivná okna zač, odlepím se od nich a taktéž zamířím ke Gwargovi. Luk a šíp pohotově připravené, kdyby náhodou chtěla nějaká chlupatá potvora zaútočit.
*Žeby chtěl tu díru zasypat?*
S odstupem zvědavě nakukuju co to tam kutí.

"Ničeho se nebojte, v případě dalšího útoku vám milerádi pomůžeme," přes rameno uklidňuji pidižvíky a kolem Elienai se vydávám přes místnost.

"Tak co tam máš? Jsou tam další krysy?" ptám se o poznání naléhavěji. Spěchám ke Gwargovi a zvědavě se dívám, do čeho tam bouchá. Tak dva tři kroky za ním se zastavím a opřu se o svoji hůl.

Jak se otáčíte za Gwargem, vidíte, že před sebe nastavil svůj štít a přikrčen za ním bouchá kladivem dovnitř nějaké díry ve stěně u podlahy.

"Je tu díra. Vodsuď ty zatracený krysy zřejmě přibíhaj!" křiknu k ostatním z rohu. Přikrčený, schovaný za štítem, se k něčemu nakláním a kladivem před sebou kamsi šátrám.

S lehkým úsměvem na tváři se postavím. To, co nám právě oznámil pidižvík mě potěšilo. Přeci jen mělo cenu s nimi jednat. S pocitem zadostiučení pozoruji neskrývanou radostí hířící Elienai. Posléze můj zrak přejede na trpaslíka.

"Gwargu, našel si tam něco zajímavého? Za chvíli snad už odtud budeme moct odejít," s nadějí v hlase vyzvídám a oznamuji.

"Já jsem klidná," odpovím Markusovi. "Klid ztratím až zjistíme, že ta klika se objevuje jen jednou za rok. Třeba."
Pak už ale svou pozornost dál věnuju pidižvíkovi.
*Hmm a je po spolupráci. Tyhle nikam nedostanem. Fíha! Sice s námi nikam nechtějí, ale kliku mají!*
"Jééé, díky," neskrývám nadšení z toho, že kliku našli a dokonce nám ji i donesou.
A než se tak stane, dojdu si pro vystřílené šípy a zkontroluji jejich stav. Ze zlámaných si vezmu aspoň hroty. Pak přistoupím k podivným oknům, která sem vrhají jakési světlo. Podle mého to ale okna nejsou. Na jedno z nich i opatrně sáhnu.

Do posledních slov se z otvoru za skřítkem ozval jiný hlas. Skřítek se otočil a vyměnil si cizým jazykem (snad v rodné řeči skřítků) několik vět s někým, kdo v otvoru zůstává skrytý vašim pohledům. Když se obrátil znovu k vám, vidíte na jeho tváři jemný úsměv.
Nemůžeme jít s vámi, ale za vaši pomoc se vám přece jen budeme moci trochu odvděčit. Kousek odtud má tunel slepou odbočku. Na jejím konci je jakýsi kamenný stolec, na kterém se občas objeví klika od těch dveří, když z nich zmizí. Můj druh říkal, že tam klika je, tak jsem přikázal, aby ji přinesli.

Zatímco trpaslík pomalu a obezřetně kráčí k JV rohu místnosti, vaše pozornost se od dveří bez kliky vrátila k hromadě ke skřítkovi. Ten se nejprve obrátil k Marcusovi a s mírným pokrčením ramen mu odpoví.
Ta hromada není naše. Je to jen místo, které můžeme bránit lépe než někde v tunelu nebo někde u nás. Ale vylepšit se nedá.
Podle táborových záznamů několikrát, když jsme zkusili my nebo nějaký Velký něco změnit nebo přidat, tak hromada potom na dobu dvou až tří světel, a ukázal na okenní otvory, zmizela.
Když se potom objevila znovu, byla stejná jako dříve.

Skřítek se otočil ke dveřím a pokračuje:
My, skřítkové, jsme tam nikdy nebyli. A navíc každý náš správce vždy znovu obnovuje přísný zákaz nejen pokoušet se otevřít ty dveře, máme zapovězeno i vzdalovat se od hromady.
Nevíme co je za těmi dveřmi. Ale za dlouhý čas, kdy tu hlídáme, byl několikrát za nimi slyšet křik.

Když skřítek ukáže k rohu místnosti, okamžitě se otočím, pevně uchopím štít, válečné kladivo připravené k úderu. Chvilku prohlížím ta místa a jejich nejbližší okolí, pak lehce přikrčený, se pomalým krokem vydám blíž.

"Obhlídnu to!" syknu k družiníkům.

Natočím se k elfce a potichu, aby to slyšela pokud možno jen ona, začnu mluvit: "Elienai, klid. Zajisté se odtud dříve či později dostaneme. Sama si slyšela, že nakonec se tam ta klika nějak objeví. Ale uvědom si, jaké spojenectví zde můžeme uzavřít. S těmito domorodci po boku se naše šance na úspěch může výrazně zvýšit."
Posléze se otočím zpět k pidižvíkům a doufám v pozitivní vývoj situace. Snažím se tvářit přátelsky, což v mém obličeji způsobuje jakýsi zvláštní škleb.

"Sakra, vážně tam žádná klika není," ukážu na dveře, které jsou opravdu bez kliky, na čele pár starostlivých vrásek.
"Říkal jsi," obrátím se na pidižvíka a vpadnu mu tak do diskuze, "že ty dveře po většinu času kliku nemají. Jak to s tou klikou je?"
*Jestli se odtud nedostanem...*

"Poslyšte, když vám pomůžeme vylepšit obranu vaší hromady, pomůžete vy nám v prozkoumání další místnosti v hrádku? Tedy, vlastně dalších jeskyní za těmi dveřmi?" rychle se poupravím, když si vzpomenu na jejich popis. Už od nepaměti nejrůznější rasy spolupracovali pro vyšší dobro a služby těch malých bojovníků by se nám mohli vskutku hodit.

Při svých slovech se k nim přiblížím ještě blíže, než dosud kterýkoliv z mých druhů a navíc si ještě kleknu na jedno koleno a svoji hůl položím na zem. Hlavu nechám mírně zkloněnou, abych tak dal najevo, že se nad ně nepovyšuji a tak trochu doufám, že ostatní za mnou nepokazí náš zatím dobrý dojem v nich.