Barevná srdce (62 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Jak nasloucháte zvláštnímu vysokému hlasu malého bojovníka, začínáte si uvědomovat, že skřítci považují tuto místnost jen za jakousi velikou jeskyni.
Že v jednom místě jsou nějaké dveře, to je asi celkem nezajímá.
Zdá se, že pro ně je mnohem důležitější bránit krysám, aby přes hromadu se nedostaly do nějakého tunelu a skrz něj dál k jejich obydlím.
A že, vzhledem k jejich malým postavám, je ta podivně pevná hromada zřejmě dobrým místem k obraně.

Skřítek se obrátil k trpaslíkovi:
Krysy prolézají chodbami v podzemí. Ale většinu malých děr jsme už dávno postupně zasypali a několik větších, kudy i my dokážeme projít, hlídáme. Jeden z takových tunelů vede z této jeskyně. Nedaleko se nakrátko rozšiřuje do nevelké jeskyně, menší než tahle, a tam je náš tábor.
V nevelkých otvorech v tomto spletenci, ukázal na hromadu můžeme použít naše kopí a házet kameny a krysa nemá kam uhnout. Jen odskočit zpět.
Potom pozvedl ruku někam k JV rohu místnosti.
Tyhle krysy přibíhají tam z toho konce jeskyně. A taky se tam vracejí, když přestanou bojovat.

Po chvíli odmlčení skřítek ještě dodal k Marcusovým slovům. Teď snad bude nakrátko klid, ale až budou v doupatech další a něco je vyžene, tak zkusí znovu zaútočit.

Pozorně mu naslouchám a nestačím se divit.
*Dál už opravdu nebyli?*
Zatvářím se lehce zklamaně, protože tím pádem budeme muset dál naslepo prohledávat tenhle očarovaný hrad.
Pak padne zmínka o klice, která po většinu času není.
*Cože?* Rychle se ohlédnu po dveřích, jestli kliku mají nebo ne.

"Mě by spíše zajímalo," navážu na Gwarga, "jestli bezprostředně hrozí ještě další jejich útok. Pokud ano, pak by bylo velice vhodné, abychom se přemístili do bezpečnějších míst," pronesu klidným hlasem směrem ke skupince minitrpaslíků, jak jsem si je v duchu pojmenoval, přičemž se stále bedlivě rozhlížím po případném nebezpečí.

"Tak černé krysy?" zabručím. "Nikdy jsem takové potvory neviděl. A ten jejich kožich. Chvilkama jsem si nebyl jistý, jestli vidím krysu nebo jen nějaký stín!" znovu pohlédnu k mrtvým tělům krys.
"Jejich tu víc? Odkud se sem dostaly? A jak se vlastně dostanou k vám, k Dlouhé Hoře?"

Mapu, ehm, hrádku? zní trochu překvapeně odpověď. Vím co je mapa, ale k čemu by nám byla mapa téhle kamenné jeskyně? Když z těch dvou otvorů přichází světlo, je dobře vidět skoro až do krajů, a skřítek ukázal na okna a potom v táhlém oblouku kolem sebe. Tady přece není kde a jak bloudit, dodává trochu udiveně. Nevím, co nazýváte hrádkem, a jestli nějaká místa tam za těmi dveřmi, tak ta my skřítkové neznáme.
Některým výrazům samotným nerozumíte, asi pocházejí ze základů jazyka skřítků. Ale vcelku chápete obsah jeho řeči docela dobře.

Skřítek se na chvíli odmlčel a očima přeskakuje od jednoho ke druhému. Nakonec znovu pozorně pohlédne na Elienai a najednou s mírným úsměvem ukázal za sebe na hromadu:
To není naše obydlí. Naše sídla se nacházejí na úpatí Dlouhé Hory. Ale zjistili jsme, že část krys, které na nás občas útočí, jsou černé krysy z této jeskyně. Před časem náš správce rozhodl, že poblíž založíme stálý tábor, odkud budeme bránit tento vstup na cestu k Dlouhé Hoře.

Zatímco přemýšlíte o skřítkových slovech on pokračuje svým vysokým hlasem.
Pro nás není moc bezpečné vzdalovat se někam po této jeskyni. Černé krysy jsou velmi rychlé a tady na tom volném prostranství, kde stojíte, bychom se jim neubránili. Proto jsme nikdy nezkoušeli, jestli bychom dokázali otevřít ty dveře.
A stejně po většinu času nemají kliku.

Pozoruji dění v místnosti, přičemž stojím pěkně stranou od všeho nebezpečného. Zádami se opírám o stěnu, aby mě nemohlo nic překvapit. V jedné ruce držím svoji hůl a v té druhé mám připravený nůž. To pro případ, že bych se snad musel zapojit do boje. V hlavě si opakuji známé zaklínadla pro případ, že bych snad musel nějaké seslat.

Když Elienai zabředne do rozhovoru s místními pidižvýky, kteří vypadají, jako že již nadále nebudou hrozbou, zastrčím si dýku zpátky za opasek a bedlivě sleduji rozhovor. Od stěny však neodstupuji a stále jsem připraven rychle jednat, bude-li to třeba.

Když se ozve vysoký hlásek, otočím se od krysích mrtvol a popojdu blíže k hromadě haraburdí, k místu, kde stojí elfka. Nejprve znovu pevně tisknu štít i válečné kladivo, nedůvěřivý vůči všemu, co nás zde na tomto podivném hrádku může potkat. Jak ale vidím přátelská gesta a slyším vlídná slova od zvláštního malého mužíčka, štít i kladivo mírně poklesnou.

Při slovech o pomoci se ušklíbnu:"Chh..ani jsem netušil že tu kromě krys ještě někdo je..." zabručím spíše pro sebe.
Na pohled Elienai pouze přikývnu a v tichosti čekám, co od skřítků zjistí.

*Skřítci? Proč jsem o nich ještě neslyšela?*
Domyslím si, že Dlouhou Horou nazývají tuhle hromadu harampádí, ale nechce se mi věřit, že tu opravdu žijí.
"Není zač, rádo se stalo, že?" pootočím se na ostatní, jako bych v nich hledala podporu.
"Vyznáte se tu?" zeptám se skřítčího mluvčího. "Nemáte náhodou mapu Hrádku? Trošku tu bloudíme..."

tech
V naší jeskyni jsou další nové postavy.

Prosím, dějově budeme přepokládat, že družina v aktuální sestavě vznikla během úvodní části příběhu, od začátku v hostinci U rozcestí až po večer v hostinci U modrého kohouta.
Od následujícího rána cesta ke Starému Hrádku a hlavní děj tam probíhal a probíhá s existující sestavou družiny.

Jak Elienai pokročila k hromadě, v několika otvorech se objevila ta malá kopí.
Malý bojovník ale nepatrným pozvednutím pravé dlaně asi dal pokyn svým druhům, protože kopí ihned zmizela a dva či tři hroty, které zůstaly vám na dohled, se sklopily dolů.

Bojovník chvíli otáčel hlavou a pohlížel z jednoho na druhého. Možná jen váhal, ke komu z vás má promluvit, nakonec se však obrátil k nejblíže stojící Elienai a do místnosti se ozval jeho vysoký hlas.
Vy, Velcí, zaznělo s trochu nezvyklým přízvukem, přesto však rozumíte i dalším slovům:
My jsme skřítkové z Dlouhé Hory. Náš lid zná Velké, setkání bylo dost. Ale o pomoci Velkých jsou jen slova v našich kronikách.

Napřáhl ruku před sebe a ukázal na zabité krysy. Potom se znovu uklonil a dodal: Děkujeme.

"Pffff...," chystám se trpaslíkovi náležitě odpovědět na téma špičatých uch právě vyklubaných. Přeruší mě ale jeden z pidižvíků a jeho mírumilovné gesto. Přijdu k němu blíž, jen co mi to hromada dovolí, luk volně po boku.
*To by mě zajímalo, jestli umí mluvit.*
"Zdravím," přítelsky se usměju. Nic lepšího mě nenapadlo, ale pro začátek mi to zas tak hloupé nepřijde.

Jakoby v odpověď na otázku Elienai se do místnosti, po boji ztichlé, ozvalo jakési zaškrábaní od hromady.

Když jste se k hromadě natočili uviděli jste nevelkou, přibližně stopu vysokou postavičku, která se narovnala před jedním z otvorů v horní polovině hromady. Na hlavě má přilehlou koženou čapku, která zřejmě slouží jako přílbice a tělo chrání jednoduchá zbroj z podobného materiálu. Zdá se, že je to jeden z obránců hromady.
Levou ruku s kulatým štítem pozvedl do strany a odkryl tak vašim pohledům jílec mečíku v pochvě u boku. Pravou rukou ukázal k mečíku, potom obě ruce volně spustil podél těla a zlehka se uklonil.

Elfka se zdá v pořádku, další krysy nevidím. I já tak povolím svaly a narovnám se z bojového postavení.

"Jací pidižvíci? V tý hromadě?" prohlížím kupu haraburdí. "Vidělas něco?"

Pohledem zajedu také ke zdi, kde leží šípem probodlé dvě mrtvé krysy. "Dobrá trefa, děvče." kývnu uznale. "Nikdy bych nevěřil, že špičatý ušisko, co se sotva vyklubalo z hnízda, může mít takovou mušku. Frrrr.." odfrknu si a ještě chvíli koukám na krysí mrtvolky.

Zdá se mi, že ta poslední bestie byla opravdu poslední. Žádné jiné krysy nevidím a tak si snad můžu dovolit polevit v ostražitosti.
"Sssss," s bolestivou grimasou a náležitě bolestivým syknutím stisknu zraněnou ruku. Sice jsem neslyšela o tom, že by se na takové malé nic umíralo, nic příjemného to ale rozhodně není.
"To bude dobrý," uklidním Gwarga a se zaujetím prohlížím hromadu bince.
"Kde jsou ti pidižvíci?" Pravda, chtěla jsem je nazvat trpaslíky, ale to by se mohl náš trpaslík i urazit...

"Frr..." odfrknu si, když vidím, jak Elienai skolila další krysu.

Dál stojím v bojovém postavení, lehce přikrčen, abych mohl okamžitě reagovat, se rozhlížím po místnosti, po hromadě haraburdí.

"U všech Stínů! Vidíte ještě další? Ještě nějaký krysy?" křiknu tázavě, otáčím hlavou a krabatím nos, snad jako bych se snažil ucítit krysí pach.
"Co ty děvče? Jsi v pořádku?" křiknu k Elienai. "Ty chlupatý potvory mají zatraceně ostrá zubiska."

V místností je slyšet jen vaše prudké oddychování.
Ostatní zvuky a hlavně útočné pištění krys, to vše zmizelo.

... boj skončil? ... není někde ještě další krysa? ... schválně potichu? ... už je po všem? ...
Myšlenky letí vašimi hlavami.

Jako kdyby se nepatrně vrátil čas, nebo před chvílí to byl sen a nyní skutečnost. Jakoby se opakovala stejná hra.
Krysa [K4] využila trpaslíkovo krátké soustřenění se na její zabitou družku. Obrátila se proti Elienai a s otevřenou tlamkou se vrhla na její vpřed napřaženou ruku s lukem.

Krysa proletěla kolem Elienai. Rafnutí jste neviděli, ale náhlé cuknutí celého těla vám ihned prozradilo, že tato krysa Elienai dokázala zasáhnout.

Elienai znovu pokrčila kolena, aby se rychleji natočila a její luk vymrštil šíp. Ten zasáhl krysu právě když dopadla zpět na nohy a začala se otáčet zpět k dalšímu útoku. Ale její osud už byl u konce. Šíp vnikl mezi zuby dál do krku a mrštil její tělo až ke zdi, jen kousek od předchozí krysí mrtvoly.

"Grrrr...." zabručím, když kladivo zaduní o zem. Okamžitě se však krčím do obraného postoje, mírně se pootáčím ve snaze krýt se za štítem. Když však vidím, že krysa zůstala ležet, spokojeně se zašklebím, možná to je úsměv, ale v brunátné, zjizvené a zarostlé trpasličí tváři těžko rozeznat.

Lehkým kopnutím špičkou boty se ujišťuji, že krysa už skutečně není nebezpečím.
Pak se rozhlédnu po místnosti a hledám další krysy. Chci se ujistit, že už se nikde žádná další neschovává. Po očku ale stále sleduji poslední poskakující krysu.

Zatrne ve mě, když krysí zuby cvaknou těsně u mé ruky. Naštěstí to opravdu bylo vedle a já můžu bleskurychle založit další šíp, pohled stále upřený k poslední poskakující kryse (K4). Proč jen mám pocit, že jsem to přehnala s nejlepším ročníkem červeného vína a tu krysu vidím téměř dvojitě? Opět se snažím v jejích pohybech vysledovat nějakou pravidelnost a když si jsem aspoň trochu jistá, vypustím šíp.