Druhá strana (244 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Taky se netvářím souhlas s tím jeho oslovením, nemám ráda onačení mutant.
(21:39) Morigan: "Rozumím tomu moc dobře!"
(21:39) Morigan: "Nerozumíš tomu," oznámí mi klidně.
(21:38) Morigan: Udiveně zvedne obočí.
(21:38) Morigan: "Přestaň se laskavě zbaběle ohánět tím, že jsi mutant!" založím si ruce.
(21:37) Morigan: "U mě je to něco jiného, já jsem mutant..."
(21:34) Morigan: "Některé věci prostě nejdou. Někdy nelze být někým jiným, i když se snažíš. Tak jako ty."
(21:34) Morigan: "Nechtěl jsem tě urazit, promiň."
(21:29) Margare-tka: "No ta tu kupu dětí už máš ale to vyšívání..."
(21:28) Morigan: "Ale co?? Chtěl bys, abych se usadila, trávila dny vyšíváním, vdala se a měla kupu dětí??"
(21:28) Margare-tka: "Jelikož vždy v něm byla doma:-)"
(21:27) Morigan: "Tomu rozumím, ale ty bys chtěla bránit všechna města...vím, co jsi byla, ale..."
(21:26) Morigan: "Trhni si nohou, Geralte," zamračím se. "Jsem voják? No a co?? Chtěla jsem chránit svoje město!"
(21:25) Morigan: "Generál, který ponouká domobranu...?" obrátí oči zpět ke mě.
(21:19) Margare-tka: Já se tam asi tak trochu koušu do rtu:-) " Tak Morigan přece umí bojaovat a vše okolo vždyť byla generál...."
"Ne, já jsem v lazaretu nebyla. Viděl jsi mě už někdy v bitvě v lazaretu, Geralte? Tedy pokud nepočítáme okamžiky, kdy mě tam odnesli..."
(21:17) Morigan: "Předpokládám, že ty jsi v lazaretu nebyla."
(21:17) Morigan: "Ty tím někam míříš??"
(21:13) Morigan: "Silberlin přece nemá žádnou armádu. Má jen pár městských stráží, ne?" odtuší Geralt a uhne pohledem.
(21:11) Margare-tka: "No tak dobývali nás, takže bych to jako menší bitvu hodnotila...." kouknu po Mor. "Jinak já a Kat jsme byly v lazaretu, takže neváím jak to tam pžřesně probíhalo...."
(21:09) Morigan: "Byla to bitva?" podívá se na Margaret tázavě.
(21:07) Margare-tka: :-) Tomu se pousměji. "To je pravda:-)"
(21:06) Morigan: "To říkáš zrovna ty?"
(21:06) Morigan: "Na sebe."
(21:06) Morigan: "Na co si mám dát pozor, Geralte?" postřehla jsem v jeho větě hlubší význam.

13:42) Ketryn: Přemýšlím, jestli se svět mohl začít měnit k horšímu, takže na chvíli zmklnu a jen popíjím víno...
(13:27) Morigan: "Nějaké možná," pokrčím rameny. "Do Svobodné příliš nezasáhla."
(13:24) Ketryn: "Takže to mohou být ještě důsledky černé války, magie krve a tak...?" zeptám se vás obou.
(13:21) Morigan: "Magie je samozřejmě tvoří, dost často zbytková, nechtěná...lecos vznikne mutací. Další vznikají přirozeným vývojem zvířat a svým způsobem také mutací. Pak jsou tu upíři a vlkodlaci a všechny jejich podoby...umí tvořit své následovníky. Takže naštěstí nelze dát na nějakou předtuchu jakéhosi zaklínače, protože těch důvodů a způsobů je opravdu mnoho."
(13:20) Ketryn: "Jestli se víc rozšiřuje nenávist mezi lidmi, tak to taky není dobré..."
(13:18) Morigan: Geralt si odkašle. "Málokterá magie je zlá. Vůbec to není tak jednoduché," řekne. "Tedy co se týče zrození netvorů. Mnoho jich vzniká kletbou, ale tu může vyslovit i docela obyčejný člověk. Stačí upřímná nenávist. Mnohokrát ani nemá prokletí v plánu a stačí když řekne neuvážená slova..."
(13:17) Ketryn: Nemám z toho zrovna dobrý pocit...
(13:16) Morigan: "Jako by všichni, co dokážou vnímat soudili, že se něco mění..." řeknu skoro podivným hlasem. "Není to nijak tragické, svět se pořád mění," řekne Geralt chlácholivě, natáhne se přes stůl a dotkne se mé ruky. Oba sebou trhneme. "Já vím...já vím...je to tak..." vykoktám.
(13:12) Ketryn: "Proč by jich mohlo přibývat? Víc zlé magie?"
(13:11) Ketryn: "Doufám, že jsi měl jen štěstí na potkávání netvorů....ale jinak, že jich je furt stejně...."
(13:11) Morigan: "Tak asi ano..." uzná.
(13:00) Ketryn: To mám teda radost...
(12:58) Morigan: Zadívám se na něj. "Ale možné by to bylo."
(12:58) Morigan: "Je to jen moje domněnka. Možná je špatná."
(12:52) Ketryn: To mě zarazí..."Přibývá? Neměla by spíš ubývat.....Tím teda jako nemyslím, že bych chtěla, aby jsi přišel o práci." :-)
(12:49) Morigan: "Že ta práce nám zaklínačům přibývá."
(12:47) Morigan: "Co?"
(12:47) Morigan: "Kupodivu ano...skoro jako by se mi někdy zdálo..."
(12:47) Morigan: "Máš dost práce?" zeptám se ho.
(12:43) Morigan: To naštěstí ne...:-)
(12:40) Ketryn: Já se bavím :-) I když teda po upírech mám poněkud bouli na duši...
(12:40) Ketryn: No naštěstí Margaret trochu zná, tak mu to nepřipadá tak podezřelé, že by se třeba ptala z nějakého důvodu...to asi asi naštěstí vůbec nenapadlo.
(12:39) Ketryn: :-D
(12:36) Morigan: Margaretiny otázky ho uvádějí do údivu a pobavení, proto se je raději snažím zlehčit, jelikož bude za chvíli vypadat jako netvorofilka. :-)

No, prozíravá...:-) V našem případě se stříbrná rukavice opravdu hodí :-)

Já pomalu jím to dobré jídlo a popíjím víno, s úsměvem poslouchám debatu o upírech, ale utvrzuji se, že už bych se s žádným opravdu potkat nechtěla. Myslím, že se nám všem třem honí hlavou stejné myšlenky, tak pevně doufám, že je Margaret postupem času neřekne nahlas.

"Často spáváme uprostřed lesa. Byly jsme hodně na severu. Nediv se," odpovím ještě na jeho lehký údiv nad rukavicí.
"Jsi prozíravá," uzná.
"Znám se se zaklínači," mrknu na něj.

Konverzace probíhá v mírně veselém tónu, kdy se Geralt baví Margaretiným neskrývaným zájmem o netvory a jejich druhy a stupně, já se bavím také a navíc se pořád snažím odvrátit konverzaci od upírů, neboť je mi jasné, co se honí Margaret hlavou.
Pevně doufám, že si pamatuje, že se Geralt o vampýrech a naším setkáním s nimi nesmí dozvědět nic! Ale v podstatě jsem docela klidná.

KOuknu se na tebe, jak a máš to;-)
(23:57) Morigan: "Jen tak pro jistotu."
(23:57) Morigan: "Ty máš stříbrnou rukavici?" podiví se Geralt. "Proč?"
(23:57) Margare-tka: "A jak jsi se měl? Byl jsi na zimu na Kaen Morhen? "
(23:56) Margare-tka: "No myslím, že mě by byla na nic;-). Spíš si ji dej ty. Já než bych stihla něco udělat, tak by bylo pozdě;-)"
(23:54) Morigan: "Mám stříbrnou rukavici, dám jí Margaret pod polštář, třeba nebude tolik myslet na netvory," prohodím vesele.
(23:54) Morigan: "To zjistím v noci. Není nutné, abych vás zatěžoval svými úvahami o netvorech," odvětí Geralt pobaven Margaretiným zájmem.
"Hm... to je taky pravda. A co by to teda ještě podle předpokladů mohlo být?"
(23:48) Morigan: "A navíc si nejsi jistý, jestli je to upír," upozorním ho.
(23:33) Margare-tka: *upíry, nevěřil:-)
(23:33) Margare-tka: "No... já se nebojím. Jen jsem se tak zajímala." Raději řeknu pravdu, jelikoř i přes ty špatné zkušenosti s tím šílencem co ti tři zabili jsem naše upáry docela oblíbila, byli na nás hodní a mě vylíčil. Takže by mi nevěřit moje přestírání.:-)
(23:29) Morigan: "Nemusíš se bát," ujistí tě Geralt.
(23:29) Margare-tka: Tomu se pousmeju, Mor tobě se stačí na Geralta upřímě podívat a nemusíš používat kouzla;-)
(23:28) Margare-tka: "Aha, takže to by mohl být obyčejný upír a ne nějaký vyšší??"
(23:26) Morigan: "No," obrátí se pak zpátky k Margaret. "Obyčejný upír začne něco takového řešit až když mu kolem rajónu krouží dav lidí s vidlemi a kolíky."
(23:25) Morigan: "Záleží na tom jaké," odvětí.
(23:24) Morigan: Zvednu obočí. "Ale prosím tě. Jsi zaklínač, na tebe nějaké čarodějnické triky nezabírají, ne?"
"Je to opravdu dobré." tedy předpokládám:-)
(23:16) Margare-tka: "No já myslela, aby tu těch mrtvých nebyo hodně, ale jak jsem asi zjistila, tak je jim to fuk..."
(23:05) Morigan: "To jsem rád. Měl bych strach, kdyby ti to nechutnalo, abys mě nepoctila nějakým zaklínadlem, jako toho nebohého hostinského," řekne.
(23:05) Morigan: Obsluhující dívka nám donese jídlo a my se do něj můžeme pustit. "Je to dobré," prohlásím upřímně.
(23:03) Morigan: "To je trochu nápadné," pousměje se i Geralt.
(23:01) Morigan: "Že koušou do krku lidi," bavím se dál.
(23:01) Morigan: "Co?" nechápe.
(23:00) Margare-tka: "Myslela aby to nebylo nápadné...."
(23:00) Morigan: "No jistě, pak jednají jako každý tvor - vydají se hledat jinou," souhlasí Geralt zcela vážně.
(23:00) Morigan: "Třeba když jim dojdou zásoby potravy," zasměju se.
(22:54) Morigan: "Proč by se neměli zdržovat?"
(22:53) Margare-tka: "No já myslela, že upíři se nezdržují na jednom místě dlouho, nebo ano?" zeptám se ho.

Vrátím se zpátky ke stolu. "Můžeme si pronajmout jeden pokojík v podkroví. Nebyla jsem se tam podívat, doufám, že to nebude žádná hrůza. Takže v podstatě v pohodě. Navíc se tu dají ustájit koně, což je skvělé. Tak vyrážíme k jezeru?"

(11:54) Ketryn: "Dobře, to bude asi nejlepší." :-) Čekáme, než se vrátíš. Já jsem celá natěšená.
(11:53) Morigan: "No, zas tolik toho sebou nemáme," rozhodnu. "A navíc sebou radši hodíme, abychom měly dost času, než budou chtít zavřít bránu. Skočím za hostinským, třeba bude mít volno a zkusím ty pokoje zamluvit. Věci si raději vezmeme sebou," zvedám se od stolu a jdu za hostinským.
(11:52) Ketryn: "Právě...no já nevím, co by bylo lepší..." přemýšlím.
(11:51) Morigan: (Je už pozdní odpoledne, spíš podvečer.)
(11:50) Morigan: "Možná bychom se měly dřív ubytovat...tady, nebo někde jinde. Ačkoliv když o tom tak přemýšlím, nechávat osobní věci v hostinském pokoji nemusí být úplně bezpečné..."
(11:49) Ketryn: Kolik je tak hodin?
(11:49) Ketryn: "Super!" mám opravdu radost :-) "Já to říkala, že v tak krásném jezeře nemůže být nic zlého. Tak zaplatíme a jdeme, ať už jsme tam. Celá se svědím," začnu s úsměvem vstávat :-). "Mohly bychom i vyplavit koně, myslím, že by to taky uvítali."
(11:45) Morigan: "Tak se asi můžeme jít koupat," řeknu pak.
(11:45) Morigan: "V našem jezeře nikdá nebylo nic zlýho!" prohlásí. "Snad to ani není možný," sebere nádobí a odnáší ho.
(11:44) Morigan: "To nemáme v plánu," ujistím ho. "Spíš kolem jezera."
(11:44) Morigan: Chvíli si nás pozorně prohlížel. "Pokud se nebudete potulovat kolem hřbitova, nic se vám nestane," řekl pak.

S Kat jsem samozřejmě souhlasila, to byl super nápad. Pořádně se najím a pak sleduji okolí:-)
A teď se povzbudivě dívám na našeho hostinského a doufám v jeho odpověď, kladnou.

Dívám se na něj a v duchu ho přemlouvám, aby byl hovorný! Já tak moc chci do jezera!!! Takže mě nakonec přemohne má nedočkavá touha a zeptám se (co nejklidněji): "No zajímalo by nás, jestli jsou ještě aktuální nebo jestli je už v okolí ohledně toho bezpečno?"

"Dobrá, tak já se ho zeptám," usoudím, jelikož se mi do jezera už opravdu chce. "Doufám, že nám něco poví."
Když se najíme, mávnu na něj, abychom si objednaly ještě nějaké ředěné víno (i když je teda dost kyselé) a při té příležitosti se zeptám: "Viděly jsme cestou sem nějaké cedule."
"Jaký cedule??" odpoví nevrle.
"Docela obyčejně," nedám se vykolejit. "Stálo na nich, že starosta hledá nějakou pomoc."
"Aha...jo. Takových pár visí na rozcestích," uzná. "A co má bejt?"

Tak se dám s chutí do jídla :-) "No taky si to moc nedovedu představit, navíc kdo ví, jak to tam visí dlouho. A taky, aby to nebylo nějaké choulostivé téma. Ale můžeme to zkusit u hostinského, až budeme platit. Že jsme viděly tu kůži a že bychom se tedy chtěly zeptat, jestli už je tu bezpečno, že budeme cestovat dál lesem, tak aby nás něco nepřekvapilo. Případně pak můžeme zkusit zavést řeč na to jezero. Snad by nám mohl něco říct."

Pozeptáme se, co má k jídlu a pak si každá něco objednáme. Nezní to špatně, je v tom maso, obilná kaše a někde mezi tím se najde i nějaká zelenina, i když asi ne nejčerstvější.
Pak se rozhlížíme po hospodě.
"Nějak si neumím představit, že tady začneme vyzvídat..."

Katrynino hudrání docela chápu, i já jsem musela vyvinout silnou vůli, abych k jezeru nejela, ale rozhodla jsem se, že budu zodpovědnější.

Doufám, že mi to vydrží.

Nerada bych se jenom kvůli vykoupáni v jezeře dočkala toho, že cosi některé z vás ukousne nohu.

Abych se ale zase nestala příliš paranoidní...

Cestou hlavní ulicí však stejně myslím na jezero a na to, jak starý byl asi kus kůže pověšený na stromě.
Anhalt není nejmenší město a navíc, jak jsem se asi zmínila již cestou, nebude tak daleko od Christianovy věže. Tam ale namířeno nemáme.
Hledáme vhodnou krčmu, kde by i naše koně napojili a nasytili.
První je bohužel na hlavní ulici příliš přecpaná, zahneme tedy někam do vedlejší. Druhá, kterou potkáme, je zase opravdu odpudivá.
Štěstí máme až napotřetí, s krčmou U rozbitého džbánu. Název nic moc, ale uvnitř sedí jen pár lidí a i hostinský se na nás dívá spíš zvědavě, než nevraživě.
Zaplatíme si pár drobných, aby se nám postarali o koně a posadíme se k jednomu volnému stolu. Tradičně si sednu nejlépe doprostřed a nejlépe tak, abych viděla na vchodové dveře. Už to dělám automaticky.

"Blbej kus kůže...Určitě tam visí, kdo ví jak dlouho. Takové krásné jezero v sobě přeci nemůže skrývat příšeru..." hudruju si pro sebe. Jedu za vámi, ale smutně se otáčím. Kdyby to bylo na mně, tak bych se aspoň na břeh opláchnout šla. Ve skrytu duše ale chápu, že opratrnosti nikdy není dosti, kort po tom, co už jsme vše zažily...

"Ach jo, já se do jezera teď už tak těšila...už jsem se viděla svlečená ve vodě..." :-( hudrám a neochotně otáčím koně za vámi k městu.
"Já myslím, že ta hrozba, na kterou potřebovali zaklínače, je už snad vyřešena. Ale pro jistotu se tedy zeptáme, no. Ale pak už mě před skokem do té nádherné vody nic nezastaví."
Když se vracím k městu, tak se na jezero lítostivě otáčím.
"Snad se tedy dozvíme něco brzo a stihnem se vykoupat ještě dneska..."

"To je pravda, to bychom musely mít opravdu štěstí, hned se to dozvědět."
Koukám se tedy ve městě po nějaké zajímavé hospodě našeho typu. Jaká je tam atmosféra?

"To by mě zajímalo, jak se to tak rychle dozvíme," řeknu. "To bychom musely jet po hlavní ulici a vykřikovat otázky o jezeře...ale snad se dozvíme aspoň něco. Nejlepší bude zeptat se jako vždy v hospodě, samozřejmě nějak opatrně."
Pobídnu koně, i když teď, těsně před městem, jedeme maximálně klusem.
"No a pak doufám budeme v té vodě..."

"Dobře." řeknu udiveně, čekala jsem, že řekneš, že to přeháním:-)
Jedeme tedy na město, hurá;-)!!!
"Plně doufám, že to bude v pohodě a my do hodiny bude ve vodě:-)"