Kráter (172 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Trorn s roz­sví­ce­nou lam­pou vy­ra­zil chod­bou smě­rem k ote­vře­ným dve­řím, které ústí do ja­kési další tmavé míst­nos­ti.

Sa­mot­ná chod­ba po­kra­ču­je dál na sever, po ně­ko­li­ka sá­zích je ukon­če­na za­vře­ný­mi dře­vě­ný­mi dveř­mi. Kou­sek pod nimi je od­bočka ve­dou­cí na vý­chod.

(Viz. Mapy: Mapa: Za por­tá­lem)

"En­ten­ty­ky...třeba do­pra­va?" Za­sví­tím chod­bou co nej­dá­le a vy­ra­zím smě­rem ke dve­řím po levé stra­ně.

"Sakra, ten jez­dec mě oprav­du vy­dě­sil. Podle mě nás měl vy­stra­šit a způ­so­bit zá­sta­vu srdce. Málem se mu to po­ved­lo." říkám poté co se tro­chu vzpa­ma­tu­ji.

"Možná by jsme se měli nejdří­ve po­dí­vat do těch za­vře­ných dveří."

Sto­jí­te v chod­bě před míst­nos­tí, ve které jste se ob­je­vi­li po prů­cho­du por­tá­lem, a roz­hlí­ží­te se, kudy se vy­dá­te.

Svět­lo Tror­no­vi lampy dává ožít tem­ným stí­nům, které tančí po chlad­ných zdech kolem Vás. Vaše smys­ly jsou pod ne­u­stá­lým tla­kem, každý šra­mot při Va­šich kro­cích, každé cink­nu­tí Vaší vý­ba­vy se zdá mno­hem více in­ten­ziv­něj­ší a ihned spouš­tí alar­mu­jí­cí im­pul­zy do zbyt­ku těla, která je při­pra­ve­no in­stink­tiv­ně re­a­go­vat.

"Ne­ří­kal jsem, aby jsme šli ne­při­pra­ve­ni, ale mělo to vy­znít tak, že bysme ne­mě­li činit zbrk­lá roz­hod­nu­tí, pra­vím smě­rem k Ti­zo­ko­vi. Čekal sem že to všich­ni po­cho­pí, evi­dent­ně sem se zmý­lil, říkám opět spíše pro sebe, ale ne tak, aby to ostat­ní nesly­še­li.

,,Vy­nasna­žím se být co nej­klid­něj­ší, jenže je pořád lepší být při­pra­ven proti po­ten­ci­o­nál­ní­mu ne­bez­pe­čí s mečem v ruce, než ne­při­pra­ven vůbec Tror­ne, ale dě­ku­je­me za po­ví­dá­ní," pro­ne­su od­kud­si ze zad­ních řad za­tím­co si opět uklí­zím ná­či­ní, které jsem tak na­rych­lo schá­zel ze sebe, abych byl co nej­ob­rat­něj­ší při střel­bě.

Po zmi­ze­ní se mírně usmě­ji. "Aspoň už utich­lo to brn­ká­ní," za­mumlám si. "Kouz­lo to být mohlo, ale po­chy­bu­ji o tom, pro­to­že to by zde musel být ve­li­co mocný ča­ro­děj. I když to ne­vy­lu­ču­ji. Buď to mohl být ně­ja­ký vý­straž­ný me­cha­ni­zmus, ale ten by taky ne­dá­val smysl, pro­to­že i kdyby jsme se roz­hod­li ode­jít, tak ne­má­me kam. Je­di­né co zbývá a na co bych vcel­ku vsá­zel je to, že zde se dříve stalo něco, jak bych to řek, něco ve­li­ce emo­tiv­ní­ho, co vy­vo­la­lo tyto pří­zra­ky. Teď se při­prav­te na to, že to, co uvi­dí­te, ne­mu­sí být prav­da." Po­dí­vám se na mrt­vo­lu Bi­vo­je..."to už ale prav­da asi bude,"spíše za­šep­tám.

Rudi sebou lehce trhne, když mu Pjotr po­lo­ží ruku na ra­me­no. Při jeho slo­vech se tro­chu uklid­ní a pře­stá­vá se tolik třást, i když část třesu je jistě způ­so­be­na zdej­ším chla­dem.

"Snad na­jde­me Ganta s Hefem...​snad..."

Rudi při­jme na­bí­ze­nou Pjo­t­ro­vu ruku a zvedá se ze země. Na­po­sle­dy se po­dí­vá na oho­ře­lou mrt­vo­lu Bi­vo­je a po­kra­ču­je za Vámi.

Při­stou­pím k Ru­di­mu a sklo­ním se, tak abych mu mohl po­lo­žit ruku na ra­me­no a po­ma­lu říkám: "Jsme tady, abychom našli tvé přá­te­le. Ne­mů­že­me se ještě vrá­tit i kdyby to bylo možné." Chví­li čekám na jeho re­ak­ci a pak dál říkám: "Jeden z nich je už mrtvý a pokud je chce­me najít, mu­sí­me se po­sta­vit ne­bez­pe­čí, které tu číhá. Ne­po­mů­že nám ležet na zemi a na­ří­kat, mu­sí­me se opa­tr­ně vydat vpřed při­pra­ve­ni na všech­no."

Zved­nu se opět na nohy a na­bí­zím mu svou ruku, abych jej zvedl: "Pojď mu­sí­me jít."

Ať už ruku při­jme a nebo ne, ob­rá­tím se i na ostat­ní a tiše se ptám: "Vi­dě­li jste už někdo něco ta­ko­vé? Do­ká­že­te říct co to bylo za pří­zrak? Byla to jen vi­di­na? A nebo odraz vzdá­le­né sku­teč­nos­ti z ji­né­ho místa? V kaž­dém pří­pa­dě bych dál po­stu­po­val s nej­vyš­ší opa­tr­nos­tí...."

Tror­ne, co mys­líš? Mohl to být ně­ja­ký druh pasti? Ně­ja­ké kouz­lo co se spus­tí pří­tom­nos­tí v míst­nos­ti? Nebo už o nás někdo ví a po­slal nám to sem zá­měr­ně...

Chví­li se roz­hlí­ží­te po míst­nos­ti a na­pja­ti če­ká­te, jest­li se někdo ob­je­ví. Každý stín se Vám teď zdá jako živý, ja­ko­by Vás sle­do­val a čekal na svoji pří­le­ži­tost.

Po­ma­lu, opa­tr­ně, po­kra­ču­je­te je­di­ným vý­cho­dem z míst­nos­ti. Do­stá­vá­te se do se­ve­ro­již­ní chod­by. Na jihu se chod­ba po ně­ko­li­ka sá­zích stáčí na západ a také vi­dí­te dře­vě­né dveře. Se­ver­ní chod­ba se ztrá­cí ve tmě, kou­sek od Vás ústí další dveře ve­dou­cí na západ, tyto jsou ote­vře­né.

(Viz. Mapy: Mapa: Za por­tá­lem)

"Né­é­é­é­éé..​ee..​ne..e...." Rudi ještě chví­li buší zou­fa­le do chlad­né stěny, než se celý roz­tře­se­ný se­su­ne k zemi.
"Mu­sí­me se odtud dostat....​musíme..." tiše sténá, v očích strach a bez­na­děj.

Také ne­vě­říc­ně kou­kám do míst, kde se na nás ještě před chví­lí ří­ti­lo černé mon­strum. Sklo­ním svoji kuši. "Co bylo tohle? Co nás tady čeká?" Po­lo­žím spíše řeč­nic­kou otáz­ku. Pře­ho­dím kuši opět přes ra­me­no, vy­táh­nu svůj krát­ký mečík a při­pra­vu­ju se k prů­zku­mu to­hod­le místa.

A k..Jéje..​To ne­vy­šlo.Za­hun­drem po­ti­chu skôr pre seba a znova od­lo­žím lutnu.​Namiesto nej chy­tím do jed­nej ruky svoj malý mečík a do dru­hej dýku.A s ne­u­r­či­tým vý­ra­zom na tvári sto­jím na mies­te a po­ze­rám tam kde stáli jazdec s koňom či to nieje neja­ké kúzlo.

Rych­le vsta­nu, načež chví­li zma­te­ně zírám do pro­sto­ru. Za pár oka­mži­ků se zklid­ním, pár­krát se na­dech­nu a se­be­ru svou hůl ze země.

"Jo," za­sí­pu a po­sta­vím se zpět na své pů­vod­ní místo.

Po­sta­vím se zpět k vý­cho­du a kývnu na Bren­se. "Při­pra­ven?"

Noční můra a pří­zrač­ný bo­jov­ník... Velké zlo sídlí v těch­to zdech. Buď jako při­po­mín­ka toho co se tu stalo nebo je sem někdo uměle zasel. Kaž­do­pád­ně to bude zkouš­ka na­še­ho stra­chu...

"Och...." vy­dech­nu a ne­hnu­tě po­zo­ru­ji vý­chod z míst­nos­ti, odkud před chví­lí vy­ra­zil obr­ně­ný jez­dec.

"Co to bylo? Vi­dě­li jste to? Přeci se nám to ne­zdá­lo? Zře­tel­ně jsem sly­šel za­ržá­ní, dusot kopyt...a ty dě­si­vé oči...​plameny..." po­ví­dám ti­chým hla­sem, i když přes křik Ru­di­ho nejsem téměř sly­šet.

Ohro­me­ně hle­dím na místo, kde ještě před chví­lí byl jez­dec a pak se po­ma­lu, skoro ne­pří­tomně ze­ptám: "Jste v po­řád­ku?"

Rudi zdě­še­ně zírá do míst, kde se ještě před chví­lí hnalo oko­va­né vraž­dí­cí mon­strum.

"Kam jsme se to do­sta­li?......​KAM JSME SE TO DO­STA­LI?" křičí a roz­bí­há se k ne­hyb­né­mu por­tá­lu. Pěs­tič­ka­mi buší do stu­de­né­ho ka­me­ne:
"Pusť mě ven!! Já chci pryč! Pusť­te mě ven...​grrrrr....né­é­é­é­éé....​pusť MĚÉ­É­é­é­éé..."