Kráter (199 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

,,Otec Kramelius??" zeptá se nechápavě sokolník. ,,To je kdo? Nezlobte se, ale jistě víte, že s vámi nejsem dlouho a toto jméno slyším teprve až tady."

"U mě radu nehledej. Nevím o něm nic víc, než ostatní. Jednou jsem s ním mluvil ale jen pár slov."
"Ale zajímá mě to, pomohu ti jak budu moct," praví hrdý elf. "Věz, že jsem Haldir, syn Pána Hvozdů a pokorný bojovník v jeho službách. Ehm, toho času na toulkách zemí lidí."

"To je tedy nepříjemné." odpovím už vážněji Pjotrovi.
"A to byla nějaká místní rodina?"

Vážně sleduji chechtajícího se Žabikucha a když se přestane smát, chladně řeknu: "Smrt je vážná věc a pevně věřím, že ten šaman si již nezasloužil žít." Abych svým slovům dodal váhu, tak chvíli jen mlčím a dívám se přímo na něj. Nečekám však odpověd a pak sklopím pohled na stůl a tišeji vysvětluji:
"Jedná se o smrt celé rodiny. Nejdříve zemřel jeden muž a pak jeho manželka a děti. Tento odporný čin vyšetřuji již delší dobu a zatím bezvýsledně. Přesto věřím, že se mi podaří najít pachatele a přinutím jej převzít odpovědnost za jeho činy."

Pak vzhlédnu k nově příchozím a představím se se slovy: "Vidím, že je vás docela velká parta a ovšem nechci vám kazit celý večer řečmi o takovýchto událostech. Proto vás chci poprosit, aby jste mi řekli co nejvíce víte o tomto knězi."
Rozhlížím se kolem po jednotlivých ještě stále mně neznámých tvářích a hledám někoho kdo mi poradí.

Jen co dorazi Chronos, porucim neco medoviny a hned jdu na nem vyzvidat dalsi jmena pribuznych, jestli prece jen nejsme nejak zprizneni, skoro ani nevenuji pozornost tomu, co se deje okolo Pjotra.

Najednou se opět prudce otevřou dveře a tam gde by ste čekali mohutnou horu svalů, není nic.. podíváte se níž a hle kudůk. Vkráčím rázně do hostince a zabouchnu za sebou dveře. Po cestě ke stolu si ještě objednám spoustu jídla a pití u Hroudy a hodím mu zlatku.
"Brej večír ve spolek." a přisedám ke stolu. "Tak co to tady kutíte? myslím že se tu rýsuje nějaký nový dobrodružství cooo? nato já mám čich pánové!!" A kdopak je tohlencto?" koukám na nového člena... "Ták vo co sem přišel?" říkám a zakousnu se do masa který mi přines Hrouda a zapíjím mohutnými doušky piva.

Na hostině se celou dobu cpu a evidentně si celý večer užívám. Jsem veselí a bavím se s kýmkoliv v lokále. Zdá se jako kdybych ani neměl žádné problémy a nic mě netížilo. Ostatně je to i pravda. Prostě si krásně užívám.
Když přijde neznámí Pjotr k našemu stolu tak se s ním vesele seznámím.
"Já jsem Žabikuch. Přisedni Pjotře a dej si s námi korbel piva."
"O otci Krameriusovi ti toho moc nepovím. Viděl jsem ho jen jednou či dvakrát."
"No a čí vraždu vyšetřuješ? Jestli toho šamana ze studny tak toho jsme oddělali my." hlasitě se zasměji.

Podám ruku nově příchozímu a představím se. Pak si znovu sednu a pokračuji ve vyšetřování.
"Je to už nějakou dobu, co se ta smutná událost stala," vážně přikývnu a prohlížím si i Trorna, pozorně zkoumám každý detail jeho výrazu. "Bohužel pachatel není jistý a nemám dost důkazů. Vydal jsem se po jedné ze stop a ta mně přivedla až sem. Prozatím bych byl rád, aby podezřelý nevěděl, co mně sem skutečně přivedlo a přemýšlím jakým způsobem prověřit své doměnky." Zvednu k ústům korbel hořkého piva a zvlažím je. "Můžete mi o něm říct něco bližší? Neviděli jste jej dělat něco podezřelé?"

Znovu se otevřou dveře, jako mnohokrát během večera, a vrázuju si to domístnosti. Chvíli se rozhlédnu a když spatřím vaši skupinu, hned se zase má tvář rozzáří a vydám se k vám. "Přeji vám dobrou chuť," a s těmito slovy si přistrkuji k vašemu stolu židli a mávám na hospodského, aby mi přinesl taky něco ze své kuchyně a hlavně svého sklepa. Zkoumavě si prohlédnu postavu, která je mezi váma nová. "Jak říkal můj otec, není nic lepšího, než seznámit se u dobré večeře." A se svým jménem na rtech napřahuji pravici k osobě, kterou ještě neznám.

Zpočátku hostiny sem spíše z ticha, do hovoru se moc nepřidávám. Asi vychutnávám jídlo a k němu popíjené pivo. Na člověka zabívající se magii vcelku netradiční nápoj. Asi ve mě stále koluje něco z krve barbarské. Nového příchozího si zpočátku vcelku nepřátelsky prohlížím, však poté co říká že vyšetřuje vraždu a hlavně u zmínky o otci Krameriusi, až skoro nepřátelsky zavrtím hlavou. "Kramérius, pche. Ani bych se nedivil kdyby v něčem takovém měl prsty. Už když sem se s ním bavil, připadalo mě, že něco skrývá. A rozhodně nic dobrého. A co vyšetřuješ za vraždu, Pjotre? Jo ani jsem se nepředstavil, já jsem Trorn." Ruku však nově příchozímu nepodávám. "U nás ve vesnici se také vyšetřovala nějaká vražda, krátce poté jsem však odešel. Na to hnusný místo se už vživotě nevrátim," zakončím hovor velice striktně, asi abych dal na jevo, že na téma mé vesnice rozhodně nehodlám bavit. Když si tak uvědomujete, co se týče mé historie víte toho velice poskrovnu. Nejspíše na ní velice nerad vzpomínám. Nebo něco jiného? Kdo ví.

Ze začátku se vám zdá jakoby mi bylo prostředí plné veselících se lidí trochu nepříjemné, ale nakonec se stejně jako moji přátelé začínám pomalu uvolňovat. Kápi mám však pořád shrnutou do obličeje. Víno usrkávám opravdu jen po troškách.
Spíše poslouchám rozhovory ostatních, občas souhlasně přikývnu či přitakám, jednou či dvakrát se mi objeví na zpola schované tváři i úsměv.
Až po Tizokově omluvě se ujmu na chvíli slova:
"Omlouvat se, jak říká Flaverius opravdu není třeba. Já sám bych chtěl říct to, že jsem ani nedoufal, že v tomhle nepřátelském a zkaženém světě narazím na přes půl tuctu přátel. Myslím, že to slovo můžu použít, protože vás za přátele považuji."
Na příchozího Pjotra hledím s náznakem nedůvěry, ale neříkám nic, co by to potvrzovalo.

"Díky," pozváni přijmu a posadím se mezi oba muže, "Tak tehle druh pašování mi nevadí, "usměji se a pak zvážním, "vlastně jsem vás chtěl o něco požádat. A to souvisí s tím kdo jsem. Dovolte, tedy, abych se představil, jsem Pjotr." ztiším hlas a rozhlédnu se opatrně kolem a pak začnu vysvětlovat: "Zastupuji zde zákon a vyšetřuji vraždu," podívam se ostře nejdříve na Tizoka a pak na Flaveria, "Vím, že Azmatix je čestný a moudrý muž a také vím, že vy jste jeho svěřenci. Věřím tedy ve vaši čestnost a rád bych se vás zeptal na jednoho podezřelého." Odmlčím se a opět si pozorně prohlížím tváře obou mužů a říkám: "Je jím otec Kramerius, co si o něm myslíte?"

"Ano, zaslechl jste dobře, pane. Pašování, ale z truhlice do úst a pak do žaludku!" usmívám se na příchozího muže.

Zdá se, že na starce zatím víno vůbec nepůsobí. Také si uvědomujete, že ani neochutnal z připravené hostiny. Viděli jste ho vůbec někdy jíst od té doby, co je s vámi? Občas pouze pije to víno, o kterém tak s chutí vypráví.

,,Přisedni a pověz co chceš zbojníku," zažertuje lehce podnapilý sokolník. ,,Chceš snad něco ne? Jinak by jsi snad nechodil ..."

"Zaslechl jsem snad něco o pašování?" přistoupím ke slavící skupince a přísně si prohlížím oba mluvčí. Pak se mírně usměju a dodám: "Jen žertuji, pokud se nepletu vy jste ta družina dobrodruhů, studující u učence Azmatixe, je to tak?"

"Ano, ano.." spokojeně nechávám plynout dění kolem sebe. "Nebo takové Císařské rudé...ano, také jsem míval jednu lahvinku. To byl skvost mezi víny! Pak jsem ale zapomněl, kam jsem ji vlastně schoval..."

,,Víno jako víno. Hlavně že rozjasní mysl a rozváže jazyk!!!"

"Není třeba se omlouvat, mladý Tizoku!" usmívám se na sokolníka a občas se napiji ze svého poháru s vínem. "Jak se říká, není každý den posvícení. Život bývá trpký, a proto je důležité si vychutnávat chvíle, kdy je sladký jako med!" a labužnicky si dopřeji dalšího doušku vína. "No...i když tohle víno nám ho dnes zřejmě neosladí." zkrabatím nos, když polknu červenou tekutinu.

"Ve věži jsem míval víno až z jižních provincií. Pravý Modrý ryzlink! Chech...tajně jsem ho přivážel, aby nikdo netušil, jaký poklad skrývám!" zasnívám se při svém povídání.

Víno, dobrá nálada a uzené naladí Tizoka na správnou strunu. Zprvu jenom tak usrkává, později se i naoko zastane některé z hezkých děveček a poté k překvapení všech z něho vypadne : ,,Víte, chtěl bych se vám dnes tady všem omluvit zato, jaký jsem byl dnes protivný. Vy kteří mě znáte už delší čas jistě víte, že takový jsem skoro stále, ale tomu se nemůžete divit..." řekne a opět se napije ze své číše.

Hostinec se začíná plnit místními, ale je tu i pár projíždějících kupců a poutníků, kteří se zde uchýlili na noc.

Vzduchem se line příjemná vůně uzeného, vesničané diskutují o svých starostech a trápeních, děvečky pobíhají sem a tam a starají se, aby měl každý stále plnou číši nebo korbel s pivem. Hostinský Hrouda se od výčepu spokojeně usmívá, občas jen pokárá nějakou děvečku, aby nezahálela.

Vy si vychutnáváte hostinu z libového pečeného masa s vejci, kterou jste si zaslouženě vydobili.

Žabikuch zatím rozpočítává stříbrné z váčku, který jste dostali od statkáře Boury. Není toho moc, na každého nakonec vychází deset stříbrných, ale za jedno odpoledne pátrání to jsou vlastně velmi snadno vydělané peníze.