Kráter (197 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Ano, každý si nese sebou svůj úděl. A je na každém, jak se s tím vypořádá." souhlasně přikyvuji na Žabikuchova slova. "Když máte přátele, bývá vše také o poznání snažší!"

"Jak se říká, ráno moudřejší večera! Máme před sebou ještě mnoho práce. Čas jít na kutě a odpočívat!" s tím se na Vás stařík usměje a jistým krokem odchází pryč, směrem k pokojům.

"Každý máme nějaké a málo kdo se s ním chce podělit s ostatními." odpovím Arionovi.
"No nic, dopiju a půjdu si taky lehnout. Zítra mám schůzku se starcem. Budu mít další lekci v učení..."
Dopiji korbel piva a vyrážím na pokoj spát.

Čerstvý venkovni vzduch mě trochu probudil z malátnosti. Jen z dáli jsem viděl, jak spolu Pjotr s Tizokem někam odcházi. Spolu s ostatními jsem se vrátil zpět do hostince a obědnal si další korbel na dobrou noc. "Váš přítel Tizok asi skrývá mnohá tajemnství. Hádám, že asi nebude jediný"

Unaveně koukám na příchozí
"Tak to bylo tedy rychlé. Ani jsem nestihl dopít."
"To asi nikoho nestihnul zabít, že?" usměji se.
"Kam to běžel?"

Když se všichni začínají pomalu navracet do hospody, zeptám se jak to dopadlo... A objednávám si další pivo a začínám již být poněkud malátný.

Po menším přestavení se vracím znudeně zpět do hospody, dopíjím pivo, platím, se všemi se rozloučím a mizím u sebe v pokoji.

,,Pojď Pjotre. Nezlobte se na nás, vrátíme se zpět. Bežte si lehnout, nebo se napít, nebo..." řekne, položí Pjotrovi ruku na rameno a odvede ho stranou. Za chvíli vám zmizí ve tmě směrem k lesu.

"Ano, musíme si promluvit," souhlasně přikývnu a podívám se vyčkávavě na ostatní.

Sokolník hledí do noční oblohy. Notnou chvíli neodpovídá, když poté se ozve jeho hlas, ve kterém je cítit slabost, ačkoliv se zjevně snaží, aby to na něm nebylo znát. ,,Pjotre," osloví jej a zvedne se z trávy. ,,Pojď mám na tebe spoustu otázek, které musím znát, ale jisě pochopíš," zahledí se ostatní ,,že bych nejraději někde jenom mezi námi dvěma, jistě chápete."

Zhluboka oddechujíc stojím v ústraní od Pjotra a Tizoka. Sleduji, co se bude dít dál.

Přistoupím k sokolníkovi a oslovím jej: "Odlož svůj meč i pomstu, Tizoku. Nenech se vést hněvem a nedělej nic, čeho by jsi později mohl litovat."

Někteří z Vás vybíhají za sokolníkem ven, někteří se hrnou ke dveřím značně vrávoravým krokem. Žabikuch, kterému se už také dosti lesknou očička, zůstává sedět a dál popíjí ze svého korbelu piva.
Švec Ignác se snaží se sedlákem Brichem probudit strážného Gwarga. Urostlý kroll je však jako obvykle pod obraz a dál chrápe, opřený čelem o desku stolu.

Vidíte Tizoka, jak krátkou chvilku stojí z cela potichu před hostincem. Meč v ruce se mu znatelně třese rozčílením. Zabodne meč do země a spadne na kolena. Celý se třese a pak, pak se rozpláče. Ne jako malé dítě, ale jako dospělý muž. Slzy mu stékají po tvářích a neúprosně si derou cestu přes vyrůstající strniště. Tizok mlčky pláče, když náhle vykřikne na celou náves: „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁáááááááaaaaa.....Néééééééé....“

Poté se z prudka zvedne a rázně kráčí k místnímu kostelu. Zde, před zavřenými dveřmi, se zastaví, ale hned vzápětí se otáčí a odchází směrem k mostku a dál do strání. Třesoucí se doplahočí až k malému pomníčku, který zarůstá travou vedle malé cestičky, mezi křovisky kotků.

Tam unaveně padá na zem a jako bezduše hledí na noční oblohu...

Když Tizok zprudka odskočí od stolu, celá hospoda ztichne. Všichni vylekaně hledí na sokolníka, který jakoby smyslů zbavený křičí všechna ta pomstychtivá slova.

S vytaseným mečem se vyřítí z hospody.

Poté, co kolem mě proběhnou Pjotr a Brens, přidám do kroku a vyběhnu za nimi ven a snažím se je následovat, co mi jen moje lehce alkoholem zastřené smysly dovolí.

Také bez váhání vyběhnu za Tizokem.

"Nikdo nikoho zabíjet nebude!" křiknu, seberu hůl a vyběhnu co nejrychleji z hospody. Vyběhnu do vesnice a pokud vidím Tizoka, tak se vydám za ním....pokud ne, tak se rozeběhnu k sídlu otce Krameria...

Sledoval jsem vaši debatu, ale protože jsem se s otcem Krameriem nikdy nesetkal, nemohl jsem Pjotrovi býti zrovna moc nápomocen. Tizokova reakce mě ale velmi překvapila a při jeho prudkém startu jsem se celý polil pivem. "Neměli bysme jít za vaším přítelem? Vypadal velmi rozlobeně, mohl by udělat něco neuváženého..." S těmito slovy se pomalu zvedám ze židle, a velmi vrávoravým krokem vyrážím ke dveřím.

"Výborně KREV říkáš, už se nemůžu dočkat!" rozzáří se na mé malé tváři široký úsměv. "Už je to nějak dlouho co jsem naposledy něco zabil." a vidíte že opravdu netrpělivě svírám kladivo, které nosím všude sebou.

"Co to do něj tak vjelo?"
"Možná by neměl tolik pít když pak tak blbne." uchechtnu se.
Dál sedím u stolu a čekám co se bude dít.

"Pěkně se nám to dneska vyvíjí. Vypadá to že poteče krev." Popadnu korbel a jdu se podívat ven, co že se to tam děje.