Kráter (22 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Do mrákot začínají pronikat nějaké hlasy a další zvuky. Prsty levé ruky uvolnily stisk a něco těžkého z nich vyklouzlo na zem. Potom náhle začnou hlasy i zvuky dostávat svoji podobu. Hlasy přátel naší družiny, šustění trávy a lehké šumění vánku, hladícího květy na louce. Hlasy ostatních, to by mohlo být, ale jaká louka ve věži s hordou skřetů...
A potom náhle jsem dokázal pootevřít oči a skutečně vidím modrou oblohu a přátele kolem sebe. Trochu jsem nadzvednul hlavu a krátce jsem zahlédl i kus rozkvetlé louky, na které ležím. Zkusil jsem se vzepřít, avšak ruka jen poodstrčila Parophisův kyj a sklouzla.

Pootevřel jsem ústa, pak znovu a konečně jsem vypravil několik tichých slov:
Pomozte mi, musím si sednout. Podepřete mě tornou.
Po kyji jsem nyní položil i meč a pravou rukou si začal šátrat pod krkem.

Sedím schoulený v trávě, celý se třesu, oči rozšířené strachem a snad i úžasem nad tím, co jsme právě prožili. Z chladné observatoře, která se nám málem stala osudovou pastí, jsme se kouzlem dostali do provoněné louky.

Záhadná dívka již nepláče, ale tančí s rozjařeným úsměvem, který dává téměř zapomenout na prožité strasti posledních dní. Namáhavý pochod v horách, přepad zuřivým medvědem, drsná bouře a obři, útok ohavných skřetů ve staré trpasličí pevnosti.
A to už dívka zase mizí s duhovým závojem v zádech.
Mnu si oči, jestli to všechno nebyl jen sen. Krvavé šrámy Parophise a bezvládné tělo hraničáře však zůstávají tvrdým neodvratným důkazem.

Jestli se někdy znovu setkáme s moudrým Azmatixem, budeme mít co vyprávět.

Když vidím nemohoucí tělo hraničáře, přestanu se prohrabovat vakem a přejdu se na něj podívat.
"Jak je na tom? Žije?"

//omlouvám se za pozdní reakci

Dívám se do tváře dívky, do světla, do středu diamantu. Silný vítr se mi opře do tváře a bojový ryk skřetů utichá, letíme. Letíme! Volní jako ptáci!
S doširoka rozevřenýma očima se rozhlížím okolo a když začneme padat, začnu křičet.

Přestanu asi dvě vteřiny po té, co zjistím, že stojím na pevné zemi. Rozhlížím se udiveně kolem, pohledem hltám zeleň, které byl v kamenné pustině a v podzemí nedostatek.

Do uší mi zní zpěvavé slova dívky, ale jejich význam mi nedochází. Usměju se na ní a ona zmizí.

"Heh," uchechtnu se najednou uvolněně, "tak to bylo o fous."

Chuť rozesmát se na celé kolo mně přejde, když si uvědomím, že v rukách stále držím nepohyblivé tělo hraničáře. Položím jej do trávy, sednu si vedle něj a začnu zkoumat jeho zranění. Zároveň si bolestně uvědomuju všechny svoje škrábance a rány. Kapka krve dopadne do trávy, hned vedle křišťálu, který tu dívka zanechala a já jsem najednou unavený.

"Tak to byl vyloženě úlet. Víte někdo kde to jsme?"
Pak se začnu rychle prohrabovat svými věcmi jestli jsem náhodou něco nevytratil...

Její ruce jsou chladivé a hladké jako hedvábí nebo jarní větřík. Obklopí vás světlo, jako byste vstoupili do jádra diamantu. Tryskají od vás paprsky zlata, purpuru a jasné červené a míhají se a křižují, až vytvoří všechny odstíny spektra.
Náhle jste v pohybu. Řítíte se vzhůru vzduchem s větrem ve tváři. Slunce vám oslní oči a plášť barev z vás padá. Místo toho se kolem vás cestou vzhůru tvoří oblak tisíců jiskřiček stříbrného a čirého bílého světla. Obloha letí kolem tak rychle, že se podobá spíš pruhu modrého plátna. Náhle padáte, řítíte se střemhlav k zemi. Před očima se vám rozprostřou zelená údolí posetá lesy a proťatá jasným proudem řeky. Pak uklouznou pryč a zorné pole vám zaplní louka.
Vzápětí stojíte, zlehka postaveni na nohy, a ptáte se, zda váš závratný let nebyl jen sen.
Nadechnete se sladké vůně jetele a sluch vám naplní bzučení pracovitých včel. Opodál se rozstříkl oblouk duhy a v jejím světle tančí dívka.
"Bouře nad mořem volá, volá," zazpívá, "volá můj barevný plášť do větru, deště a zvířených oblaků. Letím tam a budu splétat azurové a fialové paprsky v sítích světla a stínu. Kdyby se vám však zastesklo po mých krocích, zatočte křišťálem u plamene. Můj plášť uslyší vaši duhovou píseň a odnese mě sem."
A je pryč. Slunce pozdního odpoledne zachytí mizející oblouk zelené a žluté a pak je obloha zas modrá jako šmolka.
V jeteli u vašich nohou cosi jiskří. Vypadá to jako velká dešťová kapka, ale je to spíš křišťál než voda. Nechala vám jej tu jako dar. Třeba se dívka opravdu vrátí, budete-li ji zase potřebovat.

[Viz Mapy: ilustrace Let s dívkou; ilustrace Duha]

Poslední chvíle se seběhly v rychlém sledu a zmatku.
Žabikuch vystřelil ze svého praku na přibíhající skřety. Oválná střela jednoho zasáhla. Ozvalo se zapraskání a vyšlehl plamen v dešti jisker. Skřet vyděšeně zakvílel, to ho už ale smetli ostatní a v klubku těl popadali na zem. S kletbami na zkřivených odporných tlamách se ti šťastnější znovu zvedají.
Okamžik jejich zdržení využil Parophis. Táhne pomláceného hraničáře, který jako zázrakem zachytil jeho kyj.

Několik posledních kroků, vřískot skřetů za zády, konečně se chytáte dívky...

V mrákotném stavu náhle cítím, že mě nějaká síla táhne někam tam, kde jsem před krátkou chvílí viděl tu dívku. Hned na to mě stejná síla pozvedá a vedle mě se něco začalo sklánět k zemi.

Když jsem poznal Parophisův kyj, napadla mě otázka, jakým kouzlem se sám pohybuje. A v dalším okamžiku, spíše jen podvědomým reflexivním pohybem jsem levou rukou po kyji hrábnul, sevřel ho a potom spolu s mečem v pravé ruce jsem obě zbraně přitiskl k hrudi.

Doběhl jsem k dívce a natahuji ruku, abych jí za ni mohl chytnout, když mi dojde, že něco je špatně.

Skřeti se na nás valí jako divoká, ničivá vlna a Aer tam zůstal stát jakoby čekal až přijdou. Je to snad jeho další bláznivé hrdinství? Bude tam stát a bojovat s nimi, aby nám ostatním umožnil uprchnout? (Malý hlásek tiše poznamená: Snad si nemyslíš, že tě ta dívka unese.) Takový blázen snad není. Lepší pohled do tváře hraničáře mi řekne, že tak to není.

Není čas uvažovat a tak (jako obvykle) neuvažuju. Natáhnu ruku, chytnu hraničáře a táhnu jej za sebou. Je mi jedno, jestli jde nebo se prostě nechá táhnout. V druhé ruce mám svého Hromotluka a tak, když se chci natáhnout a chytnout ruku dívky, najednou nevím jak.

A skřeti běží. Jejich čepele odráží, jak se mi zdá, krvavě rudé světlo přicházející od tanečnice. A mně nic nenapadá. Hromotluk pustit nechci, Aera taky ne.

Nakonec pustím Aera a natáhnu...

Tak ne, nakonec pustím Hromotluk a natáhnu ruku, abych se chytil ruky tančící dívky.

Když vidím, že hraničář upadl a otevřel se tím prostor pro mou střelu z praku, tak neváhám a posílám svou střelu přes ležícího hraničáře do houfu skřetů.
Potom rychle seberu svůj vak, kuši a přesouvám se za ostatními k dívce.

Rychle přejedu pohledem ostatní, jestli jsou u dívky a drží se jejích rukou.
A pak v dalším okamžiku, když jsem otočil hlavu zpět, abych viděl, co dělají skřeti, jsem náhle pocítil bolest svých zranění plnou silou. Ruka s mečem mi poklesla a čepel se sklonila k zemi.

Je mi zle, pomozte mi, poslední slabiky se mi v ústech míchají se slanou pachutí krve. A možná to není jen pachuť.

Skřeti jsou ohromeni nečekaným barevným světlem, které se tak náhle roztančilo v observatoři. Piští úlekem a zakrývají si své temné oči.
Této chvíle však využívají oba válečníci. Barbar Parophis mávne kyjem, aby odrazil nejblíže stojící skřety, a spolu s hraničářem Aer Thanem rychle ustupují vzad. Ve spěchu pobírají své věci a z posledních sil míří k dívce, kolem které se již seskupili všichni ostatní, připraveni v poslední obraně.

V tom ale hraničář zavrávorá. Snad ho již opustily i ty poslední síly, které se v něm probudily při zaznění gongu. Ztrácí krok a snaží se z těžka nadechnout.

Skřeti znovu sebrali odvahu a vybíhají k vám, jsou na pět sáhů od vás.

V rychlém sledu pádí myšlenky mojí hlavou
... je to šance, jak vyváznout? ... nebo skrytý úskok temného pána? ... ale zůstat zde znamená asi smrt, odolávat takové přesile už dlouho nedokážeme ... snad je to vskutku pomoc potřebným ...

Když postřehnu otázku v Párových očích, bez dalšího přemýšlení kývnu.
Seberte si věci a chyťte se té dívky.
A nechte kousek jejích rukou pro Páru a pro mě, křiknu přes rameno na ostatní.

Potom začnu spolu s barbarem pomalu pozpátku ustupovat s mečem připraveným odrazit nepřítele. Když mám na dosah svoji tornu, sevřu meč jednou rukou, druhou přehodím tornu na záda a pak se uvolněnou rukou chytím za dívčinu paži.

Skřeti a jejich krev. To je, to co mně zajímá. Chci je zničit, rozdupat, roztrhat na kousíčky, vybít z nich poslední kousek života.

Je zvláštní, že si vůbec dění za svými zády všimnu. Vlastně ne, bojovník si to nevšiml. Ale myslitel ano. Ten, který stál a řekl, že není kudy prchnout, že zbývá jen bojovat. Vidí opět tu dívku, která předtím nechtěla tančit a teď chce. Usmívá se a napřahuje ke mně své ruce. Toužím po ní a vím, že ona touží po mně (určitě :))) to je jasné, ne? :)) ). A říká, že mně odnese pryč z té malé místnosti, pod širou oblohu a že budu opět volný jako pták.
Jistě, je tu otázka, jak to udělá? Ale kdo by se zabýval malichernostmi. Takové krásné dívce musím věřit každé slovo.

Udělat to, co žádá, ale není vůbec snadné. Opustit své místo v boji, znamená povolit, umožnit skřetům opět získat výhodu. Vevnitř pevně věřím, že je zničíme, že vyhrajeme. Jejich počet se ale nezmenšuje, objevují se stále další a ti útočí s novou silou i přes množství svých mrtvých soukmenovců.

Bojovník nebo myslitel? Kdo zvítězí?

Pokusím se zachytit pohled hraničáře. Hlavou kývnu směrem k dívce s otázkou v očích a pokud odpoví souhlasem, společně s ním ustoupím zpět, abych se mohl dotknout tančící dívky.

"To je přeci ta dívka!" křiknu v překvapení a ohromeně sleduji tanec barev. "Ta lapená dívka z nádvoří!"

Krčím se v rohu za bardem, celý vystrašený. Krvavá bitva zuří u dveří, nemáme úniku a skřeti se přes mnohé padlé stále derou dovnitř. Obrovský barbar je sice zatím i za pomoci udatného hraničáře drží vzad, spoustu jich pobili, ale sami již mají dost. Jak dlouho vydrží? ptám se v duchu sám sebe.

Jen chvilku nechápavě zírám na tančící dívku. Pak se znovu věnuji boji.
"Co je zase tohle? Kdo jsi a jak jsi se tady objevila?"

wov :)

Otevřenou střílnou náhle proudí do observatoře rudé, zelené a fialové světlo. Tam, kde se dotýká podlahy, tančí dívka. Vlasy kolem její hbité postavy vlají jako plášť a tvář má tak jasnou, že dívku od studny sotva poznáváte.

Krouží a otáčí se podle jakési živé, ač neslyšné melodie. "Díky! Díky! Díky vám všem!" ozve se její hlas, jasný jako zvon. "Mám vás odnést na cestu oblohou? Kolem slunce a mraků? S větrem a ptáky? Odnesu vás k Stříbřence! Chopte mě všichni za ruce!"
Napřáhne paže a usměje se.

[Viz Mapy: ilustrace Tančící dívka]

Barbar Parophis zuřivě máchá svým kyjem kolem sebe a nutí dorážející skřety ustoupit. O několik kroků dál znovu přispěchal hraničář Aer Thano. Přes svá ošklivá zranění krouží v bojovém tanci a svým mečem rozdává rány na všechny strany.
Jak boj po zaznění gongu na jeden strnulý okamžik ustal, nyní znovu zuří jako divoká bouře. Třesk oceli, dupot těžkých bot, skřípění pancířů, bojovný i zoufalý křik.

Trorn dokončil další zaklínadlo. V očích se mu blýsklo a další zelenavý záblesk spolkl ve svém smrtelném sevření vyděšeného skřeta.

Žabikuch mezitím odhodil kuši a z opasku odepnul prak. Ve svém váčku vylovil kámen, pečlivě umístil a roztočil prak nad hlavou.

Ze zadních řad se také ozvala bardova loutna, ve vítězoslavné hymně.

Technická:

Omlouvám se za neaktivitu v posledích dvou týdnech. Byl jsem pracovně vytížen.

Děkuji za trpělivost a pochopení.
Osud