Kráter (20 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Podívám se na zbytek družiny, který se zvedá ze země a ještě jednou se kouknu na hobita běžícího za kozou. "Za hloupost se platí," pomyslím si a pomalu se vydávám směrem do vesnice. Už se nemůžu dočkat kvalitního odpočinku. A hlavně - získání nových zkušeností. Ačkoliv Azmatix není ten typ učitele, kterého bych si představoval, je pár věcí, které mě naučit dokáže.

Chudák hobit se prořítil kolem vás, přeběhl dřevěný mostek a zmizel na cestě mezi křovisky kotků, pokřikujíc po své splašené koze.

Vy se zatím sbíráte ze země a oprašujete své věci.

"Uch..uch.." kašlu ve zvířeném prachu a opírám se o svoji dřevěnou hůl. Prohýbám se v zádech, až praskají všechny klouby v chatrném kostnatém tělíčku.

"Přežili jsme v horách, zabili velkého medvěda, uhýbali před balvany obrů a ubránili se hordám skřetů. Nakonec nám srazí vaz splašená koza!" usměji se, stále odkašlávajíc, mezi zuby cítím skřípat špínu. "Cesty osudu umějí být hořké."

Málo ji trénuju, to je jasný. Když jsem lezl do vozíku, vůbec by mě nenapadlo, že se splaší. Teda, možná jsem si měl dát radši větší bacha při prohrabávání mých věcí, a nedošlo by k té nehodě.
Kde mám ten...
Puf
A sakra...
Když koza trhla kárkou a rozjela se vpřed, poroučel jsem se nepřipraven ven a rozplácl se jak široký tak krátký do prachu cesty.
Mařeno co blb...
Ale ne, je zle, Mařena se vydala na výlet. Vyškrábu se na nohy a vyrazím za ní. Kolem skupinky, co jen tak tak uskočila, propádím já, malý baculatý hobit. Chlupaté nožky narážejí pravidelně do země, kterak předvádím parodii na sprint. Pádím k mostu a přes něj, volajíc na kozu.
Pardooooon. Mařenooo, Mařenoooo stůj ty kozo pitomá!!!

Ještě v leže na zemi zvolna pohnu jednou a druhou rukou a potom i nohama. Když necítím žádné nové vážné zranění, začnu se pomalu zvedat.

Áááá, ta mi dala. Je vidět, že po tom boji bych se potřeboval dát pořádně dohromady. Snad bychom mohli zůstat den nebo dva tady ve vsi ...
S těmi slovy, shodím tornu a prohlížím oba luky - svůj původní i druhý velký z ruiny, kde jsme potom bojovali se skřety. Na první pohled se zdá, že se jim nic nestalo, ale pro jistotu oba uvolním z uchycení, abych je zkontroloval důkladně.

Hraničář se snaží chytit tažnou kozu, ale zřejmě jeho poslední zranění ubraly na jeho hbitosti. Běžící kozí tělo ho srazilo a se štěstím se skulil stranou před poskakujícím vozíkem.
Žabikuch skáče plavmo stranou, až se zdá, jako by měl s podobnými útěky bohaté zkušenosti. Barbar Parophis se ze široka rozkročí a s dětinským úsměv máchne svojí obří pěstí, ve snaze trefit kozu do hlavy a omráčit ji. Promáchnul však a vzápětí ho sráží bok vozíku.
Trorn Silvidianský bez hnutí brvou ustoupil jeden dlouhý krok stranou a nechal spřežení bez povšimnutí projet.

Ve zvířeném prachu vstáváte zpět na nohy a rozhlížíte se, jak kdo dopadl.
Koza s vozíkem zatím přejela most a zmizela mezi křovisky kotků.

Rozhodně nečekám až do mě koza narazí a uskakuji jí z cesty...

Koza, jako každé jiné zvíře, běží přímo vpřed a protože se další pufnutí neozývají, nemá důvod měnit náhle směr svého úprku.

Honem odhadnu místo, kudy proběhne, udělám úkrok bokem a vztaženýma rukama namířím jednou na její rohy a druhou na její postroj. Ještě jsem stihl rychlý nádech, vyrazil ze sebe táhlý zvuk podobný dlouhému klesajícímu lááá-á-á-á
a pokusil se zvíře chytit a zastavit.

Koza i s kárkou běží přímo na vás.

[Pokud budete chtít uskočit, proveďte hod na past (1K10), použitá vlastnost Obratnost.]

Pochodujete lesem, kolem vás bzučí drobný život, a vy si užíváte vůni květin a jehličí. Výtaná změna oproti nepřívětivým a studeným horám.
Je už ale přeci jenom cítit, že léto se krátí, a rána jsou již chladnější.

Za hodinu chůze vystoupíte z lesa na svahu přímo nad Vískou. Nezdá se, že by se tu za poslední týdny mnoho změnilo. Místní rolníci se činí na svých políčkách a sedláci na svých usedlostech. Věnují vám jen krátké bázlivé pohledy, někteří vrtí nevěřícně hlavami. Lze snadno vyčíst jejich myšlenky: a hele, jsou ještě naživu...jenom blázni se můžou potulovat světem a hledat nebezpečí..jaká bláhovost...

Pokračujete po cestě dolů, minete náhrobní kámen nějakých zapomenutých dobrodruhů, překročíte po starém dřevěném mostku Stříbřenku a míříte přes náves k hostinci.

Před hospodou zrovna stojí jakási menší kárka, v zápřahu koza, která spokojeně přežvykuje kus kedlubny. Ve vozíku se přehrabuje nějaký menší mužík v zeleném pláštíku. Náhle tam cosi zasyčí, ozve se pufnutí a ve vzduchu zajiskří. Poděšená koza se div nezalkne a s mečením se poplašeně rozběhne přímo proti vám. Kárka skáče ze strany na stranu, malý chlapík vypadl a rozplácl se do prachu cesty.

Znaveni posledními událostmi uleháte do trávy a loukou se za chvíli ozývá spokojené chrnění.

Až ráno jste si uvědomili, že jste zapomněli rozdělit a držet hlídky. Ovšem nocleh zde na zelenavé louce se ani nakonec nezdá být nebezpečný ve srovnání s hordami skřetů, kteří vás chtěli pobít ve staré trpasličí pevnosti.

Překvapený Aer Thano se také seznamuje s nově příchozím hobitem. Po rychlé snídani spěšně balíte své vaky a za pomoci Gotfrieda a hraničáře se vydáváte směrem k vesnici Víska. Hobit se nezdá být příliš potěšený, že by se tam měl vrátit, ale nic s tím nezmůže. Všichni jste už totiž v představách v hostinci a jeho starostmi si příliš nelámete hlavu.

"Je mi líto, jaké starosti vás potkali, ale pan Žabikuch mluví pravdu. Jedinou truhlu, kterou jsme našli, byla tady ve Vísce v rybníku. Místo zlata ale skrývala rezivějící železo. Takže místo bohatství jsme si odnesli urousané nohavice." usměji se. "Ale zřejmě nikomu nebude vadit, pokud se připojíte."

"Poslední dny jsme cestovali přes hory, jídla tak sami mnoho nemáme. Ale zítra dojdeme do Vísky, v hostinci u Hroudy bude jistě něco lepšího, než sušené zásoby."

"Ale nelži.Určitě jste nějaký ten poklad našli, vypadáte na to, samé svaly, šlachy.No ve Vísce je plno novinek, sedák Bařinka prodal krávu a jeho dcera se už vdává no jo ta co byla ještě před léty takhle malá."
"Ale přátelé to vám povídám, nepřibližujte se ke krčmě u špinavého střevíce, tam jsou samí ubožáci.Já bych jed, omlouvám se, ale už dlouho jsem nic nepozdřel, neměli byjste něco malého k chuti?"

"Tak to je dobrá zpráva, že jsme kousek od Vísky. Už se nemůžu dočkat až si dám lahvinku vína a pořádnou koupel. Tak přisedni a povídej co je nového ve Vísce."
Když vidím, že nám žádné nebezpečí nehrozí tak z kuše vyndavám šipku a kuši odkládám vedle sebe.
"Jinak nevím, nevím jestli jsme správná družina se kterou si přijdeš na nějaké velké peníze. Zatím se nám lepí smůla na paty a žádný poklad jsme nenašli."

K vaší úlevě se v okolní tmě již nikdo další neskrývá. Příchozí hobit je sám, alespoň prozatím.
K vašemu překvapení se dozvídáte, že jste jen asi dvě tři míle od Vísky. Zřejmě obrovské štěstí v podobě duhové dívky vás dostalo pryč ze staré pevnosti plné skřetů. A k tomu další kus náhody vás dostal přesně tam, kam jste potřebovali. Hned zítra budete moci zajít za učencem Azmatixem a vypovědět mu vše o vaší cestě, která začala průzkumem starého portálu.

V myšlenkách se již těšíte na hostinu v krčmě hospodského Hroudy, a také na měkké postele. Ano, jsou to sice slaměné matrace, ale oproti tvrdé chladné zemi to jsou doslova královské lože.

Hobit usedá k ohništi a vypráví cosi o vymahači dluhů, který ho pronásleduje. Údajně si půjčil na potřebné léky pro svoji nemocnou sestru, vše sice splatil, ale lichváři chtějí ještě více. Hledá tak někoho, s kým by se mohl dát na cesty a získat více peněz, kterými by uspokojil lačné lichváře a pomohl své příbuzné.
Při vyprávění tiká očima, občas se zatřese. Kdo ví, co vše je pravda, ale že mu jde někdo po krku, to je více než zřejmé.

Když vidím přicházet takto malého mužíka, tak mé napětí trochu povolí. Každopádně kuši mám stále nabitou a připravenou k použití.
"Jací zlí pánové a kolik jich bylo? Myslíš, že tě pronásledují? Jak jsi jim utekl? Co ti udělali?"
Vychrlím ze sebe své otázky.

Vyčerpán bojem, zraněními a léčením jsem se neprobral a dále spím.

Když se ze stínů vynoří hobit, trochu se uklidním. V čerstvé paměti mám hordy skřetů, kteří nás uzavřeli ve staré trpasličí observatoři a jen skutečným zázrakem se nám podařilo utéct. Na tváři se mi dokonce mihne úsměv i jen při vzpomínce na duhovou dívku.
Naši válečníci svedli těžkou bitvu a další potyčka by tak nemusela dopadnout dobře. Všichni si musíme odpočinout po namáhavé cestě horami.

Prohlížím si příchozího od hlavy k patě. Zdá se, že je tu skutečně sám a má zřejmě nyní větší problémy než my.

Postavím se a s lehkou poklonou se představím: "Flaverius Pandemonix jméno mé. Znalec historie i věcí současných a učenec všeobecných věd. Toho času na vědeckých výpravách."

Z lesa se vypotácela menší postava, která jde vaším směrem a ustrašeným hlasem tiše povídá: "Zdravím dobří lidé, dovolíte abych si k vám přisedl, nejsem vcelku bohatý, za to však poctivý, a laskavý, říkají že kudy chodím tam pomáhám.Jmenuji se Gotfried, ale přátelé mi říkají Igor, potkali mě takový zlí pánové, tak se proto prosím vás nedivte, že nejsem zcela ve své kůži.Byl bych vám vděčný, kdyby to bylo potřeba, abyste mě před nimi schovali, ale snad to nebude potřeba.Sem to ale nezdvořák, jen tu žvaním a vůbec nepustím ke slovu vás, promiňte mi to prosím, a taky jestli byste neměli něco k snědku, všechno mi vzali, však jsem ale malý a moc vám toho nesním.Vím jsem více slyšet než vidět, ale to mám po matce tuhle hubu nevymáchanou."
Říkám a tupým výrazem pozoruji posluchače.

Nepřítomně koukám do ohně, probere mě až vzrušené Žabikuchovo vyjeknutí. Rychle jsem se připravil do bojové pozice, ďáblík Mermyr mi zasyčel u nohou.

"Že by další boj? Báječné," pomyslím si ironicky.