Kráter (50 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Dívejte co jsme našli pod kopcem," řeknu a z batohu vysypu čutoru na vodu ve tvaru hada a kus deky.

"Dobře..." Draimer tleskne rukama a znovu odchází pravým východem, nyní je již více zřejmé, že tam bude kuchyně. "Áno, bydlíme zde pouze s bratrem. V blízkém okolí nežijí žádní další gnómové ani trpaslíci." povídá za chůze. "Léta jsem tu trpaslíka nezahlédl, je tomu tak Stepine?". Druhý gnóm, který zatím ošetřuje Ariona, přikývne hlavou:"Máš pravdu, Draimere, trpaslíka jsem tu už dlouho neviděl. Kdepak, tady ne." vrtí hlavou se zamyšleným výrazem ve tváři. Pak pohlédne na Trorna:"Kromě toho, že nepozorný poutník může snadno uklouznout a rozbít se o skaliska, tak jsou v horách mnohem zákeřnější obyvatelé, než horští obři...". Stepin bere mističku a tloučkem v ní drtí několik listů jakési rostliny. "Ano, ano...Edhelnith..." zadumaný se dál věnuje zraněnému kudůkovi, snad jako by zapomněl na rozhovor s Trornem.

"Jaké nebezpečí máte třeba na mysli?" Pohlédnu na gnóma a sám přemýšlím, co může být zde horší než obři.

Po starcově zmínce o jídle zjistím, že mi značně vytrávilo. "Jestli by Vás to moc neobtěžovalo, tak já bych si také určitě něco k jídlu dal."

Zavřel jsem dveře a sundal zamáčený plášť. Hned vedle dveří jsem si všimnul několika šikmo zaražených kolíků a usoudil, že snad slouží jako věšáky. Zavěsil jsem plášť na ten nejvyšší, ale jeho spodek stejně zůstal ležet na podlaze. Smeknul jsem klobouk, postoupil do místnosti a s lehkou úklonou oběma domácím pánům jsem se připojil k představování.
Já jsem lovec, hraničář, z dalekých jižních stepí. Mé jméno je Aer Thano.

Nahlas začichám a polknu na prázdno. Po dni stráveném venku mi řádně vytrávilo, navíc ten déšť a pak ti obři. Teplý nápoj sice zahřeje, ale teplé jídlo... medvědí maso rozplývající se mi na jazyku, ... při tom pomyšlení mi nahlas zakručí v břiše.

"Jo, něco bych slupnul" řeknu a aby řeč nestála dodám: "Takže tu bydlíte sami? Ňácí jiní trpaslící se tu nestavovali?"

Mezitím se vrátil Stepin, přinesl si několik čistých obvazů, misku s bylinkami a tloučkem. Přiklekl si ke zraněnému Arionovi a prohlíží jeho poranění, která druhý mužík Draimer zatím vyčistil. Ten se naopak zvedl, rozhlédl se po vás a rozjasněně povídá:"Tak, uvaříme večeři, jistě si dáte, že ano?"

"Říkal jsem si, že si váš společník chce zřejmě ještě užít trochu deště a vichru." usměje se mužík jménem Stepin, sedící na okenní římse. Když vidí, že barbar Parohpis jde otevřít, jen přikývne. Za dveřmi skutečně čeká hraničář.
Když Aer Thano vejde dovnitř a zavře za sebou dveře, Stepin seskočí z římsi a odejde kamsi pravým východem, zřejmě do kuchyně.

Draimer, který zatím ošetřuje Ariona, se na všechny přátelsky usmívá, když se představujete.
"Mhh.." usměje se na Trorna,"..odvážní ve vašich očích možná jsme, ale nejsme trpaslíci, pane Trorne Silvidianský." odpovídá příjemným hlasem, ale trochu třaslavým stářím. "Jsme gnómové, někteří nás nazývají též jako drobní trpaslíci, ale s nimi nemáme vskutku nic společného." znovu se usměje, jako by té představě, že si ho někdo spletl s trpaslíkem.
"Když jeden ví, kudy chodit a kam nestrkat nos, je zde krásné a klidné bydlení na čerstvém vzduchu. Lze zde tak spokojeně rozjímat a užívat zaslouženého stáří." odpovídá Trornovi a Žabikuchovi na dotaz.
"A věřte mi, zde v horách, v Mlžných Hřbetech, jsou i mnohem větší nebezpečenství, než prudké bouřky či skupina promrzlých dobrodruhů. Konec konců i kamenní obři, pokud jim zbytečně nelezete do cesty, jsou ve výsledku neškodní." pobaveně se usměje, když vidí vaše nevěřící pohledy při vzpomínce na obry urostlé jak vysoké stromy, o kterých tento malý stařec hovoří jako o krotcích beráncích.

"Sem Pára" zahučím ode dveří.

"Flaverius Pandemonix jméno mé." pokloním mírně hlavou při svém představení. "Historik a učenec."

Promoklý jen tiše následuji ostatní. Bouře v horách, do toho padající kamení a obři, nic příjemného. V mé vrásčité tváři se zračí strach. Rozumbrada zvyklý na pohodlí a zázemí svého minulého domova je v podobných chvílích zcela ztracený a odevzdaný do rukou svých společníků zvyklých na život v divočině.

Když dorazíme k záhadnému horskému domku, stále tiše čekám schovaný za mohutnějšími družiníky.
Pozvání do tepla a k pohoštění je jistě vítané. Usadím se na zem, do přikrývky se však nechoulím tak jako Triamos, ale používám ji jen proto, abych příliš nezamokřil našim hostitelům podlahu. Ti, kdo mě znají již delší dobu, již vědí, že chlad a mráz staříkovi nevadí. Ale kdo by se divil někomu, kdo několik let strávil zamražený v kostce ledu.

Usrkávám ze šálku a starostlivě sleduji, jak se jeden ze starých mužíků stará o zraněného Ariona, který stále leží v mrákotách.

"To bude Aer," řeknu, "šel poslední."

Nečekám, vstanu a jdu otevřít.

Počkal jsem ještě chvíli potom, co ostatní se staříkem vešli dovnitř a pak jsem se opatrně přiblížil ke stavení.
Zamířil jsem k tmavému oknu vpravo ode dveří a zvolna naklonil hlavu, jestli dokážu něco rozeznat, ale nejasné stíny v temném prostoru mi nic nepřipomínají. Nakoukl jsem za roh a když jsem tam nespatřil nic neobvyklého, sehnul jsem se a přikrčený k zemi jsem přešel k malým okénkům na druhé straně. Když ani tu jsem nedokázal něco rozpoznat, přikročil jsem k osvětlenému oknu.
Pomalu jsem nahlédl dovnitř a rychle cuknul zpět, když jsem spatřil staříka opřeného u okna. Za okamžik jsem se podíval znovu. Sleduji, jak někteří cosi pijí z nevelkých šálků, a nějaký druhý stařík, podobný tomu prvnímu, stojí u Ariona.
I když mi existence jakýchsi dvou staříků v takové horské pustině obývané skalními obry nepřipadá úplně normální, rozhodl jsem se dát najevo svoji přítomnost.
Přešel jsem ke dveřím, podobně jako předtím Žabikuch jsem klepadlem několikrát zaklepal a poodstoupil kousek zpět.

Teplí nápoj mi evidentně udělal dobře, ale i tak se pořádně zabalím do suché přikrývky.
Pak už jen spokojeně nechávám působit teplo od ohně na unavené tělo.
"Mě říkají Žabikuch." představím se.
"Co pro boha děláte tady v té pustině takhle osamoceni, kromě toho, že tedy pomáháte pocestným?"

Ke staříkům na první pohled jsem velmi důvěřivý, ve skutečnosti si je ale důkladně prohlížím. "Nebejt tak promoklej, jsem radši venku. I když ti obři opravdu nevypadali dobře," pomyslím si.

Otočím se na naše hostitele, jako by mně jejich otázka překvapila, pak se ale usměji (tento výraz u mně moc často nevídáte) a odpovím na jejich otázku: "Omlouváme se, jsme se ani nepředstavili, mé jméno je Trorn Silvidianský a moc děkuji za přístřešek, a svoji řeč rovnou pokračuji: "to jste vskutku odvážní ... trpaslíci?, že žijete zde uprostřed bouřek a obrů házejících kamení. Má věta nebyla otázkou, ovšem byli v ní hned otázky dvě a s úsměvem na tváři teď čekám na jejich reakci.

Tech: Omlouvám se, že jsem tu nebyl, jsem na erasmu a měli jsme tu povodně a dlouho nešel net.

Když ochutnáte ze šálků, příjemná vůně podtrhuje i vynikající chuť. Horký nápoj rychle způsobí, že se přestanete třást. Dokonce i pobledlý Triamos chytá zpět trochu své barvy.
Mužík, který vám otevřel dveře, vytahuje z truhly přikrývky pro ty, kdo mají ještě promodralý nos. Ten druhý zatím odnesl prázdný podnos a rychle přispěchal k bezvládnému Arionovi, kterého jste zatím uložili poblíž ohniště. Prohlíží kudůkovi zranění a přitom ho otírá kouskem vlhkého proužku čisté látky.

Teprve když máte všechno pohodlí, první mužík, jemuž z kapsy županu visí punčocha, se po přemístění lampy posadí za vás na okenní římsu. "Já jsem Stepin a tohle je můj bratr Draimer. Občas zachraňujeme pocestné v průsmyku. Bouřky jsou tu často a po horách se toulají kamenní obři. Málokdo se obejde bez pomoci. Naštěstí máme hosty rádi. Smíme se zeptat na vaše jména?"

Posadím se ke krbu s šálkem hned vedle Triamose, z kterého stoupá horká pára a zahuhlám: "Dík."

Bezstarostně se rozhlížím kolem a čekám až se ostatní usadí. Přičichnu a pak ochutnám nápoj.

"Takže tu máte pěkný výhled, co?" Ptám se domácích.

Nevnímajúc vojdem dnu načo sa hneď postavím ku krbu.. V polospánku len chytím lutnu skrehnutými rukami,vytiahnem ju z batohu a z pod plášťa načo skontrolujem,či moc nezvlhla a či nepopraskala od vody a postavím ju trocha ďalej od krbu, aby drevo nepopraskalo ani z príliš rýchleho sušenia.
Opatrne si zložím plášť a očami hľadám nejaký priestor kam ho zavesiť. Stále dezorientovaný a zmätený rovnako aj skrehnutý a unavený len mlčím a ohrievam sa pri krbe.

"Jen pojďte rychle dovnitř, neostýchejte se! Čím déle budete stát venku, tím více prochladnete!" stařík vás popohání a ustupuje stranou, abyste mohli pohodlně vejít dovnitř.

Zbytečně neotálíte a vstupujete do vyhřáté místnosti, která slouží pravděpodobně jako obývací pokoj. Krbové ohniště je propojené zřejmě s další místností, nejspíše s kuchyní. Kromě hlavního vstupu jsou z této místnosti další dva východy a to po jednom vpravo a vlevo.
Vybavení je skromné, ale působí čistě a udržovaně. Vidíte dvě houpací křesla, dřevěný stoleček, na kterém stojí svícen, vedle něho leží rolka s nití, několik dalších pomůcek pro zašívání, nožík a rozpracovaná dřevěná lžíce. U stěny stojí skříňka s policemi, na nich několik knížek a bronzových pohárků.

Jak se rozhlížíte, kde se usadíte, tak zřejmě z kuchyně se vynořil další stařík, velmi podobný tomu prvnímu, který vás zval dovnitř. Tento drží v ruce podnos plný kouřících šálků. "Pojďte k ohni. Židle asi pro všechny mít nebudeme, ale podlaha je čistá. Posaďte se. Nedělejte si starosti. Ráno jsme vás viděli, jak přecházíte údolí, a počítali jsme, že tady skončíte."
Jak usedáte, starý mužík chodí kolem vás a rozdává vám nápoje. V šálcích je voňavá směs bylin slazená medem. Teplá pálená hlína nádherně hřeje zkřehlé prsty.

[Viz Mapy: ilustrace - Staříci z hor]