Kráter (53 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Vypadá to, jako bych si bouřku na rozdíl od vás užíval. Stojím uprostřed tábořiště a sleduji létající blesky. To, že jsem promočen až na kost mi evidentně moc nevadí. Ten chaos, zmatek, blesky, déšť, ta nespoutaná volnost...nádhera, pomyslím si.

Přikrčím se k zemi, přitisknu se ke svahu a čekám.

Cítím jak déšť prosakuje na kůži a divoký vítr dál šíří jeho chlad. Oblečení mám brzy promočené a přilepené na těle. Hledím do země a čekám, snad se nám podaří ten nečas přečkat.

Pak vyklíčí jedna světlá myšlenka: Třeba to aspoň odfoukne toho otravného trpaslíka.

Poryvy větru přicházejí ze všech stran a hrozí, že vás strhnou z této nejisté výspy na úbočí a odvanou po strmém svahu a přes sráz, který je doleji.
Pak vás dostihne záclona deště přicházející přes údolí. Studené těžké kapky vás palčivě šlehají do tváří a v pár minutách jste promočení - nasáklí, jako byste byli skočili do horského jezírka.
Hřmění vás stále ohlušuje a zášlehy blesků vám oslňují oči. Převislý útes příliš nechrání, protože vítr žene déšť jednou od východu, jednou od jihu. Tomuto přívalu by neodolal ani nejpevnější stan, i kdybyste se jej pokusili postavit. Mokré plátěné stěny by vás také neúchranily před blesky.

Pri prvých zvukoch búrky zhodím batoh a vytiahnem z neho plášť. Do batohu strčím lutnu, starostlivo batoh uzavriem aby sa doň nedostala zbytočne voda a vrátim si ho na chrbát. A potom cez seba takto prehodím plášť a stiahnem si kapucňu hlboko do tváre aby som zbytočne nemokol ani ja nielen lutna.
A tiež sa pridám pri stene k Párovi..
Keď už moknúť tak prečo zo všetkých strán?

Koukám na oblohu, bez nějakých snah o to se schovat. Když vidím bouřku, tak vím že tady ten útes mi stejně nepomůže. Tak jen stojím a koukám na blesky...

"Jo," zabručím nepřítomně a upřeně se dívám na místo odkud mně ještě před chvílí oslňovalo bílé světlo.

Pak vezmu deku, zabalím do ní měch a vidličku. S kořistí se rozběhnu ke stěně útesu, ke které se přitisknu a rozhlížím se okolo po lepším úkrytu.

Možná, že kdybych se schoval do jezírka s vodou, tak bych nepromokl, pomyslím si kysele.

Však to není žádné závaží, tak si vezmi sebou, řeknu Parophisovi.
Zahodit to můžeš kdykoliv a do té doby se to třeba na něco může hodit. Vezmi i tu vidličku, jeden nikdy neví.
Moje poslední slova přehlušilo hromové zaburácení.

Rychle shodím na zem tornu i vak, svléknu plášť a tornu s vakem vezmu zpět na záda. Potom na sebe přehodím plášť, aby před deštěm chránil mě i s věcmi a začnu se rozhlížet kolem nás po nějakém úkrytu.

Další pátrání na tomto zlověstném tábořišti už víc neodhalí. Avšak právě když dojdete k závěru, že je čas jít dál, padne na vás stín. Z východu se na oblohu valí černé bouřkové mraky. Náhle šlehne do nejbližšího štítu oslnivý blesk. Pak zahřmí hrom a šeredně se rozlehne po mnoha kamenných srázech. Z černé zamračené oblohy sjede další blesk a zasyčí jako tuk na rozpálené pánvi. Jeho nemilosrdný bílý oheň vám vypaluje zubatou čáru do očí a zaburácení hromu ohlušuje. Než utichne ozvěna mezi skalními stěnami, do svahu před vámi bodne další zběsilý oštěp světla a zvuku.
Když se v Mlžných Hřbetech poperou dvě bouřky, není o co stát!

Hraničář Aer Thano šťouchá klacíkem do měchu a opatrně ho otáčí. Z hadí tlamy nic nevytéká, zdá se, že je měch prázdný.

"Ty jo!" Říkám nadšeně, když si také prohlížím měch, "To je machrovinka, todle ukázat doma klukům, tak ti by valili čočky."

Chvíli na tu věc zírám a téměř fyzicky jde cítit jak se mi v hlavě protáčejí obrovská kola. Po tak náročném výkonu jsem i lehce zadýchaný, ale bez váhání vyklopím, co se mi honí v palici:
"Mno kdo ví, jestli je v tomdle kraji něco jiného na jídlo než chřestýši a netopýři."

Králíky a zajíce určitě, nebo ptáky, kteří mají hnízda na zemi, odpovídám na Parophisovu otázku.
Myši běžně, taky potkany i krysy. Když má hlad, zaútočí i na lišku... můj výklad přerušilo Žabikuchovo volání.

Když jsem zahlédl měch, ihned mi z úst vylétlo varování: Dejte pozor na ty zuby, mohou na nich být zbytky jedu.

Opatrně prohlížím měch, potom seberu ze země delší klacek a jeho koncem zvolna měch otáčím a promačkávám.
Nemyslím, že by někdo pil přímo z takového měchu. Spíše si přeléval do jiné nádoby, a určitě se snažil, aby voda přes ty zuby nešla.

"Pojďte se podívat co jsem našel." a prstem ukazuji na zemi ležící měch na vodu z hada.
"To je nechutný, fuj. Ani se toho nebudu dotýkat. Co za člověka může z takového měchu pít, to nechápu. Tohle tábořiště se mi pomalu přestává líbit."

Pod skalním útesem se neskrývá žádná přírodní jeskyně ani ručně vytesaný úkryt.

Žabikuch ovšem objevil v houští kleče značně znepokojivý měch na vodu. Ústí tvoří zubatá tlama vydělaného chřestýše a nádržku na tekutinu hadí tělo, roztažené jako při polykání velké krysy.

Kudůk Arion našel nedaleko šplouchající říčky dvouzubou vidličku. Nástroj také připomíná hada. Hlava a tělo tvoří rukojeť a rozeklaný jazyk je protažen v zuby.

[Viz Mapy: ilustrace: Hadí měch na vodu]

Mlčky opustím vlající deku a jdu si taky prohlídnout netopýra.
Hledím na kosti a jenom kroutím hlavou: "To je ale přerostlá potvora. Co to asi žere? Malí netopýři mají rádi myši a tak, počítám že todle by asi bez problémů zbodlo třeba králíka, ne?"

"Mno jestli tu někde má kamarády, tak se jich na to můžeme optat." Ušklíbnu se.

Zběžně si prohlížím okolí a pátrám po nějaké blízké přírodní jeskyni nebo podobném úkrytu. Když nic nevidím, tak hledám nějakou skrytou cestičku, která by vedla dál.

"Jestli tady někdo nechal přikrývku, tak předpokládám, že se s ní nechtěl už táhnout. To že jí takhle schoval. Může znamenat, že se stejnou cestou chtěl vrátit a přikrývku vyzvednout." říkám nahlas.

Směr máme dobrý, tím jsem si skoro jistý. Ale přesně určit naše místo na mapce a tím taky jak daleko jsme od místa s křížkem, to pořád ještě nedokážu.
Začínám si myslet, že ta mapka je kreslená schválně trochu nepřesně. Sem tam nějaký kopec na ní chybí nebo je nakreslený v místě, kde kopec není. Všechny se pochopitelně vyznačit nedají, ale aspoň ty, které jsou ve svém okolí významné. Výškou nebo mohutností.
No zítra to zase trochu upřesníme.

S těmi slovy si jdu prohlédnout hromádku kostí.
Tak jak rozpoznávám jednotlivé kosti, občas některou posunu o kousek jinam nebo ji natočím. Po chvíli se začíná rýsovat tvar nějakého létajícího tvora.
Vypadá to na netopýra. Někdo nebo něco ho důkladně obralo, kosti jsou zcela holé. Ukážu rukou po náznaku ležící kostry. Nějaký obří druh. Takoví obývají velké opuštěné stavby, zříceniny. Ale nic takového jsme nezahlédli. Takže další možnost jsou jeskyně. Třeba ten křížek na mapce nějakou větší jeskyni označuje. Asi už jsme přece jen blízko.

Přijdu k přikrývce a začnu si ji prohlížet, jak se tam asi dostala?

Trorn prohrabává popel, ale kromě ohořelých kousků dřeva zde není nic zajímavého.

Ostatní se rozhlížejí po blízkém okolí. Do štěrbiny mezi dvěma balvany je zastrčena jemná černá vlněná pokrývka. Je přetržena vejpůl. Když byla celá, stačila by na přikrytí koně. V současné podobě by se v ní pohodlně vyspal hobit nebo trpaslík. Na jedné z půlek je v rohu vyšitý znak. Červené nitky tvoří podobu oka bez víčka. Přes ně je černou nití vyšita pokřivená koruna.

"No já tomu teda moc nerozumim." Říkám a kroutím hlavou.

"Trochu dřeva, někdo tu asi kdysi zapálil oheň a pak šel pryč." Říkám dál nazdařbůh do větru.

"V té mapce, aby se čert vyznal," pokračuju dál ve svém nespokojeném výlevu, "a břicho zase požaduje přestávku na oběd."
Po očku se podívám na Žabikucha jestli má stejný názor na věc.

Scházíte pod skálu a rozhlížíte se po opuštěném tábořišti.

Na zemi pod zčernalým kamenem útesu je rozházené ohořelé dříví. Nedaleko na drnu leží nějaké zvířecí kosti, snad pozůstatky večeře.