Kráter (52 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Jeden z obrů znovu zvedl další bal­van a s vý­kři­kem ho mrš­til po tom dru­hém. Ten ne­sta­čil uhnout a tak se po­ku­sil bal­van chy­tit, při­tom tvrdě sedl na zadek, až to za­ra­cho­ti­lo. Svýma ob­ří­ma prac­ka­ma plácl do šut­rá­ku, který se roz­ku­tá­lel přímo k vám, do míst, kde zrov­na pro­chá­ze­jí Ža­bi­kuch a bard Tri­a­mos.

Pa­ro­phis se už už chys­tá sko­čit po Ul­ri­cho­vi, ale ten pod mra­čí­cím se po­hle­dem bar­ba­ra ko­neč­ně ztich­ne a vy­dě­še­ný po­stu­pu­je dál za ostat­ní­mi.
Pa­ro­phis tak rych­le při­spě­chá­vá k le­ží­cí­mu Ari­o­no­vi. Opa­tr­ně bere kudů­ka v náruč a pak si ho pře­ha­zu­je přes ra­me­no. Temná elfka rych­le po­bí­rá kudů­ko­vu tornu a utíká vpřed, aby vedla dru­ži­nu v čele.

Hra­ni­čář Aer Thano, při­kr­če­ný u menší skály, po­zo­ru­je obry, svůj luk při­pra­ve­ný ke střel­bě. Občas očkem kon­t­ro­lu­je si­tu­a­ci, aby se co nejdří­ve dal také na ústup, jakmi­le se ostat­ní ale­spoň tro­chu vzdá­lí.

Ajta, Arion ji chyt­nul. Není zbytí, zů­sta­nu vzadu sám. Ob­ra­cím se na bar­ba­ra.
Páro, vezmi ho na záda nebo pod paží, jak chceš, ale odnes ho odsud.

Při těch slo­vech sáhnu do svého dě­le­né­ho toul­ce a po hmatu vy­hle­dám jednu kapsu. Vy­tá­hl jsem z ní šíp s pro­dlou­že­ným hro­tem. Jeho ostří s ma­lý­mi zpět­ný­mi háčky a vlast­ní špice jsou peč­li­vě na­brou­še­né a ne­ob­vykle ostré.
Jest­li si nás všim­nou a za­ú­to­čí, tak je zku­sím za­sta­vit.
Skal­ní obři jsou silní ale hlou­pí. Mají ne­chrá­ně­ná ko­le­na a právě tam mají ve­li­ce cit­li­vé místo. Když tam při troše štěs­tí aspoň jed­no­ho tre­fím, tak už se ne­po­hne. Nej­vý­še po­ma­lu po­le­ze.
Potom ukážu šíp Pa­ro­phi­so­vi: Na hrotu je šťáva z rost­li­ny po­dob­né kopři­vám. Můžeš se jí do­tý­kat a ne­způ­so­bí větší zra­ně­ní, ale v ráně ne­smír­ně pálí. S ta­ko­vým šípem v ko­le­nu či po­blíž se obr možná ani ne­u­dr­ží na nohou. Ale řev, který bude vy­dá­vat, toho dru­hé­ho od­ra­dí, aby ris­ko­val po­dob­né zra­ně­ní.

Když se bar­bar otočí smě­rem k Ari­o­no­vi, ještě na něho mrknu: Ul­ri­cha klep­ni, ať utíká, ale ať neřve.

Místo po ob­rech se chci vrh­nout po Ul­ri­cho­vi. Chys­tám se po něm sko­čit jako po ragby­o­vém míči s úmys­lem uml­čet jej dlaní při­lo­že­nou na ústa.

Ovšem v tutéž chví­li za­sáh­ne jeden z vr­že­ných ka­me­nů Ari­o­na. Koho za­sáh­ne další? Jak da­le­ko se mu­sí­me do­stat, abychom byli v bez­pe­čí?

Obři, kte­rým i urost­lý Pa­ro­phis ne­ša­há ani do pasu, si vás stále zřej­mě ne­všimli. Dál se baví svojí pro vás ne­bez­peč­nou hrou. Ně­ko­lik dal­ších bal­va­nů pro­lét­lo pří­liš blíz­ko vás. Sna­ží­te se rych­le po­stu­po­vat vpřed podle po­ky­nů hra­ni­čá­ře. "Skal­ní obři! Skal­ní obři! Rych­le pryč!" křičí vy­dě­še­ný Ul­rich.

Další kámen pro­lé­tl vzdu­chem, razíc si cestu skrze hustý déšť. Od­ra­zil se o svah po vaší levé stra­ně a pře­va­lil se kolem. Úz­kost­li­vě se roz­hlí­ží­te, jest­li jsou všich­ni v po­řád­ku. Tlu­me­né sté­ná­ní po­tvr­dí vaše obavy. Na zemi leží kudůk Arion, prou­žek krve, který mu stéká po tváři, se rych­le rozpí­jí pod do­pa­da­jí­cí­mi kap­ka­mi deště. Bal­van ho musel sra­zit. Leží bez­vlád­ně, jen stěží občas za­hý­be dvěma prsty, jako by se sna­žil při­táh­nout a pla­zit se dál.

Rych­le a bez ohléd­nu­tí po­kra­ču­ji na­zna­če­ným smě­rem.

Když kolem pro­sviští první kámen, tak jenom ne­chá­pa­vě zírám co se vlast­ně děje. pak zpo­zo­ru­ji si­lu­e­ty dvou bo­jov­ní­ků a další oka­mžik po­zo­ru­ji tento ti­tán­ský sou­boj. Ob­di­vu­ji di­vo­kou sílu a ne­zdol­nost obou tvorů, kteří si pro své klání vy­bra­li právě ta­ko­vé­to po­ča­sí.

Zá­ro­veň si uvě­do­mu­ji, že bych si jen nerad za­hrál s nimi. Ně­kte­ré věci přece jen ne­mu­sím. Ale to už Aer or­ga­ni­zu­je další po­stup. Po­chy­bo­vač­ně se za­dí­vám na obry a před­sta­vím si jak se sna­žím za­sta­vit tu ob­rov­skou horu masa a nebo snad šutr, který vrhne. Nicmé­ně pak jenom kývnu hla­vou a stoup­nu si stra­nou, abych po­čkal až ostat­ní pro­jdou.

Po­ku­sím se vy­hle­dat po­zi­ci, která by mi umož­ni­la pře­kva­pi­vě za­sáh­nout v pří­pa­dě, že si obři naší sku­pin­ky všim­nou. Mohl bych zku­sit ude­řit kyjem do ko­le­na pro­chá­ze­jí­cí­ho obra.

... bouř­ka ... pa­da­jí­cí ka­me­ny ... co se to děje? ...
rych­le se roz­hlí­žím, jest­li se ne­ří­tí ka­men­ná la­vi­na.

Když jsem za­hlé­dl obří po­sta­vy a nad námi pro­le­těl další bal­van, rych­le jsem se při­kr­čil a ohlé­dl zpět na ostat­ní. Také už je za­hled­li, tak znovu za­mě­řím po­hled na oba ve­li­ká­ny. Zdá se mi, že oni si nás zatím ne­všimli. Možná jsou za­u­je­tí svojí drs­nou zá­ba­vou a hluk deště a ra­cho­ce­ní hromů pro­dlu­žo­va­né opa­ko­va­nou ozvě­nou mezi kopci pře­hlu­ši­ly zvuk na­šich po­hy­bů.

Po­lo­hlas­ně za­vo­lám:
Ještě o nás ne­vě­dí, rych­le po­kra­čuj­te dále tam k tomu kopci do­pra­va a snaž­te se ne­dě­lat hluk. Při troše štěs­tí se nám po­da­ří do­stat se tak da­le­ko, aby nás už ne­za­hléd­li nebo se jim aspoň ne­chtě­lo se za námi hnát.
Na­ko­nec se ob­rá­tím na bar­ba­ra, Páro, mi mu­sí­me zů­stat vzadu, kdyby došlo k boji. Zdr­žet obry, aby se ostat­ní mohli roz­ptý­lit a potom úto­čit všich­ni a z více stran.

Vý­hled na cesta v bouř­ce mě zrov­na ne­po­tě­šil, ale když jsem viděl, že jdou všich­ni tak jsem musel jít taky. Snad ten hra­ni­čář ví co dělá...

"Sakra co to bylo?" říkám do bouře na kolem le­tí­cí bal­van. Pak za­hléd­nu mo­hut­né obry a celé mé tělo za­li­je děs.
"To nám ještě schá­ze­lo. Obři."
Rych­le se kolem sebe roz­hléd­nu a hle­dám ně­ja­ké pří­hod­né místo, kde by se dalo scho­vat v pří­pa­dě, že by si nás obři všimli.

Obři jsou nad vámi v příkrém svahu, zhru­ba tři­cet sáhů da­le­ko, zá­pad­ním smě­rem. Vaše cesta po­kra­ču­je se­ver­ním smě­rem.

A nejde jen o vál­čí­cí živly! Vzdu­chem náhle pro­le­těl bal­van a zmi­zel kdesi pod srá­zem. Po­le­ka­ně se roz­hlí­ží­te kolem, jest­li se v tom hro­mo­bi­tí ne­spus­ti­la la­vi­na. Asi tři­cet sáhů nad vámi se v příkrém svahu tyčí dva zlo­věst­né stíny. Do drs­né­ho po­vět­ří si vyšli zřej­mě tro­chu po­hrát dva obři. Jsou urostlí jak stro­my, pod je­jich kroky se třese zem a je­jich před­sta­va zá­ba­vy je házet po sobě ob­rov­ské bal­va­ny. Další z těch­to střel mi­nu­la cíl, pře­le­tí vám nad hla­vou a roz­ra­zí se o čelo srázu.
Zdá se, že si vás zatím ne­všimli...

[Viz Mapy: ilu­stra­ce - Obři]

Dob­ro­dru­zi otu­ži­lí na mysli i na těle se možná těší z prud­kos­ti bouře, kdež­to báz­li­věj­ší duše se při kaž­dém úderu hromu krčí. Obo­jím by však bylo radno hle­dat pří­stře­ší. Bles­ky, vítr a ne­bez­pe­čí podchla­ze­ní jsou sku­teč­né, ať se dob­ro­druh baví nebo ne!

Po­ma­lu ná­sle­du­je­te hra­ní­ča­ře, který uka­zu­je cestu, abys­te opus­ti­li toto ne­chrá­ně­né místo a po­ku­si­li se na­lézt ja­ký­ko­liv lepší úkryt.

Když se budu hýbat, tak mi bude aspoň tro­chu teplo, po­mys­lím si.

Pak si pro sebe po­vzdech­nu: "To bude rýma jako trám," a vy­ra­zím za Aerem.

Ani v nejmen­ším mi ne­při­šlo na mysl vy­ta­ho­vat mapku z pouz­d­ra. ... za těch ně­ko­lik dní už si ji stej­ně za­čí­nám pa­ma­to­vat ...

Oto­čil jsem se smě­rem k se­ve­ru, jak nej­lé­pe jsem do­ká­zal pod mraky v bouř­ce od­had­nout a sklo­nil jsem hlavu. Se za­vře­ný­ma očima si před­sta­vu­ji naše okolí a obraz mapy. Potom po­ma­lu vy­str­čím pra­vou zpod pláš­tě, abych na­zna­čil směr.
Měli bychom po­kra­čo­vat tam, Fla­ve­rie, a po­dí­vám se, kam vlast­ně uka­zu­ji.
Nemá smysl spě­chat, když dobrý úkryt zřej­mě není na­blíz­ku. I kvůli bles­kům je lépe se po­hy­bo­vat po­ma­lu.
Ra­dě­ji dá­vej­te pozor na cestu před sebou, ať ne­sklouzne­te. Potom opa­tr­ně vy­kro­čím smě­rem, který jsem uká­zal.

Skrehnu­tým hla­som za­kri­čím svoju troš­ku do vetra aby sa na mňa ne­za­budlo:
Mu­sí­me sa držať po hro­ma­de..A to zna­me­ná aj tam­to­ho sa­mo­vra­ha!
Kýv­nem bra­dou na nášho búr­kou oča­re­né­ho spo­loč­ní­ka a na­kr­čím sa ešte viac v ko­le­nách. Tiež mi za­čí­najú dr­ko­tať zuby a ruky,pi­dr­žia­vaj­úce plášť sa od zimy celé trasú.

"Ale roz­hod­ně bychom měli rych­le opus­tit toto místo, než se někdo z nás sku­tá­lí dolů!" sna­žím se pře­kři­čet bouři.
"Pane Aer Thano.." ob­rá­tím se na hra­ni­čá­ře,"..měli bychom po­kra­čo­vat, jakým smě­rem?"

"To já klid­ně taky." za­hu­lá­kám
"Ale nikde jsem ne­vi­děl žádné místo kde by se dalo scho­vat."

"Já bych se kli­dil," za­kři­čím do hu­čí­cí­ho větru od­po­věď, "kdy­bych věděl kam!"

Při­kr­če­ný u skály, s oba­va­mi sle­du­ji bouř­né běs­ně­ní, které se tak náhle při­ří­ti­lo. Moje lehké rou­cho je již zcela pro­mo­če­né, ale zdá se, že chlad mě ne­trá­pí, spíše prud­ký vichr a hřmí­cí bles­ky.
"Lidé praví, že to jsou hněvi­vé děti pána Apollóna. Když vás po­ra­zí, se­žeh­nou vás na uhel!" po­ví­dám a sle­du­ji út­lé­ho bar­ba­ra, jak vpro­střed tá­bo­ra spo­ko­je­ně sle­du­je bouři kolem sebe.

"Měli bychom se odtud ra­dě­ji co nejdří­ve kli­dit, nerad bych vy­zkou­šel účin­ky bles­ku sám na sobě!"

Pro­mo­čen a při­máčk­nut co nej­blí­že ke stu­de­né skále ne­pří­tomně sle­du­ji bar­ba­ra sto­jí­cí­ho mimo úkryt skal.
"Ten se asi z té bouř­ky zbláz­nil." říkám k nej­blí­že schou­le­né po­sta­vě u mě.
"Sly­šel jsem, že prý blesk může uho­dit i do člo­vě­ka a ten to pak ne­pře­ži­je. Prý ho to uškva­ří na škva­rek."