Kráter (5 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Bežím vpred ale tak aby som sa držal prezatial skupiny keď v tom sa pred nami objaví to monštrum. Trochu spomalím pretože ma zarazil pohľad na niečo také. Nikdy som to nevidel a to som precestoval už rôzne miesta. Miesta ktoré už na pohľad vyzerali hrôzostrašne ale táto pokľudná planina mi neprišla ako miesto pre takúto zrúdu. Skúsenosti mi ale vraveli že treba využiť proti nepriateľovi všetko co mám u seba. Preto som sa rozhodol a ihneď som sa opeť pustil do šprintu vpred. Napriahol som sa a kopiu ktorú som držal doteraz v rukách som hodil po šelme a ihneď na to som striasol zo seba batoh a v ruke sa mi zjavil meč. Už bolo len otázkou času čo sa stane keď vrazím priamo do nášho nepriateľa. Nezvyknutý na spoločnosť som si ani nestihol všimnúť čo robia moji spolucestovatelia. Či berú nohy na ramená a nechali ma v tom samého alebo sa rovnako pripravujú na boj.

*Aj, aj, aj.* rychle kopnu do země a guologickým kladívkem rozrýpnu trávu, rukama beru co nejvíce hlíny a dělám ohnivé hlíny. Dělám je tak dlouho, dokud se příšera nerozeběhne proti nám, nejvíc však 4.

Hraničář Aer Thano se rychle rozhlédne a mávne na vás. Utíká dál na jih, kde asi padesát sáhů od vás roste několik větších houštin. Za nimi, možná dalších sedmdesát sáhů stojí dva rozeklané stromy.
Na rozlehlých pláních jsou to nejbližší ostrůvky zeleně, které mohou posloužit jako úkryt.

Dusot splašeného stáda se nebezpečně rozléhá, řítí se na vás jako smrtící lavina, která v šíleném strachu drtí vše živé pod svýmy kopyty.

Jste asi v půli cesty od houštin, když se z travin před vámi zvednou dvě tmavá chapadla, zakončená hrozivě vyhlížejícími ostny. Vzápětí se mihne dlouhý špičatý ocas. Z hnědnoucích travin se napřímí šlachovité tmavé tělo děsivé bestie. Šest svalnatých nohou se zapírá do suché země, když na vás otáčí hlavu s rozevřenou mordou. Zavrčí, z dlouhého špičáku skápne slina, upřené oči se zeleně zablýsknou, to když se šelma rozhoduje nad novou kořistí...

[viz Mapy, ilustrace Šelma]

Otočím se k severu, abych odhadl vzdálenost zpět ke stromům a pak rychle hledám nějakou větší skupinu stromů před námi na jih, abych odhadl, kam je to blíž.
"Něco je vylekalo. Jestli je napadla nějaká šelma, budou vedoucí zvířata hledat směr v co nejvolnějším prostoru. Čím hustější keře nebo větší stromy, tím víc se budou při útěku snažit tomu vyhnout.
Měli bychom se dostat mezi stromy. Při nejhorším bychom na některé větší jistě stihli vyšplhat."

Zrychlíte krok a pokračujete dál jižním směrem.
Po chvíli je zřejmé, že stádo se skutečně dalo do pohybu. Mohutná zvířata utíkají od řeky směrem k vám. Stádo může být od vás zatím přes 300 sáhů daleko.

Následujete hraničáře Aer Thana, který ukazuje cestu skrze vysokou travinu, kterou jsou zdejší planiny porostlé. Teď se začínajícím podzimem je tráva již hnědá a rezavá, ohýbá se pod paprsky slunce, jako by se chystala ke spánku.

Vzdalujete se od řeky a začínáte směrovat znovu na jih, na východě tušíte velké stádo zubrů.

Ujdete několik set sáhů, když k vám vánek donese divoké mručení. Během chvíle je jasné, že se něco děje. Tmavé siluety zubrů se začínají rychle přelévat sem a tam, na dálku ale zatím není poznat, jestli se stádo někam přemisťuje.

Technická:

Minulý týden jsem byl bohužel pracovně vytížen, proto hra stála. Tento týden se nitky osudu znovu rozběhnou...

Děkuji za trpělivost!
Osud

"Souhlasím." přikývnu a pozoruji velké stádo na obzoru. "Jít přímo přes ně by mohlo být nebezpečné. I když vás nechtějí sníst, jejich kopyta a rohy by nás mohly nehezky pochroumat."

"Souhlasím s tebou, Thorusi. Bude lepší ty zubry obejít než jít skrze ně či dokonce přes ně," odpovím blížícímu se barbarovi a dodám:
"Vítr fouká od východu přes řeku ke stádu. Na západ od nich snad projdeme. Možná bychom se měli o kousek vrátit, tak abychom stádo právě zahlédli a zabočit k západu."

Otočím se zpátky a rukou zamířím za nás na jednu ze skupin stromů zahuštěnou křovisky a táhnoucí se pryč směrem od řeky.
"Aspoň tam k těm stromům. U nich nebo za nimi na západ, a nejméně na půl míle."
Jak přejíždím rukou přes okolí, polohlasem pokračuji:
"Potom se stočíme k jihu a dostatečně daleko za stádem se zase vrátíme k řece."

Nakonec mě ještě napadne jedna věc.
"Zubři nepotřebují k pití mělkou vodu, právě naopak. Mají raději větší hloubku hned u kraje. Nemusí tak kvůli napití zacházet daleko od břehu a zároveň si při pití nevíří kal ze dna.
Je málo pravděpodobné, že zrovna tam v těch místech by byl brod přes řeku."

Celý čas ako putujeme iďem mimo skupiny. Motám sa sem a tam sledujem okolie čo by ma zaujalo no vždy viem kde je skupina aj keď ma nevidí. Raz je predo mnou raz zamnou ale neputujem s nimi. Ticho a samota si na mne vybrali svoju daň. O mojej príomnosti často svedčí len pobehujúci vlk. V noci sa sťiahnem do tábora kde sa z úsmevom vyspím a na druhý deň pokračujem rovnako až kým nenarazíme na stádo zubrov.
"No páni toto bude problém ak máme prejsť priamo cez tých zubrov. Aj keď su obrovský sú aj veľmi nebezpečný a rýchli. Radšej ich obíst ako isť skrze nich."

Může být před polednem, když v dálce před sebou spatříte stádo zubrů. Jsou asi 300 sáhů před vámi, jistě desítky kusů.

Postávají a polehávají poblíž břehu řeky. Někteří zřejmě scházejí napojit se přímo k vodě.

Thorusův velký vlk větří čenichem a upřeně sleduje obzor.

Pochodujete celý den po břehu Stříbřenky. Oproti Vísce je zde řeka již široká, dobrých 30 sáhů.
Zatím jste neviděli žádný most, přívoz nebo alespoň brod.

Navečer se utáboříte u několika křovisek a přečkáte noc.
Z rána dál pokračujete v cestě, dnes v odpoledních hodinách byste mohli dorazit k osadě Starodub.

Při chůzi se opírám o svoji hůl a snažím se stačit ostatním společníkům v družině. Přestože jsem vyzáblý, spíše pohybující se kostra potažená zvrásněnou kůží, vyšlapuji poměrně svižně. O tom se koneckonců již někteří přesvědčili, že ani v náročném terénu v horách Mlžných hřbetů jsem neztrácel dech a dokázal držet krok s ostatními.

Opouštíte vesnici Smržinku, k řece Stříbřence a po jejím proudu pokračujete jižním až jihovýchodním směrem k osadě Starodub.

Řeka se dravě vlní pláněmi, tam kdesi na jihu vtéká do Malého moře, největší vodní ploše zde v Kráteru.
Pláně jsou porostlé travinou, nízkými křovisky, občas jako osamělí strážci se k nebi tyčí hloučky stromů, rozeklané od zdejších větrů.

Na pláních můžete zahlédnout stáda různých turů, zejména pak zubrů.

Pochodujete po břehu Stříbřenky, hledíte vstříc dálkám s očekáváním, co vás na cestě čeká...

"Tak je vše, jak vám zřejmě mohu pomoci." řekne Josefín Dlouhý. "Doufám, že jste se dozvěděli něco z toho, po čem pátráte. A snad budete mít štěstí! Pokud je to vše, půjdu si po své práci." zeptá se, připraven k odchodu.

Můžeme kouknout do mapy, ale zhruba ji mám v hlavě,"prohodím v odpověď Flaveriovi.

"Tam tím směrem se rozkládá starý les, Malý hvozd. Napadá mě, jestli tam nemá Kilkalop nějaké skryté místo. Mniši v klášteře Bílého úsvitu by mu určitě a rádi dokázali pomoci. Ale třeba má pegas důvod, proč se nechtěl se zraněním vrátit do kláštera. Navrhuji, abychom zkusili ten Malý hvozd. Vezmeme to přes Starodub, tam se možná i dovíme něco dalšího."
Jak mluvím, podvědomě přitom ukazuji rukou do směru, který předtím naznačil ten chlapec.
"Ke Stříbřence a podél ní k té osadě. Když najdeme dobré místo, přejdeme na druhý břeh, možná tam u vesnice bude brod nebo dokonce mostek. A ze Starodubu ke hvozdu a pak do lesa když bude třeba."

"Kam tedy dál?" zamyslím se. "Pátrat po těch lovcích by možná dávalo smysl, ale nyní zřejmě nemáme žádnou stopu, která by k nim vedla." uvažuji. "Jediné vodítko může být, že pegas Kilkalop odsud letěl dál na východ. Ovšem putovat jen tak na slepo, tím můžeme ztrácet cenný čas."

Josefín Dlouhý udělá rukou oblouk přes východní obzor. "Tam jsou již jen divoké kraje. Pláně, lesy. Žádná města. Můžete možná potkat jen malé vesnice nebo osady. Asi nejbližší, osada Starodub, leží možná dva dny po proudu Stříbřenky. Dobří lovci. Občas sem přišli a obchodovali s kožešinami. Dál na východ leží Severské lesy, jižně od nich se zvedají Mlžné hřbety. Tam končí hranice Císařství."

Celý ten rozhovor ma začal nudiť a tak som podišiel o kus ďalej a len jedným uchom naslúchajúc sledujem dedinu čo am niečo nezaujme. Zaletím pohľadom aj na oblohu kedy si uvedomím že je deň a tak ten pohľad hore bol len zvyk ktorý som nabral za tie roky.

Zahledím se směrem, kam ukazuje mladý Jarek. Pod vesnicí protéká řeka Stříbřenka, zde, oproti Vísce, je již mnohem širší, jak při své pouti nabírá další vodu z drobných přítoků.
Za ní se rozkládají další pláně a tam kdesi za nimi lze tušit rozlehlé Severské lesy a k nim přiléhající Mlžné hřbety. Z hloubi vzpomínek vytanou události a strasti, které jsme v těch horách museli podstoupit. Náročné putování, bouře, průzkum staré trpasličí tvrzi a útěk před hordou skřetů. Mezitím jako spásné světlo tajemná duhová dívka, kterou jsme osvobodili z jejích pout a ona na oplátku pomohla utéci nám.

"Pane Josefíne Dlouhý, co se tam v těch krajích nachází?" zeptám se starosty.