Kráter (8 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Ráno protahuji své křehké kosti a klouby, které zoufale praskají a lupají. Zdá se, že stačí neopatrné šklobrtnutí a sesypu se na hromádku prachu. V očích mi však přesto jiskří plno života.

"Souhlasím jak praví pan Aer Thano. Můžeme se zkusit ještě poptat a také se připravit na další cestu. Z toho lesa, pane Stinte, nemám dobrý pocit. Místní se zmínili, že ani jejich zvířata se k těm místům nepřiblíží. Nezdá se mi, že by tam pegas Kilkalop letěl. I mniši z kláštera říkali, že vyhledával spíše louky, zeleň a květiny."

Vytáhl jsem z vaku nevelký balíček. Dva suchary s plátkem sušené jeleniny a hrstka jablečných křížal na snídani postačí.
Lidé na vesnici jsou zvyklí vstávat brzo, takže někdo snad bude vzhůru a venku. Ale proto, aby stihl udělat nějakou práci než bude horko kolem poledne.
Jestli bude ochotný se s námi chvíli zdržet a povídat, to můžeme zkusit.

Zapil jsem jídlo vodou z měchu a zamával jím ve vzduchu.
Asi bychom měli naplnit měchy novou vodou. Kdoví, jak to bude v tom lese. Jestli tu je volná studna, nebo jestli nás někdo nechá nabrat ze své u domu.

"Tož Flaverie, dem sa ptať nebo dem rovnú do lesa?" jsou má první slova směřující ke starci, nedaleko něhož jsem i já ulehl. Jako trpaslík jsem zvyklý spát i na kameni, takže jsem odpočatý a plný sil. Trochu mě naštve zavřená hospoda, ale vidina dobrodružství mi zase vyloudí na tváři úsměv. I když není moc vidět pod mým hustým plnovousem.

Barbar Thorus zřejmě nocoval někde mimo vesnici. Večer nedorazil a ani nyní ho nikde nevidíte.

Uleháte ke spánku a necháváte se unést do říše snů...

Noc utekla, ráno se probouzíte do nového dne. Protahujete se před přístřeškem a sledujete místní, jak se vypravují na svá pole a pastviny.
Snídani si budete muset zřejmě zajistit sami, protože místní hospoda je zavřená, okenice zabouchnuté.

Najdu si pod přístřeškem své místo, kde se usadím. Zkřížím nohy, mnu si svůj prošedivělý vous a přemýšlím, kudy pátrat dál po ztraceném pegasovi.

"Nejsem čistokrevným zeměpiscem, tomuto oboru se věnovali jiní učenci, ale to jméno, Stínohřím, mi je přeci jen povědomé. Ale nedaří se mi přijít na tu správnou myšlenku. Možná to je jen šalba mysli." proplétám prsty vousem a snažím se vzpomenout. "Stínohřím...Stínohřím..no, každopádně z toho místa nemám dobrý pocit. Rudý les, ty zvláštní mraky, nevěští to rozhodně nic dobrého."

"Možná bychom měli zkusit zítra od místních zjistit více o těch dvou cizincích, nebo se alespoň ujistit, jestli přeci jenom někdo v poslední blízké době pegase Kilkalopa zahlédl."

Sedláci dopíjejí svá piva, znovu hořekují nad svými starostmi a údělem.

Venku se zešeřilo, přichází noc. Sedláci, unavení a podroušení alkoholem, se chystají na kutě, aby za úsvitu mohli znovu vyrazit na svá pole a hospodářství.

Přístřešek u místní skromné hospody je skutečně velmi prostý. Několik pryčen, starých špinavých hadrů a seno se slámou. Jak řekl sloužící sedlák, foukat na vás nebude, což je zřejmě veškeré pohodlí, které můžou tyto hrubě sbité fošny nabídnout.

"Ten les tam je už dlouho." přitakávají sedláci. "Od nepaměti. Nejstarší z nás nepamatují, že by ten les vzkvétal. Je mrtvý. Snad za našich dědů tam stromy rostly. Prý to býval hustý, tajemný les. Hvozd. Jak mu to říkali...Stínohřím. Tak se snad v těch časech jmenoval. Stínohřím." vzpomínají.

"Teď s nastupujícím podzimem skoro nic necítíte, ale v létě, za horka, nebo když zaprší nebo když vanou větry ze západu, to bývá občas k nevydržení. Pekelné smrady. Mnohokrát se tu už mluvilo, že kvůli tomu hynou kravky a stonají lidé. Že bychom měli odejít. Ale kam? Vše máme tady." přemítají sedláci nad svými vyhlídkami.
"Ty prapodivné mraky zlověstně shlíží dolů, ale naštěstí se zatím nikdy nedostaly sem. Vlastně jako by se snad vůbec nepohybovaly, nebo snad jen kolem toho proklatého lesa. Říká se, že až se dají do pohybu, že to vystoupí samotný ďábel a dá se sbírat všechny své propadlé duše. Pán Apollón nás ochraňuj!" při zmínce jména slunečního boha sedláci instinktivně zvednou ruku s dlaní vzhůru, prsty roztaženými ve znamení slunce a jasných paprsků, následně se rukou dotknou čela, srdce a sepnou obě dlaně v prosebné modlitbě. Někteří místo toho zkříží prostředníček přes ukazováček, jako klikatící se blesk jejich nejvyššího boha.
"Všichni mocní Páni i Paní nás ochraňuj!" dodají.

Před týd­nem, hmm. Není to při­bliž­ně ta doba, co mniši Kil­ka­lo­pa po­strá­da­jí? pro­ho­dím a sna­žím se lépe vzpo­me­nout.

A ten Rudý les, teda ten smrad, jak říkáte, ten se odtamtud táhne pořád a ty barevné mraky? Myslím, jestli až teď v posledním čase nebo už dlouho třeba i roky. Možná, co vůbec lidi tady ve vsi pamatují?

"Jo jo, je to tak, viď Matouši, takoví dva chlápci."
"Je to tak, divní byli, vůbec se mi nelíbili." přitakává druhý sedlák. "Moc se tu nezdržovali, vyptávali se na toho lítajícího koně. Někdo říkal, že je pak viděl ještě vochomejtat se kolem vesnice. Pak už jsme je neviděli."
"Kam ale šli, to teda nevíme." krčí rameny.
"Kdy tu byli? No nějaký den už to je, asi před týdnem. Jo, asi tak."

Uprostřed řečí sedláků mě zaujme jedna informace, proto se jich hned zeptám: "Říkáte, že toho koně hledali ještě nějací dva cizinci...jak je to dlouho? A nevíte, kam pak šli?" Snažím se tvářit příjemně - což u mě moc neznáte (spíše vůbec) a kupodivu se mi to i daří. Evidentně s přetvářkou nemám sebemenší problém.

Snažím se pozorně poslouchat všechny řeči místních sedláků. V záplavě jejich názorů, vzpomínek, úvah a zkazek se mohou ukrývat důležité stopy.

"Zřejmě to budeme muset zvážit." přemýšlím. "Už jenom co jsme mohli z dáli vidět, ty prapodivné nezdravé mraky, místní nás varují předtím se tam vůbec jenom přibližovat, kdo ví, co nás tam může čekat?" zeptám se řečnicky. Nečekám, že by někdo věděl něco více. "Jestli se tam vydáme hledat pegase Kilkalopa, měli bychom si být jisti, že existuje možnost jeho nalezení právě tam."

Ještě trochu poklábosím, poděkuji za vřelou společnost, úsměvy rozhazuji na všechny strany. Přisednu k "našim". "Tak co, jdeme do toho lesa?" zní moje jediná otázka položená tak, aby pokud možno nebyla slyšena nikým dalším.

"Zmizel? Ale kdepak, Pán Morfeus ho uzmul do svých stínů. Mladý Lopoušek dlouho stonal, nikdo si nevěděl rady. Je to tak měsíc, co odešel na věčnost. Klid jeho mladé duši!" sedláci při této chmurné vzpomínce utichnou a hledí do svých korbelů před sebou.
Smrt je všudypřítomná, bere každého bez rozdílu a pokud zasáhne dítě, je bolest velmi hluboká.

"Rudý les? Cestou odkud jste přišli. Leží západně odtud. Už zdáli můžete vidět podivné mraky, které z něho vycházejí. Dobře vám radím, vyhněte se tomu místu velkým obloukem!"
Podivné červenofialové mraky, které jste dnes spatřili při cestě do vesnice, zřejmě již nějakou dobu sužují toto místo.

Skoro mi až hlava třeští z toho, jak tolik lidí najednou mluví. Zajímavé je, že v tak poklidné vesničce mizí malé děti a skoro všichni se bojí Rudého lesa.
"No jasně že jo." a zavolám na hostinského o další rundu piva. Na druhou stranu si myslím, že zden ejsou kdovíjací pijani a pokud t nich něco nedostanu teď, tak v podnapilém stavu už vůbec ne. Sice se lidem většinou rozváže jazyk, ale namelou toho 4x tolik a ptát se jich trpaslík musí stokrát na jednu věc.
"To su mi věci na tom svetě..." kývu udiveně hlavou. "A kdy ten Lopušek zmizel?" snažím se trochu vyzvídat. "Rudý les je kerým smerom? Tudy?" ukážu směrem, kudy chceme pokračovat. Zní mi to velice záhadně a kdoví co Rudý les nabízí. Místní se zřejmě moc v růzkých chemikáliích nevyznají, ale pro mě by tam mohly růst nějaké byliny. Navíc původ těch mraků se taky zdá být v lese.
*Nebo tam je zdechlina toho křidlatýho koňa.* uchechtnu se v duchu té myšlence.

Čekám a vyzvídám dál, co mi řeknou.

Když Stint hostinskému pokyne, že myslel pivo pro všechny, dívají se sedláci po sobě navzájem ještě nervózněji. Zdá se, že nejsou zvyklí, aby je cizinec, natož trpaslík, hostil. Nicméně vousatý hostinský nečeká, shrábne peníze a začne všem roznášet plné korbele piva.

Do hovoru se nikdo příliš nezapojuje, spíše si mezi sebou povídají pod vousy, nebo ve slušnosti odpoví. Po dalším pivu a dotazu na pegase konečně přeci jenom pookřejí.
"Okřídlený kůň? Prý ho mají v chrámu. Já ho nikdy neviděl."
"Cože, kůň s křídly? Přeci tomu nevěříte."
"Občas ho prý někdo viděl letět po obloze, ale kdo ví co viděl. Možná vidiny ze slunka."
"A von skutečně lítá?"
překřikují se sedláci navzájem.
"Starej Votruba ho prý viděl několikrát jak pije z řeky. Ale starej Votruba je už ve stínech Pána Morfea. Budiž jeho duši klid."
"Vokřídlenej kůň? I kdyby snad byl, sem by snad ani nelítal. Však kvůli tomu smradu z Rudýho lesa. Ani naše vobyčejný koně se tam nepřiblížej."
"Jo jo, jsou to pekelné smrady. Čertí zlovůle! Ať nás Pán Apollón ochraňuje!"
"Můj synek ho viděl nedávno."
"Kdo ví co viděl, děcka si hrály a vymýšlej si pohádky."
"Jo pohádky, mladýho Lopouška odnesla polednice, to vám povídám. Zlobil, tak ho odnesla."
"Ale houby, oubytě to byly!"
"Houby, hejkal. Včera na mě vyskočil dyž jsem byl na houbách. Málem mě šlehlo z toho děsu. Na tož malý dítě!"
"Pořád jim říkám ať nechoděj do lesa!"
"Do lesa, dyť si to přijde z lesa samo. Určitě ho stihla nějaká slabost z těch prokletých mraků z Rudého lesa! Všechny nás to stihne!"
dohadují se mezi sebou.
"Koně mají chodit po zemi, obloha patří ptákům a bohům!"
"A proč ho hledáte? Onehdá ho taky takový dva hledali, pamatuješ Matouši?"
"Jo ti byli divní, holt cizinci."
"Dostanu ještě pivo?"

(já myslel to pivo pro celý stůl)

*Hmm, se mě boja jak kdybych měl šupiny, obrovska křidla a chrlil lavu.* "Chlapi, vy tu mate taku peknu dedinku. Doufam, že umite i tak piť!" Chvíli něco plácám a tvářím se přátelsky, snažím se prolomit ledy. Když dopijou zavolám na hostinského pro druhou rundu. "Poslechněte kamarádi, my tady enem prochazime přes tu vaši vesnicu. Ale zajímalo by nás, jestli jste tu neviďáli takého koňa. Ale ne obyčejného, s křidlama. My bysme vam za taku informaci i zaplatili, bo jak jsem slyšel, žadny problemy, kde bysme mohli pomoct, tu nemate. Tady totiž muj kamoš," ukážu na Flaveria ", by ho rad našel."

Když trpaslík Stint poplácá jednoho z místních po zádech, ostatní sedláci postupně utichnou a nervózně pokukují, co se bude dít.
Vousatý chlapík, který má zrovna službu u výčepu, jen pokrčí rameny a natočí další korbel piva.

"Jak myslíte pane, děkuji pane." pokýve uctivě hlavou rolník, kterému Stint objednal pivo. Zdá se, že je zaskočený, tak jako zbytek osazenstva. Zřejmě nejsou příliš zvyklí na ozbrojené družiny dobrodruhů. Na tož aby se s nimi dávali do řeči.

Když se začnou místní bavit, vyberu si jeden stůl, který je ke mně nejblíž, přisunu si židli. Potom poplácám člověka napravo ode mě po zádech "Tož brachu, po takovém jedle, to chce zapiť, ne?" Usměji se a houknu na hostinského "Tady pro kamoše pivo, platim ja." Čekám, jak se budou tvářit.

Protože se stejně blíží večer, rozhodnete se vyčkat a přespat v nabízeném přístřešku.
Vousatý chlapík, který vám tu načepoval pivo, zatím na peci připravuje zaječí guláš s bramborem. Teplé jídlo si tak budete moci také dopřát.

Když už je celá nálevna U hejkala provoněna bublajícím pokrmem, snad jako by to místní cítili i z venku, začnou se tu postupně scházet. Každý příchozí si vás změří podezřívavým pohledem, než usedne na volné místo. Jakmile ale dostanou své pivo a jedlíci i svoji misku s gulášem, ztrácejí o vás zájem a dávají se mezi sebou do hovoru. Jak nesou slepice, komu lasička potrhala kuřata, jaká plíseň postihla úrodu, kde se narodilo nové tele nebo kdo má co za bolístka a trápení.
Běžné starosti obyčejných vesničanů.

Z jejich rozprávek si také potvrdíte, že vousatý chlapík je skutečně jeden ze sedláků a zde v hospůdce se s ostatními střídá ve službě.

O pegasovi nebo snad jiné zajímavé historce jste zatím mezi jejich řečmi nic nezaslechli.