Kráter (80 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Když mě Žabikuch dává přeplněnej váček s penězi, přemejšlím jestli si ze mě nedělá srandu. "156 zlatých? pro každýho?" Potichu se podivím, ovšem nenechávám na sobě překvapení znát. Peníze odebírám a ubírám se na nákupy po městě.

"Myslím, že by se vám tohle mohlo líbit, pane." usměje se vetešník Motl. Popojde k dřevěnému regálu a z pod kusu hrubé látky vytáhne menší kuši.
"S touhle kuší, pane, nikdy neminete cíl!" ukazuje samostříl Žabikuchovi. "A že jsme dneska spolu uzavřeli dobrý obchod, nechám vám ji za třicet zlatých. Co říkáte?"

Místní vetešník jistě několikrát otočí každou minci, než by ji pustil dál. Navíc možná ani nemá tolik peněz pohromadě. Naštěstí vesnicí projíždí dost kupců včetně těch zámožnějších. Žabikuch zbývající šperky a drahé kameny rozprodal u nich.
Podle jeho vítězoslavného úsměvu lze usoudit, že se mu podařilo usmlouvat dobré ceny. Pro každého z toho nakonec káplo hezkých 156 zlatých, něco zbylo i na temnou elfku.

"No, dobře. Peníze potřebujeme. Ostatní věci tedy prodáme jinde, když nemáte zájem."
Přepočítám zlaťáky, které mi vetešník dal a pečlivě je uložím.
"Neměl byste taky na prodej nějakou lehkou kuši nebo okovanou hůl?"

"Ech..." vydechne vetešník Motl nad požadovanou cenou. "To říkáte vy, ale já nejsem žádný zlatník." kroutí zamítavě hlavou. "Dvacetsedm zlatých, jinak si to můžete zase odnést." nabízí poslední cenu.

Kovář Barak zachází do kovárny a po nějaké chvíli se vrací s pár zlatkami a váčkem se stříbrnými, dohromady právě za sedm zlatých.
"Tu máte, pane. Myslím, že můžeme být oba spokojeni."

Vyčkávám jak Žabikuch usmlouvá společné věci a rozdělí tím získané peníze. "Mohl bych si u ševce koupit to zimní oblečení, kdoví kam se dostaneme," pomyslím si když vidím smlouvání.

"Jen dvacetdva zlatých? Člověče vždyť vy mě úplně oškubete. Ty šperky mají minimálně cenu 30 zlatých." říkám Motlovi a rozjíždím tím další vlnu smlouvání...

Sledujem kováčovu reakciu a keď sa pomodlí usmejem sa v duchu..Navonok sa k modlitbe pridám a pri spomienke na padlých sa prestanem usmievať a do očí sa mi vtlačia slzy.Len smutne potiahnem nosom a pokračujem vo vyjednávaní.
Musím potom kúpiť aspoň nejaké kvety alebo sviečky..
Napadne mi v duchu a utriem si chrbtom ruky tých pár kvapiek z očí.
Potom sa znova otočím na kováča s profesionálne zahraným úsmevom:
Samozrejme že sú čarovné..Bolo tam toho viac ale toto tvorilo najväčšie množstvo..Takže dám vám desať podkov po sedem strieborných.Ak sa nemýlim to dá sedem zlatých mám pravdu?
Usmejem sa a začnem vyťahovať tie podkovy..Tri si nechám v batohu.
Niekedy sa môžu zísť.Ktovie..Možno ma raz bude potreba ako herolda.
Položím desať strieborných podkov na stôl pred kováča jednu vedľa druhej a čakám na svoje zlatky.Stále s hereckým úsmevom.

Kovář si prohlíží podkovu a poslouchá bardovo povídání. Čím více se Triamos rozpovídává, zdá se, že kovář hltá každé jeho slovo. Přikyvuje hlavou a zkoumá modravé žilky uvnitř kovu.
"Nechť je Morfeus přivítá ve svých síních. Ať jejich duše naleznou klid." pomodlí se za mrtvé a při vyslovení božského jména skloní v pokoře hlavu a oči k zemi.
"Vypadají vskutku vzácně, pane. A jestli jsou skutečně kouzelné jak říkáte, kdejaký jezdec by takovou pomoc jistě uvítal!" přitakává, jako by ho snad Triamos oblouznil.
"Sedm stříbrných za podkovu, můžeme si plácnout!"

Usmejem sa na kováča pripravený zapojiť všetok svoj bardský a elfský šarm.
Neviem z akého kovu to je,pretože sa v kovoch nevyznám,ale určite vám môžem povedať že tá podkova je čarovná.Ak ňou podkujete koňa tak kôň pobeží rýchlejšie a dlhšie.Takmer ako keby sa vznášal.
Snažím sa o popdkúvaní hovoriť ako o korunovácii a ostražito sledujem kováčovu reakciu.Pritom pokračujem:
Pre túäto a pár Ďalších podkov sme ja a moji priatelia a spoločníci riskovali svoje životy,aby sme ich vyniesli zo sídla toho mŕtveho čarodeja..Viete,umrel na starobu a zatrpknuté srdce zo samoty.Nepríjemné...
Zatvárim sa smutne ale hneď sa usmejem:
No nám to snáď nehrozí tak načo smútiť.Nechal nám po sebe toto tak to treba využiť.A pretože ja koňa nemám a ani na ňom cválať neviem predám ich vám pretože ich istotne skôr využijete.Možno pre nejakého kráľovského posla či rytiera,ktorý za ne zaplatí istotne zlatom!A čo už len tá sláva keď sa mu jeho poslanie podarí vďaka Vášmu podkutiu!
Predostriem mu tú myšlienku a dúfam že to padne na úrodnú zem.Zúrivo sa bránim zabrnkaniu na lutnu pri slovách o sláve ale neskrývam ju.Práve naopak!Skôr lutnu vystavím svetlu aby videl že som bard.
A teraz uvidíme či na mne budeš stále tak šetriť!
Napadne mi v duchu a na tvári si nič z týchto myšlienok nepúšťam.A celý svoj výstup doplním poslednou vetou,ktorú poviem troška dramaticky:
Aspoň sedem strieborných za kus.A modlitbu za padlých,ktorých získavanie týchto podkov stálo život.

Vetešník Motl překvapeně nadzvedne obočí, když vidí všechny ty šperky a drahé kameny.
Po chvilce ukáže na několik prstenů, náušnic a ozdob. "Tyhle bych vzal, řekněme za dvacetdva zlatých."

Zdejší kovář Barak je menší, zarostlý chlapík. Většinu dne pomáhá opravovat místním sedlákům nářadí, pluhy nebo cokoliv dalšího, kde je třeba kovářského umění.

Se zájmem si prohlíží podkovy ze zvláštního kovu.
"Hm...zvláštní kov, jakživa jsem podobný neviděl. Z čeho to je?" ptá se, zatímco podkovu zkouší poklepat kladivem. "Vypadá dobře, pevná. Pět stříbrných vám za ni mohu dát."

"Dobře. Patnáct zlatých je víc než čtrnáct. Dohodnuto."
Pak z vaku vytáhnu družinový společný poklad (šperky a drahé kameny) a začnu smlouvat o jeho prodeji.

Keď zistím,že nemám dosť na kúpu zimných šiat tak sa zamyslím.
Potrebujem ich vôbec?Ešte nie je tak chladno a môžeme mať šťastie..Ale teraz naposledy sme ho nemali a zimné šaty by sa naozaj zišli.Hmmm..Možno by som mal predať nejaké tie podkovy.Mám ich najviac plus kováč mi za magické podkovy určite zaplatí zlatom.
Usmejem sa keď mi toto napadne,rozlúčim sa s krajčírom a namierim si to priamo ku kováčovi kde sa len pozdravím,vytiahnem jednu z podkov a opýtam sa na približnú cenu.

Oblečení:
Místní krejčí Makovička vám je stále vděčný za záchranu svých dětí ze spárů bláznivého kouzelníka. Nenápadné, ale poměrně vkusné zimní šaty (vlněná košile a spodky, teplejší podšité kalhoty, hedvábná blůza, vlněné rukavice) lze u něj pořídit za 15 zlatých, pokud zároveň odprodáte své staré šaty bude cena již jen 11 zlatých.

Boty:
Švec Ignác může nabídnout lehké, ale i silnější zimní boty v ceně do 1 zlatky. Obyčejné zimní boty prodá za 6 stříbrných.

Jídlo:
Trvanlivou zásobu na týden lze v hostinci pořídit za 4 zlaté.

"Mno..." prohlíží si vetešník nabízené předměty a po očku sleduje i Žabikucha. "To je možná pravda, pane, ale mně se zdá jako kterákoliv jiná." přejíždí prsty po lesklé čepeli meče. "Že jste to vy, dám vám patnáct zlatých, ale víc ne!"

Odmítavě zakroutím hlavou. "Ten meč je z kvalitní oceli a helmice také. Pouzdro na meč také nevypadá špatně. Přihoďte pár zlatek na víc." naléhám na vetešníka a pokouším se s ním smlouvat.

Vetešník Motl se svým lišáckým úsměvem je vždy velmi rád nakloněn obchodu. Ve svém obchůdku nabízí především předměty denní potřeby, které místní vesničané potřebují k životu. Protože ale obchoduje i s projíždějícími kupci, lze u něj nakoupit také nejrůznější výbavu vhodnou na cesty.

"Vítám vás, pánové. Mám všelijaké zboží a pouze kvalitní! Jistě tu nalezenete vše, co potřebujete!" vychloubá se.
"Samozřejmě se můžeme podívat i na to, co sami nabízíte. Věřím, že se domluvíme k oboustranné spokojenosti."

Vetešník si se zájmem prohlíží meč, helmici a šípy. "No, můžu vám za to všechno dohromady dát čtrnáct zlatých."

[Jakékoliv požadavky na nákup či prodej můžete napsat nebo šeptat a od vetešníka dostanete informaci za kolik prodá/koupí.]

Od Azmatixe vezmu dlouhý meč v kožené pochvě,
helmici s chocholem a tři šípy. Plně obtížen jdu rovnou k vetešníkovi Motlovi.
Když přijdu do obchodu, slušně pozdravím.
"Dobrý den pane Motl. Chtěl bych u Vás pár věcí prodat a zároveň nakoupit. Našel byste si na mě čas?"
Na pult rovnou položím dlouhý meč a helmici.
"Tohle je jen část toho co chci prodat."