Mass Effect: Glow of Calypso (7 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Ráno začalo na Tuchance jako vždy… Vstávání z postele s myšlenkou na usmrkané nováčky, které jsem měl každým dnem připravovat na jejich rituál. Jak mě to vnitru užíralo… Taková potupa mého válečnického ducha. Ale zase v tom byla jedna jediná dobrá věc a to ta, že pokud je vycvičím já, tak naše rasa jednoho dne opět dosáhne svého místa v této Galaxii.

Tento pocit sám o sobě nebyl jediný, který tento den, a už i pár týdnů, držel moje smysly na pozoru. Jelikož nemám svoji vlastní loď, tak dnes pro mě měla přiletět alianční loď, která mě doveze na jednu vesmírnou loď‘ jménem Calypso, kde zrovna nabírali nějaké zkušené válečníky… Teda aspoň to tak stálo v mé zprávě… Byl tam velký vlídný titulek: ,,Hledáme válečníky přesně vašeho ražení!‘‘ V mém nudném postavení v klanu Urdnot se nedalo na nic jiného a lepšího přistoupit. Během trénování jednoho mláděte ( Kroganský nováček ), ke mně přiběhne Balak, můj ,,pes‘‘, který má svou hlavu, ale příteli by nikdy nic špatného neudělal. V puse držel data projektor, který mi posléze ,,podal‘‘. Přehrál jsem si zprávu a v ní bylo, že alianční loď je na cestě na Tuchanku a vyzvednou mě i s Balakem na konci dne. Málem jsem vyskočil ,,radostí‘‘ z krunýře, když jsem si zprávu přehrál. Samozřejmě opustit klan bez svolení hlavního ,,šéfa‘‘ to nešlo. Wrex je skvělý válečník, snad lepší jak já, když bojoval po boku Sheparda. Jenže jsem se nemusel ani ptát, protože naši předci spolu bojovali bok po boku ve válkách proti Rachni. Wrex souhlasil, ale ještě před tím než jsem odjel, uspořádal mě a samozřejmě i Balakovi, slavnostní boj v aréně proti Klixenům a všemožné havěti, co se potulovala napříč pustinou Tuchanky.

Na konci boje už na nás čekala alianční loď s těžce obrněnými lidskými vojáky, aby nás doprovodili. *Tihle vojáci mají ještě v puse dudlíky a třesou se už od doby, co jsem došel k jejich plavidlu s celým klanem, který mě doprovázel. Div, že nevolají přes holokomunikátor své mámě, aby jim na snídani přichystala uzenáče.* pomyslím si s ledovým výrazem ,,na tváři‘‘ a vejdu do lodi. Pak se jen zavřou dveře, sednu si na své místo, Balak si lehne k mým nohám, a loď po chvíli odstartuje. Letí skrz atmosféru planety, orbitu a nakonec zamíří k relé hmoty a má rodná planeta zmizí, jakmile loď přejde na FTL.

Cesta mi připadala jako převoz vězně nebo sériového a velmi nebezpečného vraha. Nikdo ani já nevydal za celou cestu ani hlásku. Pak se jen loď vynoří u titěrné planetky jménem Země a pilot začne přistávat. Doletěli jsme do podzemní základny, kde všechno vypadalo jako v noře, kde žijí Rachni, až na tu uhlazenost stěn. Nic nebylo rozbité a ani žádné stopy po plasmových střelách, jak jsem na to byl zvyklý doma… Jen ten strop by mohl být o něco vyšší…
Základnou pobíhali zmateně… lidé. Ze všech byla cítit ustaranost a strach z jejich nadřízených. *Kdyby jich tu nebylo tolik, tak bych je musel seškrabávat z podrážky.* řeknu si v duchu. Všichni se ale museli zastavit, když viděli procházet Krogana. Ti co stáli mě a Balakovi v cestě se rozutekli po zlověstném zasičení, které Balak vyluzoval z jeho tlamy, a div nezakopli a nerozházeli ty svoje lejstra a pokusné králíky, když najednou se jim zachtělo spěchat.

Došel jsem do svého dočasného pokoje na základně. Tady už nejspíš kluci z Aliance mysleli na moji mohutnost i výšku. Pak se jen v rozhlase ozvalo, že se mám dostavit do zasedacího sálu, kde se prý setkám se zbytkem posádky.

Zvedl jsem se tedy a vyrazil s Balakem opět do víru nekonečného chaosu labyrintových chodeb základny.

Dorazil jsem do zasedačky a sedl si na židli, kde bylo mé jméno a Balak si opět znuděně lehl k mým nohám a začal si olizovat kulky. Přede mnou tu už seděli dva lidé, dva turiani a asaríjka. Jen co jsem si sedl na místo, tak tu panovala hrozná nuda. Sundal jsem si z pasu můj vojenský ,,nožík‘‘, který skvěle prošel přes všelijakou kontrolu a dočasné zabavení zbraní. Tak abych zabil dlouhou chvíli (nevím, jestli se to Kroganům někdy podařilo, tak mě neberte doslova), začal jsem si hrát s nožem a později pomocí jeho čepele i čistit špínu za drápy. Po chvíli jsem ho zandal zpět a začal jsem si prohlížet ostaní. První finalista byl člověk, co si sedl vedle mě a něco ve stresu zamumlal tak, že mu nebylo rozumět, ale radši jsem předstíral lhostejnost v zájmu jeho bezpečí. Druhý finalista taky, ale jelikož to byl také člověk, tak jsem mu také nevěnoval pozornost... Poté přišla nejspíš vítězka Miss Universe - Asaríjka s frňákem pěkně nahoru, co nejspíš nemá ráda domácí mazlíčky typu Varren, dále Turian a po něm, aby to nebylo málo, tak ještě jeden. Ten co vypadá jako doktůrek, se radostně zašklebil při pohledu na mě a dal si do pusy nejspíš nějaký po domácku vyrobený svinstvo a vrazí si sluchátka do ,,uší‘‘. Ten druhý si myslí, že je nějaký Casanova a svým šarmem a elegantností přistoupí k Asaríjce a podá jí ruku. Ta si ho pomalu ani ve své pyšnosti nevšimla. Znechucen Turiany a jejich chováním si zapálím svůj doutníček a vesele pokuřuji. Pak už jen čekám na příchod někoho, kdo to tu snad oživí.

Nemohla ani v nejmenším říct, že jí telefonát ve tři ráno potěšil. Zájem o její osobu se určitě dá vyjádřit i příjemnějšími způsoby. Nebyla si jistá, co všechno jim odkývala, jen telefon po namáhavých pěti minutách položila a se zasténáním si přikryla hlavu polštářem. Proč jí volají v ten den, když mohli dát předem nejméně měsíc?
Zatracení byrokraté. Vyhrabala se z postele s nadávkami na rtech.

Z jejího stanoviště v Québecu ji vyzvedli o pár hodin později v devět ráno, stále otrávenou, ale učesanou a s vyčištěnými zuby. Mohli mluvit o štěstí, že jim na místě nepřelámala končetiny. Neměla náladu mluvit s kýmkoliv dalším v transportu, natož s nějakou nadšenou novickou, tak zavřela oči a přemýšlela, o čem včera přesně mluvili. Projekt Calypso? Lidé si zkrátka všechno musí pojmenovat podle řeckých bájí, jinak by to nebyli oni. Nezní jim to bez toho dostatečně vznešeně?
Celou cestu v duchu brblala, jen aby se psychicky vyrovnala s tím, že jí odepřeli spánek.

Z transportu po přistání prchla jako první, raketovou rychlostí si táhnouc svoje vybavení rozlehlou základnou. Její mozek byl až moc otupělý na to, aby snad obdivovala rozlehlost základny. Na všechny bezpečností důstojníky vrčela takovým způsobem, že její bezpečnostní prověrka netrvala tak dlouho jako prověrky ostatních a jeden krogan to dával dostatečně hlasitě najevo. Taky na něj zavrčela. To už takový efekt nemělo.
Ve své ubikaci padla obličejem na lůžko a mohla si toho pohodlí užívat jen pár sekund, než musela znovu vstát a být funkční. Opláchla si obličej vodou, aby se zbavila nepříjemné „ulepenosti“ z cestování.
Možná to nebude až TAK zlé…, snažila se přesvědčit samu sebe před zrcadlem, když sledovala svoje kruhy pod očima. Chtě nechtě, ten projekt vypadal slibně. Už to byl nějaký čas, co před Evelin postavili nějakou výzvu.

Do sálu vešla opatrně, jako by se bála, že se na ni někdo vrhne. Všimla si té skupinky a neschopna se svým spánkovým deficitem socializovat, opatrně všechny obešla z druhé strany a sedla si vedle asarianky, které nejspíš její názor na socializaci sdílela. Zrzka zapnula omni-tool a začala hrát piškvorky. Potřebovala trochu rozhýbat mozkové závity.

Politý studenou sprchou jsem svěsil opět ruku dolů, a má pusa se začal trochu víc hýbat, jak mé zuby začali drtit žvýkačku v puse. ,,Dobře.." Řeknu si potichu a otočím se na zbytek skupiny. Chvíli si je všechny prohlížím. První dojem s naší grupy je spíš dost vtipný než nebezpečný. Pomalu se vydám ke stolu a najdu si nějaké místo na sezení. Židle je tvořena pro rasy co mají zadek... tím moc turiani nedisponují, takže mi přijde židle trochu nepříjemná na kostrč. Uvědomím si že krogan něco ryje do stolu. Chvíli se na to divám a pak se podívám na samého krogana.
,,Ahoj... Jsem Tichus... Je dost neobvyklé, aby si krogan hledal práci u jiné rasy než své a Blood Packu... Z jakého jsi klanu?" Optám se a prohlédnu si jeho tvar lebky a jizvy. Odhadem bych mu řekl asi 900 let.

Uběhlo několik neuvěřitelně otravných dní a Alianční Skyranger mě konečně donesl na planetu Zemi. Už jsem zde jednou v minulosti byla, ale takhle zelenou si ji nepamatuji. Peru je opravdu jak bohem, tak člověkem zapomenutá džungle - perfektní místo pro základnu.

Athena Star. Nečekala jsem mnoho a mé očekávání byly splněny. Řady ocelových uliček lemovaných konzolemi, mírně zatuchlý vzduch a lidí jak kobylek. Semtam se mi i podařilo zahlédnout zástupce jiných ras, ale žádné Asari. Jsem v tom sama. A to je dobře. Poslední, co bych zrovna teď potřebovala by byl někdo, kdo by se cítil v tomhle kolosu tak opuštěně, že by se na mě potřeboval pověsit. Ne, děkuji. Tady jedu jen sama za sebe. Zrovna tak, jak se mi to líbí.

Soukromá obytná komora byla velice strohá a vojensky dokonalá. Právě v takových jsem trávila svůj spánkový čas v mých vojenských dobách. Starý dobrý stereotyp. Čtyři stěny, strop, podlaha, postel a stůl. Úžasná to pragmatičnost. Lidi možná přece jen mají trochu rozum. Posadila jsem se na postel a vytáhla z brašny svoji těžkou pistoli M-5 Phalanx. Nádherná, ladná pistole se smrtící účinností i na delší vzdálenosti v bílofialovém provedení. Malým hadříkem jsem začala leštit hlaveň.

Neuběhla ani hodina soustředěného drhnutí, když tu, ozval se formální hlas nabádající všechny k semknutí v konferenční místnosti. Bez zahálení jsem schovala zbraň do brašny a dotkla se v mysli bariéry, jež mě dělila od svých biotických schopností. Zbraň si na tenhle catwalk nevezmu, ale pro všechny případy budu moci kýmkoliv pořádně mrštit. Člověk nikdy neví.

Se zachmuřeným výrazem jsem dlouhým krokem zamířila směrem, kterým šli všichni - nebyla ani třeba se obtěžovat s Omni Toolem.

Sál se podobal každému vojenskému řídícímu centru, jaké jsem za dlouhá staletí viděla. Došla jsem k hloučku multirasových stvoření a pečlivě si všechny prohlédla. Nejvíce mě zaujal fakt, že zde byl Krogan. Byl v plné zbroji a u nohy mu poslintával Varren. Tyto bytosti jsem znala až moc dobře - už několikrát se mi v minulosti pokoušeli ukousnout nohu, když jsem odstřelila jejich páníčky. Krogan byl zjizvený a mohutný - jeho vzezření válečníka, který si nebere servítky mě ihned zaujalo. V tu chvíli ke mně nakráčel další podivný výtvor přírody. Turian se honosně představil i se všemi svými tituly a očividně si dal extra záležet na tom, aby vynikly všechny hlásky.

Než jsem si zabrala nejlepší sedadlo uprostřed v první řadě, zběžně jsem na něj pohlédla a nezúčastněně zamumlala své příjmení v odpověď. Jeho zdvižené ruky jsem si ani nevšimla. Za několik minut se na mě a mé místo překvapeně podíval nějaký pošuk, který do té doby jen civěl do holografické mapy vyvolané jeho Omni Toolem. Podívala jsem se na něj a otráveně povytáhla obočí. Své sedadlo se ani nesnažil vybojovat si zpět - jednoduše si sedl o pár metrů vedle. Přeložila jsem si nohu přes nohu a ruce zkřížila na prsou. S netrpělivým výrazem ve tváři jsem čekala, až show započne.

Když jsem se dozvěděl, že jsme byl vybrán na tom, abych se podílel na projektu takové velikosti a zdrojové náročnosti, jakým projekt Calypso byl, jen stěží jsem tomu mohl věřit. Myslel jsem si, že to si z něj zase někdo střílí, přece jen, kdo kdy slyšel aby se do nejambicioznějšího projektu své doby dostal mladík, kterého teprve vyplivla vysoká škola a který ještě nevytáhl paty ze své sluneční soustavy? Byl jsem nejspíš prvním.

Ani teď, když jsem zahříval sedadlo v jednom z raketoplánu mířících do Jižní Ameriky, jsem tomu nemohl uvěřit. Byla sice pravda, že školu jsem dodělal trochu dříve než ostatní mí spolužáci a co se týče prospěchu tak jsem je všechny bezmála strčil do kapsy, a to i tomu málo, co se mnou drželo krok se kouřila z hlav nad testy, které ve mě spíše vzbuzovali únavu. "Je to génius," říkali jedni psychologové, "Je to budoucí nositel svěrací kazajky," říkali druzí. Doufal jsem že mají pravdu ti první, blázince nepatřili k mým oblíbeným volnočasovým destinacím a navíc to lichotilo mému egu.

Teprve na základně mi došlo, k jakému že ďáblovi jsem se to upsal. Prvotní příjemné omámení vystřídala nervozita a lehká nevolnost. Normálně bych se to snažil filtrovat, bezděčným plácáním, ale mohutnost komplexu dokázala zavřít ústa i mně. Nemohl jsem si pomoct ale těšil jsem se až mi konečně přidělí nějakou práci. Můj mozek potřeboval výzvu, nějakou horu, kterou má slézt, ne jen nějaký lehce překročitelný kopeček.

Komnata byla skrovná a decentně malá, přesně podle mého gusta, i přes zoufalý nedostatek jakéhokoliv zařízení mu připadala útulná. Připomínala mi můj pokoj na koleji, jen mi tu chyběli okna a pořádkumilovný spolubydlící. *Jak ten mě nesnášel...* pousmál jsem se.
Zavazadel jsem neměl mnoho. Velký kufr s oblečením a osobními věcmi a menší kufřík plný elektronického harampádí z kategorie "Co kdyby".
Posadil jsem se na postel a vytáhl staré kapesní hodinky, jež se dědily v naší vojensky založené rodině po skoro šest generací. Nebyla v nich ani špetka elektroniky a veškerá jejich činnost závisela na hromadě ozubených koleček. Když se mu je jeho otec předával, byli už nefunkční a pohromadě je držela spíše síla vůle. A právě kvůli těmhle hodinkám jsem se dal na technické disciplíny a na něco módnějšího jako xenobiologii. I teď, když byli spravené a vyleštěné, byli moji hlavní motivací. Chvíli jsem jen tak seděl na posteli a čerpal z nich vnitřní klid. Z "meditace" mě vytáhl až rozhlas a já se vydal poslechnout si úvodní řeč.

Místnost samotná už na mě moc velký dojem neudělala. Něco takového, šlo o komplexu takové velikosti čekat. Pomocí uni-nástroje jsem našel své místo a z hrůzou zjistil, že je přímo vedle krogana. Za svůj život jsem neviděl moc mimozemšťanů, a krogana už vůbec ne. A extranet nedokázal plně vyjádřit jak moc nebezpečně ti tvorové vypadají. "Zdravím," pozdravil jsem s krapet nervóznějším úsměv než by se mi líbilo, a doufal že mi krogan neukousne hlavu.

// Pro představu :D

Blasto: Revange of Deadly Spectra
http://www.youtube.com/watch?v=jGldy-ABbsw

Fleet and Flotilla
http://www.youtube.com/watch?v=7CVs_VmB5eI

Cestování. Nejdříve z výzkumného centra, kde jsme se zabývali troskami onoho údajného Reapera. Zbraňové systémy vytvořené na základě trosek té masivní lodi byli naprosto fascinující. Práce na jejich vývoji (ač jen jako nepatrná součást ohromného týmu) byla značně stimulující. Morálka turianských týmů byla na vrcholu, nikdy jsem nezažil lepší morálku mezi výzkumníky a snad dokonce ani u vojenských oddílů... mít tak více času, nejspíše bychom dokázali zbraňový systém zcela obnovit a další generace by jej mohli zdokonalit, pokud je vůbec co zdokonalovat. A teď přesedám z transportu na transport a blížím se k Zemi. Příkazy byly jasné...

Otevřu oči, abych si vzpomněl, kde to vlastně jsem. Transport mířící k Zemi, na který jsem nasedl na nějaké přestupní vesmírné stanici. Už mi to celé splývá. Vezmu si jeden prášek ze své speciální krabičky, abych utišil bolest a uklidnil mysl. Přepl jsem na další skladbu na své konzoli a vytáhl si další informace, které jsem do konzole uložil. Musím se obdivovat lidským názvům - mají to sice systematicky rozdělené, jaká jména pro jaké účely, ale celkově to působilo zvláštně.

Nu další změna prostředí. Po všech těch letech služby mě to přestalo i trápit. V zásadě je to stejně jedno, obvykle bývají posádky stejné, po určité době si všimenete analogií a začnete členy posádky vnímat pod jedním jménem. Jako součástky stroje. Nu ale musím uznat, že vícerasový projekt jsem ještě nezažil, takže možná nebude projekt fungovat tak hladce, jako když dáte dohromady skupinu turianů. A ve výsledku budu vždy odtržený od posádky, je to úděl biotika mezi turiany a vědce mezi vojáky. Vytáhnu si v konzoli poslední svůj projekt, který jsem získal od kontaktu mezi Quariany. Jeden z prototypů ostatně čeká v mém batohu. *Co by se tak dalo ještě upravit...* přidám na hlasitosti hudby a hloubavě se vrtám ve schématu.

Země. Jižní Amerika. Athena Star. Odložit různorodé vybavení a pár drobných projektů, které si zrovna vozím v batozích. Krátký hovor s jedním z tamějších vědeckých pracovníků, který mi zařídí nějaké částečné připojení na tamější informační síť, nová čistá uniforma a pak už směr poradní místnost.

V poradní místnosti najdu pomocí omni rozhraní místo určené mé osobě. Jako obvykle řeším otázku, jak se vlastně představovat. Zbrojní specialista zní dlouze, titul doktor zní až moc vznešeně (a navíc na něj striktně vzato nemám nárok) a na bratříčkování s křestními jmény jsem nikdy moc nebyl. Takže jako obvykle ... příjmení to jistí.

Lidský projekt, hodně lidí, ale pořád je tu i dost jiných ras. Dostatek turianů i asari, menší počty dalších ras, dokonce krogani. *Tohle bude vážně sranda*, viditelně se zašklebím a dám si další prášek proti bolesti. Tiše si do svého sluchátka pustím skladbu ** a očekávám začátek téhle show...http://youtu.be/TRhGq2A9C0o

Ten den začal naprosto nevině. Vstal jsem, udělal si energetický nápoj podobný lidskému kafi a zapnul svůj osobní počítač. Na klávesnici se rozzářil zelený čudlík, který otravně poblikával. *Práce volá...* popohnal jsem své vědomí a posadil se i s hrnkem k počítači. rozevřel jsem zprávy a na obrazovce se objevilo 10 obálek. Nic neobvyklého. Už když jsem bral tuto práci, věděl jsem, že papírování bude jedna z nevýhod. I přes to jsem to dělal rád. Chvíli jsem listoval poštou. Zprávy byli různorodé. Od denního oběžníků turianské hierarchie až po podivnou zprávu o rebelském turianovi nazývajícím se Archanděl, který se rozhodl vzít si na Omeze spravedlnost do svých rukou.
Samozřejmě. měl jsme kontakty... kontakty byly pro mou práci důležité. Nebyl jsem stínový prostředník, ale má síť byla při nejmenším slušná.

Ranní drink byl skoro dopitý, a já se chystal vydat za svým šéfem. Někdo by si řekl, že na mém místě bych se mohl klidně i zpozdit, ale jak moc by to bylo neuctivé když můj zaměstnavatel byl členem rady. Vylezl jsme z bytu v lepší obci. Tady nehrozili žádné přepadení lupiči ani jiná nebezpečí. C-sec tu byl snad na každém kroku, aby zajistil ochranu politickým hodnostářům a bohatým lidem, kteří v této čtvrti bydleli stejně jako já. Jedna s mnoha výhod mé práce. ,,Nazdar Jasuune... Jak hrají?" Optám se vrátného salarianské rasy sledujícího malou televizi na uni-nástroji. Je to milej chlap. je mu už něco přes třicet takže tohle je jen dosluhovací činnost i přes to si zachovává mladického ducha.
,,Není o co stát pane Victusi..." Prohlásí a já se usměji rozloučím se a vyjdu na ulici. Normální turian v mém postavení by to na ambasádu vzal autem popřípadě by si vzal taxík ale já rád chodím a jsem rád mezi "lidmi" takže se vydám pěšky k nejvyšší budově Citadeli místo toho, abych nudně cestoval autem. projdu kolem párku rozkošných asaríjek ještě ve školní době a chtě nechtě jsem nucený se za nimi otočit. Mé lícní kosti vyprodukují největší úsměv který je u turiana možní. pak ale rozum přebije hormony a já se otočím zpátky na cestu. Cestou minu velký billboard s ukázkou nového filmu Blato 4: Pomsta smrtící spectry. Mám rád tento film... určitě je lepší, než ten slaďák, co natočil známí elkorský režisér Maleon Duran, Fleet and Flotilla pojednávací o utrpení quarianského lidu ve emigrační flotile. Rozevřu svůj uni-nástroj a zadám si rezervaci dvou lísku na Blasta. Uni-nástroj mi poděkuje jménem akciové společnosti "Volus movie industries" zprostředkovávající nejšpičkovější filmovou techniku a pak nástroj opět zmizí.

Dorazím do věže a vstoupím do výtahu. do něho vstoupí i Elorský velvyslanec společně se svým menším voluským kolegou. Tito dva jsou od sebe nerozlučitelní. Někteří nižší politici si často dělávají srandu a tvrdí, že mají spolu poměr. Ob se na mě podívají a popřejí mi dobrý den. zbytek cesty je jen rozhovor o tom, jak je zdejší kantýna čím dál tím víc nesnesitelnější. Vystoupím ve svém patře a asaríjská recepční se na mě podívá se svým svůdným pohledem.
,,Dobrý den zástupce Victusi... Jaký byl večer?" Optala se zdvořile a já došel až k jejímu stolu a opřel se.
,,Studený a osamělý má neoblíbenější recepční..." Odpovím a mírně se usměji. Asaríjka se zaculí a pronese ,,Beztak to říkáte všem recepčním..." Na to odpovím.
,,Jen tem, které si to zaslouží. Nějaké zprávy?" Řeknu už s práci a asarijka mi podá datapad. ,,Radní vás chce ihned vidět a volal vám Markos jestli ten večer platí." Podívám se na datapad a chvíli si ho pročítám. ,,Platí... řekněte mu že jdeme do kyna a pak do Očistce..." Dodám a rozejdu se k dveřím svého šéfa bez tohož, abych uhnul pohledem z datapadu.
,,Přeju příjemný den" Ozve se za mnou asaríjka a já na to dodám. ,,S vámi je vždy příjemný."

Zmáčknu panel na dveřích a ty podají zprávu, že čekám za dveřmi. Po schválení příchozího se dveře otevřou a já vejdu dovnitř. Když odlepím oči od panelu stojí přede mnou turianský radní a lidský důstojník... Jak jen bylo to jeho jméno... bylo v hlášení... Anderson? Dveře se zavřou, a můj celý svět se rázem změní.

Pokoj který mi byl na zemi přidělen mi přišel jako ten, ve kterých jsme sloužil ještě před mou prací pro radu. Pomocí interkomu jsem vyřizoval zbytek věcí a pozastavoval nové. Nějak jsem se ještě duševně nevyrovnal s tím co mi bylo řečeno. Pocity, které se ve mě mísily bily sami tak zmatené, že kdybych neměl základy psychologie, asi bych teď potřeboval profesionála.

Čekání... Vždy jsem ho nenáviděl. Čekání na rozkazy, na hosty, na šéfa na zprávy z nemocnice... Čekání byl vždy můj největší nepřítel a tady bylo čekání dost. Najedno use ozvala zpráva a já ucítil jak se mi podivný pocit v břiše začal uvolňovat a mizet. Vyšel jsme na chodbu a vydal se na místo určení. Byla věčná škoda, že jsem všechno bylo hr. O zemi jsem často slýchával a moc mě zajímalo jestli je opravdu tak pěkná, jak tvrdí v mém oblíbeném časopisu "Kouzlo Planet". Ze všeho nejvíc jsme chtěl vidět asi Francii a tavbu zvanou Eifelou věž. Nebo Brusel kde prý vznikl první Evropský svaz zvaný Evropská Unie ještě dlouho před založením Lidské Aliance. Na to ale nebyl čas. Jediné co jsme vyděl byli stavby obklopující tuto pozemní základnu a ty vypadali stejně jak na Palevenu.

Došel jsem do místnosti s křesli a všiml si dalších členů. *Dva lidi, Turian. A hele... Asaríjka...* na tváři mi vyrostl nevinný úsměv. *Je to opravdu Krogan s Varennem, nebo jsem si něčeho šlehl?* Trochu jsem znejistil a polil mě pocit nedůvěry. Sáhl jsme do kapsy a vytáhl nenápadně vyhlížející krabičku s nápisem Carbonitron. Otevřel a vytáhl z ní bílý bonbón. Ten si hodil do pusy a začal žvýkat. Došel jsem k asaríjce a nabídl jí svou ruku.
,,Kapitán Tichus Danom Victus, taktická rozvědka." Pronesl jsem a čekal jestli příjme nebo ne.

/odepíšu až k večeru, možná až zítra ráno, jelikož jedu na tour de families povánoční a už se moc těším

SSV Calypso. Každý z vás už viděl v životě určité množství fregat, ale tak ladnou, elegantní, skvěle tvarovanou a přitom hrozivě vyhlížející loď jste ještě nespatřili. V mnohém se podobá legendární Normandii, jejíž hlavní raketa - spolu s asi milionem dalších - sestřelila obávaného Sovereigna. Avšak již na první pohled jsou zřejmé drobné rozdíly. Calypso je totiž asi čtyřikrát větší, je ostřejších tvarů a díky mnohem rozsáhlejšímu pancéřování a výzbroji vypadá mnohem robustněji, než její starší sestřička. Calypso je prostě Lara Croft v železo-titané, vesmírné verzi.

Každý z vás se na palubu dostal po svém. Každý z vás se od ostatních v mnohém liší - ať už jde o maličkosti jako rasa, pohlaví, politické názory, nebo velké, důležitější věci jako barva očí, vlasů, oblíbené jídlo, nebo hudba. Každý z vás má také jiná očekávání od projektu Calypso. Dělí vás velké věkové rozdíly, životní filozofie i počet zubů a prstů. (Končetin už ne.) Avšak ve všem rozdílní nejste.

To, co vás všechny spojuje, se dá shrnout do dvou částí. Jednak je to vysoká míra všemožných expertíz, dovedností a schopností, které jste se upsali, tomuto ctižádostivému a dost možná nejdražšímu projektu v celé Mléčné Dráze, poskytnout a jednak to je výplatní šek.

Cesta na planetu zemi do (pro ty mimozemské z vás) podivně pojmenované země, "Jižní Amerika" byla pro některé z vás (zase povětšinou ty mimozemské) utrpením, pro jiné zase miniaturní projížďka kousek za humna. Každopádně teď, po dlouhém papírování, psychologických testech, tuně podepisování a tréninkových prověrkách jste byli konečně převezeni do vašeho nového domova - přísně tajné, podzemní Alianční základny v Peru. Tento vesmírný přístav je nejvíce extravagantní tím, že jako jeden z mála, vůbec není vesmírný. Pouze velmi málo vesmírných doků se nachází pod kůrou nějaké planety - většina prostě "visí" na jejím orbitu.

Po mnoha bezpečnostních opatřeních vás i s vašimi zavazadly konečně uvedli do skromných komnat, kde jste sice nestrávili moc času, ale dost na to, abyste si všimli ekologické a efektivní účelnosti, jíž veškeré Alianční vybavení i zázemí oplývá hojnou měrou. Základna "Athena Star" je zkrátka klasickým zákopovým, futuristickým bunkrem z čtvrté světové války - oplývá množstvím povalujících se panelů, místy nízkých stropů, stěnami z uniformní šedé oceli, občas okořeněnými pestrobarevnými, moc hezkými světýlky a především širokým, neustále pobíhajícím personálem. Zásadně neujdete po tomto železném, podzemním Farthen Dúr ani dvě stě metrů, abyste nevrazili alespoň do pěti, nebo šesti pospíchajících dělníků, vědců, důstojníků, či jiné militaristické havěti.

Právě teď vcházíte do enormního sálu plného holografických, i starých dobrých LCD monitorů rozmístěných všude možně, v němž se nachází zhruba osm desítek židlí, pečlivě seřazených do několika úhledných řad před menším pódiem s jediným, velice nemoderně vyhlížejícím mikrofonem na stojanu. Přednáška a oficiální zahájení projektu Calypso má být provedeno velitelkou Rivainni Sunshade do půl hodiny. Členové zásahového komanda (tj. ti, co na Calypsu létají v době aktivní služby) mají (jak vám bylo řečeno soukromým majordomem nazývaným rozhlas) reservé v prvních čtyř řadách.

-vaše akce, prosím
-jelikož se jedná o zahajovací příspěvek, doporučuji se rozepsat, poodhalit mírně motivy, názory, první dojmy a tak dále
-také značně podporuji jakékoliv první kontakty ještě před zahájením projektu Calypso

Tak dobře. Všechny ty gunnerovy přesnosti, xenozooshity a podobne blbosti vyhoďte a nechte jenom bojové skilly. Do atribut mi napište v odrážkách vaše charakterové rysy (např. -sarkastický -nemá smysl pro humor -nesnáší emzáky atd. zkrátka všechno, co máte dojem, že je třeba vyzdvihnout.)

Do inventáře dostanete více méně všechno, co si umanete. Dejte si záležet na tom, ať máte kromě tuny střelného plazmatu, taky nějakou realisticky praktickou výstroj, jako navijáky, lana, zapalovače (klidně někdo i kuřte cigára, je to skvělý pro atmošku), medigely a tak všelijak podobně. Čím kreativnější a užitečnější budete, tím more interesting naše malá sluj bude.

Jakmile budete všici ready to go, napište to a já začnu plodit nějaký ten úvod do děje.

//Takže poznámka číslo jedna: držet hubu a brečet potichu :-D

// This Cave have just one rule... Don't Fuck with JainaX. :D Jsi drsná.. To se mi líbí :D

Holy shit, tak se mi tu nahrňte lidi. Btw, veškeré schopnosti copněte z Ultima Esperanza, ať máme nějakej základ a já si s tím pak pohraju dle libosti + se s váma domluvim na tom, co se mi líbí a nelíbí, co bych chtěla navíc atd.

Nevím jak to chtěl pojmout gunner, ale vzhledem k tomu, že očividně neměl v plánu nám to ani ukázat, můžeme ale zjistit, jak to pojmu já.

1. co se týče logičnosti děje a dění: pravdu mám JÁ. V případě, že by toto prohlášení nesouhlasilo se skutečností, platí bod č. 1.

2. co se logičnosti techniky, reálií a světa ME týče: pravdu má Mass Effectpedia a já. V případě, že spolu my dva nebudeme souhlasit, pravdu má MEpedia a vy máte plné právo mě s tím srát.

3. Můj oblíbený styl vypořádávání se s inaktivitou: 3 dny nehlášené aktivity - přebírám postavu a týden od 3. dne ji nechávám žít. Poté už je velice možné, že spadne z blbý židle a zlomí si vaz. Jakákoliv hlášená aktivita: Postavu příběhově buď odklidím bezpečně stranou, nebo přebírám kontrolu a postava se dočasně a bezpečně stává CPčkem.

4. Nejsem absolutista a moje vize není pevná. Jsem ochotna se na čemkoliv domluvit, vyhodit něco, přidat něco, dokonce i upravit něco BĚHEM hry. Jsem otevřená návrhům a obecně jsem ráda za jakoukoliv spolupráci, připomínky, návrhy a tak všelijak podobně.

5. Jsem lover Mass Effect codexu a knížek Star Wars, čili jsem schopna vyplodit všemožné technické kecy, které potvrzují vzniknutí nějakého jevu, ale pokud je mezi vámi opravdový fyzik, budete muset přetrpět fakt, že většina toho co řeknu budou na realistické rovině pravděpodobně naprosté nesmysly - jak v praxi, tak v teorii.

Kdo má cokoliv co říct, nechť tak učiní teď, nebo mlčí... dokud nebude mít co říct.

Hawk!