Matrix (15 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

„Co tohle, doprdele, bylo?“ zasyčel Fox a odtáhl se od monitoru. Přešel k Yarawě a vzal ji kolem ramen. Snažil se o konejšivost, o něhu, ale kazila mu to jeho doznívající rozklepanost a vztek. Zanořil si obličej do jejích vlasů. Aby uklidnil ji. Aby uklidnil sebe.

Uran držel za ramena Speedyho. Adelaida seděla na zemi a s obavami ve tváři těkala pohledem okolo sebe.

„Až se dáte nějak dohromady,“ vstoupil do napjatého ticha Yarawin otec, „chci vás vidět v jídelně. Tohle musíme projednat. Foxi, mrkni se, jestli máme tu disketu.“

„Už na tom dělám,“ zahučel Fox do Yarawina týlu, aniž by se jakkoli jinak pohnul.

„Co nejdřív,“ upřesnil Uran, poplácal Speedyho po zádech a vyšel z místnosti.

„Na kafe,“ zopakuju po Speedym chabě, jak mozek nebyl tak úplně schopný přijmout význam toho slova, dokázal jenom reprodukovat jeho zvukomalbu. Na kafe.

Jasně.

Jemně zachytím zuby spodní ret, když cítím, že se mi začíná třást. Vzápětí ho bezohledně skousnu, protože to nepomáhá. Narovnám se v křesle a plynule pokračuju do hlubokého předklonu. Klesnu čelem na kolena, pažemi si ovinu hlavu, prsty zkřížené až u datového vstupu v týle.
Loktem mi švihá ostrá bolest z virtuální rány, ale tupý prázdný pocit v hlavě je o fous horší. Nerozuměla jsem tomu, co se stalo, a čím víc jsem se na to snažila přijít, tím víc se roztáčel kolotoč vířících možností a variant, do kterého jsem zoufale nechtěla upadnout.
Dýchej. Prostě jenom dýchej. Je to dobrý.

"Ne!" štěkne Fox vztekle na Yarawu. "Drž zobák a seď!" Takhle vážný ostrý hlas používá jen málokdy. Ve tváři zsinalý s nachovými fleky zlosti. "Oni si... povídají. A Speedy má ruku volně položenou na sluchátku," dodá už o něco mírněji.

A pak se Speedy probudil. Bez jediného škrábnutí. Bez výkřiku. Jeho ruce se jen stále nervózně klepaly. "To byl... Zmrd... on...," zachrapěl lehce omámeně, zatímco mu velitel lodi Uran vytahoval kabel z páteře, "pomalu si začal leštit zbraň o rukáv a houknul na mě 'Tak šup, šup, než ztratím záminku pro nestřílení. Jak já nesnáším upatlanou zbraň... nezajdete někdy na kafe?'"

Otevřu oči. Pomalý nádech podobný probuzení ze sna se zlomí do zajíknutí, když můj varovný výkřik přijde moc pozdě.
Tohle není probuzení ze snu, tohle byla noční můra.

Trhnu hlavou do boku, k vedlejšímu křeslu, a nadzvednu se na lokti. Speedyho ruka sebou křečovitě škube.
On to nezvládne!
Znova je mi jedenáct. Strejda Marco sedí v tom stejném křesle, co teď já. Jeho prsty se křečovitě zatínají do područek, jeho tělo sebou hází jako pod proudem, z koutku úst mu teče krev. Tehdy jsem směla pomáhat s kabely. Vždycky se na mě usmál a řekl, Ahoj, holčičko, jsem doma.
Ale tehdy se domů nevrátil. A já nemohla udělat vůbec nic.

„Pošli mě zpátky,“ zachraptím. Na Foxovy monitory nevidím, ale ani nepotřebuju. Stačí mi jeho hlas.
„Nahraj mě tam zpátky, hned!“ teď už na něj křičím, se směsicí paniky a vzteku v hlase. Nepřemýšlím nad tím, co udělám, ani jak, ani jaké to může mít následky, jenom vím, že tam nemůžu nechat parťáka. A Fox sebou musí sakra pohnout, tady jde o vteřiny.

Byla to garsonka, ve které žila postarší dáma a jejích několik (blíže neurčeno) koček, které pravděpodobně sebrala na ulici. Stařenka seděla zapadlá v proutěném křesle u stěny a s motlitbou ke všem svatým a křehkými prsty okolo zelenkavého šálu zírala na samozvané hosty.

Speedy se jí jako správný gentleman lehce poklonil (co na tom, že jí zrovna vyrazil dveře) a pak se samozřejmostí přešel k telefonu. Mohutnou černou dlaní pobídl Yarawu, aby hovor vzala první. "Jsi zraněná a máš tu zasranou disketu. Tak běž."

Byl to ten zlomek sekundy, kdy má člověk ucho u sluchátka a je už vědomím napůl v realitě. Yarawa zahlédla, jak se obraz stařenky zavlnil, natáhl a nasadil si agentské brýle. S potměšilým úsměvem agent Smart vstával z křesla a sundával si z krku zelenkavý šál.

Yarawa se probrala v realitě, ve které slyšela bušení do klávesnice a Foxovo lapání po dechu "Kurva-kurva-kurva-Speedy, vezmi to! Vezmi to!!"

Exploze zatřásla ulicí a opřela se do uší. Dokázala jsem udržet jistý krok.
Agent Zmrd mi nepoklepal na rameno, aby mě uhlazeně věcným tónem upozornil, že je rád, že se naše poslední setkání odehrává v tak velkém stylu. Rty mi zvlní spokojený úšklebek, i když nervy mám napjaté jako struny.
„Moc krásná katastrofa…“ odtuším s posledními zbytky sebeovládání stejně nevzrušeným tónem.
„Na traktor,“ nedokážu nakonec zadržet neodbytné vyprsknutí pobaveného smíchu. Asi už se na mě pomalu začínala podepisovat přemíra adrenalinu. Ale představa agentovy tváře, když honí splašený traktor se Speedym u řízení by byla určitě přespříliš i na vážnější jedince, než jsem já.

Byla to rozhodně neortodoxní metoda, podle všeho to ale zabralo. Speedy s agentem napáchali ve spolupráci dost škod, aby to na chvíli zaměstnalo valnou většinu Matrixových bezpečnostních složek. A i když jsme ztratili východ, pokud jsme setřásli pronásledovatele, je to výhodný obchod…

Zvonění telefonu je jeden z nejlepších zvuků vůbec. Vtrhnu dovnitř půl kroku za Speedym, zato o něco bdělejší a připravenější. Popravdě řečeno, ochotná zlikvidovat cokoliv mezi námi a telefonem.

"Myslel jsem, že v troše nepořádku se lépe ztratíme," utrousil Speedy jen tak mimochodem a přidal do kroku, když zbystřil Yarawinu pistoli.

Stačili skočit za roh, když se z nitra kanalizace ozval výbuch, s nímž se zatřásla zem. Jakoby nic chvátal Speedy s Yarawou ulicí, občas se otočil dozadu.

"Ať žije matrixová realita, ve které i z traktoru vymáčkneš sto pade," poznamenal na odlehčení a zahnul do klenutého průchodu do dvoru bytovky. Z dálky se ozývalo houkání, křik, nárazy; nic se však nepřibližovalo. "Žel agent v autobusu je i v matrixu rychlejší."

Schody na pavlač. Dobře směrované Speedyho rameno. Už na prahu slyšeli, jak vevnitř zvoní telefon.

Nemám čas zkoumat, vlastně ani vnímat agentovy motivy. Ztrácejí na významu vedle faktu, že ještě stále nejsem mrtvá a musím zařídit, aby to tak ještě chvíli bylo.
Švihnu rukou vzhůru, pevně sevřu Speedyho loket a vyšvihnu se s jeho pomocí na chodník. Jen na zlomek vteřiny se mu podívám do očí a stručně kývnu místo poděkování. Speedy měl vždycky talent být ve správnou chvíli na správném místě. Na krátký, skoro zvířecí výkřik bolesti, kterým jsem ulevila přetlaku v hlavě, už nevzpomínám. Loket značně protestoval proti Speedyho síle.

Rozhlédnu se kolem sebe do martyria virtuální katastrofy.
„Svatá sračko,“ hlesnu pragmaticky.

Kdybych počítala s problémy, byla bych daleko lépe vybavená. Ale já byla poslána spíš na kafe s uhrovitým puberťákem, kterého bude maximálně třeba profackovat, takže mi zbývala poslední pistole, kterou prudce vytrhnu z pouzdra. Budu muset improvizovat.
Moje prsty pracují skoro o vlastní vůli, rychlými, úspornými pohyby, zatímco oči nepřestávají zabíhat k průlezu z kanálu.

Uvolnit zásobník.
O dva milimetry pootočit.
Násilím zatlačit zpátky.
Zlomit kohoutek. Náboj se vzpříčí v komoře.

Stisknu spoušť a pustím pistoli do kanálu. Neočekávám, že by bylo potřeba Speedyho pobízet, ale stejně ho postrčím směrem do ulice, než nám olízne nohy výbuch.

Viděla agentovy odlesky koutkem oka ještě než se odrazila a vyskočila na žebřík. Měl určitě dobré dvě vteřiny na to vystřelit. Nic mu nebránilo v cestě. Ale jeho zbraň byla zticha. Až když byla Yarawa bezpečně nohama nad tunelem, ozvalo se několik výstřelů.

Nahoře bylo světlo odkrytého poklopu. A v něm jako silueta svatého mohutná hlava, provazce dredů a černá ruka napřahující se dolů k Yarawě. Speedy chytil Yarawu za paži a pomohl jí rychle v cestě nahoru, na binární světlo, binární vzduch...

a do binární apokalypsy. Výlez z kanálu ústil na semaforové křižovatce, uprostřed které stál za syčení a plamenných jazýčků převržený traktor. Nabouraná auta okolo troubila, lidé panikařili a pobíhali okolo. Na protějším chodníku stříkala voda z vylomeného hydrantu a telefonní budka, kterou sliboval Fox, zjevně zmizela pod nájezdem školního autobusu, jehož kapota výhružně syčela zastrčená ve výloze květinářství.

Sotva jsem se otáčela, když kanálem štěkl výstřel. Ve tmě vykvetl další ohnivý jazyk a já se vrhla na dveře.
Zasvištění. Rána úderníku do náboje.
Slyšela jsem mokré plesknutí, když moje pistole třískla o zem. Nevěděla jsem, že jsem ji pustila, necítila jsem, jak ji moje prsty nechaly vyklouznout. A bolest přišla až o zlomek vteřiny později.

„Arrghh,“ neubráním se výkřiku smíšenému se zavrčením. Levá noha sama překročí, abych neztratila rovnováhu a rychlost, když dveře povolí, ale s křečovitě sevřenými zuby se zkroutím do předklonu, loket si tisknu k hrudi.

Musím dál. Nejraději bych podlehla tomu naivnímu nutkání zůstat stát a rozmlátit Zmrdovi obličej, ta touha mi v prvních krocích svazuje nohy. Ale musím dál. Tenhle spor vyhraju, když se mi povede zdrhnout.
Zdrhnout s tím, co se mi podle něj nemělo dostat do ruky.
…zatraceně, doufám, že to stojí za to, jinak někomu zakroutím krkem…

Procedím skrz zaťaté zuby tichou nadávku a vyrazím chodbičkou k zářící šmouze. Toho, kdo vymyslel „světlo na konci tunelu“, musel honit agent po kanálu.
Nezpomalím před patou žebříku, pořádně se odrazím, abych se zahákla paží až za horní příčky.

Ve tmě, jakáv kanálu vládla, viděla Yarawa jen odlesk agentovy zbraně a jeho zubů v ošklivém úsměvu. Musely to být hrátky matrixové reality, efekt, který Smart zvolil pro vyděšení protivníka.

„If you're happy and you know it shoot the thief.“

První výstřel.

Mimo.

Druhý.

Cák. Mimo.

Třetí.

Až ta třetí rána našla svůj cíl v Yarawině lokti a donutila ji pustit zbraň ještě dříve, než stiskla spoušť a doplnila agentův radostný popěvek o svůj rytmus.

Rezivé dveře servisní chodby povolily a Yarawa se dostala dovnitř. V dálce nizoučké chodby viděla pruh světla z povrchu.

Většinou jsem Matrix milovala pro všechny jeho senzorické vjemy. Věděla jsem dobře, že nejsou skutečné, ale smysly se měly čeho zachytit a po čem prahnout. To mi naprosto stačilo. Nikdy bych se nevzdala pravdy skutečného světa, ale jeho chlad, ponurost a nevýraznost mě někdy ubíjela.
Tentokrát jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že žádné smysly nemám. Nebylo to ani tak těžké. Přestože ten puch byl skoro k nesnesení, našlo se něco, co ho dokázalo spolehlivě vytěsnit.
Uhlazený, dokonale modulovaný hlas, prozpěvující s nelíčenou radostí dětskou písničku. Když klenutý kamenný strop kanálu nápěvek vrátil ozvěnou, teprve zněl tím, co se v něm doopravdy skrývalo. Nelidská, neexistující, v symbolech a číslech zapsaná radost ze zabíjení, o to zvrácenější, že se nesla v těch prostých, nevinných slovech. Zježily se mi chlupy na krku a rozeběhla jsem se snad ještě rychleji.

Krysy. Byly všude a já je nikdy neměla ráda. Můj šestý smysl ječel jako pominutý, ale já neměla čas poslouchat, co mi říká. Věděla jsem, že je to špatně, ale potlačila jsem ho a soustředila se jenom na nohy. Prolétnu hvězdicovitou křižovatkou rovně a hned po několika metrech se vrhnu doprava. Pohyb. Musím zůstat v pohybu.
Vím, že po pravici budou dveře do obslužné chodby. Ve sprintu se prudce stočím na špičce, abych je vyrazila ramenem, volná ruka mi automaticky sklouzne do podpažního pouzdra a vytrhne pistoli, protože na tu krátkou vteřinku uvidím za sebe…

Byl to hrozný pach. Něco mezi zapomenutým gulášem, veřejnými záchodky a otevřenou mrtvolou. Ze stropů visely hlenovité provazce čehosi, se kterými si pohrával průvan. Yarawě teklo do bot. Byla to chodbička, kterou nejspíše protéká voda jen když prší. A jak to tak vypadá, stroje do matrixu dlouho nenaprogramovaly déšť.

Yarawa minula mrtvou krysu.

Hlasité zacákání a rytmické čvachtavé kroky za Yarawou dávají znát, že to agent Smart s tím rendes-vous myslel vážně. V rytmu cákání slizu pod svýma nohama si pískal If you're happy and you know it-. Chodbami kanalizace se to krásně rozléhalo.

Yarawa minula mrtvou krysu.

Nemohla říct, zda to byla ta samá nebo jiná. Zmrdova píseň byla příliš blízko na to, aby riskovala vrátit se těch pár metrů.

http://www.youtube.com/watch?v=wYlPAf8Cecg

Bez okolků skryju tu nechutnou věc do vnitřní kapsy kabátu, volná ruka mezitím uvolní pistoli zasunutou do pouzdra na vnější straně stehna. Sklouznu se na špičce a napůl se obrátím za sebe, vstříc agentově tváři elegantně rámované kanálovým průlezem vystřelím ale spíš po paměti. Ani nečekám, že bych zasáhla. Je to jen adekvátní odpověď.

„Tak drž hubu!“ zavrčím polohlasem, aniž bych věděla, jestli Fox ještě drží spojení, nebo už zavěsil, s téměř neznatelným podtónem úzkosti. Věděla jsem, že v tom jsem sama. Ale jeho nadávky v uchu byly podivně uklidňující.

„Připraven na špinavou práci?“ prsknu za agentem provokativně. Vyšvihnu se do stoje a dlouhými, rychlými kroky couvám rovným úsekem kanalizační chodby, nepřestávajíc kropit kulkami vrchní část žebříku. Zmrdovi tím neublížím. Ale získám alespoň malý náskok, než bude moct vlézt za mnou.
Když zásobník štěkne naprázdno, zahodím pistoli do stoky, otočím se na špičce a vystřelím jako šipka. Teď pravé rozcestí, pak sto metrů rovně, dvakrát doleva… Podzemí mi před otevřenýma očima vykreslovalo v zelených čarách spletité cesty svých nemocných cév.

Nad povrchem kanalizace prolétla kulka zlomek sekundy poté, co se Yarawa spustila do nitra matrixu. Chvíli poté se v okénku nad Yarawinou hlavou objevila pobaveně se šklebící tvář agenta Smarta. „Ale, ale...“ brouknul konverzačně a zamířil pistoli dolů stoky. „Já si kalhoty klidně zmáčím. Jen abych mohl opět spatřit váš úsměv. Tuhnoucí. Navždy.“ Zmrd je romantik.

Oslizlá, smrdutá a s kouskem něčeho, co vypadalo jako tygrovaná pijavice, ale vcelku. Takový byl stav diskety.

„Kanál v hlavě máš, budu tě sledovat. Když to nebude nutné, nekomunikuj, budou tě tak hůř zaměřovat.“

Znám Foxe až moc dobře. Stačilo mi slyšet, jak mu nepatrně poskočil hlas. Jenom co o ně požádal, bylo mi jasné, že nemám podělanejch pět sekund.
Chtěla jsem se neotočit, když se ozval ten hlas podobný naolejované tyčce v zadku, ale bylo to silnější než já. Alespoň se mi podařilo jeho úsměv opětovat rychlým sarkastickým úšklebkem, než jsem prsty obemkla západku kanálového poklopu a jediným škubnutím ji vytrhla. Nemusela jsem přitom ani moc zlobit virtuální fyziku – byla pekelně prorezlá.

Podpatek jsem zasekla za nejbližší příčku žebříku, kterou jsem nahmátla v hloubce natažené nohy pod sebou. Stačil mi zlomek vteřinky stability – volně jsem sevřela podélnou kostru žebříku a bleskově po něm sjela až dolů.
Jenom jedna věc mě v tu chvíli dělila od šíleného sprintu tímhle temným a špinavým světem pod městem. Přikrčím se, sklouznu konečky prstů po drsném kameni pokrytém vrstvou nepříjemně slizké vody a hmátnu po disketě.

„Já si myslím, že se mnou b-budou velice spokojení,“ brouknul kluk nečekaně provokativně. Ale jinak tam jen stál a přimhouřenýma očima sledoval Yarawino počínání.

„Co? Myslíš, že mají kanálové krysy potřebu telefonovat? A KURVA! Dej mi pět sekund, PODĚLANEJCH PĚT SEKUND!“

„Výtečně Bobby, děkuji ti,“ ozval se u ústí uličky ulazený hlas. Agent. A ne jen tak ledajaký. Starý známý pan Zmrd - jediný agent, který je schopen se usmívat. Ať už u toho dělal cokoli.
I teď se usmíval. Pomalu se blížil uličkou k Yarawě a u toho prsty hladil svou zbraň.

„Posílám plány kanalizace. Nedaleko by měl být uzel 36G, který tě vyplivne na povrch hned u telefonní budky.“

Divil by ses, jak často to funguje, ty mrňavej zmetku.
Trhnu sebou, skoro cítím ten instinktivní elektrický impuls, co proběhne nervy, ale ten hod byl příliš přesný, příliš rychlý a příliš... svobodný. Vím dobře, že to nestihnu.
"Bod pro tebe," zavrčím vztekle. Asi by na mě jeho sebeuvědomění mělo udělat dojem, ale nestalo se. Udělalo by na mě dojem, kdyby mi v jeho rámci dal tu podělanou disketu, "Tak to se možná ti šmejdi, co je mám v patách, spokojí s tebou."

Tiše jsem pěnila vzteky. Pokud má opravdu takhle silný potenciál, bylo tohle celé špatně. Tátu trefí šlak. Ale co. Třeba zdrhne a pověsíme na něj někoho s roztomilejším kukučem, třeba Verity.
Sebral mi ale i veškerou chuť ulevit nervům svojí pěstí na jeho nose. Už by v tom nebylo žádné uspokojení.

"Foxi, potřebuju plány kanalizace," odtuším, jako by tam kluk už ani nestál, kleknu k poklopové mřížce a jednou rukou projedu spodní hranu, pátrajíc po západce, zatímco druhou rukou si přitlačím sluchátko vysílačky hloub do ucha, "Dostanu se k nějakému východu, když vlezu tam dolů?"

Kluk měl sice ve tváři zděšení, ale teď se velice ošklivě usmál. Zuby měl sice všechny, ale svým rozložením by trumfly tupou pilu. „M-myslíš, že si tím pomůžeš?“

Disketa mu vyklouzla z prstů. Ve vzduchu se otočila jako řízený kluzák a na milimetr přesně vyklouzla mezi mříže kanálu. Tak přesně, že to nemohla být náhoda.

„J-já vím, že tento svět n-není skutečný.“ Zavřel oči a se spokojeným šklebem čekal na ránu.

„To jsou ale bastardi, že?“ zavrním mu přes mikrofon do ouška nečekaně líbezně. Nechtělo se mi to přiznávat nahlas, ale Fox měl pravdu.
„Tak to teda zkrátíme,“ povzdechnu si krátce, narovnám se a široce se na kluka usměju – jsem si jistá, že to musí být ještě o fous děsivější, než předchozí chladně výhružný výraz.

„Podívej,“ vyzvu ho věcným, praktickým tónem. Pravá, levá, pravá, jeden krok za druhým mu ukrajuji z manévrovacího prostoru do stran, „Zeptám se tě jenom jednou, na to tě upozorňuju. Ale zeptám se tě. Jak moc máš rád svoje zuby?“
Tázavě pozvednu obočí a nenuceně sevřu pravou ruku v pěst.