Matrix (14 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

„Tak jo. Já houknu na Urana, ať nás nehledá.“ Speedy se zapřel dlaněmi o podlahu a vyhoupl se do dřepu a plynule na to do stoje.

S Foxem se Yarawa srazila skoro ve dveřích. Byl rudý v obličeji a ve tváři měl hrozivý výraz. Tvrdý, vážný, nevyzpytatelný, slibující, že brzy bude někde o život méně. Chvíli se Yarawě koukal do tváře, načež se dost ošklivě uchechtl a s intonací, jíž velmi věrně imitoval kapitánovy rozkazy, ucedil: „Na této lodi nebude nikdo lynčovaný. Alespoň dokud jsem tu kapitánem. A teď mi zmizte z očí.

Mám chuť něco zlikvidovat. Anebo se jít s tebou mazlit do postele, ono to vyjde nastejno,“ dodal už svou vlastní intonací.

Intuitivně položím dlaň na stěnu, když u ní stojím. Cítím, jak se chvěje.
I Hádes se vzteká.

Ohlédnu se přes rameno a na kratičký okamžik se nedokážu ubránit nejistotě. Hned na to si ale v duchu pořádně vynadám. Jsem směšná, měla bych se za sebe stydět. Nemám jediný slušný důvod podezřívat parťáka… z čeho vlastně?
„Jo, to zní dobře. Zničit se tak, že už nebudu muset myslet,“ pousměju se a párkrát spokojeně přikývnu. Narovnám se a ukážu hlavou ke dveřím.
„Skočím ho najít,“ nabídnu se už napůl na cestě, „A zeptám se Foxe, jestli se nepřidá. Asi by mu bodlo něco roztřískat, tak radši ať je to něco virtuálního.“

Koneckonců, bude to nejjednodušší způsob jak zjistit, kdyby bylo něco špatně.

„Myslím, že nespekulujou. Jenom po sobě řvou.“

Bylo slyšet, jak se o pár stěn dál rozrazily dveře. Loď se rozezněla vibrací mnoha kroků - rázných, rozechvělých, nepravidelných, jako by odrážely Yarawin tep.

Speedy rychle těknul očima mezi Yarawou a dveřmi. „Nechceš si jít vybít vztek do konstruktu? Tohle by nám Žába spustit zvládl,“ navrhnul.

„Oni nespekulujou o nic míň, jenom ve větším počtu a vypadaj u toho důležitěji,“ zabručím koutkem úst nespokojeně. Netrpělivě trhnu hlavou a sarkasticky se uchechtnu: „I když to asi záleží na míře násilí, ke které se propracovali.“

Když jsem před sebou měla problém, většinou se dal nakopat, zastřelit nebo obojí. Tentokrát jsem musela najít sofistikovanější řešení a vůbec se mi to nelíbilo. Na okamžik skloním hlavu a palcem s ukazováčkem bezohledně drtím kořen nosu v naději, že mi to pomůže se soustředit. O minutu později se už zapřu dlaní o podlahu, vyhoupnu se na nohy a začnu přecházet po Speedyho kajutě sem a tam jako lev v kleci.
„Možná jim šlo právě o tohle,“ nadhodím s falešně veselým tónem, „Aby nám z toho hráblo.“
Hybridní kódy, naše přítomnost v Matrixu, benevolentní agenti, Speedy, ovlivnění myšlení, já, Kitsune.
Hm. Za sebe musím říct, že se jim to daří. Koutkem oka si nenápadně změřím Speedyho profil, když se musím otočit u stěny.

„Ten autobus mě mohl srazit už na dálnici. Několikrát. Jasně jsem viděl příležitost a kdyby byly role obrácené, určitě bych ji využil. Ale on začal zrychlovat až když jsem sjel exitem zase do města,“ zabručel Speedy zadumaně.

Z dálky se ozvalo prásknutí dveří.

„Cokoli. Hoax, štěnice, klidně ta disketa mohla být jen volavkou na nás. Mohli nás zkoušet, jestli by z nás mohli být dobří agenti - přeci jen mě Zmrd zval na kafe.“ Speedy se hořce usmál. „Myslím, že to jsou přesně ty děsivé konspirace, kterým chtěl Uran zabránit.“

Přestože vím, jak Speedy svoje gesto myslel, posadím se na podlahu naproti němu. Radši mluvím s lidmi z očí do očí. O zmiňovanou postel se opřu zády, kolena si přitáhnu k hrudi, obejmu si je pažemi a položím na ně bradu.
„Doufala jsem, že má Zmrd třeba jenom mizernou mušku,“ brouknu výmluvně a uhnu pohledem. Vím, že to byla naivní představa, ale byla hezká. Nejspíš jsem to cítila celou dobu, ale až Speedyho slova mi dovolila podívat se na to zpříma a uznat, že má pravdu. A nešlo jenom o ten záhadný rozhovor před telefonem. Až teď zazněla v agentově písničce ta poslední nejhrůznější nota.
If you´re happy and you know it…
Mohl mě zastřelit.
Už jsem tady neměla být.

Křečovitě zavřu oči a otřesu se, přímo cítím, jak se mi ježí chloupky na rukou. Jasnější potvrzení už Speedy ani nemohl chtít.
„Myslíš, že chtěli, abychom tu disketu dostali?“ zvednu k němu tázavý pohled, zmatený a znepokojený. Všemu tomu chyběl motiv. „Jako… virus, hoax, co já vím. Pokud…“

Ještě dřív, než ta myšlenka nabrala jasnější obrysy, chtěla jsem ji vyhnat ze svojí hlavy, ale zasekla se jemnými háčky a držela se pevně. Jako sentinel.
Pokud nešlo o disketu, ale o nás.
Protože čí kódy vídá Kitsune nejčastěji?

„Co nám Kitsune řekla o hybridech, musím pořád přemýšlet o tom, co mi říkal Smart,“ utrousil Speedy a otevřel dveře do své kajuty. Uvnitř to vypadalo jako vlastně v každé kajutě. Hmotný majetek je luxus, který si vojáci v prehistorickém potrubí nemohou dovolit. Speedy ukázal Yarawě postel, zavřel dveře a pak si sám sednul na zem.

„Musím přemýšlet o celé té akci. Přehrávám si to pořád dokola...

Víš, netrápí mě ani tak to, že tam ti agenti byli. Spíše to, že měli nejednu příležitost nás trvale oddělat - a neudělali to.“

Chvíli si měřím Speedyho nepříliš soustředěným (možná ne úplně příčetným) pohledem, než nepatrně přikývnu, stočím hlavu zpátky proti stěně a zamumlám: „Myslela jsem si to. Já se Foxovi teda vůbec nedivím.“
Když se mě Speedy snaží vytáhnout z chabého stinného úkrytu mezi trubkami, moc se mi nechce, ale nakonec se neochotně poddám. Celé to asi není úplně nejlepší nápad, ale nějak nemám sílu ani chuť mu ho vymlouvat.
„Ale tobě se divím,“ neodpustím si s upřímným zmatkem v hlase poznamenat po cestě. Jasně, už je tady taky nějakou dobu, vím, že se Speedym hned tak něco nehne. Ale tahle mise, Smart a zrada vlastního operátora… To už by mohlo být za hranicemi jen tak něčeho.

„Ehm,“ zakašlal rozpačitě Speedy, „nebude. Fox to zvládne i za tebe. Je pěkně rozlícený, to jsem ještě neviděl.“ Speedyho velká ruka se opatrně dotknula Yarawina ramena. A pak ta dlaň začala lehce, ale zato vytrvale odtahovat Yarawu od trubek a směrem od jídelny. „Pojď ke mě. Aspoň neuslyšíme, jak se tam hádají o nás bez nás.“

Normálně bych se zavřela ve své kajutě, stočila se do klubíčka, přetáhla si deku přes hlavu a útrpně počkala, až se bouře přežene. Ale cítím, že to by mi dneska nepomohlo. Nemusela jsem se potýkat jenom s běžnou náloží svým vlastních potenciálně smrtelných chyb. Ty chyby byly cizí – jak jsem se měla vyrovnat s nimi?
Bylo ve mně tolik energie pramenící ze vzteku, že jsem měla pocit, že vybuchnu. Chtělo se mi řvát do ochraptění, chtělo se mi něco zničit.

Třásly se mi prsty, nedokázala jsem ten pohyb ovládnout. Zatnu ruku v pěst a vztekle s ní udeřím do stěny.
Sedřu si klouby.
Řev, který se mi rodí v hrdle, omezím na tlumené zavytí.
Opřu si hlavu čelem o prorezlé kovové trubky.
„Myslíš, že to bude konstruktivnější, když půjdu zpátky a vymlátím z Kitsune duši?“ stočím hlavu ke straně, aby se mezi rzí a pramenem mých vlasů otevřela škvíra, kterou bych mohla na Speedyho kouknout.

I přes zavřené dveře bylo slyšet, jako Fox křičí a že se k němu přidávají i další hlasy. Překřikují se, útočí na sebe.

„-lidi s programovaným myšlením a já si mám sedět na sesli s rukama v kapsách, nebo-,“ ozvalo se zřetelněji, když se dveře na chvíli otevřely a z nich vyšel Speedy. Pečlivě za sebou zase zavřel.

„Fox nabírá obrátky. Tohle... nebude konstruktivní. Chceš mou společnost, nebo chceš být sama?“

…já snad špatně slyším…
Určitá část mého mozku se velmi aktivně snažila nepochopit, co Kitsune říká, protože dobře věděla, že pokud se budu dál snažit to rozšifrovat, bude to bolet.
Ale já jsem nikdy moc neposlouchala dobré rady.
Ani svoje vlastní.

„Jak jsi mohla?“ zasyčím tiše. Samotnou mě zasáhne míra zrady a křivdy, kterou slyším ze svého vlastního hlasu. A je to až pocit zrady, který protrhne veškeré zbývající hráze mých vnitřních obranných mechanismů.
Ani si nepamatuju, že bych vstávala, prostě najednou stojím s rukama samovolně zaťatýma v pěst. A taky křičím, dost nahlas křičím vším vztekem a znechucením, které se ve mně náhle vzedmulo: „Jak jsi ksakru mohla nadřadit pár páprdů, co si sedí hezky v závětří a jenom se bojí, že budou vypadat blbě, nad naše životy?!“

Pokusím se zhluboka vydechnout, abych se uklidnila, ale dech mi syčí skrz zaťaté zuby prudce a přerývaně. Přelétnu tvrdým pohledem jednotlivé tváře u stolu.
„Tak myslím, že k tomuhle už nemám co říct,“ ucedím vztekle a rázně překročím lavici. Potřebuju vypadnout. A jelikož to se na vznášedle v prehistorické kanalizaci dělá blbě, aspoň třísknout před světem dveřma.

„Kitsu?“ zavrčel Fox.

„Yarawa má pravdu. Tím, že o matrixu víme, si ho můžeme ohýbat. Jako agenti. Sice jen do určité míry, ale můžeme.“ Kitsune stále zírala na stůl. „Ale pořád jsme lidé. Lidé s hybrindí signaturou mají hranici ohýbání matrixu dalece posunutou. Za cenu jisté... úpravy myšlení.“

„A tohle víš odkud?“ vrčel dál Fox a probodával pohledem její spánek.

„No... všimla jsem si... viděla jsem podivnou signaturu, kterou bys ty asi přehlídl, a...“

„A říct jsi nám o tom chtěla kdy?!“

„Rada mi to zakázala, dokud nebudou nějaké důkazy.“

„Takže Speedy dneska trhal rychlostní rekordy v traktoru a Yarawa utíkala o život kanálem se zpívajícím agentem za zády jen proto, že Sionská rada ti něco zakázala?!“

„Hele, nic proti,“ teď už zcela vážně pozvednu ruce dlaněmi vzhůru, „Ale toho Smarta museli buď přehlídnout, nebo se nějak prozradit a tím ho přivolat. Agenti obvykle jenom tak nemaj padla a nejdou domů, nebo si zrovna nepotřebujou odskočit.“
Chytnu svůj kelímek s čajem a rázným pohybem ho posunu blíž k sobě a okraji stolu, aby mi do něj Žába samou zvědavostí náhodou nevlezl. Jen stěží potlačím protočení očí v sloup, i když zas tak od věci ta jeho poznámka nebyla. Co je tohle za zvrácenost…?
„Možná to tak divný není. Koneckonců, co děláme my? Říkáme lidem, že Matrix není skutečnej, a když to opravdu pochopí, tak si ho můžou ohnout a tím být daleko schopnější než normální lidi. Jako, máme agentům tak blízko, jak to jenom na lidi jde,“ pokrčím rameny, když dojedu na konec argumentační trati a nejsem si jistá, jestli jsem se zastavila v cíli nebo někde uprostřed opuštěného pole.
„I ten kluk, ten s tou disketou,“ zakloním hlavu, abych se mohla podívat na Foxe, „Ten taky říkal něco takovýho. Věděl, co je Matrix zač a uměl s tím sakra pracovat.“
Až když se Kitsune rozhodne vnést do mých spekulací trochu světla faktů, probodnu ji nechápavým pohledem, vztek a paranoia se nejspíš někde zapovídali po cestě.
„A to je zase co za sračku?“ vyprsknu.

„Je prostě možné, že o agentech neměli tušení. Když tam byla Vega, tak tam třeba žádní nebyli,“ pokrčila rameny Adelaida a tázavě pohlédla na Urana.

„Jasně. Nebo Sionská rada tak hrozně chtěla tu disketu mít, že nám úmyslně nepodali některé informace,“ utrousil Fox jízlivě a vzal Yarawu kolem ramen. „Pro data používaná k přeprogramování lidí v agenty se totiž pohrne každý, zvláště když ví, že má za prdelí Zmrda.“

„Chápu, že jste naštvaní, vy dva, ale teď bychom si měli určit fakta, ne nějaké konspirace,“ mírnil Foxe kapitán, ale v hlase měl určitou stopu nejistoty.

„Ehm. Přeprogramování lidí v agenty? Co je tohle za zvrácenost? Vždyť tohle ani... nejde, ne? Chci říct - mohou nám diktovat prostředí, ale už ne myšlení,“ vložil se do toho horlivě Žába. Na lavici spíše klečel než seděl, nakloněný co nejvíce doprostřed stolu, aby mu něco neuniklo.

„Běžné lidi přeprogramovat nezvládnou,“ šeptla chraplavě Kitsune, „ne tak elegantně a efektivně. Ale s lidmi s hybridním kódem už si mohou dělat de facto co chcou. A Sionská rada chce vědět, co s nimi chcou dělat.“ Kitsune zírala na desku stolu a nervózně šoupala nohama. Tohle nebyla informace, kterou by věděli. Ani o záměrech Sionu ani o existenci lidí s hybridním kódem.

Možná je něco v mém mozku zpomalené, ale ve skutečnosti mi přeběhne mráz po zádech až s Foxovými slovy o konstruktu.
„Jo. Ale ukaž mi toho sebevraha, co to půjde vyzkoušet. A jo, uvědomuju si, že to nakonec stejně budu nejspíš já,“ zamručím temně s pohledem upřeným na řádky kódu, i když jsem se je nesnažila přečíst. Možná to ale bylo jednodušší, než se dívat na Foxe.

„No ne, co to vylezlo z díry?“ přebilo upřímné potěšení v mém hlase veškerý pochmurný pesimismus, když se zastavím, abych Kitsune konečky prstů chvíli cuchala vlasy. Možná jsem u toho měla radši zůstat, protože když si sednu k smutnému kalíšku, přes krátké politování, že jsem si v Matrixu nestihla dát ani pořádné kafe se svižně dostanu až zpátky k našemu problému.
„Zhruba, hm,“ stisknu rty, zapřu se zády o opěrku a založím ruce na hrudi – prsty nepřestávají podrážděně mnout pravý loket. Jestli toho rychle nenechá, asi s ním někam praštím, aby měl aspoň dobrý důvod bolet. Vážně pokývu hlavou, ironie vsákne až do hlasu, „Takže jeden Zmrd míň nebo víc, kdo by to počítal. Jásně. Slož za mě poklonu jejich pozorovacímu talentu, až s nima budeš mluvit.“
Jo. Uznávám. Když si některý věci nemůžu přebrat sama se sebou, bývám trochu nepříjemná.

"Na nějakou větší analýzu bych musel mít víc času a použitelnou Kitsune, ale z toho, co zatím vidím to je jakýsi... úvodní zácvik. Možná bychom to dokázali spustit v konstruktu," zhodnotil Fox opatrným hlasem. Jako by se bál o té zrůdnosti mluvit. Jako by se bál před tím programem vůbec dát najevo svou existenci.

"No," otočil se k monitoru zády, "tohle musí Uranovi zatím stačit. Jdem?"

~~~

Celá posádka seděla v jídelně s kelímky čaje. Nebylo to nic než horká voda s trochou sacharidů, ale čaj znělo líp. Z druhé strany od Foxe seděla Kitsune s dekou okolo ramen a tvářemi rudými horečkou - oči měla ale bystřejší než za posledních několik týdnů.

"Měli bychom si to sesumírovat. Každý jsme věděli něco, každý jsme viděli něco," zahájil Uran. "Sionská rada nás poslala do Matrixu získat nějaká data - nevěděli jsme jaká, nevěděli jsme proč. Posádka Vegy za poslední měsíc zjistila, kde ta data budou a jak zhruba budou chráněná a s tím jsme byli posláni my. To vím já."

„Radši by to mělo být něco velkého…“ zamručím si spíš pro sebe zatvrzele a přistoupím blíž k Foxovu počítači, přestože se ani nesnažím si v datech míhajících se na monitoru číst. Pravý loket si bezmyšlenkovitě pohupuju v dlani druhé ruky. Střídavě zatínám ruku v pěst a zase povoluju prsty, abych z nich vyhnala nepříjemné mravenčení.
„No dovol, určitě ne-“ chci mu jeho rýpnutí jen tak ze zvyku vrátit, ještě dřív než dokončí myšlenku. Ve výsledku mám ale spíš co dělat, aby se Fox nepřerazil o moji nohu.
Sklouznu pohledem od jeho šokované tváře k monitoru, který se minimálně na mě tvářil stejně nevinně jako ještě před chvilkou, zase zpátky k Foxovi a vyměním si nechápavý pohled se Speedym.
„Tak to je něco kurva velkého,“ usoudím temně po chvíli ticha. Mám spíš jen matnou představu, co by to pro nás mohlo znamenat, ale první střípky mozaiky se mi už začínají skládat do celistvého obrazu. A ten není vůbec hezký.

Fox se narovnal, promnul si kořen nosu a zadíval se Yarawě do tváře. Taky se pokusil usmát. Taky mu to nešlo. To byl dobrý důkaz porozumění. "No jo, no jo, už jdu na to. Trochu se toho bojím - když uvážíme, že tu disketu chránil sám Zmrd."

Došel k počítači a dal se do práce. Obratné prsty na klávesnici. "Jo, ta data máme. Sice jsou zašifrovaná, ale nijak hrozně." Chvíle ťukání do klávesnice. Chvíle ticha. "Vlastně jsou zašifrovaná dost mizerně, to bys určitě zvládla i- no to mě poser. To mě poser!" Fox vyskočil od počítače, jako by ho klávesnice kousla. Zíral na monitor a krk mu vydával cvakavé zvuky, jak se v něm vzpříčilo několik nadávek.

Speedy se narovnal na křesle a pomalu přešel k Foxovi. Těkl očima k monitoru, pak zpátky k Foxovi."Ehm... přeložíš nám to?"

Fox se několikrát zhluboka nadechl a vydechl, než Speedymu odpověděl. "Program na zacvičení agentů," vysoukal ze sebe těžce. Nebylo by to TAK zlé, kdyby nedodal: "Lidských agentů."

Nesnášela jsem to. Pokaždé, když jsem šla do Matrixu plnit nějaký úkol, říkala jsem si, že už je to za mnou, že už jsem z toho vyrostla a zvládnu to v pohodě. A pokaždé, když jsem se vrátila, se něco uvnitř mě sesypalo jako domeček z karet.
Dotek Foxových rukou na ramenou a jeho dech ve vlasech mi pomáhal. Ne, že by dokázal zahnat ty šílené eventuality, které se stahovaly do mojí hlavy, jako bych si zákonitě musela prožít každý jeden možný katastrofický scénář, jako daň za to, že se nestal.
Ale připomínal mi, že se jim ještě nemůžu podvolit. Ještě ne. Protože jakmile se jednou rozsypu na kousíčky, bude mi trvat dlouho, než se zase poskládám zpátky. A ten čas já nemám. Táta to dal jasně najevo. Můj úkol protentokrát podle všeho neskončil odpojením od sítě.

Tiše si povzdechnu. Nechuť udělá z těch pár metrů do jídelny náročnější záležitost než půlkilometrový sprint.
Natáhnu ruku ještě trochu dozadu a chvíli se konečky prstů přehrabuju Foxovi ve vlasech. Mimo jiné, nerada bych mu vyrazila zuby, když se narovnám. Tyhle chutě mě přešly okamžitě, co vstal z křesla operátora.
„Asi bys ho neměl tak napínat. Vlastě, taky chci vědět, kvůli čemu jsme se namočili do těchhle sraček,“ brouknu jemně, shrnu si vlasy z tváře a usměju se. Většinu lidí bych asi oklamala, ale Fox ví dobře, jak vypadá můj upřímný úsměv. Takhle ne.
Přehodím nohy na opačnou stranu křesla, než stojí a vyhoupnu se do stoje. Jako první krok dobrý.