Matrix (12 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Trubka byla Yarawiným nejbližším druhem několik následujících hodin. Hádes byl tichý. Hovor zněl z dálky, jen přes několikery zavřené dveře; důraznější intonace jen neurčitě rezonovala potrubím. Na chodbách nikdo nemluvil a všichni jako by co nejměkčeji našlapovali, aby to temné ticho neporušili. Občas mohla Yarawa zaznamenat, že se u její kajuty kroky zpomalují a občas zastavují. Byla by se mohla téměř vsadit, že jí několikrát někdo položil dlaň na dveře v nenaplněném přání zaklepat a vstoupit. Ale nikdo nenašel odvahu. Nikdo nenašel to odhodlání. A tak se Yarawa tiskla k odpadní trubce, která konejšivě šuměla hřejivým svinstvem, které jí protékalo.
Někdy kolem jedenácté v ‚noci‘ dávno poté, co se za mnohými členy posádky zavřely jejich vlastní dveře, se ozvalo nesmělé duté zaklepání na Yarawinu kajutu. „Yari? Mohu dál?“ ozval se kapitánův bas. Ani nepředpokládal, že by mohla Yarawa spát.

Někde v koutku duše něco úpěnlivě žadonilo, aby Fox přišel za mnou a řek mi něco neskonale pitomého, jak má ve zvyku, aby to všechno nevypadalo tak hrozné. Nebo neříkal nic, jenom si se mnou… Ten tichý hlásek udusá moje ego sotva si troufne špitnout, ale stejně bych byla radši, kdyby poslal Kitsune do prdele.
I profesní zájem by měl mít svoje hranice. No ne?

Dveře zavřu nesoustředěným kopancem, takže za mnou třísknou hlasitěji, než jsem měla v plánu. V tom zlomku vteřiny, kdy by to bylo adekvátní, se nezvládnu propracovat ani k leknutí, ani k neurčité provinilosti. Nebylo to poprvé ani naposled. Ty dveře už jsou zvyklý.

Postel minu bez povšimnutí. Jenom hrábnu po přikrývce a během několika otupělých kroků ji stáhnu na zem. Nemá moc času se plácat za mnou – ona ta kajuta přece jenom nemá na délku o nic moc víc než pár kroků.
Ve vzdálenějším rohu kajuty leze ze zdi trubka vedoucí od motorů, aby se přeplazila kolem a zanořila se do podlahy. A ta trubka je plná odpadního tepla. Teplo mi zrovna krutě chybělo všude od konečků prstů po žaludek a jako odpad jsem se cítila. Svůj k svému, jsou chvíle, kdy je trubka moje nejlepší kamarádka.
Kecnu na podlahu, po krátkém boji stáhnu těžké boty z pat a odkopnu je někam k posteli. Schoulím se k trubce co nejblíž, nejradši bych se kolem ní omotala. Položím na ni bosé nohy, obejmu ji oběma rukama, unaveně si na ni položím hlavu… Přikrývku si přehodím přes ramena a po chvíli rozmýšlení si volný cíp přetáhnu přes hlavu. Dejte mi všichni pokoj.

Poslouchám, jak Hádes dýchá. Bývá to uklidňující. Mělo by to být uklidňující.
Zkusím to spolu s ním.
Pomalý nádech spolu s dutým zasyčením něčeho hydraulického, pomalý výdech zatímco třikrát ostře cvakne nějaká součástka. Když se to zadrhne, porucha je v mém soukolí. Něco se uvnitř trhaně zazmítá, když přijde první tiché zavzlykání.
Shit. Tohle nenávidím. Ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat…

Za Yarawou nikdo nešel. Jen Fox o ni krátce zavadil starostlivým pohledem, než si přitáhl židli k počítači a usedl vedle Kitsune.
Loď vrněla jako spokojená kočka. Jako by si ani nebyla vědoma parazita, kterého chvíli Yarawiným prostřednictvím hostila. Štěnice. Nevinně vypadající modrý půlměsíc. Malý modrý tesařík odhodlaně šplhající po rukávu. Skoro jako by každé namodralé kontrolní světélko Hádu mělo brzy ukázat svou hmyzí tvář.

Yarawu nikdo nezastavil. Mohla se zavírat a hroutit dle libosti..

Z bílého nekonečna se vynořil nízký strop plný šedivého, zašlého spletitého potrubí. Chvíli se mi zdálo, že se trubky svíjí jako klubko hadů a celý strop se z nekonečna řítí dál až na mě, stačí ale prudce zamrkat a začne se chovat slušně.
Rázně odstrčím nataženou paží Žábovy roztřesené ruce. Posadím se, shodím nohy na podlahu, beze slova mu z ruky vezmu dlouhou datovou jehlu a pověsím ji zautomatizovaným pohybem na stojan za křeslem dřív, než s ní někomu vypíchne oko.

Koutkem oka zahlédnu podivnou smršť kódu na řídících obrazovkách. Nikdy jsem je neměla ráda, teď mi ale žaludek udělá dvojité salto. Na krátký okamžik se jenom hluboce předkloním, abych ovládla nutkání zvracet. Pak se vzepřu o hranu křesla, zvednu se na nohy a mlčky zamířím z řídící místnosti.
Jenom svary mezi jednotlivými díly kovové mřížky tvořící podlahu téhle úrovně Hádu mě decentně upozorňují, že nejdu rovně, ale modlím se, aby nikdo jiný neměl odvahu to zmínit.

Chci se zavřít do své kajuty a konečně se zhroutit.

Když Speedy rozšlápl a rozmázl svou kopii po nepodlaze, na malý moment se mu tváři mihnul výraz zadostiučinění. Ale ten téměž ihned odezněl a vystřídala ho podobná apatická nevolnost, která postihlai Yarawinu tvář.

A pak Yarawa otevřela oči na lehátku na sarém dobrém lidském Hádu. Žába jí zrovna vyklepaně odpojoval kabel od nervové soustavy.

Speedy vstal - a bez jediného slova odešel.
Kitsune seděla u počítače a ani se na Yarawu nepodívala. Koukala na obrazovku, kde se před ní míhal chaotický kód.

…jak mohl někdo dobrovolně chtít víc takových věcí…?
Kdybychom měli pod nohama podlahu, jistě by v ní teď byl ďolíček a pavučina prasklin, poté, co bez rozmyslu třísknu čidlem do vizualizace Zmrdovy štěnice. Nedívám se na výsledek, praštím do jejích zbytku ještě jednou. A pak pro jistotu do třetice.

Nechám čidlo vypadnout vedle ubohých zbytků špionského programu a nepřítomně se posadím zpátky do křesla. Zbavila jsem se akutního nebezpečí, to ano, ale pocit pošpinění zůstával. Nepřipadalo mi, že bych se pomstila. Na to by nejspíš nestačilo, ani kdyby brouci měli Smartův slizký obličej.

Speedy se seknul. Nebyla v tom žádná radost. Nebyl v tom skoro ani vztek, jenom hluboký otřes.
A to bylo zlé.

Blankytně modrý brouček. Krásně do detailů vymodelovaný tesařík. Svými dlouhými tykadélky se natahoval k Yarawinu obličeji. Postupoval kupředu. Byl by téměř milý…

„Do toho, už není schopen se přichytit. Klidně ho můžeš rozdupat a rozmazat po celém Konstruktu.“

„Nemůžeš prosím vytvořit kopii? Rád bych si taky šlápl, ale nechci ubrat Yarawě to potěšení,“ poznamenal tiše Speedy a vstal.

Vzzzing - ve chvíli, kdy se Yarawě povedlo smést broučka čidlem na zem, rozpadl se brouček na tři. Jeden z nich chaoticky chodil dokolečka; druzí dva, zjevné kopie, se s naprogramovanou jistotou rozešli směrem ke Speedymu a Foxovi.

Fox vstal, udělal pár kroků kupředu a jen tak jakoby mimochodem mu pod nohou křupla kopie štěnice. Vzhlédl k ničemu tam nahoře. „Hele, Kitsu… nebyl tenhle modrý hajzlík důvodem, proč Žába nedokázal vypnout Sirény?“ Ve Foxově hlase už nebyla zášť - ale ani nějak zvlášť přátelský tón. Spíše jen profesní zájem.

„Foxi… asi jo, když o tom tak přemýšlím. Musím si ještě něco ověřit… jo, už to tu vidím. Dokonce… já se snad Žábovi budu muset omluvit, ten program se spustil sám, když zaznamenal v našem počítači cizí signaturu.“

„Věděl jsem, že děláš na nějakém novém zabezpečení, ale že ho napasuješ na Sirény…“

Hlavou mi burácelo hned několik myšlenek. Přestože některé byly vzájemně protichůdné, všechny se v tom či onom významu točily kolem alibismu. Nedokázala jsem určit bližší znění ani jedné z nich.
Z části proto jsem radši mlčela. Vedle dočasné formulační indispozice tady byl ale ještě jeden, neméně důležitý důvod. Měla jsem určité obavy, jestli bych nezakňučela jako nakopnuté štěňátko.
A toho bych se na veřejnosti velmi nerada dočkala.

Zatímco pravou ruku držím téměř dokonale nehybně na opěradle křesla, zbytek těla se nedokáže ubránit nutkání utéct někam hodně daleko. Každou vteřinku poposednu, ryju podpatky do čalounění, křečovitě zajíždím volnou rukou do vlasů, klesnu čelem na kolena, vzápětí se zase narovnám, zarputile se snažím dívat jinam…
Vrrrnz.
Zvuk jako když praskne zrezlá železná pružinka.
Střelím očima doprava rychleji, než si stihnu rozmyslet, jestli to chci udělat. Vlastně si to rozmýšlím ještě ve chvíli, kdy už držím v ruce bezpečnostní čidlo a pokouším se tu nechutnost smést ze svého rukávu. Pusť se a skoncuju to s tebou jak se patří. Rozmáznu tě jako štěnici.

Měsíc sebou škube čím dál zuřivěji a Yarawin loket začíná nepříjemně pálit. Zdá se, že se štěnice nechce jen tak snadno vzdát svého prominentního místa.

„Kdybych tušila, že agenti na nás nachystají past, tak bys tu informaci měla. Jediný, co jsem věděla, bylo, že se objevují v matrixu lidi s hybridním poloprogramovým kódem. Nechtěla jsem šířit zbytečnou paniku, tak si na mě laskavě přestaň vylévat vztek. Zvlášť když se ti snažím pomoct.“

Vrrrrnz--- Modrý měsíc sebou zaškubal a změnil se v malého trojrozměrného modrého brouka, který lezl Yarawě po rukávu vzhůru.

Klesnu do křesla jako podťatá, tak zprudka, až mám pocit, že by to mělo vydat slyšitelnou ránu.
Tohle jsem nečekala.
Tohle ťalo do živého.
Zaškrábu holými nehty po koženém potahu křesla – je to nepříjemné, když se jemné šupinky kůže drolí pod ostrou hranou a hromadí se na citlivém bříšku prstu, ale doufám, že to aspoň přehluší náhlý nával prudkého znechucení. Nejradši bych sama od sebe utekla, je mi zle už jenom z té představy. A jenom o zlomek přijatelnější představa je, že neovládnu svoji vlastní hlavu a samým odporem hodím šavlu. Před Kitsune.
Skřípu stoličkama o sebe v podobném rytmu, jako ničím opěrku křesla, stejně soustředěně a stejně zarytě. Když budu mít štěstí, nebude vidět nic víc, než jak jsem pobledla v obličeji. V bílé zářivé prázdnotě Konstruktu by to nemuselo být tak nápadné. Třeba.

„Au?“ odtuším, podle tónu ale spíš překvapením než skutečnou bolestí.
Asi bych si tu ruku radši usekla, než muset trávit čas s Kitsune u počítače, ale jednu malou výhodu to mělo. Udělala mi snad až příliš snadné soustředit se na něco jiného než na Zmrda. Na něco, co bych i v tuhle chvíli dokázala nesnášet ještě o fous víc. Protože Zmrd se nikdy netajil tím, že nám nepřeje nic dobrého. Od něj to bylo přímé. Omluvitelné.
„Nic z toho by se hlavně nestalo, kdyby ses nerozhodla si hrát na svrchovaný božstvo a nasadit ve jménu svý podělaný cti, slibů nebo čeho můj a Speedyho krk!“ vrátím se po krátké pauze niterného otřesu zpátky na energickou notu vzteku. V polovině věty si uvědomím, že jsem zapřená o područky a znova se snažím po virtuálním hlasu v prázdnotě vystartovat – jen silou vůle uvolním sevření prstů a klesnu zpátky na zadek.

„Jo, máš recht, blbě jsem se vyjádřila. Ale to napravím, neboj,“ zavrčím temně bez bližšího vysvětlení a ostentativně odvrátím hlavu, ačkoliv technicky vzato nemám od čeho. Sice se dívám do blba, ale někde v ose je Speedy, tak to možná vypadá i cíleně.

„Jo, vidím, že ti to vyhovuje. Až mě budeš potřebovat, stačí říct,“ utrousil Fox tiše. Ačkoli ta věta spíše sváděla k jízlivé poznámce, Foxův hlas byl vážný. Ustoupil od Yarawina čidla a posadil se zpátky do křesla.

„Na tohle ‚skončily‘ ti kašlu, Yarawo,“ ozval se z všudypřítomna hlas samotné Kitsune. Rozechvělý, tichý, ale přesto odhladlanější než Foxův hlas. Alespoň teď. „Dokud tě mám bezpečně v Konstruktu, poklidně počkáš, až ti sundám Zmrdovu štěnici.“ Ozvalo se datové zavrčení a modrý měsíc na Yarawině lokti sebou začal poškubávat. Yarawě začal pulzovat celý loket.

„A jen tak pro zajímavost, program Sirény jsem nespustila já, ale tady Žába. Až mě příště budeš vyhazovat od počítače, nech mě aspoň se odhlásit, než necháš mladého chvástavého blbečka prolézat složky, ve kterých nemá co dělat. Mně pak zavolal, až když zjistil, že ten program nedokáže sám vypnout.“

Instinktivně zvednu ramena bez ohledu na Foxovy ruce a vyprsknu: „A to jako proč?“
Až v tu chvíli mi dojde, že vzhledem k jeho blízkosti můžu klidně ubrat na hlase. Prudce se otočím (s pouze pudovou ohleduplností vůči jeho osobě u toho trhnu hlavou do strany, aby se mu vyhnulo ostré seknutí dlouhého ohonu mých vlasů v širokém oblouku za mou hlavou) a zvednu ruku, abych zarazila jeho snahy – kulová hlavice bezpečnostního čidla se mu tak zlehka opře o hrudník, protože ji shodou okolností pořád drtím v prstech.
„Já se nechci posadit. Mně to naprosto vyhovuje!“ vyrazím ze sebe mezi poryvy upřímné zuřivosti. Hlasitost už je lepší, ale dikce zůstala nezměněna, což celkovému dojmu moc nepomáhá.

„No to si piš, že to byla chyba!“ zavrčím, „A garantuju ti, že už ji znova neuděláš, o to se postarám!“
Konečně mám alespoň já pocit, že se začínám trochu ovládat, i když v mém hlase přeplněném až po okraj temnou výhružkou a klokotajícím vztekem se to neodrazí. To je dobře. Ono mu to neuškodí. Ale zároveň je dobře, že vím, že mu neuškodím ani já.
Teda… ne víc, než by bylo adekvátní.

„A Kitsune,“ obrátím se temně k pravému viníkovi, „my dvě jsme spolu skončily, jestli ti to nedošlo.“

Speedy seděl. Seděl a s kamennou tváří zíral před sebe. Nic neříkal. Byl jako černá socha zavrtaná v černém křesle. Bylo vzácné vidět Speedyho opravdu rozzuřeného, tak, jako teď. Speedy si nikdy nevyléval zlost. Nikdy nehledal hromosvod pro svůj vztek. Jen tiše sálal.

Možná je to dobře. Yarawa dokázala ventilovat vztek i za něj. A vlastně za celou posádku, když byla správně namíchnutá.

Ačkoli by Fox běžně Yarawu doplňoval a hulákal s ní, teď ne. Vstal, přiskočil za ni, položil jí dlaně na ramena a nejistým hlasem jí brouknul do ucha: „Posaď se.“

Shůry Yarawě po chvíli odpověděl vyděšeně vyklepaný hlas. „Pro-p-pro-promiň, tohle byla... chy-chyba.“ Hlas operátora se třásl, jako by Yarawa držela hrot čidla u jeho krku. A přitom bezpečně seděla na Hádu.
Hlas, který se omlouval, patřil Žábovi.

Fajn, dobře. Vím, že to bylo troufalé. Ale za pokus to stálo, ne?
Neměla bych se zlobit, že to nevyšlo. Nemělo to vyjít. Ale já se na podobné věci většinou mohla spolehnout. Nejrůznější nehoráznosti mi procházely jako by nebyly složitější než přejít ulici.
Neměla bych se zlobit. Nezlobím se.
Mě to totiž vysloveně sere. Dneska nefunguje nic.

Nedokážu se dívat, jak se sirénám vlasy svíjejí kolem hlav snad o své vlastní vůli, aniž by se poddávaly proudu.
Bylo by jednoduché se tomu vyhnout, bylo by rozumné se o ten pohled připravit... Stačí zavřít oči... Zavřít oči a poddat se proudu...
„Naser si!“ zasyčím v duchu s mírně hysterickou směsicí vzteku a paniky.
Neohlížím se na to, že brzy nebude skulinka, kterou bych mohla uniknout objetí chapadel, i kdybych se dokázala vyprostit. Pevně svírám v ruce bezpečnostní čidlo a bodám jako smyslů zbavená, jenom abych programu vrátila aspoň zlomek vzteku, který ve mně vyvolal. Možná ho nemůžu porazit, ale chci mu ublížit.

Neustávám, i když Konstrukt změní svoji tvář. Křečovitě svírám ocelovou tyč, ostrým koncem zuřivě ryju do koženého čalounění křesla, ve kterém sedím. Vztekle drtím zuby o sebe, tělo ale lačně lapá po dechu, jakkoliv se mu v tom vědomě snažím zabránit.
Je to směšné.

„Přestávám být velkorysá,“ zavrčím temně, sotva můžu zase věřit svému hlasu, se skloněnou hlavou a očima upřenýma na ještě před chvílí nedotčenou kůži, „A myslím, že brzo někomu ublížím.“
Na chvíli zavřu oči a pomalu vydechnu. Stejně pomalým, promyšleným pohybem několikrát zakroutím hlavou.
V dalším zlomku vteřiny se vymrštím na nohy a s hlavou zvrácenou k neexistujícímu stropu v bílé nicotě nad námi zařvu z plných plic: „Je vám to tam kurva jasné?!“

Mozku to není moc jasné. Nebo možná je, jen chce Yarawu ještě více vytočit. Ta nepochopitelná potřeba dýchat dělá z Yarawina virutálního těla ve virtuální vodě ve virtuálním průseru vězení. Je to snad horší než chapadlo držící Yarawinu nohu. Horší než děsivě nadšené sirény, jejichž nazelenalé vlasy připomínají svým pohybem mechanické chobotničky v reálném světě.

„Stačí zavřít oči
stačí se poddat proudu...“ prozpěvují sirény disharmonicky. Jejich hlas se nese vodou a zavrtává se člověku do mozku tak intenzivně, jako by ani nedělal okliku přes uši. Jejich pohledy se blíží.

Chlapadlo na malý moment povolí, když do něj Yarawa zabodne ostrý konec čidla. Jenže pak se z hlubin podrážděně vymrští sedm dalších.

Fox a Speedy zjevně kašlou na Yarawiny signály a plují k ní. Fox má jasný náskok. Proč by ne, když si těch virtuálních hodin plavání užil více než Yarawa. A užil si jich - alespoň podle svých vyprávění - na závodní úrovni.

Už byl Yarawě téměř na dosah. Už...

Bzučení. Reset. V Matrixu se kolem toho musí divže nevyhodit město do povětří, ale v konstruktu je to otázka jednoho příkazu a potvrzení.

Seděli v čekárně. Tam, kde se vyčkává, než se nahraje program. Bílé prostory, v nichž nebylo více než černá křesla a kulatý stolek. Byli suší. Byli v pořádku. Mozek mohl dýchat jak jen se mu zachtělo. Až na Yarawin modrý měsíc na lokti vypadali čerstvě, jako by dobrodružství v konstruktu nezažili.

Další změna. Tentokrát jsem ji cítila víc než dobře. Jako slabá rána do všech kousků těla zároveň.
Nikdy jsem netíhla k programátorskému křeslu, ale vím, že změny jsou těžké. A tím těžké, myslím kurva těžké. Ani stroje řídící Matrix s jejich nepředstavitelnou výpočetní kapacitou si je nemůžou dovolit moc často. A co je nejdůležitější, ne ve velkém rozsahu.
Náš malý svět Konstruktu byl v porovnání s Matrixem směšný, ale co si budem povídat… naše technika je v porovnání s nepřítelem taky spíš směšná.
Velký změny v kódování prostě NIKDO nedělá, pokud se tomu může vyhnout. A podle tlaku v uších, jiného světla… nebo jednoduše pocitu, tady se změnil celý svět.

V hlubinách pod sebou zahlédnu rozmazaný bílý pohyb. Chvíli se snažím přemluvit sama sebe, že nemusím hned myslet na tu nejhorší možnost. Foxova reakce mi ale nemilosrdně potvrdí, že naděje jdou stranou. Musím hned myslet na tu nejhorší možnost.

Tenhle program nenávidím. Vždycky jsem ho nenáviděla a pochybuju, že by se to dneska mohlo zlepšit.
Všichni říkali, že se ten program nedá porazit. Jednou jsem to zkusila. Vždycky jsem to byla já, koho poslali testovat zdánlivě nereálné věci. Nikdy mi to nevadilo, ale tentokrát ten program porazil mě. Byl to test, prý to bylo v pořádku. Ale mě fackuje hanba vždycky když si na to vzpomenu.

A pokud mám být upřímná, v tuhle chvíli nenávidím Kitsune ještě o něco víc, než tohle její zvrácené dítě.
Otevřu oči, vrazím Žábovi jednu do zubů za to, že ji k tomu pustil, a potom vytáhnu Kitsune z křesla, přišpendlím si ji na zeď...
Ráda bych se o tu představu podělila s Foxem. Dodává mi totiž obrovskou energii.

Přes vodu vzhlédnu ke klukům a rázně jim gestem ruky naznačím, ať vypadnou, ať se drží co nejblíž u hladiny. Budou to potřebovat.
Já sama pomalu zavřu oči. Můj problém je v podstatě jednoduchý. Nikde tady kolem není skutečný vzduch, ani nad hladinou, ani pod ní. Není v tom žádný, žádný, opakuji ŽÁDNÝ rozdíl. Takže je zbytečné chtít nad hladinu, abych se tam mohla nadechnout, vyjde to nastejno jako zůstat tady. Pokud někde něco potřebuje dýchat, je to moje tělo. A to sedí v klidu v křesle na Hádu a tam je toho hnusného, filtrovaného suchého vzduchu co hrdlo ráčí. Přesně ten moje tělo taky dýchá. A nic jiného dýchat nepotřebuje. Je to jasné?
Spíš podvědomě nechám ruku sklouznout až ke konci bezpečnostního čidla. Tam, kde bylo zaražené v zemi, musí mít ostrý hrot. Ve chvíli, kdy vyšetřím jedinou volnou myšlenku, stočím se do klubíčka a místo úderu vší silou bodnu.

Ve chvíli, kdy do příkopu skočil i Fox (a téměř přistál Speedymu za krkem), opět přišel ten pocit. Opět ta disharmonie. Další změna v kódu.

Z hlubin příkopu, který už ani tak nepřipomínal bezpečnostní příkop jako spíše hluboký podmořský s pevninou v nedohlednu, začaly vyplouvat bledé postavy. Pluly výše a výše ke svým obětem a kroužily kolem nich jako supi.

Chapadlo, které svíralo Yarawinu nohu, sebou po zásahu čidlem zaškubalo, ale Yarawu nepustilo. Naopak ji sevřelo ještě pevněji. Bylo mohutné, dlouhé a jeho majitel byl schovaný v temnotě příkopu.

Podle bublinek okolo jeho hlavy Fox vztekle zařval. Yarawa se mu nemohla divit. Tento program znala.

Bylo to před několika lety, kdy starý Turdus odešel na méně divoké místo do Sionu a Hádes hledal nového hlavního programátora. Na malou nesmělou asiatku koukala spousta lidí spíše shovívavě, dokud neusedla k počítači a nespustila svůj demonstrativní program. Dokonale zabezpečený mytologický výjev se zlým bohem oceánu, který se skrývá v příkopu, a jeho národem bledých sirén. Ten program byl tak propracovaný, byl v něm každý detail vymazlen k dokonalosti... že z něj nebylo úniku.

Sirény se v kruhu blížily a v jejich šikmých očích hrálo zlověstné pobavení.

Tohle byl program z Kitsuniny složky.

Z Kitsuniny zabezpečené složky.

Kam by se nikdo jiný než Kitsune neměl dostat.

Virtuálního vzduchu byla čím dál akutnější potřeba.

…dobře, možná jsem to plavání podcenila.
Nejspíš bych se mohla přesvědčit, že můj kabát nasáklý vodou neváží snad tunu, ale několika prudkými pohyby si ho strhnout z ramen a poslat na výlet ke dnu samotný je jednodušší.
Pokusím se zabrat pažemi k prosvítající obloze, vykopnout nohama, ale nefunguje to tak hezky, jak by mělo. Zatraceně… proč to nefunguje tak hezky, jak by mělo? Na to nejsem zvyklá a vůbec se mi nechce s tím začínat.

Pokud aligátory od návratu odradil Speedy, vůbec se jim nedivím. Kdybych si měla vybrat, kdo mi přistane na hlavě, rozhodně bych si hlasovala radši pro sebe než pro něj. A strážci příkopu jsou v tom se mnou zjevně zajedno. Rozhrnu pažemi vodu, abych se alespoň natáhla blíž k němu...

Silné škubnutí přijde v opačném směru, než ho očekávám. Tlumeně vyjeknu a v podobě malého řetízku bublinek ztratím doušek cenného virtuálního vzduchu.
Instinktivně tvrdě vykopnu patou volné nohy. A když už si to můžu taky trochu rozmyslet, přidám tomu k dobru i ránu čidlem.

Sejmutému aligátorovi k jeho výrazu chybí už jen komiksová orbita nad hlavou, po které houpavě poletují světélka bezpečnosních čidel. Jeho osud zjevně ostatní zubaté potvory dostatečně motivoval k úprku. Nebo že by to bylo něco jiného?

Yarawa začala klesat ke dnu. Teď, když se aligátoři vzdálili, jí došly i odrazové můstky pro udržování se nad hladinou a efektní plášť nacucávající se vodou spolu s neschopností plavat udělal své.

Už s očima pod hladinou Yarawa spatřila, jak se před ni v hejnu bublin sneslo shůry ohromné černé monstrum s drobnými chapadélky okolo hlavy. Ve stejnou chvíli, kdy k ní Speedy natáhl ruku, Yarawě cosi pevného sevřelo kotník a zkusmo zatáhlo směrem ke dnu.

Široce rozpřáhnu ruce, aby se mi snáz držela rovnováha na samotné špičce boty. Tak trochu šokovaně se uchechtnu, aligátor rozhodně není jediný překvapený tady kolem. Sama jsem moc nevěřila, že se mi to povede.
Odrazím se ke břehu.
Ta síla by stačila. Ale někdo se rozhodl, že se prostě dneska budu koupat.

Abych byla upřímná, nejsem nijak dobrý plavec. Není to moje vina, nikdy jsem nedostala příležitost se jím stát. O virtuální lekce plavání ve virtuální škole jsem přišla spolu s většinou školní docházky díky otci, agenti zjevně neoplývali touhou nahánět nás kolem bazénů. A co se skutečného světa týče, v ničem, co tam teče, bych si netroufla plavat. Bývá to buď silně kontaminované… nebo jediný zdroj pitné vody pro nemalé okolí.

Instinktivně vyrazím hlavou nad hladinu kanálu, abych lapla po dechu, a vší silou udeřím kulovou hlavicí bezpečnostního čidla proti nejbližší zubaté tlamě – těžko určit, který z těch instinktů byl vlastně primární.
Stačí mi kousek osobního prostoru. Hluboce se nadechnu a vklouznu zpátky pod hladinu. Hele, co se toho plavání týče… viděla jsem to mockrát, nemůže to být takový problém. A přerazím každou čelist, kterou uvidím.