Matrix (13 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Doskočila. Pod nohama měla zmítající se šupinatou tlamu. Nestačila ji shodit. Dříve, než aligátorovi došlo, že nemá kořist v tlamě, ale na ní, už Yarawa letěla vzhůru.
Ovšem její skok skončil dříve než začal. Narozdíl od svého zmateného kolegy se druhý aligátor nijak nemusel vzpamatovávat z šoku. Už když Yarawa letěla dolů, vrhal se kupředu. A když se Yarawa snažla vrátit nahoru, sklapl čelisti přes její rudý kabát a smýkl jí zpátky. Kromě šplíchání a vrčení byl slyšet i ošklivý zvuk natrhnuté látky.

Ten zvuk znám víc než dobře.
Není to ani tak úplně zvuk.
Spíš takové trnutí zubů.

Svět se na zlomek vteřiny rozdvojil a já tak spolu s bezpečným břehem kanálu zahlédnu najednou i budoucí realitu plnou ostrých zubů.
„Oh, ty malej sráči,“ unikne mi dřív, než se stihnu zarazit. Nechtěla jsem to vyslovit nahlas. Ne proto, že se nehodí urážet svého operátora, i když je to jenom pulec. Nechtěla jsem to říct, protože to znělo spokojeně. Pobavil mě, překvapil. Byl kreativní a dokázal mě donutit, abych byla kreativní i já. A to kurva rychle – zuby se blížily.

Stačil by mi kratičký dotek pevné plochy pod nohama, břeh byl blizoučko, nepotřebovala bych velký odraz. Jenom odraz.
Ne, že bych uprostřed skoku měla moc na výběr, ale byla tady jedna věc, která se dala dokázat. Takže stálo za to ji zkusit dokázat.

Zaháknu prsty o svou jedinou zbraň. Vždy připravená.
A místo abych se pokusila aligátorům vyhnout, pokusím se došlápnout přímo na jednu z ošklivých šupinatých hlav.

Zatímco Yarawa letěla nad příkopem a z hlubin na ni zírala vzteklá očka aligátorů, ozval se disharmonický zvuk v kódu. Obraz se zavlnil.

A příkop byl náhle o tři metry širší. Jenže Yarawa skákala připravena na osm metrů. Pod sebou měla šest metrů ničeho a zubaté tlamy nastražených ještěrů.

„No to si děláš prdel, Žábo!“ vykřikl Fox ze břehu.

Tiše se uchechtnu. Fox byl tak roztomile vtipný, když se vytahoval. Ve virtuálním prostředí. Přede mnou.
Zasunu si tyčku od bezpečnostního systému za pas místo zbraně, zhoupnu se dozadu na patu a tiše prohodím: „To bys musel naprogramovat zámek na jezeře.“
Dlouze vydechnu. Dám si na rozběh jenom tři kroky rychlého sprintu, to by mělo bohatě stačit. Většinou se musím obejít i bez nich.

Fox uznale pokývl hlavou, když se alarm rozječel. Spokojeně se culil. Chvíli si ještě maditačně užíval zvonku a vzdálených zvuků pohotovosti bezpečnostních jednotek, než se rozběhl proti příkopu a jako by přeskakoval uzoučkou lesní stružku, se odrazil.

Těch osm metrů přeletěl jako nic. Na druhém břehu se skromně poklonil a odhodil klobouk do publika.

Publikum v rozvířených vodách příkopu sklaplo čelisti a stáhlo klobouk pod hladinu.

„Jéj, já věděl, že jsem měl ten příkop udělat širší,“ postěžoval si všudypřítomně Žábův hlas.

„A ne že budeš zase fixlovat s lavičkou, Speedy,“ zavolal Fox na druhý břeh.

„Řekl ten, kdo tu lavičku nadšeně využil,“ utrousil Speedy tiše.

S vážnou tváří se diodce zpříma podívám do elektronického oka a vyzývavě na ni houknu: „Kuk!“
O moc dýl už se neudržím. Adrenalinu a vytržení ze hry začíná být tak akorát.
„Ještě že se Žába narodil v Sionu, jinak bych se bála, že ho nechali koukat moc na horory,“ pobaveně se uchechtnu, kývnu na Speedyho na znamení, že jsem připravená na cokoliv. Na Foxe se spokojeně ušklíbnu a odtuším: „Rádo se stalo.“
Stočím zápěstí kolem kovového těla čidla těsně pod kulovou hlavou a pevně ho sevřu v dlani, než ho škubnutím uvolním ze země. Zkusmo si ho potěžkám v ruce a spokojeně přikývnu.
Já jim ještě ukážu, jak nebezpečné umí být zabezpečovací zařízení.

Fox si stáhl klobouk zpátky do týla, utrhnul několik macešek a přešel blíže k Yarawě. Se zájmem si prohlížel její jednání. „Toužíš po alarmu?“ nadhodil a v jeho hlase byla znatelná touha po tomtéž. Po bezrizikové akci.

Čidla měla kulatou hlavu, která se chaoticky otáčela do všech stran. Modrá diodka tak působila dojmem zorničky, která hledá.

A zornička našla.

Když se modré světélko otočilo k Yarawě, stáhlo se do velikosti špendlíkové hlavičky a od domu se začalo ozývat poplašné zvonění. Pod hladinou osm metrů širokého příkopu se něco pohnulo.

„Vlez mi na záda,“ špitnu líbezně, skoro sladce. A to se ho nesnažím urazit. Nebalancovat na hřebeni několikametrové hradby, skoro bych trvala, aby to opravdu vyzkoušel. Pak by se teprve mohl vytahovat s fyzickou hmotou.

Zlehka doskočím na trávník, plynule dvěma prsty posunu Foxovi klobouk do čela a zastavím se až u bezpečnostních čidel. Pružně kleknu na zem, zapřu se dlaněmi a vytočím hlavu, abych na čidla viděla z jejich úrovně, než se znovu vyhoupnu na nohy.
„Vsadím se, že najdu mrtvý úhel,“ syknu tiše a pobaveně se zakřením do tmy. Bylo to lehkovážné. Bylo to naprosto zbytečné riziko, ale přesto, nebo možná právě proto se mi ta představa líbila. Tohle nebyl úkol, tohle nebyl Matrix. Tohle byla hra. Mohla jsem si dovolit být lehkovážná.
Proto jsme sem přece šli, no ne?

Před Yarawou se rozkládal široký pruh trávníku a macešek lemujících vnitřní stranu zdi. Zatím byl všude klid. Žádná ochranka. Žádný alarm. Mezi palácem a zloději ležel vodní příkop, z jehož okolí blikaly rudé a modré diodky senzorových čidel.

Když doskočil i Speedy - jako černý přízrak - měkce Yarawě odvětil: „Až budeš vážit přes metrák, pak si teprve pokecáme o jistotách matrixové fyziky.“

Fox se sklonil k zemi a dlaní přejel macešky. Zjevně u toho spolknul pár poznámek.

Kochám se pohledem na zeď a něco modrého mě rozčiluje v periferním vidění. Skloním ruku. Vytočím loket, abych na něj dobře viděla. Na vteřinku zavřu oči a hluboka se nadechnu.
Ne, já nebudu ječet. Ne... Prostě ne.

Zatímco se vracím k lavičce, bezmyšlenkovitě se snažím palcem druhé ruky vymnout ten modrý symbol z kůže. Rychlým pohybem stáhnu z lavičky svůj kabát Speedymu těsně před nosem a energicky si ho znova obléknu. Až když si upravuju límec, na okamžik se zarazím uprostřed pohybu a ještě jednou, naposled přejedu bříškem palce po lokti, jen abych si ten pohyb připomněla a ujistila se. Ano. Je to ten stejný pohyb, jaký jsem rozčileně opakovala většinu času, který jsem teď strávila na lodi.

Ze zmatku mě probere až Foxův hlas. Těknu pohledem mezi hřebenem zdi, vyčkávajícím Speedym a lavičkou a výsměšně se ušklíbnu.
"Odrazový můstek? Že ti není hanba," utrousím a rozeběhnu se. Několika rychlými kroky pokračuju už vzhůru po zdi, než si gravitace všimne, že jsem změnila směr z horizontálního na vertikální. Až tehdy se odrazím. Ne moc, jen tak akorát, abych zůstala elegantně balancovat na špičkách prstů na okraji zdi.
Vyšetřím si chviličku a vypláznu na Speedyho jazyk, než kouknu dolů. Narozdíl od Foxe bych ráda věděla, kam mířím. Pak totiž můžu mířit třeba na někoho.

Modrý měsíc však září na lokti i pod kabátem. Fox si ještě jednou upravil klobouk a pohledem zhodnotil výzbroj. „Jen doufám, že se z Žáby nestane větší hrozba než ze Zmrda,“ utrousil ironicky.

Mezitím Speedy pohledem zhodnotil zeď a dobře mířeným kopem vyvrátil lavičku ze země. Pobroukávaje si It's a wonderful world přenesl lavičku k patě zdi jako odrazový můstek.

Fox nečekal. Bylo jasné, že Speedy půjde jako poslední, aby mohl skupině krýt záda. Jako vždy. Rozběhl se, skočil na lavičku a z ní se správně neuvěřitelně odrazil vzhůru. Za letu špičkami prstů zachytil okraj zdi a s jejich pomocí vyšvihl svůj skok ještě o něco výše přes ostnatý drát a do objektu.

„To bylo snadný, Žábo. Ani mi nespadl klobouk.“

„Ta pozice mu nesvědčí,“ odtuším věcně a zkoumavým pohledem přelétnu od Foxe ke Speedymu a zpátky. Nesvědčí. Ale pořád radši operátor utržený ze řetězu, než operátor, co vás nechá ve sladké nevědomosti oddělat. Jo. To určitě. Takže se s tím nejspíš budem muset naučit žít.
Energicky vstanu, úspornými pohyby si stáhnu kabát, a aniž bych mu věnovala jediný pohled, přehodím ho přes lavičku. Moje světlá kůže sice bude v přítmí nápadná, ale pořád bude svítit jenom obrazně řečeno.

„No. Chystáte se potřást si s ochrankou u vchodu rukama a vyměnit si navštívenky, než je zmasakrujem, nebo chcete hledat nějaké elegantní řešení?“ nadhodím lehkým konverzačním tónem, popojdu pár kroků od lavičky a zahledím se na pevnost, kterou se jen tak z legrace chystáme dobýt, přes improvizovaný hledáček složený z prstů. Přimhouřím jedno oko a nakloním hlavu ke straně, „Mě se třeba hrozně líbí tahle zeď.“

„Pardon, asi jsem při výběru klobouku poslal ještě něco navíc. Ale na vzhledu zas tak nezáleží, ne?“ ozval se všudypřítomný hlas Žáby.

Fox si s ironickým uchechtnutím posunul klobouk více do čela. „No. Možná jsi měl místo klobouků hledat radši zbraně. Vždyť jsi nám nedal ani dětskou kudlu.“

S tichým procesorovým zavrčením se Foxovi u nohou objevila hromada plastových příborů. „Chtěli jste se mlátit, ne hrát si na střelnici.“

Speedy se sklonil k plastovým vidličkám a pár si jich srčil do kapsy. Bez jediného komentáře.

Chvíli obdivuju virtuální hru barev na virtuálním horizontu a daří se mi vytěsnit všechno ostatní. Ta chvíle barevného kýče mi stačí na to, abych se naladila na matrixovou vlnu. Nikde ve skutečném světě už neexistovaly takové barvy.

Nejdřív se rozhlédnu kolem sebe s čistou praktičností, něco mě ale pořád ruší v periferním vidění. Speedyho suchá ironie tak vklouzne přesně toho okamžiku, kdy neschopná slova hypnotizuju pohledem tu svítící modrou… věc na mém oblíbeném kabátu.
„Možná jsme k tomu Žábu přece jenom neměli pouštět,“ zavrčím s temnou výhružkou v hlase, dost dobře si vědoma toho, že tady nás slyší i bez telefonu.

Fox jen neurčitě pokrčil rameny. „Až se zničím na virtuální ochrance, bude se mnou zase řeč.“

A pak dorazil Speedy s povolením od kapitána („Prý bude fajn, když se uklidíme.“) a Žába nadšeně spustil program.

***

Seděli na lavičce v parku kousek od ohromného moderního paláce obehnaného zdí s ostnatým drátem na svém vrcholu. Tři drsňáci v černých pláštích a s černými brýlemi na nose. Stmívalo se.
Speedy vstal, urovnal si cop černých dredů a sjel Foxe s Yarawou hodnotícím pohledem. „Sluší vám to. Ale není to nepraktické?“ Foxovi trůnil na hlavě tvídový klobouk inspektora Clouseaua a Yarawě zářil (a není to jen slovní obrat) z rukávu vzor modrého půlměsíce.

Foxův nucený vtip mě nedonutí ani pozvednout koutky. Začínám mít nepříjemný pocit, že jsem si o něj přestala dělat starosti předčasně. Krátce zesílím stisk svých prstů propletených s jeho.

„Jasně že můžeš,“ ujistím Žábu přikývnutím a teď už se pobavenému úsměvu neubráním, „Proč ne, že jo. Dokud nebudeš sahat na bezpečnostní kódy – a na ty se jenom podíváš a urazím ti obě ruce – tak v Konstruktu nás nezabiješ, ani kdyby ses vysloveně snažil. A cokoliv jinýho je nám teď asi docela fuk.“
Celý ten pokyn zvládnu podat stejným, lehce konverzačním, mírně povzbudivým tónem, včetně výhružky. Neváhala bych ji splnit… ovšem ani nevím, jestli Konstrukt nějaké bezpečnostní pojistky má. Jenom se to s tím povzbuzováním vyhecovaných Pulců nesmí tak přehánět.

Vzepřu se patou a sklouznu se židlí dozadu, temenem hlavy zlehka zastavím až o Foxe a vzhlédnu k němu úkosem.
„Aspoň někdo má fakt radost,“ nadhodím polohlasem, a i když se pořád usmívám a dokonce je ten úsměv svým způsobem i upřímný – sledovat Žábu v jeho svatém nadšení je jako koukat se na dovádějící štěně – za vážnýma očima se dá domyslet otázka, jak na tom je.

Od Foxe se ozvalo krátké zavrčení. Nato se ale otočil od Kitsune k Žábovi a vole podobnou taktiku jako Yarawa nevěnoval operátorce jediný pohled.

„Růžový panter zní dobře, ale jen když budu mít stejný klobouk jako inspektor Clouseau.“ Asi jen Yarawa by poznala z té lehké disharmonie v hlase, že se k tomu fóru Fox donutil. Že není tak v pohodě. Že mu pod tím těkavým úsměvem zuří v nitru vztek a vzrůstající chuť někomu vyrazit čelist z pantů. Bylo to neobvyklé. V podivném vztahu FireFox byla Yarawa většinou ta, která byla více od rány a kterou bylo třeba krotit.

Zato Žábovo nadšení bylo zcela upřímné. „Fakt vám mohu nahrát Konstrukt? A řídit ho? A... to jako fakt sám? To je úžasný, to je... to je... už jdu hledat nějaký program, už jdu na to!“

V cestě ke klávesnici mu nic nebránilo. Kitsune už byla v půli cesty ven na chodbu. Nahrbená, tichá a s pažemi pevně propletenými kolem trupu.

Nečekala jsem, že bude moje předsevzetí Kitsune ignorovat vystaveno těžké zkoušce takhle brzo. Ale co už. Když jsem jednou plácla takovou kravinu, je třeba se tím řídit.

A tak si ležérně přisunu za opěradlo vedlejší křeslo, přehodím přes něj nohu, posadím se čelem k opěrce a patou ho dobrzdím až před Žábou.
„Hele, máš neopakovatelnou příležitost k získávání zkušeností,“ informuju ho s poměrně obstojně falešným spokojeným tónem, „Nahraješ nám v Konstruktu nějaký tréninkový program, a jelikož se potřebujem zničit, máš speciální povolení nám pořádně zatopit, kdyby nám to moc šlo.“
Nedávám mu sice moc prostoru k reakci, ale nepočítám s tím, že by Žába něco podobného dobrovolně odmítl, i kdyby nám na lodi zuřila regulérní zákopová občanská válka. Dokonce by s radostí makal pro obě strany. A já ho hlavně potřebuju splavně a nevzrušeně instruovat jako by tam hlavní operátorka vůbec nebyla.

Hmátnu po paměti za sebe a chytím Foxe za ruku, když slyším, jak zase nabírá na obrátkách.
„Chceš něco konkrétního? Třeba Růžového pantera?“ ohlédnu se přes rameno, když vytáhnu simulaci proniknutí do střežené budovy a zase ven.
Na okamžik se neudržím a sklouznu očima od Foxovy tváře ke Kitsune, když se automaticky otočím za zvukem svého jména. Ovšem pokud čekala, že jí zachráním… no, myslím, že jí dojde, že se spletla.

„Už jsem se začínal bát. Žába strčí nos všude, ale takhle daleko se snad ještě nedostal. Na to je to příliš Pulec,“ utrousil o něco mírněji. Vidina, že bude moci doopravdy něco rozmlátit - byť v Konstruktu, ho viditelně uklidňovala.

Žábu našli v místnosti operátora spolu s Kitsune, která zrovna - ještě dost roztřesená - usedala do křesla k počítači. „A jé,“ zvolal Žába nepatřičně nahlas a šťouchnul Kitsune do lopatky.

„Foxi, já-“

„Vypadni, Kitsune, máme tu práci.“

„Já jsem tady přišla-“

„To je mi u prdele i kdybys sem doplavala. Vypadni.“

„Ta disketa-“

„Ty tu ještě jsi?!“

„Já...“ Kitsune seděla v křesle přikrčena v strachu, že to schytá. Opuchlýma rudýma očima těkala pohledem mezi Foxem a Yarawou. „Yari...“

„Oh,“ houknu s překvapeně spokojeným podtónem. Dlaň lehce opřu o Foxovu hruď, abych zabránila čelní srážce, a o krok ustoupím. „To bylo rychlý.“
Když ale zvednu oči a uvidím jeho výraz, dost rychle mi přestane být do žertování. Bylo mi jasné, že bude vzteklý, ale podobně nepříčetné oči jsem u něj neviděla už dlouho. Na okamžik mi zatrne představou, že už stihl udělat něco, co si bude později vyčítat. A já si nebudu moct odpustit, že jsem u toho nebyla, abych mu v tom zabránila.

Dobrý. Nějaký zakázaný veřejný lynč je proti tomu pohádka.

„Bez obav, neřeknu jí jediné špatné slovo,“ odtuším mile a s až nebezpečně líbezným úsměvem nevěstícím nic dobrého Foxovi smetu z ramene imaginární smítko, „Já jí totiž neřeknu už ani slovo.“
Veškeré praktické důsledky podobného rozhodnutí ať už si domyslí sám. Já je shrnu osobně kapitánovi… až na to budu mít čas a chuť.
„Myslela jsem si to,“ přisvědčím s přikývnutím. Vezmu Foxe za ruku a vytáhnu ho ven ze Speedyho kajuty, „Pojď, jdem odchytit Žábu. Ne, abys ho zlikvidoval. Ne, aby se k nám přidal. Aby nám nahrál Konstrukt.“