Matrix (6 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Směsice sarkasmu a skutečného překvapení mi pozvedne obočí vzhůru. Není pochyb, že jsou pěkně namydlení. Ale úplně jsem nečekala, že jenom tak stáhnou ocasy a odplíží se jako spráskaní psi. Čekala jsem, že se budou dál snažit povyšovat a fackovat nás svým postavením, ve kterém se nám nemusí zpovídat.

A nejhorší na tom je nutkavý pocit, že to měli udělat. Hřejivý pocit uspokojení a vítězství nad Radou mi kazí vtíravý hlas Vědmy, který nemůžu dostat z hlavy. Naznačuje, jestli tohle naše malé vítězství není tak trochu prohra pro Sion. Protože my to sice ustojíme, my možná potřebujeme vědět, jak si v téhle válce stojíme, ale za zdmi sálu jsou tisíce dalších lidí. A lidi potřebují něčemu věřit. K někomu vzhlížet.
Ale taky by mohli vzhlížet k někomu, kdo má páteř, ne?

Povzdech se změní ve vzdorné odfrknutí, když pružně vstanu a pohodím hlavou, až se mi francouzský cop rozlétne kolem hlavy. Kapitánskou drbárnu si klidně odpustím, nepochybuju, že mi táta novinky nakonec převypráví, aniž bych musela komunikovat s Justusem. Ohlédnu se na druhou stranu, ale pohled můžu zabodnout tak maximálně do temene Foxovy hlavy.
Miriam tak může zachytit můj pohled značně kyselý. Přesto ale nepatrně kývnu, než pružně překročím lavici do nižší řady a seskočím na zem, abych se nemusela prodírat tak hustým davem, když k ní zamířím. Možná i trošku na truc… Ale Miriam vždycky patřila k těm členům Rady, se kterými se někdy dalo i promluvit. Mohlo by stát za to, poslechnout si, co mi chce říct. A do háje ji poslat až potom.

Členové rady si - povětšinou mlčky - začali sbírat své poznámky a vytráceli se ze sálu. Nedívali se kolem sebe. Jen tiše hovořili se svými přísedícími, rychle, šeptem, pokoutně. V očích měli obavy. Obavy z davu, který se rozvibroval.

Miriam ani nemusela říkat (velmi suše a jízlivě), že Zasedání skončilo. Všichni to věděli. Kapitáni lodí přicházeli k Justusovi a Uranovi, aby si vyměnili informace. I Reeves vstal a došel do chumlu kolem Urana.

Když se Yarawa rozhlížela kolem, všimla si, že se Miriam snaží zachytit její pohled a jemným pokynutím prstů k sobě Yarawu volá. Jen periferně pak zahlédla Foxe, jak se přesouvá k programátorům kolem Tary a Kitsune. A Homéra, jak stojí v nejvyšším bodě sálu a shlíží na vzrušené mraveniště pod sebou.

Lhala bych sama sobě, kdybych řekla, že mi nezatrnulo, když se moje oči střetly s Thanosovými. Na chvíli si říkám, jestli jsem nepřestřelila. Chci říct – už to bylo pěkně blbý i dřív a Thanos nikdy neztratil nervy.

Ale Speedyho hlas mě vrátí do reality vznosného kamenného sálu a chladných pohledů. Na okamžik si vzpomenu na ten nával nepříčetného strachu a hysterie, se kterým jsem řvala na Foxe, ať mě vrátí, ať můžu Speedyho vyrvat Smartovi z pařátů. A ten je silnější než Thanosův vztek.
My jsme nezajímali Radu, fajn, Rada nemusí zajímat mě. Chcete se k nám chovat jako ke smečce svých loveckých psů, fajn, pak budu štěkat a kousat.

Thanosova slova jsou mrazivá.
Jsou odsouzení.
Jsou zostuzení.
A mně se s každým z nich vkrádá do tváře širší úšklebek.

„Nevím, kdo bude tak smělý, aby zpochybnil slova ctihodného Thanose,“ pronesu do ticha zkoprněného sálu slavnostně a pozvednu prázdné dlaně, „Já rozhodně ne.“

Homérovy oči se i na vzdálenost sálu lesknou tvůrčím vzrušením. Ústa se mu roztáhnou v ošklivý úsměšek. Zachytí Yarawin pohled a zřetelně jí kývne. Dnešní zasedání vydá za mnoho dystopických veršů.

I Thanos zachytí Yarawin pohled. I jeho pohled je plný ohně. Není to však plamen básníka. Špičky jeho prstů se dotkly stolu. Nehty o něj rozladěně zacvakaly. „Pokračujte,“ zašeptal jeho hlas plný ledových střepin. Miriam se dotkla Thanosova lokte. On jí její starostlivý pohled opětoval zavrtěním hlavou. Rty měl stažené v bílou linii protínající ztuhlou masku. Thanosův mír a klid ve tváři se nikdy neztratil, co Yarawa pamatuje. Vždy tam byl. Thanos jen málokdy dával své emoce na odiv. Téměř až zaváněl laxností. On je starý. Jeho už nemusí nic vzrušovat. Od toho tu máme mladé. Ale dnes se Thanos stal zrcadlem emocí, které na Hádu vzrostly. Vztek.

„To, že trhám rekordy v traktoru, zatímco mě agent honí přes půl města autobusem je ještě na denním pořádku. To se prostě stává,“ ucedil Speedy. Zůstal sedět s pažemi založenými na prsou. Nedíval se na Thanose. Klouzal pohledem po všech ostatních. „Ale aby mě agent v houpacím křesle poklidně nechal zvednout telefon a u toho mě zval na kafe, to už je jiný kalibr.

„Krom toho tady máme pár lidí, kteří nejen že mají od strojů informace,“ navázal konverzačně Uran, „ale i kód. Kromě zpívajícího agenta nás chtělo zabít osmileté dítě s částečně agentským kódem a výcvikem. Nejlepší na tom všem je, že jsme tuto informaci mohli vědět předem. Ale to by pak podle jistých autorit nebyla taková zábava.“

Homér zářil jako supernova. Radním sálem se zdvíhal nový šum.

„Loď Hádes byla pověřena ověřením fámy o hybridních kódech na lidech. Tuto informaci měla prozatím držet pouze loď Hádes - než bude fáma ověřena, nechtěli jsme šířit paniku. Ale zjevně se informace nedostala ani tam.“ Thanosův hlas byl hořký. Pohled upíral do stolu. „Jsme všichni lidé. Sion stojí na důvěře. Upřímnosti. Až živočišné otevřenosti. To byl sen našich otců a je to i nadále naším snem. Ve světě strojů jsme žili v klamu. Při znovuzrození jsme odvrhli i lživé masky. V našem světě každý ví, kým je a za co bojuje a na koho se může spolehnout.“ Thanos se odmlčel. Odstoupil od stolu a volným krokem jej začal obcházet, aby se každému z členů Rady mohl podívat do očí. Altair. Florian. Hrobník. Bastet. A ještě několik dalších. Nedokázali Thanosův pohled opětovat.

Thanos odešel ze sálu. Všichni slyšeli jeho pohrdavé: „Je mi z vás špatně.“

Pozvednu jedno obočí, pohodím hlavou v náznaku přikývnutí a jenom úsporným trhnutím prstů nahradím pokrčení ramen ve výmluvném gestu: Zní to logicky. A přesně tím se to vymyká všemu, co se tady kolem děje.
Nemám potřebu Thanose dráždit slovním komentářem.

Zatím.

Opřu se bokem o Foxovo rameno a obrátím se napůl čelem k tátovi.
„Moment, nějaké pověření jsme dostali,“ zarazím kapitána v jeho hlášení zdařile vážným hlasem. Nakrčím čelo a zabubnuju prsty o stisknuté rty, zatímco předstírám hluboké zamyšlení. Pak rázně lusknu prsty a dám volný průchod cynickému úšklebku: „A ne, počkat, pardon - to mělo být rutinní vyzvednutí zásilky. Informace o aktualizacích se k nám donesla až potom, co se nás pokusily zabít.“
Ležérně se ohlédnu po řadách lavic a zpříma se podívám do očí Homérovi.
„Myslím efektivněji než obvykle,“ upřesním nevzrušeně a stočím pohled zase zpátky k centru dění. Jsem si ale jistá jedním. Není spolehlivější způsob, jak dostat tuhle informaci nezkreslenou ze zajetí Sálu Rady a nechat ji rozletět po celém Sionu.

Chraptivou otázku Fox ale zachytí. „Neříkám nic. Nejdříve se o tom musím pobavit s Kitsu. Ale... stroje Vráně ublížily nejen tím, že jí snažily vštípit do hlavy...“

„Ticho v sále, prosím, ticho!“ nesl se nad hlavami všech zvučný hlas Miriam. Thanos vedle ní se zavřenýma očima točil palci a čekat.

„...víru ve stroje. Možná...“

„Foxi!“ sykl Uran a proplétaje ruku kolem Yarawy rýpnul do Foxe palcem.

„...že Vrána byla taky hybrid.“

Thanosův pohled byl přímý a donutil Foxe se stáhnout a věnovat váženému radnímu omluvný úsměv. Celý sál už byl tichý. Neslyšeli nic, než Vrániny tiché vzlyky tlumené o Justuse. Thanos se hluboce a rozvážně nadechl.

„Vrána je jen jeden z dílků této nové složité skládačky. Záhadný díl, který k ničemu nepřiléhá. A přesto víme, že do skládačky patří. Matrix se mění. Probíhají nové aktualizace. Jsou velké a propojené. Snad nám do nich vnese více světla loď Hádes, která byla tímto úkolem pověřena.“ Thanos laskavým gestem pokynul s Uranovi.

Několik členů rady si vyměnilo znepokojené pohledy. Téměř všichni mimo hlavní trojici.

Uran vstal se vší svou silou a autoritou. Na tváři mu hrál velice ošklivý ironický úsměšek. „Že o tom nevím. Nebo snad víte o tom, že bychom měli od Rady za úkol zjistit povahu nějakých záhadných aktualizací? Speedy? Yari?“

Odtrhnu pohled od Ninive a sklopím hlavu do dlaní, prsty pevně obemknu čelo a spánky. Chtěla jsem sledovat každý záchvěv ve tvářích členů Rady. Doufala jsem, že mi v něčem napoví, naznačí, navedou mě. Ale Vránin tichounký hlas se třaslavě nesl sálem a neomylně vklouznul do všech koutů. Byl vlhký. Studený. Hnijící. Prokousával se mi do hlavy. Až křečovitě sevřu prsty a tisknu je, dokud se tlak palců vzadu v týle nezmění v tupou bolest. Musím se zbavit utkvělé představy, že mi hnijí myšlenky.

Tarův věcný hlas je jako vysvobození. Nechám prsty proplést za krkem a znovu zvednu hlavu. O jeden hluboký výdech později se odhodlám otevřít oči a změřit si Vránu pohledem.
Ano. Tara má pravdu. Naprostou pravdu. Měla trochu jiné vstupní informace, ale jinak byla jako my všichni. Cítila, že je Matrix jenom lesklou a barevnou slupkou a chtěla víc. A pak jí při extrakci ze systému hráblo. To se může stát.

Na zlomek vteřiny cítím úlevu. Obrátím se k Foxovi… a jako bych sama viděla, jak se ta jiskřička naděje vytrácí. Sleduju jeho pohled dál, ke Kitsune a v žaludku mi jen tak mimochodem vybuchne menší atomovka.
Ještě to neskončilo! Ona něco ví a pořád, pořád nám to tají! ječí alarm v mojí hlavě na plné pecky. A bylo to horší. Nebyla to jenom Kitsune. Ale po téhle trati jsem snad odmítla svoje myšlenky vůbec pustit. Co by koneckonců Kitsune mohla vědět? Osobní kódy, věrouka strojů...

Najednou se napřímím v sedě, pohled upřený do prázdna za stolem Rady. Stroje už udělaly tolik zrůdností, které bych nikdy nevěřila, že je příroda dovolí. Vždycky jsme trojského koně používali spíš jako urážku, ale co když ji dokáží splnit doslova? Co když se jim podařilo do lidského mozku vpravit autodestrukční systém?
„Chceš říct, že…?“ vykloním se pod Foxovou paží dopředu, abych viděla na Taru. Moje otázka ale nakonec není hlasitější než chraptivý polohlas.

Thanos zavřel oči, poskládal špičky dlouhých prstů k sobě a naslouchal Vrániným slovům. Mezi očima se mu prohloubila vráska. Miriam naopak Vránu bedlivě pozorovala. Jemně se kousla do rtu. Začala zlehka poklepávat prsty o desku stolu. Jen neslyšně bříšky. Reevesovi se rozšířilo chřípí i čokoládově hnědé oči. Stačila první věta, aby si Reeves, zkušený operativec, začal v hlavě rozvíjet možnosti. Jednu horší než druhou.

Laraina zapisovala a klapání její klávesnice bylo jediným zvukem, který se mísil do Vránina šepotu.

Altair se tvářil zcela vyrovnaně. Jako by mu Vrána povídala o běžné závadě na vytápění v nedůležitých patrech. Jako by něco takového očekával. Stejně tak Florian, absurdní ztělesnění logiky a jízlivosti, na Vránu koukal téměř až znuděně. Má ten člověk vůbec cit? Je to vůbec člověk?

Ninive založila ruce na prsou v ochraně před křehkým slepým děvčetem. Zkřivený ret nezakryl strach, který Vrána šířila. Vlna strachu otřásla většinou sálu včetně členů Rady. Bylo to víc tím co Vrána říkala, nebo jak to říkala?

Jak se jí mohl Justus tak dotýkat? Držel ji jako otec dceru, měl ve tváři mnohem více empatie než Verity. Co se to děje?

„Realita je spálená na prach. Svou živočišností, bojovností jsme si to způsobili. Měli jsme druhý ráj a zase jsme si ho nevážili. Stroje, které jsme se tak snažili zlikvidovat, nám daly novou šanci žít.“ Vrána se nechala stáhnout k Justusovi na klín. Třásla se, její vlastní slova ji děsila i fascinovala zároveň. Slepými zraky vzhlédla k mozaikami vykládanému stropu. „Lidé se rodí v inkubátorech, velkých líhních, kde může jejich tělo spát, zatímco duše se vznáší ve snu, který ji jako jediný může obohatit. Spíme a sníme o životě, sen si sami budujeme a vlastně tak žijeme. Skutečnost je strašná. Skutečnost nemá nebesa nad hlavou, skutečnost má jen temnotu, ohně a zneužité stroje, skutečnost je peklo, ve které se lidským zásahem proměnil ráj. Z pekla vybíhají poslové a snaží se lidi probudit ze sna. Ale kdo by si přál probuzení? Kdo by… kdo… já jsem chtěla. Ještě… zase…“ Vrána začala lapat po dechu a trhavě se rozhlížet sem a tam. Strach převládl. Cukala sebou jako zvíře zahnané do kouta. Justus se s ní na klíně začal kolébat a něco jí šeptat do ucha.

Šokovaný sál proťal Tara, programátor Atlasu: „Když byla Vrána v Matrixu, vypadala normálně. Měla sice pozoruhodné řeči, ale nedostávala se do takových transů. Doufala, že jí realita dá novou šanci žít a druhou možnost zase vidět. Matrixový sen jí už nestačil. Když jsme ji vytáhli, nejspíše jí to nějak poškodilo mysl, protože tohle… je u reálné Vrány běžné. Jako by přenos spálil její racionalitu.“ Tara nikdy netrpěl nadbytkem taktu.

S Tarovými slovy začali všichni dýchat a ševelit. Úl se rozbzučel.

Yarawě kolem ramen přistála Foxova paže. Díval se na ni. Oči se mu zvláštně leskly. Fox přece nikdy neuronil slzu. Byl pevný a rozmarný jako Yarawa. Ten pohled a dotyk byl intenzivní, ale trval jen chvíli. Pak se Fox otočil na opačnou stranu a pohledem se snažil vyhledat Kitsune. Zachytila jeho pohled a krátce zavrtěla hlavou.

Thanos vstal.
Opřel se o stůl.
Slyšela jsem, jak se trochu chrčivě nadechnul, takové bylo v sále ticho.
Jeho pohled klouzal od jednoho k druhému.

Minul Adelaidu.
Sklouznul po Foxovi.
Pramínek vlasů se mi lepí vzadu na krk.
Na okamžik si připadám, jako by Thanos viděl každé písmenko v mojí hlavě.

Vydržím, dokud se přes tátu nedostane až ke Speedymu.
Pak si dovolím rošťácký, i když trochu provinilý úsměv, vzepřu se o dlaně a posadím se zase jako člověk.
Zvesela zamávám Golemovi nazpátek a povzbudivě mu ukážu zdvižený palec.
Ale pak přišla Vrána.

Ta věta byla tak absurdní, že se mi to sarkastické uchechtnutí samo dralo do nosu, ale ztratí sílu někde na půli cesty. Ještě pořád si vzpomínám na ten neskutečný, nepřirozený pocit mrazivě mrtvého doteku Vrániných prstů na tváři.
Neovládnu prudké zachvění. Nachýlím se dopředu, lokty opřené o stehna. Ani jednou se nepodívám na Vránu, nespouštím pohled z Rady. Chci vidět jejich reakce. I ty, které nechtějí, abychom viděli. Zejména ty.

Ve chvíli, kdy Thanos vstal, nikdo se neodážil ani došeptat poslední spekulace sousedovi. Sálem se rozlilo ticho. Dlouhé křehké prsty se svými špičkami opřely o stůl a bystré šedé oči prolétly očima první řadu. Koutky úst sebou jemně zacukaly, když míjely posádku Hádu. „Rád si vyslechnu vaše hlášení.” Thanosův hlas byl nakřáplý, ale stále silný, aby proletěl celým sálem. Thanos se jen zřídka uchyloval k prázdným společenským frázím. Žádné uvítací kecy, které při méně významných zasedáních rádi vytahovali jiní Radní. Thanos šel rovnou k věci.

Pohledy Urana a Justuse se krátce střetly v mlčenlivé dohodě, načež Justus stále s Vránou na rameni spustil: „Atlas při poslední cestě vytáhl z Matrixu dva nové lidi. Jedním z nich je Golem. Je mu šestnáct a údajně o existenci virtuální reality věděl už dva roky nazpět. Sám se nás pokusil kontaktovat a teď je tady.” Od kapitánovy levice vstal skoro dvoumetrový ramenatý hranatý mladý muž s až zvláštně dlouhýma rukama a dobrosrdečným obličejem malého kluka. Nejistě zamával Radě i pak dozadu do sálu. Nervozitou netušil, co s rukama, ale vypadal nadšeně.

„Druhá je Vrána.” Nazelenalá křehounká Vrána vstala a vrávoravě pokročila kupředu. Verity ji rychle chytila za zápěstí. Bledýma slepýma očima si pronikavě prohlížela jednoho člena Rady po druhém. Justus ji chytil kolem pasu a stáhl zpátky do sedu. „I Vrána dlouho věděla o Matrixu. Zneklidňující pro nás je, že jí o tom řekly stroje. Vráno, pověz, cos říkala mně a Verity.”

„Justusi...“ zavrčela Verity varovně.

„Povídej, Vráno.”

„Svět je jako Eden, který lidem vybudovaly stroje, aby zachránily jejich krásnou duši.“

Vrána se chvěla. Justus ji držel za paže v ochranitelském gestu. Nikdo se nesmál. Na to bylo v sálu až příliš mnoho chladu.

Zvednu ruku a na světlou kůži zachytím měděně rudý odlesk. Nechám ho sklouznout po předloktí až na paži, jak volným, trochu houpavým krokem procházím amfiteátrem. Záblesky, ševelení, odrazy a třpyt.
Vypadá to hezky, že? Tady sídlí majestátní Rada Sionu, Ráda, která se o vás postará, která vás ochrání a postaví vám teplý, roztomilý domov.
Jo, přesně tak. Oni si můžou hrát s akustikou a úhly dopadu a odrazu. Ta suchá realita potrubí je přece na nás.

Přejedu konečky prstů Verity po zádech, když jí míjím. Povzbudivě. Omluvně.
Věnuju Žábovi široký úsměv, přejdu vyšší řadou lavic dál a s polohlasným: „Šoupněte se, gentlemani,“ usednu vedle táty z druhé strany. Nic proti, ale tady je moje místo. Po pravici kapitána.

Přelétnu pohledem usedající členy Rady.
S některými z nich se dalo mluvit alespoň mimo tenhle sál a mimo jejich funkci (takřka spiklenecky mrknu na Reevse)… s většinou ne.
Pro Altaira jsem něco jako trojský kůň v systému. Naše láska je ve všem opětovaná – kdybych nevěděla, že to není možné, měla bych ho za počítačový konstrukt, který nám sem propašovaly stroje. Jeho láska k úhledným sloupečkům je totiž daleko za hranicí lidství. Zvednu dva prsty ke spánku a trhnu s nimi jeho směrem v rozverné parodii na uctivý vojenský pozdrav.
A jistě, Ninive na mě zase hledí, jako by očekávala, že se v nejbližším okamžiku samovznítím.

Tiše si odfknu. Zlehka se pootočím bokem, opřu se zády o tátovo rameno a bosé nohy položím přes Foxova stehna.

Radní sál připomínal řecký amfiteátr. Dole v kotli stálo 13 židlí u půlkruhového stolu pro představitele Rady. Od něj pak stoupaly kamenné, do jeskynních stěn tesané lavice pro přihlížející. Celý sál byl osvětlen teplým světlem, které se odráželo od lesklých mozaik na stěnách. Z drobných kamínků a plíšků ožívaly na stěnách Radního sálu divoká zvířata. To, čeho se ve skutečném světě nedostávalo. Za zády Rady majestátně seděl gigantický kamenný medvěd, ochranný symbol města.

Posádky Atlasu a Hádu seděly v prvních řadách. Uran tiše rozmlouval se Speedym, kterému z temných, čerstvě umytých dredů kapala voda. Kitsune, stále zamotaná v ponču, měla na klíně notebook a něco probírala s Tarou, snědým společenským operátorem z Atlasu. Verity tiše seděla vedle Vrány, která se opírala z druhé strany o paži kapitána Justuse. Na vyšších lavicích přibývali další významní členové města i lodí. Několik operátorů a operativců ve výslužbě, stratégové, vnitřní programátoři i celebrity Homérova ražení. Ačkoli rozmlouvali mezi sebou a rozchvívali šumem svých hlasů vzduch, nedokázali rozehnat tíživost, která se valila na židle před nimi.

Na Yarawu a Foxe zamával Žába. Zdá se, že jim celou dobu držel místa mezi sebou a Speedym.

Na prostřední židli radních už seděl Thanos. Z drobného vychrtlého osmdesátníka vyzařovala chtě nechtě aura moudrosti a autority. Už seděl v čele rady dlouho. S pokročilým věkem mluvil méně a méně. Poslouchal. Přemýšlel. Filosofoval. Ale dokázal zjednat ticho jako nikdo jiný.

Po jeho pravici seděla u notebooku Miriam, padesátiletá dáma, dříve vedoucí domobrany Sionu. Když při jedné akci přišla o nohu, stáhla se do radního sálu. Ona byla hlasem Rady. Nikdy se nenechala vykolejit, dokázala mluvit k věci.

Nalevo od Thanose zrovna usedal Reeves, šedinami prokvetlý černoch, který v minulosti šéfoval lodi Afroditě. Zlatý člověk, který míval pochopení pro všechny členy posádek, ať už byli na jakékoli pozici. Dokázal to ale i teď?

Okolo velké trojky usedali další a další členové Rady. Programátoři. Mechanici. Správci města. Mezi posledními usedl Hrobník, jeden z nejmladších členů rady. Všeobecně považován za nesympatického a hlasitého floutka.

Laraina už seděla v koutku u přední lavice s ntebookem připraveným k zápisu Rady.

S kompletní Radou rostlo ticho a napětí. Thanos čekal a upíral bystrý pohled vdál na mozaiky za publikem.

Kdybych si mohla vybrat, byly mi ty kradné, jenom opatrně a úkosem vrhané pohledy plné špatně skrývaného podezření, zášti a nepřátelské závisti daleko příjemnější než to slepé zbožštění. Nesnášela jsem ty vzhlížející a vzdychající davy.
Když se po mě ale natáhlo šest párů malých ruček a stáhly mě k sobě na zem, když jsem neomylně vymotala z klubka nejmenší děvčátko a pištící ho zvedla vysoko nad hlavu, konečně jsem ucítila aspoň špetku toho živého, bezstarostného, lidského Sionu.
Nemohla bych se zlobit na ty děti. Ony neseděly a nevzhlížely, ony se honily po rzí prokvetlých patrech a bojovaly s neviditelnými agenty.

Ony nechtěly, ať je zachráním.
Ony chtěly být jako já.

A jestli můžu pomoct tomu, že se aspoň některá z nich jednou stane skvělou operátorkou, mechaničkou nebo třeba střelkyní, kurva, jdu do toho.
Kdybyste věděly, jak s náma Rada vybabrala, cácory, rozebraly byste jí na zdrojový kód a nemusel by se toho účastnit jediný dospělý, bleskne mi hlavou, když jednu obzvlášť otravnou opičku vysadím puberťačkami zaměstnanému Foxovi na záda.

A tak když o několik minut po Foxově boku vcházím do sálu Rady, krom čerstvě zapleteného francouzského copu mám zase zpátky svůj známý, ironicky odhodlaný výraz.

„Vezmeme to oklikou.” Fox chytil Yarawu za nadloktí a vyšel s ní ven.

Sion skýtal útočiště pro desítky tisíc lidí. Tak jako správné město jim dával domov, práci a možnost se odreagovat. Spousta lidí, které Fox a Yarawa potkávali, se chystala na slavnost. Tmavými barvami si malovali na kůži symboly. Věšeli jemné kovové zvonkohry do vstupu dveří. Sion cinkal, zpíval a z jeskyní se linuly zvuky Homérovy kapely. Bubny a flétny se odrážely od stěn města. Zábradlí se chvěla.

Fox a Yarawa sestupovali vnějšími průchody mimo oblast pilíře. Procházeli patry níže a níže, hltali sionské čtvrti. Někde museli procházet rychle, aby nepřekáželi v práci, někde se na ně dívali s odstupem skrz prsty a tiše si sdělovali informace. Když však později procházeli dětským hřištěm, atmosféra nemohla být odlišnější. Děti je znaly. Tak jako ve světě Matrixu frčely marvelovští superhrdinové, ve skutečném Sionu se sbíraly figurky s operativci. Fox se ochotně podepsal pubertálním dívkám na předloktí, načež strčil Yarawu podle do tlupy osmiletých tulících fanynek.

Fox cestou mluvil vlastně celou dobu, ale nic moc neřekl. Jen nadšeně poukazoval na všemožné detaily Sionu, jako by v něm byl poprvé v životě. Kdo mu to ale mohl mít za zlé? Tak málo se dostávali do skutečnosti...

Scházeli níže a níže do hlubin a centra Sionu. Homérova skvadra byla téměř ohlušující. Netrénovali v jeskyních, ale na ulici. Když Yarawa s Foxem procházeli okolo, přátelsky na ně zamával a uctivě smekl světáckou čapku.

Radní sál ležel v centru města pod pilířem těsně nad jeskyněmi a částečně na ně navazoval. Jak celá posádka Atlasu tak celá posádka Hádu už byla uvnitř. Nedočkaví. Plní tichěho vzteku.

„Něco jsme zálohovali předevčírem,“ zavrním a rty přejedu po horním oblouku Foxova ušního lalůčku. Je jen pár smyslových prožitků, které člověku Matrix nedopřeje. Jedním z nich je, používat počítačovou terminologii v lechtivých významech, „Ale to byl asi jiný layout.“

Opřu se rukama za zády a zakloním se.
„Trénink je pro padavky,“ ohrnu nos a přimhouřím oči s hraným uražením. Teatrálním gestem natáhnu ruku, letmo se ho zachytím za loket a pružně se zvednu na nohy.
„A tys přece nic neproved-“ pro změnu na něj nevinně zakomíhám řasama. Poslední slovo, které se nějak nedočkalo patřičného klesnutí hlasem, nechávám bezelstně viset mezi námi, až zní skoro jako otázka. Nebo tušení.
„Tak pojď,“ brouknu pak s náznakem úsměvu a potřesu hlavou, „Tohle bude bolet.“

Foxova hladící ruka se na chvilku zastaví, ale hned zase pokračuje na své cestě vzhůru po Yarawiných zádech a zase dolů. „No fajn. Ale vypadáš jako bys neměla moc energie. Abys tu nejvzteklejší verzi zvládla. Máš ji zazálohovanou?” Špička rovného úzkého nosu volně jede po krku dolů a zaboří se do jamky mezi krkem a klíční kostí. Rty něžně zkoumají jemnou kůži. „Ale když nechceš, nechtěj.”

Horké ruce sklouznou ze zad a Yarawina šíje obdrží lehké kousnutí, než se Foxova hlava odtáhne. Fox se pomalu narovná a lišácky na Yarawu zamrká. „Jestli si tu vzteklou verzi chceš ještě natrénovat, můžeme vyrazit na Radu hned a pozvolnou procházkou do mě klidně můžeš šít. Klidně pro tvůj trénink obětuji i své osobní pohodlí a budu dál smrdět.”

Bez rozmyslu odpovím neurčitým zavrčením, ani sama nevím jistě, jestli to mělo být zapředení nebo zaprskání. Moje prsty se vydají vzhůru po Foxově páteři, až se mu zaboří do vlasů. Opřu se čelem o jeho rameno. Cítím jeho teplo, jeho pot, jeho dech a všechno mi připomíná, že se před ničím nezastavíme. Nikdy nás nikdo nedokázal donutit se zastavit. Ale dneska se mi zdálo těžké tomu věřit.

„To bychom to Radě až moc usnadnili,“ brouknu a trochu stočím hlavu ke straně, abych na Foxe mohla jedním okem potměšile mrknout, „To už bych jim nemusela být schopná doručit tu nejvzteklejší verzi svojí maličkosti. A to nechci riskovat.“
Není to ten první důvod, který mi probleskl hlavou. Ten bych nejspíš ani nedokázala pojmenovat. Ale byl dost dobrý na to, abych mu uvěřila i já.

Fox se na postel neusadil. Sehnul se však, aby Yarawu objal. Bylo to vřelé objetí, které se na veřejnosti nedělá. A i v soukromí je vzácné. Foxovy paže hřály a z jeho těla stoupal nakyslý pach. Horký dech šimral na krku a rty se jemně otřely o hranu ucha, když Fox zašptal do Yarawiných vlasů: „I když je ti mizerně, tak seš kočka.“
Dlaň pohladila záda. „Ještě jsem se nestihl osprchovat. A asi s tím budu potřebovat pomoct.”

Pomalu nechám sklouznout dlaně po Foxových rukou. Někde v koutku duše mě vždycky trochu žralo, jak snadno si ve mně Fox může na rozdíl od většiny lidí číst.
Ale já taky nejsem slepá. Vidím, že se něco děje. Nebo teda… nevidím ani ň, ale cítím to.
Vím to.

Za poslední dva dny bych dokázala sepsat sakra dlouhý seznam věcí, kterým nerozumím. A každou jednu z nich bych mohla nějak přežvejkat, připsat ji někomu na triko. Anonymním tvůrcům Matrixu, Zmrdovi a ostatním agentům, Radě. Až na tu poslední.
Něco se děje, ale Fox mi nic neřekl. Něco přede mnou tají.

Posadím se na parťákovu postel. Přitáhnu si bosé nohy k sobě a obejmu je paží. Volnou rukou otevřenou dlaní uhladím přikrývku vedle sebe. Je pořád teplá.
Kysele se ušklíbnu.
Něco přede mnou tají s Kitsune.

Chodník po obvodu města hřál na bosých nohou. Jemně vibroval – bubeníci čím dál intenzivněji rozpalovali své nástroje a ty udávaly rytmus tepu Sionu. Zábradlí bylo jemně nazelenalé oxidací a to jen svádělo k dalším formám seberealizace. Něžně ryté ornamenty protínaly a spojovaly výkřiky náhodných slov, veršů a kousků anonymního diskuzního fóra. I to bylo součástí místního koloritu.

,...a kosti v surové železo se změnily a krev tekla pomalu jako čerstvá temná ropa...‘

Fox stál bez trička nad svou postelí, na níž seděla se zkříženýma nohama Kitsune ve svetru ještě z Hádu. Fox stál zády ke vchodu a až Kitsunino zmlknutí v půli věty a pohození hlavou ke dveřím ho přimělo se otočit. „Ahoj,“ zvolal překvapeně, ale pak se na Yarawu lišácky usmál. V očích a trhavých gestech rukou mu ale hrály rozpaky.

Kitsune vstala z postele. „Nechám vám prostor. A Foxi... prosím,“ dodala tlumeně a upřela na Foxe významný pohled.

„Jasný, Lištičko.“