Hmm, zdá se že je toho tady docela dost. Vše co bych mohla potřebovat.. Ale bude mi to? Chvíli přemýšlím nad tím jak třeba vědí naše velikosti, ale.. vem to čert.

I kdyby mi bylo něco o trošku větší, tak je to pořád lepší než chodit týdny v jedněch šatech. Na nic tedy nečekám a rovnou se převleču. Asi bude zapotřebí tu pak uklidit, tak doufám že se u toho příliš nezašpiním.

Nějak si ani nestačím všimnout co dělají holky, jelikož se vrací naše učitelka. A nejde sama. Elisa.. Má docela pěkné šaty. Počkám až paní Ferinová odejde a přijdu k té nové dívce. "Ahoj. Já jsem Anna."

Představím se s přátelským úsměvem a podám jí ruku. "Zdá se že tu jedna postel zbývá.. Nevíš zda má přijít ještě někdo?" Učitelka předtím říkala že nás bude šest, ale kdo ví. Možná že ten šestý bude kluk.

"Tak holky, toto je Elisa," učitelka Ferinová představila novou holku.

"A toto jsou Justýna, Anna a Panenka. Někde by tady měla pobíhat i Vévodkyně, ale to ti holky všechno řeknou," řekla a ukázala na tři holky.

"Za hodinu si pro vás přijdu. Tak se zatím zabydlete a převlečte," řekla a ukázala Elise na nějaký z prázdných slamníků. V této ložnici je jich dohromady pět. Dva prázdné a tři obsazené.

//omlouvcám se za neaktivitu byl sem bez pc dám to co nejkdříve do pořádku

//Pán Jeskyně 28. února 2018 15:18
Tak nějak. Teď jsem si nebyla jistá, jestli mám nechat prostor pro reakci nebo mám psát. Tak bych počkala ty dva dny a když by do té doby nezareagoval nikdo jiný, tak bych to poslala.

//Neera: Myslíš jako třeba když to bude dvou dny (v případě víkendu 3 dny) bez nějaké reakce, tak kdokoliv může pokračovat?

//Spíš bych dala dva dny jako standard (možná tři v případě, kdy je potřeba překlenout víkend). Ale nějaké volnější "pravidlo", které by nám pomohlo se v tom čekání zorientovat by se mi líbilo.

//Drobný dotaz:
Nemám žádné (dobré) zkušenosti ve hrách více lidí tady. A tak nevím, jak podchytit to, abyste na sebe nemuseli nijak dlouho čekat a jak to udělat, abyste se tady nebrzdili.

Všiml jsem si, že kromě kluků (ErikCord a Sharkozis) jste tady všichni v podstatě denně. Myslíte, že byl problém nechat to tak, že pokud by se na někoho čekalo víc než jeden den (maximálně dva dny), tak by se to bralo tak, že nechce reagovat? Samozřejmě, že v případě čehokoliv (prázdniny/dovolená/služebka/výpadek netu/...) by se na to bral ohled.
Nebo vám to přijde moc striktní?

Čekám do neděle (4.2.2018) na vaše odpovědi a návrhy.

//ahoj já tu ted nebyl ale píšeme:-)

//Píšeme

//No tak.. Píšete vůbec? :(

Byla nadšená naprosto ze všeho. Bavilo jí cestovat a ještě více jí zajímalo všechno nové a nepoznané. Během cesty na lodi matku bedlivě poslouchala, občas si u toho skicovala obrázky toho, co viděla a psala si poznámky. Byla extrémně zvídavá a tak byla ve svém živlu. Doufala, že cesta bude trvat daleko déle. Ale všechno jednou skončí a to i cesta na ostrov.

Povzdechla si, když připluli, ale prakticky okamžitě to vastřídalo nadšení z toho, že je na ostrově. Také tu byla hromada zajímavých stánků, jídla, nových lidí a tak dále. Když jí mamka položila otázku, nadšeně se pousmála a kývla. Prošla si několik stánků a nakonec chtěla další náčinní na psaní a skicování. Zvážila pro a proti a vybrala to jako nejužitečnější věc. Poděkovala mamce a poté už s nadšením chytla její ruku a nechala se vést.

"Já se nebojím mami. Vždyť už si mi všechno řekla a přeci o nic nejde" dodá s úsměvem a jemně mamku pohladí, nežli se porozhlédne. Více nežli prstýnky jí zajímá labyrint, květiny kolem, rozhlížela se, zdali tu nebudou zvířata nebo magické bytosti. Vlastně jí labyrint příliš netrápil.
"Dobře, budu tě tu hledat. A mami, myslíš, že bych tam třeba mohla potkat jednorožce? A nebo, nebo pegase? Toho jsem ještě neviděla..." dodá s nadšením a očividně labyrint bere jako zajímavou výzvu nežli jako věc, které by se měla děsit.

Chvíli jí trvá nežli se tak vrátí k tomu, aby si vzala prstýnek. Nakonec ale pro jeden sáhne a s nadšením sleduje, jak se mění, upravuje a předělává tak, aby byl krásný a seděl jí na prst.
"Je hezký" usoudí po chvílce a vytáhne deník a skicuje si v rychlosti bránu do labyrintu. Poté se vrátí k mamce a pousměje se. Obejme jí, políbí jí na tvář a poté konečně vyrazí ke dveřím labyrintu. Pevně za ně chytne a s nadšením a očekáváním vyrazí dovnitř.

Elisa - Ostrov volby 11. června 2018

Škoda, že není možné dostat se na ostrov volby jinak, než na lodi. Jinak by branou prošli až sem. Takto se musela Elisa se svou mamkou přemístit jen do Dubovníku a odtud přijely na lodi na Ostrov volby. Po cestě maminka ukazovala malé Elise různé mořské tvory a vysvětlovala jí jak spolu v moři žijí.

Plavba byla velmi klidná a tak se na ostrov dostaly bez starosti a brzy. Vysednou a sledují stánky.
"Chceš si něco koupit?" zeptala se jí mamka.

Pak ji vzala nahoru k labyrintu: "Ničeho se neboj i když jsou v labyrintu občas děsivé věci. Nevím o tom, že by se tam někdy někomu něco stalo. Tady si vem prstýnek a já na tebe počkám. Tady budu sedět, dokud nevyjdeš ven."

Řekla jí mamka, která si i v těch hezkých šatech sedla jenom tak na zem, usmála se na ni a čeká až Elisa přijde. Ale na druhou stranu ona tohle dělávala běžně.

Tiše jsem seděla a pozorovala vlny, které se rozbíhaly od lodi. Na jednu stranu mě svíral strach z toho, co bude, jestli mám nadání, jestli se Vron nezmýlil, na tu druhou jsem se i těšila. Z paměti se nořily vzpomínky na mámu. Nepřítomně jsem si pohrávala s pramínkem vlasů, skoro jako vždy, když nervozita dosáhla určitého stupně.

Konečně loď přirazila ke břehu a my vystoupili. Bylo to zajímavé místo. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Plno vůní, a nejrůznějších věcí poutalo mou pozornost. Nadšeně jsem se rozhlížela, a když mi byla nabídnuta sladkost, s nadšením a poděkováním sem si ji vzala a pomalu ukusovala cestou perník vonící kořením a rozplývající se na jazyku.

Když nás náš průvodce vyzval, abychom si vzali prstýnek, trochu se strachem, jsem si jeden vybrala a nasadila. Nevěřila jsem vlastním očím, když změnil barvu a velikost a seděl, jako by byl stvořen jen pro mě. S úsměvem, jsem koukla na Vrona. Byla to pro mě i úleva, která ale opadla, když se dorazilo ke dveřím labyrintu. „Co nás tam čeká?" zeptám se nesměle, než vezmu za kliku, abych otevřela dveře. „Já…děkuju," špitnu. „Uvidíme se ještě?" zeptám se, než vstoupím dovnitř.

Koukam se okolo. Jako bych nic takového nikdy dřív neviděl. Vypadá to tu jako u nás na trzích, ale asi tisíckrát víc lidí.
Prohlížím si měnící se nápisy na kloboucích a vůbec mě to neuklidní. Labyrint je bezpečný? Už jsem to viděl na tolika místech, že tomu přestávám věřit. Nebo možná jen pracují nervy z toho, že vůbec nevím, co mě čeká? Už ať je to za mnou.

Když se kouknu na taťku a jeho odměřený pohled, vidím přes tu slupku profesní deformace, že je z toho nadšený mnohem víc jak já. Ostatně všichni v rodině jsou. Nechápu proč... ale uvidíme.

Pak mě osloví nějaký chlápek s prsteny. Kouknu na ně a vyberu nějaký opticky ve správné velikosti. Vyleká mě, když se začne měnit a tvarovat podle prstu. Jak proces skončí, prohlédnu si jej.

Přijdu ke vstupu do labyrintu a hned se mi začnou honit myšlenky na to, co by na mě mohlo vyskočit, když otevřu dveře.

Přijdu k nim a otevřu dveře. Pak nakouknu dovnitř a vstoupím.

Nebylo to ani pár hodin co jsem odešla s Vronem, ale i tak mi bylo smutno. Nechtěla sem dědečka opustit, ale říkal že je to nutné. Že musím jít, abych se naučila vše co by se mi v životě jako čarodějce mohlo hodit. Vím že děda nemá kouzla rád, tak pro to mně asi nešel ani doprovodit.

Ale mně rád má.. Říkal to! Doufám že ho zase uvidím co nejdříve. Možná že když se tam budu dobře učit tak že pak budu moc zase aspoň na chvíli domů. A nebo ho nějak přesvědčím aby mně navštívil na škole! Nebylo by to lehké, ale určitě by mně tam nenechal jen tak...

Aspoň trochu mně utěšilo když sem viděla že nejsem jediná kdo s Vronem jde. Bylo s ním ještě několik dalších dětí. Sice sem se zatím s nikým neseznámila, ale snad časem si na škole nějaké kamarády najdu. Když jsme pak nastoupily na loď tak sem se docela bála. Nikdy sem na žádné lodi nebyla a moře se mi líbilo, ale to jak se loď houpala mi už tak příjemné nebylo.

Raději sem se celou dobu držela u zábradlí protože sem měla pocit že budu blinkat. Ale nakonec sem to nějak vydržela. Po vystoupení nám Vron všem koupil něco dobrého. Já sem si vzala čokoládu. Měla sem jí jen párkrát a vždycky mi moc chutnala. "Děkuji". Samozřejmě sem mu za to nezapomněla poděkovat. Dědeček vždycky říkal že mám být k dospělým lidem zdvořilá, jinak by si mohly myslet že jsem nevychovaná, drzá holka.

Nelíbilo se mi kolik lidí na ostrově bylo a tak sem se držela co nejblíže Vrona. Dokonce sem ho i chvíli držela za ruku abych se třeba někde neztratila. Nevěděla bych co si počít když bych tu byla sama.. Prstýnek? Zvědavě se na tu nádobu dívám. Nikdy sem žádný šperk neměla a tak mně to docela zaujalo. I přes počáteční nejistotu sem nakonec do nádoby sáhla a jeden prstýnek si vzala.

Nechtěla sem ho ztratit a tak sem si ho rovnou dala na prst na pravé ruce. Co to.. Docela mně překvapilo když najednou změnil barvu a vůbec se mi na prstě nehýbal. Skoro jako by ho někdo vyrobil přímo pro mně. Zcela zaujata svým novým prstýnkem sem následovala Vrona ke dveřím od labyrintu. Labyrint.. To je jako bludiště né? Nemohla bych se tam ztratit? Když vidím ty dveře tak sem docela nervózní.

Ale vidím že ostatní děti dovnitř vcházejí. "Uvidíme se pak ještě?" Zeptám se Vrona. Přijde mi milej, mám ho ráda. Nerada bych kdyby pak jen tak zmizel. Ale ať už řekne cokoliv, nechci aby si myslel že sem strašpytel a tak se nakonec zhluboka nadechnu a vejdu do těch dveří. Nevím co mně tam čeká, ale i tak dávám raději pozor.

Nepřekvapilo ji, když se kolem jejího útlého zápěstí sevřely silné prsty. Napjala se jako struna, instinktivně vklínila rameno mezi sebe a onoho muže a už se chystala pořádně ho kopnout patou do kotníku, ruku mu vykroutit a vzít nohy na ramena. Co ji ve skutečnosti překvapením přimrazilo na místě, byl vlídný, klidný hlas, který ji oslovil.

Viděla tolik lodí mizet na horizontu, kde se nekonečná modrá moře slévala do stejně širého nebe, plachty zářící v posledních paprscích zapadajícího slunce. Tolik lodí odplulo k Ostrovu volby. Nikdy nepřemýšlela, jaké musí být stát na jejich palubě a hledět vstříc jinému životu. Nesnila o tom, že jednoho dne přijde tajemný někdo, se kterým se nalodí.
Ne. Lodě, ostrovy, velké taverny, kde sněhobílé závěsy povlávaly v nezasklených oknech, po kterých se plazily šlahouny vinné révy, a kde v malých křišťálových vázičkách stály na stolech voňavé větvičky citroníků, to všechno patřilo do jiného světa, do světa jiných lidí.
Nesnila o věcech, které se nemohou stát. Byla velká na pohádky. Ani si nepamatovala dobu, kdy tomu bylo jinak.

A možná proto se přesně to stalo. Svět vám nikdy nedá to, o čem sníte, na to je moc velká děvka, bylo jedno z mouder starého Jeremiáše, které si odvážela s sebou, a místo k širému moři, kde se v dálce skrýval bájný ostrov zázraků, se ohlížela na přístav a jeho tmavé, křivolaké, zaneřáděné uličky jejího světa.

Sladkého šneka z ještě horkého těsta, ulepeného od skořice, si vezme s upřímným úsměvem a tichým poděkováním. Byl to milý dárek... Na rozdíl od ostatních dětí ale zůstane ve svých ušmudlaných šatech a bosa. S uctivým poděkováním nepřijala žádné Vronovy peníze, které nebyly nezbytně nutné pro cestu na Ostrov.

Když se proplétali městem, kolem stánků a jejich bohatých zákazníků, kolem míst, které voněly masem a kořením, kolem míst, které cinkaly kovem, zněly hudbou nebo zvonily smíchem, pozorovala všechno neobyčejně pozorně, ale ne s okouzleným uchvácením dítěte, spíš pozorným soustředěním profesionála. Několikrát se o pár kroků vzdálila, přesto se vždycky ohlédla, střetla se očima s Vronovým pozorným pohledem a s provinilým úsměvem se vrátila zpět k ostatním.

Za jiných okolností by ji všudypřítomné nápisy na kloboucích místních dozorců znepokojily. Čím víc tě přesvědčují, že jsi v bezpečí, moje malá Panenko, tím víc by ses měla mít na pozoru, varoval ji vždycky muž řečený Lišák, a ten věděl o nebezpečí víc než kdokoliv jiný – pro mnohé ho představoval on sám.
Ale dnes se cítila zvláštně příjemně lhostejná. Jako když se v horkém létě koupala v řece, smekla se jí noha a proud ji nesl až k náhonu do starého mlýna. Ať se snažila, jak chtěla, proud ji stejně odnesl dle své vlastní vůle. Někdo z jejího domova měl jistě moudrost varující i před takovým ukolébáním osudem... ale zrovna si na ni nemohla vzpomenout.

Olízne si rty slané od mořského větru a sladké po skořici a na okamžik zaváhá, než ponoří ruku do nádoby s prsteny. Myslela si, že je jí ta slavná magická škola vlastně lhostejná, ale teď, když se má skutečně rozhodnout, jí něco malého a chlupatého poskočí v žaludku. Podrží prsten mezi ukazováčkem a palcem a s přimhouřenýma očima se skrz jeho obroučku podívá do slunce. Pak se tiše uchechtne, snad aby si dodala odvahy, a už bez zaváhání si ho navleče na prostředníček.
Když se prsten stáhne kolem jejího štíhlého prstu a zazáří jasným kovem, překvapeně vykřikne.

„Děkuji vám, pane,“ pokýve hlavou s nezvyklou vážností. Přesto se jí vloudí do hlasu špetka naděje, když se přede dveřmi labyrintu na poslední chvíli ptá: „Uvidíme vás ještě?“

Cestování v luxusní lodi bylo celkem příjemné, ikdyž životu na našem panství se to nedalo srovnat.
Jídlo bylo dostačující,obsluha celkem obstojná postel ikdyž nebyla má tak příjemná,jen tu chyběl muj oblíbený komorník Morty.
Pohledem projížděl po vodě a okolní fauně a flíře ikdyž to nebylo zrovna to co ho lákalo a za čím sem přijel i s otcem.
Jeho otec byl snad nervoznější jak on.
Pohledem přejel jeho tvář a těkavý pohled.
*Tak těd se ukáže zda to je pravda nebo ne.Ale co když prsten neukáže , že mám ten dar??Co pak to bude ostuda pro celý náš rod a co by na to řekl děda?* pohledem zase přejel z otcova obličeje který ho znervoznil ještě víc zpět na vodu.

Za pár okamžiků přijeli k molu,byli tu mezi prvními čemuž se jen lehce pohrdavě zasmál ,protže mu to příšlo zábavné a i s otcem se vydal přes molo směr za organizátory.
Pohledem si projel okolní stánky a stánkaře ,kteří se snažili upoutat jeho pozornost ,ale na jídlo ani nějaké cetky neměl náladu natož když ho otec táhl kupředu jak nějakého sluhu který špatně utřel prach na drahém porcelánu.
Lehce škubnul rukou aby se otec pustil jeho rukávu a vyrazil kupředu.
Když se zastavili u džbánu s prsteny jen se nadechl, aby utišil své srdce.Zasčal být celkem dost nervozní a v hlavě se mu honilo plno myšlenek jak na úspěch tak neúspěch.
Z myšlenek ho vytrhl až otec který mu poručil ať si jeden prsten vytáhne.
"Co čekáš, že se stane hmmm?Myslím, že oba víme jak to dopadne" odvětí otcí hrdě a bojácně ikdyž jmá dlaně vlhké od potu z nervozity.
Natáhne ruku a sáhne pro jeden z prstenů a natáhne si ho na prst.
Hned již se ho dotkne a vezme do dlaně začne prstem tvořit své kouzlo.
Z matného povrchu se stává ušlechtilý kov a zaří svím leskem jako letní slunce.
Natáhne si ho na ukazováček a vitězoslavně jej ukáže otci který neskrývá svou radost ,ale také úlevu.
Vydá se směrem k labirintu který na něj čeká.Když je kousek před otcem hluboce si oddechne a po cestě si prohlíží prosten.
U vchodu do labirinstu se s otcem rozloučí a vkročí dovnitř.

//Ještě jedna informace. Přidá se ještě jedna postava, ale to vám přece nezabrání začít hrát. Takže klidně bez ohledu na pořadí popište co děláte a případně co si o tom myslíte až po vstup do labyrintu ;)

https://i.pinimg.com/564x/65/76/c9/6576c97bca52eab611625fa8569b8fd5.jpg

Erik - Ostrov volby 7. června 2018

Přijíždíš na ostrov volby mezi prvními. Ostatně bohatství a postavení má spoustu výhod. Vysedneš z lodi a rozhlížíš se. Loď byla luxusní a toto místo, je takové ... obyčejné. I když má v sobě jisté kouzlo.

Hned za tebou vysedá tvůj otec. Všiml sis, že kromě vás je tady teď asi jenom pět dalších dětí. Všichni velmi slušně oblečení a všichni se tváří tak trochu znuděně, ale ty víš, že jsou všichni dost nervózní. Stánkaři vám nabízí jen ty nejvybranější pochutiny, magické šperky a podobné věci. Otec tě však cílevědomě vede k jedné u nádob obsahujících matně šedé prsteny.

"Vem si jeden z nich!" přikázal ti a s napětím očekává, co se stane. Sice ví a celou dobu říkal, že sedmý smysl máš, ale teď se to skutečně potvrdí nebo vyvrátí.

Je nádherný den, sluníčko hezky svítí a vítr sem přináší vůni moře. Atmosféra má v sobě něco hodně tajemného, ale i slavnostního. Kousek od vás stojí usměvavý organizátor s kloboukem na kterém je svítící nápis "Vítejte vážení návštěvníci."

Roland - Ostrov volby 21. června 2018
S taťkou přijíždíte na Ostrov volby. Cesta byla krásná a moře, moře bylo úžasné. Dokonce sis po cestě stihl udělat několik skic. A ostrov je zvláštní. Vysednete v přístavu a vidíš spoustu stánků a lidí. Připadá ti to jako obyčejné tržiště, teda nebýt toho, že je tady několik organizátorů, kteří popocházejí mezi lidma, usměrňují je a odpovídají na dotazy. Každý z nich má na klobouku nějaký svítící nápis, ale tyto nápisy se různě mění: "Nemusíte se bát" a "Labyrint je bezpečný", "Prosím netlačte se tady" nebo "Postupujte nahoru k labyrintu"
Vypadá to tady zajímavě a už teď víš, že bys to měl někdy nakreslit a proto se snažíš si všimnout všech detailů.

"Pojď, půjdeme k labyrintu," řekl ti taťka a vede tě nahoru. Po cestě míjíte další děti a dospělé. Některé děti jdou nervózně nahoru. Ti co jdou dolů ti připadají trochu jiní. Část těch dětí je uvolněných, ale tu a tam jsou i ti, kteří jsou podivně zamyšlení.

Jeden z organizátorů vás zastaví - "Vyber si prsten" a ukazuje ti na nádobu plnou divných matně šedých prstýnků.

Justýna, Anna a Panenka - Ostrov volby 25. června 2018
Z nejrůznějších důvodů se stalo, že vás z vašeho prostředí vytáhl divný člověk - Vron. Normálně vypadající muž střední výšky, sice vypadá jako bývalý voják, ale je zvláštním způsobem klidný a vlídný. Teda k dětem, které na své cestě sbírá. Někde pomůže milujícím rodičům, kteří si nemohou dovolit zaplatit svému dítku cestu na ostrov volby a následné studium, ale častěji sbírá děcka na ulici. Řekne jim pár slov a oni jdou s ním. Na pár místech musel ty děti koupit od žebráků, ale vždycky se k těm dětem chová hezky. Dá jim najíst, koupí jim slušné šaty a vykládá jim o tom, jaké to bude až se budou učit číst, psát a nakonec i tu magii. S ním se zdá všechno jednoduché, nemá o peníze nouzi a na spoustě míst má známé a kamarády. Na druhou stranu si všímá všeho a ani uprostřed tlačenice se zlodějům nepodařilo jej obrat. Vždycky je chytil a řekl jim, ať toho nechají. Je zvláštní, že ho většinou poslechli. Jen jednou se na něj vrhli. Stačil jeden pohyb ruky a lupiči odletěli několik metrů daleko a pak utekli. Vron se jenom pousmál a nijak to nekomentoval.

Vystupujete z lodi stejně jako zbytek "Vronových dětí" a že vás dohromady je asi sedm. Každému koupil nějakou sladkost. Proplétáte se na tržišti, kde je docela dost lidí a nebýt tolika ochránců, tak by se dalo říct, že je to normální trh. Vron kývl na pořadatele s nápisy na kloboucích "Vítejte na ostrově", "Změňte svůj osud" a podobně. Vede vás nahoru k labyrintu. Slunce svítí, je nádherně a divné vůně dráždí váš nos. Dneska se cítíte zvláštně příjemně.
"Tady si každý vemte svůj prstýnek a pak půjdeme k labyrintu," řekl vlídně a ukázal na nádobu plnou matně šedých prstýnků.

//Omlouvám se, že to ze začátku tak moc řídím, ale to přejde, časem, třeba ;)
Prstýnek se vám přizpůsobí a bude nádherně stříbrný a rád bych, aby váš příspěvek končil vstupem do dveří labyrintu. Pak bude pár neveřejných (soukromých) příspěvků a sejdete se až zase první den ve škole ;)

//oks počítám s tím.-)