Přikývnul. "Jdu... asi nejdeš taky, co?" Věděl, že výšky moc nemusí. Ale přesto se zeptal, jako vždycky.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Jo a taky naprší a uschne, Sandy se dala do smíchu. Když se uklidnila zbalila šachy a zeptala se, "jdeš si tedy zalétat?"

Myška na ně chvíli nechápavě koukala, ale pak si odběhla hrát do trávy. Tom se vážně snažil a když hra skončila, padl na záda s roztaženýma rukama.
"Jak t oděláš," volal trochu se smíchem, "to normálně není možný." Vrátil se do sedu a nevadilo mu, že prohrál. vlastně už byl zvyklý. "Jednou tě porazím." Ušklíbl se. "Možná, že dřív zezelená nebe a tráva zmodrá, ale jednou určitě jo." Zasmál se.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Dobře, pak si Sandy klekla a bitva začala. Do hry jim asi třikrát vlezl Bobik a tak bitva trvala trochu déle, ale nakonec skončila. A asi podle předpokládání vyhrála Sandy, i když Tom se pořád zlepšuje a tak to je těžší a těžší.

"Um...Ummm... No, mě je to jedno, černou?" Sednul si do tureckého sedu s úsměvem, který už byl přeci jen upřímnější. Sandy mu často dokázala zvednout náladu.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

"No tak můžeme to zkusit," odpověděla vesele Sandy. Bobik radostně zapískal. I jemu se šachy líbily a ne jednou do nich i vlezl.
Tak jakou máš barvu? začala Sandy, když rozbalili šachy na zem.

"Mě to vadit nebude." Zatvářil se překvapeně. On ten úsměv předtím byl totiž hlavně proto, že se mu usmívat nechtělo.
"koneckonců, jednou tě přece porazit musím." Hravě se ušklíbl. "Není možné, abys pořád vyhrávala."
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

"No, ale jestli nechceš šachy hrát, tak nemusíme... klidně si jdi zalétat, já si alespoň udělám úkol z dějin," opáčila Sandy, protože poznala, že se Tomovi do šachů moc nechtělo...

"Um... no, já si chci zalétat, jak jsi řekla... a máš sebou šachy? Jestli chceš, můžem si klidně zahrát." Usmál se, jen jaksi trochu nuceně.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

"Dobře," Sandy se spolu s Tomem vydala ven. Jí nepřišla, že by byla nějaká změna, ale znala Toma. Sandy šla vedle Toma až k tomu "místečku". Sedla si vedle Toma a když slyšela, co Tom řekl odpověděla jen chabým, jo. Co budeme dělat? Nadhodila Sandy.

"No, rád bych, ale myslím pak..." Zamířil po schodech dolů, do vstupní místnosti a z ní ven. Pod širou oblohou se uvolnil, konečně od rána a šťastně se nadechnul. "Konečně venku..." Oddechnul si a na chvíli vypadal, že ho nic netrápí. Pak zamířil ke svému oblíbenému místečku, kde odložil tašku a Myšku pustil z ramene - okamžitě začala pobíhat po okolí. Místo toho, aby se šel hned proletět, sednul si opřel o strom, koukaje na Sandy.
"Jsem rád, že tě mám..." Hlesnul s mírným úsměvem. Měl chuť jí to říct, aby to věděla. Jestli to náhodou neví.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

"No Jak chceš, myslím, že si chceš jít zalétat ne? " Sandy věděla, že Toma něco trápí, ale jak ho znala, domyslela si, že to je s těma učiteli. Rozhodla se nechat to alespoň prozatím volné. Bobik Vešele seděl Sandy na rameni, i když se to nezdá, bylo poznat, že je Bobik rád, že se pro něj Sandy stavila.

"Dobře." Usmál se na ni, když přišla a při odchodu ze společenské místnosti jí podržel dveře s uculením od ucha k uchu.
"Tak, copak budem dělat?" Optal se a skutečně se snažil být milý - vlastně, obvykle to bylo jeho přirozeností - ale i tak ho Sandy znala natolik, aby věděla, že ho něco trápí. Mohla si domýšlet, co by to tak mohlo být. Ale kdoví, zda by měla pravdu.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Vydala se s Tomem do Nebervílské věže. Karla také pozdravila a potom došla až k buclaté dámě. Když Tom řekl heslo něco zamumlala na souhlas, že se tu sejdou a vyběhla nahoru za Bobíkem. Po chvíli vyběhla y pokoje a seběhla dolů po schodech, " tak můžeme jít" Bobík jí seděl na rameni.

"No jasně, s tím se počítá." Usmál se a zamířil směrem k nebelvírské koleji. "Doufám, že se to nijak nedotkne zápasu." Zapřemýšlel nahlas. Konec konců, hrát se mělo už za týden. Tom s milým úsměvem pozdravil Karla Blackwinga, když prošel kolem, ale pak mlčel, pokud nereagoval na Sandy, až k buclaté dámě, které řekl heslo. Naštěstí je pustila bez řečí, i když to nebylo moc obvyklé. "Tak já si zatím doběhnu pro koště." Usmál se a zamířil do ložnice. Nechal si v ní učení, do tašky si dal knížky a s ní přes rameno, Myškou na druhém a koštětem v ruce počkal na sandy dole.

//nevadí to s tím koštětem? že by studenti mohli mít vlastní?
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

Když uslyšela Binnse, tak byla velmi ráda. Nakonec se také beze slov vydala s Tomem do učebny, nechtěla ho rušit.
"No, můžeme, ale jen si chci skočit na chvilku do věže pro Bobíka, nechci ho tam teď nechávat samotného, když máme čas. Je to jen jedno patro.
Doufala, že jí tohle u Toma projde.

"Nic." Potvrdil a zahleděl se do talířku. Nechápal, proč si mysleli, že zrovna oni něco vědět budou...
Čekal, než všichni dojí a pak se otočil ke Sandy. "Půjdeme?" Optal se a když odcházeli z velké síně, zamyšleně šoural nohama.
"Jsem zvědavý..." Podotknul tak do vzduchu a mimoděk podrbal Myšku pod hlavou.

Před nimi se ze zatáčky vynořil Binns, plující poněkud nezvyklou rychlostí. Tom pozdravil, ale profesor- duch- je málem přehlédl, než se náhle otočil.
"Slečno sandy, Pane Blackwoode..." Oslovil je a Thomas se samozřejmě hned otočil.
"Váš ročník mám nyní mít, že? Prosím, mohli byste vyřídit, že hodina odpadá? Na příště se naučte kapitolu na stránce 14." Ani je nenechal zareagovat a už plul rychle pryč.
Thomas jen překvapeně zamrkal.

Když se vzpamatoval, rovnou zamířil do učebny, aniž by řekl cokoliv Sandy. Většina studentů již byla uvnitř, tak jim krátce přetlumočil zprávu. Samozřejmě, že si téměř nikdo neuvědomoval, že se něco děje. Všichni zajásali, že mají chvíli volna. Zvlášť, když po téhle hodině neměl Nebelvír další, jako třeba Mrzimor, takže měl až do oběda volno. Po něm ještě dvě hodiny a konec. Krátký den.
Pak se tom zase připojil k Sandy.
"Nebude ti vadit, kdybychom šli ven už teď? Když máme tak dlouho volno, tak si zalétat?" Měl v očích takový ten pohled, co Sandy už moc dobře znala. Nedalo mu to, aby nad tím nepřemýšlel. A byl zvědavý. Takovýmhle tempem nebude trvat dlouho a rozhodne se vy,yslet nějaký plán, jak zjistit, co se děje. Jestli ho už nevymýšlí.
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

"No právě že nevíme, ale mysleli jsme si, že právě vy dva byste mohli něco vědět," Odpověděla Scarlet Tomovi a potom ještě dodala, "ale asi to nebude nic důležitého, jen nás to tak napadlo, jestli něco nevíte."
"No asi nevíme," řekla Sandy a koukla se po Tomovi.

Odpověděla za něj Sandy, tak jen kývnutím potvrdil jejich slova. Takže si toho přeci jen někdo všimnul.
"Možná se nás to ani netýká... ale zajímalo by mě to. Vy něco víte?" Kouknul z jednoho na druhého, napil se a zamračil. "A proč jste vlastně šli zrovna za námi?"
Jelikož je život pes, musíme se tvářit jako jiný predátor, který má nad ním alespoň předstíranou moc.

"No," slova se ujala Scarlet, "nepřijde vám také, že jsou dneska profesoři nějací divní?"
"Jo mě to teda přišlo a Tomovi asi taky," odpověděla Sandy. Zrovna si taky nabrala jídlo na talíř a začala jíst. "Ale co mi s tim máme dělat?" zeptala se ještě Sandy