Barevná srdce (27 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Dveře asi jen tak ne­vy­ra­zí­me. Navíc by to zřej­mě nikam ne­ved­lo." hlá­sím od dveří.

"Klika tu zase není."

Vrá­tím se k Al­mi­mu a roz­hlí­žím se po míst­nos­ti. Když bar­bar cosi najde, upřu zrak k němu.

"Hergh..!" za­vr­čím s ve­se­lou in­to­na­cí na­hlas. Začnu vý­stu­pek ve zdi pro­hlí­žet zblíz­ka, zda okolo nejsou ně­ja­ké spáry ve zdi, po­řád­ně k němu při­lo­žím po­cho­deň a pro­hlí­žím si vý­stu­pek v pla­me­nech ohně. Pak po­cho­deň opět od­klo­ním a ro­ze­hřá­tou stěnu jemně ohma­tám prsty...
"Vý­stu­pek malý zde je. S ním po­hnout zku­sím." Ob­ra­tím po­hled na ostat­ní zda mne vní­ma­jí a pak tak uči­ním.

Gwarg vy­ra­zil ke dve­řím a pro­hlí­ží je i zeď v okolí.
L´erak si při­pnul dýku k opasku, elfí luk a tou­lec s šípy při­pev­nil k torně a při­stou­pil k Tar­ko­vi s elfím pláš­těm.
Tark si svůj plášť sba­lil do vaku a s po­tě­še­ním ob­lé­kl elfí.
Potom oba za­ča­li zkou­mat V stěnu. Se zku­še­nost­mi z před­cho­zích míst­nos­tí se vě­nu­jí po­vrchu zdi velmi peč­li­vě. Tark sle­du­je část nad pod­la­hou, o kus přece jen vyšší L´erak pro­hlí­ží pruh ještě kus nad hla­vou.

Almi po­po­šel do­prostřed míst­nos­ti, slo­žil po­stra­ni­ce lu­cer­ny a osvět­lu­je tak nyní celou míst­nost kolem do­ko­la.

Když elf zmizí, jen chví­li ohro­me­ně zírám na místo, kde ještě před chví­lí seděl.
"Kouz­la a čáry!" znovu se za­škle­bím, odpor v tónu hlasu je více než zřej­mý.

"Kdo s čím za­chá­zí, s tím taky schá­zí.." dodám jen po chví­li ml­če­ní.

Když mi L'erak uka­zu­je dýku, za­vr­tím za­mí­ta­vě hla­vou a vý­znam­ně po­tře­su svým masiv­ním vá­leč­ným kla­di­vem.

"Pane Almi Zlaťá­ku, po­sviť­te mi. Zku­sím dveře." pře­jdu ke dve­řím a pro­hléd­nu je. Jaké mají ko­vá­ní, jest­li vidím kliku, zámek. Pří­pad­ně je zku­sím otevřít.

Za­pá­lím si svou po­cho­deň od té Tar­ko­vi a začnu pro­hlí­žet tu stěnu, na kte­rou mi uká­zal Tark. S na­dě­jí, že něco za­jí­ma­vé­ho, či ne­ob­vyk­lé­ho ob­je­vím.

Plášť mi sedne a tak si ho rov­nou ne­chám na sobě a ten svůj starý vlo­žím do ba­to­hu. ještě si ho pro­hlíd­nu na sobě a už se vě­nu­ji L´era­ko­vi.
Zatím jsem nic ne­na­šel, ale ur­či­tě tu něco bude, jen to najít, mu­sí­me to tu po­řád­ně pro­hlíd­nout, jest­li, tak by jsi mohl pro­hlíd­nout další stěnu. Vem si louč a zkou­mej dál, já si vezmu tu svou a jdu po­kra­čo­vat.
Vezmu si od L´eraka louč a dám se opět do prů­zku­mu.

"Hrgh..." za­chr­čím v od­po­věď, od­pliv­nu si a ve­se­le se za­kře­ním na Tarka. S ra­dos­tí pře­vez­mu za­pá­le­nou po­cho­deň a zá­lib­ně se dívám do oli­zu­jí­cích pla­me­nů a rukou je ja­ko­by po­hla­dím s úsmě­vem a z úst se mi vy­de­re hlu­bo­ké: "Ghournbla­ze!" Pak svůj po­hled opět za­ostřím z úchvat­ných pla­me­nů zpát­ky na Tarka zkou­še­jí­cí­ho si plášť. "Plášť více dobře Tobě než mě pa­su­je." A kývnu na po­tvr­ze­ní spo­ko­je­ně hla­vou. Pak se oto­čím k místu, které zkou­mal Tark jako po­sled­ní než jsem ho vy­ru­šil. "Ty zde jsi něco ob­je­vil?"

za­bra­nej do zkou­má­ní stěny ani ne­po­střeh­nu že se ke mě L´erak při­blí­žil, takže se ho kra­pek leknu.
Člo­vě­če, aspoň si zpí­vej, sem tak za­bra­nej do hle­dá­ní če­ho­ko­liv, že sem si tě ani ne­vši­ml
A za­směju se tomu. Ten mi po­dá­vá plášť. Je hezkej a umění elfů jsem vždy ob­di­vo­val, je­jich zruč­nost je vy­hlá­še­ná.
Vezmu tedy plášť do ruky a po­řád­ně si ho pro­hlíd­nu, pak podám L´era­ko­vi louč, abych mohl plášť vzít do obou rukou a hezky na svět­le louče plášť roz­táh­nout a uká­zat ho v plné kráse.
Plášť je to hezký a pokud to tedy ni­ko­mu ne­va­dí, rád si jej vezmu, elfí věci velmi ob­di­vu­ju a bude mi po­tě­še­ním ho nosit.
potom sun­dám svůj plášť a ten nový si vy­zkou­ším, jak se nosí a jakej je.

Uchvá­cen lukem za­hle­dím se na něho - skoro jako uhra­nut. Pro­hlí­žím jeho runy, jeho tvar i jeho ma­jestát­nost.
Za­tím­co Tark pro­hlí­ží stěnu, tak svou po­zor­nost vě­nu­ji luku.
Po delší chví­ly, jako kdy­bych se pro­bral z ně­ja­ké­ho tran­su. Po­těž­kám ještě zá­lib­ně v rukou dýku s ne­tra­dič­ní prak­tic­kou ru­ko­je­tí.
*Než můj nůž, pá­rát­ko jiné pád­nos­ti to jest* Po­hléd­nu tá­za­vě na Gwar­ga, zda snad on jí ne­u­po­tře­bí více a jinak si jí při­pnu k opasku. Ob­dob­ně tak uči­ním s toul­cem a lukem. *Luku ráz­nost vy­zou­šet bych chtěl - poz­dě­ji ale snad. Po­mo­ci do­přát Tar­ko­vi nyní hodno jest.*
Pří­jdu k Tar­ko­vi s pláš­těm po el­fo­vi v rukou. "Tarku, plášť tento pří­j­mi. Svůj plášť od­po­čin­ku za­ne­chat můžeš. Lépe troš­ku tobě než mě padne." Po­dá­vám Tar­ko­vi plášť, aby si jej vy­zkou­šel a vzal.
Pak si uvěd­mím, že Tark vlast­ně zkou­mal stěnu. "Vý­znam­né­ho zda-li něco jsi ob­je­vil?" Dodám tá­za­vě a ob­hlí­žím okolí letmo, zda mi něco ne­pad­ne do oka.

Za­tím­co Tark začal pro­hlí­žet V stěnu, L´erak po­zve­dl tou­lec z tenké vy­pra­co­va­né je­le­ni­ny. Tři šípy s ope­ře­ním opat­ře­né pro­táh­lý­mi oce­lo­vý­mi hroty za­su­nul zpět a potom vy­tá­hl jeden ze zbý­va­jí­cích, je­jichž "ope­ře­ní" při­po­mí­ná tenké vl­ni­té destič­ky.
Oka­mži­tě všich­ni po­zná­vá­te mla­dou odnož harku a vzpo­me­ne­te si na cestu sem ke Staré­mu Hrád­ku, kdy vás mistr Braha za­ve­dl kou­sek od cesty do lesa k vel­ké­mu vzrost­lé­mu harku a pět odno­ží pro vás ob­rat­ně od­lo­mil.
I tyto ší­po­vé dříky z el­fo­va toul­ce ne­ma­jí na­sa­ze­ný žádný hrot a je­jich konce jsou vy­tva­ro­vá­ny jen do hrubé špice. Přes­to víte, že na krat­ší vzdá­le­nost do­ká­že ta­ko­vý šíp způ­so­bit velké zra­ně­ní. A možná by se na ně daly na­sa­dit stří­br­né hroty, na­le­ze­né v jedné z před­cho­zích míst­nos­tí.

Také dýka je pěkný kou­sek z dílny el­fí­ho zbro­jí­ře. Její ru­ko­jeť je po­ta­že­na zla­to­ze­le­nou ješ­těr­čí kůží. Ta­ko­vá se dobře drží a jen tak z ruky ne­vy­klouz­ne.

Tma­vo­še­dý dlou­hý plášť je tra­dič­ní­ho el­fí­ho stři­hu s ka­pu­cí. Kolem ra­men­ních švů je zpev­ně­ný na­ši­tý­mi pásky a při po­hle­du zblíz­ka je vidět na před­ních dí­lech zdob­né pro­ší­vá­ní.

L´erak po­tá­hl plášť a od­kryl tak luk, o kte­rém mlu­vil zmi­ze­lý elf. Po­su­nul dýku po pod­la­ze a str­čil i do luku, vše s opa­tr­ným po­sto­jem. Nic zvlášt­ní­ho se ne­sta­lo a tak luk po­zve­dl, aby si ho po­řád­ně pro­hlé­dl.

Dlou­hé lu­čiš­tě z tma­vo­hně­dé­ho, skoro čer­né­ho dřeva svým vy­tva­ro­vá­ním jed­no­znač­ně pro­zra­zu­je elfí práci. Téměř po celé délce je zdo­be­no jemně vy­škra­bo­va­ný­mi or­na­men­ty a také drob­ný­mi el­fí­mi runa­mi. Tro­chu se po­do­ba­jí obec­ným runám, ale slova patří do ně­ja­ké­ho ne­zná­mé­ho ja­zy­ka. Před te­le­por­ta­cí se elf zřej­mě při­chys­tal na pří­pad­ná pře­kva­pe­ní a na­pnul tě­ti­vu. Při na­klá­ně­ní luku jsou na tmavé tě­ti­vě vidět uzouč­ké svět­lej­ší prouž­ky, slou­ží­cí jako znač­ky při mí­ře­ní. L´erak na­prázd­no lehce za tě­ti­vu za­tá­hl a pus­til. Krát­ké prask­nu­tí, zvo­ni­vé avšak velmi tiché, je dal­ším dů­ka­zem do­ko­na­lé elfí práce mi­s­tra, který luk vy­ro­bil.

Říkal něco o tom, že sem byli pře­ne­se­ni ně­ja­kým moc­ným kouz­lem, ale že se něco zvrt­lo a tohle byl ná­sle­dek.
Od­po­vím L´era­ko­vi a po­di­vám se na místo, kde ještě před chvil­kou seděl onen elf, co tu po něm jen málo zbylo.
Snad vy­u­ži­je­me věci, co po něm zbyli a ať nám i při­po­mí­naj jak lehce se dá v to­mhle hrád­ku ze­mřít a že opa­tr­ný mu­sí­me bejt.
Roz­hléd­nu se po okolí a udě­lám ně­ko­lik kroků do pro­sto­ru.
Měli by sme se dát zase do hle­dá­ní če­ho­ko­li, co nám odtud po­mů­že jít dál.
Po­zved­nu louč a začnu po­ma­lu pro­chá­zet, okolo zdi, kde ještě před chvil­kou seděl elf.

Když se elf začne "vy­pa­řo­vat", tak se za­ra­zím a pak ne­dů­vě­ři­vě v podře­pu ucouv­nu. Měřím si celou si­tu­a­ci ne­dů­vě­ři­vým po­hle­dem.
Když je po všem, tak s ne­dů­vě­rou zase vezmu obě ne­za­pá­le­né po­chod­ně a opa­tr­ně zkou­ším pro­stor, kde ležel zra­ně­ný elf. *Že si jen tak zmi­zel, ne­vě­řím.*
Šťouch­nu kon­cem louče do lě­ží­cí­ho pláš­tě, dýky a na­ko­nec i luku.
"Co stalo se, vy víte? Ro­zu­mí­te?" Ob­rá­tím se s do­ta­zen na Gwar­ga a Tarka. "Elf pryč je." Kon­sta­tu­ji své ohle­dá­ní da­né­ho místa. "Mrtev jest mys­lí­te? Čá­ra­mi moc­ný­mi zřej­mě zmi­zen byl. Živlem jiným po­zřen byl." Za­krou­tím ne­vě­říc­ně hla­vou, po­kr­čím ra­me­ny, ukli­dím zase po­chod­ně a pak pro jis­to­tu jen tak ohma­tám své tělo, zda také není ovliv­ně­no ně­ja­kou magií.

Opa­tr­ně vezmu luk a vy­zkou­ším jemně tě­ti­vu. Pak šípy. Ná­sled­ně dýku a plášť.

"Elf tohle tu za­ne­chal. Třeba po­mo­cí nám být může." V rukou se všemi těmi věcmi se oto­čím ke svým dru­hům. "Co komu nej­ví­ce služ­bou po­slou­žit může?" Nad­ho­dím otáz­ku, jak uplat­nit zbylé před­mě­ty po chudá­ko­vi el­fo­vi.

tech
Do konce týdne budu mimo dosah i-ne­tu.

Přeji vám hezké dny.

Tro­chu za­ra­že­ni sto­jí­te tiše a bez po­hnu­tí hle­dí­te na místo, kde ještě před chví­lí elf seděl a mlu­vil s vámi. Jeho roz­lo­že­ný plášť ja­ko­by po­tvr­zo­val jeho slova, že mu nelze po­mo­ci a proti jeho vy­mi­ze­ní nelze nic udě­lat.

Jste opět sami.

Elf chví­li hledí na po­sta­vu před sebou a když od­had­ne, co L'erak zkou­ší udě­lat, znovu od­mí­ta­vě za­vr­tí hla­vou.
Jsi dobrý, ale mně oprav­du ne­mů­že­te po­mo­ci. Nejsem zra­ně­ný nebo ne­moc­ný. Jenom se ztrá­cím.

Za­sle­chl jsem vaše slova, malý pane, ob­rá­til se elf na Gwar­ga.
Řekl jste Ze­le­né srdce. Ano, Ústa oce­á­nu, tak. I my jsme vy­ra­zi­li s cílem ho najít. Třeba bu­de­te mít více štěs­tí.
Při po­sled­ní větě máte dojem, že elfův hlas začal sláb­nout a během dal­ších slov jste si tím téměř jistí.

Co zů­sta­ne, až se ztra­tí moje tělo, to už ne­zmi­zí. Jako ta dýka mého druha, pře­čka­la ho a už tu bude.
Můj ranec už je celý pryč. Za sebe jsem od­lo­žil svůj luk a ně­ko­lik šípů. Jest­li se ne­ztra­tí se mnou, tak už také zů­sta­nou a mů­že­te si je vzít. Třeba se v...ám bu...do...u hod...
Po­sled­ní slovo už elf ne­do­ře­kl. Jeho tvář, ruce a zřej­mě i celé tělo se jemně za­vl­ni­ly jako vodní hla­di­na ve větru a před va­ši­ma očima zmi­ze­ly. V příš­tím oka­mži­ku jeho plášť volně klesl dolů a prázd­ný se po­lo­žil na pod­la­hu.

"Ghhm, ghh, roz­to­div­no. Pozor!" Po­čá­teč­ní za­chr­če­ní se změní v dů­raz­né slovo -po­zor- na konci věty.
Před pod­sa­di­té­ho tr­pas­lí­ka a po­star­ší­ho muže se pro­smýk­ne hodně vy­so­ký muž v še­do­mod­ré tuni­ce. Těsně po jeho za­chr­če­ní se váš po­hled střet­ne s blýsk­nu­tím jeho še­do­mod­rých očích do­mi­nu­jí­cích jeho uš­mud­la­né za­rost­lé tváři drav­čí­ho vzhle­du s čer­ve­no­hně­dý­mi or­na­men­ty na skrá­ních a mod­rý­mi os­t­rý­mi ča­ra­mi na čele. Okolo trčí na všech­ny stra­ny dlou­hé vše­li­jak ne­mož­ně za­cu­cha­né a sem tam i svá­za­né do út­lých co­pán­ků temně hnědé vlasy.
"Chcem el­fá­ko­vi zdra­ví lepší uči­nit?" Ob­rá­tí po­hled z elfa před ním le­ží­cí­ho zpát­ky na Gwar­ga a Tarka. "Vzác­nou me­di­cí­nu mám - po­mo­ci může. I Ghournbla­ze za­ří­ká­ní smrt a čáry ode­hna­ti může."
Podřepne si a začne vy­ta­ho­vat z ko­že­né torny dvě po­chod­ně, občas po­hléd­ne na elfa. Po­chod­ně při­pra­vu­je k za­pá­le­ní s tá­za­vým po­hle­dem upře­ným k tr­pas­lí­ko­vi a muži s holí.

"Kouz­la a čáry! Frr.." za­škle­bím se při slo­vech elfa a po­dráž­dě­ně zkra­ba­tím nos, jako bych či­chal ně­ja­kou špat­nost.
Zdá se, že nejsme sami, kdo tu hledá Ze­le­né srdce. A co na­ko­nec na­jdem? Možná jen smrt... po­mys­lím si.

Po­dí­vám se tá­za­vě na na­še­ho star­ší­ho spo­leč­ní­ka:"Do­ká­že­te mu po­mo­ci, pane Tarku?"

Po chvil­ce elf ještě dodal:
O třech ostat­ních nic nevím.
Nevím, jest­li se tu taky někde ob­je­vi­li, ale mys­lím si, že jsou všich­ni mrtví.

Na jménu ne­zá­le­ží, skon­čí zá­ro­veň se mnou, od­po­ví elf.

Moji přá­te­lé a já jsme tady chtě­li něco najít. Náš kou­zel­ník vy­vo­lal kouz­la, aby nás pře­ne­sl dovnitř, ale něco se ne­zda­ři­lo. Tady v této míst­nos­ti jsem se ob­je­vil jen já a můj druh. Ten vy­pa­dal jako ze skla. Během krát­ké chví­le začal mizet, jako led, který roz­tá­vá, Jeho věci zmi­ze­ly s ním. Zů­sta­la jenom ta dýka.

Elf se od­ml­čel a potom po­kra­čo­val:
Thin­dil, náš kou­zel­ník, měl jen ja­ký­si starý svi­tek s při­bliž­ným po­pi­sem místa, kam jsme se měli do­stat. Va­ro­val nás, že se něco ta­ko­vé­ho může stát, ale všich­ni jsme se roz­hod­li, že to zku­sí­me. Byl jsem v bez­vě­do­mí, nevím jak dlou­ho, ale teď už cítím v ru­kách i no­hách jako pí­chá­ní le­do­vých jeh­li­ček.
Elf po­zve­dl pra­vou ruku a ta se ve svět­le lu­cer­ny za­lesk­la jako vodní hla­di­na.