Druhá strana (215 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

16) Mar­ga­re-tka: Taky se v rámci mož­nos­tí ob­le­ču. A zby­tek nesu. "A bu­de­me tady přes noc a nebo vy­ra­zí­me na noc zase na cestu?"
(14:35) Mor­gan: "O tom právě uva­žu­ji. Nevím, možná by nám pro­spěl nor­mál­ní od­po­či­nek..." uva­žu­ji.
(14:51) Mar­ga­re-tka: "Možná jo.... A taky by možná ne­by­lo od věci se umýt, když máme čisté ob­le­če­ní a taky to špi­na­vé vy­prat:-)"
(14:55) Ke­tryn: "No, asi by to bylo do­ce­la dobré si tu troš­ku od­po­či­nout přes noc a po­řád­ně se na­jíst. I když po po­sled­ní zku­še­nos­ti...."
(16:53) Mo­ri­gan: "Tak se do­mlu­ví­me s Lukem a De­a­nem."
(16:54) Mo­ri­gan: Do­jde­me na místo srazu, kde se všich­ni se­tká­me.
(16:55) Mo­ri­gan: Na­vrh­nu, že bychom zů­sta­li přes noc, proti čemuž nic ne­na­mí­ta­jí. "Co kdy­bys­te šli najít uby­to­vá­ní a já ještě sko­čím do toho ob­cho­du s lát­ka­mi. Asi kou­pím něco na šály a tak, měli tam do­ce­la pěk­nou látku. Dean nebo Luke se pak se mnou se­t­ka­jí třeba u kašny a uká­žou mi, kde bu­de­me spát. Koně mů­že­me kou­pit až zítra, abychom ne­pla­ti­li za ustá­je­ní."
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
(17:21) Ke­tryn: "No mů­že­me. A jsi si jistá, že bychom se měli roz­dě­lit? Víš, jak to do­padlo minule...​Klidně mů­že­me jít do toho ob­cho­du s tebou. Ale jak chceš, klid­ně se mů­že­me jít po­dí­vat po ně­ja­kém hos­tin­ci," od­po­vím.
(18:55) Mo­ri­gan: "Všich­ni asi ne, ale půjdu já a Luke může jít s děv­ča­ty. Sejde­me se za ho­di­nu u kašny a holky po­čka­jí v hos­tin­ci, pokud teda bu­de­te mít štěs­tí. Ale mys­lím, že tady bude hos­tin­ců dost," na­vrh­ne Dean. Já sou­hla­sím, takže se roz­dě­lí­me. Já s De­a­nem se vydám zpát­ky k ob­cho­du a vy dvě s Lukem jdete hle­dat hos­ti­nec.
(19:07) Ke­tryn: Tak se s vámi roz­lou­čím a jdeme s Lukem hle­dat hos­ti­nec. Dívám se po něčem vhod­ném, nej­lé­pe čis­tém a klid­ném, ale zá­ro­veň ne moc dra­hém.

(10:51) Mo­ri­gan: Já nemám ta­ko­vé štěs­tí (ty kost­ky mě dneska ne­sná­ší, nebo co??:-)). Už je to cel­kem pře­bra­né a je tam dost lidí, takže najdu jen ka­bá­tec zřej­mě v dět­ské ve­li­kos­ti. Ale pro­to­že je šitý dobře a jako zimní ob­le­če­ní (je celý pod­ši­tý še­do­bí­lou ko­že­ši­nou), zku­sím si ho. Narvu se do něj, do­ká­žu ho i za­pnout, jen mi jsou krát­ké ruká­vy. To ale vzhle­dem k tomu, že už tam nic po­dob­né­ho není, shle­dá­vám jako malou chybu, pro­to­že mi z ruká­vů kou­ka­jí ruká­vy ko­ši­le. Ještě si tam vy­hra­bu jednu hně­dou se­pra­nou vel­kou ko­ši­li. Mar­ga­ret ještě najde cosi jako velký pléd, je sice tro­chu pro­žra­ný od molů, ale vy­pa­dá teplý. Jdeme si to pak ne­chat vy­čís­lit od pro­dej­ce a po­dě­lí­me se fi­nanč­ně napůl s Ka­tryn o Mar­ga­re­tin nákup. Pak už je nej­vyš­ší čas vydat se na místo srazu s Lukem a De­a­nem, abychom to vůbec stih­ly.
(10:55) Ke­tryn: Tak jsem ráda, že jsem po­ří­di­ly aspoň takhle a máme ně­ja­ké ob­le­če­ní a ne jen ty deky :-) Spolu s tebou za­pla­tím a měšec si zas peč­li­vě scho­vám. V rámci mož­nos­tí mám do­ce­la dobrou ná­la­du. Mám pocit, že v tom všem zlém, se to teď za­čí­ná po­ma­lu zlep­šo­vat.
(10:57) Ke­tryn: Mám ty pe­ní­ze roz­dě­le­ny do třech měšců, v jed­nom mám drob­né pe­ní­ze na menší vý­da­je jako je to ob­le­če­ní a jídlo, ve dru­hém pe­ní­ze na koně a sedla a ve tře­tím ten re­zerv­ní zby­tek na další cestu.
(10:58) Ke­tryn: Jest­li je mož­nost, tak si tu tuni­ku hned ob­le­ču, deku mám asi pře­ho­ze­nou přes ra­me­na a ko­ši­li nesu v ruce.

10:58) Ke­tryn: Jest­li je mož­nost, tak si tu tuni­ku hned ob­le­ču, deku mám asi pře­ho­ze­nou přes ra­me­na a ko­ši­li nesu v ruce.
(10:57) Ke­tryn: Mám ty pe­ní­ze roz­dě­le­ny do třech měšců, v jed­nom mám drob­né pe­ní­ze na menší vý­da­je jako je to ob­le­če­ní a jídlo, ve dru­hém pe­ní­ze na koně a sedla a ve tře­tím ten re­zerv­ní zby­tek na další cestu.
(10:55) Ke­tryn: Tak jsem ráda, že jsem po­ří­di­ly aspoň takhle a máme ně­ja­ké ob­le­če­ní a ne jen ty deky :-) Spolu s tebou za­pla­tím a měšec si zas peč­li­vě scho­vám. V rámci mož­nos­tí mám do­ce­la dobrou ná­la­du. Mám pocit, že v tom všem zlém, se to teď za­čí­ná po­ma­lu zlep­šo­vat.

Já nemám ta­ko­vé štěs­tí (ty kost­ky mě dneska ne­sná­ší, nebo co??:-)). Už je to cel­kem pře­bra­né a je tam dost lidí, takže najdu jen ka­bá­tec zřej­mě v dět­ské ve­li­kos­ti. Ale pro­to­že je šitý dobře a jako zimní ob­le­če­ní (je celý pod­ši­tý še­do­bí­lou ko­že­ši­nou), zku­sím si ho. Narvu se do něj, do­ká­žu ho i za­pnout, jen mi jsou krát­ké ruká­vy. To ale vzhle­dem k tomu, že už tam nic po­dob­né­ho není, shle­dá­vám jako malou chybu, pro­to­že mi z ruká­vů kou­ka­jí ruká­vy ko­ši­le. Ještě si tam vy­hra­bu jednu hně­dou se­pra­nou vel­kou ko­ši­li.
Mar­ga­ret ještě najde cosi jako velký pléd, je sice tro­chu pro­žra­ný od molů, ale vy­pa­dá teplý. Jdeme si to pak ne­chat vy­čís­lit od pro­dej­ce a po­dě­lí­me se fi­nanč­ně napůl s Ka­tryn o Mar­ga­re­tin nákup.
Pak už je nej­vyš­ší čas vydat se na místo srazu s Lukem a De­a­nem, abychom to vůbec stih­ly.

(20:16) Mo­ri­gan: (Tak to je máš Mar­ga­ret v Ba­la­dě...)
(20:19) Mar­ga­re-tka: (Taky si mys­lím, nešla jsem nic ku­po­vat. Takže jsem šla bez nich.)
(20:27) Mo­ri­gan: Pak se mu­sí­me vydat na­ku­po­vat.
(20:28) Mo­ri­gan: "Nejdřív asi ty drob­něj­ší věci a koně asi ne­chat až na­ko­nec," na­vr­hu­ju.
(20:31) Ke­tryn: "Snad tu koně a pláš­tě a v nej­lep­ší pří­pa­dě ně­ja­ké tuni­ky se­že­ne­me. Jasně, nejdřív bych se asi po­ku­si­la se­hnat to ob­le­če­ní. A pak asi braš­ny a jídlo a na­ko­nec koně. Dou­fám, že to oprav­du žádný velký pro­blém ne­bu­de.
(20:31) Mar­ga­re-tka: Jsem ráda, že to šlo bez pro­blé­mů, když vidím vaše spo­ko­je­né vý­ra­zy. :-)
(20:32) Mar­ga­re-tka: "Podle mě by neměl být. Dou­fám:-)"
(20:34) Mo­ri­gan: Roz­dě­lí­me se s bra­t­ry a do­mlu­ví­me se, kdy a za jak dlou­ho se zase sejde­me. Drob­něj­ší věci, jako jsou měšce a prak­tic­ké braš­ny se­že­ne­me jed­no­du­še v jed­nom ob­chůd­ku s ko­že­ný­mi věcmi. Jsou kva­lit­ní a za dobrou cenu, kou­pím si dva malé měšce a jeden velký, braš­nu k opasku a ještě jeden pěkný opa­sek navíc.
(20:38) Ke­tryn: Taky si kou­pím měšce, abych ty pe­ní­ze ne­mu­se­la mít v bo­tách :-) Asi jeden velký a jeden malý (pak si někde roz­dě­lím pe­ní­ze do těch třech měšců). A taky si kou­pím braš­nič­ku k pasu. Sed­lo­vé braš­ny bu­de­me ku­po­vat taky tady nebo až spo­leč­ně se sedly?
(20:39) Mar­ga­re-tka: To už by pan ma­ji­tel mohl uva­žo­vat o hro­mad­né slevě:-D
(20:39) Mar­ga­re-tka: Já si mys­lím, že pásek mám. u šatů, tak leda ně­ja­kou malou braš­nič­ku na něj... jinak si mys­lím, že zby­tek je zby­teč­ný.
(20:47) Mo­ri­gan: Sed­lo­vé zatím ku­po­vat ne­bu­de­me, kdyžtak se sem vrá­tí­me. Mar­ga­ret tedy kou­pím ně­ja­kou malou braš­nič­ku. Pak jdeme hle­dat ně­ja­ké ob­le­če­ní.
(20:50) Mar­ga­re-tka: Nějak mě ne­na­padlo co ji­né­ho bych po­tře­bo­va­la. Tedy aspoň tam.¨
(21:01) Mo­ri­gan: Při hle­dá­ní ob­cho­du s ob­le­če­ním ne­má­me už ta­ko­vé štěs­tí a cho­dí­me sem tam, sa­mo­zřej­mě po­ma­lu. Zato jsme na­ra­zi­ly na ob­chod plný oprav­du pěk­ných látek.
(21:03) Ke­tryn: "Ach jo, abychom si ty pláš­tě ne­mu­se­ly na­ko­nec na­rych­lo ušít..." po­vzdech­nu si, ale stále dou­fám, že ještě něco se­že­ne­me.
(21:14) Mar­ga­re-tka: Tak se roz­hlí­žím. Třeba na něco na­tre­fím.
(21:15) Mar­ga­re-tka: "Kat to by ale mu­se­lo být hodně na rych­lo."
(21:27) Mo­ri­gan: Dlou­ho máme smůlu, až začnu skoro uva­žo­vat o tom šití, když do­ra­zí­me někam, kde to vy­pa­dá jako druhé měst­ské ná­měs­tí. Už ne­má­me moc času, mu­sí­me se stih­nout vrá­tit na místo srazu a s Mar­ga­ret cho­dí­me po­ma­lu. Na­ra­zí­me tam na ja­kési trhy a mají tam něco jako vý­pro­dej ob­le­če­ní. Je to ale na­há­ze­né na jedné hro­ma­dě jako v hra­bár­ně.
(21:30) Ke­tryn: "Ty jo. Tak aspoň něco. Tak jdeme hra­bat, ne?" pro­hlá­sím s úsmě­vem. Pokud jdete taky, tak se vydám k tomu vý­pro­de­ji. Dívám se hlav­ně po pláš­ti, pak tuni­ce nebo ka­bát­ci (nebo tak něco) a pak pří­pad­ně ná­hrad­ní ko­ši­li. Dávám si ale zá­ro­veň velký pozor na ty měšce, aby mě nikdo ne­o­kra­dl. I když je mám tedy scho­va­né pod dekou a vy­pa­dám jako socka :-)
(21:31) Mo­ri­gan: K6
(21:34) Mo­ri­gan: Ka­tryn tam najde se­pra­nou (ale čis­tou) ko­ši­li, která je možná větší, ale to je u těch košil bez­před­mět­né. Pak tam najde cih­lo­vou tuni­ku z vlny, která je na dvou mís­tech roz­tr­že­ná, ale nic, co by se ne­da­lo zašít. Je taky tro­chu se­pra­ná. Pláš­tě se tady nej­spíš vůbec ne­na­chá­ze­jí.
(21:36) Sys­tém -> Mar­ga­re-tka, Mo­ri­gan: Hod na šes­tistěn­né kost­ce (k6): 5
(21:37) Ke­tryn: Tak mám ra­dost z toho, co jsem našla a vezmu si to. Jest­li je ještě čas, tak se dívám ještě po něčem uži­teč­ném, co by se mohlo hodit. Třeba po ně­ja­kém šálu nebo plédu. Škoda, že tu pláš­tě asi nejsou.
(21:38) Mar­ga­re-tka: Kou­kám po kalho­tech tuni­ce a ko­ši­li.
(21:39) Mar­ga­re-tka: A taky třeba ně­ja­ku deku pro Mo­ri­gan, pokud by mi padla do oka.
(21:50) Mo­ri­gan: Mar­ga­ret najde lněné ši­ro­ké kalho­ty, které jsou v pase i u no­ha­vic na šňůrky. Budou ur­či­tě větší a dlou­hé, ale díky šňůrce budou držet. Ko­ši­li taky najde, béžo­vou, ale možná bude malá. Našla i do­ce­la pěkný hnědý ka­bá­tec se ze­le­ný­mi lemy, ako­rát je bez knof­lí­ků, které jsou utr­ha­né. Pa­t­řil asi ně­ja­ké­mu muži, podle ve­li­kos­ti.
(21:52) Mar­ga­re-tka: No tak si to vezmu i když nevím, ne­bu­de ten ka­bá­tec zby­teč­ný, když je tedy velký?? Nebo by se to dalo?
(21:54) Mar­ga­re-tka: Ještě se když tak kouk­nu po něčem. Kdyby mi na něco padl po­hled, ale tohle si držím.
(22:00) Mo­ri­gan: Jako co by se v něm ne­da­lo??
(22:05) Mar­ga­re-tka: Tak ho vezmu a ještě kou­kám.

(17:03) Mo­ri­gan: My dvě jdeme do banky, ostat­ní če­ka­jí venku.
(17:07) Ke­tryn: Ne­chá­vám jed­ná­ní na tobě, přeci jen máš větší zku­še­nos­ti. Pře­dem se s tebou do­mlu­vím, kolik peněz je tak třeba vy­brat. Asi jsem se to nějak sna­ži­la pro­po­čí­tat, podle toho, co všech­no bu­de­me na­ku­po­vat teď a co (jídlo) během cesty.
(17:08) Mo­ri­gan: "Ty chceš, abych vy­bra­la pe­ní­ze i za tebe?" divím se.
(17:10) Ke­tryn: "Ne, to ne! Mys­lím, pr­vot­ní jed­ná­ní, že vůbec něco chce­me. Pak si to vy­be­ru sama. Kolik tak vy­be­re­me?" (Tady to ne­do­ve­du moc spo­čí­tat, když nevím, jak všech­no stojí.)
(17:20) Mo­ri­gan: "No to stej­ně budeš muset vy­ří­dit sama, nor­mál­ně pů­jdeš k pře­páž­ce a řek­neš, co chceš."
(17:20) Mo­ri­gan: (My vlast­ně mu­sí­me vy­brat i za Mar­ga­ret, nebo ta tam taky něco má?? Teď fakt nevím...)
(17:22) Ke­tryn: (Mu­sí­me vy­brat i za ní, žiju tom, že ta v bance nic nemá. Tedy aspoň mys­lím, ale ruku do ohně bych za to ne­da­la.)
(17:25) Ke­tryn: "Dobře." Mám při­pra­ve­né heslo a část­ku a jsem při­pra­ve­na vejít do banky a jít k pře­páž­ce. Sna­ži­la jsem se pro­po­čí­tat, co utra­tí­me za koně, ob­le­če­ní a zá­so­by a plus aby mi něco zbylo na další jídlo a ne­če­ka­né vý­da­je. O Mar­ga­re­ti­ny vý­da­je se asi tedy po­dě­lí­me.
(17:35) Mo­ri­gan: (Já si to právě taky mys­lím. Tak to kdyžtak zpět­ně po­o­pra­ví­me...)
(17:38) Mo­ri­gan: Po­čí­tá­me zvlášť každá ja­ko­by jeden a půl koně se sed­lem a vším (za jed­no­ho to bý­va­lo kolem 20ti zla­tých, možná o ma­lin­ko víc) a pak nějak od­ha­dem. Cel­ko­vě to ale bude do­ce­la sluš­ná část­ka, kte­rou sebou bu­de­me mít.
(17:40) Ke­tryn: To jo, ne­bu­du z toho mít dobrý pocit, snad se nám po­da­ří rych­le po­ří­dit koně, pláš­tě a pří­pad­ně tuni­ky. Chtě­la bych, aby mi po od­jez­du z města zbylo tolik, jako jsme pak vo­zi­li na cesty. To bylo tak 10-15 zla­tých?
(17:49) Mo­ri­gan: Tak nějak to bylo.
(17:55) Ke­tryn: Takže každá bu­de­me muset vy­brat tak 50-60 zla­tých? Jest­li to tedy dobře po­čí­tám...​No, to není zrov­na málo.
(18:45) Mo­ri­gan: Mů­že­me i míň, kůň stojí hodně, ale jidlo tak drahé není. Ale i tak to bude spíš větší část­ka.
(18:45) Mo­ri­gan: Jdeme tedy po­stup­ně k "pře­páž­ce". Já jdu první a po chví­li si v klidu od­ná­ším pe­ní­ze. Pak jdeš na řadu ty.
(18:47) Ke­tryn: Tak jdu a udě­lám vše jako ty. Pozdra­vím a řeknu svůj po­ža­da­vek. Když nebyl pro­blém u tebe, tak mě to uklid­ní
(19:02) Mo­ri­gan: "Mohu po­prosit o váš iden­ti­fi­kač­ní do­ku­ment?" po­žá­dá tě muž za pře­páž­kou.
(19:04) Ke­tryn: "No, to bo­hu­žel nemám u sebe. Jsme na cestách a ne­bra­li jsem je s sebou. Ale mám heslo, které jsem si ne­cha­la za­psat při za­klá­dá­ní účtu právě z to­ho­hle dů­vo­du," od­po­vím mu a chys­tám se mu sdě­lit heslo od svého účtu, pokud vy­pa­dá sou­hlas­ně.
(19:15) Mo­ri­gan: Podá ti kus pa­pí­ru. "Na­piš­te pro­sím vaše heslo sem."
(19:19) Ke­tryn: Tak tam či­tel­ně na­pí­ši: Ko­li­b­řík při­le­těl k moři.
(19:20) Mo­ri­gan: Tak si vezme papír a ode­jde do­za­du.
(19:23) Ke­tryn: Tak čekám.
(19:37) Mo­ri­gan: Znovu se vrátí už s pe­ně­zi a s tím, že je vše v po­řád­ku. Předá ti pe­ní­ze, které si musíš nan­dat do měšce. Všech­ny se tam ale ne­ve­jdou, i já jsem s tím měla pro­blém, bu­de­me to muset nějak vy­ře­šit.
(19:44) Ke­tryn: Tak mu po­dě­ku­ji, roz­lou­čím se a jdu za tebou. Sna­ži­la jsem se do měšce dát co nej­víc, zby­tek jsem si asi mu­se­la ne­chat v ruce. Nemám ná­ho­dou u kalhot kapsy? Pokud bych měla v ruce moc peněz, tak si je narvu do bot. Měšec po­řád­ně scho­vám po deku. To všech­no udě­lám ještě v bance někde stra­nou.
(20:06) Mo­ri­gan: Já si ten zby­tek na­str­kám do bot, taky ještě v bance a sna­žím se u toho ne­vy­pa­dat divně.
(20:06) Mo­ri­gan: "Dou­fám, že se nám všech­no po­třeb­né po­ve­de se­hnat už tady v tom městě."
(20:16) Mar­ga­re-tka: V bance účet nemám. Pe­ní­ze co jsem měla mám u sebe a nebo v Ba­la­dě.... A řekla bych, že spíš tam.
(20:16) Mar­ga­re-tka: Čekám tedy na vás venku.

Vy­ba­vím si svoje heslo v Kir­ko­vě bance. "Snad v bance ne­bu­de moc velký pro­blém s tím, jak vy­pa­dá­me a že ne­má­me ten papír," za­dou­fám.

Po­zor­nost vlast­ně ani ne­při­ta­hu­je­me, v ta­ko­vémhle městě se po­zor­nost ni­ko­mu moc ne­vě­nu­je. V bance to bude možná tro­chu horší.

To máme tedy štěs­tí:-) Tro­chu se mi uleví, že to teď možná půjde rych­le­ji.
Roz­hlí­žím se kolem sebe. Zřej­mě asi při­ta­hu­je­me po­zor­nost....

Město se jme­nu­je Bon­lix a je v něm jen jedna banka - Kir­ko­va. Je to na první po­hled velké město a my jdeme po jeho hlav­ní ulici, abychom došli na ná­měs­tí k bance.

(23:41) Mo­ri­gan: "Tak to je moc velké za­ška­tul­ko­vá­ní. To asi ne," od­po­ví Dean na tvou první otáz­ku.
(23:43) Mo­ri­gan: "Máš na mysli moře?" upřesňuje si Luke. "To nemám tu­še­ní, dru­id­ské háje jsou vět­ši­nou moři vzdá­le­ni a nic ta­ko­vé­ho jsme ne­vi­dě­li."
(23:43) Mo­ri­gan: "Ale možné to je," usou­dí Dean.
(23:44) Mo­ri­gan: "A co to udě­la­lo s ča­ro­dě­ji a je­jich magií nemám tu­še­ní," při­zná Luke a po­dí­vá se na mě. "I my máme po­cho­pi­tel­ně magii, ale na jiném zá­kla­dě. Také máme teď jisté pro­blémy, ale to vše se časem vy­lé­čí."
(23:44) Mo­ri­gan: "Já vím," řeknu a sklo­pím hlavu. Taky nemám tu­še­ní, co to udě­la­lo s ča­ro­dě­ji.
(23:44) Mar­ga­re-tka: "Měla jsem na mysli moře..." ra­dě­ji už nic ne­ří­kám, ale tím pádem Ba­la­da už ne­mu­sí ani být. Ale to se ne­o­po­va­žu­ji vy­slo­vit na­hlas.
(23:45) Mar­ga­re-tka: "I to byla jedna z otá­zek... "
(23:49) Mo­ri­gan: "Je dost možné, že došlo k ně­ja­ké­mu krát­ké­mu pro­po­je­ní světů, to je názor jed­no­ho z na­šich před­sta­ve­ných. Důkaz jsme pro to ale zatím ne­po­tka­li."
(23:49) Mar­ga­re-tka: "Je možný že tahle kon­junk­ce byla před­zvěs­tí větší a sil­něj­ší?" řeknu jim, ale pak se oto­čím i na tebe. "Ani bych se ne­di­vi­la."
(23:50) Mar­ga­re-tka: (Možná už ho po­tka­li ani o tom ne­vě­dí:-D)))
(23:51) Mo­ri­gan: "To bych ni­ko­mu ne­přál," řekne Luke upřím­ně.
(23:52) Mar­ga­re-tka: "To snad nikdo, jen mě to tak na­padlo." plně s ním sou­hla­sím.
(23:54) Mar­ga­re-tka: "A ještě jedna věc, jste Elun­di.... Teď byl Lú­úder uza­vře­ný, je stále? Do­ká­že­te to po­znat?" na­pad­ne mě na­jed­nou.
(23:56) Mo­ri­gan: "Po­znat to asi ne­do­ká­že­me," řekne Dean. "Ne odsud. Lú­úder je živá země. Občas je uza­vře­ná a občas ne, tak to je. Nic, co ne­chce, ne­o­vliv­ní její ote­vře­ní či uza­vře­ní."
(00:00) Mar­ga­re-tka: "Aha, takže ta kon­junk­ce to ovliv­nit ne­moh­la." řeknu tro­chu zkla­ma­ně i když jsem tuhle od­po­věď če­ka­la.
00:29) Mo­ri­gan: "Asi i mohla, ovšem zá­le­ží, v jakém směru. Taky je možné, že je to už da­le­ko od oh­nis­ka."

(22:41) Mo­ri­gan: "Oni nám sa­mo­zřej­mě od­po­ví, ale co si mys­líš, že to vy­ře­ší?" řeknu po chví­li.
(22:43) Ke­tryn: "Já...​nevěděla jsem, jest­li vám to mám říkat, je­li­kož s tou in­for­ma­cí nic ne­zmů­že­me a ako­rát to při­dě­lá sta­ros­ti. Pře­mýš­le­la jsem o tom celý den. Ale na­ko­nec jsem usou­di­la, že byste to asi chtě­ly vědět..." řeknu usta­ra­ně.
(22:43) Mo­ri­gan: "Kromě toho, kde je James a jest­li žije a je v po­řád­ku, by mě teď za­jí­ma­lo, kde je Nial a jest­li je v po­řád­ku. A na to mi stej­ně nikdo z nich ne­od­po­ví. Ne­hle­dě na další se­znam lidí, o kte­rých bych ráda vě­dě­la...​to ostat­ní mi tak dů­le­ži­té ne­při­pa­dá."
(22:43) Mar­ga­re-tka: "No bylo možná dobrý se do­zvě­dět co se tu děje, než se nám po­da­ří do ně­če­ho pak za­plout. Ale jak mys­lí­te."
(22:44) Mo­ri­gan: "Roz­hod­ně jsem ráda, že jsi mi to řekla, i když prav­da je v tom, že s tou in­for­ma­cí ne­u­dě­lá­me zhola nic. Víme teď jen to, že Ri­chie je mo­men­tál­ně u Ni­a­lo­vy věže, což je kon­krét­ní místo. Ale ani to nám nej­spíš k ni­če­mu ne­bu­de."
(22:45) Ke­tryn: Sou­hla­sím s Mo­ri­gan a pře­mýš­lím, jest­li jsem přeci jen ne­mě­la ra­dě­ji mlčet :-(
(22:46) Ke­tryn: "No, asi nebude...​Uvidím, kam se vydá dál, ale asi i to nám k ni­če­mu ne­bu­de :-("
(22:47) Ke­tryn: "Mu­sí­me se teď nějak co nejdřív do­stat do Ba­la­dy a pak se uvidí..." :-(
(22:47) Mo­ri­gan: "Tak fajn, ale zá­zrak ne­če­kej," řeknu Mar­ga­ret, vra­cím se ke koním (da­le­ko jsme ne­by­ly) a mlu­vím na­hlas už ces­tou. "Deane, Luku, mohly bychom s vámi mlu­vit?"
(22:47) Mo­ri­gan: "Sa­mo­zřej­mě," ozve se jeden z nich. "Co se stalo?"
(22:49) Mo­ri­gan: "Nic se ne­sta­lo, tedy nic se ne­sta­lo teď v tuhle chví­li, ale asi bychom po­tře­bo­va­ly malou osvě­tu. Teda čás­teč­ně. Naše otáz­ky se vám budou zdát divné."
(22:49) Ke­tryn: To by mě oprav­du za­jí­ma­lo, jest­li se něco do­zví­me.
(22:50) Mo­ri­gan: Po­čkám až do­ra­zí­te obě. Dala jsem na­je­vo, že k nim mám dů­vě­ru a ne­vi­dím pro­blém se ze­ptat.
(22:51) Mo­ri­gan: "Byly jsme ně­ja­kou dobu pryč, asi tak po­sled­ní dva mě­sí­ce. Tak da­le­ko, jak si jen umíte před­sta­vit. Ještě dál, než v Lú­úde­ru," začnu.
(22:51) Mo­ri­gan: Po­zo­ru­jí mě.
(22:51) Mar­ga­re-tka: Tak tímhle ob­ra­tem jsi mě hodně za­sko­či­la..... ne­če­ka­la jsem to. Ale jsem tedy zvě­da­vá co se stalo.
(22:52) Mo­ri­gan: "Po­kou­ším se ro­zu­mět," při­zná jeden z bra­trů, nevím, který to je.
(22:52) Mo­ri­gan: Po­dí­vám se na Mar­ga­ret. "Možná bude lepší, když vám otáz­ku po­lo­ží Mar­ga­ret, aby do­sta­la co nej­přes­něj­ší od­po­věď. Já nevím, jak to mám udě­lat."
(22:52) Ke­tryn: Dívám se na ně a občas na tebe.
(22:59) Mar­ga­re-tka: "Super. Už jsem se jed­nou ptala a blbě. Takže nevím jest­li má opě­tov­ná otáz­ka bude pří­no­sem."
(23:17) Mo­ri­gan: "Ne­ro­zu­mím," při­zná jeden z bra­trů.
(23:18) Mar­ga­re-tka: "Změ­ni­ly se tady nějak ener­gie?? Nevím jak to po­psat, nejsem ča­ro­děj. Mor se tu teď hůř kouz­lí, když před­tím jsi pro­blém ne­mě­la. "
(23:19) Mar­ga­re-tka: (A to po­mí­jím, že asi Ri­chie před něčím utíká a NIal má tro­chu zni­če­nou věž...)
(23:21) Mo­ri­gan: "Ovšem­že, došlo totiž ke Kon­junk­ci sfér!" řekne druhý a upřím­ně se po­di­ví, že o tom ne­ví­me.
(23:22) Mo­ri­gan: "To víme," ujis­tím ho. "A podle ná­sled­ků to byla jen malá kon­junk­ce," dodám. "Na­štěs­tí. Ona nás do­sta­la do...​no, tam pryč."
(23:24) Mo­ri­gan: "A podle toho, jak jsi kouz­li­la v krčmě to ne­vy­pa­da­lo na pro­blém - aspoň z té dálky," řekne a podle toho po­znám, že je to Luke.
(23:25) Mo­ri­gan: "No právě, ale já nejsem mě­řít­ko stan­dar­tu. Někdy je pro mě pro­blém za­pá­lit svíč­ku a jindy mávnu rukou a vy­bouch­ne stře­cha. Ta ne­stá­lost je snad ještě horší," při­znám. "Ale prav­da je, že u mě to může být i něčím jiným."
(23:26) Mar­ga­re-tka: "No o kon­junk­ci sfér už tro­chu víme..... Mys­le­la jsem něco kon­krét­něj­ší­ho. Ale to se asi nedá jen tak říct..."
(23:27) Mar­ga­re-tka: "Jo u tebe ano.... "
(23:27) Mo­ri­gan: "Ale co kon­krét­něj­ší­ho?" ptá se Dean s ocho­tou ti od­po­vě­dět, kdyby věděl, jak to mys­líš.
(23:31) Mar­ga­re-tka: "NO třeba ti tr­pas­lí­ci, už jsem to ří­ka­la. A taky jsi mi říkal, že je to nor­mál­ní, ale před­tím jsme po­tká­va­ly taky ra­so­vé men­ši­ny a roz­hod­ně se na ně hony ne­pod­ni­ka­ly. Před­po­klá­dám, že se to umoc­ni­lo tou kon­junk­cí?? Jako že lidé to dá­va­jí za vinu jim. Teda jest­li to nějak po­cí­ti­li." Nějak nevím jak přes­ně to mám vy­já­d­řit, ale už to asi l=pe ne­bu­de.
(23:35) Mo­ri­gan: "Ano," od­po­ví Dean. "I já už jsem to říkal. Lidé vždy hle­da­jí vinu jinde, než u sebe. Po­tře­bu­jí vi­ní­ky, třeba ve sku­teč­nos­ti ne­vin­né, je sa­mo­zřej­mě ne­smy­sl, aby za Kon­junk­ci mohli tr­pas­lí­ci, nebo ja­ká­ko­liv jiná rasa. Ne­mo­hou za ní ani ča­ro­dě­jo­vé, ani al­chy­mis­ti, ani dru­i­do­vé, ani za­klí­na­či. Nikdo z nich. Ano, pra­cu­jí s magií, což ně­ko­mu při­pa­dá ne­při­ro­ze­né, takže je tro­chu lo­gic­ké to há­ze­ní viny na ně," od­po­ví Dean.
(23:36) Mo­ri­gan: "Bylo ze­mětře­se­ní?" spojí se mi to.
(23:37) Mo­ri­gan: "Ano, Sfé­ric­ké otře­sy, ale nic dra­ma­tic­ké­ho," od­po­ví mi Luke. "Mnoha lidem to ale zni­či­lo domy, nebo části města. Stálo to ži­vo­ty. Pár po­žá­rů, ze­mětře­se­ní, ne­na­dá­lé bouře a změny po­ča­sí. To už ale po­mi­nu­lo."
(23:37) Mo­ri­gan: "Staré lesy plá­čou, bolí je to," řekne Dean a něco z té bo­les­ti je mu vidět v očích. "Ale i to časem pře­jde, tak, jako vždyc­ky."
(23:40) Mar­ga­re-tka: "Takže pro­za­tím je to tak, že ti co jsi tu teď vy­jme­no­val jsou ja­ký­si "psan­ci"?"
(23:40) Mar­ga­re-tka: "Byl ně­ja­ký masiv­ní/velký pří­liv??"ještě se ze­ptám.

(19:29) Ke­tryn: Tro­chu mě tím po­ba­ví, takže se usmě­ji :-) Ty tyhle in­for­ma­ce roz­hod­ně nijak zne­u­ží­vat ne­bu­deš :-)
(19:36) Mar­ga­re-tka: Taky si mys­lím:-)
(19:55) Mo­ri­gan: Aniž se o tom nějak blíž do­mlu­ví­me, roz­hod­ne­me se na místě pře­no­co­vat všich­ni.
(20:00) Ke­tryn: Asi si tedy pak vy­bu­du­ji ně­ja­ké místo na spaní a budu se sna­žit se po­řád­ně vy­spat a od­po­či­nout si. Byl to ná­roč­ný den, ale zá­ro­veň mám zas plnou hlavu nej­růz­něj­ších myš­le­nek. Tím, že jsou elun­do­vé, tak jsem k nim au­to­ma­tic­ky za­u­ja­la po­zi­tiv­něj­ší vztah. Sly­šet opět elund­šti­nu je oprav­du zvlášt­ní :-)
(20:06) Mar­ga­re-tka: Asi tak nějak mě uklid­ni­lo už jen to, že jsou to dru­i­do­vé. A teď ti elun­do­vé..... je to hodně pří­jem­ná spo­leč­nost:-) Za­jí­ma­lo by mě co by řekli na Mo­ri­ga­ni­ný prs­te­ny, tedy ten jeden:-)
(20:13) Ke­tryn: A taky na ten meč ;-) I když nevím, jak moc je mezi niž­ší­mi elun­dy známý.
(20:19) Mo­ri­gan: No, ještě, že vět­ši­nu prs­te­nů nosím na krku! :-D To bych mu­se­la asi vy­svět­lo­vat. Meče si zatím ne­všimli, nebo ale­spoň ne­da­li nic na­je­vo. Spíte hodně tvrdě a dlou­ho (nebo aspoň dlou­ho na to, že spíme venku). Po­dě­li­ly jste se se mnou o deky, ale když jste se ráno za­ča­ly budit, už jsem ne­spa­la. Oheň je znovu roz­dě­le­ný, sedím u něho s oběma bra­t­ry a ba­ví­me se o cestě.
(20:21) Ke­tryn: "Dobré ráno," pozdra­vím vás všech­ny s mír­ným úsmě­vem, když se pro­be­ru. Po­sa­dím se a po­slou­chám, o čem se ba­ví­te.
(20:40) Mar­ga­re-tka: Taky vás pozdra­vím a při­po­jím se k vám.:-)
(20:55) Mo­ri­gan: O tom, kudy jedou oni a kudy asi po­je­de­me my a jest­li bychom to ne­moh­li spo­jit.
(20:56) Mar­ga­re-tka: A vy­pa­dá, že mohli??
(21:05) Mo­ri­gan: No, nej­spíš ano.
(21:06) Mo­ri­gan: Podle toho, jak se ba­ví­me, jsem jim pro­zra­di­la, že po­tře­bu­je­me do jed­no­ho města (osady) po­blíž Go­do­ro­ku.
(21:11) Ke­tryn: Mys­lím,že mi to ne­bu­de vůbec vadit, když bu­de­me ces­to­vat spolu.
(21:13) Mar­ga­re-tka: Mě taky ne:-) Jen bu­de­me muset tedy se­hnat koně. Jinak bychom je hodně zdr­žo­va­ly.
(21:31) Mo­ri­gan: Takže sba­lí­me naše im­pro­vi­zo­va­né tá­bo­řiš­tě a vy­ra­zí­me na cestu. Na jed­no­ho koně po­sa­dí­me Mar­ga­ret, na dru­hém jedou věci, i když jich moc ne­má­me a vy­ra­zí­me.
(21:34) Mo­ri­gan: Ereg obe­jde­me, abychom ne­mu­se­li přes město a po­kra­ču­je­me ob­chod­ní stezkou.
(21:38) Ke­tryn: Je to zvlášt­ní si­tu­a­ce :-) Za­tou­žím, abychom měli další tři koně a mohli jet rych­le­ji, ale i tak je to dobré, že může jet aspoň Mar­ga­ret! Jsem za to ráda. Moc toho už asi ne­na­mlu­vím, ale po­slou­chám, pří­pad­ně se na něco ze­ptám.
(21:42) Mar­ga­re-tka: Taky jsem ráda, jinak bych to do­o­prav­dy brz­di­la. Ale klid­ně se mů­že­me nějak měnit.
(21:53) Mo­ri­gan: S tím, že si mu­sí­me se­hnat koně, sou­hla­sí­me všich­ni. Řekla jsem jim o Kir­ko­vě bance a o tom, že když na ni na­ra­zí­me, máme vy­sta­rá­no, pro­to­že tam máme pe­ní­ze. Nebo je­di­ně koně ukrást.
(22:08) Mar­ga­re-tka: Dou­fám, že na­ra­zí­me na město kde je banka:)
(22:14) Mo­ri­gan: No, hned na něj asi ne­na­ra­zí­me, pěšky nám to tro­chu po­tr­vá do ja­ké­ho­ko­liv dal­ší­ho města. Ale přece jenom o něco rych­le­ji, než, když Mar­ga­ret šla taky po svých.

(16:20) Mo­ri­gan: Ne­vy­pa­dám, že bych se chtě­la nějak zvlášť roz­po­ví­dat, nebo jim po­klá­dat ně­ja­ké do­ta­zy. Ur­či­tě ne nijak rych­le.
(16:21) Ke­tryn: Já vy­pa­dám, že ještě chví­li budu vstře­bá­vat tuhle no­vi­nu.
(16:29) Ke­tryn: "A...​mohu se ze­ptat, jak dlou­ho jste v Lú­úde­ru ne­by­li?" asi dál mlu­vím elund­sky, když už se s tím za­ča­lo. Pře­padla mě z toho do­ce­la ta­ko­vá nos­tal­gie a vy­ba­vi­ly se mi vzpo­mín­ky.
(16:35) Mo­ri­gan: "To už bude víc, než sto let," hádá Lu­ke­ran s úsmě­vem. "Nebo pros­tě oprav­du dlou­ho."
(16:37) Ke­tryn: "Aha..." Chtě­la bych se ještě ze­ptat, proč ode­šli a proč se ne­vrá­tí domů, ale ra­dě­ji se udr­žím a mlčím, abych jim ne­po­lo­ži­la ně­ja­kou pro ně ne­pří­jem­nou a chou­los­ti­vou otáz­ku.
(16:42) Mar­ga­re-tka: Jsem z toho taky za­sko­če­ná, ale hodně mile. A oprav­du mě po­padly me­lan­cho­lic­ké myš­len­ky.
(16:46) Mar­ga­re-tka: "A odkud z Lú­úde­ru? Jest­li se můžu ze­ptat." ze­ptám se jich na­la­dě­ná na stej­nou notu:-)
(16:48) Mar­ga­re-tka: Za­jí­ma­lo by mě, jest­li když se Lú­úder uza­vřel, tak jest­li tam čas běží pořád jako tady a nebo nějak jinak.
(16:52) Mo­ri­gan: "Náš otec byl rytíř z Ar­go­let­tu, takže od­tam­tud. Je to na ji­ho­vý­cho­dě říše," od­po­ví Lu­ke­ran.
(16:59) Mar­ga­re-tka: Sna­žím se vy­ba­vit kde by to tak mohlo být, je to na stra­ně kde byla Kat. Po­mys­lím si. A mám pocit, že mi to jméno něco říká , ale taky to může Ri­chie­ho Arnor...."Už je to delší dobu co jsme v Lú­úde­ru byly...​Nejsem si jistá, možná už jsme to i sly­še­ly:-) Ale dě­ku­ji." Za­pře­mýš­lím.
(17:09) Mo­ri­gan: "Moc ta­ko­vých jako vy není," po­zna­me­nám. "Ale zřej­mě jsou."
(17:10) Mo­ri­gan: "To ne," sou­hla­sí Dean. "Elun­do­vé mají ke své zemi silné pouto, má­lo­kdy od­chá­ze­jí do světa. Ale tou­ži­li jsme po dob­ro­druž­ství a navíc ta část lid­ské krve..." usmě­je se Lu­ke­ran a po­sled­ní část pro­ne­se spíš žer­tem.a
(17:13) Mar­ga­re-tka: NO dou­fám, že to žert je. Ne­ra­da bych aby naše děti táhlo dob­ro­druž­ství sem do té pa­tá­lie. Na­pad­ne mě.
(17:13) Mar­ga­re-tka: Pořád ne­chá­pu, že nás to ne­na­padlo hned.... vždyť podle po­pi­su to bylo jasné...
(17:14) Mar­ga­re-tka -> Mo­ri­gan: (PJi­ne­by­la ná­ho­dou z Ar­go­let­tu ta po­ten­ci­o­nál­ní man­žel­ka Lo­re­e­na??)
(17:14) Ke­tryn: No koho by to na­padlo...
(17:15) Ke­tryn: Oprav­du jsem ne­če­ka­la, že mimo Lú­úder po­tká­me ně­ja­ké elundy....​Ale tihle jsou z do­mo­va pryč oprav­du hodně dlou­ho.
(17:20) Mar­ga­re-tka: Jak můžeš vědět kolik času uteklo po tom co se Lú­úder uza­vřel;-)
(17:20) Mar­ga­re-tka: Klid­ně by to mohly být voje prav­nou­ča­ta...
(17:21) Mo­ri­gan -> Mar­ga­re-tka: Ne.
(17:22) Mar­ga­re-tka -> Mo­ri­gan: Hm... pořád mi je to nějak po­vě­do­mé, tak jsem to zku­si­la:-)
(17:22) Ke­tryn: No to asi těžko, když jsou mimo Lú­úder přes sto let, takže i kdyby to v Lú­úde­ru bylo ča­so­vě jinak, tak oni vní­ma­jí čas tady. Oni byli z Lú­úde­ru pryč da­le­ko před tím, než my se tam ob­je­vi­ly.
(17:22) Mo­ri­gan: "A co vás za­ved­lo k dru­i­dům?" za­jí­má mě.
(17:23) Mo­ri­gan: "Řekl bych ná­ho­da, kdy­bych na ně­ja­ké ná­ho­dy věřil," řekne Dean.
(17:36) Mar­ga­re-tka: Po­slou­chám. Asi mám zvlášt­ní výraz. Spo­ko­je­ný.
(18:21) Ke­tryn: No můj asi není spo­ko­je­ný, ale pře­kva­pe­ný a udi­ve­ný. Je to oprav­du zvlášt­ní...a jest­li tohle není ná­ho­da, tak tedy nevím :-)
(18:33) Mar­ga­re-tka: ...
(18:47) Mar­ga­re-tka: To je fakt, ale stej­ně, tam klid­ně může běžet čas, že bychom se možná di­vi­ly:-D
Sys­tém: PJ Mo­ri­gan při­chá­zí do míst­nos­ti.
(18:52) Mo­ri­gan: "Sou­hla­sím," vzdych­nu si. "Ne­mě­la jsem ale o žádné bo­jo­vé odno­ži dru­i­dů ani po­ně­tí."
(18:52) Mo­ri­gan: "Ta­jí­me to," vy­svět­lí Lu­ke­ran.
(18:52) Mo­ri­gan: "V tom pří­pa­dě není dobrý nápad vy­zra­dit to ča­ro­děj­ce," ujis­tím je.
(18:56) Mo­ri­gan: Do­jed­li jsme a dí­vá­me se do ohně. Elund­šti­na nás tro­chu zdů­věr­ni­la, ač­ko­liv to je tro­chu ne­lo­gic­ké.
(19:06) Ke­tryn: Honí se mi v hlavě asi všech­no možné. Tohle se­tká­ní mě při­ved­lo do ta­ko­vé zvlášt­ní ná­la­dy. Ze ztrá­ty Lo­re­e­na, dětí a Lú­úde­ru už jsem se dávno vzpa­ma­to­va­la, ale noví elun­di a elund­šti­na ve mně vy­vo­la­li me­lan­cho­lic­ké myš­len­ky. Můj strach o Pa­tric­ka a úz­kost z toho, co s ním je, to ale nijak ne­změ­ni­lo. Mlčím a jen sle­du­ji oheň nebo po­slou­chám.
(19:09) Mo­ri­gan: "Já to věděl..." usou­dí Dean s úsmě­vem, ale ve sku­teč­nos­ti si z toho zřej­mě nic ne­dě­lá. Však taky ve sku­teč­nos­ti nic pod­stat­né­ho nevím a i když jsem zvě­da­vá, ne­chci se vy­ptá­vat na je­jich in­ter­ní zá­le­ži­tos­ti.

(12:37) Ke­tryn: Třeba jako mladí jen vy­pa­da­jí...
(12:48) Mo­ri­gan: Když za­čne­me znovu jíst, za­čne­me i mlu­vit. "Dřív bych se ptal, co dělá ča­ro­děj­ka tady, takhle a v téhle spo­leč­nos­ti," řekne Lu­ke­ran. "Ale v sou­čas­né si­tu­a­ci se vlast­ně ani ne­ptám," pou­smě­je se.
(12:49) Mo­ri­gan: "I tak by to bylo slo­ži­té na vy­svět­le­ní," od­po­vím. "Ně­ko­ho hle­dá­me, ale ne­ví­me kde je, jest­li nás taky ne­hle­dá a jest­li vůbec...někde je."
(12:52) Ke­tryn: Při po­myš­le­ní na Pa­tric­ka se mi se­vřou úz­kos­tí všech­ny vnitř­nos­ti. Sna­žím se ale rych­le všech­ny de­pre­siv­ní myš­len­ky za­hnat.
(12:53) Ke­tryn: Pře­mýš­lím, jest­li tou sou­čas­nou si­tu­a­cí myslí něco kon­krét­ní­ho anebo tak obec­ně ten chaos všude tady-
(12:55) Mo­ri­gan: "V ta­ko­vé si­tu­a­ci je spous­ta lidí," po­zna­me­ná Dean smut­ně­ji.
(13:07) Ke­tryn: Asi se jim taky něco stalo nebo se jim někdo ztra­til, usou­dím, když vidím, jak to Dean řekl smut­ně­ji.
(13:15) Mo­ri­gan: "Taky ně­ko­ho hle­dá­te?" ze­ptám se.
(13:15) Mo­ri­gan: "Ne, to ne." od­po­ví Lu­ke­ran
(13:21) Ke­tryn: Tak svou do­mněn­ku zase za­vrh­nu.
(13:59) Mo­ri­gan: "Ale co dě­la­jí dru­i­do­vé v ta­ko­vémhle městě? Nikdy jsem dru­i­da ne­po­tka­la a už vůbec ne v osadě a navíc, pokud mám dobré in­for­ma­ce, roz­hod­ně by ne­mě­li vy­pa­dat jako vy."
(14:05) Ke­tryn: To mě oprav­du za­jí­má, dívám se na ně, co ti od­po­ví. Taky mám o dru­i­dech jinou před­sta­vu, ale vůbec ne­tu­ším, jest­li je správ­ná...v to­mhle světě jsem o dru­i­dech nikdy nesly­še­la.
Sys­tém: PJ Mo­ri­gan při­chá­zí do míst­nos­ti.
(15:24) Mo­ri­gan: "Ro­zu­mím," řekne Dean. "Ob­vyklí před­sta­vi­te­lé dru­id­ské­ho spo­le­čen­ství vy­pa­da­jí možná troš­ku jinak, než my."
(15:24) Mo­ri­gan: "No, roz­hod­ně se to říká," po­tvr­dím mu.
Sys­tém: Ke­tryn při­chá­zí do míst­nos­ti.
(15:45) Ke­tryn: Usou­dím, že dru­i­do­vé patří taky mezi ty, co dá­va­jí jen po­lo­vi­ča­té od­po­vě­di :-/
(15:47) Ke­tryn: "Jste tedy ně­ja­cí ne­tra­dič­ní dru­i­do­vé nebo to, co se o dru­i­dech po­ví­dá, ne­mu­sí být tak úplně prav­da?" ne­vy­dr­žím a ze­ptám se.
(15:52) Mo­ri­gan: "Obojí," po­tvr­dí ti Lu­ke­ran. "Dru­i­do­vé mají svou bo­jo­vou odnož a do té pa­t­ří­me právě my. Ale jest­li vás za­rá­ží naše do­mně­lé mládí, tak ja­ký­ko­liv druid může vy­pa­dat právě takhle. Pokud to není dru­id­ka."
(16:01) Ke­tryn: "Aha...​No na­padlo mě, že jako mladí asi jen vy­pa­dá­te."
(16:01) Ke­tryn: "A odkud po­chá­zí­te?"
(16:04) Mo­ri­gan: "Jsme po­ně­kud zda­le­ka," řekne Dean.
(16:05) Mo­ri­gan: "Víte, že mě to na­padlo?" řeknu, ale k va­še­mu údivu to řeknu elund­sky. Oba zved­nou pře­kva­pe­ně hlavu. "Tak dlou­ho jsem tuhle řeč nesly­šel..." pro­ne­se Lu­ke­ran taky elund­sky.
(16:07) Mo­ri­gan: Uvě­do­mí­te si, že stále dobře ro­zu­mí­te.
(16:07) Mo­ri­gan: "Vy jste elun­do­vé," řeknu s mír­ným ohro­me­ním. "Ale­spoň z větší části."
(16:08) Mo­ri­gan: "Ano," sou­hla­sí Dean elund­sky.
(16:08) Ke­tryn: "Cože??" vy­hrk­nu za­sko­če­ně a taky elund­sky. "Oni...​vy...​jste z Lú­úde­ru??" po­dí­vám se pře­kva­pe­ně na tebe a pak na ně
(16:09) Ke­tryn: Dívám se oprav­du šo­ko­va­ně.
(16:10) Ke­tryn: "Jak jako z větší části?" jsem po­ně­kud zma­te­ná. "A jak jste se sem do­sta­li? A proč?" au­to­ma­tic­ky jsem pře­šla taky do elund­šti­ny.
(16:12) Mo­ri­gan: "Naše ba­bič­ka prý byla lid­ská žena," upřes­ní Lu­ke­ra. "Ale nikdy jsme ji ne­vi­dě­li, ani to ne­ví­me jistě. Tudíž máme v ži­lách čtvr­ti­nu lid­ské krve. Občas se ta­ko­vá věc při­ho­di­la, i když to ne­by­lo pří­liš časté," roz­mlu­ví se Lu­ke­ran.
(16:15) Mo­ri­gan: "Než jak jsme se sem do­sta­li je mno­hem za­jí­ma­věj­ší, jak ovlá­dá­te elund­šti­nu. I když má zna­tel­ný pří­zvuk, je do­ce­la dobrá," řekne Dean.
(16:16) Mo­ri­gan: "Bude to znít divně, ale ně­ja­ký čas jsme v Lú­úde­ru po­bý­va­ly. I když elun­do­vé ho­vo­ří obec­nou velmi dobře, je­jich řeč je lepší se na­u­čit," od­po­vím po­ma­lu a me­lan­cho­lic­ky se usměju. "Je pěkné po­tkat po dlou­hé době elun­dy. A hned dva."
(16:18) Ke­tryn: Po­dí­vám se na tebe s otaz­ní­kem v očích, co všech­no jim chceš po­vě­dět? Stále se ne­můžu vzpa­ma­to­vat z toho ohro­me­ní! Oprav­du by mě za­jí­ma­lo, kdy na­po­sle­dy byli v Lú­úde­ru a co je tam no­vé­ho! Teď ale mlčím a ne­chá­vám od­po­věď nej­spíš na tobě.
(16:19) Ke­tryn: "Jo, to tedy oprav­du je..." :-)
Sys­tém: Mar­ga­re-tka při­chá­zí do míst­nos­ti.
(16:19) Mo­ri­gan: "I my se cí­tí­me pěkně," usmě­je se Dean. "Už jsme dlou­ho svou rod­nou řečí ne­mlu­vi­li, ani mezi sebou."

(14:05) Ke­tryn: To mě oprav­du za­jí­má, dívám se na ně, co ti od­po­ví. Taky mám o dru­i­dech jinou před­sta­vu, ale vůbec ne­tu­ším, jest­li je správ­ná...v to­mhle světě jsem o dru­i­dech nikdy nesly­še­la.
(13:59) Mo­ri­gan: "Ale co dě­la­jí dru­i­do­vé v ta­ko­vémhle městě? Nikdy jsem dru­i­da ne­po­tka­la a už vůbec ne v osadě a navíc, pokud mám dobré in­for­ma­ce, roz­hod­ně by ne­mě­li vy­pa­dat jako vy."
(13:21) Ke­tryn: Tak svou do­mněn­ku zase za­vrh­nu.
(13:15) Mo­ri­gan: "Ne, to ne." od­po­ví Lu­ke­ran
(13:15) Mo­ri­gan: "Taky ně­ko­ho hle­dá­te?" ze­ptám se.
(13:07) Ke­tryn: Asi se jim taky něco stalo nebo se jim někdo ztra­til, usou­dím, když vidím, jak to Dean řekl smut­ně­ji.
(12:55) Mo­ri­gan: "V ta­ko­vé si­tu­a­ci je spous­ta lidí," po­zna­me­ná Dean smut­ně­ji.
(12:53) Ke­tryn: Pře­mýš­lím, jest­li tou sou­čas­nou si­tu­a­cí myslí něco kon­krét­ní­ho anebo tak obec­ně ten chaos všude tady-
(12:52) Ke­tryn: Při po­myš­le­ní na Pa­tric­ka se mi se­vřou úz­kos­tí všech­ny vnitř­nos­ti. Sna­žím se ale rych­le všech­ny de­pre­siv­ní myš­len­ky za­hnat.
(12:49) Mo­ri­gan: "I tak by to bylo slo­ži­té na vy­svět­le­ní," od­po­vím. "Ně­ko­ho hle­dá­me, ale ne­ví­me kde je, jest­li nás taky ne­hle­dá a jest­li vůbec...někde je."
(12:48) Mo­ri­gan: Když za­čne­me znovu jíst, za­čne­me i mlu­vit. "Dřív bych se ptal, co dělá ča­ro­děj­ka tady, takhle a v téhle spo­leč­nos­ti," řekne Lu­ke­ran. "Ale v sou­čas­né si­tu­a­ci se vlast­ně ani ne­ptám," pou­smě­je se.
(12:37) Ke­tryn: Třeba jako mladí jen vy­pa­da­jí...
(12:35) Mar­ga­re-tka: To jsme s Kat sle­do­va­ly to stej­né. A taky jsem to vzda­la. Při­pra­vu­ji tedy jídlo, z jedné stra­ny jsem ráda, že tu jsou. Ani nevím proč, pros­tě z nich mám dobrý pocit. Ale z druhé stra­ny by mě do­ce­la za­jí­ma­lo co všech­no od nich mů­že­me čekat. A taky je mi stále divné, že jsou tak mladí.
(12:32) Ke­tryn: Tak asi vzdám po­ku­sy nějak je od sebe ro­ze­znat. Dál je ale po­zo­ru­ji, jest­li na nich není něco zvlášt­ní­ho, div­né­ho nebo tak.
Sys­tém: Mar­ga­re-tka při­chá­zí do míst­nos­ti.
(12:19) Mo­ri­gan: No zatím to vy­pa­dá, že jsou úplně stej­ní včet­ně ob­le­če­ní i bot.
(12:17) Ke­tryn: No, v tuhle chví­li jo, ale ten celý den mi ne­le­ze do hlavy. Asi čekal na toho bra­t­ra a neměl nic lep­ší­ho na práci.
(12:15) Ke­tryn: A ob­le­če­ní mají tedy na chlup stej­né? I boty?
(12:15) Mo­ri­gan: No mo­men­tál­ně to chápu, když je tu jídlo a oheň:-)
(12:14) Ke­tryn: Já je taky po­zo­ru­ji, ale asi ne tak ne­po­kry­tě jako ty :-) Pořád ne­chá­pu, proč tu jsou a zdr­žu­jí se s námi.
(12:14) Mo­ri­gan: Zatím jsi ne­při­šla na to, podle čeho bys je mohla ro­ze­zná­vat, vy­pa­da­jí úplně stej­ně. Mo­men­tál­ně tedy podle toho, jak se po­sa­di­li.
(12:10) Mo­ri­gan: Já je ne­po­kry­tě po­zo­ru­ji, ale evi­dent­ně se s mým upře­ným po­hle­dem vy­rov­ná­va­jí dobře.
(11:40) Ke­tryn: Za další jídlo jsem ráda! Po­můžu sa­mo­zřej­mě s pří­pra­vou. Stále ale spíš mlčím.
(11:38) Mo­ri­gan: Pro­to­že Dean při­ne­sl další maso, mu­sí­me ho znova zpra­co­vat a opéct. Aspoň se na­jí­me všich­ni po­řád­ně.
(11:36) Ke­tryn: No to ne­mů­že­me...Přeci jen nám Dean po­mohl a Mar­ga­ret za­chrá­nil. Pře­mýš­lím, jaké mají ča­ro­dě­jo­vé a dru­i­di vzta­hy. Taky bych se tě chtě­la ze­ptat, co všech­no o dru­i­dech víš, co umějí a čeho jsou schopni...​ale na to teď jaksi není vhod­ná chví­le. Pevně dou­fám, že mají oprav­du jen dobré úmys­ly.
(11:32) Mo­ri­gan: Sa­mo­zřej­mě je ale ne­můžu od toho ohně vy­ho­dit.
(11:32) Mo­ri­gan: Taky jsem stále ještě v šoku, co se všech­no se­běh­lo, když jsem vás ne­cha­la sa­mot­né. Ale z toho, že tvrdí, že jsou dru­i­di, jsem zma­te­ná možná ještě víc a navíc nevím přes­ně, co od nich můžu čekat.
(11:07) Ke­tryn: Jsem dost zma­te­ná z toho, že jsou dva!! Nejdřív mě to taky na­štve, že se nám to ten druhý jaksi ne­rá­čil říct a vy­stře­lil si z nás, ale pak to asi hodím tro­chu za hlavu, hlav­ně že jsem v po­řád­ku! Druhý za­sko­če­ní je, že jsou to dru­i­do­vé. Moc toho tedy o dru­i­dech nevím (asi skoro nic), ale takhle jsem si je roz­hod­ně ne­před­sta­vo­va­la. Sedím ra­dě­ji mlčky, po­zo­ru­ji je a sna­žím se si to v hlavě nějak srov­nat.

(14:05) Ke­tryn: To mě oprav­du za­jí­má, dívám se na ně, co ti od­po­ví. Taky mám o dru­i­dech jinou před­sta­vu, ale vůbec ne­tu­ším, jest­li je správ­ná...v to­mhle světě jsem o dru­i­dech nikdy nesly­še­la.
(13:59) Mo­ri­gan: "Ale co dě­la­jí dru­i­do­vé v ta­ko­vémhle městě? Nikdy jsem dru­i­da ne­po­tka­la a už vůbec ne v osadě a navíc, pokud mám dobré in­for­ma­ce, roz­hod­ně by ne­mě­li vy­pa­dat jako vy."
(13:21) Ke­tryn: Tak svou do­mněn­ku zase za­vrh­nu.
(13:15) Mo­ri­gan: "Ne, to ne." od­po­ví Lu­ke­ran
(13:15) Mo­ri­gan: "Taky ně­ko­ho hle­dá­te?" ze­ptám se.
(13:07) Ke­tryn: Asi se jim taky něco stalo nebo se jim někdo ztra­til, usou­dím, když vidím, jak to Dean řekl smut­ně­ji.
(12:55) Mo­ri­gan: "V ta­ko­vé si­tu­a­ci je spous­ta lidí," po­zna­me­ná Dean smut­ně­ji.
(12:53) Ke­tryn: Pře­mýš­lím, jest­li tou sou­čas­nou si­tu­a­cí myslí něco kon­krét­ní­ho anebo tak obec­ně ten chaos všude tady-
(12:52) Ke­tryn: Při po­myš­le­ní na Pa­tric­ka se mi se­vřou úz­kos­tí všech­ny vnitř­nos­ti. Sna­žím se ale rych­le všech­ny de­pre­siv­ní myš­len­ky za­hnat.
(12:49) Mo­ri­gan: "I tak by to bylo slo­ži­té na vy­svět­le­ní," od­po­vím. "Ně­ko­ho hle­dá­me, ale ne­ví­me kde je, jest­li nás taky ne­hle­dá a jest­li vůbec...někde je."
(12:48) Mo­ri­gan: Když za­čne­me znovu jíst, za­čne­me i mlu­vit. "Dřív bych se ptal, co dělá ča­ro­děj­ka tady, takhle a v téhle spo­leč­nos­ti," řekne Lu­ke­ran. "Ale v sou­čas­né si­tu­a­ci se vlast­ně ani ne­ptám," pou­smě­je se.
(12:37) Ke­tryn: Třeba jako mladí jen vy­pa­da­jí...
(12:35) Mar­ga­re-tka: To jsme s Kat sle­do­va­ly to stej­né. A taky jsem to vzda­la. Při­pra­vu­ji tedy jídlo, z jedné stra­ny jsem ráda, že tu jsou. Ani nevím proč, pros­tě z nich mám dobrý pocit. Ale z druhé stra­ny by mě do­ce­la za­jí­ma­lo co všech­no od nich mů­že­me čekat. A taky je mi stále divné, že jsou tak mladí.
(12:32) Ke­tryn: Tak asi vzdám po­ku­sy nějak je od sebe ro­ze­znat. Dál je ale po­zo­ru­ji, jest­li na nich není něco zvlášt­ní­ho, div­né­ho nebo tak.
Sys­tém: Mar­ga­re-tka při­chá­zí do míst­nos­ti.
(12:19) Mo­ri­gan: No zatím to vy­pa­dá, že jsou úplně stej­ní včet­ně ob­le­če­ní i bot.
(12:17) Ke­tryn: No, v tuhle chví­li jo, ale ten celý den mi ne­le­ze do hlavy. Asi čekal na toho bra­t­ra a neměl nic lep­ší­ho na práci.
(12:15) Ke­tryn: A ob­le­če­ní mají tedy na chlup stej­né? I boty?
(12:15) Mo­ri­gan: No mo­men­tál­ně to chápu, když je tu jídlo a oheň:-)
(12:14) Ke­tryn: Já je taky po­zo­ru­ji, ale asi ne tak ne­po­kry­tě jako ty :-) Pořád ne­chá­pu, proč tu jsou a zdr­žu­jí se s námi.
(12:14) Mo­ri­gan: Zatím jsi ne­při­šla na to, podle čeho bys je mohla ro­ze­zná­vat, vy­pa­da­jí úplně stej­ně. Mo­men­tál­ně tedy podle toho, jak se po­sa­di­li.
(12:10) Mo­ri­gan: Já je ne­po­kry­tě po­zo­ru­ji, ale evi­dent­ně se s mým upře­ným po­hle­dem vy­rov­ná­va­jí dobře.
(11:40) Ke­tryn: Za další jídlo jsem ráda! Po­můžu sa­mo­zřej­mě s pří­pra­vou. Stále ale spíš mlčím.
(11:38) Mo­ri­gan: Pro­to­že Dean při­ne­sl další maso, mu­sí­me ho znova zpra­co­vat a opéct. Aspoň se na­jí­me všich­ni po­řád­ně.
(11:36) Ke­tryn: No to ne­mů­že­me...Přeci jen nám Dean po­mohl a Mar­ga­ret za­chrá­nil. Pře­mýš­lím, jaké mají ča­ro­dě­jo­vé a dru­i­di vzta­hy. Taky bych se tě chtě­la ze­ptat, co všech­no o dru­i­dech víš, co umějí a čeho jsou schopni...​ale na to teď jaksi není vhod­ná chví­le. Pevně dou­fám, že mají oprav­du jen dobré úmys­ly.
(11:32) Mo­ri­gan: Sa­mo­zřej­mě je ale ne­můžu od toho ohně vy­ho­dit.
(11:32) Mo­ri­gan: Taky jsem stále ještě v šoku, co se všech­no se­běh­lo, když jsem vás ne­cha­la sa­mot­né. Ale z toho, že tvrdí, že jsou dru­i­di, jsem zma­te­ná možná ještě víc a navíc nevím přes­ně, co od nich můžu čekat.
(11:07) Ke­tryn: Jsem dost zma­te­ná z toho, že jsou dva!! Nejdřív mě to taky na­štve, že se nám to ten druhý jaksi ne­rá­čil říct a vy­stře­lil si z nás, ale pak to asi hodím tro­chu za hlavu, hlav­ně že jsem v po­řád­ku! Druhý za­sko­če­ní je, že jsou to dru­i­do­vé. Moc toho tedy o dru­i­dech nevím (asi skoro nic), ale takhle jsem si je roz­hod­ně ne­před­sta­vo­va­la. Sedím ra­dě­ji mlčky, po­zo­ru­ji je a sna­žím se si to v hlavě nějak srov­nat.

(23:34) Mar­ga­re-tka: (Proto se asi oší­val si sed­nout k ohni....)
(23:35) Mo­ri­gan: "Má to vcel­ku jed­no­du­chý vy­svět­le­ní," řekne Dean, který seděl u ohně, ale mo­men­tál­ně vstal. "Já nejsem Dean. Tohle je Dean," ukáže na toho, který právě při­šel z lesa. "Já jsem Lu­ke­ran, jeho bratr."
(23:35) Mo­ri­gan: Po­dí­vám se na vás, co to má zna­me­nat!!
(23:36) Mar­ga­re-tka: "Já nevím, vždyc­ky s námi byl jen jeden, tedy asi. "
(23:38) Mar­ga­re-tka: Řeknu v ob­ha­jo­bě. "Měly jsme strach o tebe, tak jsem ne­vní­ma­la de­tai­ly. Ale je fakt, že do města ne­pouš­těl ni­ko­ho a jeden z něj vyšel... "
(23:38) Mar­ga­re-tka: Do­chá­zí mi.
(23:38) Mo­ri­gan: "Co je to sakra za ko­me­dii?!" za­čí­nám být fakt na­štva­ná (ne na vás, na ně)
(23:40) Mo­ri­gan: "Omlou­vám se," řekne Lu­ke­ran. "Ne­mohl jsem odo­lat. Umíme rych­le na­hra­dit jeden dru­hé­ho, pro­to­že jsme k ne­ro­ze­zná­ní a občas se to hodí. Ztra­ti­li jsme se na­vzá­jem ve městě a chtě­li se sejít za měs­tem, až to po­mi­ne. Sly­šel jsem hlasy a cítil oheň, tak jsem se šel po­dí­vat a když jste na mě za­ča­ly mlu­vit jako na Deana, jenom jsem v tom po­kra­čo­val. Věděl jsem, že nej­spíš brzy do­ra­zí sám."
(23:43) Mar­ga­re-tka: "No to je hezký...." ale tro­chu se mi uleví. Ale ten co vyšel neměl koně, tak je asi do­o­prav­dy uke­cal.
(23:46) Mo­ri­gan: "Deane, tys zase ně­ko­ho za­chraňoval?" ob­rá­tí se k němu pak.
(23:46) Mo­ri­gan: "Kou­kám, že tys za­chrá­nil naše koně."
(23:46) Mo­ri­gan: "To je ně­ja­ký dru­id­ský smysl pro humor, nebo co?!"
(23:47) Mo­ri­gan: "Ona je ča­ro­děj­ka," usmě­je se vě­douc­ně Lu­ke­ran na Deana.
(23:48) Mo­ri­gan: "Jistě," ne­pře­kva­pí to Deana. "Tušil jsem to."
(23:49) Mar­ga­re-tka: Jsou nějak od­liš­ní aspoň ob­le­če­ním? Když je vidím u sebe?
(23:50) Mo­ri­gan: Ani moc ne. Zatím žádné roz­dí­ly ne­vi­díš.
(23:51) Mar­ga­re-tka: Hm..​nemají třeba zbraň každý na opač­né stra­ně?
(23:51) Mo­ri­gan: Ne, ne­ma­jí, mají všech­no stej­né. Do­kon­ce i sedla na ko­ních.
(23:52) Mar­ga­re-tka: No asi je to baví dělat si legrác­ky z lidí.
(23:53) Mar­ga­re-tka: Ještě ale ne­vy­svět­li­li toho učně...

(22:25) Mar­ga­re-tka: "Mů­že­me si nějak leh­nout k sobě. To by ty deky měly bez pro­blé­mů sta­čit. Aby ti ne­by­la zima."
(22:48) Mo­ri­gan: "Jo..." řeknu.
(22:48) Mo­ri­gan: "A kam jedeš takhle sám? Za někým? Nebos ně­ko­ho ztra­til?" ptám se dál.
(22:49) Mo­ri­gan: "No," usmě­je se. "S otáz­ka­mi si ne­be­reš ser­vít­ky."
(22:49) Mo­ri­gan: "V téhle době to zřej­mě není nic ne­ob­vyk­lé­ho."
(22:58) Mar­ga­re-tka: Tak vás po­slou­chám, jsem zvě­da­vá jest­li ti od­po­ví něco za­jí­ma­věj­ší­ho:-)
(23:01) Mo­ri­gan: "Věru, není," sou­hla­sí. "Tahle doba přeje ztrátám..."
(23:02) Mo­ri­gan: "Ale i ná­le­zům," dodá, když vidí můj výraz. "Je po­tře­ba věřit víc, než dřív."
(23:02) Mo­ri­gan: "Co jsi zač?" ze­ptám se po­ma­lu.
(23:04) Mar­ga­re-tka: Mě ne­od­po­vě­děl, když jsem se ptala. To jsem zvě­da­vá.
(23:05) Mo­ri­gan: "Co je to za otáz­ku?" zváž­něl.
(23:07) Mo­ri­gan: Chlad­ně se usměju. "To je otáz­ka běžná pro ně­ko­ho, jako jsi ty, Deane. Pro­to­že já vím, že nejsi oby­čej­ný člo­věk, stej­ně, jako to víš ty o mě. Jenom nevím, co jsi. Ty ale možná víš, co jsem já."
(23:08) Mar­ga­re-tka: Ha... měla jsem to čuch..... za­tvá­řím se jako bych to vě­dě­la.
(23:08) Mar­ga­re-tka: Ur­či­tě má dobrý sluch...​pomyslím si.
(23:08) Mo­ri­gan: (Ještě, že se na tebe zrov­na ne­dí­vám, to by mě asi po­ba­vi­lo:-)
(23:09) Mar­ga­re-tka: (Aspoň bych tě roz­ptý­li­la.)
(23:10) Mo­ri­gan: "Vím, ale ne, že bych byl tak dobrý. Viděl jsem tě tam ve městě...ča­ro­va­la jsi. Ne­po­znal bych tě, ale když jsi při­šla jsem, tak nějak se mi to spo­ji­lo, ča­ro­děj­ko."
(23:11) Mo­ri­gan: "Bezva," ušklíb­nu se na něj. "Po­mohl jsi mým pří­tel­ky­ním, proto k tobě za­u­jí­mám po­zi­tiv­ní sta­no­vis­ko... zatím."
(23:13) Mo­ri­gan: "Po­zi­tiv­ní sta­no­vis­ko?" po­ba­vím ho. "To nej­spíš zna­me­ná, že mi v příští chví­li ne­u­pá­líš po­lo­vi­nu ob­li­če­je. Možná, když si udr­žím tvoje po­zi­tiv­ní sta­no­vis­ko. Magie ti kolem prstů jenom sviští a smrdí ohněm."
(23:13) Mar­ga­re-tka: (Asi už jsi si po­mys­le... "Měla jsem se víc učit:-)" ??)
(23:15) Mo­ri­gan: "Tak dost!" řeknu tvr­dě­ji. "Měl bys mi urych­le­ně říct, kdo jsi a ne­po­kou­šet mě ta­ko­vý­mi há­dan­ka­mi! Nemám v plánu ti ublí­žit, ale umím to!"
(23:17) Mo­ri­gan: "Ne­mys­lel jsem to tak. Nemám rád oheň. My ne­má­me rádi oheň. Jsem druid."
(23:20) Mar­ga­re-tka: To mě tro­chu pře­kvap, před­sta­vo­va­la jsem si dru­i­dy tro­chu jinak. Ale tohle je dobrá verze:-) Je to ale tro­chu po­dob­ný s al­chy­mis­tou?
(23:22) Mo­ri­gan: "Druid??" po­di­vím se. "To není možný!"
(23:22) Mo­ri­gan: "Proč by to ne­by­lo možný?"
(23:23) Mar­ga­re-tka: Taky nevím proč by to ne­by­lo možný. Ale do­ce­la mě za­jí­má proč to zpo­chybňuješ, takže se a něj dívám po­de­zří­va­vě.
(23:23) Mo­ri­gan: "Možná tak dru­id­ský učeň," usou­dím.
(23:24) Mar­ga­re-tka: No to mládí mi taky ne­se­dě­lo....:-/
(23:24) Mo­ri­gan: Za­smě­je se, oprav­du upřím­ně. "Ro­zu­mím, ano!"
(23:25) Mo­ri­gan: Vtom se na opač­né stra­ně od cesty něco pohne.
(23:26) Mar­ga­re-tka: Tak se tam po­dí­vám.
(23:26) Mo­ri­gan: Vsta­nu a tasím.
(23:27) Mo­ri­gan: "Ne­boj­te se," ozve se a mezi stro­my se ob­je­ví...​druhý Dean.
(23:28) Mar­ga­re-tka: "Cože?" řeknu ne­chá­pa­vě?? Kouk­nu se jest­li ten první je am kde byl.
(23:28) Mo­ri­gan: Do­ce­la mě to vy­ve­de z míry a mám chuť na jed­no­ho z nich za­ú­to­čit, ale nevím, na kte­ré­ho.
(23:28) Mo­ri­gan: Je tam, sedí pořád na stej­ném místě.
(23:28) Mo­ri­gan: "Co má tohle sakra zna­me­nat?!"
(23:29) Mar­ga­re-tka: Já se sna­žím uklid­nit, že Dru­i­di jsou hodní...​tedy ale­spoň si to mys­lím.
(23:30) Mar­ga­re-tka: "Jak to, že jsi dva­krát?"

(20:57) Mo­ri­gan: Co nej­rych­le­ji při­pra­ví­me maso a roz­dě­lí­me si ho. Není toho moc.
(21:00) Ke­tryn: Jsem ráda aspoň za něco! Asi toho moc ne­na­mlu­vím a uží­vám si úlevy, že jsem se našly. Po­ma­lu si ale zas začnu uvě­do­mo­vat naši sví­zel­nou si­tu­a­ci a strach o naše blíz­ké.
(21:00) Mo­ri­gan: Stále občas sle­du­ji Deana. "Takže sis za­hrál na za­chrán­ce? Proč?" ze­ptám se.
(21:02) Ke­tryn: Jo, tahle otáz­ka mě taky za­jí­má. Jsme ráda, že jsi se ze­pta­la. I když tedy nevím, jest­li se něco do­ví­me.
(21:02) Mo­ri­gan: "Na za­chrán­ce? No... nevím, nic to ne­by­lo," od­po­ví.
(21:14) Mo­ri­gan: "Cos dělal v Eregu?" ptám se dál.
(21:15) Mo­ri­gan: "Jen jsem pro­jíž­děl," řekne. "Za­sta­vil jsem se na noc. Asi jsem si ne­vy­bral dobře," pou­smě­je se.
(21:15) Mo­ri­gan: "No­co­val jsi v krčmě? Ne­vi­dě­la jsem tě tam..."
(21:16) Mo­ri­gan: "Ne. Přespá­val jsem v jedné sto­do­le."
(21:19) Mo­ri­gan: "Tos měl štěs­tí," usou­dím hořce a po­su­nu se blíž k ohni. Bez deky mi je zima.
(21:20) Ke­tryn: Ty nemáš ani jednu? Tak ti podám jednu svou.
(21:21) Ke­tryn: "No, tohle město oprav­du ne­by­la dobrá volba..." sou­hla­sím.