Druhá strana (233 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Taky vsed­nu na koně a čekám, až to udělá i Mar­ga­ret, aby bylo jasno, že jsme při­pra­ve­né jet dál.

Já jsem taky schop­ná (jakž takž). Po­ma­lu na­sed­nu na koně a čekám.
Mys­lím, že kdy­bys sou­hla­si­la s Wic­kha­mo­vým ná­vrhem, tak jsme všich­ni mrtví...​nebo kaž­do­pád­ně by ti to ne­do­vo­lil, přeci jen jsi se s ním na něčem do­hod­la.

"Až bu­de­te schop­ni vyjet, vy­je­de­me," řekne Damon, uzdu mého koně pře­ho­dí přes větev a dál se vě­nu­je už jen ke svému koni.
Já schop­ná jsem, vsta­nu a jsem jen tro­chu bledá. Pře­jdu ke svému koni a po­ku­sím se ho uklid­nit.
Ne­chci ani pře­mýš­let o tom, co by se stalo, kdy­bych pro­je­vi­la touhu s Wic­kha­mem ode­jít.

Jednu "po­zi­tiv­ní" věc Da­mo­nův vý­stup měl - ob­rov­ský strach u mě dost pře­bil mé zou­fa­lé po­ci­ty a vrá­til mě zpět do re­a­li­ty.
Po­stup­ně se uklidňuji, ale stále se ho bojím. Jsem při­pra­ve­na na­sed­nout a vy­ra­zit. Nic ne­ří­kám, ale za­bí­jí mě moje smě­si­ce po­ci­tů zou­fal­ství a stra­chu.

(23:40) Ke­tryn: Já se bojím ná­sle­du­jí­cí­ho ces­to­vá­ní s ním.
(23:36) Mo­ri­gan: Ne­kous­nul mě, ako­rát jsem otře­se­ná. A na­štva­ná. A bojím se ho.
(23:35) Ke­tryn: Stále jsem dost vy­dě­še­ná.
(23:35) Ke­tryn: Úle­vou snad omdlím! Rych­le k tobě při­sko­čím a zjiš­ťu­ji, jest­li jsi oprav­du v po­řád­ku.

(23:33) Mo­ri­gan: Oči má ale pořád plné zlos­ti.
(23:32) Mo­ri­gan: "Damone...​ne..." za­sí­pám, pro­to­že líp ze sebe nic ne­vy­pra­vím, když jsem napůl při­škr­ce­ná. A na­jed­nou...mě pustí a zmizí, re­spek­ti­ve rych­le se pře­su­ne smě­rem do lesa. Na­dech­nu se a málem se slo­žím na zem, ještě, že je tam ten kmen. Vrátí se za pár chvil a za uzdu vede mého ne­klid­né­ho koně. Jeho ob­li­čej už zase vy­pa­dá nor­mál­ně.
(23:23) Mar­ga­re-tka: (To je děs být bez­moc­ná.....)
(23:23) Mar­ga­re-tka: Bože!! Udě­lám ně­ko­lik rych­lích kroků k Vám......​ale pak se za­sek­nu..
(23:21) Mo­ri­gan: Fakt se leknu!
(23:21) Ke­tryn: Chtě­la bych se za tím koněm roz­jet, ale jsem v ta­ko­vém šoku a tak se bojím, že tě kous­ne, že se ne­do­ká­žu po­hnout!
(23:19) Mo­ri­gan: Kůň, co stál za mnou se spla­ší a začne po­klu­sá­vat smě­rem pryč, Damon mě při­máčk­ne na nej­bliž­ší kmen stro­mu do­ce­la rych­le a s dálky, až za­praští ve vět­vích a mě málem vy­ra­zí dech. Pře­sta­ne mě líbat, jeho tvář se změní, za­vr­čí a od­ha­lí te­sá­ky.

(23:14) Ke­tryn: Jsem v dal­ším šoku, i když tohle by mě pře­kva­pit ne­mě­lo...
(23:14) Mar­ga­re-tka: No.... co na to říct. Bez­na­děj­ně kou­kám....
(23:10) Mo­ri­gan: "Vážně?" pro­táh­ne po­směš­ně. "Víš co, zla­tíč­ko? Do­ká­žu ti vy­ma­zat ten tvůj tr­pí­cí, ne­štastný výraz z ob­li­če­je! Sle­duj mě..." zkrou­tí mi ruce za záda a po­lí­bí mě. Ná­sil­ně a su­ro­vě, sna­žím se sa­mo­zřej­mě bez­ú­čel­ně brá­nit, ale je to na nic. Aspoň to roz­hod­ně není opě­to­va­ný po­li­bek.
(23:10) Ke­tryn: A já se za­čí­nám oprav­du bát! Na­štvat vam­pý­ra není jen tak...
(23:08) Mar­ga­re-tka: Dobře mu tak...
(23:08) Mo­ri­gan: Za­čí­nám se v duchu mod­lit.
(23:07) Mo­ri­gan: Po­znám, že jsem ho na­štva­la. Za­mra­čí se a oči má zlé.
(23:06) Mo­ri­gan: "Na­o­pak, Da­mo­ne!" říkám aspoň. "Ty jsi tady ten, kdo to jako je­di­ný ne­po­cho­pil vůbec, pro­to­že jsi je­di­ný, kdo není ani tro­chu člo­věk!!"
(23:05) Mar­ga­re-tka: Mám chuť ho ze­za­du opraš­tit, ale na­to­lik mu zas ne­dů­vě­řu­ji...:-(
(23:05) Ke­tryn: Taky na vás kou­kám zou­fa­le, hodně zou­fa­le! A bojím se, co bude ná­sle­dovt.
(23:03) Mo­ri­gan: Zved­nu ruce, (mys­lím si,, že rych­le), ale za­chy­tí mi obě zá­pěs­tí, stisk­ne je a pro­ple­te si prsty s mými, tak pevně, až kři­vím tvář bo­les­tí a ne­můžu s nimi ani hnout. Před­sta­va, že bych něco vy­ča­ro­va­la je ne­smy­sl­ná.
(23:02) Mo­ri­gan: Leknu se a ob­rá­tím se, za sebou mám koně a před sebou jeho. Po­směš­ně se usmí­vá, ale jeho po­hled je stu­de­ný a ostrý. "Na­o­pak, já jsem ten, kdo to celé po­cho­pil víc, než dobře. Hlu­pák, na­iv­ní, ome­ze­ný hlu­pák, když si mys­lel, že ti může vůbec něco na­bíd­nout. Že může říct vůbec něco, co by tě při­mě­lo o tom jen uva­žo­vat. Že může tebe něčím pře­svěd­čit, aby ses vzda­la toho, čím jsi!"
(23:01) Mar­ga­re-tka: Tak na Vás kokám zou­fa­le.
(22:58) Mo­ri­gan: Ocit­ne se těsně za mnou, ne­po­střeh­nu­tel­ně rych­le.
(22:57) Mo­ri­gan: "Mlu­víš o vě­cech, kte­rým ab­so­lut­ně ne­ro­zu­míš!" od­sek­nu s po­sled­ní mírou se­be­o­vlá­dá­ní.
(22:56) Ke­tryn: Teď bych se oprav­du ne­di­vi­la, kdyby ho Mo­ri­gan se­žeh­la.
(22:55) Mar­ga­re-tka: Být jím, tak ho ne­pro­vo­ku­ji. Jinak bu­de­me uklí­zet popel
(22:54) Mo­ri­gan: "Ne­truch­li, malá ča­ro­děj­ko," po­kra­ču­je. "Oči­vid­ně se tě dva­krát po­ku­sil po­žá­dat o ruku a dva­krát mu to ne­vy­šlo. Oči­vid­ně. Je to smo­lař."
(22:52) Ke­tryn: Na něho teď fakt nemám ná­la­du...​Pomalu na­sed­nu na koně (asi s mír­ný­mi po­tí­že­mi, je­li­kož jsem roz­tře­se­ná a tak nějak ne­pří­tom­ná).
(22:50) Mar­ga­re-tka: Sjedu ho ká­ra­vým po­hle­dem.
(22:49) Mo­ri­gan: "Nech mě být," řeknu struč­ně.
(22:49) Mo­ri­gan: "To ale byla po­řád­ná porce sen­ti­men­tál­ní ro­man­ti­ky," ozve se. Sa­mo­zřej­mě, že jsem vě­dě­la, že tam celou dobu Damon stojí, že to všech­no slyší a vidí, ale roz­hod­ně jsem teď ne­mě­la sílu se po­dí­vat, jak se tváří.
(22:48) Mar­ga­re-tka: No jsem z vás celá roz­hr­ka­ná. Straš­ně mi tohle lou­če­ní také při­po­mně­lo, lou­če­ní s Rod­ge­rem a Mo­re­dem na území ni­ko­ho v Asiru
(22:46) Mo­ri­gan: Dojdu ke svému sedlu a ne­smy­sl­ně na něm začnu něco opra­vo­vat.
(22:42) Ke­tryn: Při­pa­dám si ta­ko­vá prázd­ná. Stále mi tečou po tváři slzy a ještě ně­ja­kou dobu se dívám na místo, kde zmi­ze­li v lese. Pak se do­nu­tím po­hnout a ne­pří­tomně jít ke svému koni.

Při­pa­dám si ta­ko­vá prázd­ná. Stále mi tečou po tváři slzy a ještě ně­ja­kou dobu se dívám na místo, kde zmi­ze­li v lese. Pak se do­nu­tím po­hnout a ne­pří­tomně jít ke svému koni.

Na­ko­nec vše stej­ně musí skon­čit a Wic­kham s Ed­di­em se musí vydat na cestu pryč.
Jdou pěšky a brzy zmizí v lese, ale ohléd­nou se nejmé­ně tři­krát. Když jsou ko­neč­ně pryč, jsem te­pr­ve schop­ná se po­hnout a aspoň se ob­rá­tit ke svému koni.

Mám pocit, že mi z toho všeho pukne srdce....

(Dva­ce­tis­těn­ka ho­di­la 13)

No to má Damon teda po­hled.....

"Já...​bych s vámi udě­lal...​takovou do­ho­du," řekne Wic­kham a ucho­pí mě za obě ruce.
"Do­ho­du?" jsem zma­te­ná.
"Je vám od­puš­tě­no, ale po­tře­bu­ji váš slib. Váš slib, že až se příš­tě po­tká­me, ne­od­mít­ne­te mou na­bíd­ku, na­vzdo­ry vašim údě­lům. Ne po­tře­tí."
Říká to tak, že oba víme, že je velká prav­dě­po­dob­nost, že se ne­po­tká­me už nikdy. Já jsem si tím do­kon­ce na­pros­to jistá, o to víc mě to bolí.
"Ano," řeknu tak tiše, jak to jen jde. "Sli­bu­ji."
Obe­jmu ho a on mě také po­lí­bí.

No to mě taky dojalo.......​Ach jo. Mys­lím, že byste si oba tohle za­slou­ži­li. mám straš­nou chuť říct, že by mohl jít s námi kdyby chtěl, ale tohle je jen na tobě.
Jeho slova nejen tobě vže­nou slzy očí. Asi jsem v cit­li­vém ob­do­bí.
Kat mě ani ne­pře­kva­pi­la.....​bylo jim to vidět na očích;)

Eddie celou si­tu­a­ci sle­du­je na­pja­tý jak stru­na a drží při tom Ka­tryn za ruku tak pevně, až to bolí. Je mu vidět na očích ta úpěn­li­vá mod­lit­ba, jak by chtěl, abych Wic­kha­mo­vu na­bíd­ku při­ja­la, on vzal Ka­tryn sebou a vzal si ji sám.
Abychom se vrá­ti­li na Clan­gold a ne­cha­li tuhle zemi svému osudu.

Z toho, co Mor do­ká­za­la ve Wic­kha­mo­vi pro­bu­dit, mi je ještě zou­fa­le­ji...

Sto­jím vedle Ed­die­ho a je na mě oprav­du zou­fa­lý pohled...​Začnou mi téct slzy po tváři a vy­pa­dám, že nemám da­le­ko k úpl­né­mu ne­kon­t­ro­lo­va­né­mu pláči...​Zatím se ale držím. Mlčím. Mám sucho v krku.

"Ale mou na­bíd­ku od­mí­tá­te," řekne tiše.
"Musím."
"Tušil jsem to."
"Udě­la­la jsem vám jen samé zlé věci a vy mi na­bí­zí­te něco s ne­vy­čís­li­tel­nou hod­no­tou. Ani mi to ne­mů­že­te od­pus­tit," po­kra­ču­ju.
"Omyl. Do­nu­ti­la jste Ďábla z Clan­gol­du, aby tím ďáblem ne­chtěl být. Nemám vám co od­pouš­tět."
"Ale to, že na­bíd­ku ne­při­jmu, už mi od­pus­tit ne­mů­že­te," kon­sta­tu­ji hořce.

Ka­tryn dá Ed­di­e­mu pusu, ale jaksi se to zvrh­ne v dlou­hý po­li­bek (asi 18 vte­řin padlo na kost­ce).
To mě uvede ještě do větší de­pre­se. Kou­kám na Wic­kha­ma.
"Já vím, že ne­ro­zu­mí­te," řeknu a zní to do­ce­la ne­šťast­ně. "Nej­spíš je to ta­ko­vý můj úděl."
"Chtěl jsem ale říct, že...že kdy­bys­te se přece jen roz­hod­la ne­sna­žit se spl­nit vše­chen ten svůj úděl, kdy­bys­te do­ká­za­la žít s tím, že už nej­spíš ne­bu­du dědic s ti­tu­lem, kdy­bys­te do­ká­za­la být s tím, kdo byl zlý, ale sna­žil by se být lepší...​kdybyste chtě­la zvo­lit ta­ko­vý život, jaký si aspoň z malé části za­slou­ží­te místo tr­má­ce­ní se vá­leč­ným úze­mím..."
Sevřu ruce do pěstí. "Wic­kha­me, pro­sím, ne­ří­kej­te to..."
"Jsem tu," do­řek­ne tiše. "Tady, ve špi­na­vé uni­for­mě a zra­ně­ný, sa­kras­tic­ký a špat­ně se roz­ho­du­jí­cí...​ale se sli­bem, že udě­lám co­ko­li, abys­te už ne­mu­se­la být takhle ne­šťast­ná. Co­ko­li bu­de­te chtít. Mimo tuhle válku je oby­čej­ný život. Ne zá­zrač­ný, ale oby­čej­ný a klid­ný."
Jeho oso­bi­tá vel­ko­ry­sost, upřím­ná na­bíd­ka a vlast­ně i před­sta­va toho, že už by ne­by­ly k ře­še­ní žádné jiné světy, kouz­la, která ne­do­ká­žu, smrti, ani ka­pi­tán Damon, mi vžene slzy do očí.
Na­sta­ne krát­ká chví­le v mé hlavě, kdy bych byla schop­ná jeho na­bíd­ku při­jmout, ne­chat ně­ko­ho, aby se po­sta­ral o mě a všech­no ne­ře­ši­tel­né ne­ře­šit a ne­chat za sebou.
Sa­mo­zřej­mě to trvá je pr­cha­vý oka­mžik. Mám co dělat, abych se sla­bos­tí ne­roz­bre­če­la, pro­to­že vím, že nemám tu volbu, kte­rou on si myslí, že mám.
Že mám pros­tě smůlu.
"Ani ne­ví­te, jak ne­smír­ně si cením ta­ko­vé na­bíd­ky, Wic­kha­me Scot­te," řeknu s ná­ma­hou.

Ob­jí­mám Ed­die­ho déle, než jsem chtě­la a dám mu pusu. Pak silou vůle kou­sek ustou­pím a po­slou­chám Wic­kha­ma a Mo­ri­gan. Vůbec se ne­di­vím, že ti ne­ro­zu­mím...​Celé tohle je ší­le­né...