Druhá strana (233 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Taky vsednu na koně a čekám, až to udělá i Margaret, aby bylo jasno, že jsme připravené jet dál.

Já jsem taky schopná (jakž takž). Pomalu nasednu na koně a čekám.
Myslím, že kdybys souhlasila s Wickhamovým návrhem, tak jsme všichni mrtví...nebo každopádně by ti to nedovolil, přeci jen jsi se s ním na něčem dohodla.

"Až budete schopni vyjet, vyjedeme," řekne Damon, uzdu mého koně přehodí přes větev a dál se věnuje už jen ke svému koni.
Já schopná jsem, vstanu a jsem jen trochu bledá. Přejdu ke svému koni a pokusím se ho uklidnit.
Nechci ani přemýšlet o tom, co by se stalo, kdybych projevila touhu s Wickhamem odejít.

Jednu "pozitivní" věc Damonův výstup měl - obrovský strach u mě dost přebil mé zoufalé pocity a vrátil mě zpět do reality.
Postupně se uklidňuji, ale stále se ho bojím. Jsem připravena nasednout a vyrazit. Nic neříkám, ale zabíjí mě moje směsice pocitů zoufalství a strachu.

(23:40) Ketryn: Já se bojím následujícího cestování s ním.
(23:36) Morigan: Nekousnul mě, akorát jsem otřesená. A naštvaná. A bojím se ho.
(23:35) Ketryn: Stále jsem dost vyděšená.
(23:35) Ketryn: Úlevou snad omdlím! Rychle k tobě přiskočím a zjišťuji, jestli jsi opravdu v pořádku.

(23:33) Morigan: Oči má ale pořád plné zlosti.
(23:32) Morigan: "Damone...ne..." zasípám, protože líp ze sebe nic nevypravím, když jsem napůl přiškrcená. A najednou...mě pustí a zmizí, respektive rychle se přesune směrem do lesa. Nadechnu se a málem se složím na zem, ještě, že je tam ten kmen. Vrátí se za pár chvil a za uzdu vede mého neklidného koně. Jeho obličej už zase vypadá normálně.
(23:23) Margare-tka: (To je děs být bezmocná.....)
(23:23) Margare-tka: Bože!! Udělám několik rychlích kroků k Vám......ale pak se zaseknu..
(23:21) Morigan: Fakt se leknu!
(23:21) Ketryn: Chtěla bych se za tím koněm rozjet, ale jsem v takovém šoku a tak se bojím, že tě kousne, že se nedokážu pohnout!
(23:19) Morigan: Kůň, co stál za mnou se splaší a začne poklusávat směrem pryč, Damon mě přimáčkne na nejbližší kmen stromu docela rychle a s dálky, až zapraští ve větvích a mě málem vyrazí dech. Přestane mě líbat, jeho tvář se změní, zavrčí a odhalí tesáky.

(23:14) Ketryn: Jsem v dalším šoku, i když tohle by mě překvapit nemělo...
(23:14) Margare-tka: No.... co na to říct. Beznadějně koukám....
(23:10) Morigan: "Vážně?" protáhne posměšně. "Víš co, zlatíčko? Dokážu ti vymazat ten tvůj trpící, neštastný výraz z obličeje! Sleduj mě..." zkroutí mi ruce za záda a políbí mě. Násilně a surově, snažím se samozřejmě bezúčelně bránit, ale je to na nic. Aspoň to rozhodně není opětovaný polibek.
(23:10) Ketryn: A já se začínám opravdu bát! Naštvat vampýra není jen tak...
(23:08) Margare-tka: Dobře mu tak...
(23:08) Morigan: Začínám se v duchu modlit.
(23:07) Morigan: Poznám, že jsem ho naštvala. Zamračí se a oči má zlé.
(23:06) Morigan: "Naopak, Damone!" říkám aspoň. "Ty jsi tady ten, kdo to jako jediný nepochopil vůbec, protože jsi jediný, kdo není ani trochu člověk!!"
(23:05) Margare-tka: Mám chuť ho zezadu opraštit, ale natolik mu zas nedůvěřuji...:-(
(23:05) Ketryn: Taky na vás koukám zoufale, hodně zoufale! A bojím se, co bude následovt.
(23:03) Morigan: Zvednu ruce, (myslím si,, že rychle), ale zachytí mi obě zápěstí, stiskne je a proplete si prsty s mými, tak pevně, až křivím tvář bolestí a nemůžu s nimi ani hnout. Představa, že bych něco vyčarovala je nesmyslná.
(23:02) Morigan: Leknu se a obrátím se, za sebou mám koně a před sebou jeho. Posměšně se usmívá, ale jeho pohled je studený a ostrý. "Naopak, já jsem ten, kdo to celé pochopil víc, než dobře. Hlupák, naivní, omezený hlupák, když si myslel, že ti může vůbec něco nabídnout. Že může říct vůbec něco, co by tě přimělo o tom jen uvažovat. Že může tebe něčím přesvědčit, aby ses vzdala toho, čím jsi!"
(23:01) Margare-tka: Tak na Vás kokám zoufale.
(22:58) Morigan: Ocitne se těsně za mnou, nepostřehnutelně rychle.
(22:57) Morigan: "Mluvíš o věcech, kterým absolutně nerozumíš!" odseknu s poslední mírou sebeovládání.
(22:56) Ketryn: Teď bych se opravdu nedivila, kdyby ho Morigan sežehla.
(22:55) Margare-tka: Být jím, tak ho neprovokuji. Jinak budeme uklízet popel
(22:54) Morigan: "Netruchli, malá čarodějko," pokračuje. "Očividně se tě dvakrát pokusil požádat o ruku a dvakrát mu to nevyšlo. Očividně. Je to smolař."
(22:52) Ketryn: Na něho teď fakt nemám náladu...Pomalu nasednu na koně (asi s mírnými potížemi, jelikož jsem roztřesená a tak nějak nepřítomná).
(22:50) Margare-tka: Sjedu ho káravým pohledem.
(22:49) Morigan: "Nech mě být," řeknu stručně.
(22:49) Morigan: "To ale byla pořádná porce sentimentální romantiky," ozve se. Samozřejmě, že jsem věděla, že tam celou dobu Damon stojí, že to všechno slyší a vidí, ale rozhodně jsem teď neměla sílu se podívat, jak se tváří.
(22:48) Margare-tka: No jsem z vás celá rozhrkaná. Strašně mi tohle loučení také připomnělo, loučení s Rodgerem a Moredem na území nikoho v Asiru
(22:46) Morigan: Dojdu ke svému sedlu a nesmyslně na něm začnu něco opravovat.
(22:42) Ketryn: Připadám si taková prázdná. Stále mi tečou po tváři slzy a ještě nějakou dobu se dívám na místo, kde zmizeli v lese. Pak se donutím pohnout a nepřítomně jít ke svému koni.

Připadám si taková prázdná. Stále mi tečou po tváři slzy a ještě nějakou dobu se dívám na místo, kde zmizeli v lese. Pak se donutím pohnout a nepřítomně jít ke svému koni.

Nakonec vše stejně musí skončit a Wickham s Eddiem se musí vydat na cestu pryč.
Jdou pěšky a brzy zmizí v lese, ale ohlédnou se nejméně třikrát. Když jsou konečně pryč, jsem teprve schopná se pohnout a aspoň se obrátit ke svému koni.

Mám pocit, že mi z toho všeho pukne srdce....

(Dvacetistěnka hodila 13)

No to má Damon teda pohled.....

"Já...bych s vámi udělal...takovou dohodu," řekne Wickham a uchopí mě za obě ruce.
"Dohodu?" jsem zmatená.
"Je vám odpuštěno, ale potřebuji váš slib. Váš slib, že až se příště potkáme, neodmítnete mou nabídku, navzdory vašim údělům. Ne potřetí."
Říká to tak, že oba víme, že je velká pravděpodobnost, že se nepotkáme už nikdy. Já jsem si tím dokonce naprosto jistá, o to víc mě to bolí.
"Ano," řeknu tak tiše, jak to jen jde. "Slibuji."
Obejmu ho a on mě také políbí.

No to mě taky dojalo.......Ach jo. Myslím, že byste si oba tohle zasloužili. mám strašnou chuť říct, že by mohl jít s námi kdyby chtěl, ale tohle je jen na tobě.
Jeho slova nejen tobě vženou slzy očí. Asi jsem v citlivém období.
Kat mě ani nepřekvapila.....bylo jim to vidět na očích;)

Eddie celou situaci sleduje napjatý jak struna a drží při tom Katryn za ruku tak pevně, až to bolí. Je mu vidět na očích ta úpěnlivá modlitba, jak by chtěl, abych Wickhamovu nabídku přijala, on vzal Katryn sebou a vzal si ji sám.
Abychom se vrátili na Clangold a nechali tuhle zemi svému osudu.

Z toho, co Mor dokázala ve Wickhamovi probudit, mi je ještě zoufaleji...

Stojím vedle Eddieho a je na mě opravdu zoufalý pohled...Začnou mi téct slzy po tváři a vypadám, že nemám daleko k úplnému nekontrolovanému pláči...Zatím se ale držím. Mlčím. Mám sucho v krku.

"Ale mou nabídku odmítáte," řekne tiše.
"Musím."
"Tušil jsem to."
"Udělala jsem vám jen samé zlé věci a vy mi nabízíte něco s nevyčíslitelnou hodnotou. Ani mi to nemůžete odpustit," pokračuju.
"Omyl. Donutila jste Ďábla z Clangoldu, aby tím ďáblem nechtěl být. Nemám vám co odpouštět."
"Ale to, že nabídku nepřijmu, už mi odpustit nemůžete," konstatuji hořce.

Katryn dá Eddiemu pusu, ale jaksi se to zvrhne v dlouhý polibek (asi 18 vteřin padlo na kostce).
To mě uvede ještě do větší deprese. Koukám na Wickhama.
"Já vím, že nerozumíte," řeknu a zní to docela nešťastně. "Nejspíš je to takový můj úděl."
"Chtěl jsem ale říct, že...že kdybyste se přece jen rozhodla nesnažit se splnit všechen ten svůj úděl, kdybyste dokázala žít s tím, že už nejspíš nebudu dědic s titulem, kdybyste dokázala být s tím, kdo byl zlý, ale snažil by se být lepší...kdybyste chtěla zvolit takový život, jaký si aspoň z malé části zasloužíte místo trmácení se válečným územím..."
Sevřu ruce do pěstí. "Wickhame, prosím, neříkejte to..."
"Jsem tu," dořekne tiše. "Tady, ve špinavé uniformě a zraněný, sakrastický a špatně se rozhodující...ale se slibem, že udělám cokoli, abyste už nemusela být takhle nešťastná. Cokoli budete chtít. Mimo tuhle válku je obyčejný život. Ne zázračný, ale obyčejný a klidný."
Jeho osobitá velkorysost, upřímná nabídka a vlastně i představa toho, že už by nebyly k řešení žádné jiné světy, kouzla, která nedokážu, smrti, ani kapitán Damon, mi vžene slzy do očí.
Nastane krátká chvíle v mé hlavě, kdy bych byla schopná jeho nabídku přijmout, nechat někoho, aby se postaral o mě a všechno neřešitelné neřešit a nechat za sebou.
Samozřejmě to trvá je prchavý okamžik. Mám co dělat, abych se slabostí nerozbrečela, protože vím, že nemám tu volbu, kterou on si myslí, že mám.
Že mám prostě smůlu.
"Ani nevíte, jak nesmírně si cením takové nabídky, Wickhame Scotte," řeknu s námahou.

Objímám Eddieho déle, než jsem chtěla a dám mu pusu. Pak silou vůle kousek ustoupím a poslouchám Wickhama a Morigan. Vůbec se nedivím, že ti nerozumím...Celé tohle je šílené...