Druhá strana (235 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Uvědomuju si, že je to nevratné (tedy zatím jen nevratné do tohoto tábora), ale cítím, že jen sedět a čekat by asi nebylo nejlepší. Zřejmě to jinak nepůjde, jen doufám, že se dostaneme k té planince, než mě přemíra budoucí zodpovědnosti zabije.
Večer máme čekat ve stanu, dokud si pro nás nepřijde Damon, nevíme ale, v kolik to má být, protože to bude záviset na momentální situaci v táboře.

Damona jste od té doby moc neviděly, většinou se s ním scházím někde jinde. Jen jednou jste ho potkaly, pozdravil vás nahlas a zdvořile, ale tvářil se ironicky a škodolibě, jako by si naposledy užíval roli kapitána.
Dnes večer by to mělo vypuknout.

Máme nachystané co jen jde, ačkoliv toho právě moc není. Jsem jako na trní, ale dobře si uvědomuju, že dostat se z tábora bude to nejjednodušší, co nás v příštích dnech čeká, takže z toho strach zrovna nemám.
Vložila jsem důvěru v Damona, přestože se mi nechtělo, ale aspoň na to nemusím myslet. Soustředit se budu, až to bude třeba.

Jsem opravdu šťastná, když tě zas v pořádku vidím u nás ve stanu! Linerit si dám opět na krk pod šaty a přemýšlím...Jsem asi spíš pro to risknout, i když je to risk opravdu velký a může to s námi dopadnout špatně...:-( Nějak si ale nedovedu představit, že bychom to neriskovaly a jen tak se smířily s životem tady...

22:49) Margare-tka: "Taky určitě nebudu moct usnout."
(22:48) Margare-tka: "NO tak se uspi magicky ne:-)"
(22:48) Margare-tka: "Já jsem tak 70% pro:-) ALe ještě to promyslím. Mohli bychom to hledat dlouho to je pravda. Už si nepamatuji, kudy jsme šly. Ale Damon nás asi dokáže navést na tu cestu co jsme se s nimi setkali. ALe jak přemýšlím usilovně, ani si nedokážu vybavit, jestli jsme my někde v lese přespali.... řekla bych, že ano, ale nevím kolikrát."
(22:47) Morigan: "No jak si myslí, že mám po tomhle usnout!" zakleju. "To mi to nemohl říct někdy ráno???"
(22:44) Morigan: "Já jsem řekla, že tohle musíte rozhodnout nějak za sebe. Já nedokážu říct, co se může stát, ale ta klasická rizika asi znáte samy, už se o nich mluvilo mnohokrát. Snad na tom místě budu opravdu aspoň o něco chytřejší...snad. Jestli to místo najdeme, protože to teda může pěkně dlouho trvat."
22:37) Margare-tka: "Takže předpokládám, že se stejně pro teleport rozhodne až na místě, podle toho jak to tam bude vypadat. Teď se rozhodneme jen předběžně?"
(22:35) Morigan: "V tuhle chvíli si netroufám soudit," řeknu bezradně. "Každopádně riziko to je velké."
(22:34) Margare-tka: "Dala jsem to jako příklad... stejně to asi budeme muset risknout. Nebo myslíš, že je to nepřijatelné riziko?"
(22:31) Morigan: "Ne, na tom, kam přesně se teleportujeme. S pamětí nevím, ale asi se může stát cokoliv, neřekla bych, že tohle je nějak vyzkoušené."
(22:31) Margare-tka: "Na čem? Na té paměti?"
(22:29) Morigan: "Na tom už prakticky nezáleží..."
(22:21) Margare-tka: *je Svobodná.
(22:20) Margare-tka: "NO myslela jsem jako svět ve kterém se svobodná...":-)
(22:19) Morigan: "Jako kamkoli jinam. Že bych ještě trefila správnou část Svobodné, tak v to ani moc nedoufám."
(22:19) Margare-tka: Vezmu si ho zase na krk, Jse opravdu ráda, že je máme..... Hrozilo by třeba to, že bychom mohly ztratit pamět a nebo něco na ten způsob?"
(22:18) Margare-tka: "Jo...no to byl asi problém... Ale myslíš teď do jiného světa a nebo do jiné části svobodné??"
(22:17) Morigan: Vrátím vám vaše linerity a svoje si dám zase na krk. Jsem zvědavá, jak dneska usnu.
(22:11) Morigan: "Asi že se teleportujeme někam jinam."
(22:07) Margare-tka: "Já jsem nad přemýšlela.....Damon vypadal docela přesvědčeně, když o tom mluvil. Tak tomu asi věří.... Jaké si myslíš, že tam jsou rizika???Krom toho, že budeme někde poletovat ve stavu molekul."
(22:05) Morigan: "Budeme mu muset ale důvěřovat. A budeme muset počítat s tím, že zpátky už to nepůjde. Taky s tím, že se to nepovede - a to myslím různě. Takže se budete muset rozhodnout i vy."

22:04) Margare-tka: "Hm... budeme to fakt ještě promyslet a mohl by ti říct ještě něco víc o nich a o tom co ví.,...."
(22:03) Morigan: "To říkal."
(22:03) Margare-tka: "Tak to by mohla být výhoda, ale stejně se to bude muset promyslet.... A co nejrychleji, přece jenom ta stopa není na pořád.... A Damon říkal, že pro Linerity je dva měsíce relativně málo...."
(22:01) Morigan: "Ne, když teleportuju jen sebe takový kousek, je to v pohodě. Tady se většina kouzel dobře dělá," řeknu.
(22:00) Margare-tka: "A jinak ti nic není..špatně nebo něco podobného? Nebo nejsi víc vyčerpaná?"
(21:59) Margare-tka: "No třeba ji ty Linerity opravdu snadněji objeví.... Asi by to doopravdy za pokus stálo. I když zase je to asi tak stejně těžké rozhodnutí, jako když jsem se rozhodovala pro tu léčbu,,,,,"
(21:56) Morigan: "To si netroufám posoudit. Pokud by byla ta Cesta, tak snad. Stále ale nemůžu uvěřit, že bych dokázala najít Cestu po dvou měsících."
(21:54) Margare-tka: "Teda do našeho...."
(21:54) Margare-tka: "Já bych řekla že to sugesce není, proč by to říkal kdyby to nebyla pravda....A myslíš, že by to bylo dostatečně silné na teleport do jiného světa?"
(21:52) Morigan: Napiju se vína a zůstanu na posteli. "Zkoušela jsem různé věci. Je to vážně zvláštní. Cvičila jsem pootevírání bran, než jsem se teleportovala doopravdy a vážně se mi zdálo, že to jde...no jinak. Silněji, rychleji. Jen doufám, že to není nějaká upíří sugesce."
(21:49) Margare-tka: "Tak ti pomohu se zvednut a nebo se obrátit. Chceš napít? A jak to, že ti to trvalo tak dlouho?"
(21:47) Morigan: "Jo..." vydechnu.
(21:45) Margare-tka: Tak se k tobě rozeběhnu. "Morigan co jsi v pořádku?"
(21:43) Morigan: Asi po dalších deseti minutách se ozve podivný zvuk, oslní vás krátký záblesk a já spadnu na svou postel.
(21:40) Margare-tka: "Ach jo, je dost zbytečné jít tě někam hledat když nevím kam.... A co když tě ty Linerity někam přenesly?? Začínají mě napadat krizové případy.
(21:37) Morigan: Tam je akorát tak tma...
(21:28) Margare-tka: Bože!!!! Asi chodím vykukovat ven ze stanu....
(21:12) Morigan: Dlouho se neděje vůbec nic, asi tak skoro hodinu.
(21:09) Margare-tka: Asi tam umřu na nervozitu.
(20:56) Margare-tka: Sednu si na postel a netrpělivě čekám co bude... Doufám, že ty naše linerity něco nezhorší.
(20:54) Morigan: "Jdu to zkusit. Jinak zatím žádný jiný plán nemá cenu. Ach jo, nenávidím Damona," vzdychnu a zmizím venku.
(20:47) Margare-tka: "Doufám, že se to povede. Jen si myslím, že bysme pro ten případný teleport měly mít každá ten svůj linerit, aby nás případně chránil jako minule."
(20:46) Margare-tka: "Budeme tu na tebe čekat."

Sedím na posteli a přemýšlím o tom všem, co jsme se dozvěděli...Damon toho ví opravdu hodně, takže mu věřím, že opravdu pochází z našeho světa...nevím ale, jestli mu můžeme věřit ohledně toho, jestli nám bude chtít nějak pomoct. Opravdu by mě zajímalo, co teď máme dělat?!

(22:50) Morigan: "Není to zrovna oznámení, které by viselo na sloupech," odvětí klidně.
(22:48) Morigan: "Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela, Damone," řeknu.
(22:45) Morigan: Znovu se pokusím od něj odsunout, tentokrát mě nechá, abych se k němu mohla obrátit, a pustí linerity.
(22:35) Margare-tka: //Bára tu je za chvilku pro počítač, tak mi to prosím hoďte na fórum. Pokusím se ho od nich pak ještě vyzískat. Jinak bych ho měla mít zítra celý den.//
(22:25) Margare-tka: Mě už raději nic nesvitá.
(22:24) Ketryn: Jsem opravdu udivena a opět mi svitla malinká naděje, že by přeci jen mohla být cesta zpátky.
(22:23) Margare-tka: řeknu překvapeně.
(22:23) Margare-tka: "A jak tohle víš?"
(22:21) Morigan: "Linerit má v rukou čarodějky jako jsi ty i jiné schopnosti, než ochranu. Díky němu bys měla umět i dávno vyprchanou Cestu otevřít za mnohem delší dobu, než jsou dva měsíce!"
(22:19) Morigan: "Ano, původně ho mám proto," souhlasím. "Ale Damone, já pořád...pořád tomu nerozumím..."
(22:18) Morigan: "S tím, o čem jsem chtěl mluvit jen trochu. Tyhle kameny toho umí víc. Různá ochranná kouzla konkrétního majitele a proto předpokládám, že ho máš...?"
(22:17) Morigan: "To vím! A co to s tím má společného??"
(22:17) Morigan: "Říká se jim Kameny duše."
(22:17) Morigan: "A?" vypravím ze sebe, svádějíc boj o to, abych se plně soustředila na to, o čem mluví.
(22:15) Morigan: "Tyhle ale nejsou surové, jsou zpracované, je v nich magie, ta zvláštní elundská magie, která rozhodně nemá sílu Svobodné magie, ale na druhou stranu je nenapodobitelná a nenaučitelná. Spojená s tou zemí. Tyhle jsou zpracované a jsou nabité a..." zavře nad kameny dlaň a pevně ji stiskne, jako by se soustředil.
(22:15) Ketryn: Napjatě ho poslouchám.
(22:13) Morigan: "Surové linerity se těží v Lúúderu, nikde jinde je už dneska nenajdeš, ale to asi víš, když vezmu v potaz tvůj prsten," mluví tiše.
(22:06) Morigan: "Vím o nich dost, ale nechápu...co to má...co to má společného s...s tím..."
(22:05) Morigan: "To jsou přece linerity. Nosíš je a nic o nich nevíš?" řekne šeptem a pohrává si zamyšleně z oběma kameny.
(22:05) Margare-tka: Taky na něj koukám a jsem zvědavá co z něj vypadne.
(22:04) Morigan: Chci mu to sebrat z ruky, ale samozřejmě nejsem dost rychlá. Vezme je do dlaně oba a...nic. Zírám na něj.
(22:02) Margare-tka: "Coo?" Koukám na vás.
(21:57) Ketryn: Koukám na něj zase zmateně...On ví něco dalšího o Linerittu? Něco důležitého?
(21:55) Morigan: Sjede rukou níž a za koženou šňůrku mi vytáhne ven oba linerity. "Přece o tomhle."
(21:51) Morigan: "C...co mám sakra...vědět??" vypravím ze sebe ztěžka.
(21:49) Margare-tka: //Holky mám špatnou zprávu, koukám, že se tu Báře stáhnul nějaký film. Takže předpokládám, že chvilku dorazí a bude chtít počítač...:-( Ale zatím tu nebyla...//
(21:47) Margare-tka: To taky koukám.
(21:46) Morigan: Přisedne si blíž, zase to udělá tak rychle, že se fakt leknu, sedí za mnou, jednou rukou mě drží kolem pasu a druhou mě pohladí po krku. "Ty to vážně nevíš? To koukám..."
(21:45) Ketryn: Dívám se na něj a přála bych si vědět, co se mu honí v hlavě.
(21:45) Margare-tka: Taky teď nechápu.
(21:37) Morigan: Podívá se na mě zvláštním pohledem, trochu udiveným, trochu nechápavým a trochu jako by mu něco konečně došlo.
(21:35) Ketryn: Moc nechápu,kam teď míří...
(21:32) Margare-tka: "Ty by jsi něco vycítit uměl taky?"
(21:31) Morigan: "Tak co se mě na to ptáš??" vybuchnu.
(21:30) Morigan: "Jasně že tam jen tak není!" řekne.
(21:30) Morigan: "To by nám bylo houby platné po dvou měsících! Jestli tam Cesta byla, už tam dávno není! A navíc..." nechce se mi říkat, že nemám tušení, jak bych to místo našla.
(21:26) Margare-tka: Kouknu na tebe zvědavě co ty na to.
(21:23) Morigan: "Co se tam vrátit teď?" řekne.
(21:23) Morigan: "Nic jsem necítila," přiznávám nerada. "Ale byla jsem hrozně slabá. Nemohly jsme tam ale zůstat, musely jsme jíst a pít a zjistit kde jsme spíš, než abych dělala nějaké pokusy." řeknu ne zrovna šťastně.
(21:22) Morigan: "Tam, kde jste se ocitly nic nebylo. Žádná Cesta?" ptá se znovu.

(20:00) Morigan: "Jestli sis nevšiml, nejsem sama, abych tu mohla podnikat nebezpečné cesty napříč neznámou hornatou zemí, kde se vede válka!! Takže to holt všechno bude trvat o dost dýl, včetně mého pátrání po takových věcech!"
(19:59) Morigan: "Ale no tak!" ušklíbne se.
(19:59) Morigan: "Nebylo moc šancí, dostat se z tábora!" odseknu.
(19:59) Morigan: "No, tady v táboře by to bylo sakra štěstí," prohlásí.
(19:58) Morigan: "Po takovém teleportu by asi zbyla Cesta. Jenže já tam žádnou necítila, byla jsem na to hrozně slabá. Nebo je to v tomhle světě jinak, jako pár ostatních věcí. Mohla bych hledat Trhlinu, nebo aspoň částečnou Trhlinu, ale na žádnou jsem prostě nenatrefila a navíc neexistuje vůbec žádná jistota, že by nás to nedovedlo někam úplně jinam, nebo neroztrhalo na kousky!" rozhorčím se. "A navíc jsem zatím vůbec nic takového neobjevila."
(19:57) Ketryn: Mlčky souhlasím, že po tom kouzlu asi muselo něco zbýt...ale my to tam tenkrát nijak víc nezkoumaly, tedy aspoň myslím, nevím, co jsi dělala, když jsme byly mimo...Stále ale mlčím a bedlivě vás pozoruji.
(19:56) Morigan: "Omlouvám se," zvedne ruce ve fiktivní obraně.
(19:55) Morigan: "Mohl bys toho nechat!!!" křiknu. "Čeho?" zatváří se nechápavě. "Toho upířího jsem-tak-rychlej-že-mě-nikdo-nevidí!!"
(19:54) Morigan: "Přemýšlej, čarodějko," řekne a než stačíte mrknout, přemístí se ke od truhlice ke stolu. "Někdo vás sem musel dostat a jak sama říkáš, ten teleport není nic jednoduchého. Není to jako vyčarovat z ruky blesk." Opět se nepřirozeně rychle přemístí a sedí na druhém konci mé postele. "Po takovém kouzlu přece něco zbyde, ne?"
(19:51) Ketryn: Jak já bych si přála, aby jsi věděla, jak zpátky...ale teď jsem ohledně našeho návratu plná pesimismu...
(19:48) Morigan: "NEUMÍM!" řeknu, když to chce slyšet.
(19:48) Morigan: "Nejde?"
(19:48) Morigan: "No...asi jo, jenže...nevím," řeknu po pravdě. "Nejde si jen tak vyčarovat cestu zpět."
(19:47) Morigan: Pozoruje mě s velkým zájmem. "O to víc bys měla vědět, co dělat, ne?" řekne, ale není v tom už tolik sarkasmu.
(19:46) Morigan: "Není toho moc. Navíc, jak už jsem řekla, je to úplně mimo mé...mé schopnosti. Samo o sobě je to moc těžké a zdlouhavé, umí to jen opravdu málokterý čaroděj a já to teda nejsem. Ale už se to stalo. Myslím, cesta do jiného světa a tak..." nadhodím a dívám se, jak se na to tváří.
(19:45) Morigan: "Zajímalo by mě to," přikývne.
(19:45) Morigan: Vzdychnu si. "Chceš vědět, co se dá udělat pro to, abychom se pokusily dostat domů?" řeknu zcela vážně.

9:39) Morigan: "To ano," souhlasí se mnou, nejspíš si představuje něco podobného.
(19:39) Morigan: "To by byla teprve sranda..." utrousím sarkasticky. To by tedy byla, už se vidím, jak mě prohodí stanovou plachtou.
(19:38) Ketryn: Chvílema mám pocit, že se mi z toho všeho chce smát a chvílema jsem z něho zoufalá za tebe...
(19:37) Morigan: Tiše zuřím. "Pořád můžeš zkusit použít ten kůl," navrhne mi pobaveně.
(19:36) Morigan: "Já ano, ty pořád sršíš humorem," pokrčí rameny.
(19:33) Morigan: "Vážně? Já myslela, že se bavíme vážně celou dobu!" ušklíbnu se.
(19:33) Morigan: "Ne, teď vážně," prohlásí.
(19:31) Ketryn: Obávám se, že tě Damon postupně dovede k šílenství...
(19:30) Ketryn: Zacukají mi koutky nad ironií svatby a dětí, kdyby tušil, jaká je vlastně pravda :-)
(19:26) Morigan: "Skvělý!" odseknu. "Role máme rozdělené!"
(19:26) Morigan: "Chvíli to, chvíli zas tamto. Všechno mi jde dobře," odvětí klidně. "Jenže já jsem vampýr. Vy jste tu od toho, abyste dělali takové ty věci jako je cestování mezi světy a lámání kouzel jiných čarodějů. My jsme tu proto, abychom strašili lidi po nocích. Přinejmenším."
(19:24) Morigan: "A cos dělal ty, Damone?" neodpustím si.
(19:24) Morigan: "Tady nejde o víru, maličká," usměje se na mě opět s tou ironií. "To ses prostě vážně jen tak smířila a hodlala tu zůstat celý život? Vdát se a mít děti? Aha, pardon, to vy čarodějky asi stejně nemůžete, myslím to druhé. U tebe tedy spíš budovat kariéru pod záštitou berklandské královny."

Poslouchám vás se zatajeným dechem. Už jsem se vyrovnala s myšlenkou, že je z našeho světa, ale pořád mi přijde neuvěřitelné, jaká je to náhoda. Zamrzí mě ale, že taky vůbec netuší, jak se odtud dostat...

"Jak se jmenoval?" zeptám se.
"Kdo?"
"Ten čaroděj."
"Efron z Údolí stínu. Není to doufám tvůj dobrý přítel?"
"Neznám to jméno," řeknu po pravdě.
"Jsem docela rád," pousměje se. "Ještě jsem na něj nepřestal být naštvaný."
"Ale tady je ti to k ničemu," ušklíbnu se pro změnu já.
"Já vím. Ale tady nezůstanu navěky," odvětí s klidem.
"Tvou víru bych teda chtěla mít!" odseknu.

"Je to tak, že nevím, kdo nás sem dostal a už vůbec ne, proč to udělal. Dokonce si myslím, že tohle místo byl omyl. Měly jsme být nejspíš někde jinde, ale dostaly jsme se sem," řeknu upřímně.
"Zajímavé..."
"Nevím, jestli je to zajímavé. Každopádně já s tím nedokážu dělat absolutně nic!"
Trhne rameny. "To je trochu ultimátní prohlášení."
"Tebe sem podle tvých slov dostal taky čaroděj. Proč? Taky omyl nebo co?" obrátím to proti němu.
"Ano i ne. Dost jsem mu otravoval život. Asi chtěl vymyslet něco nápaditějšího, než mě zabít a tak mě chtěl poslat někam hodně daleko. Povedlo se mu to sem. Když se na to dívám z odstupem, ti čarodějové by se měli přece jenom víc učit, protože se mi zdá, že jim to cestování mezi světy dost nejde."
Nemám, co bych na to řekla.
"Nikdy se tu ten čaroděj neukázal? Nehledal tě?" ptám se, ale vím, že celkem zbytečně. Proč by to ten čaroděj taky dělal, když se ho konečně zbavil.

"A...jak?" dívám se na něj z rozevřenýma očima.
"Miláčku, ty jsi čarodějka, ne já!" odpoví mi ironicky. "Neměla bys to vědět náhodou ty?"
"Víš, jak to myslím, Damone!" zamračím se.
"Ano, vím."
"A mimochodem nás tři jsem sem nedostala já! Neumím takový teleport mezi světy, já ne! Ani nevím, kdo to byl a dokonce ani nevím proč!"
"A to tě štve," konstatuje.
"Jistě, že mě to štve, to je snad jasný!!"
"Je. Já byl například strašně moc naštvaný. Pak jsem se ale smířil. Jak říkám, má to tu pro vampýra dost výhod, ale na druhou stranu, už to není taková zábava jako na začátku...ale to už jsem taky říkal."
"Jo, to už jsi taky říkal!"
"Ještě, že mi sem vpadlo rozptýlení v tvé rozkošné podobě. Hned jsem se zabavil."
Probodnu ho pohledem, ale pro něho to nic neznamená.
"Jestli jsi ale čekal, že já nás všechny teleportuju zpět i s tebou, tak jsi se šeredně spletl!" založím si ruce vztekle. "Protože to tedy rozhodně nedokážu."
"To vím," obrátí oči v sloup. "Kdybys to uměla, asi byste tu už dávno nebyly. Navíc jste nevypadaly jako na plánovaném výletě, když jste vylezly z toho lesa."
V duchu ocením jeho postřeh, ale jen v duchu.

"Dobře. Asi víš, co mě zajímá nejvíc."
"Jak jsem se sem dostal," řekne. "Vím. Byla to víceméně nehoda, jestli se to tak dá nazvat."
"Nehoda?? Co je to za pitomost..." ušklíbnu se, ale pak si uvědomím, že to není pitomost. Moje ocitnutí se v jiném světě, to původní, byla taky nehoda, víc, než cokoliv jiného.
"Tohle přece může udělat jenom čaroděj. Jak bych asi sám cestoval mezi světy?" rozhodí ruce, ale stále se docela klidně usmívá. Klidně a trochu přezíravě, jako obvykle.
"Dejme tomu, že jenom čaroděj," souhlasím. "Takže tě sem dostal čaroděj?"
"Ano."

"Hm," přikývnu zamyšleně.
"Nebo jsem prostě vyjímečný," mrkne na mě. Zamračím se, ale pomyslím si, že svým způsobem...rozhodně vyjímečný je.
"Vím, že to zrovna není důležité, ale jsi tu dlouho? Myslím tím opravdu dlouho, jako..."
"Nelžu, ale roky moc nepočítám. Na co počítat roky v jiném světě ne? Ale dalo by se říct, že tady jsem určitě několik desítek let. Dejme tomu padesát a víc."

"Tak čím začneme?" zeptá se.
"Já...já nevím..." přiznám. "Mám z toho v hlavě trochu zmatek."
"Nevěříš mi?" zajímá ho.
"Věřím. Ale...pořád tomu tak nějak nemůžu uvěřit."
"Jsi čarodějka ze Svobodné," konstatuje.
"...ano," potvrdím, ačkoliv to asi nepotřebuje. "Ano a nepoznala jsem, že jsi vampýr. Nechápu proč. Myslela jsem, že je to proto, že jsi "jiný" vampýr, ale nejsi. Jenže já to stejně nepoznala, přestože jsem už potkala jiné vampýry..."
Pokrčí rameny. "Tomu moc nerozumím. Neřekl bych, že každý čaroděj pozná vampýra. Ale ne, že bych jich tolik potkal. Nejspíš jsem tu dlouho a už vyzařuju jinou energii...nebo co to vlastně cítíš."

"Damone," vzmůžu se konečně aspoň k něčemu. "Nemohli bychom si skutečně promluvit bez...bez těch upířích rychlopohybů, bez hádanek a...bez toho objímání?"
"Hm...to poslední si musím ještě rozmyslet. Líbí se mi to," prohlásí.
"Damone..."
"Chápu. Nevidíš mi tak do očí," povzdychne si teatrálně. "A navíc ten tvůj rychlý tep...nemusel bych se ovládnout."
Jeho pobavený ironický pohled svědčí o tom, že se zatím ovládá velice dobře. Ale pomalu mě pustí a já se přesunu zpátky na postel. Pohledem mu dávám najevo, že bych byla víc než ráda, aby zůstal tam, kde je.
Zatím zůstává.

(Jinak musím uvést na pravou míru jednu chybu, duncanský prsten je stříbrný, takže ho asi jen tak v ruce nedržel:-))//

Samozřejmě mám v hlavě taky tisíc otázek, většina je stejná jako ty vaše, ale je to v té hlavě někde hodně hluboko.
Ve skutečnosti tam mám spíš prázdno a nejsem schopna pochopit, co se to vlastně stalo a že je to vůbec možné. Věřím mu, ale prostě jsem v šoku.