Kráter (145 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Ustra­še­ný Rudi Vás s bez­na­děj­ným vý­ra­zem sle­du­je. Krou­tí hla­vou a ža­lost­ným hla­sem zoufá:"Ne­do­sta­nem se odtud! Ne­do­sta­nem! Vždyť to říkám. Nikdy ten pro­kle­tý por­tál ne­do­ká­že­me spus­tit! Nikdy. Umřem tady, umřem...​ochichouuu...​ouuuu...​ouíííííáááááá.."

Ru­di­ho sté­ná­ní se náhle pro­mě­ni­lo ve vy­dě­še­ný jekot. Pře­kva­pe­ně se otá­čí­te, co se děje.

Str­nu­le sle­du­je­te, jak se Ru­di­ho útlé tělo bez­moc­ně zmítá v pev­ném se­vře­ní dvou cha­pa­del za­kon­če­ných drápy dlou­hý­mi jak dýky.
V mi­ho­ta­vém svět­le Vaší lampy se záhy ob­je­vu­je i zbý­va­jí­cí část straš­né ne­stvů­ry, která se zde tak zne­na­dá­ní ob­je­vi­la. Roz­lo­ži­té tělo, možná dva sáhy do výšky i šírky, nesou dvě krát­ké, ale silné nohy. Ve stře­du trupu jsou hro­zi­vá ob­rov­ská ústa plná os­t­rých zubů. Na­ho­ře na trupu je pak bez krku po­sa­ze­na malá hlava se čtve­ři­cí očí a dvěma ot­vo­ry místo uší. Mimo dvou hor­ních cha­padlo­vi­tých kon­če­tin, kte­rý­mi ne­stvů­ra svírá Ru­di­ho, se ohání ještě dru­hým stej­ným párem, který také jistě hledá svoji oběť.
Celé tělo, kon­če­ti­ny i hlava ne­stvů­ry mají cih­lo­vě čer­ve­nou barvu a jsou po­kry­ty os­t­rý­mi bo­dá­ky.

"Du­a­lar!!" vy­kři­kl Anathan.

(Viz. Mapy:ilu­stra­ce Ne­stvů­ra)

Ža­bi­kuch zkou­ší při­lo­žit svoji dlaň na vnitř­ní plo­chu čtver­ce, který Pjotr ob­je­vil na zá­rub­ni por­tá­lu. Avšak ani jeho dlaň por­tál ne­spus­ti­la.

Za­mra­če­ný Ža­bi­kuch zkou­ší okolí čtver­ce pro­hle­dá­vat ko­neč­ky svých prstů. Na kůži jsou stále vidět drob­né jiz­vič­ky od po­pá­le­nin, které ale Anathan do­ká­zal tak zá­zrač­ně zho­jit.

Zdá se, že ani ta­jem­ný Trorn Sil­vi­di­an­ský si neví s por­tá­lem rady. Za­du­ma­ně stojí a pro­hlí­ží si všech­ny ty ob­raz­ce a písmo, snad ani ne­vní­má Vaše snahy kolem prázd­né­ho čtver­ce, který se tak liší od všeho okol­ní­ho.

Chlad se stále více a více za­ře­zá­vá do Va­šich těl. Ne­ú­pros­ně upíjí veš­ke­rou tě­les­nou tep­lo­tu a snaží se ovlád­nout celou by­tost, po­hl­tit ji, zmra­zit, uvěz­nit ve svých le­do­vých spá­rech...

Ne pří­liš nad­še­ně něco za­mru­čím jako sou­hlas na Ari­a­no­vu řeč. Prav­da, ne­chci ukon­čit život jako Chro­nos, na to ta­ko­vý hr­di­na nejsem.

Po­zo­ru­ji, jak se Tizok a Ža­bi­kuch snaží něco pro­vést s tím, co po­va­žu­je­me za spouš­tě­cí me­cha­nis­mus. Když se Tizok zmíní, že by chtěl jít pro­hléd­nout sám jinou míst­nost, za­sta­vím ho: "Ti­zo­ku, dle toho, co už jsme tady za­ži­li, není pří­liš moud­ré se dělit. Nikdy ne­mů­že­me vědět, kdy na nás co za­ú­to­čí. Mu­sí­me se držet spolu, jest­li se chce­me odtud všich­ni do­stat. Pokud na nic ne­při­jdem tady, vy­ra­zí­me pro­hle­dá­vat zby­tek to­ho­hle pod­ze­mí spolu."

,,Třeba je to roz­bi­té, nebo ten ,,skřet pro­zí­ra­vě ně­ja­ký me­cha­nis­mus z toho slo­ži­té­ho za­ří­ze­ní vy­jmul, aby ně­ja­ké­mu ná­hod­né­mu ná­vštěv­ní­ku, který by sem mohl za­blou­dit jako my, zne­mož­nil cestu zptá­ky. Kdoví, jak do­pa­dl ten skřet, ale možná bych se po­dí­val do té jeho míst­nos­ti ,,vy­ná­le­zů", za­tím­co se tady bu­de­te trá­pit s tímhle­tím," na­dech­nu se vlh­ké­ho vzdu­chu pách­nou­cí­ho hlí­nou. Tady vám jsem zby­teč­ný.

"Sakra, jak to že se nic ne­dě­je?" říkám zkla­ma­ně.
"Pusť mě k tomu Pjo­tře. Zku­sím to já."
Pře­jdu k Pjo­t­ro­vi a zkou­ším při­lo­žit svou dlaň.

Pro­hle­dá­vá­te por­tál a jeho okolí, ale stále ne­mů­že­te najít nic, co by mohlo vést k jeho ak­ti­va­ci.

Ko­neč­ně na Vás Pjotr mává, že snad něco ob­je­vil. Uka­zu­je Vám místo, kde je mezi shlu­ky pís­me­nek a znaků vyryt čtve­rec s prázd­nou vnitř­ní plo­chou ve­li­kos­ti prů­měr­né lid­ské dlaně. "Stej­ný jsem viděl i na por­tá­lu v jes­ky­ni, kte­rým jsme sem pro­šli." vy­svět­lu­je.
Žádný po­dob­ný zde nikde jinde ne­vi­dí­te.

Pjotr při­klá­dá svoji dlaň na prázd­nou plo­chu, ale nic se ne­dě­je. Por­tál zů­stá­vá stále ne­ak­tiv­ní.

Jako by se smál a ško­do­li­bě na Vás ze stěny shlí­žel, jak zů­stá­vá­te bez­moc­ně uvěz­ně­ni na tomto ne­hos­tin­ném místě...

Bez ohle­du na Ru­di­ho fňukání jdu pro­hle­dat okolí por­tá­lu a stěny. Pře­mej­ší­te, zda mě někdy něco na­štva­lo nebo ale­spoň vy­ved­lo z míry. To že jsem byl někdy "ne moc pří­jem­ný" si pa­ma­tu­je­te asi každý, ale vždy bylo vidět, že své emoce mám pevně ve svých rukou...

Zlost­ně blesk­nu po­hle­dem smě­rem k Ru­di­mu. Jeho kňou­rá­ní a sýč­ko­vá­ní mě za­čí­ná lézt na nervy. Poté se ale vrá­tím k ti­ché­mu ho­vo­ru s Anatha­nem, roz­hod­nut ne­ne­chat se Ru­di­ho kňou­rá­ním znovu pře­ru­šit.

Rudi, se zou­fa­lým vý­ra­zem ve své vy­stra­še­né tváři, se opírá o chlad­nou stěnu vedle por­tá­lu. "..​uchchch..​nikdy se odtud ne­do­sta­nem, nikdy. Říkal jsem to. Chcíp­nem tady v tom za­tra­ce­ným pod­ze­mí a jest­li ne hlady nebo zimou, tak nás tu roz­sá­pe ně­ja­ká další bes­tie..." za­čí­ná znovu pro­pa­dat pa­ni­ce. Jeho bez­na­děj­né pe­si­mis­tic­ké vý­le­vy Vám už za­čí­na­jí lézt na nervy.

Každý se odtud chce dostat...​tak už ztich­ni!

Anathan hledí na stěnu, do které je vy­te­sán por­tál. "Gor­kish se musel do­tknout pří­sluš­né­ho místa zde v okolí por­tá­lu. Pokud se dobře po­dí­vá­te, jistě na­lez­ne­te ně­ja­ké od­liš­né místo. Ne­bu­de pří­liš vy­so­ko, skře­ti, a Gor­kish nebyl vý­jim­kou, nejsou žádní obři."

Spo­leč­ně s ostat­ní­mi začnu pro­hlí­žet míst­nost. Ně­ko­li­krát ji obe­jdu do­ko­la a pro­hlí­žím stěnu, jest­li mě něco ne­trk­ne do oka. "Co já vím o por­tá­lech." Po­stesk­nu si. "Možná ně­kte­rý z mých uči­te­lů, ty se ta­ko­vý­ma věcma za­bý­va­jí, ale mě ještě do ta­ko­vých tajů nikdo ne­za­svě­til." Dál pro­hlí­žím stěny, pod­la­hu a občas kouk­nu v šeru míst­nos­ti i na strop.

Již dlou­hou dobu jsem nic ne­pro­mlu­vil, jen tiše sle­du­ji ostat­ní a na­slou­chám.

Pro­hlí­žím zá­ru­beň por­tá­lu a změť pís­men a znaků, kte­rý­mi je po­psa­ná a po­kres­le­ná. Zdá se ale, že z je­jich vý­zna­mu nejsem pří­liš moud­rý.

MYs­lím že teraz ešte nie.za­hun­drem po­lo­hla­som a potom od­lo­žím lutnu vďaka po­pru­hu späť na chr­bát a za­čnem si tro­cha roz­cvi­čo­vať prsty.

Dívám se, jak Ža­bi­kuch spo­leč­ně s Pjor­tem pro­hle­dá­va­jí stěnu a tro­chu se po­mra­ču­ji. Přece jenom zase sly­šet na­še­ho lout­nis­tu brn­kat mě moc ne­tě­ší. Pak se oto­čím na Anatha­na: "Asi ne­ví­te, kde ta ak­ti­vač­ní věc je, po­pří­pa­dě co to je?"

Po­kra­ču­ji dál v pro­hle­dá­vá­ní, teď už, ale přímo na stěně kou­sek od por­tá­lu. Hle­dám ně­ja­ký skry­tý vý­stu­pek na který by se dalo za­tla­čit, nebo na­o­pak pro­hlu­beň do které by se dala str­čit ruka.

Zá­ru­beň por­tá­lu je po­psá­na shlu­ky pís­me­nek, mezi kte­rý­mi jsou v ně­kte­rých mís­tech různé jed­no­du­ché znaky.

Okolí por­tá­lu není nikterak upra­ve­né, ne­vi­dí­te žádné další znaky nebo písmo, to je pouze na sa­mot­né zá­rub­ni.

Mys­lím že z toho spra­vím skvelú ba­la­du keď vý­jde­me na po­vrch.Už sa na to teším.​Balada o tom aký ko­niec čaká tých čo hľadajú moc rpe po­mstu s ne­ná­vis­ťou v srdci.​Balada o Gor­kisho­vi čier­nom srdci!Po­vi­em ra­dost­ne a už be­ri­em do rúk lutnu pri­čom sk­ú­šob­ne hľadám prvé tóny

"Na­chá­zí­me se v pod­zem­ních pro­sto­rech, po­měr­ně hlu­bo­ko pod po­vr­chem. Gor­kish toto sídlo vy­bu­do­val, když uprchl ze svých rod­ných skře­tích síd­lišť. Sem uprchl před svými soukme­nov­ci, kteří ho chtě­li zabít, pro jeho ne­po­vo­le­né po­ku­sy a vzdor vůči vůd­cům. Ten­krát vznik­la jeho hlu­bo­ce za­ko­ře­ně­ná ne­ná­vist a touha po po­mstě." vy­prá­ví Anathan pří­běh skře­ta Gor­kishe.

Při­po­jím se mlčky Ža­bi­ku­cho­vi.