Kráter (147 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Bez ohledu na rychlé vyléčení Žabikuchových rukou, přece jen, takováto vyléčení jsme viděli už i tady několikrát, pokračuji ve svých otázkách: "Mučil pro své zlé pokusy? To je hodně dobře zaobalená odpověď. Pokusy? Které? A co jimi chtěl získat?"

Poté co stařec nějakým, pro mě záhadný, způsobem vyléčí popáleniny na Žabikuchových rukou, začnu na něj pohlížet s novým zájmem, možná dokonce s trochou respektu.
Trochu popostoupím blíže a jako bych chtěl něco říct, ale v poslední chvíli se zarazím a svá slova si nechám pro sebe.
Dávám pozor, aby mi odteď nic, co stařec řekne neuteklo...

Překvapeně vydechnu a s vytřeštěnýma očima se dívám jak se zranění samo od sebe hojí.

"Jméno?" zarazí se stařec, ale vzápětí dodává:"Ach ano jméno...jméno...samozřejmě.." stařík se vítězoslavně usměje. "Můžete mi říkat Anathan. Ano, přesně tak." stařík si spokojeně pokyvuje hlavou.
"Pravda, byl jsem zde vězněný dlouhou dobu. Řekl bych, že mnoho let. A máte pravdu, žádný vězeň by zde nemohl tak dlouho přežít bez vody a jídla. Jediné štěstí, že tu nikdo takový nebyl!" odpovídá muž zcela vážně na Pjotrovu otázku.

Pak se stařec podívá na Trorna. "Ano, nebohý Gorkish pokoušel nekalá kouzla, černou magii, nekromancii. Síly, které nabízejí snadnou a rychlou moc. Brzy vás ale zcela pohltí a pak nejste ten, kdo ovládá, ale ten, kdo je sám ovládán!" stařec svá slova vyslovuje pomalu, tiše, ale důrazně.
"Zoufalý Gorkish byl posedlý touhou proniknout do zapovězených tajemstvích, odhalit věci, které mají být skryty. Mučil mě. Mučil pro své zlé pokusy." stařec se smutně zahleděl na své jizvy a šrámy. V tom se ozve Žabikuch, který má ošklivě popálené dlaně a prsty.
"Jistě, zůstaňte sedět, bude to dobré, nemějte strach, bude to v pořádku..." konejší Žabikucha a bere si jeho dlaně do svých. Žabikuch syknul bolestí, stařec ho však utišuje "šššššš...bude to dobré..." a dál jemně svírá jeho popálené ruce.
Pak přivírá své velké kulaté soví oči a tiše, zvláštním způsobem, mručí v uklidňujícím tónu. Žabikuch zhluboka oddechuje a také přivírá své oči.

Možná to způsobuje čas strávený zde na tomto temném a mrazivém místě, únava, zvláštní vnímání prostoru v mihotajícím se světle lampy, ale chvíli se Vám zdá, že kolem rukou starce a Žabikucha se rozvlnil vzduch, jako by se rozzářil matným světlem, pulzoval a vířil.
Je to snad jen chvíle, když starý muž zase otvírá své oči a upřeně se dívá Žabikuchovi do tváře. "Bude to v pořádku..."

Váš mladý družiník si překvapeně, s úlevou prohlíží své dlaně, prsty. Ještě před chvílí byla kůže zčernalá a seškvařená, teď lze poznat jen pár jizviček, které tak připomínají, že popáleniny nebyly jen šalba a klam. Přesto se starcovi podařilo Žabikuchovy ruce zhojit jako mávnutím kouzelného proutku.

Tiše sedím na zemi a snažím se chladit si ruce. Když vidím, jak se skupinka dala do řeči s neznámou bytostí chvilku jen poslouchám.
Pak už to nevydržím a vyhrknu na starce svou prosbu.
"Ptal jsi se, jak nám můžeš být nápomocen." odmlčím se abych nabral dech a potlačil bolest.
"Mě by jsi mohl pomoci. Když jsem tě dostával ven z té koule, tak jsem utržel velké popáleniny na rukou."
zvedám popálené a třesoucí se ruce směrem ke starci.
"Můžeš mi nějak pomoc?"

Osvobozeného starce si pečlivě prohlížím. Pak bez jakékoli známky sympatie pravím: "Věznil vás skřet? Nekromant? A mučil vás? Hmm, hmm. A když vás teda věznil, nezabil, což by pro skřeta bylo typické, ale především vás mučil, tak by mě zajímalo, z jakého důvodu. Že by protože chtěl vědět, jak získat praktiky v oživování?" Řeknu přímo velice nepříjemnou, ale logickou otázku.

Neodolám a utrousím poznámku: "Nějak jsem přeslechl vaše jméno."
Počkám na odpověď a pak se zeptám ještě: "Pod slovy velmi dlouhou dobu jistě nemáte na mysli týden a nebo dva, že ano? Každý obyčejný vězeň by v takové hladomorně o mnoho déle nevydržel, ... bez vody."

"Zde v zajetí jsem již dlouhou, velmi dlouhou dobu. Když jsem naposledy spatřil svého věznitele, a to je už také dlouhá doba, chystal se provést něco špatného. Mám obavy, že již není na tomto světě. Jeho nenávist ho přivedla k vlastnímu konci." odpovídá starý muž na Arionovu otázku.

Podle stavu tohoto místa, prachu, plísně a rozkladu, tu zřejmě nikdo neobýval již mnoho let. Jak zde mohl ten muž ve svém vězení přežít? Bez jídla, bez vody...

Znatelně si oddechnu, když se přesvědčím, že jsme udělali dobře s vysvobozením tohoto muže. Přistoupím blíž a s úklonou řeknu své jméno, abych se i já představil. Když slyším zmínku o skřetovi, potichu to slovo procedím skrze zubi. Je jasné, že si o nich nemyslím nic dobrého. Když muž odpoví na Pjotrovu otázku, zeptám se také: "A jak jste tady byl dlouho uvězněn, víte? A co ten skřet, kde je teď?"

Možno sa mu skrátka nedalo pomôcť.Ak ho vyhostili ostatný škreti tak musel byť horší než oni.Plný nenávisti ktorá ho držala pri živote a ktorá mu bránila vidieť svoje chyby.Mnohé piesne hovoria o takýchto poblúdených.Vidno že tí čo horia nenávisťou nepočúvajú piesne a príbehy inak by sa poučili o mnohom.Podídem bližšie k mužovi pričom ukloním hlavou a usmejem sa:Nesmúťte ctený pane.Nemôžem sa pozerať na smutné tváre.Moje meno je Triamos.Takisto mu podám pravicu ako Pjotr načo sa znova postavím bokom keby chcel celou procedúrou prejsť ešte niekto iný.

Muž přijímá bez váhání Pjotrovu napřaženou ruku a potřásá si s ním ve znamení pozdravu.

"Jsem rád, že vás poznávám, pane Pjotře. Já jsem byl do této chvíle vězněm.." stařík se odmlčí a podívá se směrem k otevřené kouli, ve které byl doposud uzavřený. "..uvěznila mě zde jedna bytost, bytost plná nenávisti a zla. Pojmenováváte ji slovem skřet..."

Skřet. V minulosti jste již několikrát o skřetech slyšeli. Ohyzdná a agresivní rasa, krvežíznivé bytosti, které v tlupách drancují vesnice všech národů.

"Sám si říkal Gorkish. Zahrával si s nečistými čáry, oživoval mrtvá těla, pokoušel se vyvolávat síly, které měly být raději navždy skryty. On mě sem přivedl. Uzavřel zde v tomto vězení. Pokoušel se mě mučit, trápit..." stařec se znovu odmlčel, ve tváři se mu zračí smutek. "Bylo mi ho líto. Chtěl jsem mu pomoci. Zachránit ho a oprostit od jeho nenávisti, kterou pociťoval vůči svým bývalým soukmenovcům, před kterými musel utéct, před nenávistí a pohrdáním všeho živého. Ale neuspěl jsem, zklamal jsem.." starému muži stekla po tváři kapka slzy.

"Jistě," zareaguji rychle. Vstanu a projdu kolem svých společníků až přímo proti sovímu muži. Mluvím jasně a bez emocí: "Pomohlo by nám, kdybychom věděli, kdo jste a jak jste se sem dostal. Kdo vás tu zavřel a proč. "
Odmlčím se s lehkým úsměvem na rtech a napřáhnu k starci ruku v přátelském gestu.
"Jmenuji se Pjotr."

Když starcovi oči doputují ke mě, na pozdrav pokývnu hlavou též, zároveň nechám svou ruku sklouznout volně podél těla, jelikož bezprostřední nebezpečí nám od tohoto muže nejspíš nehrozí.
Poté už jen čekám, který z nás se ujme slova.

Nyní, když od Vás není stařec oddělený žhnoucí stěnou koule, začínáte pochybovat, jestli je vůbec tento muž z tohoto světa. Jestli také není jen nějakým dalším výtvorem tohoto zvráceného místa.

Přestože se na první pohled zdá jako starý muž, vidíte, že jeho kůže není vrásčitá a ani na tváři nejsou patrné známky stáří.
Další zvláštností, která Vás udivuje, je několik pírek vyrůstajících na obou spáncích. Nejvíce Vás ale zřejmě ohromují jeho oči. Velké, kulaté, žluté soví oči. Když se do nich zahledíte, spatřujete nekonečnou moudrost a laskavost jejich nositele, který Váš pohled opětuje se smutným, vědoucím úsměvem.

Stařec pokýve děkovně hlavou a bere si od Tizoka nabízený měch s vodou. Trochu se napije, ale spíše jen na zvlhčení úst a vrací měch zpět mladému sokolníkovi.
"Děkuji. Děkuji vám. Buďte pozdraveni!" opětuje pozdrav a na každého přátelsky pokýve hlavou.
"Jsem v pořádku, děkuji za optání. Již jste mi pomohli, když jste otevřeli mé vězení. Jak mohu pomoci nyní já vám?" zaskočí Vás stařec svojí protiotázkou.

S nedůvěřivým pohledem a rukou možná až nápadně blízko k rukojeti meče sleduji starcovu reakci na nabídnutou vodu.
Jak se k němu Tizok blíží, tak i já se nevědomky o pár kroků přibližuji.

Podívám se na Pjotra a nastavuji mu popálené třesoucí se ruce. Když ucítím, jak mi chladná voda chladí ruce, tak v duchu už jen přemítám zda se mi popáleniny zhojí a nebudou mít vliv na mou práci...

Sleduji celou situaci a když vidím, že se ostatní věnují starci, přistoupím k Žabikuchovi a z batohu vytáhnu měch s vodou.
Přistoupím k němu a tiše říkám: "Slyšel jsem, že na popáleniny pomáhá namočit zasaženou část do studené vody. Asi to nebude o moc lepší, ale snad to pomůže, nastav ruce."
Během řeči jedním okem sleduji co se bude dál dít a zároveň odšpuntuji měch.

Se soucitem si prohlédnu starce. Pojednou je veškerý strach ty tam a já k tomu tvorovi pojednou pocítím něco, co nikdy v těchto končinách plných strachu a hrůz - soucit. S třesoucí se rukou z poza pásku vysunu svojí placatici s vodou, odšpuntuji, popojdu pár kroků ke straci a s rukou napřaženou mu nabídnu pár doušků vody. Z toho jeho ohnivého vězení mu muselo určitě nějak vyprahnout a snad mu voda příjde vhod.

Se zájem si starce prohlížím, ale nic neříkám. Je však vidět, že jsem plně ve střehu - lampu jsem totiž odložil na zem a po mých prstech projíždí malé blesky. Na Žabikuchovu prosbu o pomoc nereaguji.

Udiveně koukám na 'vězení', které náhle před našima očima zmizelo. Chvíli podezíravě sleduji staříka, ale pak mě soucit donutí, abych sklopil kuši a promluvil na něj: "Zdravím vás, jak vám je, můžeme vám nějak pomoci?"