Kráter (142 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Chvíli mlčky hledím na Chronosovo tělo. Kolik z nás tady ještě takhle ulehne?

"Do vedlejší místnosti mě Trorne nenaženeš, bylo tam mrtvolně zima. Radši zůstanu tady."

Pak se začnu rozhlížet po místnosti, jako bych po něčem pátral.

Když vidím, jak Anathanovi se jedna ruka rozpadne v ruce, hnedka se začnu rozčilovat: "Sakra nešahejte na nic...jestli tady něco mám najít, tak nesmíte na ty knížky šahat!" Začínám všechny odhánět. "Bude lepší, když pudem do vedlejší místnosti, já tady stejně s tělem Chronose spát nechci a aspoň tady budu mít klid na studování."

Anathan se na chvíli smutně zahledí na mrtvé tělo kudůka. "Cesty dobrodruhů jsou trnité, smrt nevybíravá..." zašeptá.

Pak už se se zájmem rozhlíží po knihovně. Přistupuje blíže k jedné hromádce knih a zkouší jednu vzít. Když se mu rozsype v ruce, zamračí se a pouze očima přejíždí ostatní knížky, kterých tu jsou desítky.

Opatrně se svalím někam do rohu, zachumlán do teplého cestovního pláště. Zpod kapuci sleduji dění v místnosti a užívám si trochy odpočinku....

Na chodbě je klid a ticho. Tíživé, ubíjející..

Žabikuch ukazuje, aby se ostatní ztišili a naslouchá oběma směry. Když si je jistý, že je cesta bezpečná, kyne rukou a opatrně se vracíte zpět do knihovny.

Mrtvé tělo Chronose přikryté pod pláštěm Haldira zde stále nehnutě leží. Když ho znovu vidíte, mrazí Vám v zádech.
Dostaneme se odtud? Nebo budeme následovat nebohého Chronose...

(viz Mapy: Za portálem, 4.místnost)

"Těch znaků tady je." Kroutím hlavou, "mohl bych tu stát a až do úplného vyčerpání zkoušet různé symboly po sobě. Chtělo by to asi nějaký klíč," znovu se zadívám na Trorna a pak mi konečně dojde, proč chce jít do knihovny.

"Jasně," usměji se chabě a pak už se k hádance otočím zády, abych si rozepnul své brnění a odhalil dodřená záda a rudý pás, který jsem utržil od chapadla té příšery. Sleduji jak zranění přestává pulzovat a získává méně křiklavou barvu. Na mé tváři se zřetelně zračí úleva a údiv: "Na tohle si nikdy nezvyknu. Díky Tizoku."

Znovu si zapnu své brnění, pozvednu meč a štít připraven vyrazit dál.

Pjotr zkouší do čtverce, který jste objevili na zárubni portálu, vykreslovat prstem některé znaky, kterými je portál doslova zahuštěn.

Kámen ale stále zůstává chladným, obrys portálu nejeví žádné známky života.

Pjotr bezradně kroutí hlavou a vděčně přijímá pomoc od Tizoka. Ten, podobně jako Anathan, přikládá své dlaně nad ta nejošklivější zranění. Soustředí se, upřený pohled, z úst se sokolníkovi line jen nezřetelný šepot.
Netušili jste, že mladý sokolník dokáže takové zázraky. Ať už jejich síla spočívá v čemkoliv, je dobře, že Pjotrovi pomohou.

Po chvíli již Tizok poplácává Pjotra, který očividně pookřál, po rameni.

"Chtěl jsem vám, pane Tizoku, pouze naznačit, že křikem si příliš nepomůžeme. Emoce dělají bytost bytostí, ale někdy je třeba je hlídat, aby příliš neovládly oslabenou mysl. A právě proto vás ovládá strach, nemusíte se stydět, musíte s tím bojovat." reaguji na Tizokova prudká slova a rukou mu naznačuji, že se nechci dál jakkoliv přít. Lepší skutečně bude, aby se soustředil na pomoc Pjotrovi.

Prázdný flakónek vrátím zpět do svého vaku a trochu s obavami sleduji, jak dává Tizok volný průchod tomu, co někde uvnitř něj vře. Pak jdu, stejně jako Žabikuch, hlídat na chodbu, jestli se neblíží další nebezpečí. Odkud se vždycky bere? Od nikud... Můžu hlídat kdekoliv a stejně mi někdo může vrazit smrtelný úder do zad... Pryč a nikdy se nevrátit....

Tiše sleduji výměnu názorů a nedočkavě očekávám zda už půjdeme dál.
Když Tizok začne ošetřovat zraněného Pjotra tak se jdu podívat za barbarem k ústí chodby.

Mlčky poslouchám staříkovu káravou řeč. Chvíli si opravdu připadám jako malé děcko, kterému vysvětlují, že dělá něco co se nemá. Pak se ovšem seberu, postoupím blíž, párkrát se nadechnu, hledajíce vhodná slova, a spustím pro změnu zase já. ,,Se vší úctou k vám, myslím, že do toho nemáte co mluvit,“ natáhnu zatuchlý vzduch do svých útrob. ,,Vy nestojíte v první linii a nejste si vědom až do morku kostí, že vy budete ten první, kdo to odnese. Vy neřešíte, že když selžete, nebude to záležitost jenom vaše, ale i přímo těch ostatních. Nejste to vy, koho úder meče rozhodne na bytí nebo nebytí někoho z nás. Vy totiž vůbec tohle neřešíte. Díváte se na něj s otcovskou láskou, je pro vás lidskou bytostí, chudáčkem co se bojí. Je vám jedno, že to jeho vzlykání se mi zarývá hluboko do hlavy, ruší mě a vyvádí mě z klidu. Pak se mi žaludek svírá, jak to u mě není zvyklé, údy se mi třesou a síly mě opouští. Pak tváří tvář něčemu podobnému cítím strach, najednou se bojím,“ vyprávím tiše, jako bych se styděl. ,,Cítím něco, co jsem předtím necítil, pojednou moc přemýšlím, a to není dobré. Kvůli takovým věcem pak můžu v kritické situaci selhat a to není dobré. Jsme zvyklý snášet hodně, pravda, nesnesu všechno, ale i tak se snažím stavit se k tomu jako muž. A chcete slyšet pravdu? Každý z nás má nahnáno. Včetně mě. Ty slovíčka o statečnosti a udatnosti si nechte u cesty, nepatří tak ani mě, jako nám vše, Brensovi i Pjotrovi. Když pak bude tady ležet někdo další a bude vypouštět duši, co si na to mám říci? Že jsem selhal? Ne. To pak radši mrtvého Rudiho, než dalšího Chronose. Já si to mile rád odpustím,“změřím si staříka. Pak se odvrátím a na zem položím svůj štít. Párkrát si dýchnu do dlaní a otřu o sebe dlaně. Mám tak zkřehlé prsty. Zhluboka se nadechnu, musím se uklidnit. Jsme celý rozpálený. ,,Ukaž se mi Pjotře, uvidíme, jestli budu schopen něco udělat.“

V tichosti sleduji rozčíleného Tizoka, jak křičí na Rudiho choulícího se u stěny.

Když skončí, popojdu blíže a poplácám Tizoka po rameni. "Jak říkal tady moudrý Anathan, nesmíme propadat strachu a panice, platí to ale i pro hněv a nervozitu. Všichni jsme již unaveni. Pokud se odtud chceme dostat, musíme držet pospolu. Vy jste, pane Tizoku, silný a statečný bojovník, jistě jste už mnoho zažil a věřím, že špatného, občas jste ale příliš horkokrevný. Snažte se být shovívavý. Pan Rudi..." kývnu směrem k němu, "...chtěl po nás přeci, abychom pouze zkusili nalézt jeho přátele, jestli jsou v pořádku. Chtěl jim pomoci. Není to možná muž činu tak jako vy, ale nechtěl nechat své přátele napospas jejich osudu. Ať už to bylo jeho srdce nebo černé svědomí, přesto nás sem dovedl, v dobré víře a naději. Možná není udatným bojovníkem tak jako vy, ale přesto našel odvahu se sem vydat. To by každý nedokázal..."

"Pan Pjotr má ošklivá zranění, přestože si nestěžuje, myslím, že potřebuje ošetřit. Možná byste to mohl zkusit, pokud to dokážete." pobízím Tizoka, když nabídne svoji pomoc.
"Zkuste to a pak bychom se měli vrátit do knihovny, jak říká pan Silvidianský."

Když slyším Tizokův řev, se zájmem se otočím. Když však vidím, že pouze vyhrožuje a nehodlá přijít k činům, otáčím se zpět do chodby sledovat, jestli sem nejde něco nového. Měli bychom už jít do tý ložnice, prohodím jako by mimoděk.

Umřem tady....umřem....Bivoj umřel...Gant umřel..Hef umřel...my tady taky umřem...tohle místo je past..past, která nás všechny zabije...
Rudiho slova mi stále znějí v uších. Prohlížel jsem si své utržené rány zrovna, když ten hejkal zase začal. Krev ve mně začala opět vřít. Vztek vůči tomuto prototypu jakéhokoli dobrodruha dostoupil k vrcholu, mé nitro puká pod tlakem hněvu, který se jako vroucí láva dere jícnem na povrch. Pjotrovo přátelské uklidnění mě ještě více rozzuří. Snad každý z nás tady utržil nějakou bolístku, někdo větší, někdo menší. Vida, ani Brens, který je na tom podstatně hůře než Rudi, neskuhrá.
Vztekle opustím od prohlížení sama sebe. Má tvář je plná zloby a vzteku. Meč, který jsem doposud v jakémsi pudu sebeobrany nezastrčil zpět do pochvy, pojednou popadnu do mé pravice, která se mi opět začíná zalévat horkou krví. V tomto malém prostoru nemusím dělat žádné sedmimílové kroky, abych bych u Rudiho. Výhružně párkrát mávnu mečem.
,,Ty jeden prototype dobrodruha," rozhulákám se na něj , ,,zavři už hubu!" nadechnu se, abych nabral nová slova. ,,Co jste to s Bivojem a Gantem byli za skupinu, když se tady zbaběle krčíš jako děcko schovávající se do maminčiny sukně před klekánicí!“ odplivnu si znechucen a opět mimoděk mávnu mečem. ,,Honosit se všude jako veliký bojovník, pnout prsa, když před tebou vesničané sklopí zrak, to jsi chtěl! Ale vyžrat si to všechno až do konce, to už je jiná. Pozlátko ti chutnalo, tak se sakra chop meče a čiň se ty poseroutko!“ na chvíli se odmlčím. Trapné ticho. ,,Ještě jednou tady nedej bože zafňukáš, nebo začneš zase hulákat, by jestli tady od tebe uslyším jediný prd, tak mi posloužíš jako živý štít před dalším Duralem! A jestli nebude v okolí nějaký další Dural, tak tě vyhodím ven na chodbu, abys měl proč fňukat!“ ještě při mém výhružném povídání na něj namířím hrot svého meče, vztek mě pomalu opouští. Za chvíli ho skloním a uložím zpět do pochvy. Pravda, bojíme se všichni, nikdo nechce zemřít, každý chce pryč, ale tohle je opravdu ostudné. Nechutné. Musel si něco prožít s Duralem, ale zvládl to i Brens, navíc on tady fňukal už předtím. Dál se klidím někam do ústraní.

Lekvar od Ariona s vděkem přijmu. Lačně se napiji. Když si párkrát loknu lektvaru, utřu si okolo úst zbytky. ,,Mohl bych se pokusit zacelit nějakou ránu, Brensovi, nebo Pjotrovi, nevím však, jak se mi to vydaří. Jsem trochu unavený a rozrušený, musel bych se soustředit, jistě to znáte,“ povídám jakoby na svojí omluvu, kdybych pak byl bezradný.

Svůj lektvar nabídnu Tizokovi, když vidím, že Brensovi již aspoň trochu pomohl Anathan. "Neumí tak velké zazraky," pokynu hlavou k Anathanovi, "ale pomůže trochu od bolesti a zacelí rány."

"Děkuji!" promluvím trochu víc nahlas, než obvykle, aby mě ostatní slyšeli.
Poté se uzavřu do sebe, nespokojen s tím, že už podruhé jsem zůstal odkázaný na pomoc ostatních. Opatrně se zkusím pohnout. Pomalu se došourám k meči, který se už zase nachází jinde, než by měl. Nato seberu i svou hůl, kterou před bojem vždy odhazuji. Není vám jasné proč ji s sebou pořád tahám, protože se o ni opírám jen velmi zřídka. Nyní však oporou nepohrdnu.

Když vidím, že Rudi není příliš vážně raněn, poplácám ho po rameni a nepříliš přesvědčeně dodám: "To bude dobré, uvidíš. Dostanem se z toho."
Dříve než stihne něco další odpovědět, otočím se k němu zády a pomalu přijdu zpět k portálu, neobvyklému čtverci a ornamentům na zdi. Chvíli si je prohlížím a přitom si opatrně třu naražený bok: "Mají ty znaky nějaký význam?" Ptám se spíše sám sebe, ale dostatečně nahlas, aby to slyšeli ostatní.
Zamyšleně se podívám na Trorna a pak zkusím do prázdného čtverce prstem obkreslit některý ze znaků. Pak některý další. (Je jich tam více? Můžu si vybrat který obkreslím?)

Pozriem si ešte raz miesto kde sa prikladá dlaň a ktoré asi spúšťa portál a prehovorím zachrípnutým hlasom:
Ak to spúšťal dotyk jeho rúk ale tam na druhej strane sa to spustilo dotykom niektorého z ostatných...Nemohol by to ten istý dotyk spustiť aj tu?Dotyk tej istej ruky?Ak má toto tu niečo ako pamäť tak by to mohlo pomôcť nie?Chvejem sa po celom tele ako to hovorím a nie je úplne jasné či sa trasiem od zimy alebo od hrôzy

Rudi vystrašeně vykoukne zpoza svých rukou, možná si bláhově myslí, že se za nimi dokáže skrýt před hrozbami tohoto mrazivého místa, a třesoucím se hlasem zašeptá:"Umřem tady....umřem....Bivoj umřel...Gant umřel..Hef umřel...my tady taky umřem...tohle místo je past..past, která nás všechny zabije..."

Rudi je pořezaný od ostnů nestvůry, pohmožděný a otřesený, ale zdá se, že by mohl pokračovat dál. Pokud ho vůbec uklidníme a donutíme pokračovat...

Anathan zůstává u pobledlého Brense a pomáhá mu zastavit krvácení z těch nehlubších ran. Když chce Brens ovázat další, stařec ho zarazí a přikládá na ránu své dlaně, tak jako předtím na Žabikuchovi popáleniny.
Soustředěně přivírá své oči a pouze tiše šeptá konejšivá slova. Znovu se Vám zdá, jako by se vzduch kolem jeho rukou rozjasnil a začal vířit. Možná je to vše jen klam způsobený únavou a mihotajícím se světlem z lucerny. Ať už je to jak chce, jestli to Vašemu společníkovi pomůže, bude to pouze dobře.

Anathan po chvíli odsouvá své dlaně stranou a prohlíží šrámy, které se zdají být více zacelené. "Potřeboval byste pořádný odpočinek, ale už ty rány alespoň nekrvácí." usmívá se soucitně na Brense a poklepává ho po rameni, aby mu dodal sílu pokračovat dál.

Pak se podívá na mrtvé tělo nestvůry.
"Dualar..." na chvíli se odmlčí. "Musíte se odtud co nejdříve dostat. Nemám bohužel příliš sil, abych vás mohl ochránit. Musíte najít způsob, jak spustit portál a co nejdříve opustit toto místo.." rozhlíží se po místnosti, jako by ve vzduchu cosi viděl. "Možná také sami cítíte, že zde, v těchto prostorách, není něco v pořádku. Pocit, že vše kolem vás je živé, že se vše okolo mění, ale když se dotknete stěny, přeci tam je, chladná a neústupná. Musíte v sobě najít odvahu, nepropadat strachu a panice. Ty by vás zahubily!" Anathan se znovu odmlčel a nepatrnou chvíli jen naslouchá zvukům kolem sebe.
"Nešťastný Gorkish dokázal sám vybudovat tento portál. Jistě ho nějakým způsobem zabezpečil. Může to být skrytý mechanismus, ale třeba také nějaké heslo či formule, kterou je třeba vyslovit. Možná se musel dotknout místa, které jste objevili, ale pouze na jeho dotek se portál spustil. Možná to mohla být přesná kombinace přesných stisků. Možná něco zcela jiného. Je mi líto, ale více vám nedokážu poradit. Zde mé vědomosti končí." Anathan smutně sklopil oči, přestože pro Vás již tolik udělal a určitě nemá proč se cítit provinile. Zdá se ale, že ho jeho neschopnost Vám více pomoci velmi trápí.