Kráter (179 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Ještě chvíli hledím do míst, kde před chvílí zmizelo zjevení. Pak pokynu rukou tím směrem a mé rty bezhlase řeknou 'Sbohem' a otočím se směrem k hospodě.

"No, však určitě brzy zase nějaký ten poklad nalezneme!" usmívám se dál a vracím se s ostatními do hostince.

Ještě po zmizení ducha mám nataženou paži a je vidět že jsem mírně překvapen. Ale ne vyděšen. Zvláštní. Dám ruku dolů, podvívám se po ostatních a poslouchám diskuzi. "Flaveriusi, to co říkáš je sice pěkný, ale za dobrý pocit se opravdu nenajím a nebudu mít kam složit hlavu. Je ale pravda, že v tuhle chvíli nám to naštěstí zas tak vadit nemůže," říkám a vydávám se na cestu do hospody.

"Zatím tedy nemám z té záchrany moc dobrý pocit." říkám Flaveriusovi už méně naštvaně.
"Jediné co z toho mám je o tři zlatky a nějaké drobné chudší měšec."
"Jen doufám, že až se budu toho krásného dne koupat ve zlatě, tak mě tyhle vyhozené zlatky nebudou strašit." usměji se a poplácám starce přátelsky po zádech.

"Jaké krásné stvoření to za svého života muselo být!" promluvím v úžasu a hledím do míst, kde ještě před chvílí kráčela přízračná postava ducha.

"Pocit z dobrého skutku, dobře odvedené práce a záchrana jedné zbloudilé duše je přeci větší odměnou, než kupa zlata, mladý Žabikuchu. Jsme dobrodruzi a naše cíle jsou snad mnohem vzletnější a ušlechtilejší, než hmotné bohatství! Že ano?" usmívám se na Žabikucha, který se mrzutě mračí.

"A jistě nemusíš mít strach. Jednoho krásného dne se budeš určitě koupat ve zlaté lázni svého paláce." a šibalsky na Žabikucha zamrkám.

"Hmm, to se dalo čekat." říkám otráveně. "Za dobrotu na žebrotu." a naštvaně házím kamenem do míst kde stál duch.
Mumlaje si něco pro sebe odcházím s ostatními do hostince.

Hledím na místo, kde se ještě před chvílí vznášel duch létající elfky. Poté se spokojeně vydám zpět k hospodě.

,,Výborně. Jakobych to nečekal. Nuže, tak jsme každý o tři zlaťáky a nějaké drobné lehčí, ovšem bohatší o dobrý pocit," mávnu rukou a pomalu se odeberu zpět do vesnice.

Jak Trorn natáhne dlaň s prstenem, ovaje Vás náhle slabý závan větru, jakoby si někdo úlevou oddechl, jako když najdete něco, co jste dlouho hledali a nemohli stále najít.

Přízračná postava se pomalu, z lehka přemístí na dosah k vysokému barbarovi. Ještě chvíli se jen tak vznáší několik coulů nad zemí a pak vztáhne svoji mihotající se paži. Když se dotkne Trorna, zdá se Vám, že se plavovlasý barbar otřásl a udiveně sleduje postavu ducha, který se rychle odvrací zpět a jako rozmazaná čmouha se přemístí několik sáhů od Vás, do polí u cesty.

Možná je to pouze sen, ale celá mihotající se postava pojednou dostává jasnější obrysy. Vidíte štíhlou postavu, krásné dlouhé vlasy, s jejichž pramínky si rozdováděně pohrává vítr a odhaluje tak menší křidélka vyrůstající z lopatek této překrásné bytosti.

Ta se na posledy ohlédla na měsíc, který stráží noční oblohu, udělala tři kroky a rozplynula se jako pára nad hrncem, jako ranní mlha...

"...děkujiiii...děkujiii..." dolehla k Vám poslední tichá, ale o to více vděčná slova.

(Viz. Mapy: ilustrace Poslední rozloučení)

Opíraje se o svou hůl sleduji ducha a Trorna.

Se zatajeným dechem sleduji celé dění. Obláčký páry se odlepují od mých úst. Když Trorn přímo vybídne přízrak, ať si vezme, co mu náleží, napjatě sleduju, jak zareaguje.

Zadržím dech.

Obrátím pěst s prstenem k sobě a podívám se na něj. Chvíli ho takto pozoruju, pak jej sundám, položím na dlaň a tu natáhnu k duchovi: "Jestli ho chceš, tak si ho vem." Říkám pevným hlasem, mírně chvějící se ruka však svědčí o tom že v klidu úplně nejsem. Avšak na toto setkání jsem v klidu až pozoruhodně.

,,Myslím, že z něho nic nevypáčíme. V jediné co tak můžeme doufat je, že když mu ten prsten dáme, tak se rozplyne ve stříbro, nebo tak něco ... nicméně v to nevěřím. Tak mu dejte ten prsten, ať konečně odšpuntujeme víno pravdy a zvědavosti," dřevěne se zvednu z kamene, na kterém jsem seděl.

Jakoby snad duch cítil blízkou přítomnost prstenu, natahuje své průsvitné paže směrem k Trornovi, ale více se nepřibližuje, zůstává stále asi dva sáhy od Vás.

"...prssteeeeenn....prossssíííííímm....."

Lehce nervózní schovaný ve stínu tiše sleduji ducha. Pak se přinutím ke kroku a vyjdu ze stínu.
"Prrrsten máme, aaale co za to?" vykoktnu na ducha.

Bez jakéhokoliv varování, tak jako při prvním setkání, se zjevuje nešťastná tvář, zoufalá, smutná...

"...prssssteeeeenn....prossssííííííímm....prsssteeenn..."
ozývá se tichý nářek jako závan větru.

(Viz. Mapy: ilustrace Kvílející duch)

Odlepím oči od prstenu a podívám se na přízrak. Zatnu ruku s prstene v pěst, jako bych chtěl prstenu zakázat dostat se k přízraku, podívám se přímo na ducha: "Je tohle, to co chceš?" Říkám s ledovým klidem, je však docela možné, že klid jen hraju a pouze silou vůle se držím aby se mě nerozklepala kolena. Těžko říct.

V údivu jsem ustoupil o krok zpět, ruka s dýmkou sjela dolů podél křehkého kostnatého tělíčka.

Sleduji přibližujícího se ducha, neodvažuji se to tíživé ticho narušit byť jen hlasitějším dechem. Je to velmi zvláštní, strašidelné, nervydrásající, ale i ohromující a zajímavé.

Vydechnu ledový vzduch. Nejde o hlasitý vzdech vyvolaný námahou, nebo vzrušením, ale toto hrobové ticho způsobí, že je zřetelně slyšet každému z družiny.