Kráter (182 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Je vidět, že Azma­ti­xo­va zmín­ká o sou­čas­ném vý­zna­mu mého rodu mě značne po­tě­ši­la.

"Tak uvi­dí­me v noci, jest­li bude mít to zje­ve­ní z to­ho­hle prs­te­nu ra­dost. Do té doby se asi mů­že­me dál vě­no­vat na­še­mu vý­cvi­ku."

Za chví­li vy­chá­zí zpět a v ruce drží další kníž­ku.

Hned na­lis­tu­je jednu strán­ku a ob­ra­cí k Vám knihu tak, abys­te si mohli pro­hléd­nout jeden ob­rá­zek.
Pro­hlí­ží­te si krás­nou by­tost, snad sa­mot­né­ho an­dě­la. Mladá dívka s men­ší­mi kří­d­ly, které jí ovšem ne­u­bí­ra­jí na kráse, ale na­o­pak pod­tr­hu­jí její ladné křiv­ky a ele­gan­ci, se usmí­vá ze ze­le­né­ho há­ječ­ku, všude kolem roz­kvé­ta­jí pes­t­ro­ba­rev­né rost­li­ny. K Hal­di­ro­vě pře­kva­pe­ní má dívka ty­pic­ké elfí za­špi­ča­tě­lé uši.

Uče­nec Azma­tix uka­zu­je ry­ti­nu okříd­le­né po­sta­vy na prs­te­nu a okříd­le­nou dívku na ob­ráz­ku v knize.
"Kdysi dávno, stov­ky, možná ti­sí­ce let před cí­sař­stvím, exis­to­va­ly jed­not­li­vé rasy jako sa­mo­stat­né ná­ro­dy. Lidé, el­fo­vé, ho­bi­ti, tr­pas­lí­ci ale i další sta­ro­by­lé rasy žili každý spo­leč­ně ve své zemi."
Na Ari­o­nův tá­za­vý po­hled se sta­řec mile usmě­je: "Kudů­ci jsou až mlad­ší rasou, která vznik­la spo­je­ním ji­ných ras. Ta v té době ne­ži­la, ale o to sil­něj­ším ná­ro­dem je v našem věku." vy­svět­lu­je chlá­cho­li­vým hla­sem.

"Zde na tomto ob­ráz­ku není anděl, jak by se mohlo zdát, ale jedna z těch­to dáv­ných ras. Byli to okříd­le­ní el­fo­vé, ale­spoň tak je na­zý­vá­me my. Zřej­mě jste našli ro­do­vý prs­ten, který pa­t­řil jedné této by­tos­ti, která kdysi cho­di­la - a lé­ta­la, po tomto světě."

"Ukaž­te...​hm.." uče­nec Azma­tix si bere prs­ten od Pjo­t­ra a opa­tr­ně si ho pro­hlí­ží. "To písmo zde..." a uka­zu­je Vám znaky na vrch­ní části prs­te­nu, "..​je velmi staré. Ne­mo­hu si ale přes­ně vy­ba­vit...něco mi to snad při­po­mí­ná...​hm..." dumá sta­řec nad šper­kem.

"Možná na­lez­ne­me ně­ja­kou zmín­ku v kni­hách...​kam já ji jenom dal..." po­sled­ní slova po­klá­dá Azma­tix spíše jen jako řeč­nic­kou otáz­ku a za­chá­zí do své vě­žič­ky.

Po ur­či­té době si už ří­ká­te, jest­li ho tam ty knihy ne­za­va­li­ly, ale sta­řík na­ko­nec vy­chá­zí opět ven a lis­tu­je v menší knize v ze­le­ných tvr­dých des­kách.

"..​hm....ááá..​nenene....​hm...​ano. Tohle je ono!" usmí­vá se sta­řík spo­ko­je­ně pod své vousy a hledí do změti pís­men a znaků.

"Zdá se, že se jedná o znaky Ten­g­war, velmi staré písmo, které pů­vod­ně po­u­ží­va­li el­fo­vé." a hla­vou lehce kývne k Hal­di­ro­vi, jehož za­špi­ča­tě­lé uši jasně po­u­ka­zu­jí na jeho ra­so­vou pří­sluš­nost.
Uče­nec srov­ná­vá jed­not­li­vé znaky písma a po­rov­ná­vá je s údaji v knize. "Není to zcela přes­né, takže pravý smysl lze pouze od­ha­do­vat, ale zdá se, že ten prs­ten je ja­kým­si sym­bo­lem ra­so­vé pří­sluš­nos­ti. Na­pří­klad jako ro­do­vý erb nebo znak na zbro­ji. Vý­znam by mohl být Ne­spou­ta­ní tíží země, přes­to se vra­cí­me k lásce pří­ro­dy. Ano asi tak to lze pře­klá­dat. Nyní jsem si ale něco uvě­do­mil, ještě chví­li str­pe­ní." s tím se vrací uče­nec zpět do věže.

Vy­táh­nu prs­tem a podám jej učen­ci.

"Takže jste se přeci jen vě­no­va­li té du­chař­ské zá­ha­dě?" usmí­vá se uče­nec Azma­tix.

"No dobře, tak se po­dí­vej­me, co za­jí­ma­vé­ho jste zjis­ti­li."

"Kde­pak mi­stře. Učení na­de­vše." a usmě­ji se.
"Po­da­ři­lo se nám do­stat od Al­brech­ta ten prs­ten. Tak Vám ho jdeme uká­zat než s ním pů­jde­me za tím du­chem." po­k­léd­nu na Pjo­t­ra a po­sun­kem rukou ho po­bíd­nu, aby prs­ten vy­n­dal.
"Na­padlo nás, že by Vás mohl za­jí­mat."

Při­chá­zí­te k malé vě­žič­ce učen­ce Azma­ti­xe.

Tak jak má teď v době Va­še­ho vý­cvi­ku v ob­li­bě, sedí venku na dře­vě­né sto­lič­ce a lis­tu­je si v ja­kési knize.

Když Vás vidí při­chá­zet, od­klá­dá svoji četbu stra­nou a usmí­vá se na Vás ve zna­me­ní pozdra­vu.
"Ja­ká­pak nám to při­šla ná­vště­va? Dou­fám, že ne­za­po­mí­ná­te na svá stu­dia a pilně se učíte!" ne­o­po­me­ne Vám při­po­me­nout Vaše po­vin­nos­ti.

I s prs­te­nem za­mí­ří­te do strá­ní mezi křo­vis­ka kotků, v je­jichž stínu po­du­pá­va­jí a funí chun­de­la­tí kot­ko­žrou­ti, k Azma­ti­xo­vě vě­žič­ce.

Tihle tvo­ro­vé se svým rohem, po­mo­cí kte­ré­ho srá­že­jí šťav­na­té plody kotků, jsou mí­ru­mi­lov­ní bý­lo­žrav­ci, ale mohou být i ne­bez­peč­ní, pokud je kdo­ko­liv pod­ce­ní a za­že­ne do úz­kých.
Sbě­rač Růža, který se zde ve Vísce stará o sběr kotků a vy­rá­bí z nich nápoj ky­sa­né, po­u­ží­vá pro bez­peč­né od­há­ně­ní kot­ko­žrou­tů ko­vo­vé chras­tít­ko.
Vy sami jste do­sta­teč­ně hluč­ní a tak chlu­pa­tí cva­lí­ci mizí dříve, než by mohlo dojít k ja­ké­ko­liv kon­fron­ta­ci.

"Tak to bylo rych­lé."po­zna­me­nám po vý­mě­ně.
"Za Azma­ti­xem by jsme mohli zajít."

"Díky," za­vo­lám ještě zdvo­ři­le za ka­pi­tá­nem a pak se opět oto­čím k ostat­ním. "Dobrá, tak máme prs­ten a do ve­če­ra je ještě da­le­ko. Co kdy­bychom jej šli uká­zat Azma­ti­xo­vi, jest­li jej nemá někde v his­to­ric­kých zá­zna­mech?"

Každý dává tři zlaté a dvě stří­br­né mince Pjo­t­ro­vi, který je pře­dá­vá ka­pi­tá­no­vi Al­brech­to­vi.
Ten zkusmo zkou­ší dvě zlat­ky mezi zuby, aby se pře­svěd­čil o je­jich pra­vos­ti.

Pak už s úsmě­vem za­chá­zí do stráž­ni­ce, aby Vám při­ne­sl slí­be­ný šperk.

"Jak jsem řekl, tady je." říká stro­ze, když po­dá­vá zlatý prs­ten Pjo­t­ro­vi. Na to se otáčí a mizí zpět ve věži, více se už s Vámi zřej­mě ne­hod­lá dále vy­ba­vo­vat.

(Viz. Mapy: ilu­stra­ce Prs­ten)

Za­čí­nám hle­dat v kapse ně­ja­ké mince a pře­dá­vám je pak Pjo­t­ro­vi, který jedná s ka­pi­tá­nem.

"To je dobrá na­bíd­ka. Berem." říkám a spo­ko­je­ně při­ky­vu­ji hla­vou.

"Mys­lím, že by jsme měli jít dát do­hro­ma­dy ty pe­ní­ze."

"Cože?" vy­hrk­ne ka­pi­tán Al­brecht. Pak se ale podr­be na za­rost­lé tváři a při­ky­vu­je. "Dobře, může být, pak ale vzros­te i cena. Na...​hm...​na tři­ce­tdva zla­tých. Když mi je tady vy­sá­zí­te, prs­ten vám bude za­půj­čen."

"Rádi bychom si ten prs­ten jen půj­či­li. Jsme však ochot­ni slo­žit zá­lo­hu v plné výši ceny prs­te­nu, pro pří­pad, že bychom jej ne­moh­li vrá­tit."

Když Pjo­t­rův po­hled pře­jíž­dí po na­ších tvá­řích, tak kývnu na zna­me­ní sou­hla­su. Snad bude ka­pi­tán ro­zum­ný, mihne mi hla­vou.

Zatím si pro sebe ne­u­r­či­tě něco mumlám v ja­zy­ce kte­ré­mu ne­ro­zu­mí­te, ruka­ma však ne­má­vám a ani nic ji­né­ho zvlášt­ní­ho ne­dě­lám. Asi jenom čekám co se bude dít.

"A?" za­mru­čí ka­pi­tán Al­brecht tá­za­vě a za­mra­če­ně si Vás pro­hlí­ží.

"Po­ra­di­li jsme se a roz­hod­li jsme se vám před­lo­žit jeden návrh." Říkám a zkou­ma­vě pře­lét­nu tváře ostat­ních, na oka­mžik se za­sta­vím na Tror­no­vě.

Po de­ba­tě ohled­ně zís­ká­ní prs­te­nu znovu bu­ší­te na dveře stráž­ni­ce.

Ty se po chvil­ce ot­ví­rá­jí a na Vás se pře­kva­pe­ně dívá ka­pi­tán Al­brecht.
"To jste zase vy? Co tady pořád otra­vu­je­te?" štěk­ne roz­hoř­če­ně.