Kráter (193 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Zděšeně sebou trhnu a pokusím se ustoupit pár kroků zpět. Při tom však klopýtnu a spadnu na zem.

Náhle se z černoty kolem vlajících vlasů zjeví přízračná tvář, někteří z Vás sebou v úleku trhnou.

Ve tváři se zračí zoufalství a smutek. Otvírá svá ústa a jako závan větru se ozívá tichý šepot, prosebné kvílení...

"...prosííííímmm....prsssten....můůůůůj....prosssííííímm..."

(Viz. Mapy: ilustrace Kvílející duch)

Přízračná postava se pomalu přiblíží. Zastaví se jen pár kroků od Vás.

Nevidíte žádné rudé oči, krvavé tesáky či pařáty. Sedlák Jirout si při svém popisu dosti přidal. Průhledná rozostřená silueta nemá žádné jasné rysy, dokonce ani tvář. Svými tvary a vlajícími vlasy připomíná ženu.

Vznáší se pár coulů nad zemí. Pomalu k Vám vztahuje své ruce. Ale nevypadá to, že by se po Vás sápala, spíše jakoby někam ukazovala, někam směrem za Vás...

Při pohledu na přízrak jen otevřu ústa, chci něco říct, ale nenapadá mně nic, tak ústa zase zavřu. Ruka mi automaticky zamíří k meči, ale to si také neuvědomuji. Jen nehybně zírám na zjevení.

Ohromeně sleduji přibližující se záhadný jev.

"Opatrně..." zašeptám a obláček páry se odlepí od mých úst.

Postavím se Brensovi po bok. Připadá vám, jako byste mi v očích zahlédli jiskřičky. Víc zatím ale nedělám.

"Zbraně nechte v klidu!" křiknu a doufám, že mě všichni uslyší.
"Případně jen ustupujte nebo utíkejte!!! Tenhle duch by nemusel být nebezpečný!"
Pomalu postupuji směrem k duchovi.

"U prasklý baňky," zakleju, "tohle nebude pes." Opatrně postavu sleduju, co dělá a jestli něco neříká. Trochu instinktivně jednou rukou šahám po své kuši, i když je mi jasné, že moje šipky by mi v tuhle chvíli jen těžko pomohly.

Rychle se postavím a vytahuji kladivo "Sakra!!"

...a pak cosi zahlédnete. V tu chvíli by se ve Vás krve nedořezalo. Je to snad pravda? Nezdá se Vám to pouze? Tak sedlák Jirout skutečně nelhal?

Na cestě se cosi mihotá. Mžouráte očima a snažíte se ve tmě, kterou se marně snaží prorazit svit měsíce, zaostřit a rozpoznat, jestli skutečně něco vidíte, nebo se jedná jen o klam unavených očí. Stín však záhy dostává zřetelnější podobu. Pomalu se k Vám blíží silueta. Brzy rozpoznáváte jednotlivé tvary: nohy, trup, paže, hlavu. Vše je ale jaksi podivně rozmazané, nezřetelné. Ale to přeci nemůže být žádná živá bytost? Nebo snad ano? Nebo je to skutečně nějaký přízrak, duch?

Průhledná postava ztrácející se v noční černotě se jakoby vznáší nad zemí a pomalu, jako proud řeky, plyne k Vám. Přízračné vlasy vlají vzduchem...

(Viz. Mapy: ilustrace Duch?)

Chlad, který se kolem Vás tak najednou rozhostil, je nepříjemný. Dokonce Vám od úst při každém výdechu stoupá pára, což je velmi zvláštní, teď v létě.

Zachumlaní do svých plášťů a kabátů se nervózně rozhlížíte po okolí...

"To je divný ticho. Vůbec se mi to nelíbí. A ta zima..."
Schovávám se potichu do stínu a tiše sleduji okolí.

Uskočím před dopadajícím kamenem, co opět Žabikuch hodil na bránu. Taky si přitáhnu plášť více ke krku a pozorně se rozhlížím po okolí jestli se konečně někde něco neobjeví.

"Ech.." povzdechnu si. "Od té doby, co jste mě vytáhli z toho ledu, mi je pořád horko. Nejradši bych svlažil své hrdlo douškem dobrého vína." a s úsměvem přimhouřím oči, asi nad tou slastnou představou.

"Jestli se ten údajný duch neviděsil více ze sedláka Jirouta, než obráceně."

"Brrr, to je zima." Otřesu se a pořádně se zabalím do svého pláště: "Asi by jsme fakt měli jít spát, takovéhle ponocování to pro mně už není. Jo, kdysi jsem takové noci miloval. Osamotě s měsícem a dívkou svého srdce..." zasním se.

Bude jistě už po půlnoci. Mdlý měsíc neúnavně kraluje noční obloze.

Náhle jako když se čas zastaví, vše kolem Vás utichlo. Snažíte se naslouchat, ale slyšíte jen vlastní dech. Chlad se pojednou zdá býti mnohem více intenzivnější a zatíná své mrazivé pařáty do Vašich těl.

Je to snad jen únavou po náročném dni únavného výcviku, nebo se skutečně cosi zvláštního kolem Vás, zde u staré brány, děje?

Po hodině či dvou už mě hledání omrzí.
"Tak myslím, že dneska se nám asi nepoštěstí. No nezbývá nic než se vrátit a alespoň trochu si odpočinout, souhlasíte?" zeptám se ostatních.

Zatímco Žabikuch zkouší svoji přesnost, Arion s Brensem obcházejí bránu a rozhlížejí se, jestli nenajdou cokoliv zajímavého. Občas musí uskočit před dopadajícími kameny, kterými Žabikuch bombarduje kamenný oblouk brány.

Nezdá se však, že by mechem obrostlé ruiny cokoliv skrývaly.

Taky se tázavě podívám na Tizoka, jestli objevil něco, co nám zůstalo utajeno....

"To tedy taky nevím kam dovnitř?"