Kráter (69 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Barbarova otázka mě zaujala. Obávám se, Páro, že z hvězd se to jen pohledem nedozvíme. Postavím se vedle něho a podobně jako on zamířím očima k obloze.
Podívej se tam na ty dvě hvězdy, a tam na tu jasnou, a ještě tam, ukazuji postupně nad nás. Podle nich jistě i ty odhadneš, že slunce ráno vyjde někde za těmi kopci, a mávnu rukou k východu, jak odhaduji směr podle hvězd.
Jenže stejný výhled mají i lidé ve Vísce, a my nepoznáme, kterým směrem od nás pravě teď Víska leží.
Určitě jsi slyšel o moři a velkých lodích, které se po něm plaví. Jejich kapitáni znají tajemství, jak podle hvězd nebo za dne podle slunce určit místo lodi na moři. Používají nějaké přístroje, které my nemáme.
Takže jestli ráno za světla někdo z nás nepozná krajinu, tak odpověď na tvoji otázku hned tak nezjistíme.

Očekával jsem, že hned za dveřmi bude otevřená krajina, ale místo ní je zase nízká chodba. Krátce se ohlédnu na ostatní a vykročím dál. Co jiného taky, ... ještě bych mohl postávat ve vchodu a někdo by mně předběhl, třeba ten hraničář s kloboukem.

Čerstvý vzduch a otevřená krajina, to je to co čeká na konci chodby a já to vím. Dychtivě kráčím vpřed až do noci a do studeného větru. Nechám jeho chlad pronikat až ke své kůži a nechám se nadnášet jeho silou. Zhluboka se nadechnu a nasaju vůni tohoto kraje. "Kde to jsme?" Zeptám se nahlas a pak poslouchám Žabikuchovy a Aerovy odpovědi.

Na návrh ukrýt se v jeskyni nereaguju, mlčky stojím a hledím do potemnělé krajiny. Pomalu zakloním hlavu a podívám se vzhůru k obloze, jestli jsou vidět hvězdy. To ony přece nejlépe ukážou cestu.

Technická:

Od 26.6.2009 jsem mimo republiku. Další pokračování od 6.7.2009.

V samostatné konverzaci však můžete samozřejmě pokračovat.

Přeji hezké dny,
Osud

"Ano, máte pravdu." přikývnu. "Ráno moudřejší večera!"

Když spatřím, že dveře tlačené silnou Párovou rukou se otvírají, začnu postupovat za ním. Venku před ústím chodby se zatřesu v závanu studeného větru, ale potom usoudím, že na kožich to ještě zdaleka není. Zvolna přejedu pohledem po temném okolí a obrysech kopců kolem nás.
Na to, že teď v noci skoro nic nevidíme, bych se spíše divil, kdyby někdo z nás toto místo poznal, obrátím se na Žabikucha.
Ale s přenocováním uvnitř souhlasím. Co vy ostatní na to?

Vyjdu ven před vchod jeskyně a zhluboka se nadýchnu čerstvého vzduchu. Pohledem si prohlédnu skály a kopce kolem nás a zapnu si až ke krku kabát.
"Tak to jsem opravdu zvědav kde jsme se to ocitli. Krajina mi nepřipadá vůbec povědomě. Nepřečkáme raději noc v té místnosti? Ráno bude sestup určitě bezpečnější."

Chodba vede dalších dvacet sáhů a mírně se stáčí. Cítíte svěží chladný vzduch.
Zvědavi, kam se dostane, dojdete až k samotnému ústí. To je chytře schované za několika kamennými převisy a dalšími výčnělky.

Když se prosmýknete okolo, překvapeni hledíte do neznámé krajiny zahalené do tmavého hávu noci. Kolem vás se rýsují kopce a vysoké skály.
Do tváří se vám opírá studený vítr.

[viz Mapy: mapa - Výstup z portálu]

Barbar stiskl kliku a zatlačil do dveří. Ty se ztěžka, pomalu a se zavrzáním otevřely.
Za nimi se odhalila ve světle vaší lampy pokračující chodba. Hned vás zaujme, že tato není oproti předchozím nikterak upravena. Místo dlažby udusaná zemina a hrubě otesané kameny, stejně tak stěny a strop. Vypadá to spíše jako přírodní jeskynní tunel.

Parophis se na vás jen letmo ohlédl a neohroženě vykročil jako první. Trorn ještě zkusil v zámku i ostatní klíče, aby se přesvědčil, že jsou všechny skutečně stejné.

Opatrně, za sebou, postupujete chodbou dál...

"Vypadá to, že sedí." Řeknu spokojeně, zmáčknu kliku a otevřu dveře.

Barbar se vrací ke dveřím i s klíčem.
Hraničář Aer Thano a temná elfka Tora Tel'vynn se připravili do obranných pozic kolem vysokého Trorna, který mezi nimi ční jako nějaká věž.

Parophis zastrčil klíč a zkouší otočit. Zacvakání prozrazuje, že se zámek skutečně podvolil. Urostlý barbar pevně stisknul svůj masivní kyj a pak klíčem otočil ještě několikrát dokola až na doraz.

"Kdo ví, kam jsme se to dostali. Snad se to brzy dozvíme." povídám zvědavě, když se barbar Parophis pokouší odemknout dveře jedním z nalezených klíčů. "Ty věci vypadají, že tu leží již velmi dlouho. Uvědomte si tuto mimořádnou příležitost. Možná se ocitáme v místech, kam lidská bytost, i jakákoliv jiná.." dodám a podívám se na elfy a kudůka, "..nevkročila desítky let! To je přeci fascinující!"

Převezmu klíč a zkusím otevřít. Směrem k Trornovi zavrčím něco jako: "Tak dík."

Ja len prechádzam miestnosťou a na tie veci len zbežne pozerám.Nič si však neberiem pretože nič neláka moje oči a nosiť to aby som to predal tiež necítim potrebu.
Tak si len potichu pohmkávam(keď mi lutnu zakázali),prechádzam hore dole a sem tam niekoho potľapkám po ramene.Uvoľnený a pokojný ako keby sme boli práve na ceste do krčmy po celodennom učení sa.

Když vidím, že všichni už jsou připraveni jít dál, vylovím klíč a bez řečí ho podám divokýmu barbarovi. Sám se postavím do obranného postoje.

Prezriem si kožené topánky s kožušinou hľadajúc pár, ktorý by mi mohol sadnúť.. Teplá pevná obuv by sa mi mohla hodiť, zdá sa, že vonku bude chladno.. Ak nájdem boty, ktoré by veľkosťou zodpovedali mojím potrebám, vymením ich za svoje, nie príliš pevné topánky. Inak ma v miestnosti nezaujalo nič natoľko, aby som tomu venovala väčšiu pozornosť a tak tiež čakám na odomknutie dverí.

"..usstan kestal, nindel Eilistraee odpustiť rivvil, nindel to tu tak drzo rozkrádať.." podotknem vecne.

"Skoro bych řekl, že venku se vyskytneme někde v horách. Podle vybavení to vypadá, jakoby ti lidé co to tu nechali často lezli po skalách."

Z bedny vyndám jednu lahev a prohlédnu si ji. Když vidím, že nikdo neví k čemu může sloužit, tak vyzkouším zda zátka nepropouští tekutinu ven a strčím ji do vaku.
Pak už jen čekám až někdo odemkne dveře.

Po celou dobu vyčkávám opřený o svoji hůl uprostřed místnosti a sleduji ostatní, jak prozkoumávají zdejší vybavení.

"Na vodu to asi nevypadá." odpovím hraničářovi. Popojdu blíže, abych si mohl láhve prohlédnout.
"Žádná etiketa ani symbol. Hmm, na víno to také nevypadá.." pravím poněkud smutným hlasem. "Možná kdybychom zkusili ochutnat nebo alespoň přičichnout."

Ty kožichy jsou pěkné, nějaká vysokohorská koza, a kapuce vypadají na medvědinu. V kapsách jsou jen palcové rukavice.
Je to divné, usměji se. V normálních jeskyních nebývá taková zima, aby se někdo oblékal do tohodle. Asi tohle není normální jeskyně.
Když zaslechnu Trorna, jak zhruba komentuje obsah beden, nechám kožichy a jdu se podívat.

Na co by někdo tady v jeskyni měl stany? Že by za těmi dveřmi začínala divočina a tohle snad patří nějakým lesákům? S těmi slovy zasunu meč do pochvy.
Po chvíli prohlížení vyberu z větších jedno kladivo, které pevně drží, uchopím jednu brašnu a kladivo do ní vložím. Kdyby bylo potřeba někde na něco nebo na někoho zaklepat ....
Přidám skoby, kovová očka a jednu kramli. Křesadlo nechám stejně jako kotlíky, příbory a podobné náčiní. Letmý pohled stačil k poznání, že mám lepší.
Nakonec prohlédnu a zkusím provazy, jestli je některý pevný, aby unesl aspoň Páru s někým najednou a má nejméně pět sáhů. Jestli takový v bedně je, složím ho také do brašny. Sundám svoji velkou tornu a brašnu připevním k poutkům v horní části. Popruh přichytím po levé straně dolů, abych v případě nouze mohl brašnu strhnout a odhodit. Nasadím si tornu zpět na záda, zkusím, jestli levá ruka dosáhne na konec popruhu a potom znovu vytasím meč.

Mistře Flaverie, odhadneš, co je v těch lahvích zeleného? Otvírat bychom je ale asi jen tak neměli. Zatímco čekám na odpověď, postoupím k věšáku a opět prohlížím kožichy. Po chvíli znovu schovám meč, jeden kožich sundám a prohmátnu, že má v kapsách rukavice.
Vytáhnu z bedny jeden kratší provaz, kožich stočím a provazem stáhnu do nevelkého válce. Z konce provazu udělám oko a smotaný kožich si zavěsím přes levé rameno. Uvidíme, jestli ho použiju dříve, než ho budu muset odložit.
Potom už zase s mečem v ruce přejdu vedle výklenku s dveřmi.

"Jaks to poznal?" Optám se ledabyle a pak čekám. A začínám mračit. Dlaň, která svírající kyj druhým koncem volně položený na podlaze, se netrpělivě svírá a rozevírá.
"Tak půjčíš nebo ne?" Zeptám se, když je zjevné, že mně ignoruje.

"Dál je zamčíno, co? Rozeberte ty věci, ať můžem pokračovat." Čekám, až budou všichni připraveni jít dál, teprv poté dám Párovi ten klíč. Z mé reakce je vidět, že se barbara tolik nebojím. Možná to je tím, že zas tak větší než já není, možná to je tím, že si myslím, že bych ho lehce zneškodnil magií.