Kráter (68 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Zastavím se a ohlédnu se zpět na Aera. Ohledně otázky vybraného směru jen pokrčím rameny a řeknu:
Všechny směry jsou stejně dobrý. Ale třeba by jsme se mohli rozdělit a každý vyrazit jiným směrem. A večer si tu dát spicha.

Pak se otočím k Žabikuchovi: "Mno někdy se líbím i chlapům, ale já radši ženský, tak jsem rád, že se ti nelíbím. Peněz moc nemám a ve městě jsem ještě nebyl. Když tam bydlí tolik lidí nepřekáží si?"

"Nijak zvlášť jsme směr nevybírali. Je to z kopce a není to tak hrozné. Zkuste to taky." Houknu zpět na Aera.
"Nebo ty snad víš kudy jít?"

Znovu obcházím okolí východu z podzemí, ale tentokrát se soustředím na zem okolo, jestli bych neobjevil aspoň náznak nějaké cestičky, který by napověděl, kudy se vydat dále.

Když zahlédnu Žabikucha s Párou, jak pomalu, ale jistě míří dolů z kopce, udiveně zavrtím hlavou nad jejich jistotou.
Žabikuchu, Páro, poučte mladíka. Podle čeho jste vybrali směr další cesty?

Opatrně sestupuji s Párou dolů z kopce a přitom mu odpovídám na jeho otázku.
"Pocházím z města Uzel ve středozemní císařství. Jo, jo ženský tam máme krásný, ale když se dívám na tebe. Neuraz se. S tvou vizáží bys jim musel hodně připlatit."

"Tak jo," řeknu, přehodím si kyj do druhé ruky a připojím se k Žabikuchovi.

"Odkud, že si to říkal, že si? Máte tam hezký ženský?" Řeknu a pohledem vyhledám Toru.

"Jak jsem říkal už včera, taky to tu nepoznávám."
"Jdeme dolu, ne?" Porozhlédnu se kolem a hledám nejschůdnější cestu dolů...

Taky jenom pokrčím rameny a k identifikaci toho, kde se nacházíme nic neřeknu.

Mávnu rukou směrem k rannímu slunci.
Tak jsem to odhadl docela dobře, kde vyjde slunce. Ale tím jsem prozatím skončil.

Opatrně projdu několik kroků kolem východu z podzemí a rozhlížím se po krajině.
No jak už jsem řekl. Ty kopce okolo vůbec neznám. A nepřipomínají mi nic ani z vyprávění našich poutníků.
Lituji, ale kde to jsme, to tedy nevím. Třeba někdo jiný z nás je větší znalec světa než já.

I za denního světla si můžete všimnout, že východ z podzemí je dobře krytý a maskovaný přírodními převisy a velkými balvany.
Stojíte poblíž ostrého svahu, kolem vás, kam se podíváte, se tyčí skaliska a rozeklané masivy.
Nevede odsud žádná cesta ani pěšina.
Studený vítr se prohání kolem vás a pročesává zdejší traviny, kterým se společně s klečí daří v těchto nehostinných končinách přežívat.
Ve Vísce je konec léta ještě docela hřejivý, ale zde, kdesi v podhůří, přichází podzim mnohem dřív.

[viz Mapy: ilustrace - Kdesi v podhůří]

Po několika hodinách vás probouzí hraničář Aer Thano, který si již sbalil své věci. Přestože držel hlídku a šel spát až později, když ho vystřídal Parophis (který teď sedí vedle dveří a pohrává si v ruce se svým dlouhým nožem), hraničář se zdá odpočatý a čilý.
Když také vstanete, sedne si na jednu bednu a pojí žitnou placku s trochou zeleniny.
I ostatní posnídají, pobíráte své věci, Trorn odemyká dveře a zvědavi odcházíte hrbolatou chodbou ven.

Když se konečně vrátí z venku i barbar Parophis a elf Triamos, Trorn beze slova zamkne vstupní dveře.

Ukládáte se každý podle libosti a svých možností ke spánku. Za chvíli se již místností rozléhá spokojené chrupání...

Zatímco barbar Parophis, elf Triamos a drowka Tora zůstávají ještě venku před vchodem, ostatní se zatím vrátili zpět do vytesané jeskyně, kde se připravují na nocleh.

S překvapením si uvědomím, že Tora tu s námi byla také a ještě se nevrátila dovnitř. Její uražená slova a záda mizící v chodbě na mé tváři znovu vyloudí široký úsměv.

"Ach, zdá se že nerada tančí. Co se dá dělat, stejně je ta místnost vevnitř na takovou legraci moc malá," říkám vesele elfovi. Na okamžik se odmlčím a pak, než vstoupíme dovnitř, se ještě zvědavě zeptám: "Umíš nějakou zamilovanou píseň?"

"Na to dos zabudnúť.." začujete za sebou známi ženský hlas. Ani ja som sa ešte nevrátila späť dnu a vychutnávala si pohľad na hviezdnatú oblohu. Tie ma očarili hneď ako som sa dostala na povrch a nikdy ma neprestali fascinovať. Niečo takto krásne sme u nás v podzemí nemali. A na rozdiel od toho hnusného slnka, nenútia ma odvrátiť pohľad a chrániť si oči.
"Usstan s tebou nebude nikam skákať.." urazene sa otočím a odchádzam za ostatními do miestnosti.

Při zvuku elfova hlasu si uvědomím, že jsem venku nezůstal sám a trochu sebou trhnu. Přestože jsem už o tomto tématu vlastně ani nechtěl mluvit, tak se mi v hlavě začnou sbírat námitky, proč vlastně takový přístroj není potřeba. Každé malé dítě přece pozná hvězdy a ví kde je i bez nějakých přístrojů. Každý ví, kterým směrem jsou kopce a kterým skály. Každý ví, kde jsou pláně a kudy teče jaká řeka.

Pak si, ale jen povzdechnu a mlčím. Jsou chvíle kdy slova nejsou potřeba. Je lepší jen se dívat. Poznámka o chladném větru však na mé tváři vyloudí úsměv a ústa se samy otevřou Otočím se s přátelským úsměvem na elfa a poplácám ho po rameni: "Pořádně se zabal, ať ti neztuhnou prsty a můžeš nám něco zahrát. Něco pořádné od podlahy, ať si můžu s tou tmavou kráskou skočit."

Postavím sa zachumlaný do svojho nového plášťa vedľa Parophia a venujem svoj pohľad ten romantickej hviezdnej oblohe načo zareagujem na jeho slová:
Možno preto to merajú.A podľa toho čo odmerajú vypočítajú ako ďaleko a ktorým smerom sú od domova..Ale to nič nemení na tom že tá obloha je naozaj krásna.
Nadýchnem sa zhlboka a podvedome rozpačím ruky,čím rozhalím plášť.Chvíľu tak vydržím než sa do neho znova zamotám so slovami:
Len ten vietor keby nefúkal..Brrrr.

Reakcí na Aerova slova je jen odfrknutím a krátkým pohled jeho směrem vyjadřující směsici překvapení a nevole. Jen se zamračím a nechám je odejít.

Poslouchám jak doznívají jejich kroky a dál vnímám nezkrotnou divokost tohoto kraje. Nechce se mi zpět dovnitř, do uzavřené místnosti. Nechávám chladný vítr ať se mi svými ledovými pařáty zarývá hluboko pod kůži a dál stojím před vchodem. Zkoumám oblohu a rozhlížím se po okolní krajině. Pohledem hledám cestu, která odtud vede, dívám se na zeleň, která tu roste a hledám stopy zvířat, která tu žijí.

"Nechápu na co nějaké přístroje..." Zabrblu nakonec do tmy, když si konečně uspořádám myšlenky.
"Každý přece ví, že souhvězdí putují po předem určených drahách a když je člověk daleko od domova, tak se ty dráhy mění, ... " Říkám dál polohlasně a kroutím hlavou. Nakonec, když se nabažím pohledu na své okolí a zima začne být nepříjemná, otočím se a vydám se za ostatními.

Nechal jsem barbara dál soustředěně pozorovat oblohu a vrátil jsem se do místnosti. Když vidím že kout v JV rohu vedle truhlic je volný, položím tam smotaný kožich na podlahu ke stěně. Na opření bude více než dobrý.
Ten studený vítr tam venku mě docela probral. Zůstanu vzhůru a budu hlídat, jestli chcete někdo na chvíli spát.

Pozorně poslouchám další Aerovu přednášku.
Ten hraničář je nějakej přechytralej. Pomyslím si.
Ještě chvilku si prohlížím v chladném počasí okolní krajinu a pak se vydám s ostatními zpět do místnosti.
V místnosti si najdu nějaký relativně čistý kout kam se posadím a spokojeně pozoruji družiníky.

Když výjdu ven, trochu mě překvapí, že jsme tak brzy se objevili na povrchu. S návrhem Aera souhlasím a vracím se do jeskyně. Čekám, až všichni vejdou za dveře, abych je mohl opět zamknout.