Kráter (71 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Když vystoupím z portálu, opřu se o svoji vycházkovou hůl a rozhlédnu se kolem sebe. Ve tváři se mi objevuje spokojený výraz. "Och..konečně snesitelné teplo."

Dál se pátravě rozhlížím, zkoumám očima zárubeň portálu a symboly na ní vyryté.
Když tu uslyším mlaskavé zvuky a jakési chrochtání. "Nemějte strach, pane Páro, příště to již bude zajisté lepší. Zvyknete si." snažím se mohutného barbara utěšit chlácholivým hlasem.

Průchod portálem mi opravdu neudělá dobře. Navíc místo toho abych došlápl na zem, síla magického zařízení mnou mrští vpřed, takže je mi jasné, že se mi nepodaří zůstat na nohách. Pokusím se tedy sbalit do kotoulu, ale to bohužel s velkým klackem v ruce příliš snadné není. A tak se elegantně rozplácnu na zemi.

Zakleju. A pak ještě jednou.

"To byl teda pitomý nápad lízt do tý věci... " Brblám si pod nos, když se snažím stoupnout. Moje kůže má lehce nazelenalou barvu a je vidět, že mi todle cestování opravdu nedělá dobře. Když se mi podařilo postavit se na nohy, něco slizkého se mi obrátilo v žaludku a já se spěšně odpotácím do nejbližšího rohu. Vzápětí je slyšet dávivé zvuky, jak moje večeře opouští můj žaludek. Zároveň se z místa činu šíří kyselý puch.

Okamžik věčnosti, zamumlám si pro sebe. Tak nazýval pocit z průchodu magickou branou kouzelník, přítel mého mistra.
Teď jsem to poznal na vlastní kůži, pomyslím si, když se octnu vedle portálu v tmavé místnosti.

Přivřené oči rychle otevřu naplno, ale v slabounkém mihotání portálu sotva rozeznávám jen prázdnou místnost s podobně vyvýšeným místem jako u vstupu do portálu.
Opatrně sejdu ze schodků a kousek před nimi se přikrčím. V obranném střehu sleduji jakýsi otvor, snad východ z místnosti.
Když z portálu vystoupí barbar Trorn se svítící lucernou, narovnám se a postavím se ke zdi [východně] vedle průchodu z místnosti.

Zatímco postupně přicházejí ostatní, sleduji Žabikucha, jak naslouchá u průchodu.

Než se všichni vzpamatují z přesunu, v rychlosti překontroluji své věci. Pak zajdu k jedinému východu a začnu chvilku naslouchat jestli neuslyším nějaké zvuky.

Ve světle lucerny a Žabikuchovi pochodně se rozhlížíte po rozlehlé místnosti, či snad spíše velkého sálu nebo síně.

Na vyvýšeném pódiu na jedné straně stojí obloukový portál, ze kterého jste právě vyšli. Je podobný, ne-li stejný tomu, do kterého jste vstoupili. Z tmavého kamene do kterého jsou vyryty záhadné symboly a písmo.
Podlaha pod pódiem je tvořena ze světlé dlažby o rozměrech sáh na sáh, stěny jsou zřejmě ze žulových kvádrů.
Na opačném konci sálu je východ. Zdá se, že jediný. Přestože se portál mihotá a vlní, nelze do něj vkročit. Jakmile se přiblížíte na několik coulů, nemůžete se více hnout, jakási mocná síla vás odpuzuje pryč.

Je tu suchý zatuchlý vzduch a chladno.

[viz Mapy: mapa - Výstup z portálu]

Barbar Parophis se odhodlal ke vstupu do portálu a jedním krokem v něm celý zmizel.

Ostatní také nemeškají a všichni se tak necháváte pohltit tou zvláštní silou.

Někteří z vás ten pocit již několikrát zažili. Jako by vás ovládla nepřekonatelná závrať, vše se rychle točí, zdá se, že každý kousíček těla se chce náhle prudce odtrhnout a putovat si dál svojí vlastní cestou. Jako byste neuvěřitelně rychle letěli jakýmsi kroutícím se tunelem, roztrženi na nespočet částí.
Zdá se to jako dlouhá cesta, ale zároveň to je jako okamžik.
Jako když udeří kladivem a všechny kousky se tvrdě srazí zpět k sobě.

Vydechnete a ve vrávoravém došlapu se snažité chytnout rovnováhu. Ne každému se to povede, tak jako barbarovi, který se s nadávkami zvedá ze země, očividně ještě celý rozrušený z průchodu portálem.

Jdu za barbarem k portálu a trpělivě čekám až tam vleze.

Podívám se nejdřív na Žabikucha a pak na Flaveriuse a oba se tváří jako kdyby o nich nešlo. Tak safra, přece tu nebudu za sraba!

Váhavě přistoupím k tomu zařízení a pomalu do něj strčím svůj klacík a pak ho zkusím zase vytáhnout. Když bude celý, zadržím dech, zavřu oči a udělám ten nezbytný krok vpřed.

Když vidím strnulého barbara, usměji se na něj a přívětivým hlasem povídám: "Není se čeho obávat, pane Páro. Je to jako skočit do vody. Jen když se vynoříte, tak jste někde jinde. V podstatě na tom nic není."

"O těch Kopčících mi budeš muset někdy říct víc. Zajímalo by mě kde žijou." Když vidím, že mě již barbar nevnímá, tak se už nenamáhám s další odpovědí.
"No, svalovče. Šup, šup. Teď jsi na řadě ty." a dloubnu do svalnatého barbara pěstí.

"To víš," odpovím Žabikuchovi se zlomyslným úšklebkem a sebevědomým zatnutím bicepsu.
"Sem z Kopčíků, je tam moc krásně..." Zavzpomínám, "a co ty?"
Odpověď však už nevnímám, pokud nějaká přišla. Ohromeně sleduju jak zmizel ten chlápek. Co to sakra je? Ho to sežralo nebo co? Pak Trorn řekne, že tam mám jít taky a Žabikuch zapálí lucernu.
Sleduju jak mizí další člen družiny a dál jen stojím a zírám. Tvář je nehybná jako kámen a v hlavě se pořád dokola honí stejná otázka: Co to sakra je?

Hraničář Aer Thano se zanořil do portálu, až v něm zcela zmizel. Portál je beze změny, nadále jemně světélkuje a vzduch uvnitř zárubně se stále mihotá.

Když Žabikuch zapálil pochodeň, Trorn na nic nečeká a také vstupuje do portálu.

Chvíli čekáte, ale nic se neděje. Portál zatím zůstává aktivní, hraničář s barbarem se nevrací. Buď na vás čekají, nebo se vrátit nemohou.
Snad jsou ještě mezi živými...

Podívám se nechápavě na Páru co tím myslel. Pak nervózně přešlápnu a odpovím "Tak nic."
Nakonec mu však přeci jen řeknu něco inteligentnějšího.
"Vypadáš na borce který je asi hodně silný, co? Odkud jsi?"
Začnu se hrabat ve vaku a vytáhnu pochodeň a křesadlo. Během chvilky tu už svítí má pochodeň a Trornova lucerna.

"Zapalte si někdo pochodeň nebo lucernu,půjdu za Aerem. Pak by měl jít Pára." Suše konstatuji a jakmile někdo rozsvítí další světlo, vstoupím za Aerem taktéž do portálu.

Flaveriova slova mně příliš neuklidní. Co to mele? Jaký teleport? To je nějaká cesta nahoru? Už, už se chystám říct mu na rovinu, že mu nevěřím ani slovo, ale pak si vzpomenu, že ještě před chvílí v té studni bylo plno vody. A tak jen pokrčím rameny.

Pak u portálu sleduju Aera, jak se cpe a chce jít první. Jen ať de. Sice netuším co s tou věcí chce udělat, jestli si to naloží na záda nebo co, ale tak kdo si počká, ten se dočká.

Postavím se vedle Žabikucha a opřu se o svůj klacek:
"Tak co?" Zeptám se neurčitě.

S kuší v ruce sleduji, jak hraničář vstupuje do portálu.

Přistoupím k pódiu a připravím si meč do základního držení, které dovoluje běžný útok nebo obranné vykrytí.
Nevidím důvod, proč bych i do portálu neměl vstoupit jako první já, odpovím Žabikuchovi a zkusím se postavit na první schůdek. Soustředím se na vnímání pocitů z okolí, jestli portál nemá snahu náhle mě sám vtáhnout.
Pokud se nic zvláštního neděje, tak pokračuji až nahoru k poslednímu schůdku. Nahoře se otočím k družině:
Nevím, jestli za portálem bude vidět nebo je tam tma.
Takže pro toho, kdo půjde za mnou - pokud to bude možné, udělám za portálem tak tři čtyři kroky vpřed, potom jeden úkrok doleva a přikrčím se.

Potom začnu pomalými kroky postupovat ke středu oblouku. Když se v slabém světle Trornovy lucerny letmo ohlédnu kolem sebe, potichu si zopakuji slova svého mistra:
... když v přítmí nevíš, kam vstupuješ, přivři oči, jestli vstoupíš do světla, nebudeš tolik oslněn, a nebo do šera jen oči zase otevřeš ...

Trochu přivřu oči, zvolna se pořádně nadechnu a zkusím vkročit do portálu.

"Nemějte strach, pane Páro. Naposledy jsme se také nevraceli touto cestou. Prošli jsme jakýmsi teleportem...dveřmi, které nás kouzlem přemístily zpět na povrch, hned poblíž studnice." dodám, když vidím v barbarově tváři nechápavý výraz nad slovem teleport.

*****

"Je skutečně stále funkční." nadšeně pozoruji portál, když dorazíme do haly. "Brána cesty do neznáma..."

"Tak jsme tady. Kdo půjde první?" ptám se a už z mého výrazu je znát, že mě se moc nechce.

"No to by mně zajímalo jak vylezem zpátky nahoru, ..." Zabrblám, když vidím jak nám provaz spadl k nohám.

Pak si přehodím svůj klacek přes rameno a společně s ostatníma jdu dál do podzemí až k portálu. Když vidím zařízení, tak pouze poněkud zaraženě stojím a mlčím.