Kráter (67 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Barbara Parophise náhlá reakce malého Ulricha zaskočila. Chňapnul po něm svojí obří prackou, ale jen mu strhnul pláštík.

Hbitý hraničář skočil plavnou šipkou po prchajícím kudůkovi a strhnul ho k zemi. Oba se ocitli na zemi v divokém kotrmelci, do vzduchu vylétlo několik drobných kamínků a prachu.
Ulrich stále křičí a snaží se vytrhnout. Aer Thano ho však zatím drží pevně za jednu nohu a snaží se rychle dostat na kolena, aby mohl kudůka chytnout kolem pasu a přitisknout ho k zemi.

Padající kamení mě vystraší, ale když vidím, že nám nebezpečí nehrozí, oddychnu si a sleduji mužíčka. Nic neříkám, jenom sleduji situaci. Jak se na něj začne obořovat divoký barbar, začnu se nad nastálou "komedií" usmívat a sleduji, co se jak vyvrbí.

Sleduji barbara jak "mohutní" a Ulrich se naopak "vytrácí". Začíná mi být jasné, že se Pára ještě jednou, nejvice dvakrát zeptá, a Ulrich, už tak dost vystrašený, zkusí utéct.

Pomalu jsem zacouval, kývnul na Žabikucha a Trorna a ukázal dolů pod diskutující dvojici. Nečekám, jestli pochopí moje gesto a zamířil jsem ze svahu. Po několika krocích jsem se zastavil a otočil zpět k Párovi a Ulrichovi.
V tom okamžiku se ozval Ulrichův křik, jak se rozběhl pryč od barbara.

Když vidím, že Trorn ani Žabikuch se zatím skoro nepohnuli, skočím Ulrichovi do cesty sám.
Zastav nebo se přerazíš, a zkusím ho zachytit.
Tak stůj, neboj se nás.

Málem odskočím strachy. Když se ke mně skloní a pozoruje a mně. A nakonec promluví a to mně jakomálému zastupci malého národa stačilo. Můj instiknt zavelel zdrhnout a tak také udělám. Rychle se otočím na patě a začnu v panice utíkat s hlasitým "Vráááááá" se řítím z kopce

Ulrichova slova mně neuspokojí, právě naopak. Z úst se mi vydere hrdelní zavrčení a očích mi bouří netrpělivost:

"Cože?!"

Skloním se níž, tak aby trpaslík mohl snadno identifikovat, kterou zubní pastou jsem si dnes čistil zuby a hřmím na něj:

"Stejně už všechno víme, nemá smysl zapírat. Jedině když nám to všechno řekneš po pravdě, jak to bylo, tak budeme vědět, že to s námi myslíš upřímně."

Mračím se a pozoruji jak má slova působí a pak ještě řeknu:

"Tak mluv!"

Trochu ucuknu, když se přiřítí obrovitý barbar a hned spustí. trochu mu zatrne, že opravdu neví co má dělat, ale když se ho nakonec zeptá odkud kam jel, tak si trochu vydechne "Naše karavana se chystala do nížin, ona to nebyla ani tak karavana, jako spíše takový shluk obchodníku víte.." pak si ho prohlédnu znova a spustím "Neubližujte mi lidičkové, já vám nic neudělal.." vyrdousí ze sebe

Když ten trpajzlík nic neříká, zamračím se ještě víc a významně nadzvednu kyj, o který jsem se do té doby oběma rukama opíral, a opět jej s žuchnutím položím:

"Tak co?! Bude to!" Obořím se na něj.

Zatímco honem uvažuji

... jaká karavana? ... odkud, kam, a hlavně kudy? ... po nějaké cestě nebo jen krajinou? ... bloudí už několik dní, kolik? ... když po hřebenech, zahlédl něco? ...,

statný barbar mi vzal první otázku doslova z úst. Čekám tedy, co Ulrich řekne.

Když si podle reakcí uvědomím, že se cosi děje, poskočím stranou vedle Žabikucha a Ariona. Polekaně se rozhlížím, než si také všimnu sjíždějícího oblaku prachu a uvolněných kamínků. Udělám ještě krok vzad a mírně se přikrčím.

Když se ukáže, že na nás nikdo neútočí, ale je to jen nějaký další poutník, očividně se uklidním.
Zrovna se chci také potlučenému mužíkovi představit, když se před něj postaví ramenatý barbar se svým obřím kyjem.
Raději znovu ustoupím a počkám, co Ulrich odpoví.

Pfff, krkavci a šutry. Teda nic moc. Kam jsme to vlezli? Myslím si, když kráčíme vpřed a hledáme vodu.
Co to je za hory, když tu teče leda štěrk? U nás doma, ...
Myšlenku nedokončím a z nebes nám na hlavu spadne ten mrňous. Instinktivně sevřu svou zbraň a připraven utíkat, udeřit a nebo cokoli co budu považovat za vhodné. Když však nezačnou svištět šípy, tak sevření povolí a sleduju jak se ten špunt sbírá ze země a zpěvák mu pomáhá.
Kde ten mrňous ukradl fousy?

Poslouchám tu jeho historku a moc se mi nelíbí. Nepřátelsky se zamračím a udělám pár kroků vpřed, takže se postavím přímo před něj a nebo spíše nad něj. Z každého slova, které řeknu čiší nedůvěra:
"Nepovídej, ... a odkud a kam měla ta tvoje slavná karavana namířeno?"

Ve chvíli, kdy chci Párovi odpovědět, se ozvalo kamení. Když se mezi ním začala hýbat malá postava, rychle jsem pohlédl vzhůru. Vida, že další kameny za ní nepadají, vykročím zpět nahoru, abych neznámému pomohl vstát, ale to už obstaral rychlejší a výše stojící Triamos.

Jak neznámý domluvil, opět podle svého zvyku jsem si několikrát polohlasem zopakoval jeho jméno a sám se představil.
Já jsem Aer Thano.

A jak už to tak u mně bývá, při mých strastech na cestách se mi opět něco přihodilo. Ono taky z toho plyne ponaučení "Nikdy se nepokoušej slézt skalní stěnu, když nemáš lano..". Potíž je vtom, že jsem nepoučitelní a tak jsem si udělal výlet vzdušnou čarou sem. Po tvrdém nárazu na zem, kde se kolem mně rozbouřil prach, se snažím popadnout dech. Když se mi to podaří tak si kleknu na kolena a začnu hledat svoje brýle, které se jako zázrakem nerozbili při tim krklomném pádu. Sfouknu z nich smítka prachu a nasadím si, jenže mně opět polechtá něco v nose a já musím znovu zakašlat.
Ve chvíli, kdy si uvědomím, že nemám svojí brašničku u sebe tak po ní instiktivně šáhnu, ale to už na mně promluví neznámá vysoká postava něžných rysů *Nejspíše cvelfík..* . Neubráním se otevřené puse a trochu dementnímu výrazu, když se na něj podívám. Ale pak s eopět vrátím do své reality a začnu vnímat i jeho slova. Při podání tašky řeknu "Děkuji ti dobrý muži, bůh ti to jistě oplatí.." a sám začnu oklepávat brašnu od prachu a překontrolovávat její obsah, jestli je v pořádku. Když se spokojeně usměji značí to asi, že jsem měl kliki pak mohu odpovědět i muži "Já jsem Ulrich těší mně, že na tak odlehlém místě potkávám další cestovatelé. Bohužel..přesně na totěž jsem se chtěl zeptat já vás, už pár dní bezcílně bloumám těmito hřebeny. Jel jsem po boku karavany, ale přepadla nás bouře a já se při ní ztratil od té doby na to nejsem o moc lépe než vy předpokládám.." brašnu si hodím přes rameno a zkontroluji zbytek skupiny pátravým očkem.

Okamžite priskočím k nemu a pomôžem mu hľadať ten jeho batoh.Ak ho zbadám prvý tak vyskočím aby som mu ho podal s priateľským úsmevom a milým výrazom v tvári:
Pekný deň vinšujem ctený okolo padajúci.A čo sa vám stalo?Pošmykol ste sa?Veru je to neuveriteľne klzké žeby sa na tom dochrámala aj horská koza.
Akonáhle mu podám jeho majetok tak ustúpim a ukloním sa mu:
Moje meno je Triamos a moja práca je spev,hudba a radosť rovnako ako ich šírenie medzi sve.Bohužiaľ ja a tuto moji spoločníci sme mali nejaké magické zážitky a ocitli sme sa tu kde sme.Prepáčte že vás takto otravujem ale nebol by ste prosím tak láskavý a nepovedal nám kde sme?Pretože ani jeden z nás tunajšie hory a kraje nepoznáva a veľmi by nám to pomohlo.

Obezřetně pokračujete hornatou krajinou, ve snaze nalézt například horskou bystřinu, která by pomohla s dalším směrem cesty.
Zatím vás ale obklopují jen strmé kopce a skaliska. Občas zahlédnete černé krkavce, kteří vám se zakrákáním prolétnou nad hlavami, nebo vás lhostejně sledují z bezpečného místa někde vysoko na skalnaté římse.

Může to být tak hodina, co jste vyšli od podzemí s portálem, když tu se z vršku srázu po vaší levé straně ozve rachot padajícího kamení, jak se něco v oblaku prachu kutálí dolů. Během následující chvilky přistane několik sáhů od vás jakási menší postavička. Nejdříve se zdá, že to je nějaké dítě, ale tmavé vousy (přestože jsou nyní od prachu, je vidět, že se o ně jejich majitel jinak dobře stará), tento první dojem nepotvrdí. Pod jednoduchým, do hněda laděným šatem se rýsuje zakulacené bříško. U pasu se mu houpe menší dýka.
Otřesený mužík se rozkuckal, že sotva popadá dech. Na zemi nahmatává své maličké kulaté brýle (snad jen zázrakem se nerozbily při těch bláznivých kotoulech), a pokladá si je na bambulatý nosík. Při dalším zakašlání mu ale sjíždějí nakřivo.
Mezitím šátrá druhou rukou kolem sebe a hledá zřejmě svoji brašnu, která dopadla kousek od něj.

Opatrně slézáte po svahu. Traviny a mechy jsou kluzké, uvolněné kamínky ještě více ztěžují sestup. U východu z podzemí nebyla zřetelná žádná cesta, ale podle prachu uvnitř a celkové staroby portálu tudy zřejmě již velmi dlouho nikdo nešel.
Protože zřejmě nikdo netuší, kde jste se ocitli, je asi jedno, jakým směrem se vydáte. Možná bude dobré zkusit se dostat na nějaké vyvýšené místo, odkud by byl lepší rozhled...

Kráčím chvíli s ostatníma a zamyšleně se prackou škrábu ve vlasech. Počkám na Trorna s Flaveriem a když přijdou blíž tak řeknu: "To by sme možná měli spíš vylízt nahoru na kopec a rozhlédnout se."
Mrknu na Aera a dodám: "Že jo?"

Opatrně začínám sestupovat za ostatními po strmém srázu. Přes chatrnou tělesnou schránku se přesto poměrně energicky pohybuji i v tak náročném terénu.

"Těžko říct, kam jsme se to dostali. Snad se nám podaří co nejdříve zorientovat."

"Tak vidíš." odpovím hraničářovi. "Pojď s náma. Tady Pára ještě nikdy nebyl ve městě. Tak mu povyprávíme, jak to tam vypadá." přátelsky se usmívám.
"To já ve městě vyrostl a naopak v přírodě se moc nevyznám."

"Myslím si, že rozdělit se není dobrej nápad - hlavně kvůli tomu, že bysme se pak museli drápat sem zpátky nahoru. Teď je to jednoduchý - půjdem prostě dolů jen co můžem a pokusíme se najít potok nebo řeku. Pak už stačí jít po proudu a dřív nebo pozdějc na nějakou vesnici narazíme." Kouknu dolů pod sebe jestli neuvidím někde nějaký náznak vody a vydám se za ostatními.

Právě, že nevím, odpovím Žabikuchovi s přátelským pousmáním.
Tady poblíž východu z podzemí jsem nedokázal rozeznat žádnou cestičku nebo aspoň náznak po nějaké starší. V dohledu není nic neobvyklého nebo nápadného, mávnu rukou dokola, abychom tam zamířili.
Takže potom asi už, a jak říká Pára, jsou všechny směry stejně dobré.

Kouknu po ostatních a jestli nikdo nenavrhne něco lepšího, vyrazím dolů za vedoucí dvojicí.