Kráter (73 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Jóóó, lezu." houknu na Thana. "Tu lucernu má Trorn a leze hned za mnou. Doufám, že nespadne a dole nás nerozmáčkne na mastnej flek."

Přestože Aer Thano spustil lucernu dobrých šest sáhů hluboko, ve světle lampy vidíte jen nekončící stěnu studnice z šedého kamene. Dno není vidět, ale k vaší úlevě ani voda.

Když se netrpělivý Žabikuch chce začít již konečně spouštět dolů, hraničář ho zastaví, uváže svůj zvláštní uzel, přehoupne se přes roubení a začne sám slézat jako první.
Kláda, provaz i uzel skutečně drží, a tak Žabikuch také mizí ve studni. Pak následuje Trorn, který si přivázal lucernu dalším provazem k tělu, aby měl volné ruce.

Ostatní zatím čekají, aby se provaz nepřetížil, již takhle musí nést velkou tíhu.

"Ech..máte pravdu, paní Toro Tel'vynn, už nejsem žádný mladík." přikývnu temné elfce. Barbarovu poznámku přejdu bez povšimnutí, ale překvapeně očekávám reakci drowky, když ji ten obr štípne do zadečku a jakoby nic odchází pro své věci.

"Budete velmi laskava, když mi pomůžete, paní Tel'vynn." snažím se celou situaci zachránit rychlým přijmutím nabízené pomoci.

Odhaduji, že jsem už dobrých deset sáhů hluboko. Flaverius říkal možná deset či patnáct sáhů, to je docela rozdíl.

Žabikuchu, slyšíš mě? Až narazím na dno, bude poznat ten otvor k portálu?
Na chvíli si představím horní ústí studny, zdá se, že díra má pořád stejný průměr ... dolů na dno se vejdeme tak tři, možná čtyři ... než slezou ostatní, budeme muset začít vstupovat do portálu ...
Heééj, Žabikuchu. Že jsi tu lucernu nevzal hned sebou? Zatím tu není nic vidět.

Spustím dolů lucernu (doufám, že zde nahoře zůstal ještě nějaký provaz) a jak bude volno, tak začnu slézat též.

"Já jsem si hned myslel, že nejsi odtud." Jdu s Torou ke studni a dál s úsměvem konverzuji, "dokonce ti moc nerozumím, na cizí jazyky nejsem moc talent. To ale budeš asi dost z dalek."

Když se Tora zeptá Flaveria jestli nechce pomoc, tak můj úsměv na okamžik povadne, ale hned se zase objeví: "Mno, řekl bych, že to roucho si na lezení budeš muset kapku vykasat. Si mezitím skočím pro svůj klacík."

Štípnu na rozloučenou elfku do zadku a a jdu zpět do lesa, kde jsem nechal ležet sovu zbraň. Pak se vrátím zpět, abych také slezl dolů do té díry.

Spouštění dolů jde docela dobře. Vzpírám se proti stěně a moje bota sem tam sklouzne po mokrém kameni. Kolem je čím dál větší tma ... doufám, že Žabikuch leze s lucernou ..., dno není vidět ani konec provazu ... že já se nezeptal Trorna, jak je ten jeho provaz dlouhý ... teď už mohu jen doufat, že stačí až ke dnu ...
Vzpomínám, co mě učil můj mistr a tak občas, jak odhadnu každé další asi dva sáhy, na chvíli přehmátnu levou rukou dolů a pozvednutím lana zkouším, jestli je ho pode mnou ještě dost. Potom jednu nohu důkladně zapřu, druhou svěsím dolů a pomalým kývnutím zkouším, jestli už konečně dosáhnu na dno studny.
Pak hned pokračuji, kus nade mnou se spouští Žabikuch a nestojím o to, aby mě kopl do hlavy.

"Tora Tel´vynn meno usstan.." predstavím sa i ja barbarovi, keď ma osloví..
Krásna dáma? Pre oči nevidí, alebo sa mu páčia temné elfky? premýšlam nad oslovením, ktorého sa mi tu na povrchu ešte nedostalo. Nie, že by som ho očakávala, ale poteší. Rovnako priateľsky, no zároveň sklamane odpoviem tomu, čo sa necháva oslovovať Pára.
"Usstan pochybovať. Usstan nebyť z phor eairthin.." urobím pauzu akoby hľadajúc ten správny výraz.. "odtialto.." upresním a dodám "..usstan si nepamätať dos."

Chvílu počkám, či sa Aer so Žabikuchom dostanú v poriadku na dno studne a v prípade ich úspechu som pripravená zliezť. Predtým sa však ešte s obavou v hlase obrátim na Flaveriusa. "Dos potrebovať xxizz? .. pomoc?"

Zpražím muzikanta pohledem "umění rozumíš asi jako husa pivu" a pak mu vrátím plácnutí do zad. Lehkomyslně se ušklíbnu a dodám: "Tak fajn, třebas se od tebe něčemu přiučím."

Chvíli si zúženýma očima chvíli přeměřuju barbara a pak i učence, kterému věnuji mnohem kratší dobu, ale i odpověď: "Jo, sem Pára. Ale neuraž se, kámo, tvý jméno je pořádná zkomolenina."

Se značným podezřením si prohlížím mladíka, který se představuje jako obchodník. Peníze, pche, člověk se toho nenají.

Pomůžu Aerovi s přesunem klády na správné místo a pak si prohlížím i další členy družiny. Krátce kudůkovi, ale mnohem déle dívce: "Ahoj, neznáme se odněkud?" Ptám se a na rtech mi zahraje přátelský úsměv když přistoupím blíž, "mám pocit, že jsme se už někde viděli, přestože jsem si jistý, že takovou krásnou dámu bych si jistě pamatoval, nemůžu si vzpomenout kde. Osvěžíš mi paměť?"

Když jsem nezaslechl žádný žbluňkavý zvuk ani nezahlédl zavlnění vodní hladiny, usoudil jsem, že voda je pryč. Vytáhl jsem lucernu nahoru, odvázal a podal Trornovi. Provaz jsem složil zpět do torny a nasadil si ji na záda, abych po nachystání lana mohl první slézt dolů.

Já jsem Aer Thano, pronesu směrem k barbarovi, ale to se už snažím zachytit Žabikucha. Říkáte, že jste tam už byli. To jste obětovali patnáct sáhů lana nějak uvázaného tady nahoře? Počkejte přece.
Chytnu přinesený kmen za jeden konec a obrátím se na Páru.
Páro, položíme to přes roubení, ne až na střed, snažím se vší silou, zatímco barbar zvedl kládu docela snadno. Blíž ke kraji, ano tak.
Rychle z kmene odvážu lano a znovu ho přivážu zvláštním propleteným uzlem.
To je uzel osamělých poutníků, rozhlédnu se kolem a když vidím, že všichni nechápavě hledí, pokračuji.
Dokud je provaz volný nebo zatížený, uzel drží. Když ale volný provaz napnete, uvolníte a rychle s ním dvakrát trhnete, uzel se uvolní a rozváže.
Chytnu se provazu, přehodím nohy přes okraj do studny a kousek se spustím.
Půjdu první, abyste viděli, že nás to udrží. Kdo půjde poslední, tak jak jsem řekl:
Zatáhnout za provaz, aby se napnul, pak povolit a rychle dvakrát trhnout. Žabikuchu, můžeš za mnou, ale nešlápni mi na hlavu. Začnu se spouštět a ještě zavolám: Žabikuchu, vezmi tu lucernu ...

"Dobrá práce Páro. Já jsem Žabikuch. Když budeš chtít poradit s financema nebo něco prodat, tak se obraň na mě." a přátelsky se usměji.

Pak přejdu ke svému vaku a hodím si ho na záda. Kuši si také dobře připevním na záda.
Když vidím, že se nikdo nemá ke šplhání dolů. Přejdu k lanu a párkrát zatahám zda je dobře uvázáno. Pak si sednu na kraj studně.
"Není čeho se obávat. Vždyť to tam už známe. Lezu." a začnu slézat ke známému tajnému vchodu...

"Flaverius Pandemonix, znalec historie i věcí současných a učenec všeobecných věd." usměji se bázlivě na barbara. "Rád vás poznávám, pane...ehm..Páro?"

Jak chtěl Aer, znuděně se sehnu pro kamínek a hodím ho dolů. Pak vytáhnu svůj provaz."Tak honem, ať to stihnem dřív než zase začne přitejkat voda," popoháním ostatní, abysme už začali slejzat.
"Trorn," stručně odpovím na představení divokého barbara.

Mrknem na ten kus dreva a uvedomím si silu v tých dvoch rukách.Na jeho otázku voči mne teda len zľahka špitnem:
No celkom to ušlo..Možno by to chcelo viac sa vyhrať s rytmom a počtom slabík..Ale na amatéra to ušlo.
Pochválim ho svojsky a opatrne sa pozerám na dotyčného barbara či sa neurazí.

"Tak, tady to je." Říkám a se spokojeným zafuněním hodím kládu do trávy vedle studny až to pořádně žuchne.
"Teď na to můžeme přivázat provaz a slízt dolů," vysvětluju a doširoka rozhodím ruce, abych tak označil všechny kolem a vůbec mi nevadí, že s nápadem původně přišel někdo jiný.
"Jó, abych nezapomněl... " Prohlásím a založím si ruce na hrudi, "říkaj mi Pára a jdu s váma."

Pak se uchechtnu a dodám: "Dobrej verš, ne, barde?"

Přemýšlím o učencově odpovědi, v duchu počítám a občas polohlasem zamumlám nějaké číslo.
... žádné místo na uchycení lana tu není poznat, jedině zvenku kolem celé studny, to je dobrých pět sáhů ... k tomu dolů deset či patnáct sáhů, raději více, takže alespoň dvacet sáhů pevného lana na spouštění ... další lano nebo provaz na uvolnění smyčky, taky těch patnáct sáhů ... má vůbec někdo další nějaké lano? ...
Poslyště, kdo máte sebou jaké lano, budeme potřebovat dva dlouhé kusy.

Do konce mých slov se ozve praskot houští a já spatřím barbara, jak nese přes rameno velký kmen. Výborně, velký pane. Ta vaše kláda, ta nám to usnadní. Položte ji, prosím, sem vedle studny.

Natáhnu se po lucerně, kterou drží Trorn.
Pane Trorne, už není třeba svítit okolo. Podíváme se za vodou, dovolte, jemně ho vezmu za zápěstí a stáhnu mu ruku s lucernou dolů. Uvážu volný konec svého provazu kolem držadla lucerny a silným zatáhnutím se ujistím, že uzel dobře drží.
Teď můžeme spustit lucernu dolů do studny. Provaz má asi pět sáhů, lucerna kus pod sebe posvítí, tak uvidíme nejméně do poloviny hloubky. Asi bude dobré, když se budete dívat z protější strany, prohlédneme tak i stěny studny kolem dokola.

Skloním ruce přes okraj studny dolů kam až dosáhnu a začnu lucernu spouštět. Vždy, když na provazu ucítím mezi prsty tvrdé zesílené místo, pronesu nahlas pro ostatní:
Půl sáhu, jeden, jeden a půl, dva sáhy, dva a půl, vidíte ty mokré kameny, tam sahala voda, tak dál, tři, tři a půl, čtyři sáhy, čtyři a půl, pět.
Sevřu provaz jen levou rukou, na které ho mám uvázaný, pravou se dobře přidržím za okraj roubení a nahnu se co nejvíce dolů. Tak lucerna je skoro šest sáhů hluboko.

Část světla jde i pod lucernu dolů a já upírám zraky do studny, jestli zahlédnu nějaký odlesk na hladině.
Pane Trorne, jestli nahmátnete na zemi nějaký malý kamínek, mohl byste ho hodit dolů. Jestli je tam voda, tak se zavlní hladina a my lépe zahlédneme odraz světla. Nebo aspoň zaslechneme žblunknutí.

Zůstávám u studně a pozoruji Aer Thana, jak připravuje provaz na lucernu.

Když se z lesa ozve hluk, polekaně sebou trhnu a vyděšeně sleduji okraje, kde se světlo z lampy ztrácí ve tmě. Když vyleze barbar s kládou přes rameno, oddechnu si a zakroutím nevěřícně hlavou.

Žabikuch, bard Triamos i Arion se rozhlíží po blízkém okolí po nějaké vhodné silnější větvi, která by pomohla s přichycením provazu pro slanění do útrob studny.

Urostlý barbar zatím zmizel ve tmě mezi stromy a pouze občas zaslechnete prasknutí větévky, šustot suché trávy či tiché zaklení, zřejmě když o něco šklobrtne.
Náhle se ozve rámus praskotu a šustění, do toho se po chvilce přidá podrážděné bručení a další sprška kleteb. Vypadá to téměř, jako by do lesa vtrhla vichřice. Po chvilce se vše utiší. Když už se zdá, že snad barbara tentokrát přepadl skutečný medvěd, ozve se zpoza stromů tupé žuchnutí zakončené další nadávkou. Zdá se, že zatím žije...
Několik málo chvil na to se barbar vynoří z houštin a s vítězoslavným výrazem ve tváři nese přes rameno poctivý kmen starého stromu, dobré tři sáhy dlouhý.

Své vaky opřu o studnu a projdu se po okolí studny jestli někde nenajdu vhodný klacek.
Příliš se však nevzdaluji od studně.

"Ehm, to ani se nechceš podívat, co je dole?" Směřuji otázku na barbara, ačkoli se dál dívám do studně. Přitom čekám, co vymyslí Aer, ačkoli nemám vůbec tendence mu s něčím pomáhat. Jsou věci, které evidentně s radostí přenechávám na ostatních.