Matrix (11 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Kitsune neuhnula pohledem. A tak Yarawa nádherně viděla, jak malá asiatská operátorka ošklivě zbledla a jak její tváří přelétl výraz hrůzy a odporu, který Kitsune chovala ke světu za závojem čísel a znaků na obrazovce. Přesto se však dále dívala na Yarawu a pak přikývla. Třas jí rozechvíval celé tělo i hlas, když řekla: „Půjdu.“

Žába vyskočil od stolu s výrazem neskrývaného nadšení a zcela tak zabil atmosféru celé konverzace. „Jako fakt? Fakt? Když bude Kitsu uvnitř, tak já...-“
„Ty mladej,“ přerušil ho rázně Uran, „budeš sedět na zadku a ani nedutat. Nejsi tu jediný další operátor.“ Významně pohlédl na Foxe. Možná v tom pohledu byla i trocha prosby.
„Ale já...“ namítl uražené Žába.
„Ty nejsi schopen poznat ani štěnici v Konstruktu. Už tě vidím, jak nás varuješ před agenty v Matrixu,“ ucedil Fox. Bylo to ošklivé, ale raději zraněné city jednoho trdla než průser tam uvnitř.

Opřu lokty o stůl, propletenými prsty si podepřu bradu a poprvé se obrátím přímo ke Kitsune, líbezný úsměv snad ještě širší a nebezpečnější.
„Pojď se mnou dovnitř,“ navrhnu prostě a spolu s těmi slovy vypudím z hlasu veškerý výhružný cukrkandl. Teď mluvím smrtelně vážně, „Dostanu tě zpátky domů. To mi můžeš věřit.“
Měřím si Kitsune pohledem, odhodlaná neuhnout očima první. Jsem přesvědčená, že jsem jí dala podmínku, kterou splnit nedokáže, ale nějak se nemůžu přinutit cítit se provinile. Včera se stalo něco hrozného a tohle byla moje cena, ani o kapku míň.
Spiklenecky šťouchnu Foxe kolenem do kolene a vyzývavě zvednu obočí.

Uran znal ten Yarawin úsměv. Byla to chvíle, kdy se z jeho dcery stávala zákeřná děsivá zbraň i když nebyla připojena v Matrixu. Krátce zavřel oči, aby ho neviděl.
Fox znal ten Yarawin úsměv. Upíral na ni pohled a ve tváři mu hrálo vzrušení, které se snažil maskovat nepodařeným varováním. Ale Yarawa znala Foxe. Věděl, co má ona v úmyslu. A ona věděla, že je s ní její lišák za jedno. A že se na to těší.
Kitsune znala ten Yarawin úsměv a z toho, že je věnován jí, přestože nikde nepadlo žádné jméno ani žádný přímý pohled, jí nebylo dobře. Jenže neznala Yarawu natolik jako Fox. Zhluboka se nadechla a podívala se Yarawě do očí. „Chceš důvěru? Dobře. Řekni, co mám udělat a já to udělám,“ řekla tiše, ale nezvykle odvážně. Nevěděla, co ji čeká, ale byla odhodlaná bojovat za Yarawinu důvěru.

Speedy stále mlčel. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Byl jako socha. Černá a děsivě netečná socha.

Skoro jsem nevnímala, co jím. Což byla vzhledem ke složení našeho jídelníčku pravda ta nejlepší taktika, ale výjimečně jsem se o to nemusela nijak snažit. Prostě jsem chtěla ukončit tuhle nezbytnou funkční formalitu co nejdřív.
Dojedla jsem první a na znamení dobré vůle jsem se záškodnicky vrhla lžící do Foxova hrnku a ukradla mu jednu rozblemclou kuličku.

Včera se na palubě Hádu nabourala důvěra mezi námi a Sionem.
Technická – my někdy nějakou měli?
Podvědomě se už chystám nadechnout a podělit se o ten postřeh se zbytkem posádky. Ale stačí si uvědomit, s kým vším bych ten kritický vtip sdílela, a přejde mě chuť. Nakonec se zmůžu jenom na hořký úšklebek.

Zamračeně sleduju vlastní propletené ruce položené na stole.
Nedívám se na tátu, abych se necítila provinile, nedívám se na Kitsune, abych nevybuchla zlostí.
Nedívám se na Speedyho, aby mě nebolelo na krkem.
A nedívám se na nikoho jiného, protože to nestojí za to, abychom to měli kompletní.

Když mě kapitán vyzve ke slovu, ještě chvíli upřeně sleduju jenom svoje ruce a soustředěně se škaredím.
„Jak už jsem říkala tobě, tak je průšvih, když člověka kopne jeho operátor. Operátorovi musíš věřit, že se na tebe nevysere a nenechá tě trčet v Matrixu, a naopak tě dostane domů,“ začnu pomalu, bezvýrazným tónem, jako by to celé bylo jenom v teoretické rovině. Pak zvednu hlavu, bezmyšlenkovitě si odhodím vlasy z obličeje a pousměju se, „Tak by bylo docela dobrý, kdybychom viděli, že operátor v tomhle ohledu taky věří nám.“
Jo, ten úsměv je hodně ošklivý a jsem si toho plně vědoma.

Fox si buď nevšiml Yarawina napružení, nebo se rozhodl ho ignoroat a stejně jí dal jednu ruku kolem pasu. Druhou se pustil do snídaně. Bylo znát, koho se nepříjemná situace přímo týká a kdo se jen sveze na výsledku. Speedy se ani neobtěžoval nabrat si jídlo. Kitsune se ve své porci jen nimrala. Žába se cpal až s neslušným nadšením, ani na Adelaidě nebylo znát jiné rozpoložen než obvykle. Pro ty, koho se dusno týkalo, byla snídaně téměř nesnesitelně těžká. Pro ostatní to bylo jen ráno před zajímavou debatou.

Když doznělo i poslední plechové zvonění těch, kteří zvládli jíst, vstal kapitán od stolu, otočil si židli opěradlem k publiku a usadil se zpátky. Opřel si lokty o opěradlo a rozhlédl se po své posádce. „Tak se přesuneme k věci. Včera se tady na palubě Hádu nabourala důvěra mezi členy posádky i mezi námi a Sionem. Byli jsme posláni na takzvanou rutinní akci získávání dat a ta akce byla tak rutinní, že jsem rád, že se Speedy s Yarawou vůbec vrátili zpět.

V Matrixu se objevily nové úkazy, jako by stroje začaly spolupracovat s některými lidmi, snažily se je přetáhnout na svou stranu. To jsme nevěděli. Nebo aspoň ne všichni.“ Uran se krátce odmlčel a zadíval se na Kitsune. „Je těžké rozhodnout se, čí rozkaz bude porušen. Čí důvěra bude zklamána. Ale - a to vám řeknu klidně i před Sionskou radou - posádka, to jsou lidé, kteří kolem vás žijí, do kterých vkládáte své životy a kteří vkládají své života do vašich rukou. Kdežto Sion je orgán, pro které jsme jen čísla v tabulkách. Byť cenná. Takže příště, až bude někdo z vás znát informace, které by mohly jakkoli ohrozit loď, sem s nimi.“

Uran si krátce promnul dlaněmi obličej, než už méně autoritativním tónem pokračoval: „Byl bych moc rád, aby zůstalo jen u takového pokárání, ale žel je potřeba vyřešit problém. Důvera mezi členy posádky byla narušena tak vážně, že bude těžké ji zase obnovit. Pokud to bude vůbec možné. Kitsune? Speedy? Yarawo?“

Mračím se na rosolovité skoro-kuličky plovoucí v o něco méně tuhém okolí. Teda - víc než obvykle. A podrážděně do nich šťouchám hranou lžíce.

Normálně by mi Foxova ruka šmejdící po zádech byla příjemná, ale dneska se podvědomě napnu jako struna skoro dřív, než se mě vůbec dotkne, ani nevím úplně proč. Ta tenze přišla dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Přitom s Foxem bylo těžké cítit se mizerně... Zrovna teď bych se o něj zatraceně chtěla opřít, a možná i víc než jenom metaforicky, ale zároveň mám iracionální pocit, že bych se na něj měla zlobit.

Popravdě řečeno, nemám moc chuť se v tom vyznat. Nechám ty dvě protichůdné potřeby, ať si to mezi sebou vyříkají bez mojí asistence, a prozatím se omezím na neartikulované zamručení.
Docela to funguje, tak něco podobného zopakuju, když sebou vedle mě plácne Speedy.

Vzhlédnu k Uranovi a cynicky se ušklíbnu. Utíká. Nechce nic víc, než tohle nepříjemné povídání ještě o chvilku odložit. Jindy bych se hádala, ale na to jsem byla moc hladová.
„Kdyby tahle situace nebyla k zblití, sedělo by to víc,“ neodpustím si zamručet polohlasem, než se bez okolků pustím do snídaně.

Fox usedl vedle Yarawy s identickou bělavou hmotou v pomačkané plechové míse a tázavě po ní pátral pohledem. Nechával svou porci pečlivě vyhřátou o Hádovo potrubí stydnout. Nejistým pohybem pohladil Yarawu po bedrech. „Ráno…?“ houknul k ní.

Kitsune si u „výdejní trubky“ nervózně vyhlížela druhé místo vedle Yarawy, ovšem Speedy - ať už úmyslně nebo čirou náhodou - její plán překazil a bez misky, jen se založenými pažemi, se rozložil po Yarawině boku.

Byli tam všichni s kapitánem v čele stolu. Většina posádky na něj koukala - snad až na Speedyho, který nehybně pozoroval matnou desku stolu. „S energií budeme přemýšlet líp, tak se nejdříve najezte.“

Ráno… Jak to říct slušně? Ráno stálo za hovno.
Probudila jsem se nevyspalá, rozlámaná a podrážděná. Unavená z nočních můr plných článkovitých chapadel bych si nejradši před světem přetáhla přikrývku přes hlavu a tvářila se, že neexistuju.

Nebyl to slib, který jsem dala Uranovi, který mi to nedovolil udělat.
Od včerejšího oběda jsem nejedla a nějaký sentinel by nás mohl lokalizovat jenom podle úporného kručení v mém žaludku. Byl zatraceně dobrý nápad svolat tohle sezení u snídaně.
Byl zatraceně dobrý a ani trochu se mi nelíbil.

Pečlivě jsem si smyla stopy studeného potu i včerejších slz z tváře a po krátkém, leč úporném boji si vykartáčovala vlasy. S obdivuhodným modrofialovým tónem kruhů pod očima v poněkud pobledlé tváři nic neudělám, ale jinak se mi daří vypadat, že mám situaci docela pod kontrolou.
Moc se kolem sebe nerozhlížím. Hned za dveřmi vyhmátnu z řady svůj hrnek a celou dobu soustředěně hypnotizuju pákový mechanismus napouštějící… snídani.

Jako bychom se měli sejít u soudu, jen jsem si nebyla jistá, jestli sedí všechny role. Mám pocit, že se na mě všichni budou místo jako na poškozeného dívat jako na žalobce, ale tak ať, klidně se toho ujmu, dokud v roli obžalovaného zůstane Kitsune, budu dělat klidně i zapisovatelku. Jenomže asi budeme muset smířit s tím, že soudit bude otec.

A to by moh být ještě mazec.

Po zbytek noci nechala posádka Yarawu poklidně ve své lodní kobce. Jen těžko říct, zda jí stejnou službu prokazovala i její vlastní hlava, aby se mohla vyspat. Asi těžko.

Každopádně přišlo ráno - doba, kterou široko daleko uznával jen Hádes, když rozzářil i druhou polovinu mdlých světel osvětlujícíh prostory lodi a když začaly jeho stěny více vibrovat. Chodbami se rozléhaly kroky členů posádky, ale hovor, jindy zvučně rezonující zdmi, byl dnes tlumený. Zdá se, že nikomu nebylo moc do řeči.

„Sakra,“ syknu tiše a potřesu hlavou, „A teď mám po reputaci, co?“
Kouknu na tátu úkosem, zpod clony rozcuchaných vlasů, a povytáhnu koutek do unaveného úsměvu. Někdy i já musím vzít za vděk vynuceným, chabým vtípkem.
Naprázdno chňapnu zubama po jeho prstu v jediné správné odpovědi na Uranovo škádlení.
„Uvidím, co se s tím dá dělat,“ slíbím mu na oko žertem, i když jsem si jistá, že to není ten nejlepší nápad. Je jisté, že dneska se nevyspím. A pokoušet se o to je nejspíš troufalost, která si žádá o patřičný trest.
Ale ani kapitán nemusí vědět všechno – třeba že mě moje dětské noční můry nikdy neopustily. Tak mu s unaveným úsměvem popřeju dobrou noc a na znamení dobré vůle se skutečně odploužím do postele.
Třeba by mohl mozek milosrdně vypnout.

„Skoro cituješ. Netušil jsem, že jsi někdy poslouchala, co ti říkám a k čemu tě nabádám,“ utrousil Uran a na unavené tváři mu zacukaly pobaveně koutky rtů. „Dobrý, díky. Zítra u snídaně to proberu s celou posádkou a zkusíme dojít k nějakému jasnému cíli. Dojdi tam taky, holčičko,“ dodal s otcovským úsměvem a mozolnatým ukazovákem pohladil Yarawu po špičce nosu, jako to dělával, když byla mladší. „Zkusím se jít vyspat. Zkus to taky.“

Jedno tiché hm mě dokázalo zarazit spolehlivěji než dlouhé domlouvání, skoro mě totiž vyděsilo. A i když po něm přišel psychologický rozbor a já jsem hrozně chtěla odseknout „Ne, nechápu. Nechápu a nepochopím, jak to můžeš nechat plavat, než si to rozmyslíš. Nechápu, jak můžeš vůbec myslet!“, neudělala jsem to. Přísně vzato to tak asi moc neznělo, ale náš předchozí rozhovor byl pořád spíš na pracovní rovině, zatímco teď jsem si uvědomila, jak zničeně táta vypadá a že se mi to vůbec nelíbí.
„Já…“ prohrábnu si vlasy rukou a dlouze vydechnu, abych získala čas na rozmyšlenou.
„Já nevím. Ale pamatuju si, co jsi mě učil, když jsem byla malá. O tom, jak je operátor důležitej, jak když jsem tam uvnitř, je operátor moje jediná pojistka, moje záchranný lano, moje spojka se životem. Že operátorovi musím věřit, že mě povede správnou cestou, protože vidí víc než já,“ soustředěně se mračím na spáru v podlaze a většinu pozornosti rvu do toho, abych mluvila pomalu. Kdo by čekal, že si budu tohle všechno pamatovat. Když mi to Uran kladl na srdce, neposlouchala jsem vysloveně ostentativně.
„Takže vím jedno,“ pomalu přikývnu a zvednu oči k tátovu obličeji, „Nepůjdu dovnitř s operátorem, kterému nemůžu věřit.“

„Hm…“ zamručel Uran tiše, jak vstřebával informace, které mu Yarawa předávala. Sledoval její tvář a na čele se mu rýsovala vráska. Jen krátce sklopil pohled, když si v gestu vyčerpání mnul kořen nosu a vnitřní koutky očí. „Snad mi nebudeš mít za zlé, když tu s tebou nebudu podporovat nebo vyvracet tvůj pohled. Chápej, musím zachovat neutrální úhel pohledu, nechat si v klidu projít všechno hlavou, než vymyslím co dál. Bude to tak lepší pro loď i pro mne. I když mě to teď spíše ubíjí.“ Uran si krátce povzdechl a pousmál se nad svými profesními frázemi.

„Vyslechl jsem všechny členy posádky. Jak situaci vidí, co si myslí, že by se mělo dělat dál. Někdo hodlá bojkotovat vstupy do Matrixu, dokud nebude víc informací. Někdo chce letět do Sionu. Někdo - a za to jsem poslal Žábu rovnou do háje - chce podnikat dobrodružné cesty do Matrixu a zjišťovat všechno na vlastí pěst. Co myslíš ty? Jak mám postupovat dál?“

„Co mě žere…“ zopakuju po něm pomalu, jako bych to slovo potřebovala poválet na jazyku, ochutnat a požvýkat, než ho zvládnu spolknout.
„Že jsme dneska já a Speedy v Matrixu málem zařvali a to, že se to nestalo, nebylo na nás, ale na Smartovi. Chápeš? Na Smartovi. Hrál si s náma a nakonec nás zneužil,“ někde na začátku jsem měla v plánu mluvit věcně a klidně, ale ten plán vzal rychle za své ráznou a ostrou dikcí každého jednoho slova zvlášť.
„Hele,“ rozhodím rukama a tiše si odfrknu, „Já mu to nemám za zlý, ten to má… no, v popisu práce, nebo kódování, nebo čeho chce,“ zamávám rozčileně dlaní, když cítím, jak mi hlavní myšlenka proklouzává mezi prsty.
„Vtip je v tom, že jsme se tomu mohli vyhnout, kdyby jedna p-“ nadechuju se k pořádnému procítěnému í, ale to slovo se mi vzpříčí v krku. Takhle ne, tole asi nechci. Zhluboka se nadechnu, opřu si hlavu o stěnu a škrobeně se opravím, „-člen této posádky, nedržel hubu, nerozhod se rozhodovat o nás bez nás a hrát si na boha.“

Jenže kapitán nejeví známky bouře, která burácí Yarawinou duší. Jindy bystré oči jsou trochu skleské fyzickou i duševní únavou, ale přesto stále drží klidný výraz kapitána, který má vše pod kontrolou, který má i na vznášedle pevnou půdu pod nohama. Možná to byla jen maska, ale musel ji držet. Protože když je v prdeli kapitán, je v prdeli celá loď. A to kapitán nesmí dopustit.

Na druhou stranu je to kapitán, který má vystresovanou dceru. Vystresovaného prvního důstojníka. Vystresovanou Yarawu. A to je něco, co i tomu nejklidnějšímu vůdci způsobí slabý tik v oku.

„Podívej, je jedno o čem se chci bavit já. Nepřišel jsem dělat monology a vnutit ti svůj názor, zvlášť, když se těch názorů ve mně pere několik.“ Unaveně si povzdechl a podíval se Yarawě zpříma do očí. „Chci, abys mi řekla co tě žere, jak to vidíš, co si o tom všem myslíš. Klidně mi to řekni jako svému kapitánovi. A klidně mi to řekni i jako svému... tátovi.“

Nechám botu překlopit v dlani a došlápnou si na zem. Žádná speciální moudra jsem v ní nenašla a slovo štěnice mě nutí soustředit se na palčivější problémy – jako třeba uvědomit si, že na vznášedle jako je Hádes není kam ukrýt tělo.

„Hmm…“ protáhnu skepticky. Lokty si opřu o kolena a podvědomě si nepřístupně zkřížím ruce na ramenou, nakloním hlavu na stranu a chvíli si ho prohlížím pichlavým pohledem, „Můžeš to považovat za jeden z faktorů,“ odtuším škrobeně.

Zatímco se táta snaží zaměstnat zkoumáním drobností mé kajuty, já se stejnou pečlivostí analyzuju každý centimetr jeho obličeje a snažím se v něm najít aspoň zlomek toho, co burácelo ve mně.
Já vím, že to tam někde je.
Musí to tam být. Je to přece jen můj otec. A možná ne celý život, ale už ho taky nějakou dobu znám. Musí to tam být, ale já nemůžu nic najít.
Trpělivost mi dojde vzápětí a vztek konečně vypění zpod okraje pokličky otupělosti.
„Oh, no tak! Nesnaž se mi tvrdit, že to nevidíš!“ důrazně klepnu klouby do kovového obložení, „Fajn. Můžem se bavit o štěnicích. A digitalitu můžeš klidně vynechat.“

„To je jen adrenalin, to přejde,“ ujistil Uran Yarawu spěšně a přejel si dlaní po několikadenním strništi. Nejistě přejížděl očima po kajutě, Zastavoval se na drobnostech, jako na stavu přikývky, ztmavlých čarách na stropě, kudy pod plechovou zástěnou vedly kabely, a zastavil se u červené skvrny na Yarawině tváři. „Ta štěnice...“ začal, ale zbytek věty se mu zadrhnul v krku. Pozdě mu došlo, že tohle asi není nejohleduplnější začátek rozhovoru. „Teda.. chci říct... to je to, proč jsi zalezlá v koutě?“

„Díky,“ odtuším a v té upřímnosti je mistrovské dílo mé ironie. Táta vždycky věděl čím holce zvednout náladu. Puberta s ním byla hotová pohádka.
Střelím po něm rychlým podmračeným pohledem, zatímco se s nepatrnou špetkou znechucení zvednu na kolena a po čtyřech ujdu ty dva nebo tři kroky, co mě dělí od mé levé boty. Toho znechucení je moc málo, než aby se dalo počítat za platnou emoci, ale není to špatný začátek.
„Zato ty vypadáš podezřele dobře,“ obviním Urana konverzačně. Zády se znova opřu o trubku a zamyšleně hledím do záhadné hlubiny boty.

Urana Yarawino odmítnutí na chvíli zarazilo, protože když Yarawa otevřela dveře, tázavě se na ni ohlédl už otočený k odchodu. S tichým: „Díky,“ prošel dovnitř. Zavřel za sebou dveře a posadil se před ně na zem jako hlídací pes. Velký hlídací pes.

„Vypadáš příšerně,“ ohodnotil ji. Těžko říct, zda myslel její vizáž nebo zjevný duševní stav. Nejspíše všechno dohromady. Pak se odmlčel. Ne, že by tvořil dramatickou pauzu, spíše s rozpaky přemýšlel, jak začít a čím vůbec.

„Ne,“ odtuším otupěle, s trucovitostí zapnutou jenom na autopilota.
Uvnitř už dlouho bouřil vztek a strach, poháněný ohněm všech potenciálních katastrof. Až moc dlouho. Síla mu došla už tak před dvěma hodinama. Byla jsem unavená, ale pokud jsem usnula, noční můry mi volně splynuly s představami. Toho, co se mohlo stát. Toho, co BY se mohlo stát.

Nejspíš jsem skutečně potřebovala něco, co mě donutí vstát. Jenom jsem si nebyla jistá, jestli je to ten nejlepší nápad.

Stáhnu deku na zem, vyškrábu se na nohy a loudavě, bez života dojdu otevřít dveře. Kovová podlaha mě studí do bosých chodidel. Na otce se u dveří vlastně ani nestihnu podívat – otočím se a stejně chcíple se vrátím do svého hnízda.
Sice jsem asi chtěla, aby se mě tu někdo obtěžoval najít, ale teď se mi to vlastně ani trochu nelíbí. Zarudlé oči, vlasy rozčepýřené do klubka vzteklých blesků kolem hlavy, široký rudý pruh od horké trubky na tváři… Mám určitou pověst, měla bych vypadat líp.
Na víc, než na tuhle nelibost, se ale zatím nezmůžu.