Matrix (7 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Zjistila jsem, že k dýchání je potřeba vědomého úsilí. Nejsem si jistá, jak se dýchá.

Pořád tak trochu čekám, že se Vrániny prsty zkroutí do křečovitě zahnutých spárů, že mi začne nehty drásat obličej.
Tak trochu si přeju, aby se to stalo.
Pak bych mohla srazit její ruku stranou.
Pak bych se nemusela bát toho, co mi řekne.

Přes Vránina ramena mi padne do tváře Veritin stín a já sebou v tu chvíli vyplašeně trhnu. Skoro by se mi na ní povedlo na vteřinku zapomenout. Prudce se narovnám a se zmateným zamrkáním si promnu rukou oči a čelo.
Do prdele, musím se dát dohromady. Nevím sice, co se tady vlastně přesně stalo… ale nakolik to můžu posoudit, nestalo se tady vlastně nic. Nenechám se rozhodit agentem. Klidně si zajdu na kafe s hybridem. Proč by se mnou měla cvičit holka, co se ještě ani nevzpamatovala z Matrixu?

„Jsi divná, Vráno,“ usoudím po chvíli mlčení znova klidným hlasem, než nechám koutky sklouznout do obvyklé pobavené ironie, „Takže až se to trochu utřepe, budeš se sem hodit. Být divný je něco jako naše společné poznávací znamení.“

Zapřu si ruce o stehna a pružně se vyhoupnu na nohy.
„Uvidíme se na Radě,“ poklepu Verity po rameni, když procházím. Němým pohledem se jí omluvím, že ji tady nechávám, ale Verity mě zná. Musí vědět, že kde ona sama těžko hledá sílu, já jsem úplně v koncích. A já potřebuju vyzvednout Foxe. Nutně.
Snažím se nedat na sobě předchozí výkyv najevo, ale bojím se, že ho stejně vytuší. Z polibku na rty místo na hranu čelisti, jako obvykle na veřejnosti. Ze stisku ruky. Z toho, že chybí obvyklé provokativní flirtování, když přijdu v Sionských šatech.

S Vránou se děly zvláštní věci. Potřeba dotýkat se Yarawy pro ni byla asi tak silná, jako Yarawina potřeba stáhnout se co nejdál od slepého děvčátka. Byla jako u vytržení. Prsty snažící se zapamatovat tvar Yarawiných očních víček se chvěly vzrušením. Mírně pootevřená ústa jako by chtěla něco říct, ale...

Verity signál zachytila a rozhodla se jednat. Opustila bezpečné útočiště u stěny mezi potrubím a lehkým krokem přiskočila ke svému lůžku. Vyhoupla se za Vránu a objala ji kolem ramen. Zároveň tím Vránu zlehka odklonila a dala tak Yarawě zase svobodu. Verity vypadala v tom gestu jako Vránina starší sestra. Sestra, která se musí starat o malý bezbranný uzlíček, který se jí v něčem ohromně hnusí. Bylo to znát ale jen ve Veritiných očích. Do gest i do hlasu dokázala dát svou obvyklou vřelost.

„To… nevadí,“ šeptla Vrána smířlivě, když do její interakce s Yarawou vstoupila Verity. Vzrušení opadlo. Odevzdaný bezduchý pohled směrem ke dveřím ven.

„Asi bychom měli už pomalu jít do síně za Radou. Chtěli by tě vidět, Vráno. Je to třináct starších lidí, není potřeba se jich bát. Buď k nim upřímná, ať se tě budou ptát na cokoli.“

„Já se jich nebojím, –“ odvětila Vrána. Neklesla hlasem. Nevyřčená hrozba vibrovala na konci věty a vytvářela mrazivou jinovatku.

„…to by ses divila…“ uklouzne mi s letmým úšklebkem, než přesvědčím sama sebe, že tohle nepatří mezi záležitosti, které chci probírat s Veritiným profesním problémem.

Bylas to poslední, co jsem kdy v životě viděla.
Chabý záchvěv humoru mě opustil. Jí ta poznámka přišla možná naprosto v pořádku, ale mě z ní zamrazilo.

Jak?
Potkala jsem tisíce lidí, uvnitř, v Matrixu. A nedokážu si vybavit jedinou tvář. Jestli jsem se na ně někdy dívala, tak už si to nepamatuju. Dávno jsem s tím přestala.
Proč?
Nijak to nepomůže, přemýšlet, kdo ti lidé jsou.
Kdo si myslí, že jsou. Cítila jsem, jak mi na rukou naskakuje husí kůže. Nepomůže se dívat. Stačí proklouznout.
Já přece ne-
Proklouznout.
Nenechat se chytit. Ty slité tváře, rozmlžené v davu.
Nejsou to programy, ale nejsou to ani tak úplně lidé…
Přes Vráninu tvář jako by na zlomek sekundy přelétlo zelené zajiskření.

Chci se jí vytrhnout.
Jako by se po mě natahovala mrtvola. To nutkání srazit stranou její pátrající prsty je skoro fyzická potřeba.
Ale nedokážu se přinutit ani pohnout, jenom pohledem vyšlu němou prosbu Verity o pomoc. Nerozumím tomu. A mám čím dál silnější jistotu, že tomu nechci rozumět.
„Asi bych měla, ale…“ začnu nejistě a samotnou mě překvapí, jak chraptivě to zní. To mi pomůže se trochu sebrat, „Nepamatuju se.“
Ale i tak mám nepříjemný pocit, že to není tak úplně pravda.

Najednou bych dala nevím co, abych mohla být zpátky na Hádu, v temném, studeném a nepříjemném potrubí pár desítek leteckých mil odsud.

„Pro tebe musí být všichni lidé jako led,“ odpověděla Vrána a tváří jí přelétl krátký úsměv. Vrániny ruce – tenké a zelené, teprve několik prvních dnů skutečně naživu a v činnosti – se lehce ovinuly kolem dívčina břicha a Vrána se tím nepřítomným pohledem zadívala k zemi. „Bylas to poslední, co jsem kdy v životě viděla.“ Žádný záchvěv tichého hlasu. Koutky úst jemně nadzdvihnuté v úsměvu plném krásných vzpomínek.

Minulost se jemně otřela Yarawě o mysl, ale nedokázala si vybrat správný šuplík. Vrána jí náhle přišla v něčem povědomá. Bylo to jako snažit se vzpomenout na sen. Už už ho člověk má, ale vlastně o něm neví vůbec nic.

„Doufala jsem, že tě znovu uvidím,“ šeptla a natáhla prsty k Yarawině tváři. Jemný dotek ledových prstů, které svými špičkami tápají po tvarech, bříška, která přejíždějí plochy a snaží se je zapamatovat.

Verity se nevměšovala. Jen se svraštělým obočím sledovala scénu před sebou. Složila ruce v obranném gestu. Však taky pod Vrániným pohledem dokázal zchladnout i vřelý Sion.

Znám tě

„To mi asi lichotí,“ nepatrně pokrčím rameny. No, koneckonců… jestli stroje považovaly za dobrý nápad zasadit mou maličkost osobně do své vize lidského pekla, tak je to moc pěkné vyznamenání. A já je za to s radostí někdy zase přijdu polechtat svýma virtuálníma vidlema v zadku.

Vrániny kostnaté prsty se sevřely kolem mého zápěstí a já jsem se jí poprvé pořádně podívala do tváře. Na ten okamžik jsem si nepřipadala ohnivě. Ani trochu. Připadala jsem si, jako by mi do žaludku někdo obrátil kyblík ledu.

Pálíš.

„Ty studíš,“ slyším se nevzrušeně odpovědět, zatímco mám pocit, že můj jícen se vydal žádat střeva o azyl. A průdušnici vzal s sebou. Tohle nebylo jenom mytologií, nebyla to víra, co z Vrány čišelo. Jako by byla napůl ještě pořád v Matrixu. Jako by nás viděla skrz něj.

Trochu toporně se posadím na protější postel a přitáhnu si nohy k sobě do tureckého sedu.
„A odkud mě znáš?“ zeptám se tónem, o kterém doufám, že bude znít ležérně a zvědavě.

Vrána zlehka naklonila hlavu na stranu a jen přibližně zabloudila očima směrem k Yarawě. Stále zůstávaly duchem nepřítomné. Ruce sebou jen cukly, žádná se nešla setkat s Yarawinou rukou.

Verity převěsila ručník přes trubku a ramenem se opřela o zeď s pohledem upřeným na Vránu a Yarawu. „Vrána nevidí,“ utrousí s velmi neempatickou hořkostí v hlase.

„Znám tě,“ zašeplalo holohlavé slepé děvče. Dříve, než Yarawa svou ruku stáhla, Vrána ji přece chytila. Ne však v pozdravu, ale v naléhavém sevření zápěstí. I přes teplo Sionu byly její prsty jako led. Rychle sebou cukly a pustily Yarawu. „Pálíš.“

Verity útrpně sevřela víčka.

Ve Vránině tváři bylo něco nemocného, bezduchého a intenzivního.

Vezmu Verity kolem ramen a krátce ji k sobě přitisknu: „Neboj. Nás nedostanou.“

...

Dobře, to nevypadá jako hrozba, prolétne mi hlavou, když vejdu do pokoje. Viděla jsem už pár lidí, co se se Sionem vyrovnávali těžko. Možná je to poslední svobodné lidské město na světě – ale když ho porovnáte s nablýskanou Matrixovou realitou, na první pohled není o co stát. Ale všichni nakonec pochopili. Vrána aspoň nevypadala, že by do té doby někomu přerazila čelist.
Po tváři mi přelétne pobavený úšklebek, když vzpomenu na první Speedyho dny ve skutečném světě. A taky jsme to všichni přežili…

„Ahoj,“ houknu zvesela, vytáhnu se na špičky a pověsím prodřený ručník na trubku vedoucí pod stropem. Pak si otřu dlaně o boky a napřáhnu pravici k pozdravu, „Já jsem Yarawa," představím se přátelsky a koutky mi stočí pobavená ironie, „Ohnivý démon osobně.“

Verity už rezignuje na to reagovat na další šokující informaci. S tikem nad koutkem rtů jen zhodnotí situaci slovy: „To bude kůl.”

Při obcházení pirátského patra toho Verity už moc nenamluvila. Vzaly to po celém obvodu, aby se prošly po domově. Patro mělo vše potřebné pro život. Kromě pokojů a sprch i společenskou místnost, tělocvičnu a trenažér s Konstruktem. Kdo se však v Sionu chce stát jen změtí dat, když může žít?

Ze dna města vzdáleně zazněly bubny. Homérova skvadra začala vibrovat Sionem.

...

Vrána bylo útlé bledé děvče s velkýma smutnýma prázdnýma a mírně zešikmenýma očima. Odevzdaně sedělo na Veritině lůžku, kolébalo se dopředu a vzad a tichounce si broukalo jakousi melodii. Zatínalo křehké nazelenalé prsty do vlastních kolen. Ani nedala najevo, že by si Yarawy a Verity všimla.

Trochu se odtáhnu, abych si mohla Verity pozorně prohlédnout trochu s odstupem, v první chvíli s vážnými obavami o její psychické zdraví – nebo aspoň o ten stupeň nepříčetnosti, kterému tady mezi námi říkáme psychické zdraví. Nebyla to náhodou Verity, kdo mě vždycky krotil, ať nenadávám na Radu, teda aspoň ne moc nahlas a moc veřejně?
Kdo jsi, a co jsi udělala s Verity?
Naštěstí se tentokrát kousnu do jazyka dřív, než mi to vyletí z pusy. Ten hysterický smích JE sice trochu znepokojivý, ale je pořád lepší než slzy. Nesnáším vidět Verity nešťastnou. A pořádná porce spravedlivého vzteku a sarkasmu je přece daleko zdravější!

„No to se Rada posere, to ti garantuju,“ slíbím s nepříliš příjemným úsměvem, „Oni o tom totiž věděli. Nebo aspoň tušili. A nechali nás do toho jít bez krytí. Byla jsem přesvědčená, že jdu vytáhnout disketu z nějakého poďobaného puberťáka, co je zrovna za školou,“ shrnu si pomalu schnoucí vlasy z tváře a potřesu hlavou, „Až s nima Uran skončí, moc toho z nich nezbyde,“ úkosem na Verity spiklenecky mrknu, „Ale třeba nám kousek nechá.“

Verity pozvedla obočí a dívala se Yarawě do tváře. Četla tam všechno. Snad tam viděla i Herbův jízlivý agentský úšklebek. Oči jí ztrvdly a s nimi i všechny slzy, které se tam ještě skrývaly. „Výborně. Výborně!“ zvolala nepřirozeně nadšeným hlasem a opět se otočila k Pilíři, kostře Sionu. Zaklonila hlavu a začala se smát. Zoufale, šíleně. Běhal z toho smíchu mráz po zádech.

Po chvíli Verity sklopila hlavu a nechala si jemné prameny vlasů spadnout přes obličej. „Tak to se Rada posere,“ zhodnotila s tlumeným hrdelním chechotem. „Stroje kážou lidem o Sionu, srovnávají ho s Peklem a těm, kteří jsou ochotni bojovat proti silám zla, dají agentský výcvik. Tak, milá Rado, co nám na to vaše přesezené zadky poví? Že tam máme jít a vyřešit to? Ale jistě a s grácií. A pak vás o všem jen informujeme.“

„No vidíš,“ brouknu až příliš úlevně, když mi dá Verity za pravdu. Konečky prstů nesoustředěně vykresluju drobné kroužky v jejích jemných vlasech. Hrozně moc bych jí chtěla nějak pomoct a hrozně moc nevím jak, „Vždycky byli lidi, co moc nevěřili tomu, co jim Matrix říká. Vždycky jsme šli spíš po anarchistech – až na čestné modrooké výjimky.“
Na těch posledních pár slov se mi i do hlasu vloudí náznak letmého úsměvu.
"Bude dost takových, co jim nebude stačit, co jim říkají," pokračuju zamyšleně. Capání malých nohou po nosnících patra, smích a zavýsknutí. Vítání a polibky. Sakra, my nejsme stroje. Tohle mohl být i Herb... Kdyby z něj neudělali stroj.

„Éé-áhm,“ protáhnu se zřejmou nechutí a okázale uhnu pohledem. To jsem nechtěla, to jsem nechtěla, to se nemělo stát, nééé, tudy né. Moc dobře cítím, že mi Verity hledí až hluboko do žaludku, ale ještě chvíli si pohrávám s planou nadějí, že když budu odpověď oddalovat dost dlouho, třeba nakonec změníme téma. S hlubokým soustředěním začnu zkoumat odštěpující se plošku na okraji nehtu.
„No, zjistili jsme se Speedym, že pár lidem asi řekli ještě něco navíc,“ připustím nakonec značně vyhýbavě, „Ne ani tak o Sionu jako o Matrixu,“ odmlčím se a úkosem střelím pohledem po Veritině tváři. Pak pomalu vydechnu, přimhouřím oči a jedním dechem, abych to měla co nejrychleji za sebou, doplním, „Dávaj jim něco jako agentský výcvik.“

„Máš pravdu, jsme v prdeli,“ uchechtla se Verity se vzlyky. „Sion toho ale už přestál hodně. Už tolikrát byly stroje u bran, tolikrát se nám snažily zavirovat lodě. A nás. Kolikrát už… už…“ zalapala po dechu a kousla se do rtu. „Kolikrát už nás zabili a zničili, když jsme byli tam. A pořád tu jsme.“

Kolem se smíchem proběhlo dítě v Herbově věku, aby se vrhlo do náruči své pirátské matce. Verity se za ním ohlédla a jiska naděje v jejích očích potemněla. „Ale tohle je rána do živého. Obracejí proti nám naše vlastní lidi. Rafinovaně. Obracejí je tím, že jim říkají pravdu, jen jinými slovy. To je podraz, to… moment!“ Verity dlaněmi odstrčila Yarawu, aby jí mohla lépe pohlédnout do očí. „Jaká aktualizace? Moje zpráva pro tebe byla novinkou, vidím to na tobě, tak jaká další aktualizace?!“ Poslední slova z ní vystřelila tak, jak by z běžné Verity nikdy vystřelit nemohla.

Já vám nějak nevím. Když jsem přišla z Matrixu já, tak mi taky chvíli trvalo, než se mi to všechno sesypalo v hlavě na tu správnou hromádku a to jsem myslím byla daleko flexibilnější než většina lidí, kterou obvykle vytahujem. Jakmile rozdýchám prvotní infarkt z představy, že se Atlasu povedlo přivést do Sionu vraždícího hybrida, nějak si nedovedu představit, v čem je ten pravý problém. Můj problém je v tom, že je Verity nešťastná.

Intuitivně podklesnu v kolenou, abych Verity viděla do tváře, i když klopí hlavu. Přestanu jí držet za ramena, jako bych se bála, že uteče, naopak jí jednou rukou obejmu kolem ramen. Zapřu se zády o zábradlí a jemně si ji přitáhnu k sobě. Chci jí říct něco hezkého. Povzbudivého. Musím ji uklidnit.
Otevřu pusu a vyjde ze mě: „Jsme totálně v prdeli.“
Myslím, že mi právě došlo, v čem je problém.

„Teda nejsme!“ vyhrknu okamžitě, „Nebo jsme, ale nebudem. Neboj, to vyřešíme,“ začínám trochu horečně breptat ve snaze zažehnat aspoň největší škody, „Je to prostě jenom další příšerná, hnusná a zvrácená věc, kterou si stroje vymyslely, aby nás srazily na kolena, ale my se nedáme. Po Matrixu teď běhá nějaká divná aktualizace, o tom jsi nemohla vědět.“

Verity mlčky hleděla Yarawě do očí. Verity nikdy neměla tolik odvahy a takovou schopnost ‚skousnout a jít dál‘ jako Yarawa. Byla empatická, byla psychologem všech pirátů, ale kdo byl psychologem pro ni? U Yarawy ale dokázala najít klid. Dokud se neskládá Yarawa, může celý svět klidně shořet na prach.

„Ona na mě není zlá. Ne v tom plném vyznění,“ šeptla s nově nabytou odvahou. „Ona je vlastně hrozně smutná. A já nepoznala, o co jí jde.“ Veritin pohled sklouzl přes zábradlí do hlubin města až na dno, kde se od trubek a nosníků odrážela teplá světla z jeskyní. „Popsala mi Sion do detailu ještě dřív, než se do něj dostala. Podle její víry tak vypadá Peklo. Na šedesátém osmém kruhu pekla se skrývají mocní démoni, kteří pronikají do světa lidí a svádějí je na cestu utrpení.“

Verity se odmlčela a strach jí otřásl. Odvahu, kterou našla u Yarawy, nedržela dlouho. Slzy se jí kutálely z očí a ona se křečovitě držela zábradlí.

Dva lidi? Není to tak dlouho, co jsme se viděly naposled. To je skvělý výsledek! Ocením to uznalým zabručením dřív, než se Verity stihne propracovat dál.
„Podívej, tady kolem pobíhá spousta lidí, které bych nejradši vzala, nacpala je zpátky do elektrárny a všem by se nám ulevilo,“ připomenu přátelsky s tichým uchechtnutím. Snad ani nemusím dodávat, že bych s tou procedurou začala u jejího kapitána, „Když už jednou bojujou za nás, tak co s nima. Ale jestli je na tebe zlá, upravím jí fasádu stejně," slíbím s lehkomyslným pokrčením ramen a povzbudivě pohladím Verity po bedrech.

Pohodím hlavou, jednu ruku zvednu k obličeji, abych smetla zpátky neposlušný pramen vlhkých vlasů, a přitom úkosem zahlédnu, jak se jí chvěje špička nosu. Podívám se pozorněji a konečně pochopím, že se Verity pomalu skládá jako vyfukující se skákací hrad. Nebudu popírat, že mě to vyděsilo. Tohle je problém, který se nedá ani nakopat, ani zastřelit.
Několika rychlými kroky Verity předejdu a položím jí obě ruce na ramena.
„Počkej, to přece není tvoje vina,“ ujistím ji naléhavě a mírně vyplašeně tónem, o kterém doufám, že je vemlouvavý, „Ty o tom nerozhoduješ, jenom to umíš a to je... hrozně důležité! Ty bys ukecala i agenta, aby se k nám přidal, kdyby ti ho někdo...“
Zarazím se uprostřed myšlenky. Mám pocit, že jsem si sama hodila mezi mozkové závity lžíci písku. ...ou, do prdele...

Verity se nenechá nijak vykolejit mokrým nahým objetím. Proč taky. Po přivítání ze sebe shodí šedavou unifikovanou tuniku a jemné bílé světlo zářivek jí zatančí po žebrech. Jako vlastně každému na tomto světě. „To musí být už fakt zlý, když sis všimla i ty,“ ucedí se smutným úsměvem, odhodí i kalhoty, sáhne po mýdlu a pustí na sebe vodu.

Asi by s Yarawou i přes vodu v uších dál komunikovala, ale když spatří její břitvu, otočí se k ní raději zády. Snad jen náhodou si u toho začne zpívat:

„I’m waking up to ash and dust
I wipe my brow and I sweat my rust
I’m breathing in the chemicals.“

Texty pro Imagine dragons musel psát někdo ze Sionu. Mladý Homér se jimi ostatně už nejednou chlubil.

***

Jemné blonďaté vlasy si osuškou vydrbala do sucha a zahalila se zpět do tuniky. S až teatrální úlevou seznala, že Yarawě zůstaly obě nohy. Vydaly se ze sprch ven, volným krokem po kružnici patra. Verity se něžně dotýkala zábradlí, byla tak v souznění se Sionem. Ale ani hrbolaté kovové zábradlí jí nevyhnalo vrásku z čela pryč.

„Podařilo se nám vytáhnout dva lidi z Matrixu ven. Malý Golem je fajn, dokázal se ohromně rychle vzpamatovat z reality a rád by se stal silou proti agentům.“

Hlas se jí zachvěl. Bylo v tom jedno ale. Yarawa nemusela čekat.

„Druhá je Vrána. Čeká v našem apartmá. Lituji, že jsem ji vytáhla, je mi z toho zle. Byla to ta nejhorší chyba, kterou jsem...“

Verity se sevřelo hrdlo. Zalapala po dechu. Bojovala se zárodky dlouho dušeného pláče.

Voda. Teplo. Drsná, svérázná vůně. Ten první den po příletu mi ta voda dokonce voní. Má vzpomínky, skoro duši, ze všeho, čím prošla, si nese nepatrný zlomeček s sebou. Obecně vzato se to dá jen stěží považovat za plus, ale v porovnání s tou nepatrnou troškou vody, kterou si člověk občas může opláchnout obličej na Hádu, sérií filtrů prefabrikovanou k nepoznání, se člověk naučí ocenit leccos.
„I set fireee, to the rain...“ dokonce si spokojeně pobrukuju. Voda s sebou na chvíli odnáší problémy. Zmrda, štěnice, hybridy, Radu...

S tichým heknutím zaberu za masivní páku, abych ji dotlačila až do horní poloviny a omezila tím proud vody jenom na unavené pokapávání. Natáhnu se pro ručník a přes prameny mokrých vlasů zahlédnu vcházet Verity.
Jen nedbale si tenkou, na pár místech téměř prodřenou osušku ovinu kolem hrudi. Kašlu vám na formální jednání mezi důstojníky i na to, že jsem prakticky nahá a úplně mokrá. Bosé nohy zapleskají na mokré podlaze, když k sobě bez náznaků kamarádku jednou rukou přitisknu.
„Verity,“ brouknu spokojeně. Pak si ji přidržím na délku paže před sebou, zatímco druhou rukou si přidržuju ručník na hrudi, a kriticky si ji prohlédnu.„Teda. Ty vypadáš skoro tak blbě, jako já se cítím,“ zhodnotím se svým pověstným taktem upřímně, ale přátelsky se na ni u toho zakřením.

„Spolehni se,“ slíbím, utáhnu cípy osušky na uzel a vytáhnu z malé kupičky svých věcí starou břitvu. Stará, ale ostrá. Jakkoliv jsem všema deseti pro Matrixovou gastronomii, oholit si v Matrixu nohy mi bohužel v ničem nepomůže. I když by to bylo daleko pohodlnější.

Pro Yarawu bylo ve sprchách místa dost. Byl to určitý zvyk vyklidit prostory veřejných lázní na pirátském patře, když přilétla nová loď. Yarawa si mohla dopřát dostatek soukromí. Užít si příjemně vlažnou vodu – byť lehce zapáchající motorovým olejem a přepálenou elektronikou – něžně jí hladící paže a vískající vlasy. Poctivá vrstva Hádu na Yarawině kůži nemohla zvítězit, zvláště pod péčí písčitého mýdla...

Verity vešla do sprchy právě ve chvíli, kdy Yarawa pákou zastavila vodu. Zeširoka se usmála a rozpřáhla ruce na uvítanou a v symbolu objetí. „Firefly,“ pokynula pak hlavou jako se oficiálně zdraví dva vážení důstojníci mezi sebou a spustila ruce. Ačkoli Yarawina empatie nebyla nijak zvlášť mezi vůdčími vlastnostmi, všimla si, že je Verity v obličeji unavenější a strhanější než obvykle po příletech. „Počkáš na mě?“

V té otázce bylo něco víc, než jen kamarádská potřeba pobýt spolu za každou chvíli.

Čekám, až k nám dorachotí klec výtahu. Ze zvyku pohladím jemné šupinky rzi na kůži Pilíře vedle vstupního panelu. Nepotřebuju se opírat, stačí mi se dotknout. Zlehka si řekneme, že jsme oba pořád tady. Je to daleko opravdovější přivítání, než jaké nám poslala Sionská rada.
Často mě napadá, jestli i někdo jiný vede po příletu s tímhle pořádným kusem oceli nejasné vnitřní dialogy, ale nějak mi vždycky bylo blbé se zeptat.

Po cestě Sion sežral Adelaidu i Speedyho. Možná by mi mělo být líto, že nemáme nikoho dostatečně blízkého, kdo by nás při zřídkých návštěvách hlavního města přijal, ale já bych pirátské patro za nic nevyměnila. No a co, že si posádky občas jdou trochu po krku? Člověk aspoň nevyjde ze cviku.
Ještě nás čekají dvě patra a já už hledám na památečním mostě známé záchytné body. Vzpomínky na lodě, které už svoje bitvy dobojovaly. Jsme ještě příliš daleko, než abych ho mohla vidět, ale tam, mezi zašlým základovým panelem lodi s téměř setřeným jménem Terestris a smyčkou barevných kabelů spletených do copánku je kolem sloupku zábradlí omotaný malý kovový křížek, který nosil i po opuštění Matrixu nosil strejda Marco na krku. Sama jsem ho tam pověsila, pod tátovým pozorným dohledem.
Byly tady věci lidí, kteří zemřeli dřív, než jsem se narodila. Jednou tady budou moje vlastní. Není to depresivní. Je to krásné. Možná jsme šílenci, ale jsme tu pro sebe pořád.

Někdo sarkastický vzadu mého vědomí říká, že bych se měla probrat. A že tohle se mnou Sion dělá vždycky. A že kdyby bylo na něm, vyhneme se i všem kanálům v okruhu několika mil.
S nejasným úsměvem potřesu hlavou a rozhlédnu se kolem sebe daleko přítomnějším pohledem. Uran si nesundal svetr a po zátylku mu putuje první kapka potu. Vždycky až tady mi dojde, jaká je v kanálech zima. A pak je tady ještě jedna věc...
„Jdu první do sprchy!“ zavýsknu rozverně a zrychlím přes most do poklusu pro případ, že by se se mnou někdo o to privilegium chtěl poprat.

„Nevezmu vám přece to potěšení setřít Radě úsměv,“ mrkla Laraina na Yarawu. Laraina zvolnila a obrátila se směrem k dokům. Musela ještě počkat na přivítání lodě s méně kousavým kapitánem.

~~~

Ve středu doků stál hlavní vstup do města. Masivní kovový sloup, Pilíř, který se táhl ode dna strojovny až nahoru po řídící středisko doku, si po architektonické stránce nezavdal s vyumělkovanými portály virtuálních katedrál: Byl to jen jemnou rzí potažený válec. Byla to ale páteř, na které stálo celé město. Měl svou duši, téměř až zbožštělou. Byl to pevný a nezlomitelný bod celého lidského světa. Byl to Někdo, o koho bylo možné se opřít. Kdo vás nikdy nezklame.

Po jeho obvodu se jako žíly táhly dolů do města výtahy a schodiště. Výtahy byly jen silnou ocelovou klecí, která by ve světě Matrixu neprošla kolaudací, ale proč mít uzavřené výtahy, když se skrze mříže může každý dívat na výspu lidské civilizace – Sion?

Klec volně sjížděla dolů do hlubin. Sion byl jako úl, úžasný dutý úl z kovu. Desítky pater příbytků, mezi nimi sály, stroje, řemeslníci a veřejná prostranství, dětská hřiště a primitivní školy. Syčení trubek, rachot strojů a hlasy tisíců lidí osvobozených z virtuální reality. Od Pilíře se v patrech táhly mohutné mosty spojující město mezi sebou. Hemžení lidí, hlasy bubnů, dětský smích, blikání světélek jako očí Sionu, které vítají své děti...

Uprostřed Pilíře bylo 68. patro, tzv. pirátské. Nacházely se v něm droboučké ubikace po dvou až třech místech pro ty, kteří trávili většinu života na lodích a neměly svou rodinu ve městě. Drželo si svůj osobitý ráz, jako vlastně téměř každé patro. Už na mostu od Pilíře k obvodu visely po vzoru zámečků lásky umělecky naaranžované disky, kabely a panely ze zničených lodí.

Klec se zastavila, otevřela a vpustila Yarawu do druhého domova. Spolu s Uranem, Foxem, Kitsune a Žábou.