Matrix (9 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Tak ty seš chlapče hodně mimo, prolítne mi hlavou, jakmile stane na prahu, Potřeboval bys strčit do postele s horkou čokoládou a plyšovým králíkem.
Někam mi ale utekla většina sarkasmu, kterou bych v tý myšlence čekala. Divný.

Když se dívám na jeho ruku, nejsem si jistá, jestli bych se ho měla bát, i kdyby vystřelil. Ale stejně bych byla radši, kdyby to nedělal.
Ukazováček mi sklouzl po spoušti. Výstřel třeskne ještě do Herbových slov.

Měla bych ho zastřelit. No co - je připojený. Je to nepřítel, nebezpečí. Je ještě něco horšího. Ví, co se kolem něho děje a dobrovolně pomáhá strojům. Je to šmejd a hnusnej zrádce vlastních lidí.
Nechci ho zastřelit. Je to jenom pitomý děcko, kterému nikdo neřek, že tohle se nedělá. Není jeho chyba, že jsme ho nenašli dřív než oni. Není to ani naše chyba. Prostě to nešlo, sorry, nemáme kapacity. Herb to nemohl pochopit. Snažil se jenom potěšit svého učitele.

Nebyla jsem starší než Herb, když jsem se učila střílet, a jo, za ty roky už to umím poměrně dobře. Z těch pár metrů nemůžu minout. Mohlo by to být rychlé a čisté. Ale kulka si to zamíří do Herbova zápěstí místo mezi oči.
Nenechám telefon vyzvánět. Při prvním zadrnčení vytrhnu sluchátko z vidlice a dlouhým, trochu přerývaným nádechem ho zvednu k uchu.

Automatický pohyb. Vzít sluchátko. Vmanévrovat ho zpět do vidlice. Napočítat do tří.

Dzrrrrrrn

„Stát!“ Přesně v tu chvíli vběhl do bytu Herb. Z čela mu tekla temně rudá a rameno měl podivně zkroucené. A ve tváři se mu zračil odporný a až nedětský vztek. Natáhl ruku s pistolí k Yarawě. „Ve jménu otce, matky a města strojů,“ zasyčel. Ruka se mu třásla.

Nějaký informatik by možná dokázal určit kolik mega, giga nebo možná terabitů jsme si zvládli vyměnit v tom jednom krátkém pohledu. Bylo by to sakra velké číslo. Mě v tu chvíli ale přišlo důležitější, aby táta laskavě pohnul tím svým velitelským zadkem a zmizel odsud. Slíbila jsem přece, že jim budu krýt záda, nebo ne?
...a pokud ho to uklidní, jít první taky nemusí být žádná výhra.

Dám Uranovi čtyři vteřiny náskok, než nechám omámeného eliminátora svému osudu a vrazím do domu.
„To si ze mě děláš prdel!“ prsknu do vysílačky znechuceně, „To přece není-“
Ve skutečnosti se s ní ani doopravdy nehádám. Jenom mě to už začíná pekelně štvát.

Volnou rukou hmátnu po telefonním stolku a obrátím se zpátky do chodby téměř dřív, než zvládnu zastavit. Udeřím se o jeho hranu do zad. Ústím hlavně pátrám po pronásledovateli a rukou po paměti tápu po sluchátku.

Uran se stále vykláněl z okna s květináčem v ruce. Yarawě věnoval letmý pohled a pohledem jí naznačil, ať jde k telefonu, ve stejnou chvíli, kdy ona na něj kývla. Je to už dlouho, co byl naposledy v akci. V dobách své nejlepší formy dělal zadáky vždycky on. A asi se zcela nesmířil s myšlenkou, že by si měl zachraňovat zadek, zatímco jeho holčička ještě trčí v Matrixu. To všechno měl v očích, to všechno tam mohla Yarawa v tom zlomku vteřiny vyčíst.

A pak mu došlo, po kom je jeho dcera tvrdohlavá. A že už několikrát dokázala, že si svou pověst legendy umí držet. Mrsknul zbývající květináč z okna na Herba a vběhl do bytu se zvonícím telefonem.

Dzrrrrrn. Dzrrrrrrrn.

Dveře byly už předem vykoputé a obyvatel bytu byl knockoutován vedle botníku. Telefon ztichl.
„Už zbýváš jen ty. Makej, Herb je sice z tý zeleniny mimo, ale pořád se drápe kupředu.“ - „Hodíme tě ale do bezpečnostní složky, nelekej se. Neseš s sebou zase něco cizího,“ ozvala se do Foxova mikrofonu Kitsune. „Co? Kde to kurva-“ „Tady.“ „Kde? Jo tady… vždyť je to jen malý texťák.“ „Nikdy nevíš.“

Vidím, jak mu cuknou oči do strany. Rozeběhneme se prakticky ve stejnou chvíli.
Já se jen tak ignorovat nenechám.

„Vejtaho,“ procedím skrz zaťaté zuby, zatímco beru schody po třech.
Kitsu je pryč. Myslím, že někde na podvědomé úrovni mi spadl slušný šutr ze srdce, ale nemám moc čas si toho všímat. A není to jenom proto, že Fox pokračuje slovy ale Uran.
Žádné ale, doprdele, ať sebou hodí! zanadávám v duchu, zvednu pistoli a za běhu vypálím dva výstřely.

Ty dvě kulky vyhloubí dvě estetické díry v cihlové zdi, ale mě chvilku trvá, než mi dojde, jak se můj cíl ocitl o patro níž. V pár krocích zvolním a dokonce se na chvíli ležérně opřu lokty o zábradlí v mezipatře požárního schodiště, odkud se mi na něj dobře shlíží.
„A pak že je zelenina zdraví prospěšná,“ pokývu hlavou a volným poklusem vyběhnu zbývající patro, dokud ho táta drží v šachu. Koneckonců, budu to mít k telefonu blíž. S mladým eliminátorem na mušce Urana zkusím popohnat kývnutím.

Herb se zastavil. Zpomalení na nulu lepší než závodní auta. Těkl pohledem od Yarawy ke schodišti. Zlomek vteřiny zpracovával datový vstup. „Hm. Lepší úroda, než učitel doufal,“ utrousil jako spokojený malý kluk, který zjistil, že tři hračky jsou více než dvě. A znovu se rozběhl. Nemířil však k Yarawě. Těsně před zdí domu se odrazil, vyskočil do výšky čtyř metrů a hravě se zachytil okenního parapetu ve druhém patře. Ignoroval Yarawu dole u paty. Proč se zdržovat schodištěm a jednou ohnivkou, pokud by mu tím utekli ostatní. Šplhal po okapech, římsách a cihlách s takovou lehkostí, jako děti na hřišti.

„Kitsu je pryč, ale Uran-“ nedokončil Fox, když se Herbovi roztříštil o rameno keramický květináč s domácími rajčátky a smetl mladého eliminátora o patro níže, než se stačil znovu zachytit za okenní římsu. Herbovi uniklo kníknutí. Krvácel.

Z okna dvě patra nad ním vyhlížel Uran s dalším květináčem v pohotovosti. „Jen si to zkus, mladej,“ vybídl Herba familiérně.

„Zatímco já se tu opaluju, jasně!“ prsknu do mikrofonu podrážděně, ale i tak se pokusím vybičovat svaly k ještě vyšší rychlosti. Před očima se mi míhají okna a dveře podél bloku, sotva stíhám zaznamenat popisující cedulky s názvy ulic. Ale už musíme být blízko, už musíme být skoro tam. Táta s Kitsu už jsou na únikovém schodišti. První krok máme prakticky splněný.

Vzhlédla jsem jenom na zlomek vteřiny, ale i to bylo moc. Nevím, jestli jsem něco zahlédla periferním viděním, nebo zaslechla a popravdě řečeno je mi to úplně jedno. Instinktivně trhnu hlavou do boku, drobné štěpinky zdiva mi bubnují do límce kabátu.
Vytrhnu z pouzdra pistoli, několika dlouhými kroky doběhnu až k ústí schodiště a prudce se opřu zády o zeď za rohem.
„Ani nevíš, jak bych ráda, ale civilisty nevedem, sorry,“ zavolám v odpověď rozverně ještě dřív, než stihnu zpracovat, co jsem to vlastně viděla. Můj mozek se totiž zadřel někde ve smyčce: Oh shit, shit, shit, SHIT!

V tu chvíli mi byly jasné jenom dvě věci, jedna dobrá a jedna špatná.

Nemůžu, opakuji, nemůžu se nechat oddělat osmiletým dítětem. Tu ostudu bych nepřežila.
Nemůžu se nechat oddělat osmiletým frackem. Prostě ne.
A oheň nepálí. Tak.

Ovšem sama dobře vím, co dokáží malé děti, když jim ukážeš, co se dá s Matrixem dělat. A to mě vůbec neuklidňovalo.

„Řekni, až budou pryč,“ syknu tiše, daleko klidněji než se ve skutečnosti cítím, a pozvednu zbraň.

Uran dále běžel s Kitsune přes rameno a nechával Yarawu vyřídit dopravní záležitosti. Stačilo pár dobře mířených ran a Beijing Cross se změnila v chaotickou změť troubících aut. Křik, rány, sykot, houkání.

„Běž, běž, běž,“ ozvalo se handsfree spěšně, „už se prodírá skrz. A... no do prdele, tohle je hnus!“ Co je ale hnus, to se už Yarawa nedozvěděla. Fox byl přeci jen chlap, nezvládal moc věcí najednou. A podle cvakání klávesnice toho měl až nad hlavu.

Sotva zahlédla Uranovu medvědí siluetu na požárním schodišti, když se kousek od Yarawiny hlavy roztříštilo několik cihel, když do nich narazila kulka. „Stát. Civilistu vrátit,“ ozval se rozkazovačný ledový hlas z ústí ulice. To nejděsivější na něm bylo, že zazněl z úst osmiletého kluka.

Herb se nezastavil. Strojově jasně dokázal vyslovit rozkaz i za běhu s pistolí namířenou před sebe. Na natržené nohavici černých džínů měl šedavou stopu automobilové pneumatiky. I to bylo ale zjevně mladému eliminátorovi podružné.

Její mrknutí. Moje přikývnutí.
Já bych to brala za domluvené.
Shrábnu z podlahy její odhozenou pistoli. Lehkým krokem se vyhoupnu na židli, špičkou se odrazím od desky stolu.
Vystřelím po ulici jako šipka. S tasenou zbraní sprintuju za Uranem, vrážím do lidí, aniž bych si jich vůbec všímala, odstrkuju si je z cesty, neslyším jejich nadávky, když lamentují nad rozházeným zbožím.

Nečekala jsem, že mě táta vezme tak vážně. Fakt ne.
Ale na druhou stranu – proč ne?
Možná dokonce vypadám, jako jediný odvážný zachránce. Virtuální Hollywood by zíral.

Neplýtvám dechem na odpovědi Foxovi. Eliminátor se blíži. Přesně ví, kde jsme, nemusíme se mu schovat, musíme ho zdržet...
Tak fajn.
Na rohu patnácté gestem ruky popoženu Urana dál. Loktem se zachytím o pouliční lampu a zastavím smykem. Mířím spíš intuitivně. Pravá přední pneumatika modrého sedanu. Stříbrný peugeot, nejspíš palivová nádrž. Pravá zadní pneumatika starého rozhrkaného pick-upu.
„Speedy zdraví,“ ucedím s ironickým úšklebkem. Naservírovat pronásledovatelům do cesty trochu bordela nikdy neuškodí.
Vyprázdním zásobník do silničního provozu a Harémčinu pistoli zahodím bez ohlížení, než vyrazím znovu za Uranem.

Blondýnka si nechala vykopnout zbraň z ruky a sebe srazit na podlahu. Když pak k Yarawě ještě vzhlédla, spiklenecky na ni mrkla. A pak se jala přehnaně soustředěně věnovat naraženému lokti.
Uran nekompromisně zacpal Kitsune ústa látkovou utěrkou s motivem černých čápů, načež si ji přehodil přes rameno a proskočil vystřeleným oknem ven na ulici.

Všude byl křik a nepokoj. Obchodníci vyděšeně uskakovali uprchlíkům z cesty. Odvážní vykukové z okna volali: „Únosci, únosci, chyťte je!“ Skutečně to vypadalo, jako by Uran unesl místní matrixovou asijskou dívenku. Pádili ulicí. Kličkovali mezi stánky nebo jimi proskakovali, běželi k východu. Yarawa měla stále na lince Foxe, který se snažil udržovat ji v orientaci - jejich protivník, eliminátor Herb, se k nim stále blížil. Byl o něco rychlejší a neskonale mrštnější

Výrazy nám zvážněly téměř na vteřinku ve stejnou chvíli, jak jsme hlášení o blížícím se průseru dostaly každá svými kanály. Vyměním si rychlý, vážný pohled s Uranem. K naší operátorské princezně ukážu spíš jen očima, než že bych přímo pohodila hlavou, ale obsah sdělení je jasný. Vem Kitsune, budu nám krýt záda.

Neobtěžuju se kulce uhýbat. Místo toho se plynule vymrštím ze židle, popadnu plavovlásku za paži a pro pořádek jí úderem kolene do zápěstí vyrazím pistoli z ruky.
„Někdy můžem zajít na kafe,“ navrhnu polohlasným syknutím – ten rychlý úsměv by se dal ohodnotit jako napjatý tik, pokud by měl někdo potřebu to zkoumat.

„Jo, některé věci se se stroji vážně nehodí,“ ucedila hybridní blondýnka s hořce zabarveným hlasem. „Když si to uvědomuješ, když to už od raného věku víš, když se tě stroje snaží naučit, že jedničky a nuly jsou jediná správná realita...“

Kitsune napjatě poslouchala a u toho zvládla stále držet japonsko-virtuální jídelní bonton se svým suši. Jen přijímala a tiše zpracovávala informace.
Uran se na Yarawu usmál. Nejspíše ji chtěl i štípnout do nohy, ale kožené kalhoty jsou k tomu asi tak vhodné jako těžký kožený kabát pro drbání zad.

A pak se Yarawě v uchu ozvalo Foxovo „Do prdele.“ Nebylo to to uvědomělé, situaci dotvářejíci hodnocení. Tohle do-prdele bylo něco nového. Něco naléhavého.

I blondýnka zvedla hlavu a mezi obočím se jí objevila vráska.

„Hybrid. Blíží se. Ozbrojený, sebejistý. Dvě ulice odtud,“ odsekával rychle Fox, zatímco většinu soustředění věnoval klávesnici.

Blondýnka se zvedla. „Burnhill alley 24, tři bloky severně dotud, páté patro, byt 14. Požární schodiště na jižní části budovy. Herb je začátečník, jste rychlejší. Ale je to eliminátor, tak ho nepodceňte.“ A pak vytáhla z klína dronou krátkometrážní pistoli a vystřelila.

Kulka s přehlednou rezervou minula Yarawinu hlavu a rozmetala krásnou vitráž v tisíce barevných slz.

Kitsune zaječela.

Dál si rukou na stole pohrávám s hůlkami, ale druhou paži přehodím volně přes opěradlo židle, tak akorát, abych mimo zraky naší nové známé mohla poškrábat tátu po zádech, když se posadí. Ne, že by to mělo přes ten kožený kabát nějaký hlubší význam, ale svou symboliku jistě. Vždycky když takhle vibroval, připomínal mi ten náš osamělý vlk spíš velkého černého kocoura.

Stroje zjistily, že jim na některé lidské pochody rovnice nestačí.
I když bylo v restauraci teplo, nějak mě zamrazilo. Se vší svou sebekázní jsem nestřelila rychlým tázavým pohledem po Kitsune a jenom v duchu zadoufala, že je Fox nalepený na telefonní linku a poslouchá.
Zatraceně, zatraceně, zatraceně, doteď člověk s klidem počítal, že dokud se bude chovat iracionálně, nemají na to algoritmus!
A jak tak plavovláska bez bazuky pokračovala, přísahala bych, že se mi zježily vlasy na zátylku digitálně i zcela reálně.

„Když obědvat chodíme sem...“ ušklíbnu se sarkasticky spíš ze setrvačnosti, dřív než stihne mozek poněkud zanesený informacemi infikovanými panikou vydedukovat adekvátní reakci. Velmi věrná představa Verity někde vzadu v mém mozku si procítěně povzdechne a schová tvář v dlaních.
„No,“ odkašlu si v chabém pokusu to zamluvit, než taky ztiším hlas, „Reálný. Je to prostě reálný. Tady je všechno barevný, světlý, jasný a to je super... ale po nějaký době ti dojde, že až moc. Že je to vlastně podezřelý. Umí to být pěkně na prd. Ale je dobrý vědět, že jedeš sama na sebe.“
Pokrčím rameny. Nemůžu si pomoct - nakloním se blíž, ještě trochu klesnu hlasem a spiklenecky se na ni ušklíbnu: „A to víš, některý věci se s počítačem prostě nehodí.“

Uran tiše zavrčí. Je to to hluboké vrčení z hlubin jeho těla, hluboké a temné. Ne, že by ho neuměl ani v reálném světě, ale matrixová realita umožňovala některé projevy efektně násobit. Pak si však Uran odkašlal, posadil se a už klidným konverzačním hlasem prohlásil: „Už jsem vyšel ze cviku. Stárnu.“

Blondýnka si ují několik lžic polévky, než Yarawě odpoví. „Hm. Víceméně. Stroje zjistily, že na některé lidské pochody jim rovnice nestačí. A taky že pečlivě zaznamenaná historie ukázala, že nejlepším nástrojem na spoutání lidí jsou jiní lidé. Pod vlajkou víry.“ Zarazila se se lžíci napůli cesty k ústům. Ve tváři jí hrálo mírné rozčarování. A pak se tiše, jen sotva slyšitelně zeptala. „Jaké je to tam venku?“

Přimhouřím oči a nepatrně se nahnu nad stolem dopředu. I když mi prsty pořád protáčejí hůlky více méně samy od sebe s línou ležérností, dá se tušit, že bych se zásadně nerozpakovala je někomu vrazit do citlivých partií. A popravdě řečeno, modré půlměsíčky na mě působí jako rudý hadr na býka.
„Je hezké vidět, že i digitální mocní muži si potřebují něco kompenzovat,“ brouknu měkce s pohledem upřeným na dívku. Táta nemá pro tenhle jemný způsob víření vody cit, to je... řekněme mezi námi děvčaty, tak ať se radši tyčí. A já mám pocit, že jsem se právě dozvěděla něco klíčového, i když si sama nejsem jistá co.
„Tu kreativitu, samozřejmě,“ uvedu svá slova na pravou míru s drobným úšklebkem a přimhouřím oči.

A pak mi tu křehkou hru Uran zkazí. Ne, že bych jeho oblak autority necítila, je to horší, než když v Sionu používá tu věc, které tam říkaj kolínská. Ale na mě to neplatí.
„Nedělej vlny,“ požádám ho s řízeným záchvěvem pozdní puberty a důrazně ho zatahám za cíp kabátu, zatímco na dívku se zakřením a syknu: „Amatérko.“

„Nemají důvod se objevit. Pokud by měli, tak už by tu byli. Prázdných tváří je tu na to dost,“ usmála se smutně a volně mávla rukou po ostatních hostech. U toho jí sklouzl pramen vlasů z ucha a poodhalil náušnici ve tvaru modrého měsíčního srpku. Nebezpečně povědomého měsíčního srpku. Blodýnka si převzala svou misku s polévkou a konvičku zeleného čaje a začala si poklidně nalévat čaj do šálku.

Uran stále stojí, Kitsune stále kouká. „Nevidí toho snad vaši zaměstnavatelé více vašim prostřednictvím?“ nadhodil Uran nebezpečně konverzačním tónem. Jednu ruku měl pod kabátem. Výmluvné gesto.

„Naopak. Abychom dobře sloužili tomu správnému účelu, potřebujeme svobodnou, kreativní a nesvázanou mysl,“ vysvětlila jim hybridní slečna klidně, vzala svůj tác s polévkou a čajem, vstala a přešla k bližšímu stolu.

Uran se ani nepohnul, přesto kolem něj narostla jakási mocná vůdčí aura. Něco, co jeho postoj změnilo. Stále důstojný, stále autoritativní, ale teď ukazoval, že by mohl i zasáhnout, ne jen tlachat, kdyby dostal záminku.

„Hej, klid. Já v těch harémovkách vážně nemám bazuku. Když tu na mě budete takhle startovat, spíše si vás všimne nějaké ucho, které - narozdíl ode mě - agenty vážně přivolá. Jen na vás nechci volat křehké systémové informace přes půl lokálu, to je všecko.“

Něco malého mi udělalo v žaludku kotrmelec a nemělo to nic společného s vůní lososa, ze které se mi sbíhaly sliny (a obávám se, že ne jenom virtuálně). Byl to přesně te podezřívavý pocit, který ke mě dokázal spolehlivě přivolat jedině tenhle Lyšákův tón. Ale celá tahle teorie s hybridním kódováním mi přišla trochu postavená na vodě, Fox v ní byl nový a vůbec, losos je losos.
„S radostí, užij si to,“ zahučím tiše do telefonu, podám ho Kitsune přes stůl a konečně si hodím sousto do úst.
I přes poplach za rohem slastně zavřu oči. Popravdě řečeno, jestli nás čeká rvačka, pronásledování, věčné zatracení a podobné kratochvíle, chci se aspoň dobře najíst.
A tak nechám Kitsune se podezřívavě mračit a tvářit se jako překladač obrazu, tátu, ať se výhružně tyčí, a sama se jazykem náruživě probírám jednou vrstvou sushi za druhou.

„My jsme se popravdě taky přišli naobědvat,“ oplatím jí úsměv a neurčitě zagestikuluju hůlkama v kroužku nad stolem, „Ale vaši...“ napůl plánovaně se odmlčím a zatímco hledám to nejsprávnější slovo, prohlédnu si ji od hlavy k patě a zase zpátky, „...zaměstnavatelé by nám docela zvládli zkazit chuť, kdyby se tady objevili, chápete.“
Nakloním hlavu na stranu a podložím si bradu spletenými prsty, ve kterých stále držím jídelní hůlky. Přiznám se, že jsem zvědavá. Bez ohledu na kódování, bez ohledu na výcvik... pokud je pořád člověk, musí vědět, že když se pustí do křížku s tátou a se mnou, polívku si v nejbližších měsících dá tak maximálně brčkem.
A to jenom možná.

Tácy přistály na stole, servírka se jim s přáním dobré chuti poklinila a pak odešla k jiným zákazníkům. Nádherně to vypadalo, řasy i ryby voněly svěže, byl to prostě program napsaný skutečným odborníkem. A jen co Yarawa nabrla do hůlek první sousto, ozvalo se její handsfree: „Mám vážné podezření na hybrida, dej mi Kitsu.“

S cinknutím zvonkohry nade dveřmi dovnitř vešla žena přibližně Yarawina věku. Drobná blondýnka hruškovité postavy v pohodlných harémových kalhotách. Pohodářský typ. Familiérně se pozdravila se servírkou a sedla si k nedalekému stolu.

Kitsune ji s handsfree u ucha ostře pozorovala. A ona - s překvapeným úsměvem - pozorovala ji. „Tady je vážně houby vidět, řekni mi přesně, jak ta sekvence vypadá,“ utrousila Kitsune koutkem úst. Chvilku počkala. A pak přikývla.

Uran už vstával ze židle - sám se svého suši ještě ani nedotkl - když blondýnka pohlédla na celou skupinku, pozvedla prázdné dlaně v symbolu jistého odstupu a nadhodila: „Co kdybychom předstírali, že jsme si toho druhého nevšimli? Mám chuť na hřebenatkovou polévku, nechci řešit žádné mezisvětové sračky.“ Smířlivě se usmála.

„Věřím,“ ujistím servírku s až podezřele milým úsměvem a sotva se otočí ke kuchyni, šeptem dodám, „Takže se dá otrávit skutečně kvalitně!“

Tenhle šibeniční humor musí vyvolávat život s agenty za prdelí v jednom světě a sentinely v druhém... Nebo jsme jenom nenapravitelní cynici? Rozhodně jsme si to užívali.

„Taky z toho můžeš udělat lekci, proč je nezbytné, aby byl operátor plně otevřený,“ zavrkám líbezně do handsfree, ale nakonec Foxovo zhodnocení přetlumočím v původním znění. Více méně.
„Á, přichází zlatý hřeb programu,“ oznámím pak nedočkavě, aniž bych se otáčela ke dveřím do kuchyně.

„A kdo ví, co může být všechno v těch titěrných flaštičkách. V chuti kvalitní sójovky se nějaký jed snadno ztratí,“ přidal se Uran k Yarawě s uvolnaným uchechtnutím, ačkoli v jeho tváři bylo ještě pořád znát jeho předchozí šok.

Servírka se jen profesionálně usmála, našež zašveholila: „Věřte, že kvalitnější sójovou omáčku neseženete.“ Urovnala karafu s omáčkou a odešla do kuchyně.

„Naštěstí máme ochutnavače bez rizika. že, Foxi?“ utrousila na jejich poznámky Kitsune s vychytralým úšklebkem. Otrkala se docela rychle.

„Kdyby tohle nebyla lekce ‚Věř svému operátorovi,‘ moc ošklivě bych si z ní vystřelil. Třeba příště,“ povzdechl si Fox. Bylo znát, že se docela baví. „Na kódu sójovky není nic zvláštního a kuchař, který je mimochodem mistrně napsaný program pro vytváření jedlých podprogramů, právě předává servírce naprosto nezávadného lososa, kterého sám napsal.“

A skutečně, ve dveřích z kuchyně se objevila servírka a nesla tři velké podnosy, na kterých bylo úhledně vyrovnáno několik kousků rybího a zeleninového suši.