Matrix (8 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Hlasy lidí mi v uších splývají v kvílivý šum, ve kterém nerozeznávám slova, a bojím se, že je to tak dobře. Polknu naprázdno. Všechny ty napřažené ruce se zachytávají mých šatů a zase z nich sklouzávají. Že se někde v koutku mého mozku mění v slizké ovíjivé kabely z mých nočních můr, ještě nějak překousnu – jenom to nesmím z toho koutku pustit ven.
Snažím se nezapomenout, že já jsem tady paní situace.

Propletu prsty s Foxovými a na chvilku se dokonce upřímně pousměju. Kdybych se v té vlně lidí topila, tak mě vytáhne. Myslím. Ale houby - určitě. Nedávno jsme to nacvičovali.

I tak jsem ale ráda, když můžu až s loveckým nadšením upnout pozornost k Laraině.
„Pochybuju, že se chystala říct to, co mi Sionská Rada může,“ přidám do kroku a špitnu Foxovi do ucha rošťácky.
Ve skutečnosti jsem nikdy neměla možnost vybudovat si k Radě respekt a úctu. Skepsi a vlastní hlavu nám na Hádu snad přidávají do jídla. Nešlo to jinak. Navíc, celá moje existence je vlastně tak trochu výsměch pravidlům a rozhodnutím té skupiny nabubřených starců, kteří ani pořádně neví, kterým koncem namířit pistoli na nepřítele. Ale Uranovo suché konstatování je krok za hranou tradičních antipatií.
Pokývu hlavou s tichým uznalým zamručením. Digitální švihák, vzpurný kapitán. Jo, jsem na taťku hrdá.
„Vzhledem k tomu, co přijde večer, víš jistě, že to není zbytečná námaha?“ upozorním Larainu mile než spokojeně zavrním: „Bude party.“

Posádka přitahovala pohledy lidí až magnetickou silou. Další děti natahovaly ruce a doufaly, že budou mít štěstí jako první z nich. Alejí se chvěly šeplavé motlitby a přání, ať už ta, která měla Yarawa splnit, tak ta, která jí měla zaštítit ochranou.

Ačkoli měla Yarawa pozornosti nejvíce, nezapomínaly zoufalé davy ani na Urana, Speedyho a ostatní. Jen Žába s Adelaidou zůstávali jako pokaždé ve stíňu vzadu. Nebyli s Matrixem v kontaktu, neměli tu polobožskou auru. Adelaidě to bylo fuk. Žábu to žralo. Tak moc chtěl být elitou.

Fox si před Yarawou přehodil bágl na hruď a natáhl ruku dozadu, aby se ho mohla Yarawa chytit.

Byli už u ústí prokleté uličky, když spatřili, jak k nim od vstupu do města běží v ústrety Laraina, podržtaška Sionské rady (ačkoli oficiálně zněl tento post mnohem honosněji). Rozevlátý šat, rozevlátý účes a téměř agentsky naprogramovaný úsměv, se kterým rozpřáhla ruce. „Vítej, Háde, vítej! Vítej, kapitáne, vítej pos–”

„Vítám,“ uťal ji Uran úsečnou zdvořilostí.

Laraina vypadala, jako by dostala políček. Hned ale nastavila zpět svůj úsměv s jistými tóny chápavosti. „Jistě, k věci. Jsme rádi, že vám může Sion—”

„Neříkalas k věci?“ zavrčel Uran znovu a nenamáhal se zastavit, když Larainu došel.

„Večer se bude konat zasedání Rady, na které jsi zván, Urane,” vyhrkla Laraina a její úsměv už znatelně povadl. Otočila se a cupitala za Uranem.

„Můžeš vyřídit ctěné Radě, že se posádka Hádu mileráda dostaví,“ ušklíbl se Uran hořce.

„Byl pozván jen kapit—“

„Jak jsem řekl, posádka Hádu se dostaví,“ zarazil ji Uran nekompromisně. Pokud nikdo jiný, alespoň Uran měl svou polobožskou auru skutečnou.

Laraina zůstala s ústy bezradně pootevřenými.

„Promiň,“ zvolnil Uran krok a jeho hlas už nabyl teplejších tónů. „Já vím, že za to nemůžeš. Ale za tím, co jsem řekl, si stojím. Dojdeme všichni. Pifku na Radu na to máme všichni dost velkou.“

„Já jim to řeknu nějakými hezkými slovy, oni to pochopí,“ přitakala Laraina a její sekretářský úsměv se vrátil. „Po zasedání bude oslava příletu dvou lodí, aspoň se odreagujete.“

Na zlomek vteřiny mě téměř ovládla naivní naděje, že jsou tam. Že na nás čekají zástupci Rady s omluvou a vysvětlením. Ale to si spíš zatančím tango s agentem Smartem, než by Sionská rada uznala svou chybu.
Unikne mi tichý útrpný povzdech.

Lidé potřebují naději?
To jako vážně?
Oni doufají, že jednoho krásného dne lusknu prsty a ukončím válku. Já doufám, že toho brzo nechaj. Máme asi tak stejnou šanci na úspěch.

Skloním hlavu, aby mi vlasy zakryly obličej, a chvíli velmi pečlivě upravuju přezky na popruhu tašky. Jenom oddaluju nevyhnutelné – ale musím zahnat rouhačskou myšlenku, jestli bych si nějaké krátké rendez-vous se Zmrdem nestřihla raději.
Špičky Foxových bot se na chvíli srovnají s mýma. Myslím, že jsem se na něj měla v plánu zlobit, ale ta masa soustředěné pozornosti na mě doléhá skoro fyzickou silou, takže se k němu naopak krátce přitisknu.

Sion se nadechl a já jsem odevzdaně vydechla.
Pohodím hlavou, abych smetla vlasy zpátky na záda, a rázným krokem vyrazím přes dok. Dívám se někam před sebe a v duchu se modlím, abych někoho nezašlápla. Dlaní plácnu do napřažené ruky malého kluka, když procházím kolem.
A celou tu dobu se snažím nedat najevo sílící trpkou pachuť na jazyku. Sakra, lidi! Kdybyste neseděli na zadku a nečekali na Spasitele, žádného byste nepotřebovali.

Uran na Yarawu čekal těsně u východu z lodi. „Jsou tam,“ řekl polohlasně a útrpně svraštil obočí. Yarawa se nemusela ptát, kdo jsou oni. Vždycky tam byli. Vždycky dok lemovaly skupinky lidí, kteří vzhlíželi k těm, kdo na lodích odlétali za Sionu a podnikali výzkumné výpravy do Matrixu. Byli to pro ně hrdinové podnikající neuvěřitelné věci.

„Lidé vždy potřebují naději, že jejich čekání brzy skončí. Neber jim ji.”

Tak jednou řekla Vědma se svým mnohoznačným úsmevem a mísou čokoládových sušenek vlastní výroby. Jenže co když lidé začnou tu naději vkládat do vás? Co když vás považují za ztělesněný Zázrak? A ať jim říkát co chcete, stejně k vám vzhlížejí?

Stáli a seděli na zemi a tvořili mezi sebou průchod pro posádku Hádu. Mnoho z nich považovalo za největší štěstí, když se mohli Yarawy dotknout a ujistit se, že je jejich modla opravdová. Po boku Yarawy se objevil Fox. Pohladil Yarawu po bedrech a jako první vykročil ven. Sion se nadechl.

„A to zas já jo,“ namítnu se stopou spokojeného zadostiučinění a založím si ruce za hlavu, „Kapitán vypadal velmi odhodlaný se něco dozvědět. Myslím, že to nějak přetrpím,“ přikývnu vážně s hraným povzdechem, než se krátce sarkasticky uchechtnu. Koneckonců, nemyslí si tady nikdo, že jsem od rány po mamince, že ne? Tohle by mohla být ještě velmi povznášející podívaná – a že ji tady všichni potřebujeme.
...

Vítejte doma, Háde. Vítejte doma.
Zůstanu sedět na svém místě, dokud se všechny ty namáhané systémy a okruhy, které nás den za dnem drží při životě, neuloží ke spánku. Sleduju zhasínající kontrolky s neurčitým, možná trochu nostalgickým úsměvem.
Vítají nás doma, jenomže já jsem doma na Hádu. Ale asi by bylo sobecké, nedopřát mu taky někdy wellness v Sionských docích. Musí si přece někdy odpočinout.
Lidi si taky mají vyrazit ven a tak. V Sionu je... teplo, úžasné teplo, které si člověk může dovolit cítit přímo na kůži. Bubeníci, veselá parta Sionských rodáků, kteří jako by si vůbec neuvědomovali, že mají v rukou sílu rozechvívat kamenné sály až po vysoké stropy (a vyděsit polovinu obyvatel města k smrti, když se rozhodnou koncertovat v nevhodnou dobu). A teď tam bude taky Atlas a to byla možná nejlepší zpráva za posledních několik dní.

Přetáhnu si přes hlavu pončo a nechám ho ležet v navigátorském křesle. Konejšivě pohladím ovládací desku lodi, je to takové pohlazení na dobrou noc. Protáhnu se průchodem a náhodně vyprostím jednu tašku s vybavením, kterou si ztěžka přehodím přes rameno. Po očku si hlídám tátu – chci být u toho, až se začne něco dít, a po cestě do Sionu jsem si připravila i záminku. Byla jsem přece jako jediná u obou incidentů s hybridy!

„Do včerejška jsme netušili, že nějací hybridi jsou, a teď je potkáváme na každém kroku?“ zavrčel Speedy. „Jsem zvědavej, co na to řeknou v Sionu. I když nevím, jestli se na ně zvládnu vůbec dívat.“ Přesto se ale při zmínce o Sionu usmál. Proč taky ne, bez Rady je Sion nádherným místem. Plným lidí. Rodin. Speedyho určitě bude čekat Kana, jeho sestra. Adelaidu čeká manžel a děti. Yarawu...

...

„...rozumím, Háde. Vítejte doma.”

Proletěli otevřenou branou v doku 6 a Speedy něžně a s láskou, jakou může cítit jedině namakaný chlap v kožené bundě ke své motorce, uložil Háda do hnízda. Loď pomalu utichala, jak se jednotlivé systémy vypínaly. Hádes usínal po dlouhém letu.
Jak utichala loď, bylo čím dál slyšet zvuky zvenčí. Stroje. Trubky. Umělá hlášení. A vzrušený šum lidí, kteří pravidelně koukají na přilétající lodě a čekají na své hrdiny.

„Půjčím si od Adelaidy něco adekvátního, čím vezmu Foxe po hlavě,“ vylítne ze mě temně s pohledem upřeným přímo před sebe. Ani nevím jistě, proč jsem to vlastně řekla, ale vzato kolem a kolem to zní jako dobrý nápad. Odtrhnu oči od temné spleti potrubí a zamaskuju tu myšlenku za rychlý líbezný úsměv. Plácám podobné věci každou chvíli, tak komu by to ještě přišlo divné?

Na okamžik se narovnám, než se schoulím do křesla, přitáhnu si kolena k bradě a zachumlám se do ponča. Je tu chladno.
„Průser bych tomu neříkala,“ zamručím smířlivě, „Ale bylo to... divný.“ pokrčím nejistě rameny, „Potkali jsme v restauraci holku, co má ten hybridní kód, ale nebyla žádný šílený lidský agent. Chtěla si s náma prostě popovídat, dokonce nás varovala před jiným hybridem, to už byl docela maniak... Myslím, že se jí zdává o elektrárně,“ nejistě se mračím na ovládací konzoli, jak se snažím střípky podivností poskládat do uceleného obrázku, „A pak se začlo střílet, Kitsune chytla nerva, tak jsme se dekovali s tímhle tím pseudoagentem za zadkem, to si dovedeš představit,“ doplním o poznání jistějším a věcnějším tónem. Až do dnešního dne bych nevěřila, že budu muset považovat za protivníka malý dítě, ale nebylo pochyb, že by mě minimálně zkusil zastřelit, kdyby měl možnost. Jasný a přehledný. Tak příjemně přehledný, že Herbovi ten věk i odpustím.

Tečka Atlasu se blížila k Sionu stejně jako oni. Poklidně se plížila změtí čar. Malá modrá šipka. Modrá.

„Naše lodě jsou na mapách vždycky modré,“ brouknul k ní svým basem. Mrknul na ni pohledem plným pochopení. Chápu, jsi mimo, to jeden neví ani jak se jmenuje. Sevřel řízení a maličko v rovném potrubí s lodí zahoupal jako s kolébkou. Tady si to troufnout mohl.

„Můžu se zeptat…“ začal a v jeho hlase zaznělo opět trochu těžkosti, „jaké to bylo s Kitsune v Matrixu? Nikdo mi nic… jen že zas nějaký průser. Fox a Kitsu se baví pořádně jen mezi sebou, nikdo jim nerozumí, jsou zalezlí u počítačů jako by byli duší stále tam…“ Speedy zatřásl hlavou. „Promiň, jako bych nic neřek’.“

Odpovím Speedymu ironickým úšklebkem. Na jazyku mám sice něco štiplavého, čím bych ho měla usadit – já jsem přece v pohodě, a kdo má chuť tvrdit opak, tomu ještě ukážu! – ale to malé chlupaté trapně uvnitř mě donutí to spolknout. Speedy má pravdu, to je na tom nejhorší.

Znovu si opřu bradu do dlaní a podvědomě prolétnu očima trasu a všechny přilehlé kanály.
„Můžeme to přidat na seznam věcí, co jsou divné,“ zabručím souhlasně. Byla jsem nevyspaná, zmatená, prochladlá, pokoušel se mě zabít fracek školou povinný, Zmrd mi dělal soukromý koncert v kanále...
Přece jenom myslím, že mám určité právo na rozmrzelost, se kterou se probírám nahodilými útržky vzpomínek na všechny věci, co jsou poslední dobou divné.
„Modrá...“ zamumlám si pro sebe s pohledem upřeným z čelního průhledu před sebe. Na tom slově je něco tak divného, až mě to narovná a vytrhne z letargie.
„Proč modrá?“ nakrčím nechápavě čelo. Zmateně si přejedu jazykem po zubech, jako by se mi v puse vynořila zapomenutá pachuť. Tázavě se obrátím na Speedyho, i když ve skutečnosti neočekávám žádnou odpověď.

Speedy chvíli vypadal, že zůstane u svého děsivého uzavření se před světem, ale nakonec se přeci jen na Yarawu podíval a brouknul. „V pohodě, já tě neprásknu.“ Pak se otočil zpátky k řízení a naprosto plynule vybral ostrou kanalizační zatáčku F14-A7. Profík. Když pak Háda zase narovnal do nudně přímého potrubí, risknul další pohled na svého navigátora. „Vypadáš, že bys ještě trochu spánku snesla. Tak týden. Dva.“

Sjel očima od navigátora k mapě a zachmuřil se. „Ten klid se mi nelíbí. Nikde ani osamocená chobotnička, ani údržbářské mašiny, nic.“

Ten výkřik patřil ještě do snu. Ovládnutá pocitem pádu sebou trhnu, paty prudce narazí do kovové podlahy pod řídícím pultem, nehty zaskřípou o hranu klávesnice. Věci kolem mě ve zlomku vteřiny nabraly solidně pevné obrysy a mozek, i když by měl být na podobné kejkle víc než zvyklý, se s tím v prvním okamžiku nedokáže vyrovnat. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Povědomý výhled do kanálu, navigační mapa, Speedy... Všechno je v pořádku, ale přesto ještě chvíli lapám po dechu.
„Promiň,“ houknu ke Speedymu jenom napůl srozumitelně, protože si v hlubokém předklonu oběma rukama žmoulám obličej a snažím se zbavit nejistoty, jestli už jsem vlastně skutečně vzhůru.
„Měl jsi mě vzbudit,“ narovnám se a chvíli bezcílně mžourám na mapu, než mě napadne si ji oddálit a posunout se daleko blíž Sionu, „Tohle je trapný. Fakt sorry.“

Okrajem zorného pole se mihne Atlas, ale zmůžu se jenom na chabé pousmání. Roztržitě si začnu otrhávat drobné žmolky ze starých rukavic. V žaludku se mi převaluje nepříjemná směska rozpaků a podivného mrazení.
Přestávám si být jistá konkrétními rysy toho snu, ale vím, že se mi nelíbil. A to noci obvykle neprotančím na paloučku s motýlky a vílami.

Stála v černém prostoru na laně utkaném z matrixoveho kódu. Zelené, zářivé. Nebyla Rudou dračicí, byla jen sama za sebe v podobě reality, nejistě balancující nad propastí temnoty. Když spadne, dostane se do „Stanice.“ A tam bude čekat na vymazání.
Lano se chvělo, někdo se blížil. Byl to Fox ve svém matrixovém hávu – dlouhé rovné blond vlasy v ohonu, černý kabát a černé úzké brýle lišácky stáhnuté na špičku nosu. Seklo mu to.
Nemusel balancovat. Sebejistě kráčel po laně jako by to byl široký chodník. Dva metry od Yarawy se zastavil. Ušklíbnul. Dřepnul si. A velkým zálesáckým nožem lano přeřízl.
A zatímco jeho polovina lana zůstala natažená a pevná, Yarawina povolila a Yarawa padala dolů, dolů, dolů...

Těžko říct, co ji probudilo. Jestli sen, chvění Hádu nebo Speedyho zpěv.

Podle odhadu z mapy musela spát dobré dvě hodiny, polovinu cesty do Sionu. V řídící kabině byl pouze Speedy a ona. Kromě kontrolek a mdlého svetélka byla kabina ve tmě. Speedy zvládal i navigaci a svým basem si u toho pobroukával Iron maiden.
Všude byl klid. Podezřelé ruchy byly daleko za nimi. Na mapě se kromě nich a spřátelené lodi na okraji mapy nic nepohybovalo. Byl to Atlas, loď, kde sloužila Verity.

Připadám si podobně sdílná jako Speedy, zredukuju pozdrav jenom na nepatrné kývnutí a zapluju ke křeslu pro navigátora. Neobtěžuju si ani zouvat těžké boty, když si přitáhnu kotníky k sobě do křesla a pohodlně se posadím s nohama křížem.
„Ták,“ protáhnu tiše, spokojeně si zamnu ruce, křupnu propletenými prsty a několika rychlými příkazy si mapu otočím a přiblížím. První úsek cesty směřující zpět k Sionu zvládnu odhadnout, aniž bych se musela dívat na číselné koordináty. Tyhle mapy mě fascinovaly už jako malou holku. A uměla jsem být tak odhodlaně otravná, že mě v nich táta naučil číst už v osmi letech.

„Asi bych se vyhnula uzlu 67-3,“ houknu nesoustředěně k tátovi a Speedymu a plynule, se špetkou neodůvodněného podráždění dodám, „Jo, já vím, že je to nejpřímější cesta, ale vypadá to na nějakou podezřelou aktivitu. Jihovýchodní rameno bude jistější.“
Nakloním se dopředu, lokty si zapřu o kolena a bradu nechám klesnout do dlaní. Poslouchám Hádovo spokojené brumlání a očima se vpíjím do barevných čar schématu.
Není divu, že jsem je jako malá tak zbožňovala. Byly jako živé, svíjející se jako klubko hadů, pomrkávající. Jasné a zářivé, po všem tom jednotvárném a šedém světě. Hádes se volně sklouzne po téhle žluté, nechá se jí svést do červeného sběrného kanálu... Když zamrkám, ještě chvíli se mi svíjejí na pozadí víček.

Trhnu sebou, prudce zamrkám a roztržitě prohlédnu nejbližší úsek mapy, i když si upřímně řečeno nejsem jistá, jestli se Hádes pohybuje někde v jeho okolí.
Za chvíli už mi ale víčka při mrkání začnou zase těžknout.
A pak je jednou už nezvednu.

Speedy už seděl u řízení Hádu a dělal běžnou kontolu před startem. Disky. Komunikace. Senzory. Navigace. Když zaslechl vejít Yarawu a Urana, jen nepatrně pootočil hlavu, načež se opět vrátil ke kontrolkám. Hádes začal jemně vibrovat, asi jako vrnící kočka těšící se ze společnosti.

Uran Speedymu položil krátce bratrsky dlaň na rameno, když se prosmekával kolem. Natáhl se pro sluchátka vnější komunikace a spustil na obrazovce mapu. Byl to na první pohled chaos čar a symbolů různých barev, ale narozdíl od jazyku matrixu tohle byla jen mnohovrstvá trojrozměrná mapa kanalizace a tunelů. Yarawa věděla, co dělat, když Speedy žhavil disky a táta ověroval přístroje. Musela propátrat dostupnou oblast na mapě a hledat cokoli, co by narušovalo mrtvolný klid tunelů.

Chvíli je poslouchám. Chci říct, že chvíli se je fakt snažím poslouchat. Ale ono to vlastně nemá smysl. Po pár vteřinách zvrátím hlavu zpátky k Uranovi a věnuju mu všeříkající skeptický pohled.
„...takže víme hovno,“přeložím nám obyčejným smrtelníkům jejich závěry věcně. Nemyslím, že by mě slyšeli. Na to zrovna nemaj dostatek operační paměti.

Asi jsem čekala, že kapitán zavelí nastavit kurz Sion, ale stejně se neubráním tichému zasupění nevole. Ne, že bych nechtěla vědět, v jakém srabu jsme se to ocitli, ale pochybuju, že by nám v tom naše slavné město mohlo nějak pomoct. Naznačením svých výzkumných plánů mi ale táta přece jenom zvedne náladu.
„Tak do toho jdu,“ ušklíbnu se a hbitě se protáhnu průchodem od centrálního počítače. Docela energicky, když vezmeme v úvahu, že jsem pořádně nespala skoro třicet hodin, zato mám za sebou dvě cesty do Matrixu.

„Snaží se nahodit novou verzi... něčeho. Pořád je to spíše beta, ale je to moc změn najednou,“ utrousila Kitsune aniž se na Yarawu podívala. Seděla vedle Foxe a zírala na obrazovku. „Starý Platýs mi říkal, jak kdysi zažil něco podobného, ale tenkrát stroje změny rychle stáhly.“

„Tys znala Platýse?“ podivil se Fox a na chvíli odlepil pohled od obrazovky, aby se na Kitsune mohl obdivně podíval.

„Jo, setkala jsem se s ním pár týdnů předtím, než zemřel. Na to, že to byl programátor, měl skvělý smysl pro vyprávění, povídal mi o různých tricích a problémech, které v mládí řešil.“

Fox se uznale usmál a zase se otočil k obrazovce. Yarawě nevěnoval jediný pohled. Programátoři. Když se zahrabou do svého světa znaků, ztrácejí cit pro živé lidi.

Zato Urana nějaké obrazovky nezajímaly. „Letíme do Sionu, těch změn je tolik, a my už riskovali tolik, že nám Rada musí dát odpověď. I kdybych to ze starého Thanose měl vytlouct. Pojď, Firefly, pomůžeš mi se Speedym nastartovat disky a zkontrolovat navigaci.“

Kloužu očima po stránce pokryté narychlo čmáraným písmem, ale ani nepotřebuju slova, vyvstávají přede mnou rovnou obrazy. A ty obrazy nejsou vůbec hezké.

Myslím, že když se probudím na Hádu, musím být bílá jako stěna. Střetnu se s Uranovým znepokojeným pohledem a bez rozmýšlení přikývnu na znamení, že jsem v pohodě. Polknu naprázdno, jazykem přejedu přes vyschlé rty... a pro jistotu přikývnu znovu, o něco vědoměji a přesvědčivěji. Bezhlesné zhodnocení, pochvala a poděkování najednou. Dobrá práce. Vzhledem k okolnostem se nám to spolu fakt povedlo.

Zhluboka se nadechnu, shodím nohy na opačnou stranu lehátka a až příliš energicky vstanu, dalších pár vteřinek tak radši strávím unaveně opřená o jeho hranu.
„Lidi... Je to mnou, nebo se poslední dva dny ukazuje, že víme vlastně kulový s přehazovačkou o tom, jak to tady kolem nás funguje?“ nadhodím zdárnou nápodobou konverzačního tónu a ukážu bradou směrem k počítačům zprostředkovávajícím Matrixový kód.

„O Kitsunin kód se bát nemusíš,“ obyde Yarawu Foxův hlas suše.

Byl to malý kousek papíru, stránka vytržená z diáře někde v matrixové budoucnosti. 14. a 15. červenec 2028 (tedy podle známých informací asi tak za třičtvrtě roku). Rozlítaně mimo řádky ji brázdil rukopis modrým inkoustem.

„Už mnoho let se mi pravidelně zdává sen. Ten sen je neonově modrý. Jsem v obrovské zkumavce, nemohu se hýbat a vidím jen před sebe. Zorné pole křižují dráty a kabely a maličké blikající senzory, které kolem mne plavou jako drobounké rybičky v akváriu. Když je tzv. hezky, vidím ze zkumavky přes sklo ven. Ne, že by tam byla nějaká změna. Jen mlžné kabely tlusté jako mužská paže a velká blikající mašina.
Já vím, že to není sen. Že se každou noc probouzím do reality.“

Sotva stačí Yarawa dočíst text a už se probouzí na Hádu. Nad ní stojí Uran a zkoumavě si ji prohlíží. Fox se krčí s Kitsune u počítače. Nikdo jiný na blízku není.

Palec ještě sám zautomatizovaným pohybem natáhne kohoutek, než si uvědomím, že mířím do bílého prázdna. Stačí zlomek vteřiny, kdy ta myšlenka doputuje do mozku a hlaveň pistole v natažené ruce se začne třást, jak se na ni přenáší hluboké přerývané nádechy a výdechy.
Myslím, že Herb se dneska pochvaly nedočká.
Zdá se mi, že bych si měla připadat provinile, ale na to mi v žilách duní příliš mnoho adrenalinu. Vrazím pistoli zpět do pouzdra, se slabých koženým zašustěním se otočím na podpatku, neklidně rázuju prázdným prostorem. Úsporným pohybem si vytrhnu z ucha handsfree a hodím ho na křeslo.
„Když už jsme u toho, Kitsu, možná by sis měla zkontrolovat svůj vlastní výstupní kód,“ odtuším stroze a takřka podvědomě vklouznu rukou do kapsy kabátu.

Kódové zavrčení. Podprahové. Vnímané jen vycvičenými smysly těch, kdo ví, co je Matrix. Yarawa se přepisovala zpět. Naposledy viděla malého Herba, jak se chytil za ruku a s dětským výkřikem padl na kolena. Ani nevystřelil.

A pak bílo. Bílo s jedním černým křeslem. Není to dlouho, co ho viděla naposledy a sundávala ze sebe štěnici.
„Levá kapsa kabátu,“ ozval se Foxův hlas. Už o něco blíže, než když byla v Matrixu. Ano, skutečně byla už v bezpečí lodního počítače.