Matrix (10 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Sledovat Kitsune by dost možná bylo lepší než jíst sama... Naštěstí jsem to docela pohodlně zvládala obojí. A to přestože neumím zacházet s hůlkami ani zdaleka tak zručně jako ona. Něco takového se snad musí mít v genech!

Původně jsem chtěla Kitsune navrhnout, že už jí nebudu trápit. Že mi to stačí a můžeme se okamžitě vrátit zpátky na loď. Táta mi vlastně poskytl i krásnou mravokárnou předehru. Ovšem naše trestankyně mu dokázala zavřít pusu takovým způsobem, že jsem se na slovo nezmohla pomalu ani já.
Odložím hůlky do prázdné mističky a decentním škytnutím do sevřené pěsti zakryju další blížící se smích. Kdyby mi teď někdo pořídil Uranovu fotku, pověsím si ji do kajuty nad postel jako lék proti trudomyslnosti.
„Jasně,“ přisvědčím smrtelně vážným tónem a několikrát mírně přikývnu, aniž bych upřesnila, kterému z nich vlastně chci dát za pravdu, „Místní kuchař určitě může servírovat tu hrozně jedovatou rybu, co kdyby nám ji špatně nakrájel...“

Napůl omluvně se za ten žert pousměju na servírku a sleduju její pohyb do lokálu, a okamžik se i na první pohled netečně ohlédnu za záda ke dveřím. Určitou část kapitánova připomenutí přeci jen ignorovat nemůžu a zesměšnit už vůbec ne.

„No, aby pravdu řekla,“ nadhodila Kitsune pochybovačně na Yarawinu poznámku o vrcholné gastronomii, a dala za ten kus souvětí významnou odmlku, „tak ano,“ poušklíbla se a nabrala kousek lososa.

Po tak dlouhé době, kdy byla oddělena od Matrixu, bylo těžké uvěřit, že se po jídle nevrhla jako hladem mučené zvíře. Tolik let s odpornou slizkou výživnou kaší - a přesto dokázala Kitsune udržovat klid a kodex celého místa. Každé sousto žvýkala pomalu s přivřenýma očima. Každý ten kousek ryby si vychutnávala a vyloženě užívala.

Uran se na druhou stranu s nějakým kodexem moc nedrbal. Na tři velká sousta předkrm hodil do sebe a pobaveně sledoval Kitsune. „Hlavně si na to moc nezvykejte, chodit do Matrixu na suši by se nemuselo vždycky úplně vyplácet. Musíme pořád brát na vědomí, že většina programů a připojených usiluje o naše životy.“

„Nekaž to,“ zpražila ho Kitsune a nabrala si další kus ryby.

Uran na ni zůstal akorát zírat. A zatímco Uran nevěřícně zíral na drobnou operátorku, přišla servírka a začala na stůl skládat hromadu dalších kousků miniaturní keramiky a dochucovadel.

Konečně jsem byla aspoň trochu schopná dívat se kolem sebe a vnímat najednou. A stálo to docela za to. Sledovat Kitsune bylo lepší než kino.
„Ale mají ten kód dobře naložený, co?“ nadhodím konverzačním tónem, zatímco se kochám pohledem, jak v jejím mozku evidentně explodovala menší atomovka synaptických spojů.

Mého koníčka Matrixové gastronomie moc lidí nechápe, zato valná většina si na něj nedokáže neudělat názor a daleko víc lidí, než by mi bylo milo, má potřebu se o něj se mnou podělit. Někteří ho považují jenom za nesmyslný, jiní přímo za nebezpečný a zvrácený (zdravíme kapitána Justuse!), ale každopádně mám díky nim argumentaci na téma výživových hodnot programů už dokonale v malíčku.
„Máš úplnou pravdu,“ souhlasím s ní rozverně, „V tom je ten vtip. Člověk se cítí skvěle kvůli endorfinům a těm je úplně putna, jestli se uvolní nad skutečnou...“ šťouchnu zkoumavě hůlkou do vlastního kousku, „ředkvičkou, nebo řádkou kódu. Prostě budou. Alelujá.“
Možná ne tak elegantně jako Kitsune, ale přesto dostatečně efektivně se zmocním plátku lososa, zakloním hlavu, krátce významně zagestikuluju na stále poněkud ochromenou operátorku obočím a labužnicky si sousto vložím do úst.
Pak se k ní nakloním přes stůl, abych se letmo dotkla její ruky, a spikleneckým šeptem si rýpnu: „Tak co, je to první orgasmus v sushi restauraci?“
Ony ty endorfiny umí divy, na mě nekoukejte.

//Už ve chvíli, kdy jsme plánovaly vzít Kitsune na suši, mi vyvstala takováto asociace ^^ https://www.youtube.com/watch?v=kfV8NUiUz60

„Promiň,“ zašeptalo handsfree, když Yarawa začala aspoň trochu dýchat. I v tom šepotu bylo cítit, jak se dobře baví.

Mezím Uran stačil objednat za sebe, za Yarawu a i za Kitsune, která si v jakémsi fascinovaném šoku prohlížela předkrm. Zlehka se nad něj naklonila a přičichla. Tiše si něco mumlala, když roztřesenýma rukama uchopila jídelní hůlky. Na první pokus správně - některé věci se nezapomínají, i když žije člověk dlouhá léta jen s hliníkovými lžícemi. Velmi opatrně nabrala do hůlek plátek ředkve. V jejím mumlání zaznělo srozumitelné: „Jen stimulace mozku. Nic skutečného. Jen dokonalá iluze chuti. Je to jen kód. Je to jen kód.“ A když vstrčila do úst ten plátek ředkve, něco se stalo. Kitsune se na několik vteřin dokonale zasekla. A pak začala převalovat ten kousek v ústech. Pomalu ho žvýkala a nechala na sebe působit ten sprostý kus kódu vygenerovaný stroji pro ovládnutí lidského mozku. Když dožvýkala a polkla, zalapala po dechu, jako by právě uběhla sprint, jehož cílem bylo úspěšené stihnutí autobusu. Její tvář už nebyla napjatá, vyděšená a pokřivená strachem z Matrixu. Stačilo jedno sousto a Kitsune byla uvolněná a spokojená.

„Velmi zdvořile... je zastrašuješ,“ syknu šeptem. Už jenom na tu vteřinku se mi těžko drží vážná tvář.
Možná bychom takhle měli řešit všechny spory – zajít si na sushi. Podle všeho to funguje. Minimálně já se cítím skvěle.

Chvíli si pohrávám s myšlenkou nechat si sama nahrát do hlavy plynnou konverzační japonštinu a celou objednávku vyřídit místo Kitsune, jenom abych si do ní rýpla. Nemám ale čas vymyslet nenápadnou, dostatečně nevinně formulovanou prosbu operátorovi, než kvalita Kitsunina prohlášení dojde i jemu.
A já to nějak neustojím.
Pevně stisknu rty, doslova je vtáhnu do tváří, jak se snažím ovládnout nutkání vyprsknout smíchy, ale nakonec se neubráním. Vydám jakési přiškrcené škytnutí a tiše, v prakticky bezhlesném záchvatu smíchu, na který se mi nedostává dechu, se poskládám na stůl na složené paže.
Člověk se přece potřebuje občas zasmát, nejsme stroje, no ne? I když tohle uznávám, že spíš než pobavení připomíná epileptický záchvat. V posledních hodinách a dnech toho na nás bylo docela dost. Někde se to asi projevit musí.

Chvíli můžu jenom mávat rukou na znamení, aby si mě pokud možno nevšímali. A aby se beze mě obešli při výběru. Aby se bez mé mentální přítomnosti obecně nějakou chvíli radši obešli.
Vedle dokonale akurátní servírky, s až chirurgickou precizností skládající děsivé množství děsivě maličkých kousků porcelánu, vsadím se, že na centimetr přesně na jejich místo na stůl, se cítím dost otřesně.
Několikrát ještě lapnu po dechu, než pomalu vydechnu, malíčkem si setřu slzu z vnitřního koutku oka a odtuším: „Pardon.“, zatímco si udělám mentální poznámku, že mám Foxe zabít.

„Jen jsem se zdvořile ptal,“ namítl Uran s hraným ublížením. Na to, že v Matrixu byli prakticky neustále nuceni být ve střehu a myslet na potenciální nebezpečí ze strany strojů, vypadal kapitán uvolněněji a spokojeněji, než na lodi. Kdy to bylo naposledy, kdy dělal Uran divadýlko s těmi jiskřičkami v očích, které po něm Yarawa zdědila?

Přišla k nim servírka - zjevně poněkud nervózní, na hosty takového rázu nebyla zvyklá - a uklonila se. Pak spočinula pohledem na Kitsune, kde se jí více dařilo držet si profesionální tvář, a spustila na ně něco japonsky.

Kitsune nasucho polkla a s omluvným úsměvem servírce odpověděla: „Omlouvám se, ale rodiče se při výchově drželi ryzí angličtiny.“

V handsfree, které Kitsune vrátila Yarawě při vstupu do restaurace, jen slyšela Foxe, jak cosi plesklo - nejspíše jeho dlaň o čelo - a ozvalo se zavrčení: „Protože v Matrixu je fakt těžké se něco naučit. Ona je vážně mimo, sama už nahrála více výukových programů než univerzita v Memphisu, a teď plácne tohle...“

Servírka se pousmála. Krátce přelétla pohledem po všech přísedících a pak - jen tak pro jistotu - pohlédla zpátky na Kitsune a spustila anglicky: „Vítejte u ohnivého draka. Budete si přát suši, nebo si dáte jinou specialitu?“

Poté, co potvrdili suši, jim servírka donesla krásný papírový lampiónek na stůl, troje jídelní hůlky, speciální keramická korýtka ve tvaru dráčků na odkládání hůlek, dózičku sójové omáčky a tři malé mističky s předkrmem v podobě sušených plátků lososa tenkých jako papír a kousků nakládané ředkve. A samozřejmě taky menu samotných suši setů.

„Nezastrašuj tady personál, zatím vypadá sympaticky,“ zavrním tátovi spiklenecky polohlasem do ucha, když procházím kolem něj. I já si zlehka sesunu brýle z nosu a posadím si je do vlasů, o moc nevinnější to ale můj výraz nedělá. Kupodivu ani ten úsměv. Ten působí možná spíš právě naopak. A tak je to správně.

Spokojeně se posadím, přehodím si nohu přes nohu a protáhnu se jako kočka, spokojeně přimhouřenýma očima sleduju barevné šmouhy, které vitráž kreslí na moje bledé ruce.

„Dáš mě prosím té malé vyplašené operační princezně k uchu?“ zeptal se s hranou únavou Fox Yarawy.

A zatímco Kitsune poslouchala, proplétali se ulicemi dál a dál od tepny, až dozazili k dlouhé úzké ulici protkané dráty s rudými, momentálně zhaslými lampionky. Ulice vlastně ve skutečnosti tak úzká nebyla - jen restaurace, obchůdky v patrech a hromady poutačů trčících do ulice ve všech možných úrovní ji opticky zvyšovaly a zužovaly. V horních patrech zjevně bydleli majitelé podniků a směle si mezi balkony svých bytů natahovali přes ulici šňůry na věšení prádla. Byla to celkem útulná ulička.

Drobní vietnamci, číňani, korejci nebo co to bylo (v realitě prostě šikmooké baterie) volali své nabídky, nabízeli zboží a povídali si s kdekým, kdo došel k jejich stánku na dosah paže. Jen skupinku s Yarawou a Uranem neměli moc odvahu oslovovat. Pokradmu je pozorovali a uhýbali jim z cesty. Přeci jen - a taky se o to svobodní snažili - nevypadali jako někdo, s kým je radno si zahrávat.

Došli k vzdušné prosklené restauraci s nádhernou rudo-oranžovo-stříbrnou vitráží draka v jednom z širokých oken. Byli na místě. Uran si sundal brýle, upravil si klopy luxusního koženého černého kabátu a s téměř dealersky podbízivým úsměvem se sehnul k malé asiatce v kimonu, která rozdávala letáčky s menu a vítala hosty. „Dobrý den. Našel by se tu stůl pro tři?“

A našel se. Velmi rychle přímo vedle té nádherné vitráže.

„Ty víš, že opatrnost je moje druhý jméno, ale odcaď pocaď,“ varuju polohlasem virtuálního Foxe – jeho výraz si dovedu dostatečně živě představit, ani ho nemusím vidět. A je mi jasné, že on má můj sarkastický úšklebek taky přímo před očima, „Jsou věci, se kterýma splývat prostě nechcem."

Nakrčím nos a přimhouřím oči, ani za nic bych si ale obličej nezastínila rukou. Toho slunce, i když je virtuální, máme prostě moc málo na to, abych se vzdala třeba jenom kousíčku. Ta kombinace hnědé a šedé a na šedé, ve které žijem, začne časem každému lézt krkem. Vsadím se, že i Kitsune si to brzo začne užívat.
...no, a nebo taky ne.
„Klídek, máš přece na drátě spolehlivého operátora, který tě upozorní, kdykoliv se blíží něco podezřelého!“ zatrylkuju zpěvavě, s až nechutně bodrým optimismem. Jen ať si to vyzkouší. Aspoň bude vědět, jaké to je.

Dlouhými kroky se proplétám mezi lidmi na rušné ulici a vedu svou malou společnost do čínské (japonské, vietnamské, thajské, stroje v tom stejně sto pro nedělají o nic větší rozdíl než většina Ameriky) čtvrti.

Uran se tváří spokojeně. Pochvala od Yarawy, to už má určitou váhu.

Kitsune se váhavě pustí Yarawina rukávu a sjede ji i Urana pohledem: „Vždycky jsem myslela, že to, že vás v kódu snadno najdu, je tím, že vaše signatury znám. Ale ne. Vy prostě... svítíte. Nenapadlo vás být někdy méně nápadní?“

„Na tom neco bude, Kitsune září míň. Ale třeba je to jen tím, že její kód neznám,“ ozval se v handsfree pobaveně Fox. „Jdu vám najít nějakou dobrou sušárnu, dej mi chvilku.“

Virtuální slunce udeřilo do očí. Sice dnes bylo v Matrixu pod mrakem, ale ty, kdo jsou zvyklí na Hádes, oslní i sluneční zatmění. Metro ústilo u mnohoproudé silniční tepny protínající město. Silnici lemovaly vysoké prosklené kancelářské budovy. Spíše než cílem všech přijíždějících byla Seventeen Avenue jen přestupní stanicí. Dopravním uzlem všech. Lidí i programů.

Uran držel Kitsune za ramena a téměř ji vedl. Ta neustále nervózně těkala očima okolo sebe, každou chvíli se otáčela, aby si něco či někoho prohlédla znovu a vypadala, že je dost slušně- „v prdeli, připadám si jako slepá. Je to všechno jen povrch toho, co je na obrazovce. Je toho málo a zároveň je to tak rychlé, že to nelze prozkoumat...“ kvílela.

„Klídek Kitsu, všecko vidím. Kousek od vás je místní Hanoi. Spousta asijských krámků a jedna vyhlášená sushi restaurace.“ A v tu chvíli Yarawa přesně věděla, kam jít. Nebylo to daleko. Jen pár bloků od Avenue.

Ležérně se loktem opírám o kachličky. Jedním prstem si posunu zrcadlovky na špičku nosu a přes jejich okraj si Urana změřím od hlavy až k patě.
„Teda, tati,“ pozvednu obočí a uznale stisknu rty, „Sekne ti to. Měl bys chodit ven častěji.“
Postrčím si brýle zase zpátky na oči a rozverně se na něj zazubím, až by to ve člověku snadno vyvolalo zaváhání, jestli jsem tu poklonu vlastně myslela vážně. Ale táta mě zná. Kdybych si z něho utahovala, vypadalo by to jinak.

Ze zvyku si změřím stanici metra pozorným pohledem, aniž bych narazila na cokoliv znepokojivého. Nebo na naši strachem podělanou operátorku. Když mě na sebe sama upozorní, není to ani s podivem, jednoduše jsem jí nehledala tak nízko.
„Zato ty vypadáš hrozně, holka,“ informuju jí věcně, „Ale co už, žádný učený z nebe asi nespad. Snad nikoho nepotkáme,“ mrknu na ní a potlačím nutkání vypláznout na ní jazyk.
„Tak co?“ rozhlédnu se tázavě po svých společnících a sprásknu ruce, „Jdem na sushi?“
Ani pořádně nečekám na odpověď, vytočím se na špičce a ukážu na eskalátor vedoucí na povrch. Podzemí mám dost na Hádu. Hurá na sluníčko.

Mozkem prosvištěl zvuk, který byl možná spíše jen pocitem. Pád do vibrujících hlubin. Nahrávání.

Metrem na Seventeen Avenue proudili lidé běžící do virtuální práce nebo naopak odcházející do virtuálních domovů. Vykachlíkovanými stěnami se nesly hlasy lidí a programů a hvízdot brzdící soupravy. Nikomu nepřišlo nápadné, že se u telefonního koutku vedle eskalátorů objevila nebezpečně krásná dívka v rudém koženém kabátu s vlasy jako fénix. Nikdo nepřemýšlel nad tím, jestli tam ten dvoumetrový chlap s ostře řezanou čelistí a vlasy elegantně prokvetlé pruhy šedin stál celou dobu a pozoroval je skrze sklíčka úzkých černých brýlí.

Kitsune... nebyla. Yarawa s Uranem se opírali o chladivé kachličky bez známky, že by k nim patřil ještě někdo další. Pak ovšem něco malého chytilo Yarawu za rukáv.

O hlavu a půl níže pod ní stála štíhlá sinale bledá asiatka v prostých černých džínách a bílé košili. Vlasy měla sčesané do drdolu protkaného krásnou zlatorudou jehlicí. Vypadala vcelku obyčejně. Víceméně stejně jako na Hádu.

„Vstupující do toho operátorovi nekecaj,“ houknu na Kitsune pobaveně, když se už pár minut muchlají s Matrixovým kódem. Nemohla jsem si to odpustit, ale zároveň je vlastně nechám být. Chci si Kitsu vychutnat a dát jí lekci, ne se nechat zmasakrovat armádou poloagentů. Nejsem pitomá.
Sama sedím bokem na křesle, pohupuju nohama volně ve vzduchu a lámu si nehet na ukazováčku bezmyšlenkovitým rýpáním do zástrčky v ohbí lokte druhé ruky.

Zvednu hlavu, když se k nám mlčky připojí kapitán. Překvapeně hvízdnu a spokojeně se na něj zazubím. Tohle vypadá čím dál tím líp.
„A jedem!“ výsknu zvesela. Ušklíbnu se na křečovitě zkroucenou Kitsune, povzbudivě ukážu Foxovi zdvižený palec, vzepřu se o područky, vykopnu nohy nahoru a plácnu sebou do křesla.

O asi deset minut později už seděl Fox u počítače a hovořil s Kitsune o věcech, kterým Yarawa nerozuměla. Zdálo se, že se mu snažila vysvětlit, jak vypadá nový hybridní kód. A že v tom Fox neustále hledá nějaké díry. Ale těžko říct. Byl to jazyk operátorů, podobně nesrozumitlný jako samotný matrix na obrazovce.

Potřebovali někoho, kdo jim bude krýt záda. Když seděl Fox u monitoru, býval to vždycky Speedy. Ale když byl Speedy mimo hru, kdo zbýval? Odpověď sama otevřela dveře do operační místnosti. Uran za sebou pečlivě zavřel.

Nebylo potřeba ani nic oznamovat a vyhlašovat. Složení narušitelů Matrixu bylo známo. Uran si sedl do křesla a Fox s výrazem vyrovnaného (ale zákeřného) doktora v ústavu odváděl za ramena Kitsune na její místo. Zatlačil ji do křesla, položil jí prst na rty a medovým hlasem ji pobídl: „Uvolni se, nic to není.“ Kitsune sice ležela v křesle, to ano, ale bylo vidět, že je ztuhlá v křeči očekávané bolesti a děsu. Měla pevně zavřené oči a ruce zaťaté v pěst.

„Přemýšlel?“ zopakuju po něm zmateně a pokusím se na Foxe ohlédnout, aniž bych si u toho dávala extra pozor na výskyt jeho nosu.
Moc mi teda nepomoh. Ale jo, přemýšlet moc škodí. Včera jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži.
Mám pocit, jako by se mi žaludek převrátil rubem navrch. Živě si pamatuju ten děsivě ledový pocit, který jsem včera vymyslela.
Agenti, kódy, příležitosti, Kitsune...
Ty jednotlivé střípky se mi pomalu skládají zpátky do hlavy, ale Kitsunina otázka je rozežene, jako když se střelí do holubů.
A asi to je dobře. Hele jak dopadl Speedy.

Prudce potřesu hlavou a rázně přikývnu na znamení, že na dohodě se nic nemění.
„Jo,“ potvrdím a poslední tón protáhnu do přemýšlivého zvuku, „Jenom co zjistíme kam... A s kým...“ rozhlédnu se po prázdné jídelně, „A tak,“ trhnu neurčitě rameny.

„Já pořádně nevím. Speedy...“ začal Fox k Yarawě, když odešel i kapitán, „asi příliš přemýšlel,“ dořekl nejistě a stáhl Yarawu zpátky na lavici a špičkou nosu jí konejšivě přejel po krku. Nebo se o to aspoň pokoušel. „Zatím bych to nechal na Uranovi. Zatím na mě Speedy působí, že nemá ani tak problém s lidmi jako se stroji. Ale nevím. Je to jen úvaha.“

„Speedy prostě tápe v nejistotách a to ho žere,“ prohlásila přemoudřele Adelaida a se svým typickým gestem „někdo tu loď hlídat musí“ taky vyšla z jídelny.

Kitsune jen smutně koukala za Speedym a pak nepříjemné napětí proťala otázkou: „Tak... půjdeme tam... dovnitř?“

Nejistě sklouznu očima od Speedyho zpátky mezi členy posádky usazenými kolem stolu v jídelně. Jsem ochotná vyměnit si nechápavý pohled prakticky s kýmkoliv, ale všichni se dívají na něj.
Přesednu si na lavici obkročmo, abych se ke Speedymu obrátila tváří, opřu se o dlaně a nakloním se k němu, aniž bych měla sebemenší tušení, co chci říct. Než se beze slova obrátí k odchodu, stihnu se napůl postavit, natáhnout za ním ruku a otevřít pusu, ačkoliv s výběrem slov na tom pořád nejsem o nic líp.

Škodolibá radost smíšená s pocitem dobře odvedené práce ve mně praskla jako mýdlová bublina a zanechala po sobě podivně odpornou pachuť v krku, která mi v ten okamžik dokázala připomenout jenom vlhký hnijící kanál. Už chyběl jenom zvuk čvachtajících polobotek.
Byla jsem tak spokojená, že se mi povedlo najít způsob, jak vytrestat viníky, pobavit nevinné oběti a urovnat spory, to všechno najednou. Mělo to fungovat. Nebylo to fér.
„Co se sakra posralo?“ obrátím se na Foxe zmateně a nechápavě, aniž bych se zdržovala s autocenzurou svých myšlenek.

Jenže Speedy se spiklenecky nešklebí. Speedy se ani neusmívá. Speedy má pořád ten nebezpečně prázdný pohled upřený na desku stolu. Když na něj Yarawa koukne, přivře skoro až bolestně oči a zdvihne se od stolu.

Oči v jídelně ho sledují. Upírají se k němu a snad ve všech je nějaká nevyřčená otázka.

Ale Speedy na žádnou z nich neodpoví. Ani jediné slovo, jediná hláska. Jen temná prázdnota v jeho tváři. Chvíli jen stojí - skoro jako by se odhodlával k nějakým slovům. Ale pak jen neznatelně zavrtí hlavou a odejde z jídelny. Zavře za sebou dveře.

Fox a Uran se oba zvednou ve stejnou chvíli. Vymění si pohled, bezeslovnou zprávu, načež Fox si opět sedne a ovine ruku kolem Yarawy, zatímco Uran vyjde za Speedym.

Šok si mě přivlastní jen na jeden jediný nádech. Byla jsem přesvědčená, že na mojí podmínku Kitsune nepřistoupí, ale nedala jsem ji proto, aby na ni nepřistoupila. Viděla jsem dobře odpor a nechuť v jejím souhlasu, ten tím ale nebyl o nic umenšen, spíš naopak. Když to bolelo, mělo to váhu. Chtěla jsem to tak. Pokud je ochotná se mnou vstoupit do Matrixu, mě by taky mohla přepadnou neobyčejná amnézie.
„Fajn,“ kývnu jednoduše a spokojeně zabubnuju prsty o desku stolu.
Na Žábu nepotřebuju plýtvat slovy. Prostě jenom zakroutím hlavou a trhnutím ukazováčkem přes hrdlo mu dám jasně najevo, jak by to pro něj dopadlo. Na tu chvíli se raději znovu zatvářím dostatečně vážně, mimo pohledy ostatních ale zlehka našlápnu Foxovi na nohu a pod stolem mu ukážu zdvižený palec. I když zůstane na Hádu, nepochybovala jsem, že si to užije. Kitsune si vychutná.
„Za mě dobrý,“ pokračuju, jako by k žádnému přerušení nedošlo, a s hlubokým nádechem se rozhlédnu po ostatních členech posádky, abych to srovnala s jejich názory. Střelím přes rameno pohledem po Speedym s očekáváním spikleneckého úšklebku.