Příběhy z cest (9 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

,,Asi by to bylo rozumný. I když stejně si nemyslím, že to nějak dokáže vyřešit." poslední větu jsem si zašeptala sama pro sebe, aby mě hostinskej neslyšel. Odkráčela jsem zpátky ke svému stolu, kde už na mně čekalo čerstvě upečené kuře. Vůně teplého jídla mě vábila a nutila se uvolnit. První sousto, to byl pro mně dlouho zapomenutý pocit. Konečně jsem v krku pocítila teplo z divoké zvěři.

Úplně jsem zapomněla na muže v rohu, na hostinského, nebo na lidi, co mě sem doprovodili. Teď už jsem vnímala jenom blaženou chuť masa, kde na jeho kouscích se občas objevila zaschlá krev.

"Je divnej, co? Ubytoval se včera – to byl ještě normální. Mluvil, platil, jedl, pil. Říkal, že jde do Netfosu. Jméno nevim. Pak šel spát. Ráno snídal, normální. Po snídani tady zůstal sedět, tak jsem mu dal ještě pivo. To už nic neříkal. Od té doby tady sedí, zvedá korbel a čumí. Už mu nedolívám. Nezdá se, že by mu to vadilo. Dělá mi starosti – co s ním, jestli se neprobere? Ještě, že je tady ten Netfoskej strážník. Řeknu mu, ať to vyřeší, no ne?“

,,Divný." řeknu si pro sebe a zvednu se ze židle. Pohled mám pořád upřený na muže v rohu a odvrátím ho až tehdy, když se opřu o barovej pult. Mé oči teď sklouznou k zrzavýmu muži. Na nic nečekám a rovnou se ho zeptám: ,,Kdo je ten muž v rohu?" Hlavou kývnu směrem k tomu divnýmu muži a celou svou váhu přenesu na ruce, které se teď opírají o pult. Sytě zelenýma očima pozoruju hostinského s neskrývanou zvědavostí ohledem otázky, kterou jsem mu právě položila.

Poté, co se tlustý s tenkým domluvili s hostinským na ceně, odebrali se na dvůr vynášet sudy.
Brýlatý se ujistil, že jeho pokoj je stále volný a ve stejném stavu, jak ho před chvílí opustil a šel, jak sám decentně hostinskému naznačil, „na toaletu“.
„Takže vysrat...“ zabrblal si hostinský pod vousy, když za ním zapadly dveře.

Tanya si prohlíží hosty.
Divous má kožešiny nejen na sobě, ale jistě i v tom vaku, který si pořád tak hlídá. Asi to bude lovec. Má meč, luk a sbírku drátěných ok.
Voják se láduje a ničemu nevěnuje větší pozornost.
Host v rohu má úplně prázdný výraz. Jako by vůbec nebyl doma. Krýgl zvedá s železnou pravidelností stále ve stejných intervalech. Jak si ho tak Tanya prohlížela, s hrůzou si všimla, že v něm už žádné pivo není. Muž to neregistruje. Dá korbel k ústům, naprázdno polkne a položí ho. Za chvíli znovu.

Když mi donesli pivo, okamžitě jsem se do něj pustila. Vypila jsem hned půlku, žízeň mi nechtěla dát pokoj. Zrzavou dívku, která tady obsluhovala, jsem ještě požádala o kuře. Měla jsem obrovskej hlad, kterej neukojím jen tak nějakými bobulemi z lesa.

Lesní elfové jsou známí tím, že nejí maso. Avšak najdou se i tací, kterým zvířecí maso vůbec nevadí. I když to jsou většinou vyhnaní lesní elfové. Už od mala nás učili žít v souladu s přírodou. Ochraňovat ji, brát, no ve stejném množství i dávat.

Už je to dávno, co jsem cítila teplo domova. A když říkám dávno, myslím tím hodně dávno. Teď jsem cítila jenom teplo hostince, ve kterém bylo také cítit spocená těla smíchaná s vůní jídla. Jak jsem tak čekala na jídlo, prohlížela jsem si návštěvníky hostince. U každého se můj pohled na chvíli zastavil a prohlédl si jej od hlavy až po paty. Nakonec jsem pohledem skončila u světlovlasé dívky, která na první dojem působila chladně a vyrovnaně, no něco mi šeptalo, že tomu tak není.

To ona se nám tehdy smála z plných plic a pak nám nechtěla pomoct. Cítila jsem k ní jistou dávku opovržení, kterou jsem posleední dobou cítila ke všem. No ona mi skrátka nepřišla moc sympatická. Život mimo mou vlast mě naučil, že málokomu lze důvěřovat, protože jsou i tací, co se umí přetvařovat. Proto jsem se raději nikdy neohlížela, spoléhala jsem se jenom sama na sebe.

Dřevěné sloupy podpírají staré prohnuté trámy z nichž visí kované lustry nesoucí množství svic naplňujících hospodu příjemným světlem. V krbu praská oheň.

Hostinský je pravým archetypem svého řemesla, tlustý jak sud, když jde, jakoby se valil, všechno je na něm kulaté. Zrzavé vlasy má krátké, trčí mu jako štětiny na všechny strany.
V přímém kontrastu s ním je mladá dívka, která je štíhlá, prohání se svižně mezi stoly a obsluhuje. Ovšem i její vlasy jsou přísně zrzavé, obličej samá piha.

Blízko u krbu sedí muž středního věku v těžké zbroji, obouruční meč opřený o desku stolu, hezky po ruce, láduje se horou masa a zapíjí pivem. Vypadá jako strážný, nebo voják. Má na hrudi dokonce vybledlý odřený erb, něco jako ovce a luk, pokud se to ještě dá poznat.

U jiného stolu sedí divoce vyhlížející chlapák v kožešinovém oblečení, který popíjí kořalku a střídavě si podezřívavě prohlíží příchozí a kontroluje svůj objemný vak ležící na zemi.

Poslední host sedí sám v rohu, tupě zírá před sebe a občas se napije piva.

Žena v kožené kazajce, obalená dýkami, se rozvalila k volnému stolu: "Nalejte mi něco, nebo to tady roztřískám," praštila dlaní do stolu a spokojeně se usmála, "mám hlad na pečený kuře!"

Tlustý a tenký vyjednávají s hospodským cenu za kořalku.

Brýlatý se postavil ke krbu a suší se.

Hospoda byla zařízena poměrně jednoduše. Co jiného by se taky dalo čekat. Jsme v nějakém zapadákově, uprostřed přírody. Nevím, jak daleko je nějaké město, nebo malá vesnice. Mapu jsem stratila před několika dny, kdy se mě snažili zabít hladoví vlci. Utekla jsem jim jenom o chloupek, i to jsem vylezla vysoko do korun toho nejvyššího stromu.

Lidí tady nebylo zrovna málo, ale na můj vkus tady ani nebylo narváno. Myslím, že jsou tady spíš kolemjdoucí a obchodníci, jako jsou ti dva, co jsem potkala u toho výmolu, kterej podle té ženy výmol ani není.

S úlevou, která mně potkala v hostinci díky teplu, jsem se zvalila na jednu ze židlí a požádala o jedno pivo. Měla jsem obrovskou žízeň, hlad také. Nohy mě náramně bolely, byla jsem špinavá a mokrá, také zkřehlá od chladné mlhy a deště. Unaveně jsem se opřela o rám židle a znovu úlevou vzdychla. V rychlosti jsem skontrolovala svou knihu a když jsem se ujistila, že je v pořádku a bezpečí, znovu jsem si ji zastrčila pod mou tmavou kápi. Opatrně jsem si z opasku, kterej jsem měla pevně přivázanej k bokům, vytáhla svou dýku a začala jsem si ji čistit ubrouskem. Byl to jeden z mála ubrousků, kterej přežil několik dní bez poškození.

"Tam je to! Tam!" zakřičel nadšeně brýlatý a donutil dlouhého stočit koně doleva. Je s podivem, že přes ty okuláry zrovna on něco vidí, protože ostatní nevidí nic.
Ale opravdu, brzy se z mlhy vynořila hospoda.
"Večeře, kuřátko, pivo!" zatleskala nadšeně žena a na nic nečekajíc, popadla za kliku a pustila do deště vlídné světlo svic. Překročila práh a vstoupila dovnitř.
Brýlatý jde za ní: "Tak jsem zase zpátky. V té slotě jsem daleko nedošel. Doufám, že je stále volný můj pokoj?" je slyšet ven, jak se vítá s hostinským, se kterým se před chvílí rozloučil.
Tlustý a tenký parkují povoz a nakonec také vnáší svůj díl bahna do světnice, oznamujíc hostinskému, že přivezli kořalku, za což je jim velkoryse odpuštěna ta špína.

Překroutila jsem oči nad jejíma slovama a u toho jsem ze sebe vydala unavené povzdechnutí. ,,Proč nám nepomůžeš, když vidíš, jak je to náročný?" stěžovala jsem si. Neměla jsem ráda, přímo jsem nenáviděla, když jsem já poctivě pracovala a ostatní se na mě s úsměvem dívali. Příde mi to tak povrchní.

Co se dalo dělat, musela jsem tlačit dál. Několikrát jsem pohledem zabloudila mezi stromy a snažila se ve stínech rozeznat nějakou postavu. Nic jsem však nezahlédla, překážela mi v tom ta mlha. Mé podvědomí se začalo dost děsivě třást, jako by se každou chvíli mělo dít něco strašidelného. Chtěla jsem se od toho pocitu odprostiť, už dlouho jsem strach nepociťovala. Vlastně od té doby, co jsem se musela poprvé spolehát jenom na sebe.

A tak tlačili svou káru dál. Tedy – Tanya a tlouštík. Brejlatej neohroženě ukazoval cestu a snažil se přitom co nejméně zablátit. Žena šla za nimi a pobrukovala si nějakou melodii, aby najednou mimochodem poznamenala: „ta mlha je taky divná... Je tak hustá... skoro si nevidím ruku... Divný věci... ten ork... díra... déšť... mlha... Něco číhá ve stínech. Cítím to v kostech.“ Nemluvila moc nahlas, takže to slyšela jen Tanya a tlouštík.

Odvrátím od ženy zrak, její slova nechci brát na těžko. Je to šašek, tak se s ní nebudu hádat. Stejně by mi to bylo k ničemu, jenom bych ze sebe udělala šaška taky.

Znovu překroutím očima, v hlavě mi blikne zákeřná myšlenka: Až se dostaneme do toho hostince, pláchnu i s knihou a už po mně nebude nidky ani vidu, ani slychu.

Co teď ale nadělám. Tak podejdu k vozu a s co největší silou začnu tlačit. Nevím, jak dlouho takhle vydržím, doufám, že má ten brejlatej muž pravdu a hostinec je opravdu nedaleko. Stejně jsem už zabahněná a mokrá až po hlavu. Nidky bych neřekla, že má krádež skončí takhle vtipně.

„Ale jistě, nebyl by to žádný problém, mé pátravé oko,“ vyvalila na tebe oči, „ihned každého lupiče odhalí. Kdybych chtěla, hned ho najdu. Ale nechce se mi... Nebo se mi má chtít?“ usmála se na tebe ošklivě.

Déšť mezitím zesílil do biblické intenzity. Z nebe padají úplné provazy vody, cesta se mění v bahnotok, je zima jak v psírně.
Zdá se, že kolo je na místě, ale vozík naložený šesti sudy je zapadlý v bahně a je jasné, že koník ho neutáhne. „Pomozte tlačit, do hostince to už musí být kousek,“ rozkazuje tlouštík, jakoby vás snad už všechny najal za nádeníky.
„Je to vskutku nedaleko, neboť odtamtud právě jdu,“ poznamenal opláštěný, „ale s přihlédnutím k intenzitě srážek a vlhkosti vzduchu se tam zase rád vrátím. Neztrácejme čas! Ty muži hubený veď koníka, ty muži tlustý tlač tu vprostřed, vy ženy tlačte každá po jeho jedné straně, já budu ukazovat cestu!“ Ujal se vedení opláštěný a už je dva metry před koněm, aby asi bylo všem jasné, že se práce nebojí a bez okolků se ujímá přiděleného úkolu.

Navíc jsem za sebou měla těžkej týden v podobě plánování a taky spoustu přebděných nocí. Plánování vyloupení dá někdy zabrat, obzvlášť když máte před sebou stejného protivníka. Né že by se orkové zrovna v něčem podobaly elfům, ale taky to nejsou nějaká hloupá stvoření. Konkrétně mě teď žádná nenapadají. Každopádně jsem celej týden moc dobře nespala, hlavně kvůli myšlenkám, co se mi honili hlavou. Takže po celém týdnu se mi podařilo uloupit vzácnou věc od orků a teď se po tom všem ještě tahám s kolem od vozu.

Překroutila jsem oči nad slovama ženy a dál jsem se spolu s mužem tahala s kolem. ,,Dobře, už sis určitě ten výmol dostatečně prohlédla, tak co kdybys nám pomohla? Nebo se alespoň skus porozhlédnout po nějakých těch lupičech." řekla jsem, když jsem s mužem zvedala to zatracený kolo. Nebylo zrovna nejlehčí a pohled na ženu, co jen tak stojí a čumí, bez ochoty nám pomoct, mi taky zrovna nepřidával na síle.

Muž s kolem je podsaditý, trochu zavalitý, asi o něco starší, než ten druhý, který je pro změnu vyšší a štíhlejší. Společně jste se znovu začali lopotit s kolem.
Žena přišla až k vám. Nejdřív jste mysleli, že vám jde pomoci, ale jenom se dívá, asi chtěla mít lepší výhled.
„Když nepomáháš, tak na nás aspoň nečum,“ ohradil se zavalitý.
„Na vás už jsem se nakoukala dost. Teď mě spíš zajímá ta díra,“ ukázala na výmol, do kterého zapadlo kolo a rozbilo se
„Co je zajímavýho na díře v cestě?“
„Že ji někdo vykopal.“
„Cha cha,“ zavalitý se zasmál, „a kdo by ji kopal? Lupiči? A kde teda jsou?“
„To je právě to zajímavý...“ rozjímá ta žena, „že tady nejsou. Ale výmol to není, to já poznám.“

Co jsem měla říct? Co jsem měla teď udělat? Byla jsem ve slepé uličce. Jestli někdo příde na to, co jsem provedla, tak je semnou konec. Když už jsem ale tu, tak bych mohla začít vyzvídat. Ale ještě předtím začnu trochu zvolna. Nejsem nějaká zkušená manipulátorka, ale něco už umím. ,,Ukažte, já vám s tím kolem pomůžu." začala jsem a vlídně jsem se na muže usmála. Trochu jsem změnila svou pozici, posunula jsem se blíž k vozu a jeho majitelům. Také jsem se snažila co nejlíp uvolnit, i když jsem byla pořád ve střehu, připravená kdykoliv vytáhnout dýku a vrhnout se do boje.

"Nepomůžete nám prosím vás někdo s tím kolem, když už je vás tu najednou tolik?" zeptal se ten, kterému před chvílí spadlo na hlavu.
"Super brejle..." poznamenal ten druhý k muži v plášti.
"Obyčejné brýle... mě spíš zaujímá ten ork..." muž se lehce sehnul a píchl orka do čela. Nic se nestalo. "Interesantní..." zamumlal si pod vousy, které nemá, a mne si bradu v zamyšlení.
Žena na kmeni konečně popadla dech a setřela si slzy. "Myslela jsem, že jsem v lese, ale koukám, že jsem v divadle," pohodlněji se na kmeni usadila a decentně zatleskala, "chop, chop - hrejte dál." Má dlouhé světlé vlasy stažené do culíku, aby nepřekážely. Oblečená v kožené kazajce a kožených kalhotách, za pasem dýky, na lýtkách dýky... možná má další v rukávech.

Co kdyby se sedící ork rozhodl mě znovu pronásledovat, nebo by přišel útok ze zálohy? Myšlenky jsem měla rozvířené jako tornádo, snažila jsem se ho co nejvíce skrotit. Bylo to marný, hned jak jsem na nějaké věci přestala myslet, přihrnuli se další. Myšlenkami jsem zabloudila až k Brunovi. . . Muž, díky němu jsem pochopila mnohé, mnohé mě naučil, mnohé mi řekl. Musela jsem co nejdříve vypadnout, protože jestli nêkdo objeví knihu, co jsem schovávala vesvé kápi, pak je rozhodně po mně.

Koho by přece zajímal nějaký lesní elf? Ta kniha je přece nejzajímavější, sama jsem to moc dobře věděla. Ukrývá v sobě odpovědě na mé otázky, také je klíčem v vyřešení mých problémů a přání. Jenom díky ní se Bruno může vrátit do světa živých.

Nevím, odkud se u orků vzala tak mocná kniha a teď to ani zjišťovat nechci. Mou prioritou číslo jedna je se co nejrychleji a nejnepozorovaněji dostat odsut pryč.

Pustím jílec dýky, protože to vypadá, že jsou všichni dočista zmateni. Očima neustále běhám po všech přítomných a snažím se přijít na to, co se vlastně děje. Muži u vozu jsou zmateni, muž s brýlemi je zmaten, ork je dočista mimo, žena na stromě se pořád směje a já jsem taky zmatená. Možná by bylo nejmoudřejší se odsud vypařit. Rukama začnu šmátrat ve své kápi, abych se ujistila, že mám pořád to, co jsem ukradla. Od úlevy si oddechnu, když je kniha přesně tam, kde má být. Ještě jednou se rozhlídnu po všech přítomných a pak začnu pomalynku couvat vzad.