Příběhy z cest (6 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

,,Kruci. . ." zakleju tiše a o několik kroků couvnu. Podvědomě si sáhnu na baťoh, v němž se ukrývá ta kniha.
,,El, běž. Já to vyřídím." řeknu a už vytahuju krátký meč a dýku. Postavím se do bojové pozice a usměju se. ,,Tohle bude raz dva." prohlásím pořád s úsměvem a čekám, co se bude dít dál. Díky mému skvělému výcviku a elfským dovednostem ti orkové nemají moc velkou šanci. Možná že jsem jenom jedna a oni čtyři, (pokud dobře počítám) no oni se spoléhají hlavně na sílu a elfové na techniku. Jsem mnohem rychlejší než oni.

"Den cesty. Do večera bysme tam měli být." El si vykračuje nalehko.
Je krásný den, skoro jasno, příjemně vlaho, po včerejší mlze ani památky. "Až tam dojdem, pokusíme se ubytovat v hospodě U Studny. Je nejmíň hrozná ze všech, minimum štěnic a švábů, deky se perou alespoň jednou do roka, takže je tam furt narváno. Ty tam na mě počkáš a já oběhnu ty svý známý, ať neztrácíme čas a Josuf nám nevyklouzne."
Stromy se sklání nad cestou a vesele pohupují větvemi, jeden si dokonce přes cestu vysloveně lehl. El se okamžitě napjala, ale to už se nad kmenem vynořily dvě orčí hlavy a dvě nabité kuše. Ze křoví po obou stranách cesty vylezli dva orkové. Jeden z nich je ten, který honil Tanyu a pak zůstal tupě sedět na cestě během toho zmatku s ulomeným kolem. "My vás dobře najít, my vědět o vás všecko," předvedl své řečnické umění známý ork. "Ty nám dát ta kniha a my pustit. Ty nedát kniha a my ti urazit palice a vzít si potom," předložil Tanye lákavou nabídku a zahrozil palcátem. Z huby mu smrdí jak z latríny a to je od nich dva metry.

Omluvně se na hostinského usměju a vyjdu za El ven. Jemný vítr mě okamžitě pošimrá na tváři a já svou tvář vystavím slunci. S baťohem na zádech, toulcem šípů pod baťohem a lukem v ruce se náhlím za El.
,,Jak je ti daleko do toho Netfosu?" zeptám se, protože kartografie mi nikdy nešla a když za mnou v mé rodné zemi přišel elf co mluvil o poloze našeho kraje a o jiných zemích, slušně jsem ho poslala do háje.

El se se slušností nemaže. Ta si říká co chce a hostinský měl pravdu, nesluší jí to. Dámy mají být podle dekory jemné a křehké. No to platí jenom u šlechty a královské rodiny. Protože pokud si chce obyčejná dívka v tomhle světě vybudovat nějaké to své ,,království" a prosadit si svůj názor, musí být tvrdá jako ocel.
Možná dokonce tvrdší jak ta ocel.

Někdy bych se chtěla dozvědět její minulost. Zda byla růžová, nebo zahalená do temnoty. Možná se mi podaří po cestě z ní něco málo vytáhnout.

„Já nemám peněz nazbyt a ty nemáš žádný, takže bych to na koně moc neviděla.“ El si utřela mastnou pusu do rukávu. „Je čas vyrazit,“ zvedla se od stolu.
„Bavte se tady dobře a kdyby se vám na ní,“ El ukázala na zrzavou, „něco nezdálo, vemte ji raděj do města ke knězi,“ poradila hostinskému, „celá ta věc mi smrdí jak hovno.“
„Děkujeme vám za pomoc paní, ale s tím slovníkem byste měla něco udělat, nesluší vám.
„Ale hovno, tahle hospoda mi nesluší,“ mávla El rukou a vyšla do probouzejícího se dne. Zůstaly za ní otevřené dveře. Slunce prosvěcuje poslední zbytky ranní mlhy. Slabý větřík navál dovnitř vůni lesa a pár nažloutlých listů.

,,Kéž by to sen byl." prohlásim a pak se zakousnu do své snídaně.
,,Já bych to řekla tak, že se zas nějakou tu dobu nevyspím. Je to vskutku zvláštní, co se tady děje a dělo. Nikdy jsem nic podobného nezažila." konstatuju.
,,Mohla bych poprosit jeden heřmánkovej čaj, pokud máte?" pohled upřu na hostinského, který se teď usmívá od ucha k uchu.

Pak se otočím k El a řeknu jí: ,,Půjdem pěšky, nebo si pujčíme koně? Ze včerejška mě celkem dost bolí nohy. A pokud chceš abych ti zachránila krk, musím mít nějakou tu energii v rezervě." při poslední větě se nad ní nakloním a pronesu ji tak potichu, aby to slyšela jenom ona.

Hostinský vítá Tanyu s úsměvem na tváři. "Zdá se, že moje dcera je v pořádku, chtěl jsem vám poděkovat."
Zrzavá přinesla snídani a vypadá v pohodě. "Ze včerejška si nic nepamatuje, ale jinak se zdá, že jí nic není," usmívá se hostinský.
"Co se zdá, to je sen," vstoupila El, "dám si kus slaniny a chleba" sedla si ke stolu k Tanye. "Spala sem jak zabitá. Hezkej den. Naládujem se a vypadnem, máme to kus cesty, ať sme do večera tam. Další hostinec u cesty si ráda odpustím."
V rohu sedí ten, co včera pil z prázdného korbele. Povídá si s někým, koho neznáte, jí a pijí, občas se smějí.
"Kdy se probral?" ptá se EL.
"Nevím. Odvlekl jsem dceru do postele. Myslel jsem si, že neusnu, ale najednou bylo ráno a ona spala. Tak jsem ji vzbudil a chovala se normálně. A támleten se někdy v noci musel přesunout do pokoje. Ráno přišel, jakoby nic a objednal si snídani. Pak přišel z venku ten druhej chlap a dali se do řeči.

,,Aaa." s křikem jsem se posadila na posteli, celá upocená. Ty sny vůbec nedávali smysl! Nebo možná ano, ale byl hodně skrytý.
,,Tohle mě bude ještě dlouho pronásledovat." zamumlám si pro sebe a odhodím přikrývku. Vyskočím z postele, protáhnu se a pak pomalu sejdu po schodech na přízemí, odkud slyším hlasy.
V noci jsem usnula oblečená, ani jsem se nevyzula. Přeci jen, jsem na takovéhle věci zvyklá. Oblečení jsem si naposledy měnila asi tak před měsícem, co se už začalo odrážet na jeho vzhledu.
Triko je samá díra, kus levého rukávu chybí. Kalhoty mám zablácené, nemluvě o botách.

Sednu si na jednu z volných židlí a nepřítomně zírám před sebe. Přemýšlím nad těmi sny, jejichž obrazce se mi pořád prohánějí hlavou. Nějaký ten význam jistě mají. A já zjistím, jaký je.

"Jéé, tak to mám štěstí, nemusím tě platit!" zaradovala se El, vylezla z Tanyiné postele, aby se tato mohla zavrtat do peřin, a odebrala se do svého pokoje. "Tak ráno," houkla ještě, než za ní zapadly dveře.

Noc byla mizerná, Tanyu trápily otravné sny, neměly hlavu ani patu, byly zmatené. Viděla veliké město, které zmizelo v záblesku, ženu v paláci z křišťálu vypít jed, aby poznala, že je to ona sama, stvůru běhat po lesích, létající město spadnout z nebe do pouště... Nakonec byla ráda, že už je ráno. Za oknem svítilo slunce a zpívali ptáci. Z lokálu v přízemí se ozýval veselý hlahol.

,,No nejdřív se potřebuju prospat. Chodící mrtvola by ti asi moc nepomohla." prohlásila jsem a s radostí jsem se vrhla do postele. Zavrtala jsem se pod peřinu a spokojeně si oddechla. Po dlouhé době jsem konečně cítila teplo měkké postele.

,,Nepotřebuju peníze. Ty jsou mi naprosto zbytečný." začala jsem.
,,Co se týče toho prášku, neřekla bych, že je to úplně blbost. Ti lidé mají své důvody, proč tomu věřit. A pokud si myslíš, že mám talent v zachraňování ostatních, tak to se pleteš." na chvíli jsem se odmlčela a zadívala jsem se na stěnu naproti mně.

Pak jsem s úšklebem dodala: ,,Pomůžu ti jenom z toho důvodu, že momentálně nemám co dělat."

El se pohodlně natáhla v posteli. "Snad u toho neusnu," zívla.
"Žil byl jeden zloděj jménem Josuf a ten nevěděl, kdy dost je dost. Tak dlouho překračoval všechny meze, až ukradl, co neměl, a teď je v pěkným průseru. Poškozeným je chrám boha Dhaatua v Atkale. Josuf jim ukradl jakousi krabičku, ve které je beztak velký kulový, ale oni věří, že je tam nějakej posvátnej popel nebo co, má to pro ně velkou cenu a chtějí to zpátky. Najali si tedy jistou organizaci, aby to zařídila. Ta zjistila, že Josuf míří do Netfosu a poslala na něj mě. Já teď v ideálním případě přijedu do Netfosu, najdu ho ožralýho v první hospodě, kopnu ho do koulí, seberu mu ten krám a pojedu domů. V méně ideálním případě se to celý zašmodrchá a pak budu potřebovat tebe. Ty to rozšmodrcháš, zachráníš mi kůži stejně, jako dneska, máš na to zjevně talent, dostaneš ode mě horu peněz a pak si spokojeně každá půjdeme svou cestou. Ale pro začátek bude fajn, když se dostaneme do města. Znám tam nějaký lidi, takže najít to pako snad nebude tak těžký."

,,Přicházím z codurského lesa, kde jsem prožila své dětství. Posledních několik desítek let cestuju po světě. Ta znetvořená žena byla dá se říct má stará ,,známá." Zabila jsem ji hned po tom, co mi zabila mé rodiče." při vzpomínce na ně se mi do očí nahrnuli slzy, no potlačila jsem je. Nechci před ní brečet. Nebrečela jsem už tak dlouho, že mi to příde až trapné.

,,To ta žena, nebo co to bylo, zahnala toho čaroděje. Nevím, proč mě zachránila, no jasně si vybavuju její slizský škleb, který měla na tváři, když se mi ztratila z dohledu." po rukách mi naběhla husí kůže, když jsem nad tou událostí přemýšlela.

Potlačila jsem všechny nežádoucí emoce a poprvé co jsme v tomhle pokoji, jsem se El podívala do očí a s úsměvem na tváři jsem se jí z legrace zeptala: ,,Co myslíš tou ,,prkotinou v Netfosu?" Nejsem si totiž jistá, zda máme stejná měřítka."

Za okny hostince U Dubu vládla tma. Mlha prořídla a přestalo pršet. Tanya si prohlížela brýle. Obroučky jsou ze zlata a daly by se dobře zpeněžit. Co se skel týče, nepodívala se přes ně a tak jediné, co o nich může říct je, že jsou tlustá.
El se natáhla na postel tak, jak byla, nesundala si ani boty. „Povídej něco. Třeba odkud a kam jdeš a co to bylo, co zahnalo mocného čaroděje, který nás podle vší logiky měl mít na lopatkách a naše šance měly být nulové. Já ti pak taky řeknu něco o sobě. Možná pro tebe budu mít práci – potřebuju s čímsi helfnout a ty nemáš ani měďák. Bude to jenom prkotina v Netfosu, nic náročnýho. Ale nejdřív bych chtěla mít jasno v té znetvořené ženě.“

,,Radši ne." řeknu nesouhlasně, pohled mám upřený na brejle. ,,Ale vezmu si je. Možná se budou na něco hodit." skonstatuju a brýle si zastrčím do jedné z kapes na kalhotách. Prázdnou flaštičku si také vezmu.

Pak rukou pokynu El ať mě následuje a vydám se po schodech nahoru. Když dorazíme do pokoje, spokojeně si lehnu na postel a pečlivě si začnu prohlížet brejle.

El vypila lektvar a zdá se, že se jí udělalo lépe. „Ty jo, dobrý,“ čuchla k prázdné lahvičce, „hmm, dík,“ postavila ji na stůl. „Hele, on tady zapomněl brejle...“
Skutečně. Na stole leží brejlounovy okuláry. Mají pekelně tlustá skla ve zlatých obroučkách. El je zvedla, prohlédla si je ze všech stran, ale nenasadila si je. „Nějak je mně z nich šoufl. Nechceš si je zkusit?“ koukla tázavě na Tanyu a položila je zpět na stůl. „Cítím se dobře. Jestli seš ochotná, můžeme jít nahoru pokecat. Snad už tady bude klid.
Hostinský zavřel okno a klidí se z dosahu.

Najednou jsem si na něco vzpomněla. ,,Ppčkej tady." řekla jsem jí a sprintem jsem opustila přízemí.
Prudce jsem otevřela dveře od svého dočasného pokoje, div jsem nevyrazila dveře. Začala jsem se prohrabávat ve svém malém a skromném baťohu, hledajíc jednu konkrétní věc. Po chvíli jsem ji konečně našla a hned nato jsem se vydala spátky po schodech dolů.

,,Tady." podala jsem jí láhev, kterou jsem ještě předtím stihla odzátkovat. ,,Je to léčivý lektvar." vysvětlila jsem jí a čekala, dokud si odemně lektvar vezme.

El se pokusila Tanyu následovat, ale spadla ze židle. "Do pytle, kdybych měla ještě nějakej lektvar," zašeptala sotva slyšitelně. Zdá se, že je jí spíš hůř, než líp. Leží na zemi a svaly se jí chvějí. Vypadá to, že má v plánu doplazit se k baru a zkusit se zeptat hostinského.
Pivo v soudku došlo. Hostinský odevzdaně dovlekl vědro a začal vytírat.
Tupý se napil z prázdného krýglu.

Povzdechnu si. ,,Tak dobrá. Ale poďme si promluvit do mého pokoje. Tuhle věc nechci řešit s nikým jiným." řekla jsem jí a hlavou jsem jí pokynula, ať mě následuje. Možná bych už nemusela být tak nepřátelská, jak doteď. Pokusila se mi zachránit život, i když jí to moc nevyšlo. Nenechala mě v našem plánu samotnou, což se od ní jako od téměř cizího člověka opravdu cení.

"Kde byla žena? Kdy umírala, kde umírala? Já nechápu ani slovo. Nechceš mi to vysvětlit podrobně?"

Kousla jsem si do rtu. Nechci jí říct pravdu, no nechci jí ani lhát. Nikdy nelžu, ani v těch nejnebeznadějnějších situacích. Rukou jsem si podepřela hlavu a znovu si povzdechla.

,,Byla tam žena. Hodně znetvořená žena. Zřejmě si ji nemohla vidět, ale já jsem ji spatřila přesně tak, jak vypadala když umírala." vysvětlila jsem jí nakonec. Hned natk jsem si kousla do spodniho rtu, až jsme v útech ucítila kovovou pachuť krve.