Příběhy z cest (7 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"A proč by to dělal? Proč by vyskakoval oknem? Já jsem byla vyřízená, vsichni zdrhli a barman se schoval. Bylas tu s ním sama. Proč by utíkal?"

,,Jsem o něco míň zmatená jak ty." přiznala jsem se jí a pak jsem se vrhla do vysvětlování toho něčeho mála, co vím.

,,Ta krev byla podle všeho jeho. Nedokážu určit, kdo, nebo co ten muž je, no podle všeho utekl. Opustil své tělo a proskočil oknem." pasáž s ženou, kterou už jsem dokázala identifikovat, jsem raději vynechala. Mám pocit, že ještě nenastala vhodná chvíle prozradit jí svou minulost.

Nemotirně jsem se zvalila na židli a vzdychla jsem. Tohle všechno se stalo za pouhých pár hodin. Jak neuvěřitelné a děsivé zároveň.

Jediný, kdo by ještě mohl nebýt v pořádku, je hostinský a ten zatím raději nevylízá.
"Leda bys měla kouzelnej lektvar, jinak mi tak akorát můžeš pomoct stavět," mávla El k hromádce kostí. "Ale ptala jsem se, co se vlastně stalo? Kde je brejloun? Nikdo mi neodpovídá. Máš ruku od krve, ale nic ti není, tak čí je to krev? Jeho? Já si pamatuju, že mě sejmul bleskem, když jsem ho chtěla probodnout, víc nevím."

,,Tvůj domeček teď nikoho nezajímá." zašomrala jsem si popod nos. ,,Jste všichni ostatní v pořádku?" zeptala jsem se těch málo lidí, co zde zůstali.
Pak jsem si začala celkem jemně utírat krev z ruky.

Naštěstí, neměla jsem ani škrábnutí. Což mě trochu překvapilo, no neřešila jsem to a raději jsem šla přispěchat El na pomoc.

"Áá..." vzdychá El a leze po čtyřech. "No eště mě poblej..." Zdá se, že ji všechno bolí. "Co se to sakra stalo? Nic nechápu. Kde je brejloun? Proč máš ruku celou od krve? Jsi zraněná?"
Levá Tanyina ruka je skutečně celá zakrvácená.
Hostinský se raději zase schoval za bar a tiše tam úpí.
"Já su úplně v prdeli. Mám přetržený všechny svaly," běduje El, která s námahou vylezla do židle a vděčně se tam zhroutila. "Spadl mi domeček. To mi někdo zaplatí..." její domeček z kostí skutečně spadl...

,,C-co se stalo?" koktala jsem, oči mě nemilosrdně pálili a slzy tekli proudem. Ta žena, nebo stvůra mi někoho připomínala, no jak jsem byla omámená, nedokázala jsem určit, o koho šlo. V hlavě jsem měla část prázdna, stejně jako v krku. Rozhlédnu se. El se snaží popadnout dech a rukama se pomalu škrábe zpod stolu.

,,Jsi v pořádku?" natáhnu k El pravou ruku, která se s nejistotou pořád hýbe. A pak to příde.
Okamžitě se zvednu ze židle a než stihnu vyhledat jakoukoliv nádobu, nebo vyjít ven, můj žaludek se zkroutí a já ze sebe vybliju dnešní večeři. ,,Kruci." zakleju když skončí první várka, no hned potom následuje další, no už slabší. Nestihla jsem dojít ani ke dveřím, bohužel to tedy všechno skončilo na dřevěné podlaze. Ruka se mi třese, levá ještě pořád nepřišla k sobě. Vyčerpaně klečím na zemi a snažím se sklidnit svůj rychlý dech. V hlavě mi bolestně tebe, mám závrať.

"No to snad není pravda...“ zamumlal brýlatý tak, že to slyšela jen Tanya.
„Zdá se, že to ty ženy dostalo taky,“ řekl už nahlas, aby slyšeli všichni, načež si sundal brýle a začal si Tanyu pečlivě prohlížet.
Tanya uviděla jeho oči, vodnaté, bledě modré a pojala ji nevolnost. Zatočila se jí hlava a začala se do nich potápět, ačkoli nechtěla, byla tažena a nasávána, svět se rozmazal a zmizel a už viděla jenom ty oči, které se ji snažily pojmout do sebe.
Za zády brýlatého bez brýlí se najednou zjevila El a zarazila mu dýku do krku až po rukojeť – tedy, podle vší logiky se tak mělo stát. Místo toho se ale zablesklo oslnivým modrým světlem a El zasažena elektrickým výbojem z brejlovcova těla odletěla za hřmotu hromu dobré dva metry a zaparkovala na prknech mezi stoly. Dýka zazvonila o zem. Z těla El se kouří.
Brýlatý zintenzivnil své úsilí, na jeho čele vystoupil pot a Tanya je stále na půl cesty mezi sebou a jím. Stůl se začal třást, nádobí na něm poskakuje, korbel spadl na zem, lustr nad stolem se kýve a světla svic plápolají. Je zjevné, že něco neběží podle plánu. Ale proč?? Brýlatému námahou naběhly na spáncích fialové tepny.
A vtom ji Tanya spatřila. Vynořila se za jeho zády jako stín, jako smrt, v ksichtě lehký škleb, napůl výsměch napůl hrozba, monstrum z dávných dob. Tanya věděla, kdo to je, ty prázdné oči už viděla... Dlouhá křivá pracka narudlé barvy s vypelichanými černými štětinami trčícími na všechny strany se jakoby láskyplně položila na brejlovcovo rameno a zaryla do něj dlouhé drápy připomínající břitvy. Vystříkla krev z proříznutých tepen a ozvalo se praskání drcených kostí, když se prsty sevřely jako svěráky. Provazy blesků proudily z brejlovcova těla do stvůry a prskaly v reji barevných výbojů. Nezdálo se, že by jí to jakkoli vadilo, její posměšný výraz se neměnil. Brejloun zařval bolestí a vystoupil ze sebe sama. Udělal krok do strany ze svého těla a stvůře zbyl v prstech jen obal, jen slupka, která se smutně schlípla, zmuchlala, složila na židli, zpráchnivěla na prach a nakonec i ten zmizel. Brejloun na nic nečekal, rozrazil okno a vyskočil do mlhy. Stvůra se zasmála a znělo to, jako když se sype kamení. Pak se pomalu rozplynula, jako stín zahnaný světlem, až naposledy zmizel ten strašný škleb.
Tanya se pomalu probírá k sobě, očí pálí, v krku vyschlo, levou ruku jako po mrtvici, jakoby ji půl dne zapomněla nad hlavou a vyprchala z ní většina života, jen bolest zůstala.
El leze po čtyřech zpod stolu a s přerývaným hýkáním se snaží nasát vzduch do plic.
Hostinský opatrně vykukuje jedním okem zpoza baru, zrzavá to využila a točí pivo ze sudu na zem. Tupý polkl neexistující pivo. Ostatní vzali roha – voják zapomněl na stole svůj meč, divous vzal všechno.

,,Já jsetli mám někam namířeno? Všude!" zakřičela jsem poslední slovo a rukama jsem se ohnala na znak toho, že ukazuju na všechno.
,,Jmenuju se Ta-taňja." zakoktala jsem se schválně a když jsme si akože uvědomila, že jsem své jméno skomolila, začala jsem se znovu hrdelně smát.
,,Jak se jmenuješ ty?" řekla jsem a prstem jsem šibrinkovala kolem jeho hlavy.

Tlustý s tenkým už tam nejsou, brýlatý byl zrovna na cestě na dvůr, asi zase "na toaletu". Tanya ho málem srazila, jak se potácela ze schodů. Voják něco probírá s divousem. Hostinský utírá pivní potopu.

Brýlatý je zaskočen. "Já... e... ale... ano," zakončil nakonec, vrátil se ke svému stolu a pokynul Tanye k židli naproti. "Jak se jmenuješ a kam máš vlastně namířeno? Co se stalo, že tě honil ten ork?"

,,A jak mám vědět, že při nejbližší příležitosti nezdrhneš a mě tam nenecháš na pospas osudu?" zamračila jsem se. Vypadalo to, jako kdybych mluvila sama ze sebou. El jsem nikde neviděla a ani neslyšela a tak jsem se tedy pobrala dolů. Ještě než jsem otevřela dveře, prohlásila jsem: ,,V hraní a předvádění nejsu zrovna přeborník. Jenom upozorňuju."

Pak už jsem se snažila co nejvíc tackavě dostat po schodech na přízemí.
,,Zdar!" křikla jsem na muže s brýlema a těžce jsem dosedla na židli naproti němu. ,,Ta nahoře se ožrala a já taky!" křičela jsem a děsně jsem se smála, až jsem se skoro přidusila vlastní slinou.
,,Nemáš chuť si se mnou povídat, broučku?" znovu jsem se zasmála. Bylo mi to strašně trapný, no doufala jsem, že mě v tom El nenechá.

El je zamyšlená.
"Když ho obviníme, všechno popře. Když ho napadneme, obrátí se ostatní proti nám. Navíc - co když s tím opravdu nemá nic společného? Mohl být sice u všeho, ale příčina může být přesto jiná. Hm... Zkusíme ho vyprovokovat. Bude to riskantní, ale nemáme co ztratit. Mohla bys jít dolů, sednout si k němu a zkusit si s ním povídat. Třeba mu řekni, že jsem se rychle opila, že jsem protivná a nemohlas to se mnou vydržet, nebo že jsem se ožrala do němoty a usnula, cokoli. Hrej taky opilou, ať si myslí, že jsi snadný cíl. Tahej z něho informace - kdo je, odkud je, kam jde, čím se živí... prostě nepříjemné otázky, ať má důvod se tě co nejrychleji zbavit."
El vytáhla kdovíodkud drobný flakónek. "Já mám tohle. Budu stát velmi blízko a jakmile si budu jistá, že je to on, sejmu ho. Když bude po něm, tak by měla minimálně zmizet ta mlha. Pokud by nám ostatní neuvěřili a my se z toho nevykecali, můžeme aspoň zdrhnout."
El si ulízla vlasy, vtrhla zuby zátku, vyplivla ji na zem a vypila obsah lahvičky. Ihned zmizela.

,,Možná bychom ho mohli nějak donutit, ať to kouzlo zruší." přemýšlela jsem.
,,Nebo bychom ho mohli nějak zajmout." pokračuju.
,,Každopádně, já si jdu naostřit a přichystat zbraně." řeknu ještě nakonec a vytáhnu všechny své zbraně jednu po druhou.

Nejdřív z jílce vytáhnu svou delší a málo zaoblenou dýku, která je jako stvořená pro boj na blízko. Skontroluju její ostří a když se ujistím, že je dostatečně ostrá, znovu ji do jílce zasunu.
Můj krátkej meč je na tom už trochu hůř. Dlouho jsem ho nepoužívala a pokud jo, tak to bylo naposledy na useknutí hlavy jednomu z orků. Jejich kůže je tvrdá a drsná, proto mě čekalo hodně práce. Víc, než mi dovolí čas.

Pak jsem skontrolovala luk, jestli mám dobře napnutou tětivu a šípy. Měla jsem dva druhy šípů. První byl obyčejnej, šípy byli dlouhý a hrot byl jemně zašpičatělej a né mco dlouhej. Druhý a také trochu složitější druh šípů měl hrot delší, hrubší a také tvrdší. Proto muselo být i dříví, ze kterého šipy vyráběli, dostatečně pevné, tvrdé a ohebné, aby se šípy správně točili ve vzduchu. Kromě toho, že byli hroty těchhle šípů delší, hrubší a tvrdší, měli také na sobě drobné zoubky, které když se zabodli do masa, jen těžko šli vytáhnout. A pokud se to tvorovi povedlo, vytrhl šíp i s kusem masa.

Kontrola šípů proběhla celkem rychle.
,,Já jsem přichystaná." prohlásila jsem.

Zamyslela jsem se nad jejíma slovama a jediné, co jsem ze sebe vysoukala, bylo zádumčivé povzdechnutí. ,,Něco mi říká, že to není jen tak obyčejnej čaroděj. Moc toho o magii nevím, no kterej čaroděj dokáže jen tak z fleku vykouzlit neproniknutelnou mlhu, začarovat někoho bez toho, aby si toho obyčejní lidi všimli a ještě k tomu takovým podivným kouzlem." mluvila jsem nahlas a tak převáděla své myšlenky do slov s jasným zvukem.

"Nevím, jestli chci zjišťovat, proč to dělá. Budu spokojená, když ocuď odejdu ve stejným stavu, jako jsem přišla. Mám obavu, že moc času nemáme. Možná jsme chvilku získaly tím, že jsme ze sebe udělaly jedna blbější než druhou - tak bychom ji měly využít a nepromarnit. Byl to jeho nápad, abychom byly zavření na pokoji, takže musíme předpokládat, že mu to tak vyhovuje. Nemůžeme tady zůstat sedět nebo ležet, nebo chlastat. Musíme udělat něco, co nečeká. Akorát nevím, co to je," pokrčila rameny El.

,,Máš pravdu. Také jsem ho začala podezírat, no taky by mně zajímalo, proč to dělá." řekla jsem se zamyšlením a tak trochu mimo samu sebe.
,,Máme na to celou noc, tak můžeme přemýšlet a u toho si dát to víno, když už jsi ho sebou vzala." řeknu a natáhnu se po flašce, že si rovnou loknu.

Vytrhnu ho El z rukou a otevřu flašku pomocí nože. Přiložím si ji k ústům a jednou se napiju. Pak skřivým tvář do kyslého výrazu, protože na můj vkus je to víno opravdu moc kyselí.
,,Fuj tajbl." zakleju a podám flašku zpátky El.
,,Elfové mají lepší." řeknu a hřbetem ruky si otřu rty od vína.

„Moment, mrknu na chrámovou věž v Netfosu.“ El udělala rukou dalekohled a koukla zavřeným oknem do mlhy. „Aha, oni tam nemají hodiny. Ale setmělo se, brzy bude noc.“
„Ale teď vážně. Hostinský to nedělá, protože asi sotva hostil toho orka. Voják tam taky nebyl. Ty a já to nejsme, protože jsme se s tím chudákem, co pije z prázdnýho krýglu, potkali až poté, co byl postiženej. Takže zbývá brýlatej. Byl u všeho. Byl dnes ráno tady v hospodě s chudákem s prázdným korbelem, u orka v lese, sám s tenkým na dvoře a se zrzavou pod stolem.“ El mluví tlumeně, skoro šeptem. „Otázka je, co budeme dělat?“

,,Aha." přikývnu na znak pochopení a už dobrovolně kráčím po schodech nahoru. Trochu se stydím za to, že jsem nepochopila tak banální věc. Když společně dojdem do pokoje, El za náma zavře dveře a já se spokojeně posadím na postel. Pořád jsem trochu strnulá, no není to už tak hrozný.

,,Nevíš náhodou kolik je hodin?" zeptám se jí jen tak mimochodem.

"Přesně to mám na mysli! Dáme džbánek, poklábosíme, zavzpomínáme na staré časy, kdy ohně hořely vysoko, stromy byly zelenější a nebe modřejší,“ nedbala El na Tanyin odpor a tlačila ji ke schodům do patra, přičemž ji nenápadně kopla do nohy a procedila skrz zuby, aby nikdo jiný neslyšel: „tady sakra nemůžem mluvit, pojď na pokoj.“

,,Promiň, ale takhle jsem to zas nemyslela." vytrhnu se jí z jejího sevření a nahodím tvrdý výraz, ale něco mě nutí posmutnět. ,,Já se už mic nebavím." vysvětlím ji. Už je to dávno, co jsem byla na nějaké elfské slavnosti.

Naposledy jsem byla na slavnosti, když mi bylo padesát. A vzhledem k mému tehdejšímu věku je to poměrně dlouhá doba. Dokonce jsem přestala chodit i na Jarní slavnost, která je pro lesní elfy ze všech slavností nejposvátnější. Elfové v ní každých pět let oslavujou příchod jara, takže vzniku nového života. Už je to tak dávno, co jsem se skutečně bavila.

El kývla.
Hned potom se její výraz proměnil a typicky hulvátsky spustila: "Když už musíme být zavření na pokoji, tak si tam aspoň ožerem držku!" A už se žene k hostinskému. Lapla první láhev vína, kterou uviděla: "nechci rušit váš zármutek a tak dále, ale kolik stojí ta flaška?"
Hostinský není schopen rychle posbírat myšlenky.
"Vypadá to jako sračka, ale dám ti zlaťák, když máš ten smutek," cvrnkla El minci na pult a vleče Tanyu na pokoj.