Příběhy z cest (8 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

,,Těší mně. Já jsem Tanya." řeknu jí ze zdvořilosti své jméno a přijmu nabízenou ruku. Potřsem si spolu a pak pokračuju: ,,To s tou naší spoluprací. . . pořád máš o mou společnost zájem?" Sleduju její výraz a čekám, až odpoví. Pokusím se o jemný úsměv, doufám, že se mi povedl.

"El," podává světlovlasá ruku Tanye. Má štíhlé jemné prsty, ale pokud Tanya ruku přijme, zjistí, že její stisk je překvapivě pevný.

Vztekle si založím ruce na prsa, no trochu změknu, když se podívám na hostinského, jak pláče nad svou nemocnou dcerou. Podejtu k němu a co nejmilejším hlasem mu řeknu: ,,Nebojte se, vaše dcera bude jistě brzo v pořádku. Najdeme spůsob, jak ji a ostatní z toho dostat." Usměju se na něj a pak se pomalou chůzí poberu k sobě do pokoje.

Tíží mě u srdce, jako bych za to mohla já. A přitom jsem nic špatného neudělala. Pak mi něco napadne. Podejdu k světlovlasé dívce a zeptám se jí: ,,Jaké je tvé jméno, jestli se smím zeptat?"

„To je velmi zajímavá úvaha,“ poznamenal v náhlém osvícení brýlatý, „šíří se to! Může to být nemoc! Třeba je nakažený někdo z nás a vydechuje spóry do vzduchu. Pokud by tomu bylo tak, pak by bylo nejlepší, kdybychom odsud odešli. To ale nejde, neboť ta mlha je neprostupná. Pak tedy navrhuji, pojďme každý do svého pokoje. Tím se izolujeme a uvidíme, jaká situace bude ráno. Co myslíte?“
„Za mě dobrý,“ pokýval hlavou divous. „Jestli překročíš práh mýho pokoje, čarodějnice, useknu ti kebuli,“ řekl směrem k Tanye.
„Mně se to nějak nelíbí...“ Strážník se tváří nedůvěřivě. „Já zůstanu tady.“
Světlovlasá v mezičase někde ukořistila vepřovou kost (asi z vojákova stolu), vyklepala z ní morek a sleduje situaci skrz dutinu jako dalekohledem.
„Já beru bráchu a padáme ocuď. Mlha nemlha. Dojedu do Netfosu, kdybych měl jít po hmatu.“ Tlustý se zvedá k odchodu.
„Hodně štěstí...“ poznamenal brýlatý kysele.
„Je tam chrám, poradím se s knězem. Třeba pomůže. A prý se do města přistěhoval čaroděj. Když ne kněz, tak on. Sbohem,“ sebral bráchu tlustý a vleče ho na dvůr.
„Miri...“ hostinský pláče, vaše debata je mu už ukradená. Hladí dívku po tváři. Je jí to jedno. „Dcerunko moje...“
Tupý se napil neexistujícího piva.

,,Šíří se to. A velice rychle." koukám na zrzavou ženu, aniž bych věnovala pozornost muži, co se na mně obořil. Pořád ještě ukazuje svou jizvu, kterou mu vytvořil můj lid.

,,Buďte všichni zticha!" okřiknu je a když se ujistím, že mě poslechli, pokračuju. ,,Pokud nechcete všichni přijít o svou duši, tak mě poslouchejte. Já s tím nemám nic společnýho, no ani nevím, jak to zastavit. Tak s tím koukejte někdo něco udělat, než bude pozdě. . ."

"Mír!!! Chachacha!" divous si rozhrnul kožešiny, do kterých je oblečený a ukázal jizvu tvaru hvězdičky pod levou klíční kostí, "střelili mě šípem! A to jsem jenom lovil zvěř. Málem jsem umřel. Je zázrak, že jsem tady. Oni mají pocit, že jsou ty lesy snad jejich, nebo co..."
"Co to sakra..." hostinský do něčeho šlápl. Pod nohama má louži. Očima sleduje stopu až k pípě, ze které valí pivo do korbele, který je plný a přetéká. Zrzavá na to hledí a čepuje dál.
Hostinský k ní pomalu přešel a zavřel kohout. Zrzavá ho zase otevřela.
"Co děláš??" rozkřikl se na ni hostinský a odstrčil ji od sudu, až padla na police s lahvemi.
Znovu zavřel kohout.
Zrzavá už se k němu nevrátila, ale dál tupě čumí...
"Proboha..." vydechl hostinský.

Jen tam tak bezmocně sedím a zatínám ruce v pěst, abych nevybouchla. Někteří z těchhle lidí nejsou ani zdaleka nevinní a představa, že to může bejt jeden z nich, mě zneklidňuje.

Nádech, výdech. Opakuju si pořád v hlavě a snažím se sklidnit svůj dech i srdce, které mi jde vyskočit z těla. A pak mě něco napadne.

,,Dobrá. . . pokud chcete ode mne slyšet pádnější důvod, tak já vám jej řeknu. Kdybych byla čarodějka, tak by mi nedělalo problém luskniut prsty a nechat vás všechny do jednoho umřít. Ale to jsem neudělala. Neudělala jsem to proto, že to neumím a taky proto, že to nemám zapotřebí." začnu a pak se na chvíli odmlčím.

Vzápětí pokračuju: ,,Lesní elfové si vždy přáli jen jednu jedinou věc a tou je mír. Chtěli mít klid a dobré vztahy s okolitými sousedy. U mě to není jinak. Chci najít štěstí a mír. Jenže okolnosti mi nedali na výběr a proto jsem teď tady. Chci odsud vypadnout proto, protože mou prioritou je najít štěstí. Ale ten tady nenajdu. A proto neúnavně chci pokračovat dál v cestě, bez přestávky."

Sleduju, co se bude dít dál. Sleduju každého přítomného a očima pročesávám jejich výrazy po mém proslovu.

Zrzavá se sešla s brýlatým pod stolem, našli brýle, brýlatý si je nasadil na nos a spokojeně se usadil na své místo, zrzavá šla točit pivo.
Světlovlasá už má slušně vysoký domeček, ale došly jí kosti – rozhlíží se, kde by sebrala další.
„To ale nikdo nemůže vědět, co je nad čí mocí. A podle mýho ses prozradila tím, jak chceš furt zdrhnout,“ nedá se odbýt divous, „takže budeš na svou obranu muset říct něco pádnějšího.“
Tlustý přestal tlouct bratra a jenom se tváří zdrceně.
Voják pořád stojí a napjatě čeká, s čím Tanya přijde.

,,Tak to vám pěkně děkuju." pořádně se na něj zamračím a pak pokračuju. ,,Kvůli tomu že jsem elfka, mě tady obviňujete z něčeho tak temného, co je nad mou mocí."

,,Elfové jsou dobří bojovníci, ale v magii nijak zvlášť nevynikají. Takže mě z toho vynechte. Ani nemáte žádné důkazi." Jedna má ruka už leží na jílci dýky a ta druhá potají kontroluje, zda mám pořád u sebe knihu. Uleví se mi, když zjistím, že je bezpečně na svém místě.

U toho nespouštím oči z toho muže co mě obvinil a dál se na něj mračím.

"Já teda řikám, že je to z jídla nebo pití. Poďme si shrnout, co kdo jedl, a tím přídem na to, z čeho to je." Vysvětlil důležitě voják.
"Ale, brácha nic nejedl," poznamenal tlustý.
"Takže je to z pití, je to jasný. Co pil?" vyšetřuje dál voják/strážník a zástupce moci.
"Nic," pokrčil rameny tlustý.
Voják mlčí.
Hostinský šel Tanye pro pivo.
Brýlatému spadly brýle pod stůl. Vlezl pod něj a víceméně po hmatu se je pokouší najít. Zrzavá mu šla pomoct a vlezla tam za ním.
"No to bylo teda vyšetřování..." zakroutil hlavou divous. "Z jídla ani pití to není. Takže je to kouzlo. Musí to dělat někdo tady v místnosti. Já si myslím, že je to ta elfská čarodějnice," ukázal na Tanyu, "protivná je jak prdel a pořád se ocuď snaží nějak vypařit."

Povzdechla jsem si a vybrala se na své místo ke stolu oproti světlovlasé ženě. ,,Tak to vyřešte, ale bezemně!" zakřičela jsem na strážníka. Neměla jsem náladu na nějaké vyšetřování, nebo zjišťovaní, co se tady děje.

Samozřejmě že se mi tahle situace nelíbila a pohled na tlustýho muže jak facká svého bratra mě děsil, no nechtěla jsem strkat nos do něčeho, co se mě netýká. ,,Hostinskej, chci další pivo." řekla jsem a hlavou jsem třískla o stůl. Pak jsem ze sebe vydala další povzdechnutí a už jsem se dmes v noci ničím nechtěla zaobírat.

"Zítra ráno budem všichni mrtví!" třískl do stolu divoch. "Nebo teda, ne mrtví, ale... toto..." mávl rukou k tenkému.
"Nikdo nikam nepůjde, dokud se to nevyšetří! Já sem zástupce svěcký moci, čili Netfoskýho knížectví a samotnýho knížete Ebenharta. A tady se bude vyšetřovat!" utřel si do rukávu prošívanice mastnou hubu strážník.
"Aby ses neposral..." utrousila světlovlasá.

Zrzavá sbírá střepy.
Hostinský čuchl k prázdnému korbelu od piva, který drží v ruce, ale dle očekávání, na nic nepřišel. "Já ale do jídla nic nedal, na mou duši..." zablekotal ještě na svou obranu.

Okamžitě jsem se zastavila a hleděla na scénu, která se tady začala odehrávat. Bleskově jsem se postavila mezi hostinského a vojáka, který k němu měl namířeno. ,,Dámy a pánové, nepanikařme. Jistě se to nějak vyřeší a jsem si jistá, že tady pan hostinskej je nevinnej." řeknu dostatečně nahlas, aby mě všichni slyšeli.

Očima si prohlédnu všechny zde přítomné a pak prohlásím: ,,Všichni jsme už asi hodně unavení. Co kdybychom si šli všichni lehnout a zítra ráno to vyřešíme?"

Brýlatý to asi úplně nepochopil, ale nezmohl se na slovo. Prostě tam zůstal sedět.
Tanya se šourala ke schodům, když se rozletěly dveře a do hospody vpadl tlustý. Skoro ji porazil. „Pomóc! Pomóc, pomozte mi, bráchovi se něco stalo!“ řve jak blázen a vleče dovnitř tenkého. Tenký na první pohled vypadá normálně, nemá žádné zranění, ale tupě čumí... Tlustý ho dovlekl ke stolu a nacpal do židle, funí u toho jak medvěd. Násilím posazený tenký tam tedy sedí, kouká před sebe a vypadá nezúčastněně.
„Brácha, prober se, prober se,“ plácá ho po tvářích tlustý zoufale, neochoten smířit se s faktem, že je to zcela zbytečné.
Hostinský na to hledí s otevřenou pusou.
Zrzavé spadl korbel s pivem a robil se.
Hostinský nadskočil leknutím.
Pivo teče po dřevěné podlaze.
Voják se přestal cpát. „Co se to tady sakra děje?“
„Otrava! Určitě je to otrava! To je už druhej, nikdo nic nejezete!“ zařval divous.
„Hostinskej, číms nás to nakrmil? To si zodpovíš!“ zvedá se voják.
„Ale... Ale já...“ blekotá zmateně hostinský, zjevně zaskočený.

Světlovlasá shromáždila kosti ze svého i Tanyina talíře a staví z nich domeček.

Vztekle jsem zatnula pěsti a rty jsem stisla v tenkou čárku. Sklenici vína jsem vyprázdnila poměrně rychle a pak jsem prohlásila: ,,Půjdu si už asi lehnout. Jsem utahaná." Loudavě jsem se vydala ke svému provizornímu pokoji, břicho jsem měla plné pití a jídla. Ten pocit ve mně vzbuzoval jistý druh nepohodlí, takhle jsem se už dlouho pořádně nenajedla.

„Nechci na vás nikterak naléhat, ale já sám, ačkoli zkušený cestovatel, bych se do té mlhy neodvážil. Je nepřirozená, nedá se v ní nikam jít, snad jen po hmatu. Kdo může vědět, co v ní číhá? Tady jsme alespoň pohromadě, dobří lidé, můžeme jeden druhému pomoci.“

Hostinský přinesl víno v lahvi, což je opravdu neobvyklé a jistě velmi drahé. Běžně se víno čepuje do poháru ze sudu a roznáší stejně jako pivo. Otevřel láhev, nalil brýlatému trochu do plechového poháru, ten ochutnal, pokýval hlavou a hostinský oba poháry naplnil. Postavil láhev na stůl a šel si po svém. Brýlatý zvedá víno k přípitku.

„Sakra, kde je ten debil, on v těch sudech snad usnul...“ praštil vztekle nedojedeným jídlem tlustý a odešel na dvůr, asi hledat tenkého.

Tupý se napil neexistujícího piva.

Nejistě jsem nabídku přijala, beze slov, pouze pokývnutím hlavy. Společně s mužem jsem se vydala k jeho stolu, kde jsme se společně posadili do dřevených židlí. ,,Moc se omlouvám, ale já tady na noc zůstat nemohu." začala jsem opatrně. Nechtěla jsem si toho muže proti sobě poštvat, navíc vypadal být opravdu milý.

,,Musím pokračovat v cestě, navíc mám pocit, že je tady něco zlého. Něco, co by tady být nemělo. . ." přiznala jsem se mu a pohled jsem sklopila na dřevěnej stůl.

Tlustý sedí u stolu a cosi žvýká.
Tenký se zatím nevrátil ze dvora, asi rovná sudy nebo co.
Voják zbystřil, když zaslechl něco o problému s placením, přestal se věnovat gáblu a sleduje, co se bude dít.
Divous se ujistil, že jeho kožešiny nikdo nečórl, ale jinak je mu všechno šumák.
Tupý zvedl korbel, polkl doušek neexistujícího piva a dál čumí před sebe.
Brýlatý se vrátil z "toalety" a stal se svědkem scény s (ne)placením.
Tanya se nervózně šacuje, ale je to marné, prachy jsou v čudu.
Světlovlasá jí Tanyino kuře, ale nespouští oko ze scény.
"No já nevím, to se stane, že host nemá peníze, vždycky to nějak vyřešíme - tak co třeba ten luk? Nebo dýku?" nabízí možná řešení, čím zaplatit, pan hostinský.
"To je v pořádku, já za dámu zaplatím. Jsme důstojní lidé, trapné situace nás nejsou hodny," vmísil se do problému po chvíli pozorování brýlatý a zaplatil za Tanyu tři zlaté za jídlo a pití a přihodil ještě deset - "to je za nocleh a snídani. Veškerá další večerní útrata dámy je na mě, pane hostinský."
"Milá dámo - mohu vás pozvat na skleničku vína?" pokračuje brýlatý, "loňské Alteo je obzvláště vydařené. Měl jsem tu čest ho ochutnat už včera večer a jsem si jist, že pan hostinský ještě nějakou láhev najde."
"Platící host je můj pán," sklonil lehce s úsměvem hlavu hostinský a shrábl peníze. Brýlatý pokynul Tanye ke svému stolu a dal jí tím možnost nabídku buď přijmout nebo odmítnout.

Nevěřícně jsem na ni civěla, div mi oči nevypadli do talíře. ,,Víš co, jsetli chceš, tak to rovnou můžeš po mně dojíst. Došla mi chuť." řeknu a odstrčím od sebe talíř. Komu by se to taky chtělo jíst, když se vám v tom někdo hrabe svýma špinavýma prackama.

,,Tak podívej. . . Já si jdu po svým a ty si běž taky po svým. Nevím, co se tady děje, ale nelíbí se mi to. A jak mám vědět, že ty v tom nejsi nějak namočená a že při nejbližší příležitosti mě okradneš a pak zabiješ?" poslední větu jsem pronesla s neskrývanou nedůvěrou.

,,A navíc, stejně už musím jít. Mám ještě hodně práce." hned jak to dořeknu, se skřípáním židli odsunu a vstanu od stolu. Luk a poloprázdnej toulec si upevním na záda a rychlým krokem se přesunu k pultu, abych zaplatila. Hostinský mi řekne cenu a když začnu šmátrat v kapsách, kde by měli být peníze, zakleju.

Peníze tam totiž nejsou. ,,Sakra." řeknu si pro sebe. Museli mi někde vypadnout, když jsem utíkala před orkem. Nebo jsem je neměla už předtím? Každopádně je to obrovskej průser. Nikdy se mi ještě nic takovýho nestalo. Hostinský už nervózně poklepává prstama po dřevěné desce, co mě ještě víc znervózní.

Světlovlasá dojedla kuře, vzala svůj krýgl a ladným krokem dotančila k Tanyinému stolu.
"Zdar jak sviňa! Můžu si přisednout?"
Než stihla Tanya něco říci sedla si proti ní a postavila korbel na stůl.
"Maj tady pěkný hliněný korbele," cinkla do něj nehtem, "vidíš ten erb? Stejnej jako má ten vyžranej voják na hrudníku. Znak Netfoskýho knížectví. Asi ho tam uplácal nějakej vidlák z hlíny co mu spadla z bot..." zařehtala se nahlas hrdelně a pak rychle špitla tiše, aby to slyšela jen Tanya: "něco se tady děje a já vím, že ty v tom nejedeš. Jestli budem táhnout za jeden provaz, možná se z toho dostanem živý."
"Sakra!" pokračuje už zase pořádně nahlas, "tvoje kuře vypadá křupavější než to moje! Co je tohle za pořádek? Ukaž, já ho ochutnám..." na nic nečekajíc, hrábla Tanye do talíře, kus utrhla, strčila do pusy a labužnicky žvýká.