Barevná srdce (38 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Sakra to byl ale dobrej trik.
Řeknu hned po tom co se událost stala, pak se opatrně přiblížim k místu, kde ještě před malinkou chvilkou sál horký kvádr a nakouknu tam.
Máš pravdu Elineai, je tam nějaká truhlička, jestli ji Gwargu nesebereš ty, tak pro ni sáhnu já, myslim že tohle je jedna s posledních možností, jak se odtut dostat nebo se aspoň pohnout dál.

Zvědavě nakukuju Gwargovi přes rameno.
Podivnostem hrádku se už ani nejde divit.
"Vezmi ji! Otevři ji!" našeptávám trpaslíkovi, napnutá, co se uvnitř skrývá.

"U všech Stínů!" zabručím a sleduji, jak plamen svým žárem stravuje zmrzlou kost. "Kouzla a čáry! Tfuj!" zkrabatím nos odporem.

"Ha! Co to je? Kde se to tady vzalo?" zírám na truhličku.

Gwarg došel do JV rohu místnosti, obhlédl kvádr na podlaze a zkusil k němu vztáhnout ruku, jenže jí ihned ucukl zpět.
Potom se znovu sehnul a napřáhl ruku s kostí. Vidíte, jak se vzdálenost od kvádru zmenšuje, až se konec kosti dotknul jeho povrchu.

Když v tom okamžiku do šera místnosti vyletěl z kvádru plamen, všichni jste sebou trhli překvapením. Klepnutí kosti, kterou trpaslík upustil, o podlahu a zvuk jeho podrážek, jak odskočil zpět, jste spíše jen zaslechli. Po krátkém oslnění zábleskem jste někteří stihli zahlédnout, jak se plamen zmenšil a stáhl kolem kosti. Jeho přetrvávající modrobílý jas dokazuje jeho nepřirozenou podstatu a je neklamnou známkou síly schopné na prach spálit i ocel.

Žár, který jakoby se z kvádru přelil do plamene, pozvolna stravuje kost i povrch kvádru, jako když v rozpálené peci mizí kus vosku. Maně jste si při tom pohledu vzpomněli na kámen, který jste v jedné z počátečních místností zkusili prohodit oknem. Kousek za ním se kámen ve vzduchu zastavil a "rozpustil" se stejným způsobem.

Celý výjev trval jen chvíli. Plamen obklopující kost se dále zmenšoval, jak kost postupně mizela a po strávení posledního kousku uhasl. Z povrchu kvádru zbyla jen slabá vrstvička popela. V jejím středu nyní vidíte jakousi truhličku. Podle vzhledu se zdá být dřevěná.

Proč ji žár nespálil, je možná jen jedním z tajemství Starého Hrádku.

Pozorujete Gwarga, jak cípem svého pláště obalil kost, uchopil ji a zamířil k JV rohu místnosti, kde Elienai našla na podlaze záhadný, nesmírným horkem sálající hranol.

tech
Odjíždím na celý příští týden mimo dosah i-netu.

Pokračování po 16. 9.

Přeji vám hezké dny.

Přikrčený Belmorg vzhlédl ke Gwargovi a s pokrčením nosu odpověděl:
Asi se není čeho bát, a na chvíli položil ruku na kost.
Je to hodně studené, ale vydržet se to dá.

Když vidí, že trpaslík si připíná štít zpět na záda, narovnal se a odkročením uvolnil místo.

"Ach..čeho se bojíte pane Belmorgu? Že k té kosti přimrznete? Počkejte..." s tím si znovu řemínky připnu štít na záda a pak popojdu ke kosti. Cípem svého cestovního pláště kost přikryji a zkusím ji zvednout.

Belmorg si znovu přidřepl ke kosti, pozvedl ruku a potom pohlédl na ostatní.
Mhmm, tedy, jestli, no, pokud to nechcete zkusit někdo jiný?

"Za zkoušku zřejmě nic nedáme." pokrčím rameny.
"Pane Belmorgu, zkuste položit tu kost na ten kvádr. Uvidíme, jestli se nám zjeví nějaké další čáry!" zašklebím se nad představou dalších kouzel.

Při trpaslíkových slovech jste mimoděk zamířili pohledem na místo poblíž JV rohu, odkud se ten divný pařát objevil, a pak jste ještě obhlédli celou místnost.

Když nic nenaznačuje možné nebezpečí, a Akbar vedle Danodovy nohy klidně stojí a mírně vrtí ocasem, pokračujete v debatě co dál podniknout.

Myšlenka o nějaké možné spojitosti mezi kvádrem, který v JV rohu objevila Elienai, a kostí, která jediná zbyla z kostry, vám začíná připadat zajímavá.

Vaše myšlenky sou zajímavé, napadlo mě plno věcí, ale jedna větší nemožnost než druhá. Jediný co mě napadá kost verzus kvádr je, položit ji na ten kvádr, třeba má ten kvádr být studený k další manipulaci a ta zmrzlá kost by nám v tom mohla pomoci.
Zareaguju na debatu, která se tu pomalinku rozvíjí a podpořim myšlenky a možná i názor minimálně jednoho z nich.

"Kdyby se ten pařát sápal na nás, musel by si to vyřídit nejdříve se mnou! Cha!" odpovím na obavy Naranua a potřepu významně válečným kladivem a přitom dupnu do země. Jako hrdý válečník, který se nebojí žádných nepřátel.

Když se Danod zmíní o oceli, jdu si obruč také lépe prohlédnout. Není to sice žádná zbraň nebo drahý kov, ale pro trpaslíka je každý kov zajímavý.

"Pch, to nevím." odpovím na otázku elfí dívky. "Ale vim k čemu by nám byl chmel a ječný slad. Vařili bychom pivo! Cha!" při té myšlence snad podvědomě šáhnu po svém zvláštním měchu, ale vzápětí, se smutným výrazem v zarostlé tváři, nechám měch na svém místě.

Se zaujetím sleduju Belmorgovo snažení. A s ještě větším jeho úvahy.
Poslední věta mě ale donutí zahledět se stranou. K zemi, kde leží podivný kvádr.
Zmrzlá kost... Rozpálený kámen...
Zmrzlá kost... Rozpálený kámen...
Proběhne mi to hlavou ještě několikrát. Možná to má souvislost. Netuším ale jakou.
Po chvíli planých nápadů doplním Belmorgův dotaz:
"K čemu může být dobrá zmrzlá kost a rozpálený kvádr?" Zvídavě se zadívám na družiníky a hledám v jejich tvářích známky rozuzlení téhle záhady.

Belmorg o kousek postoupil, přidřepl si ke zbylé kosti a vztáhl nad ní ruku. Chvíli rukou pomalu kýval s prsty lehce pokrčenými nad kostí sem a tam. Potom ruku přiblížil ke kosti, zarazil se, pozvedl hlavu a pohlédl na vás.
Připadá mi, že ta kost žádnou magii neobsahuje, nebo ji přinejmenším nedokážu rozpoznat. Ale jde z ní chlad, určitě byste to pocítili i vy. Je to, jako kdyby byla z kusu ledu.

Potom se kosti pomalu dotknul malíkem. Když se nic nestalo, odvážil se na ni položit celou dlaň, sevřel ji, pozvedl a položil zpět.
Hm, skutečně. Jako silně, velice silně promrzlý led.
Belmorg se narovnal a přitom letmo dodal:
K čemu by mohla být dobrá taková zmrzlá kost?

Ohlédnu se po ostatních, jestli někdo z nich sebere odvahu a zbylou kost si přibalí do svého vaku. Já to rozhodně nebudu. Už tak mě tohle místo děsí dost na to, abych přidávala další noční můru do sbírky. Možná se odtud ale nedostaneme, pak by bylo fuk kolik děsů mě děsí.
Bezradně mlčky postávám mezi ostatními a stejně jako oni marně dumám nad tím, jak z téhle šlamastiky ven. Bohužel spásné nápady jen tak z nebe nepadají.

Naranu pokročil vpřed a položil konec své hole na místo, kde zmizela lebka kostry. Potom pomalými tahy po podlaze protáhl hůl několikrát sem a tam, zbylé kosti se opatrně vyhnul.
Nic tu není, jenom tahle kost. Možná tu nezůstala jen tak. Ten přízračný pařát se určitě sápal právě po ní, než ho ten kostlivý bojovník usekl. Třeba jsme měli štěstí, že jsme neprovedli něco, co by ho vyvolalo a poslalo na nás.

Do jeho slov se ozvalo kovové zarachocení. Danod pozvedl obruč a letmo ji prohlédl.
Je to dobrá ocel. Kdoví, jak dlouho tady ten nešťastník ležel, a na obruči ani na řetězu není stopa rzi. Asi jedna ze záhad tohoto místa.

"Kouzla a čáry! Frrr..." odfrknu si a šklebím se, jako bych pozřel zkažené vejce.
Ještě chvíli zůstávám v napnutém postoji, než se trochu uvolním. Nevěřícně sleduji podlahu a okolní stěny. Čekám, kde se ještě co objeví, ale nic dalšího zatím nepřichází.

Tak co se bude dít teť jako dál, znamená tohle všechno něco pro nás? Čekal sem že jakoby onživne a třeba nám pomůže se odtut dostat nebo tak něco, ale tohle sem tedy nečekal.
Řeknu k ostatním po tom co sem viděl. Sem z toho ještě tak nějak otřesen, ale i udiven závěrem který se stal. Pak už jen hledím a ukážu na kost která tu zbyla po přízraku.
Co asi znamená ta kost která tu po onom zajatci zbyla?
Pak chvíli čekám co ostatní, ale to už zase začínám v duchu přebírat naše další možnosti a kroky vedoucí k získání kamene a nalezení cesty z tohoto místa.

Kostra vzala z misky krajíc, přiložila si ho k pozvednuté lebce a ukousla nevelké sousto. Čelisti se několikrát pohnuly jako při žvýkání a pak zlatavý lesk mezi zuby zmizel. Kostra ukousla další malé sousto a pak znovu a znovu.
Připadá vám, že jste zpět v místnosti s bohatě prostřeným stolem, kde postavy z obrazů podobně pomalu jedly svoje krajíce zlatavého chleba.

Když se poslední kousek ztratil mezi jejími zuby, kostra se nepatrně pootočila a uvolněnou paží přitiskla pohár k ústům. Trochu ho pozvedla a několika kývnutími vyprázdnila. Stejně jako předtím chléb tak i nyní, jeden doušek za druhým, zmizela všechna zlatě jiskřící voda mezi jejími zuby. Kostra postavila prázdný pohár vedle misky a položila si lebku na svoje pokrčené paže.

Celou místností se ozval nový povzdech, ale už nebyl naplněn utrpením. Tentokrát zazněl úlevou a jeho měkký tón nesl slib klidu a smíření.
Bílé světlo z očních důlků se rozprostřelo po lebce a potom se začalo rozlévat dál po kostech, až nakonec celá kostra zářila tichým světlem hvězd. Upřeně hledíte na celý výjev a do srdcí se vám začíná vkrádat něco jako dojetí.

Pojednou vám připadne, že záře slábne a vidíte, jak jednotlivé kosti mizí. Nakrátko máte pocit, že sledujete někoho, jak se uložil po těžkém dni a zvolna usíná.

Obruč, kterou měla kostra kolem pasu, náhle prázdná se zvrátila ke stěně a řetěz se složil podél místa, kde zůstala poslední, pravá stehenní kost.
I její záře se téměř vytratila a nyní vypadá jen jako obyčejná, jasně vybělená kost.

Do místnosti se vrátilo ticho.